Erben 2/387 | Což se mé srdéčko

142 words

Erben 2/387 | Což se mé srdéčko (100%)
Což se mé srdéčko v těle leká, že na nás veliká. vojna čeká! čeká, čeká můj kůň vraný, na něm je šáteček vyšívaný. Kam pak se poděju, v kterou stranu, bych ještě uviděl moji pannu? Vyjdu si já, ohlídnu se, nespatřím žádného – zarmoutím se. Psal jsem a pečetil dvoje psaní, nedostal jsem žádné odpovědi, psal jsem jí, psal – víc nebudu; odjedu na vojnu – ten tam budu. Přes potok můsteček prohýbá se, roste tam travička neseká se; pod tím mostem jsou rybičky, žádný jich neloví – jsou drobničky. Vyletěla sivá holubička, přinesla psaníčko od miláčka: píše milý, píše, píše, že on k ní přijede co nejspíše. Položila hlavu do jetele, poslouchala pilně, kdo to jede; slyšela řičeti koně vraný: to jsou koně mého potěšení! „Kam pak, mé srdéčko! pojedete, že vy mne s sebou víc neberete?“ Pryč pojedu – nepřijedu, tebe tu poručím pána Bohu.

Erben 2/341 | Panímámo! kde je vaše dcera? (17%)
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.

Erben 2/043 | Což ten panský mostek (17%)
Což ten panský mostek prohýbá se, na něm je travička, neseká se. A pod tím mostečkem drobné ryby, tam je má panenka, mně se líbí. Šíte mně, matičko, košiličku, a já si pojedu, pro Ančičku. Šíte mně, matičko, vyšívanou, že já mám panenku pohaněnou. „Kdo ti ji pohanil?“ Můj kamarád: proto ji pohanil, že ji má rád. „Kdo ti ji pohanil?“ Všecky lidi: a já ji nehaním, mně se líbí. „A když se ti líbí, tak si ji měj, na ty lidské řeči nic nedávej.“

Erben 5/293 | Dejme si hoši (13%)
Dejme si, hoši, dejme zahrát: však nám už šijou v Praze kabát. A v Hoře Kutnej kamizolku: že jsme měl každej hezkou holku! Dejme si, bratři, dejme zahrát: vždyť nám už šijou v Praze kabát. Na Malej straně kamizolku: dal jsem se odvést pro svou holku. Nejsem na vojně ani tejden: už pláce pro mě každičkej den. „Kam pak, vojáci, kam pak jdete, že vy mne s sebou neberete?“ Kdybys, má milá, s námi jela, co bys, má milá, tam dělala? „Udělala bych se holubičkou, vznášela bych se ti nad hlavičkou. Udělala bych se bílým ptáčkem, vznášela bych se ti nad kloboučkem. Udělala bych se černou vránou, vznášela bych se nad armádou.“

Erben 2/306 | Lítej ptáčku lítej (13%)
Lítej ptáčku, lítej, máš zelené peří: každá panna blázen, která chlapcům věří. Chlapci je co věřit jako štíru, hadu: on má pod jazykem devaterou zradu. Na jazyku má med, pod jazykem má jed: dej pozor, panenko, by tebe nepodved! Jest-li tě podvede, tebe si neveme, nebudeš naříkat než sama na sebe. Než sama na sebe, na svůj rozum krátký, že jsi poslouchala řeči jeho hladky. – Panímáma pláče a pantáta kleje, a mladší sestřička po straně se směje. Smějou se jí, smějou její kamarádky: šněrovačka těsná, suknička se krátí. „Sukni já nastavím, planžet nosit budu: do nejdelší smrti chlapců bát se budu!“ Když postýlku stlala, do pláče se dala: „Kýž jsem tebe, chlapče, byla nepoznala!“

Sušil 1691 | Byua vojna byua (11%)
V městě Holomúci stojí vraný kůň a na tom koníčku, můj starý tatíčku, celý mundur můj. U teho koníčka vojáci stojá, švarného šohajka do vojny strojá. Strojá tě ho, strojá, že už pojede, a tebe, má milá, holuběnko sivá, sebú nevezme. Dyž za bránu vyjel, šátečkem točil: Navrať mně, má milá, holuběnko sivá, co sem ti půjčil. Já ti nenavrátím, nejsem povinna, šak ti ho navrátí, můj milý šohajku, ta bude jiná. A my tam nesmíme panny milovat, my se tam musíme, má milá panenko, execirovat. Kdo zná execírku, tomu je dobře, sedne na koníčka, připne si šabličku, jede do pole. Ale já jí neznám, musím se učit, nejednú zaplačú mé černé oči.*) A psal milej psaní na pargamíně, jak se mu tam vede v cizí krajině. Chceš-li, milá, vědět, jaká strava má? Koňská to pečeňa a nedopečená, to je strava má. Chceš-li, milá, vědět, jaká postel má? Patrontáš pod hlavú, šabličku na stranu, to je postel má. Chceš-li, milá, vědět, jaké víno mám? Na tom čirém poli, v té francúzske zemi voda lužová. Chceš-li, milá, vědět, jaká svadba má? Přindi se podívat, jak se bude kúlat hlava krvavá. Chceš-li, milá, vědět, jaká zpověď má? Přindi se podívat, jak já budu volat Ježíš Maria. Chceš-li, milá, vědět, jak mně zvonijú? Z karabin, z kanonů, z kusů házijú. Chceš-li, milá, vědět, jaký je můj dům? V té francúzké zemi kopajú mně důl.1)

Sušil 0019 | Byla krásná Dorota (10%)
[: Byla krásná Dorota :] [: pobožného života :] 1) A ta krásná Dorota měla věnec ze zlata. A z tej bilej leluje od Panenky Marie. Zamiloval si ju král, za Dorotou listy psal.2) Chceš-li Dorko moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého.3) Král se na to rozhněval, do vězení Dorku dal a na vojnu odjechal.4) Sedum let tam bojoval a na osmý přijechal. Zpomněl si na Dorotu, žije-li či nežije.5) Ach, žije, pane, žije, ač nic nejí, nepije. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král se na to rozhněval a pec hrozně topit dal. Čím se déle pálila, tím víc krásy nabyla. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal olej vařiti, Dorku na něm smažiti. Čím se déle smažila, tím víc krásy nabyla. Z oleje vyvedena, před krále postavena. Chtěj, Dorotko, moja být, má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal kolo dělati, pannu na něm lámati. Dorka Boha prosila, aby ju zbavil kola. Bůh se nad ni smiloval, hrom to kolo polámal. A to z čistého jasna, až se země zatřásla. Pomůže ti ostrý meč, až ti hlavu setne preč. Za město ju kázal vést, a jí mečem hlavu smést. Potkal ju tam Eliáš: Kam, Doroto, pospícháš? Do Kristové štěpnice, budu trhat ovoce. Budu trhat lilije u Panenky Marie. Dyž ho budeš trhati, chceš-li mi ho poslati? Když kat nejprv uhodil, meč se nad ní poklonil, na dvoje se rozlomil. Kat se na to rozhněval, od razu jí hlavu sťal.6) Svatá hlava je sťata, duše do nebe vzata. Stojí mezi anděly jako hvězda na nebi. Přišlo s nebe diťátko, překrásné pacholátko. Mělo košík na ruce a v něm krásné ovoce. Eliáši důvěrče, tu ti nesu ovoce s nebeského obrojce.7) Co ti sestra slíbila, dyž se na smrť strojila.

Erben 5/397 | Až já odtud pryč pojedu (9%)
Až já odtud pryč pojedu přes ten zelenej sad, ohlídnu se na vše strany, kde jsem bejval rád; kde jsem já rád bejvával, hezké holky miloval: nynčko musím mašírovat, nechat milováuí. Můj koníček z hnědá vraný pode mnou skáče; má panenka černovoká žalostně pláče: Mlč, má milá, mlč neplač, nemůže to bejt jinač; dá-Ii pán Bůh, vrátím-li se, shledáme se pak zas.

Erben 7/022 | Byla jest jedna matička (9%)
Byla jest jedna matička, syna měla Václavíčka. Ženiti se mu nedala, milou opustit kázala. Václavíček se rozhněval, do Benešova vandroval. Zabil v Sázavě jednoho, u Benešova druhého, za Benešovem třetího. Tu Václavíčka dostali, do radné šatlavy dali. „Ach! kýž mám posla rychlého, tak jako ptáčka zlítného: By pověděl mé mateři, ať nečeká mne k večeři. Ba ani zejtra k obědu, neb já víc domů nepřijdu. At pošle mně dvě košile, dvě košile pěkné bílé! Jednu košili konopnou, druhou košili kmentovou. V konopné budu seděli, v kmentové budu viseli. By pověděl mé panence, ať mi sem pošle dva věnce: Ten jeden pěkný růžový, ten druhý pěkný zelený. V růžovém budu seděli, v zeleném budu viseti.“ Jak se máteř dozvěděla, do Benešova běžela: „Kde je ta radná šatlava, co jali mého Václava? Co’s, Václavíčku, co’s dělal, že jsi tři lidi zmordoval?“ „Já nekrad, já jen mordoval pro děvče, co jsem miloval.“ A když už bylo na ráno, bylo biřicem voláno. 1) A když už bylo co na den, Václavíček byl vyveden. A když už byli na rynku, dala mu věnec z barvínku. A když už byli na mostě, dala mu prsten za dvě sté. A když už byli u vršku, Václav viděl šibeničku: „Kdybych byl věděl před lety, že na ní budu viseti, Byl bych ji dal zlatem pobit, českými groši ozdobit!“2) A když už byli na vršku: „Počkej, kate mistře! trošku, Ať já se ještě ohlídnu, pro které děvče na smrt jdu. Pro to děvče černooký, co má podepřené boky! 1) bylo od práva voláno. 2) Srov. Tambur, III. I. str. 58.

Erben 2/006 | Slunéčko vyšlo přes hory (9%)
Slunéčko vyšlo přes hory, má milá kouká z komory; koukala se, dívala se, na miláčka ohlídla se. Ohlíží se na vše strany, má očičky uplakaný: oči, oči, co pláčete? jděte, raděj se vyspěte. Kdybych věděl, moje milá, že mě máš ze srdce ráda, dal bych tobě dar k libosti, na důkaz mé upřímnosti. Dal bych ti prstýnek zlatý na znamení lásky naší, na něm slova vyrývaný, že jsi moje potěšení.

Erben 5/342 | Vždycky jsem myslíval (9%)
Vždycky jsem myslíval, že je vojna špás: že tam budu tejden, nebo dvě neděle, přijdn domu zas. Tejden, dvě neděle, nebo hodinu: ach, to sám pán Bůh ví, mý rodiče zlaty, kde já zahynu! Zahynu-li v Turcích, nebo Francouzích: což bude matička pro svého miláčka těžké srdce mít! Ani tak matička, jako má milá, ta která mne vždycky po ty časy všecky v srdci nosila. Když přišel za bránu, šátečkem točil: Návrat mně, má milá, Andulko rozmilá, co jsem ti půjčil. „Nemohu navrátit, nejsem povinna: ať ti to navrátí, můj Jeníčku zlatý, na vojně jiná.“