Bartók III 1368a | Čo mám robiť čo mám robiť

10 words

Sušil 2337 | Štyry mile za Opolem (100%)
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)

Bartoš 1901 / 0105 | Za tó Černo Horó formani tam (100%)
Za tó Černo Horó, formani tam jedó, v Boskovicich v panskym domě koně napájijó. Napojil konička a šel se máti ptat: budete-li, má matičko, vaši dcerku vdávat? Šak já jí nebráním ani zakazuju, jak udělá, tak bude mět, šak já s ní nebudu. Na lóce zelené sedí tam můj milé piše sobě na papiře, co rozdal své milé: Střevičky kuženy a pančušky bily, zapiňatka z diamantu, prstýnek stříbrný. Honzičku můj milé, to mně nepovidé šak já sem tě take dala šáteček červené.

Sušil 0408 | V černym lese při pěknym kopečku (100%)
V černym lese při pěknym kopečku [: namluval tam synek švarnu děvečku. :] A tak dluho ju sobě namluval, ež zeleny vinek s jeji hlavy sjal. Prosim tě ja, prošvarny Janičku, něbraň mi zavolať na svu mamičku. Volaj, volaj, šak se nědovolaš, šak v tym černym lese ptačka něslychať. Jak ponajprem hlasem zavolala, hned se v černym lese chojka lamala. Jak po druhej hlasem zavolala, hned bystra vodička z Dunaja lela. Jak po třeti hlasem zavolala, jeja mamička hned z hrobu vstavala. Zhůru, staňte, rozmili synove, už se s našu Anu v horach zle děje. A synove z hrobu povstavali, na svoje koničky vrane sedali. Potkali tam jedneho Janička, byla zkrvavena jeho šablička. »Cos udělal, rozmily Janičku, že maš zkrvavenu svoju šabličku?« Letěla tu bila holubička, a ja sem ji střelil prostřed srdečka. Něbyla to bila holubička, to byla, Janičku, naša sestřička. Kaj si poděl, rozmily Janičku, kaj si poděl tu našu sestřičku? Zakopal sem v lese při chodničku a přikryl sem ju zelenu chvojičku. A hned Janičkovi hlavu sťali, na tej hlavě jemu klobuk něchali. Na klobuček psali zlate litery, by lide věděli, čim se provinil.

Bartók III 1368a | Čo mám robiť čo mám robiť (100%)
Čo mám robiť, čo mám robiť, s tím pekním Jaňíčkom

Sušil 0213 | Dcera matku prosila (94%)
Dcera matku prosila, hej, hej, prosila: Moja maměnko rozmila! Něvdajtě mne dalečko, hej, hej, dalečko, edem přes male polečko. 1) Matka na to nědbala, tym dalej ju vydala. 2) To do cizej krajiny, mezi ty turecke pany. 3) Když jest bylo po roce, chtěla dcera isť k matce. Stroj, pachole, košinu, pojeděm na hostinu. Jak do pole přijeli, zvony zvoniť slyšeli. Jak do dvora přijeli, žadného něviděli. Jenom male pachole, co sedělo při stole. Všecky dveře zamčeny, žadneho něni k spatřeni. Ptam se ja tě, pachole, hdě moja maměnka je? Mamička nam umřela, to včera od večera. Leža tamto v komůrce, v malovanej truhelce. Dcerka, jak to učula, hned k mamičce běžela. Ach, mamičko, stavajtě, požehnani mně dajtě. Dy stě nam ho nědaly, když stě nam umiraly. Ach, mamičko, stavajtě, slovečko ke mně mluvtě. Ma dceruško, něvolaj, těžkosti mi nědělaj. Ja bych rada mluvila, dyby ja živa byla. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa. Ani ptačka zpivati, tej zezulky kukati. Těš tě už tu Pan Bůh sam, matka Boži, svaty Jan.

Erben 2/507 | Však jsem to Jeníčku (92%)
Však jsem to, Jeníčku, dobře slyšela, jak se tvá paňmáma s tebou vadila: to všecko pro mě, že chodíš ke mně, že nejsem bohatá tak jako jiné. Když nejsem bohatá, já se nedělám; proto se žádnému podvádět nedám: kdo mě chce míti, bude mé chtíti, že jemu dovedu hospodařiti. Však mě má maličká leckdes nevsála, aby mě leckomu šidili dala; v žádném ouvoze, ani trníčku: těžce vychovala svoji Aničku. Kdo k nám chce chodili, kdo mě chce míti, musí mou matičku pěkně prošiti, smekat klobouček, líbat ručičku: dejte mně, paňmámo, vaši Aničku. Sloha následující jest pozdější nutný přívěsek: Než bych já paňmámu o dceru prosil, radši bych po straně šavličku nosil: šavle ocelová ta je má žena, ta mne bude těšit, až bude vojna.

Bartoš 1901 / 0829 | Kvítečku májový z Nepomuk rozený (92%)
Kvítečku májový, z Nepomuk rozený, otče můj, Jene svátý, dovol k tobě přijití, [: tebe navštíviti. :] Pospíchám s vroucností, k tobě na hrad pražský, chci žádati o milosť, bys vyslyšel mou žádosť [: Jene Nepomucký. :] Před tebou já padám, tvůj svátý hrob líbám, otče můj Jene svatý, jenž's dávno v nebe vzatý, [: pro Boha tě žádám. :] Chraniž moje jméno od pádu škodného, by nebylo zkaženo od nepřátel mé jméno [: ať je zachováno. :] To je bohatství mé: česť a jméno moje; na tom já si zakládám, o jinší věci nedbám, [:jen když dobrou česť mám. :] Nad tím mě nejvíce bolí moje srdce, že moji nepřátelé posměch dělají ze mne — [: ó můj svátý Jene. :] Žádnému neblížím, radši se ponížím a řeknu: Zaplať Pán Bůh za učiněnou křivdu, [: tak všudy obstojím. :] Vždyť je Bůh na nebi soudce spravedlivý; on odplatí každému protivníku mému, [: jak se jemu líbí. :]

Erben 2/265 | Za vodou za vodou (92%)
Za vodou, za vodou, za vodičkou hrála tam má milá s holubičkou, hrála tam má milá s černým orlem: „Ožeň se, Jeníčku, s pánem Bohem!“ Já se ti ožením, ani nezvíš, ty mně mých ohlášek nezapovíš, ani mi oddavek strojit nedáš, toho ty, má milá, neuděláš. Když jsem tě nedostal za ženušku, vyvolím si tebe za družičku, abys mně naposled posloužila, věneček na hlavu položila. „To se ti, Jeničku, nemůže stát, pro lítost bych ti ho nemohla dát, pro pláč do kostela ani vejít: pro lásku falešnou musím umřít! Za to tě jen prosím, můj Jeníčku! bys při mém skonáni rozžhal svíčku, bys při mém skonání samotný stál, mé kalné očička zatlačoval! Zatlač mi očička, rozžhni svíčku, modli se otčenáš za dušičku: aby láska naše zapálená jedním plamínečkem vyhořela!“ Když jsem si tě nevzal za ženušku, vyžádám si tebe za družičku, za družičku za nejstarší, proto že’s byla má nejmilejší. „Já za tu družičku nemůžu být, nemohla bych pro pláč vínku uvít; vínku uvít, k oltáři jít – pro lásku falešnou musím umřít.“

Sušil 1577 | Strojte pajmámo s zázvorem (88%)
Strojte, pajmámo, s [: zázvorem, :] už máte žence za dvorem. Strojte, pajmámo, s vopoňó, už se vám ženci přiženó. Byla studýnka róbená a v ní voděnka studená. A kdo ju róbil, svatý Ján a naposlede Pán Bůh sám.

Sušil 0849 | Sudiju se Kopřivjane s panem (87%)
[: Sudiju se Kopřivjane s panem, :]1) o tu luku pod zelenYm hAjem. A ta lučka v pěknem mistě leži, kole lučky bystra voda běži. Ja tu luku dokola objedu, tam ja svoje potěšeni najdu.2) Dy ho najdu, dam mu pozdraveni: Hdě si bylo, moje potěšeni? »Ja sem byla doma u mamičky, sazela sem červene hřebičky.« »Jak vykvětu, udělam voničku, dam ju tobě, můj zlaty Janičku.«

Erben 2/359 | Včera neděle byla (87%)
Včera neděle byla, já jsem doma nebyla: žala jsem travičku v zeleném háječku – svátek jsem nesvětila. Než jsem trávy nažala, celá jsem se požala: proto že, Jeničku! falešnou hubičku od tebe jsem dostala. V háji travičku žití – nechtějte to činiti, panny a mládenci s zelenými věnci! můžete se požiti. Včera přenešťastný den, kam se můj milý poděl? dostala jsem kvinde, šel k panence jinde, na mě snad už zapomněl!