Sušil 2206 | Na nebesích hvězdička vychází

56 words

Sušil 2206 | Na nebesích hvězdička vychází (100%)
Na nebesích hvězdička vychází, [: že se nám narodil Syn Boží. :] Narodil se ve velkej chudobě, neměl než dva anjeličky při sobě. Ti andělé překrásně zpívali, to malé děťátko vítali. Spíš-li, hospodáři, čili nespíš, také-li nám koledy udělíš? Panenka Maria kázala, aby se nám koleda dávala. Udělte nám vaší štědry koledy, šak vám zas Pán Bůh nadělí.

Sušil 2214 | Ščestí zdraví pokoj svátý (33%)
Ščestí, zdraví, pokoj svátý vinšujeme vám, napřed pánům hospodářům a potom dítkám. Z daleka se vedeme, novinu vám neseme, co se stalo, přihodilo v městě Betlémě. Narodilo se tam dítě, leží na seně, narodil se tam spasitel, posílá mě k vám, udělte mu koledničku a já mu ji dám. Chlebička nechce bráti, nakrmila ho máti; pár dukátů na žemličku máte poslati. Ach, prosím vás, odbyte mě, já nemám kdy stát, já musím jít do Betléma dítě kolíbat. To dítě jest pán velký, šak on vám to zaplatí, budete se radovati v nebi na věky.

Sušil 2208 | Só só bramorové dveří (29%)
Só, só bramorové dveří; za tema dveřima tři panenky stojí; zeptéte se jich, jak keré řikají. Té první řikají Máři Majdalena, té druhé řikají svatá Kateřina, té třetí řikají všeho světa máti, ta nám slíbila všem koledy dati. Přišli jsme my na tó svató koledu, uderime na tó novó komoru. Svaté Štěpaníčku, jesli ty tam spíš, také-li nám té koledy uděliš? Kdo to koledu bude rozdávati, budem za ňu Pánu Bohu děkovati. Svatý Štěpán, svatý Jan, naposledy matka Boží, Pán Bůh sám

Bartoš 1901 / 0128 | (19%)
1. Za našíma humny veľiká kotľina, utopił sa šohaj, s čérnyma očima. Ponajprv sa topił, vyšeł nad vodičku; podaj ně, má miłá, podaj ně ručičku. Jak mu ju podała, žałostně płakała, kebych ťa, šohajku, nebyła poznala. Košuľenka z ľenu, viseła na brehu: Měł sas ty, šohajku, nekúpat v neděľu. Já sem sa nekúpał, já sem koně brodił, snád ňa miłý Pambů, do téj vody hodił. Do téj vody, do téj, do téj hubočiny, že sem si nevšímał, chudobnéj děvčiny. 2. Chudobná děvčina, v chudobě chovaná; ľudé povídajú že sem čarovaná. Čarů sem neznała, ani má mamička, ľež ně čarovały mé černé očička. Čarů sem neznała, ani můj tatíček lež ně počarovał švárný šohajíček. Nemá můj tatíček, takových sedmiček, co by on kupovał barvu do mých ľíček. Nemá má mamička takových dukátů, co by ňa strójiła do hedbávných šatů. Maľovał ňa maľér z vysokého neba, dał ně on barvičky koľéj było treba.

Bartoš 1901 / 0553 | Včéra před večerem (18%)
Včéra před večerem, ked sem vodu brała, šohajova mama na mňa zavołała. Podaj ně, ceruško, téj studenej vody; šak ten můj syneček dávno k tobě chodí. Vody sem podaľa, syna ně nedała, šohajova mati cigánkú ostała. Keby ně ho dała, týdeň bych í žała, ešče bych í za to mamičko říkała. Aľe ně ho nedá, že sem hrubě bľedá, šohajek červený, až ho barva mění. Šohajova mama, dycky na mňa repce, že ně kupovaľa po toraľi čepce. Po toraľi čepce, po złatém kaničky. To były kaničky od mojéj mamičky. Šohajova mati, veliká cigánka, bodaj í narostła na hłavě pohanka. Dal by ně to Pámbu, kebych í ju žała, ľehe*) by sem í ju s koreněm trhała. Šohajova mama, na mňa odkázała, abych na jejího syna nečekała. Chudobná děvečka v chudobě chovaná, ľepší, ľež bohatá, jak kráva rohatá. A já sem í dała takovú otázku: nech si ho uváže doma na retázku. Doma na retázku, na hedbavnú šňůrku, aby í nechodił za chudobnú dívkú.

Erben 7/028 | Pod okýnkem stával (12%)
Pod okýnkem stával, 1) na housličky hrával, na svou nejmilejší smutně povolával. „Spíš-li nebo nespíš, nebo mne neslyšíš? nebo mně, má milá, otevřití nesmíš?“ „Nespím já, ach nespím, dobře tebe slyším: jen že ti, můj milý, otevřití nesmím. Naše máma leží zrovna vedle dveří, ona by slyšela, když bych otvírala.“ Máma ráno vstala, dcerušky se ptala: „Dcero moje milá! s kým’s to rozmlouvala?“ „S kým bych, mámo, jinším, než s mým nejmilejším: on k nám v noci chodí a mě ze sna budí.“ „Jest-li pravda není, stroj se k utopení, stroj se k utopení, chlapec k oběšeni.“ Dcera to slyšela, k Dunaji béžela; jak k Dunaji přišla, do něho skočila. „Bože na výsosti, vem mě do radosti! už mé bílé ruce břehu se chytají. Už mé bílé nohy 2) písku dosahají; už mé černé vlásky po vodě plývají. Už mé černé oči po horách se točí, po horách, po lesích, po mém nejmilejším!“ 1) Přišel pod okýnko: „Spíš-li, má panenko! spíš-li, čili nespíš, nebo mne neslyšíš?“ 2) Už mé milé vlásky plujou pres oblásky; už mé modré oči po horách se točí.

Sušil 0208 | Co sa stauo v nově (9%)
[: Co sa stauo v nově :] [: na Novej dědině? :] Zabiuo tam dřevo syna Strakového. Ráno vyjeu zdravý, šohajíček švárný. Napouedne jede ceuý pouamaný. Tatíčku, mamičko, otvírajte dveře, z vašeho synáčka nevinná krev leje. Jak to usuyšeua ta jeho sestřička, rukama uomiua o svého bratříčka. Na kohos, Martinku, na kohos ty vouau, keď na ťa velký dub v čirých horách padau? A byu bych já vouau na svého tatíčka, než mně krev zaliua mé černé očička. A byu bych já vouau na svoju mamičku, než mně dub proraziu na štvero huavičku. Ubohá matička u postele stáua, smutně naříkaua, až k zemi padaua. Jak se ty, můj synu, dúho trápit budeš? Čili mně okřeješ, čili ty mně umřeš? Okřeju, okřeju, mamičko má miuá, až na mém hrobečku bude černá hlína. Na tej černej hlíně vyroste rozmarýn, mamičko má miuá, potom vám ozdravím.

Sušil 0337 | Šla sirotka hledať (9%)
Šla sirotka hledať svoji mamuličky, mily, mocny Bože, svoji mamuličky. Potkal ju stařeček, stařeček přestary, mily, mocny Bože, stařeček přestarý. Kaj iděš, děvečko, mila sirotečko? Mily, mocny Bože a t. d. Ach, ja idu hledať svoji mamuličky. Tva mamička leži u tych velkych dveři. Ulom si pruteček, klupni na hrobeček. Oj, hdo mi to klupe po mojim hrobečku? To ja sem, macičko, ja, vaše diťatko. Vemtě mne tam k sobě do tej černej země. Co bys tu dělala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, růženěc řikala. Co bys tu jidala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, piseček sbirala. Co bys tu pijala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, rosičku sbirala. Di, děvča, do domu, maš tam mladu mamu. Co je po mladosti, dy něni lutosti. Jak do domu přišla, matka ju popadla, třikrat zatočila, za pec ju hodila. Tatik šel z kostela, všeci ho vitali, enem Anička ni. Všeci mne vitatě, kaj Aničku matě? A Anička leži za pecem v kutečku. Přišli dva anděle, vzali ju pod křidla; vyletěli nizko, vzletěli vysoko. Přišli dva ďablove, popadli macochu; vyletěli nizko, sletěli hlyboko.

Sušil 0407 | Žala trávu u potoka (8%)
[: Žala trávu u potoka :] Kateřinka černooká. Přišel tě k ní Černojurský, Černojurský, král uherský. Dej té trávy koňu mému, koňu mému višňovému. 1) Chce-li tvůj kůň trávu jesti, musíš s něho dolů slezti. Slezu-li já s koňa svého, zbavím tebe vínka tvého. 2) Zbavíš-li mě vínka mého, zbaví tě Bůh ščestí tvého. Zatočil se a zasmál se, slezl s koňa k té panence. 3) Jednú rukú koňu dával, druhú rukú vínek snímal. Chceš-li déle živa býti, lebo mi chceš vínek dáti? Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, travěnka se zeleňala. 4) Jak po druhé zavolala, ta hora se prohýbala. 5) Jak po třetí zavolala, mamka na dvůr uslyšela. 6) O, synové, co děláte, vraných koní nesedláte? Naša Anka v lese volá, co se jí za křivda dělá! Bratříčkové nemeškali, vrané koně osedlali. Ostré kopí připínali, k čirým horám pospíchali. Jeli cestú i necestú, kadem lidi nechodijú. Šinuli se při potoce, tam Indriáš si myl ruce. Indriášku, cos to zabil, žes si ruce okrvavil? Zabil sem já holubičku, sedávala v okénečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spať nedala. Nebyla to holubička, byla to naša sestřička. 7) Tak ho za švagra vítali, až z něho kosti lítaly. Hledejte suchého buka, tam z vašej Kačenky ruka. Hledejte, kde suchá plaňka, tam z vašej Kačenky kaňka.

Sušil 0281 | Oženiu sa Jura (8%)
[: Oženiu sa Jura, :] Jura za horama. Ej, vzau si on Anku, ze dvora zemanku. Keď byuo po roce, praviu Jura Ance: Pojedu za hory, k otcovi, k materi; mosíš doma býti, koničky krmiti. Já doma nebudu, já s tebú pojedu. Jura koně seduá, Anka obrus hledá. Už Juriček jede, Anka za ním ide. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený, Aničce huavu sťau, pod jabor zakopau. Jak dojeu k otcovi, všecí ho vítali. Vítaj k nám, Juričku, kdes nechau Aničku? Nechau jsem ju doma, mosí krmit koňa. Sem ti jí nedaua, aby doma byua, než sem ti ju daua, aby k nám chodiua. Otec ti jí posuau štyry koně vrané, dva voze kované. Máti jí posuaua štyry krávy stelné, ceué šaty pěkné. Sestra jí posuaua štyry krávy dojné, ceué šaty nové. A bratr jí posuau štyry vouy párné, dva puuhy kované. Tu máš ty, Juričku, pozdravuj Aničku. Už Juriček jede, velký statek žene. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený; sobě tu zpomínau, na Aničku vouau: Staň, Aničko, hore, staň, srdečko moje, ženu statky tvoje. Keď ženeš, užívaj, mně smutnej pokoj daj. Dívali sa páni z tej hodonskej brány co deuá Juřiček pod šibenicami. Co by děuau? Visí, nebožátko mosí. Zmokla mu košelka od krvavěj rosy. Požčaj mně, má miuá, šátka hedbávného, až sa já obetřu z potu krvavého. Požčaj mně, má miuá, bíuého ručníčka, až si já obetřu své červené líčka.

Sušil 0184 | Žeň se Janko žeň se rad (8%)
Žeň se, Janko, žeň se rad, pojedzěm ci namluvać. Jak za humny vyjeli, vytočil se na koni. Upadla mu šablička, to svej milej do bočka. A ona to tajila, ež do pole přijela. »Ach, me mile družecky, pojčajcě mi šatečky.« Vyjal šatku z toboly, přepasal ju přes poly. Trvaj, mila, jak možeš, ež do domu dojedzěš, šak ci Pan Bůh spomože. Jak do domu přijeli, všeci s vozu slizali. To za stoly sedali, jidla, pici chystali. Všeci se jim libili, enem ta nevěsta ni. Nechcú iść ani pici, volim sobě lehnuci. A jak bylo půlnoci, už něbylo pomoci. Ona byla studena, dy už živa něbyla. A on s lože vyskočil, na sve kolena skočil. Ach, můj Bože s vysosci, cos to na mne dopuscil? Vyjal si mi z růže květ, byl mi milši než ten svět. Rano matka přijela, tři vozy šat přivezla. A na štvrtým peřiny, a bylo jich žebřiny. To ju všeci vitali, enem jeji dcerka ni. Kaj je moja dceruška, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Jak přes prah překročila, sedym razů omdlela. »Na cos mi ju, kate, vzal, dys mi ju zamordoval?« Ach, mamičko, něchćuci, vi to Bůh všemohuci. Jdzicě kravy do domu, němam vas něchać komu. Šly kravičky ryčuci a mačička plačuci.