Erben 4/077 | Když jsem šel z hospody domu

92 words

Erben 4/077 | Když jsem šel z hospody domu (100%)
Když jsem šel z hospody domu, to o půl noci, neměl jsem já pražádný strach s té tmavé noci; když jsem já přišel domů, klepal jsem na svou ženu: „Otevři mně má ženuško, já už jdu domů.“ Tu mne začls má ženuška smutně vítati, mou paruku kopuletou s hlavy škubati, a to bylo vítání do božího svítání, tu jsem dostal od své ženy trpké snídaní. Smutně zpomínal jsem sobě na pana sládka, že ho někdy porodila neštastná matka; on dobré pivo vaří, kapsa nehospodsří: teď jsem dostal za pokutu – musím drát peří.

Sušil 1116 | Haj husičky chocholatý (17%)
Haj, husičky chocholatý, matičko, já se vdám. »Nevdávé se, má dceruško, až já jich podšklubám.« Husy vzala, podšklubala, péřičko dala drat. »Včil se můžeš, má dceruško, včil juž se můžeš vdat.«

Sušil 1480 | Kačena divoká (17%)
Kačena divoká letěla z vysoka, [: šohaj, dobrý střelec, :] střelil jí do boka. Do boka levého, pod pravú noženku, ona zaplakala, sedňa na voděnku. Hořko zaplakala, na Boha volala, ach, Bože, rozbože, už jsem dolétala. Co bys ani nežil, ani neokříval, na tvoje střelení dycky si zpomínal. Ubohá kačica už sem dolétala, už sem své káčátka už sem dochovala. Vy drobné káčátka, poleťe vy za mnú, šak my poletíme k suchému Dunaju. Moje dobré děti nedělajú škody, sednú na Dunaju, napijú sa vody. Vody sa napijú, nažerú sa písku, otřepú ďubáčky o zelenú lísku. Moje drobné děti u potůčka seďá, kalnú vodu pijú, tvrdý písek jeďá.

Erben 7/018 | Vím já o pěkném palouce (13%)
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“

Sušil 1074 | Za našum stodolum (12%)
Za našum stodolum, za našum pivnicum, sedzi tam Janiček, ma v rukach šklenicu, napaja, prošvarnu dzěvuchu namluva. Ta jeji macička, dy se dovědzěla, hnědky Janičkovi naproci běžela; běžela, z dalekej krajiny vitala. Vitam cě, Janičku, z dalekej krajiny, něbudzeš ty mici z moji dcerky ženy, chudobnys, pro moju dcerušku něrovnys. Dzěkuju, macičko, za vaše vitani: šak ja tež něvidzim střibra, zlata na ni; rovně je, takova dzěvucha jak jine. Ona na lůžečku a on na stolečku, ona mu jablečko a on ji hrušečku, přaje mu, vyšiva šatečku, daje mu.

Erben 2/123 | Pod našima okny (12%)
Pod našima okny roste tam bez: pověz mně, Ančičko, mé zlaté srdíčko! kdo tam byl dnes? „Byl je tam Josífek, pod okny stál.“– Pověz mně, Ančičko, mé zlaté srdíčko: co se tě ptal? „On volal, on klepal na okýnko: Otvírej, nedřímej, otvírej, nedřímej, má hubinko! A já bych ti ráda otevřela: kdyby mě hlavička pro mého holečka nebolela. Však tě tak nebolí, jak se děláš: že ty tam, hubičko, mé zlaté srdíčko! jiného máš. Koho bych tu měla? jsem tu sama: jen tu se mnou leží v postýlce u dveří panímáma.“

Erben 2/171 | Když jsem šel k mej milej (11%)
Když jsem šel k mej milej, pes na mě vrčel, já mu dal kůrčičku, jen aby mlčel: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu máš: jen na mě nes těkej, když já jsem u vás! Přišel jsem k okýnku, tiše jsem klepal, nešťastnej Kurážek hned ns mé štěkal: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu máš: buď jenom ztichounka, když já jsem u vás! Má drahá Lidunko! ach moje zlato! a Kuráž: haf, haf, haf! nic nedbal na to. Kuráž! Kuráž! svědomí nemáš; sice bys neštěkal, když já jsem u vás! Najednou pantáta ze dveří vyšel: já skokem ze dvora, kudy jsem přišel. Kuráž! Kuráž! ty lásky neznáš; sic bys byl neštěkal, když jsem byl u vás. Následující sloha jest patrně přídavek pozdější a předešlým jen na závadu: Vždyť já jsem neštěkal, já jsem jen vrčel; kdybych to byl věděl, byl bych radš mlčel. Špetni jen: Kuráž! kůrčičku tu máš; já ani nemuknu, když budeš u nás. Srov. Jič. Zpěv. 330; Suš. 208.

Bartoš 1901 / 0828 | Ej v onen dávný čas (11%)
Ej v onen dávný čas Ježíš Spasitel náš, vstoupil na lodičku plavil se přes vodičku. Ej bouře veliká, strach hrůza všeliká strhla se na moři v té největší bouři. Tak že vlny bily, lodičku přikryly, Pán spal na podušce v konci na lodičce. Volali na něho učedníci jeho: Pane, zachovej nás, hyneme v tento čas. (atd. u sv. Matouše 8. kap. v. 23.)

Bartoš 1901 / 1232 | Tepró sem bél téden voják (11%)
[: Tepró sem bél téden voják, třikrát milá zkázala, :] hábech já šíl na špacírko, bech prosél kaprhála. [: Pan kaprháí: »Milé brácho, tohle nemůže býti :] te seš ješče mladé voják, na špacír nesmíš híti.« [: Pane kaprál, neměte strach, nebodo se tólati, :] jen Nánynko modrovokó, to věrně milovati.

Erben 4/042 | Jaky mám trápení (8%)
Jaky mám trápení: kalhoty plátěný, kapsa rozedraná – šajnů není! kdyby šajnů bylo, toby mě těšilo, toby bylo k mému vyražení. Když jsem dost šajnů měl, chodil jsem, kde jsem chtěl, chodil jsem na víno do hospody: teď když už nic nemám, smutně si zpomínám, teda se napiju doma vody.

Erben 5/007 | Jedna koza mlsná byla (7%)
Jedna koza mlsná byla, šla na panské na trávu; neštěstí se nenadála, primas rozbil jí hlavu. „Adie, pane primase! já se s vámi teď loučím, a vám mou chlupatou kůži na paruku poroučím. Paruku-li nenosíte, můžete si ji schovat: můžete si svy podagra do ní zaobalovat!“