těžký

Displaying 1 - 50 of 50
Aj, vím já lúčku zelenú, na ní lindičku sázenú.1) Pod ňú seděl David král, svaté pěsničky sobě hrál.2) O, radostná novina, přišla k němu Maria. o, Davide, Davide, tvoja matička v pekle je.3) Svatý David nemeškal, vezma husličky hned se bral. Když tam před peklo přišel, svoju matičku uslyšel. Hned na husličkách zahudal, svoju matičku ven volal. Dušičky se jí chytaly, z pekla ven vyjít nedaly. Hned se s ďáblem zakládal, kdo by z nich pěkněj zahudal. David lepší zahudal, svoju matičku vyhudal. Aj, Davide, Davide, budeš-li ty služiť u mně? Nebudeš těžce dělávat, enom v měsíčku sedávat, svaté pisničky zpívávat.4)
Aj, vím já lúčku zelenú, na ní lindičku sázenú.1) Pod ňú seděl David král, svaté pěsničky sobě hrál.2) O, radostná novina, přišla k němu Maria. o, Davide, Davide, tvoja matička v pekle je.3) Svatý David nemeškal, vezma husličky hned se bral. Když tam před peklo přišel, svoju matičku uslyšel. Hned na husličkách zahudal, svoju matičku ven volal. Dušičky se jí chytaly, z pekla ven vyjít nedaly. Hned se s ďáblem zakládal, kdo by z nich pěkněj zahudal. David lepší zahudal, svoju matičku vyhudal. Aj, Davide, Davide, budeš-li ty služiť u mně? Nebudeš těžce dělávat, enom v měsíčku sedávat, svaté pisničky zpívávat.4)
Aj, vím já lúčku zelenú, na ní lindičku sázenú.1) Pod ňú seděl David král, svaté pěsničky sobě hrál.2) O, radostná novina, přišla k němu Maria. O, Davide, Davide, tvoja matička v pekle je.3) Svatý David nemeškal, vezma husličky hned se bral. Když tam před peklo přišel, svoju matičku uslyšel. Hned na husličkách zahudal, svoju matičku ven volal. Dušičky se jí chytaly, z pekla ven vyjít nedaly. Hned se s ďáblem zakládal, kdo by z nich pěkněj zahudal. David lepší zahudal, svoju matičku vyhudal. Aj, Davide, Davide, budeš-li ty služiť u mně? Nebudeš těžce dělávat, enom v měsíčku sedávat, svaté pisničky zpívávat.4)
[: Náš stařiček sobě vzdychá, :] hříšná duše se v něm leká. Nelekaj se, duše milá, juž si se tu dost nabyla. Duše z těla vyletěla, na zelenú lúku sedla.1) A tam sobě naříkala, až se lúka rozléhala.2) Přiletěl k ní anděl Boží: Co naříkáš, hříšná duše? Kterak nemám naříkati, dyž se nemám kam poděti. Chyť se, duše, mého křídla, poletíme v rájské sídla.3) A jak k rájským dvéřím přišli, na ty dvéře zabúřili.4) Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to tam anděl Boží, za ním hříšná duše stojí. Mého anděla sem pusťte, hříšné duši pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírú, kady hříšní do pekla jdú. Šla dušička plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Co naříkáš, hříšná duše? A jak nemám naříkati, dy se nevím kam poděti! Vrať se, duše, vrať se se mnú, přimluvím se k mému synu.5) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohlednite, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, za ňú stojí duše hříšná. Mú matičku mně sem pusťte, duši hříšné odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím, nedávala ona chudým. Do kostela nechodila, na ofěry nedávala. Pátečky se nepostila a svátečky nesvětila. Podej, duše, svého prsta, povedu tě do očistca. Duše prsta podávala, po pás v smole zostávala. Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti, potom do nebeské slasti.6) Duse ruky podávala, celá ve smole zůstala. Podej, duše, pravé ruky, vyvedu tě z těžké muky. Duše ruky podávala, k živému Bohu volala. Chyť se, duše, mého prstu, přivedu tě k Pánu Kristu.7) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, a za ňú zas hříšnice ta. Mú matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím. Už ona dost podstúpila, v očistcových mukách byla. Poď, dušičko vyvolená, drahú krví vykupená. Poď, dušičko, večeřati, budeš s námi přebývati. Pane Bože, budiž chvála, do nebe sem se dostala.
Ovečko ztracená, celá zarmoucená! Sem ke mně pospíchej, nic se neostýchej. *Ach, já nesmím k tobě, stydím se v té době, těžce sem shřešila, tvou lásku ztratila.* Pastvou tě nakrmím, svým tělem nasytím, navrať se brzičko, ztracená ovečko! »Ráda bych šla blíže, nedá hříchů tíže. Podvést sem se dala, na tebe nedbala.* Tys drahý poklad můj a já sem pastýř tvůj. Bok tobě odvírám a v stráž tě zavírám. Ruce roztahuji, sebe obětuji; přijmu tě na milost, odpustím ti vši zlost. »Ach, já omámená, ovečka ztracená! Hle, zdaleka stojím, vrátiti se bojím.* Neboj se, spanilá, pojď ke mně, rozmilá, vstaň, ó, vstaň od země a obrať se ke mně. Hleď, jak já pro tebe opustil sem nebe. Pojď tedy brzičko, ztracená ovečko. »0, pastýři milý, miláčku spanilý! Slyším tvé volání, již činím pokání. Prosím v truchlivosti, odpusť mně mé zlosti! A již mne ozdravuj, neb jsi ty lékař můj. Byla sem vyhnaná a hříchům prodaná, hynula sem cele, na duši, na těle. Již činím pokání, uděl smilování! Přijmi navrácenou, ovečku ztracenou.« O, vítej, ztracená, vítej, opuštěná! Vítej, holubičko, vítej, má ovečko! Hlavu nakloňuji, v lásce se skloňuji, polib mne, dušičko, ztracená ovečko.
(Zpívají děvy na smrtnou neděli) Poděkujme Pánu Bohu a vzdávejme čest a chválu jemu, neboť pro své umučení ráčil nám dat hříchů odpuštění. S nebe stúpil, ponížil se a z Marie Panny narodil se; tři a třicet let pracoval, a pak na svatém kříži umíral. Lámala matka své ruce, když viděla syna v těžké muce, od nepřátel zhaněného a na svatém kříži rozpjatého. Slyšela ho plačícího, viděla ho ukrvaveného, nemohla ho slovem těšit, ani jeho svátou krev zastavit. Svatá krev jest po něm tekla, z hlavy, z boku, z čistého života, a tá krev nás vykúpila z muk velikých, z horúcího pekla. Kriste, pro tvé umučení, račiž nám dat hříchů odpuštění, ať nás nezže věčný plamen, uchovej nás, Jezu Kriste. Amen.
Ach, můj Bože z nebe, Bože na výsosti! [: Dal se mně syneček :] do těžké nemoci. Debech já věděla, že homře za Prahó, dala bech mo dělat trohlo bramoruvó. Trohlo bramoruvó, z rozmarýno věnec, habe každé věděl, že bel můj mládenec. Jož teho mládenca po krchově nesó, jeho némiléší za ňém k hrobu vedó. Jož toho mládenca do hroba dávajó, jeho némiléší vodó homévajó. Jož teho mládenca do hroba vložili, jeho némiléší dvá vod hroba vedli. Do kapcečke sáhla, tolárek vetáhla, tem malém žáčkovém po jedném dávala. To máte, žáčkové, za vaše slóžení, že ste poslóžili mýmo potěšení. Pochovali ste mně z červené růže květ, ten mně bel miléší nežle ten celé svět.
[: Bylo Juři pachole, :] [: sluhovalo ve dvoře. :] Vyslúžilo brany kůň, na konička sedelko, pod sedelko třmeněčko. Pod třmeněčko šátečku, švarnu Marijanečku. Marianko, dzěvečko, ež do ročku sedmeho, němiluj ty žadneho. Sedmy roček přichodzi, Juřiček jedzě z vojny. Natrefil tam pastyře, co černe bydlo pase. Ptam se ja cě, pastyři, je-li živa Slezkova, co švarnu dcerku měla? Och, Slezkova živa je, dněska dcerku vydaje. Už vy jenom pospeščě, na svadbu přijedzěcě. Jak za humny přijechal, velku střelbu udzělal, Marijance hlas vydal. Vyšla k němu Anička, Marjančina sestřička. Vitej z vojny, Juřičku, můj rozmily švagřičku. Marianka umřela, v klášteře je schovana, bilym ruchem odzita. Bilym ruchem odzita, černu hlinu přikryta. Třikrat klašter objechal, Marijanku zavolal. Marijanko, dzěvečko, přemluv ke mně slovečko! Cěžké moje mluveni, dy ve mně dechu něni. Zlaty prsteň s prstu sjal, Marijance na prst dal, a sam se zamordoval.
Dcera matku prosila, hej, hej, prosila: Moja maměnko rozmila! Něvdajtě mne dalečko, hej, hej, dalečko, edem přes male polečko. 1) Matka na to nědbala, tym dalej ju vydala. 2) To do cizej krajiny, mezi ty turecke pany. 3) Když jest bylo po roce, chtěla dcera isť k matce. Stroj, pachole, košinu, pojeděm na hostinu. Jak do pole přijeli, zvony zvoniť slyšeli. Jak do dvora přijeli, žadného něviděli. Jenom male pachole, co sedělo při stole. Všecky dveře zamčeny, žadneho něni k spatřeni. Ptam se ja tě, pachole, hdě moja maměnka je? Mamička nam umřela, to včera od večera. Leža tamto v komůrce, v malovanej truhelce. Dcerka, jak to učula, hned k mamičce běžela. Ach, mamičko, stavajtě, požehnani mně dajtě. Dy stě nam ho nědaly, když stě nam umiraly. Ach, mamičko, stavajtě, slovečko ke mně mluvtě. Ma dceruško, něvolaj, těžkosti mi nědělaj. Ja bych rada mluvila, dyby ja živa byla. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa. Ani ptačka zpivati, tej zezulky kukati. Těš tě už tu Pan Bůh sam, matka Boži, svaty Jan.
[: Poslal tě Sobol psaní Socholovi, :] [: aby dělal mosty :] z Uher do Moravy. Sochol mu odepsal, že je to těžká věc, že už leží Turka okolo Prešpurka nepřemožená moc.
Přišla mně hodinka s půlnoci novinka, že moju milenku chytila hodonka. Půjdu jí na léky do tej apatéky. Už moju milenku do šatů oblekli. Do šatů oblékli a do truhle dali, už moju milenku včerá pochovali. Dyž ju pochovali, tož mně povídali; to moje srdenko těžce zarmútili.
[: Seděl jeden vězeň :] sedumdesát neděl, a tak těžko seděl, až tam ošedivěl. Sam sobě rozmlúval, kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal. Svú dceru Barboru, polovicu dvoru. Žádný ho neslyšel, edem to pachole, co poklúzá koně. Pachole nemeškalo, Turkům povídalo: Slyšte, milí páni, co náš vězeň praví: 1) Kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal, dcerušku Barboru, polovicu dvoru. Turci nemeškali, vězňa vyručali. 2) Přišel vězeň domů, sednul si ke stolu, svěsil hlavu dolů. Což je vám, tatíčku? 3) Snad vás hlava bolí, nebo život celý? Mia hlava nebolí, ani život milý; slíbil sem ťa dáti Turku pohanovi. 4) A já bych zaň nešla, radši bych umřela. 5) Na hůru běžala, muziku slyšala. Můj milý tatíčku, pro koho to jedú, střílajú, bubnujú? Pro tebja, Baruško, najmladší dceruško. A Turci přijeli, všecko strojné měli. Koníčky v šarlatě, pacholci ve zlatě, její najmilejší v samém diamantě. 6) Do voza sedala, s otcem sa žehnala. S Bohem, můj tatíčku, už k vám víc nepřijdu, zakél živa budu. 7) Patnást míl ujela, slova nemluvila. Třidcet míl ujela, slovo promluvila: Počkaj, milý kočí, až z voza seskočím, napiju sa vody. 8) Nepij, milá, vody, máš vínko ve vozi. Pivo, vínko dobré, vodička najlepší. Ona seskočila, vínek s hlavy sňala, na vodu pustila. Plyň, ty můj vínečku, až k mému tatíčku, a pověz ty jim tam, že sem sa vydala bystrému Dunaju. Ty drobné rybičky, to moje družičky; ti velcí kaprové, to moji družbové; vrbina, olšina, to moja rodina. Vody dosihala, do Dunaja padla. Turek křičí, plače a sobě naříče. Její bílé vlasy po vodě sa plasí. Její bílé ruce vodú plavú prudce. Její černé oči, písek sa v nich točí. Turek křičí, plače a sobě naříče: Bych ťa byl dovezl k svej milej mateři, nedala by tobě po zemi choditi; byla by ti stlala červené přikrytí. Zvonily by tobě ty turecké zvony. Včil ťa budú žráti ty morské potvory.
[: Šla žena do kostela, :] poprosić Pana Boha. Nadešla umrleho, prvšiho muža sveho. 1) An chodi po krchově po travičce zelenej. Tlači travu zelenu, zbira rosu studenu. Rosičku se umyva, košulu se utira. Šij mi, ženo, košulu, bo mam celu ohnilu. Ušij mi ju v sobotu, přiněs mi ju v nědělu. Polož mi ju na hrobě, vemu ja ju sam sobě. Pozdravuj tam mileho druheho muža sveho. Tu maš, mužu, košulu, ať ti ji věc něšiju, ať se k tobě dostanu. Něžadaj to, ženo ma, by se ku mně dostala. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa, ani ptačka zpivaňa. 2) Ach, jdi, ženo, do domu a přikaž tam svym dětom: ať už o mne něplaču, těžkosti nědělaju.
Ta uninská rola černo pooraná, žabiu tam pachouka Uďheli z Unína. A jak ho tam zabiu, do žita odskočiu, skočiu k pohůnkovi: Jak je pachoukovi? Michale, Michalku, odpusti mně vinu, že sem ti do huavy dau smrtelnú ranu. Odpúščám, odpúščám ale velmi ťažko, že je mé srdečko poraněné všecko. Vy tetko Doračko, smutná, neveseuá, nesem vám synáčka v halinečce z pola. Vy tetko Doračko, nic sa nelekajte, pro vašeho syna bíuú puachtu dajte. Michale, Michalku, kdo je ti příčina? Kdo by byu, mamičko? Uďheli z Unína. Že bys mně, Michalku, moheu ešče ožit, ešče bych ti daua košelu zuatem šit. Nechcu já, mamičko, košele zuatovej, už já dávno čekám tej smrti hotovej. Zandite, mamičko, pro tech knězů gbelských, já sa vyzpovídám z mojich hříchů těžkých. Ja, co si, Michalku, gbelských knězů žádáš? A šak ty, Michalku, tolej hříchů nemáš. Jak bych já, mamičko, tolej hříchů neměu? Šak sem já nejednu děvečku podvedeu. Nejednu podvedeu, nejednu okuamau, kerak by sa Pán Bůh na mňa nerozhněvau? A ten gbelský cinter kolem mauovaný, leží tam Michálek pěkně pochovaný. Na jeho hrobečku rozmarýn zelený, to gbelským pachoukom roste na znamení. Na jeho hrobečku marijánek roste, vy gbelské děvčátka, vínky z něho neste. Ta jeho rodina třema řady stáua, tak ho naříkaua, jak muzika hráua. Na nebi hvězdička, na zemi děvečka, tak ho naříkaua jeho frajerečka. Na nebi měsíček, na zemi tatíček, tak ho naříkaua mamička, tatíček.
Ach, Bože můj, Bože můj, mě smutného polituj, co sem u tebe zaslóžil, tym mě obdaruj. Jsem zbaven potěšení, že ho ve světě néní, néní, néní a nebude víc k nalezení. — Jak to nemá líto byt? Musíme se rozejít, mé srdečko s tvým srdečkem musí se lóčit. Těžké naše lóčění, jsme obá zarmócení, srdce leží mezi kordy k politování. Vy nebeščí ptáčkové, keři sem tam lítáte, naříkati a kvíleti mně pomáhejte.
Ach, oře, oře pánů pacholek, [: koně pohání ten jeho synek :] Ach, oře, oře od meze k mezi, až se dooře, kde milá leží. Ach, leží, leží na třetí mezi: Pověz mně, milá, co v tobě vězí? Ach, vězí, vězí mé těžké hříchy, že sem dělala z mládenců smíchy. Mívala-li jsem, budu mít ješče, abych věděla, proč mě Bůh tresce. Ach, tresci, tresci žebra i kosti, jen mě nesklamej na poctivosti.
Copak je ti, moja milá, těžko, že já chodím pod okynko často? »Néní, néní, néní, můj synečku věrný.«
Jak je mně, tak je mně, šak mně dobře néní, moje potěšení leží v černej zemi. Plačte, oči, plačte, enom nezlykajte, čeho jste navykly, toho odvykajte. A vy ste navykly se šohajem hrávat, a včil je vám těžko toho odvykávat.
Je cestička ušlapaná pod našém oknem, kdo ju šlapal, než můj milé, dyž mě volal ven; vyvolal mě na rozcestí: Dé ti, milá, Bože, ščestí, hledé si s Bohem. Copak seš te, můj šohaju, v celém světě sám, že já pro tě mé srdenko zarmócený mám? Šak je ješče chlapců dosti, jako na stromečku lestí, co chcó chodit k nám. Dež’s te chodil, můj šohaju, přes zelený háj, jenom ty se na to zpomeň, žes k nám chodíval; chodívals k nám ve dne v noci, šidívals mý černý voči, včiľs mě voklamal. Ach, můj Bože némiléší, co mě mrzí svět, že nemužo, můj šuhajo, na tě zapomnět. Zapomeno, ale těžko, zpomeno se na to všecko, plakala bych hned.
Jenom ty mně, má panenko, pověz, kam ty ráno na travěnku půjdeš? A já půjdu, půjdu, půjdu do hájíčka, zelená se tam pěkná trávička. Zelenej se, travěnko zelená, rozlívej se, voděnko studená! Rozlívej,rozlívej po hladkém kamení, nastalo mně s milú rozlúčení. Rozlúčení, co je to těžká věc, to je horší nežli jaká bolesť! Od bolesti zelená bylinka, od tesknosti je hezká panenka.*)
Jenom ty mně, můj synečku, pověz, kam ty ráno koníčky povedeš? Povedu, povedu na suchý rybníček, zelená se tam pěkný trávníček. Zelenej se, zelený trávníčku, rozpomeň se, rozmilý synečku! Rozpomeň, rozpomeň na mé naříkání, je od tebe těžké rozlúčení. Rozlúčení, co je to těžká věc, to je horší nežli jaká bolesť. Od bolesti voňavý hřebíček,1) od tesknosti švárný šohajíček.
Jenom ty mně, můj synečku, pověz, kam ty ráno koníčky povedeš? Povedu, povedu na suchý rybníček, zelená se tam pěkný trávníček. Zelenej se, zelený trávníčku, rozpomeň se, rozmilý synečku! Rozpomeň, rozpomeň na mé naříkání, je od tebe těžké rozlúčení. Rozlúčení, co je to těžká věc, to je horší nežli jaká bolesť. Od bolesti voňavý hřebíček,1) od tesknosti švárný šohajíček.
Jenom ty mně, můj synečku, pověz, kam ty ráno koníčky povedeš? Povedu, povedu na suchý rybníček, zelená se tam pěkný trávníček. Zelenej se, zelený trávníčku, rozpomeň se, rozmilý synečku! Rozpomeň, rozpomeň na mé naříkání, je od tebe těžké rozlúčení. Rozlúčení, co je to těžká věc, to je horší nežli jaká bolesť. Od bolesti voňavý hřebíček,1) od tesknosti švárný šohajíček.
Kameňu, kameňu, těžko srdcu mému, rozděl se1) na dvoje, potěš srdce moje! Dyby se ten kameň ve zlato obrátil, co by se děvčati syneček navrátil.2) Srdce mé, srdce mé, proč’s tak zarmúcené? Hoříš jako plameň, visíš jako kameň. Horno mi je, horno na mojem srdečku, jak by mě ho svázal červenú šnúrečkú. Červená šnúrečka je velice tenká, ona se vřezala do mého srdeňka.
Mé srdečko bolavé je těžké jako kameň, mého milého slova, ty mně ležijó na něm. Mého milého slova, mého milého řeči, a dyť on mně sliboval hory, doly a lesy. Ten prstýnek, cos mně dal, ten já ti z lásky vrátím, pro tebe, můj synečku, srdýčka nezarmótím. Ten šáteček ode mne, ten sobě dobře schové, na mne nezapominé, žes bévával můj milé.
Nad Podolí je hájíček, [: v něm se prochází :] šuhajíček. Má na hlavě z pantlé klobók, nemužu na tě zapomenót. Zapomenu, ale těžko, kam se vobrátím, všade teskno.
Na lichnovskych horach seje syneček hrach, galanečka jeho dive se na něho. Nědivaj se na mne, galanečko moja, něbuděš ty moja, to něni věc možna. Něvěřiš, synečku, něvěřiš ty v Boha? A to je věc možna, že ja budu tvoja. Budě-li, synečku, tvoja kera ina, s tu tobě mily Bůh požehnani něda. Esli mne ošidiš, ten hřich na tě spadně, těžko budě, synku, zapominať na mne. Ach, už budě, synku, něskoro nařikať, dy vas něrozvodi krom ryl a motyka. Dyž ty se oženiš, ja budu slobodnu, možu se obratiť na keru chcu stranu. Nepřijdě-li jeden, přijdě zase inši, ešče mi može byť memu srdcu milši. Chudobna děvečka je rovně dar boži, čekaj ty, synečku, co na tě Bůh vloži.
Nebyla sem s milým jak v nedělu večer, před našima na kopečku, tam sa se mnú zešel, Jak sa se mnú zešel, ručenky podával: Dobrú noc ti, moja milá, dobrú noc ti dávám. Dobrú noc ti dávám, ale ne na věčnost, aby tebe pominula ta tvoja falešnosť. Falešný šohaju, falešný k nám nechoď, ešče sobě falešnějších kamarádů nevoď.1) Kamarádů nevoď, prosím ťa velice, odvalíš mně těžký kameň od mojeho srdce.
[: Pověz ty mně, hvězdičko má, :] jsi-li jasná lebo tmavá? Jsi-li tmavá, rozjasni se; má panenko, rozmysli se. Já sem se už rozmyslila, na tebe sem zapomněla. Zapomněla, ale těžce, mé srdečko plače ešče.
[: Proti faře mostek, :] [: kolébá se; :] pod ním jatelinka zelená se. Jatelinka drobná nekosená; už je má panenka odvedená. Kdo mně ju odvedl, nech si ju má, nech ju jen přede mnú neobjímá.1) Dyby ju přede mnú objímali, těžké by mně srdce udělali. Před naše je mostek, prohýbá se; teče tam vodinka, nestaví se. Dyby se ta voda stavovala, také by panenka se vrátila; ale že ta voda nestaví se, ani má panenka nevrátí se.
Slunečko zachádí, aj, za keř malenový, zkažte tam dobró noc mému šohajovi. Debech já věděla, co můj milé dělá, nestarala bech se, bela bech veselá. Debech já věděla, kde můj milé vuře, já bech tam běžela po hedbávné šňůře. Ale von nevuře, a von těžko stůne, je tuze raněné a von brzo umře. Milá k němu přišla, vode mu podala, pěkném bílém šátkem hlavo zavázala. Dež mu jo vázala, žalostně plakala, čeho sem se, milé, čeho dočekala. Bohutické krchov pěkně malovaný, na něm vodpočivá moje potěšení. Dež já vokolo do, srdečko mě bolí, dež já se podívám na tvůj hrobek nový. Na tvůj hrobek nový, jak ty tam ležíš sám, na něm se rozvíjá červené tulipán.
To šaratské pole se zbéšovském polem, rozpustil syneček vraný koně po něm. Rozpustil, rozpustil, nemůže jich chytnót, nemůže od milé nadobře1) odvyknót. Nemůže odvyknót, ani neodvykne, dokud ty koničky syneček nechytne. Lehko je přivykat, těžko je odvykat, těžko je srdečko na zámek zamykat. Zamknu já ho, zamknu na tech devět zámků, desáté nemůžu, pro tebe, šohajku.2)
Děkuju vám,1) má milá maměnko, děkuju vám na stokrát, že ste vy mě těžko vychovali, mezi dobrý lid dali.2) Děkuju vám, můj milý tatičku, děkuju vám na stokrát, že ste vy mě těžko vychovali, mezi dobrý lid dali. Děkuju vám, moji bratři, sestry, děkuju vám na stokrát, že ste se mnó dobře bévávali, a já už jedu pryč od vás.3)
Lóčení, lóčení, což je to věc těžká, [: dyž se musí rozlóčiti :] s maměnkó dceruška. Nermuťte se, máti, že já od vás půdu; dyť já předce až do smrti vaša dcera budu. Nermótím se, dcero, že půdeš ode mně, ale nad tym se já rmótím, jak se ti povede. Jak by se mně vedlo? Dobře, má matičko. A dyť sem já obdržela, co žádalo srdečko.
Lúčení, lúčení, co je to těžká věc, [: dyž sa musí rozlúčiti :] s panenkú mládenec. Dyž sme sa lúčili, obá sme plakali, obá sme si jedním šátkem oči utírali.1) Umřu-li v cizině, kdo dá pohřeb strojiť? Kdo sa bude za mú duši na mém hrobě modliť? Ten svět je široko, rodiči daleko, nežli sa oni dověďá, červíci mia sněďá. Červíci mia sněďá, ptáčkové roznesú; prikryj ty mia, má panenko, tú bilú lochtušú. Tú bilú lochtušú, zeleným věnečkem, už sem sa já rozlúčila se svojím synečkem.
Těžký, těžký kameň mlénský, [: ješče je těžší stav manželský. :] Kameň mlénský se omele, a stav manželský nerozvede. Nerozvede, nerozloučí leda sám Pán Bůh všemohoucí.1)
Můj tatičku stary, moje zlate oje, dy stě rajdovali, dycky bylo dobře. Jak stě vy, tatičku, přestali rajdovať, hned smy my museli po světě vandrovať. Ma mamulko mila, moja rado dobra! Dy stě radiť měli, hlyboko stě lehli! Můj mily tatičku, proč tak tvrdo spitě? A mně je tady zle, vy o tom něvitě. Ma mamulko mila, hlyboko ležitě, dyž vy o mej křivdě velikej něvitě. Ma křivda velika, můj zarmutek těžky; šak mně ho pomůže mily Pan Bůh snesti.
Když ja si zpomenu na svého tatíčka, slzy mě poleju, nevidím chodníčka. Když já si zpomenu na svoju maměnku, slzy mě polejú iďa na travěnku. Zhůru ke krchovu cestička dlážená, tam je má mamička na něm pochovaná. Zhůru ke krchovu dlážený chodníček, tam je pochovaný můj dobrý tatíček. Krchove, krchove, ohrado zelená, už sem na tě vsela své drahé semena. Už sem si nasela mamulku, tatíčka, ešče si naseju sestřičku, bratříčka. Hrobaři, hrobaři, hluboko sázíte, předrahé semena, nikdá nezcházíte. Mamulko, mamulko, hluboko ste lehly, své ubohé dcery k místu nepřivedly. Tatíčku, tatíčku, v hrobě jako v kleci, mně ubohé dceři ubližujú všecí.1) Ubližuj, ubližuj, máš-li ubližovat, moja těžká křivda bude k Bohu volat.2) Vy buchlovské zvony, na dva hlasy zvoňte, vy moji rodiči, vy mně hore vstaňte!
[: Komu je horši na světě :] jak tej ubohej sirotě. Co svych rodiči němaju a po světě se tulaju. Ach, každy laje a bije a žaden něpolituje. Ach, polituj mne sam, Bože, dy můj tatiček němože.1) Už můj tatiček tvrdo spi, moja mamička něslyši. Ach, můj tatičku, stavajtě, požehnani mi davajtě. Ach, dajtě mi ho s ručičku, můj roztomily tatičku. Ach, můj tatiček něstava, požehnani mi nědava, A sam Pan Bůh je vysoko a můj tatiček hlyboko. Moje ďiťatko, něvolaj, a mi těžkosti nedělaj. Bo ja už věcej něstanu, ležim tu pod tverdu zemu. Sem od tebe daleko, ležim ve hrobě hlyboko. Ležim blizko kostela, něslyšim ja zvoněňa. Ani ptačka zpivati, ene tvůj hlas nařikati.
Ach, Bože můj, Bože z vysokeho neba! Nědaj že mi dočkać [: služebneho chleba. :] Služebny chlebiček cěžko zarobeny; ješče ho někraju, juž jest omuveny.1) Jeden ho omuvi, druhy ho odudle, třeci špetně hledzi, dy sobě ho kraju.2)
[: Dyž sem u maměnky byla, :] dycky sem se dobře měla. Těžko mně dělat nedali, po svadbách mně vodívali.1) Povol sobě, zlaté dítě, dokud jsu já na tom světě. Až já z teho světa zendu, naděláš se ledakomu. Naděláš se, nenajíš se, oškubaná nachodíš se. Nech je v patek, nech je v svátek, budeš chodit v jedných šatech. Každý o tebe zavadí, jak na cestě o kamení. Dyž ti Pán Bůh zdraví vezne, žáden na tě nepohledne.
Nemarni, synečku, abys nepromarnil, co tobě tvůj staré otec nashromáždil. Co ti nashromáždil a pracně nastaral, hleď si to zachovať, až bys se zestaral. Co tobě máti dá, hleď si toho vážiť, ona to musela těžko hospodařit. Janičku, Janičku, pěkné jmínečko máš, dej si na ně pozor, ať ho nepromrháš. Esli ho promrháš, bude po něm veta, nenandeš ho nikde, bys zešel kraj světa.
Ach, můj Bože némiléjší, jaký nám nastaly časy! O, císaři, zlá novina, že má otec vésti syna. Dy sme na voze sedali, děvčátka vo nás plakaly, má maměnka hrubě stará, ta mně těžko vechovala. A ve, milí kamarádi, keři ste mně měli rádi, poďte se mnó, nemeškéte, potěšit víc nepřindete. Já mám kyrys na svém těle, nebojím se nepřítele, nepřítele, ani Turka, neudělá mně nic kulka. Ani kulka, ani šable, protože mám kříž na hlavě, kříž na hlavě vocelové, že sem synek vokované.
Dyž jsem na koníčka sedal, můj tatíček na mne volal: Ei, synu, synu milý, já jsem tě těžko choval. Třeba ste mě, můj tatíčku, třeba ste mě těžko choval, to je mně nejlitější, že ste mě na vojnu dal.
Ženil bych se, ale nesmím, [: chudobné mateře su syn. :] Chudobná mě máti měla, poctivě mě vychovala.1) Ve dně šila košulenku, v noci přadla kúdelenku. Ve dně šila, v noci přadla, poctivě mě vychovala.2) Když mě těžko vychovala, na vojnu mě dat musela.
Ženil bych se, ale nesmím, [: chudobné mateře su syn. :] Chudobná mě máti měla, poctivě mě vychovala.1) Ve dně šila košulenku, v noci přadla kúdelenku. Ve dně šila, v noci přadla, poctivě mě vychovala.2) Když mě těžko vychovala, na vojnu mě dat musela.
Moja najmilejši po zahradzě chodzi, svoje bile nožky po rosičce brodzi. Aj, brodzi jich, brodzi, fialku trhala, svojemu milemu kytku udzělala. Ach, komu ja smutna voničku hotuju, dy tu teho němam, kereho miluju. Vzali mi ho, vzali a na vojnu dali, těžky žal rodičům i mně udzělali. Dy mileho vedli, ja sem tvrdo spala, mily, mocny Bože, muzika mu hrala. Dyby toho byla smutna ocutila, se svym najmilejšim slovko promluvila!
[: Vandroval šohajek z města ven, :] [:[: milá naňho volala :]:] z okna ven. Kam, můj najmilejši, vandruješ? Že sa ty ani u nás nestavuješ. Nemám sa já kdy bavit s tebú, kamarádi čekajú za bránú.1) Co mně dáš, má milá, na cestu? Ten prstýnek, kerý mám na prstu. Prstýnek s prsta dat, marná věc, a s milým sa rozlúčit, těžká věc.2)
Ach, ovej, co je láska zlá, dyž jedna milovala dva. Ešče bylo horší, kamarádi bratři, dyž jedna milovala tři. S tým jedným v síni postála, druhýmu ruku podala a třetímu přála: Mám tě, synku, ráda, ach, radši než ty oba dva. Ach, ovej, co je věc těžká, otec mně brání synečka. Zbraňuje mi mati, nedá si tě brati, ach, ovej, co je věc těžká. Můj némiléší synečku, ďi, popros moju matičku, by mi nezbránili, a mi dovolili podat ti pravó ručičku. Ach, ovej, co sem slyšela, ach, ovej, co sem myslela, že já nejsem hodna jedinýho slova. Ach, lásko, jak jsi podvodná.
Vylívá se studená voděnka, skázala mně moja frajerenka, vylívá se do kamení, těžký jest to s miló rozlóčení.