Sušil 1234 | Nědalečko za cestu

46 words

Sušil 1234 | Nědalečko za cestu (100%)
Nědalečko za cestu do suseda půjdu, roztomila mamičko, už jo vos odejdu. »Moja mila dceruško, němom tobě co dać, něch ci Pon Bůh ščesci do, budu ci vinšovać.« Moja milo mamičko, co by scě mi dali? Něch vom Pan Bůh ščesci do, že scě mě chovali.

Sušil 1280 | Co sem vos tak mo mamičko (20%)
Co sem vos tak, mo mamičko, v domě mrzela, dy scě mě tež tak mladičku vydać musela? Dali scě mě za takeho, něni hoden psa dobreho, mamičko moja. Dy vy tamo přijedzěcě, mamičko moja, to mně un tež pěkně řeče: Ženičko moja. Jakž tam odtel odjedzěcě, každy kutek mnu vymecě, mamičko moja. Sednu sobě v okenečku jako z růže květ, zaplaču se, rozpomnim se na ten bidny svět. Řeknu sobě: Mily Bože, juž mi žoden něpomože z moji něvole.

Erben 3/023 | Deme deme deme deme (19%)
Deme, deme, deme, deme, deme, deme, deme, deme, deme, deme, deme, deme, deme, deme k vám: dáte-li nám vaši ceru, dáte-li nám vaši ceru, dáte-li nám vaši ceru, dáte-li ji nám? „Dáme, dáme, dáme rádi, chovali jsme vám ji z mládí, dáme, dáme, dáme rádi, dáme my ji vám: proč bysme ván jí nedali, když jsme vám ji vychovali? pote si jen pro ni, pote, pote, pote k nám!

Sušil 2234 | Tulemy se tulemy (19%)
Tulemy se, tulemy, koleda, hej! Mladěnečkův hledamy, koleda, hej.*) Nědalečko smy zašly a už smy jich tu našly. Seďa sobě za stolem, kulu sobě tolarem. Seďa sobě na stolku, piju sobě rozolku. Šeda sobě jako pan, při nich stoji piva žban. Seďa sobě na stolku, chystaju nam po vdolku.

Sušil 1271 | Ach Bože můj Bože (14%)
Ach, Bože, můj Bože, co je mi tež zle! Němom jo žadneho, co mne lutuje. Podzcě, můj tacičku, zlaty holubečku, politujcěž mne. A taciček idzě, dveři odviro, na svojeho zacja ručičku dviho: Počkaj, zacju ostre, něbij moji dcere, to je krev moja. Ach, Bože, můj Bože, což je mi tež zle! Němom jo žadneho, co mne lutuje. Podź, milý bratřičku, zlay holubečku, politujže mne. A bratřiček idzě, dveři odvíro, na svojeho švagra ručičku dviho: Počkaj, švagře ostre, něbij moji sestre, to je krev moja. A, Bože, můj Bože, což je mi tež zle! Němom jo žadneho, co mne lutuje. Podzcě, mo mamičko, sivo holubičko, politujcěž mne. A mamička idzě, dveři odviro, na svojeho zacja ručičku dviho: Počkaj, zacju ostre, něbij moji dcere, to je krev moja. Ach, Bože, můj Bože, co je mi tež zle! Němom ja žadneho, co mne lutuje. Podź, milo sestřičko, sivo holubičko, politujže mne. A sestřička idzě, dveři odviro, na svojeho švagra ručičku dviho: Počkaj, švagře ostre, něbij moje sestre, to je krev moja.

Sušil 0055 | V nedzěličku za rana (14%)
V nedzěličku za rana vyšla panna kochana. A přijechol do ni pon, z pjekla rodem jeden som. Ščesti, Bože, dzěvečko, troje dziotek macičko.1) Vitaj, že ty, můj paně, z pjekla poslan sataně. Po čem žes mě poznala, žes mě tak jmenovala? Po kuničku po brunym, po šedelku červenym. Po šatečce hedbavne, po šabličce opravne. Šedej, dzěvče, na můj kůň, podjedzěme před můj dům. Tři dni, tři noci jeli po trni, po chavucnym, po kameni horucnym. Přijechali před pjeklo: Otvirej, brače, čeplo. Posadil ju na stolce, dal ji vina ze škopce. Pi že, pani, pi vino, něpilaš jakeš živo. Pilacěch ja s panama, ně s takymi durňama. Tak s ňum tam tancovali, ež ji kosci rupěly. Vezdřela tam pod věka, uzdřela tam člověka. Jdzi, člověče, jdzi domů a něprov tam nikomu, jen otci a matce. Že jich majum ješče dvě, něch jich kořum lepši jak mně. Něch do kostela chodzjum, chlapců za sum 2) něvodzjum.

Sušil 0548 | Chodzila chodzila (14%)
Chodzila, chodzila smutno po hajičku, kapaly i selze po červenem ličku. Chodzila, chodzila, rukami lomala: Už sem jo ztracila, co sem roda měla. Ztracilach, ztracilach zelenu ratolesć, co mi odbirala od srdečka bolesć. Byla lavka, byla, a už se zlomala, co sem jo s synečkem na ni sedovala. Dyby to pon Bůh dal, by se ona zrůstla, aby sem synečka na ni seděć našla! Za našimi okny tam se husky peru, kero loska tuho, to se zřidka beru.

Erben 7/019 | Plouli rytíři po brodě (14%)
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“

Sušil 1399 | Halý dítě (13%)
Halý, dítě, kolébu tě, [: až mi usneš, :] odejdu tě.1) Nedaleko, enom blízko k susedovi pod okýško.2) Bude s tebú Pan Bůh spáti, andělíček kolébati. Halý, belý, koně v zelí a hřibátka v petrželi.

Sušil 0907 | Šebišovske pole (13%)
Šebišovske pole cele hložim kvitně, to moje srdečko [: na něm nepřivykně. :] Ale to bruzovske kvitně fialečku, to je pocěšeni mojemu srdečku. Pod tum našum klačum podkověnky skaču, o tebě, synečku, černe oči plaču. Psala bych ći psala, me spanile srdce, ale němom času, bo sě měnim krasu. Od velkeho žalu selzy mi kapaju a můj bile papir cele prolivaju. Na tem našem dumě plavy kohut pěje, z chudobne dzěvečky ledakdo se směje.

Sušil 0246 | Syneček do vojny jede (2%)
Syneček do vojny jede a své milé přikazuje: Za sedum let zas přijedu, zlatý prsten ti dovezu. Sedum let se nevdávala, pořád na něho čekala. Když už sedmý rok dochází, panna na trávu vychází. Potkal tě ju v poli jonák, toho regimentu voják. Taky-li se, má rozmilá, budeš vdávat jako jiná? A já se vdávat nebudu, na milého čekat budu. Tvůj milý se už oženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Anduličko, červená, bílá růžičko? Zkazuju mu toli zdraví, co je v tomto háju trávy. Zkazuju mu toli ščestí, co je v tomto háju listí. Co mu zkážeš ješče více, krásná sivá holubice? Zkazuju toli hubiček, co je na nebi hvězdiček. A toli dobrých noclehů, co je na světě kostelů. Zkazuju mu toli dítek, co je v tom hájičku kvítek. Zatočil se a zasmál se, zlatý prsten zasvítil se. To je prsten z mého prstu, ten sem mu dala na cestu. Kostelíček v černém lese, poď, má milá, sezdáme se. Pojal on ju za ručičku a vedl ju ku kostelíčku. Od kostýlka před faráře, co ty ruce štolou váže. Dyž je začal svazovati, ona počala plakati. Co pak plačeš, moja milá, má Andulko roztomilá? A jak já nemám plakati, neví o tom otec, máti. Ani moje tovaryšky, co chtěly byt za družičky.