Poloczek IV 485 | Išlo dievča na trávu

4 words

Sušil 1595 | Na půl mostě trava rostě (100%)
Na půl mostě trava rostě. Do te trave choďa pavě. Traťa perko zelenave. Běž, děvečko, zber perečko. Uvij z něho po věnečko. Vila bych ho, němam z čeho. Z marijanku zeleneho. A z hřebička červeneho. Přidáj k němu fijalečko. Buděš moja, galanečko.

Erben 2/305 | Putovalo děvče (90%)
Putovalo děvče z Prahy do Moravy, mělo modry oči cely uplakany. Putovalo předse od potoka k řece: Převez, převozníčku! mne švárnou dívčičku. „Nechci, nepřevezu, jest-li má nebudeš; dokud mi neslíbíš, že ty se mnou pudeš.“ Nechci a nepůjdu, nejsem tvoje milá, radši bych se zase zpátky navrátila. – Sedla na mezičku, zaplakala tuze, že jí stříbrný pás opásat nemůže. Natrhala klasů, přivázala k pasu: Kýž jsem nepoznala tu mlynářskou chasu! Když jsem ho viděla příliš opilého, měla jsem se vyhnout do pole šírého. Když jsem ho viděla ouzkou cestou jíti, měla jsem se vyhnout, kde slunce nesvítí. Když jsem ho viděla hořké pivo píti, neměla jsem sama na trávu choditi!

Erben 7/024 | Vím já jeden pivovárek (90%)
Vím já jeden pivovárek, vaříval tam Váša sládek. Dobré pivo vařívával, hezké holky milovával. Dorna byla nejhezčejší, všem mládencům nejmilejší. Věnce vila, nedovila, než dovila, syna měla. „Vášo sládku! co mám dělat? mám-li tomu smrt udělat?“ „Dělej, Dorno, jak rozumíš, jenom ať se neprozradíš!“ Vzala hedbávnou tkaničku,1) podvázala mu hlavičku. Pod jabloň jej zakopala, ručička mu vykoukala. Panské děvče ji vidělo, šlo nahoru, povědělo: „Panímámo! zlá novina: Dorna uškrtila syna. Vzala hedbávnou tkaničku, podvázala mu hlavičku. Do zahrádky zakopala, suchým listím přisypala!“ „Jdi, mé dítě, jdi mi dolů, ať jde Dorna hned nahoru! Vítám té, má služebnice, svého syna vražednice!“ „A já žádná vražednice, pánova jsem služebnice!“ „Jdi, mé dítě, pro faráře, který pannám ruce váže, a jich více nerozváže. Jdi, mé dítě, pro purkmistra, který vozí panny z města!“ Už Dorničku, už ji vezou, radní páni za ní jedou. Když přijeli k šibenici, dal se s Dornou kat do řeči: „Chceš, Dorničko, chceš má býti? chci si tebe vykoupiti: Žejdlík dukátů za tě dám, druhý k tomu ještě přidám!“ „Když jsem nebyla sládkovou, nechci také být katovou! 2) Dělej, kate, co máš dělat, nedej mi tu dlouho čekat. Já jsem tu smrt zasloužila, tři syny jsem uškrtila: Ten jeden byl s panem králem, ten druhý byl s radním pánem, ten třetí byl s Vášou sládkem.“ Kat se točí na botičce, 3) už hlavička na trávníce. Lámejte chvojku zelenou, přikrejte tu krev červenou, Aby vrány nekvákály, a mládenci neplakali. Jedna vrána zakvákala, sto mládenců rozplakala. 1) Dorna dolů hned běžela, zlatou šňůru z truhly vzala. Syna svého uškrtila, do zahrádky zakopala. 2) S místem k tomuto podobným potkáváme se v jednom variantu písně polské: Matka vražednice (K. W. Wójcicki Tom. I. str. 92), jenž takto zní: „Oj, chceszžc ty, burmistrzówno, moja byé? móglbym ja cię od téj męki wyzwolié.“ Oj! nie byla moja matka pánowa, i ja též nie mysle byé katowa: Ano i z jedné písně slovenské: Vmoriteljka (St. Vraz. razd. I. str. 136) táž myšlénka zaznívá: „Orša, řeš ti moja biti, ali češ glavó zgibiti? „Jaz čem raj glavó zgibiti, kak pa tvoja biti.“ 3) Tu kat celý rozzlobený stal ji hlavu bez prodlení. Sekejte trávu zelenou, přikrejte tu krev červenou atd.

Erben 7/017 | Byla lučina široká (90%)
Byla lučina široká, 1) na ní travička vysoká. „Půjdem tam na ni, sestřičko! nažnem travičky raníčko.“ Díval se na ně z okna král, na své pachole zavolal: „Vstávej, pachole! stroj koně, pojedem na hon do pole. Budem honiti srnčata, dvacitiletá děvčata.“ A když na louku přijeli, vrané koníčky zdrželi: „Kdo vám tu trávu kázal žit? jedna musíte s námi jít!“ „Kázal nám otec a máti trávy zelené nažati.“ Jedna ji žala, vázala, druhá žalostně plakala: „Ach, pro ten kousek trávníčku mám já opustit mamičku! Ach, pro ten kousek ostřice mám já opustit rodiče! Ach, pro ten kousek jetele mám já opustit přátele! Ach, pro ten jetelový květ mám já opustit celý svět!“ 1) Vím já lučinu širokou, na ni travičku vysokou. Vstaňte raníčko, sestřičky, nažnem zelené travičky atd. Šla Liduška na travičku do zeleného háječku. Díval se za ní z okna pán, na kočího si zavolal: „Stroj, kočí, stroj koně vrany, pojedem v hájek zelený!“ A když do hájku přijeli, zelenou louku viděli. Viděli na ní zvířátko, dvacítileté děvčátko. „Kde’s té smělosti nabrala, abys mi na louce žala?“ „Dovolil mi sem váš šafář, vašeho dvoru hospodář.“ „Šafářovo tu nic není, ty musíš býti mou paní!“ „Rozvij se v kvítí metlice, že nejsem panenkou více. A ten bílý jetelíček, že mám na hlavě čepeček. To čepeček damaškový, porty na něm pozlaceny.“

Bartoš 1901 / 1173 | Dyž sem za milou chodíval (90%)
[: Dyž sem za milou chodíval, malý štěstí sem mívával. :] [: Maly štěstí i neštěstí, potkalo mně děvče hezky. :] [: Potkalo mně, neznalo mně, zašlo za mně, volalo mně. :] [: Poď synečku, z pravé strany pomož na mně plachtu trávy. :] [: Těžší tráva než otava, proč’ si, milá, toliž žala? :] [: Nažala sem do sytosti, abych měla kravám dosti. :] [: Kravám dosti, koni tvému, koníčkovi sedlanému. :] [: Bude-li kůň trávu jísti, musíš s něho dolů slézti. :] [: Slezu-li já s koně svého, seš zbavena věnce tvého. :] [: Věnce tvého, zeleného cos dostala od milého! :] [: Cos dostala, musíš schovat a já musím mašírovat :] [: Do pole, tam do šírého, tam zahyne chasy mnoho. :] [: Těš nás Pán Bůh, těš nás oba, mě na vojně tebe doma. :] [: Těš nás Pán Bůh v každé chvíli mně na vojně, tebe v síni. :] [: Síň, sekňičku zametala, slzami ji polévala. :] [: Co pak pláčeš a naříkáš, dyť mně přece tu ještě máš. :] [: Co pak pláčeš, co pak kvílíš, dyť ty se mnou jít nemíníš. :] [: Jak já nemám naříkati, dyž já nemám otce, máti. :] [: Otec, matka mně zemřeli, mně v zármutku zanechali. :] [: Do zármutku, do velkého, pomož synku, pomož z něho. :] [: Jaké Jest to pomáhání, dyž mně druhý otec brání. :] [: Druhá matka zapovídá, otčím mně k vám chodit nedá. :]

Erben 7/016 | V černém lese na pasece (90%)
V černém lese na pasece švarné děvče trávu seče. Jak nažala, navázala, na milého zavolala: „Pojď, Janečku, s druhé strany, zdvihni na mé nůši trávy.“ Jednou rukou trávu zdvihal, druhou rukou vínek snímal. A když měla vínek sňatý, hořce začala plakati. „A když nemám vínku míti, nechci déle živa býti!“ „Když jsi chtěla vínek míti, neměla jsi mne volatí. Vyvol sobě jedno z dvého, nespoléhej na žádného.“ Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, to se hora zelenala. Jak po druhé zavolala, tu se hora prohýbala. Jak po třetí zavolala, už ji matka nelyšela. „Ach, synové! jeďte v hora, naše děvče smutně volal“ Synové hned nemeškali, k černým horám pospíchali. Potkali tam mládenečka, sousedového Janečka. „Co jsi, Janku, co jsi zabil, že’s šavličku okrvavil?“ „Zabil jsem já holubičku, sedávala v okenečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spát nedala.“ „Nebyla to holubička, byla to naše sestřička!“ Sestra leží na trávníčku, má posekanou hlavičku. „Nyní půjdeš do vězení, pomoci ti žádné neni. Do vězení takového, že nevyjdeš co živ z něho!“

Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (90%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.

Sušil 0349 | Šly děvčátka na jahody (90%)
[: Šly děvčátka na jahody, :] a to pořád podle vody. Nadešly tam přívozníčka, přešvárného šohajíčka. Oj, Janíčku, přívozníčku, převez ty nás přes vodičku. 1) Všecky panny popřevážal, jenom svoju milú nechal. Oj, Janíčku, převez i mňa, zaplatím ti jako jiná. »Nemám čluna, ani vesla, všecko mi to voda znésla,« Máš ty člunek a i veslo, ale tebe blúdi pestvo. Sedni, milá, na lodičku, převezu ťa přes vodičku. 2) Jak dojeli prostřed vody, stupoval jí do slobody. Nestupaj mně do slobody, než mia dovez na kraj vody. Jak dojeli na krajíček, vyhodil ju na trávníček. 3) Ruce, nohy jí urúbal, černé oči jí vylúpal. Odešel ju na půl míle, počuval ju, živa-li je. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janoška volala. Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl nohy moje? Tam jsú tvoje bílé nohy u Dunaja na tom poli. Vrš plakala, vrs zpívala, vrš na Janóška volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl ruce moje? A ty tvoje bílé ruce u Dunaja na tej lúce. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janíčka volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl oči moje? Tam sú tvoje černé oči, kde sa Dunaj kolem točí. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janíčka volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl vlasy moje? A ty tvoje černé vlasy po Dunaju větr plaší. 4)

Erben 5/205 | Kýž vy mně děvčátka (90%)
Kýž vy mně, děvčátka, povíte, kam na tu travičku chodíte? „Chodíme my na ni do březí: je tam dost tra vičky, až leží.“

Sušil 0347 | Šlo ďěvča na trávu (90%)
[: Šlo ďěvča na trávu :] [: na širokú mezu. :] Ponajprv zažala, prstéček odžala. Po druhé zažala, ručenku odžala. Po třetí zažala, lékařa žádala. Ponajprv zavázal, jedno sto zažádal. Po druhé zavázal, druhé sto zažádal. Po třetí zavázal, děvča si zažádal.

Sušil 0346 | Šlo děvče na travu (90%)
[: Šlo děvče na travu :] [: na lučku zelenu. :] Němohlo ji nažať pro rosu studenu. Po lučce chodilo, žalostně plakalo. Nadešlo tam šipek, na tym šipku kvitek. Kvitku, mily kvitku, ja tebe utrhnu. Nětrhaj mne v zimě, moja krasa zhyně. Nětrhaj mne v letě, dy slunečko peče. 1) Utrhni mne z jara, moja krasa stala.