Erben 4/020 | Ty šenkýřův mázku!

17 words

Erben 4/020 | Ty šenkýřův mázku! (100%)
Ty šenkýřův mázku! já mám k tobě lásku: vždyť ono to z tebe teče jako po provázku!

Sušil 1877 | Aj másku másku (88%)
Aj, másku, másku, mám na tě sázku, teče z tebe pivo jako na provázku. Vínečko milé, mám k tobě lásku, ty do mne poběhneš jako po provázku. Mám málo na dně, vypiju snadně, vypiju, dám nalit, půjdu dom bez galit.

Sušil 1424 | Poďte chlapci poďte sem (82%)
Poďte, chlapci, poďte sem, budeme tu trhať len. Když se v létě trhají konopě poskonné, některé mezi nimi nalézají se kurvičky; jsou to s rozstřapenou hlavičkou, a pořídku jich bývá. Děva když takové dostane, posílá ji druži své a dává jí říci: Vzkázal ti tvůj milý dobrý deň, abys nejedla a nepila celý deň. Až mně jich takových devět odevzdáš a svého milého uhlídáš. Anebo jí vzkazuje takto: Posílám ti lásku po provázku a konopu po holi, aby se ti vedlo po voli.

Erben 2/477 | Pušperská šafářka (81%)
Pušperská šafářka hezkého syna má, ona mně zkázala, že mně bo chtít nedá. Já jsem jí zkázala za tu její lásku, aby ho vázala doma na provázku. Doma na provázku, na hedbávnej šňůrce, aby nepodváděl chudobný dívčíce. Chudobná dívčice což ta mnoho zkusí: ledajaké lidi poslouchati musí. Včera mně vzkázala jeho panímáma, bych si nemyslila na jejího syna. A já jí vzkázala za tu její lásku, by si uvázala syna na provázku. Syna na provázku, na hedbávné šňůrce, aby nechodíval k chudobné panence.

Sušil 0848 | Studýnka róbená (80%)
Studýnka róbená mezi vinohrady; pověz mně, ma milá, čí užíváš rady? Čí bych užívala než svého milého? A to ví sám Pan Bůh, budu-li já jeho. Dybych já věděla, čí nevěsta budu, ušlapala bych si cestu k tomu domu. Cestu k tomu domu, aby byla hladká, aby mě vítala jeho paní matka. A ona mně přešla, přešla přes tó cestu, ani mně neřekla: Vítám tě, nevěsto! Dyž mě nepřivítá, já jí neděkuju, o jejího syna prosit se nebudu. Včera mně zkázala ochozká rychtářka, že mně syna nedá, že mně radš vypráská. Já sem jí zkázala, takovó otázku: Uvaž si ho, babo, doma na provázku.1) Doma na provázku, na hedbávné šátek, aby nepodváděl chudobnéch děvčátek.2) Chudobná panenka mnoho zlého zkusí, ledajaké šelmy poslóchati musí.

Bartoš 1901 / 0604 | (79%)
1. Ach máło ty ně, miłá, máło ty ně věříš, že małým okénečkem dycky za mnú hľedíš. Ach, jak bych ti, synečku, jak bych ti věřiła, dyž sem já tvoju łásku v něděľu zkusiła. Ach ťažko je ně ťažko na mojém srdečku, ach, jak by ně ho zvázáł hedbavnú šňůrečkú. Ach, hedbavná šňůrečka, ona je teňučká, ona sa ně vřezała hrubě do srdečka. 2. Ach synečkova mati, ona je tak dobrá, nedała si ně vzít, že su já chudobná. Ach já na ňu odkážu, takovú otázku, nech si svoje syny uváže na provázku. Ach ľesti nezdrží, súkenný provázek, nech si dá uděłat cigánu řetázek.

Bartoš 1901 / 0552 | U studýnky stáła (79%)
U studýnky stáła napájeła páva, [: matka synečkova :], na ňo zavołała. Naber si, děvečko, vody do žbánečka, [: ale si nemysli :], že ti dám synečka. Doma na provázku, na hedbávný šňůrce, [: aby on nešidił, :] chudobný děvčice. A já jsem jí dała takovó otázku, [: uvaž si ho matko :] doma na provázku.

Sušil 0912 | Teče voda velká voda (14%)
[: Teče voda, velká voda :] kolem dokola jabora. Všecky lavičky pobrala, jenom tam jednu nechala. Po kerej Honzíček chodí, Marjánku za ruku vodí. Byl jest tam jeden stromeček, na něm bylo moc jabliček. Utrh Honzíček, utrh dvě, jedno je pustil po vodě. Kam, jablíčko, kampak kráčíš, že se ani nevotáčíš? Kráčím já, kráčím po dolu až k mej Marynce do domu. Když připlynulo k okýnku, zaklepalo na Marynku. Vyjdi, Marynko, vyjdi ven, Honzíček stojí před domem. Pročpak bych já ven chodila? Dyť já nejsem jeho milá. Pročpak bys milá nebyla, dyťs mi dávno slibovala! Slibovalas mně o duši, že se ta láska nezruší.

Erben 4/074 | Což pak mne má ženo (13%)
Což pak mne, má ženo, neznáš, neznáš? vždyť jsem já z Podmoklé bednář, bednář. Pobíjím na pivo 1) sudy, sudy, znají mne šenkýři všudy, všudy. 1) Udělám já tobě víka, víka, budeš moct přikrejvat mlíka, mlíka.

Erben 4/023 | Jen ty mně šenkýřko (13%)
Jen ty mně, šenkýřko, piva nalej, na mě se nekoukej, že jsem malej: máš-li pivo,1) nalej mi ho, a já mám peníze, zaplatím ho. Jen ty mně, šenkýřko, piva nalej, na to se nekoukej, že jsem malej: nalej, nalej, dokud teče, dokud ti vejdělek neuteče. 1) ty máš pivo, já peníze; však já ti zaplatím do halíře. Jen ty mi, šenkýřko, piva nalej, na to se nekoukej, že jsem malej. Jsem-li já v hospodě maličkej host, na to se nekoukej, mám dluhů dost!

Erben 7/002 | Osiřelo dítě (12%)
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.