chlapec

Displaying 1 - 92 of 92
Ej za našima humna slepá makovice, je nechojtě chlapci k nám...
Z Březňanských kasáren, chlapci se poziera jú
A tam dolu pri potôčku, sijú chlapci borovička
Ludé se čudujú az co chlapci pijú
Poďme chlapci, poďme zbůjat, šak nemám za co píjat
V nedzěličku za rana vyšla panna kochana. A přijechol do ni pon, z pjekla rodem jeden som. Ščesti, Bože, dzěvečko, troje dziotek macičko.1) Vitaj, že ty, můj paně, z pjekla poslan sataně. Po čem žes mě poznala, žes mě tak jmenovala? Po kuničku po brunym, po šedelku červenym. Po šatečce hedbavne, po šabličce opravne. Šedej, dzěvče, na můj kůň, podjedzěme před můj dům. Tři dni, tři noci jeli po trni, po chavucnym, po kameni horucnym. Přijechali před pjeklo: Otvirej, brače, čeplo. Posadil ju na stolce, dal ji vina ze škopce. Pi že, pani, pi vino, něpilaš jakeš živo. Pilacěch ja s panama, ně s takymi durňama. Tak s ňum tam tancovali, ež ji kosci rupěly. Vezdřela tam pod věka, uzdřela tam člověka. Jdzi, člověče, jdzi domů a něprov tam nikomu, jen otci a matce. Že jich majum ješče dvě, něch jich kořum lepši jak mně. Něch do kostela chodzjum, chlapců za sum 2) něvodzjum.
Jedú páni, jedú brněnskú silnicú, až se jim šablenky na boku libocú. Hoja, chlapci, hoja, ja s vama pojedu a já vám v Opavě košulky prať budu. Kde bys ich, má milá, kde bys ich právala, dyž tam vody není, jen skala, kamení? Já bych si stanula pod lindu zelenú, já bych si natřásla rosenku studenú. Kde bys ich, má milá, kde bys ich věšala, dyž tam plota není, jen skala, kamení? Já bych ich věšala na hedbávnej šňoře, na hedbávnej šňoře, v cisarskej komoře. Kde bys ich, má milá, kde bys ich válela, dyž tam válů není, je skala, kamení? Já bych ich válela na zlatém válečku, na zlatém válečku, s tebú, šohajíčku.
Tam z tej strany Dunaja, tam se chlapci scházijú, sobě hádky dávajú. Kdo ten Dunaj přeplyne, ten to děvče dostane. A ten šohaj, mladý pán, podepřel si své boky, pluje v Dunaj hluboký. Když ke koncu doploval, vesele si zazpíval: Hoja, chlapci, vesele, už to děvče moje je.
Pršalo, bylo tma nad našú zahrádkú; [: těšívali sa chlapci :] mému marijánku. Netěšte sa, chlapci, mému marijánku, súsedové děvčata majú fijalenku. Co je po fijalce, keď mi nic nevoní. Co je po tej frajirce, keď k ní vůla néní.
Je cestička ušlapaná pod našém oknem, kdo ju šlapal, než můj milé, dyž mě volal ven; vyvolal mě na rozcestí: Dé ti, milá, Bože, ščestí, hledé si s Bohem. Copak seš te, můj šohaju, v celém světě sám, že já pro tě mé srdenko zarmócený mám? Šak je ješče chlapců dosti, jako na stromečku lestí, co chcó chodit k nám. Dež’s te chodil, můj šohaju, přes zelený háj, jenom ty se na to zpomeň, žes k nám chodíval; chodívals k nám ve dne v noci, šidívals mý černý voči, včiľs mě voklamal. Ach, můj Bože némiléší, co mě mrzí svět, že nemužo, můj šuhajo, na tě zapomnět. Zapomeno, ale těžko, zpomeno se na to všecko, plakala bych hned.
[: Kdyby černé očička :] [: v krámkách prodávali, :] věru by jich děvčátkům chlapci kupovali. Ale černých očenek v krámě neprodajú, lebo si jich kramáři sami rádi majú.
Nechodívej1) za mnó, oči ti vypadnó, tedy bylo chodiť,2) dyž sem byla pannó. Dyž sem byla pannó, chodívali za mnó černovocí chlapci s pudrovanó hlavó.
Néní lepši jak v nedělu, dy se spolem [: chlapci zejdú. :] Každý má své potěšení, moje leží v černej zemi. V černej zemi, neoranej, a motykú zakopanej. Potěšení moje švárné, kdy se s tebú srdce zejde! Ja, zejde se v onej době, dy mě hrobař vloží k tobě. Tož mé srdce k Bohu volá, aby přišla tá hodina. Bože, Bože můj, rozbože, daj mně brzo v zemi lože!
Pondělí, úterý smutné po neděli, smutné jsú děvčátka, co chlapců neměly. A já jsu ta jedna, co jsem ho neměla, a už je třetí deň, ješče jsu veselá. Nemám-li milého, ale si ho kúpím, některé děvečce srdéčko zarmútím. Dyž nemám milého, ani nemám klebet, nemajú si lidi o mně co povědět.
Před naše zahrada pletená a v ní je studýnka sróbená,*) u ní rozmarýn, o něm dobře vím, když ho sázela. Nasela tam také marjánku, aby měli chlapci památku. Poďte, chlapci, k nám, já vám take dám rozmarijánku. Pěkné rozmariján lámala, chlapcům za klobóčky dávala. Svému milýmu, roztomilýmu s pantló vázala. Když tě tak do pantlí přistrojím, potom ti, můj milý, vypovím, že ty k nám chodíš, falešně mluvíš, o tém dobře víš. A půjdeme spolu na jarmak, copak tam budeme kupovat? Pantlu zelenó, modró, červenó na rozlóčenó.
Studená rosenka, [: tej noci padala; :] já sem šohajovi dvírka odvírala. Otvírala jsem jich na spodní rygliček. Já sem se dívala, jde-li šohajíček? Šohajíček nejde, chlapci u vrat stáli. Když k nám šel šohajek, snad ho rozehnali.
Svítí měsíček jasně milé pod vokýnko, staň honem a votevři, má milá panenko. »Ráda bych votevřela, dybych jenom mohla, dyby mě má hlavěnka tuze nebolela.« A šak tebe nebolí tak, jako se děláš, ale že ty více mě v svém srdéčku nemáš. Včilka sem už vopuščené jako hruška v poli, hrušky chlapci votrhajó, hruška smutně stojí. Včilka sem už vopuščené jako holubička, kerá líta po poli a hledá samečka. Včilka sem už vopuščené jako jabor v lese, keré v zímě ani v lítě ovoce nenese.
Ty čučické kostelíčku, stojíš na pěkným kopečku. Vyhlídajó chlapci z tebe jako andělové z nebe. A můj milé take hlídá, take-li on mě uhlídá? Já ho poznám po klobóčku, po červeným praporečku.
U súsedů dceru majú, nic jí dělať nedávajú; a dyž přijde pátek anebo sobota, dcera se ptá, kde bude muzika.
V Čeložnicích, tam je děvče, nedělalo ten rok ešče, a dyž přijde pátek alebo sobota, ja, už se ptá, bude-li muzika. U súsedů dceru majú, nic jí dělať nedávajú; a dyž přijde pátek anebo sobota, dcera se ptá, kde bude muzika. A v nedělu odpoledňa už je dcerka vystrojená. Už sa tam s ňú chlapci v kole vytáčajú, jinši za ňu krávy poklúzajú. Vytočil sa s ňú nazpátek, měla v ruce bílý šátek. »Na, tu máš, synečku, ten hedbávný šátek, co sem ti ho vyšívala v pátek.« Dybych věděl, že je pravda, nešel bych tam, je mňa haňba. Ja, to přeneščasné zelené hedbáví, co mia dycky za děvčátkem vábí.1)
Vy chlapci, nevíte, proč vy k nám chodíte. A já mám zelinku pletenú v lelíku.1) Vy chlapci, nevíte, proč za mnú chodíte, A já mám laskavec u každých rukávec. U každých rukávec, u každej kordulky, abyste chodili za mnú do komůrky.
Vysoké jsú u súsedů okna, nejednúc, ne dvakrát má hlavěnka zmokla. Vysoké jsú, už se ponížily, že už si mú milú chlapci namluvili. Namluvil ju súsedů pacholek, ona mu upekla nadívaný vdolek. Byl ten vdolek nadívaný hrubě, že on se rozsypal synečkovi v hubě.
Dycky mně maměnka říkávala, abych si mládenců nevšímala. A já předci mám je v srdci, dyž só ti mládenci hodní chlapci. Šla sem včerá zeleným trávníčkem, potkala sem se tam s mládenečkem bílých tváří, černých očí, div že srdečko mně nevyskočí.
Zdálo se mně, zdálo, oj, na nedělu ráno, že byla muzika a u ní chlapců málo. U ní chlapců málo a dívek na tisíce, třema řade stále, same klebetnice. Třema řade stále a klebete vázale, na jedno panenko všecke jich skládale.
Vím já jeden hájíček, v tom hájíčku domeček. V tom domečku děvečka, vykóká z okenečka. Černovocí mládenci tólali se po noci. Tólali se, tólali, až se k oknům dostali. Atd. Poďte, chlapci, poďte pryč, a už nedostanem nic. A šak hrachu nejídá, do hospody chodívá. Ani hrachu, ani krup, do hospody šupy šup.
Poďte, chlapci, poďte sem, budeme tu trhať len. Když se v létě trhají konopě poskonné, některé mezi nimi nalézají se kurvičky; jsou to s rozstřapenou hlavičkou, a pořídku jich bývá. Děva když takové dostane, posílá ji druži své a dává jí říci: Vzkázal ti tvůj milý dobrý deň, abys nejedla a nepila celý deň. Až mně jich takových devět odevzdáš a svého milého uhlídáš. Anebo jí vzkazuje takto: Posílám ti lásku po provázku a konopu po holi, aby se ti vedlo po voli.
[: V tom klášteře zakázali,:] aby piva nevařili. Že je pivo nevykyšný, že jsou z něho chlapci pyšní. A ten jeden nejpyšnější, protože jest nejhezčejší. Ten šáteček pěkný, bílý, od Barušky darovaný. Ona mu ho darovala, protože ho milovala.1)
Trnó chlapci, trnó, už jich vezó k Brno, poskákali s voza, báli se Francóza. Brněnská kasárna pěkně malovaná, pod ňó stojí chasa, všecka vebíraná. Má milá tam stojí, utírá se šátkem, neplač, milá, vo mně, šak já přendo spátkem. Jedneho vodvedli, teho vodvádijó, a temu třetímu koníčka sedlajó.
My březovcí chlapci, není nás namnoze, vozijó za nama peníze na voze. Peníze na voze, děvčata v kočáře, kerá to dědina na panství dokáže? Ta březovská chasa je samá pěchota, ona se to staví, jak tyčky do plota.
Dybych byla vtáčkem, takovým sokolem, zatočila bych sa nad milého dvorem. Ne tak nade dvorem, jako nad maštalú, podívala bych sa, co chlapci dělajú. Jeden koně češe, druhý seno nese, a ten nejmilejší cedulenku piše. Komu to, muj milý, cedulenku pišeš? Tobě, moja milá, že moja nebudeš. Bude moja žena šablička brúsená, ona mňa vyseká, dyž mně bude třeba.1) Neumřu na zemi, než umřu na koni, a dyž s koňa spadnu, šabla mně zazvoní.
[: V tem čejkovským šenku :] [: vojáci čekajú, :] ti čejkovščí chlapci na voze sedajú. Švárnýho šohajka napřed posadili; té jeho maměnce srdce zarmútili. Ta jeho maměnka plače pod návratím, že se jí synáček z Brna nenavrátí. On se nenavrátí, ani možná néní. Už on maširoval do francúzskej zemi. K Brnu je cestečka, od Brna chodníček; už se nenavrátí švarný šohajíček.
[: Panimamo, švarnú dceru máte, :] [: ale že jí doma nemíváte, :] zle je. Dyby ste ju doma mívávali, chlapci by k vám za ňú chodívali, zle je. Vaša dcerka, ona doma není. Ona pleje rozmarýn zelený. Než ona ho záhonek vypleje, nejedno sto husarů přejede. Husarenko, husarenko malá, pojeď s nama, s nama husarama. Než bych měla s husarama jeti, volila bych do vody skočiti. Do tej vody, do tej hlubočiny, kde jsou ryby samy divočiny.1) Viděla sem krev v kolaji běžet a husarky porubané ležet.
Císaři, císaři, malú krajinu máš, dyž si nás odvedl, kerak nás vychováš? Nebůjte se, chlapci, u císaře hladu, už se u Břeclavy žita zelenajú. U Břeclavy žita, u Telnice oves, nebůjte se, chlapci, budete mět co jest.
Přeškoda na stokrát mé krve červené, že má byt vylitá po trávě zelené.1) Po trávě zelené, v zeleném hájičko. Kemu tě zanechám, má zlatá Haničko! Zanechám, zanechám, šak vím dobře kemu, co k vám chodívával do vašího domu. Chodívávali k vám modrovocí chlapci; už k vám nechodijó, už só z nich vojáci.
Odkud že ti chlapci byli, že tak pěkně tancovali? Ze Žďáru, ze Žďáru.1) Měli bílé košulenky, dostali jich od panenky, z pergálu, z pergálu. Oni měli zlaté pýrka, visely jim na ramýnka, ai, z pávů, ai, z pávů.2)
Ráda na púť chodím, kostel navštěvuju, ráda sa v něm modlím, vlasy si zpravuju. Chlapci na mňa pohledajú, oni na mňa pozor dajú, když já z kostela půjdu. Co je po domečku pěkném, malovaném, jako po lůžečku pěkném vystýlaném; sama na něm líhat musím, svůj mladý věk trávit musím jako panna v klášteře.
Vsadila sem hrušku v humně, nevím, esli se mi ujme; ujme-li se, bude rodit, budú za mnú chlapci chodit.
Zajtra sa vydávat mám, zelenej sukně nemám. Proste, chlapci, moju mamu, ať mně kúpí zajtra na ňu.
Pite, chlapci, pite víno, nech ta voda teče mimo. Vínečka se napijem, voděnkó se umyjem.
Přišel sem k vám, nic neříkám, nuže, nuže, nuž, hraj dudy atd. požčajte nám sekerenky, hraj dudy na dudy dud. Nač vám bude sekerenka? Nuže atd. Budem rúbat prútiříčko, hraj dudy atd. Nač vám bude prútiříčko? Budem plésti zahrádečku. Nač vám bude zahrádečka? Budem séjat kvítiříčko. Nač vám bude kvítiříčko? Budem dávat chlapcom pérka. Budú k nám chlapci chodívat, budú pěkné pérka mívat.
Chodijá chlapci po ulici, děvčata skupujú, vyšla jedna stará máti: Kupte vy si moju. A my si vašej nekúpíme, vaša je lenivá, štyry týdně hrnce močí, na pátý umývá.
Bude vojna, bude mor, pudó na ňo chlapci z hor; pudó na ňo železňáci, to jsó, Bože, vojáci. Majó kulke z ředekve; Brandeburko hotěké; pracho není, hani zrnka, to bude vojna velká.
Šafářova dcera hokradla hosečko, hokradla hosečko chlapcům na kytečko. A jož jo tam vedó, čím jo mrskat budó? Březovó metličkó; hokradla hosečko. Papákova dcera ukradla húsera, ukradla húsera, nesla do kláštera. Nesla do kláštera, aby se modlili, aby hezcí chlapci za ňú chodívali.
Šafářova dcera hokradla hosečko, hokradla hosečko chlapcům na kytečko. A jož jo tam vedó, čím jo mrskat budó? Březovó metličkó; hokradla hosečko. Papákova dcera ukradla húsera, ukradla húsera, nesla do kláštera. Nesla do kláštera, aby se modlili, aby hezcí chlapci za ňú chodívali.
Za našó vsó jahode só, trhala je má panenka, husaři s ňó. Za našéma stojí mája, tancovala má panenka s husarama. Husaři só hodní chlapi, voni dajó za hoběnko štere zlatý. Štere zlatý, ješče více, naší chlapci ti dávajó dva tisíce. Dva tisíce, to je přemoc; měla bes te, má panenko, štere sta dost.
Ti pavlovčí chlapci sú hodní šviháci, jenom jim to schází, že sú vysměváci. Ti se vysmívajú z chudobných děvčátek, a sami nemajú kabátů na svátek. Kabátů na svátek, ani do kostela, bodaj jich nechtěla šafářova dcera. Šafářova dcera, ona sobě vede, ona sobě myslí, že pro ňu král jede. A on pro ňu přijel hunkovský abdekr, čtyrech psů zapřáhl, pátý mu utekl.
Stupavčí chlapci, to sú hodní chlapci, jenom to jim škodí, že sú vysměváci. Oni se vysmějú z chudobných děvčátek, a sami nemajú košulí na svátek. Košulí na svátek, na všední den botů, oni se vysmějú, jeda na robotu. Hore, chlapci, hore, děvčata dolinú, stupavčí pacholci žebroty neminú. František Kohútků bude kapitánem, bude šit míšečky, seďa za špitálem. Janíček Vaverdů, ten jich bude nosit, Josef Mikulčáků bude do nich prosit. Martin Nedopilů veliký hrdina, nemohl zaplatit za půl másu vína. Bartákova dcera půjčila mu peněz, aby s ňú tancoval v hody za interes.
Má maměnko milá, lekávám se v noci,1) chodíjú pod okna moravanščí chlapci, pod okenko chodijú, pokoja mně nedajú.2) Má maměnko milá, nemusí to bývat, nemusím já chlapců, nemusím se bávat, já se budu vdávati, nebudu se bávati. Má dceruško milá, nevdávej se ešče, všecí povídajú, že si mladé děvče, že ty mladé ženy mřú, a že jich ti muži dřú.3) Má maměnko milá, přes krchov chodíte, mnoho-li tam hrobů z mladých žen vidíte? Co ty mladé ženy mřú, a co jich ti muži dřú.
Třeba seš ty hodné jonák, ty seš přece jenom voják, musíš jíti na vojno a já tade zůstano. »Můj tatíček má peníze; von mně z vojne pomoct může, tví přátelé nemůžó, s chalupó ti chcet kážó. Jak já můžu s chalupó chcet, dyž já nemám peněz pět set, vinohrádek, roličko, tatička a matičko. Debech já rodiče měla, dávno bech se bela vdala, voni be mě chválili, chlapci by se scházeli. Decke be mně slibovali, jak be mně moc peněz dali, nechť be třebas nedali, debe mě jenom vdali.
Jiříkovské stárek, to je, Bože, stárek, nedá sobě vzíti ze své ruke žbánek. Jiříkovská chasa, to je, Bože, chasa, nedá sobě vzíti ze své hlave vlasa. Jiříkovsčí chlapci, spívéte, véskéte, vojna pominula, na ňu nepůjdete. Jedna pominula, druhá zas nastala, pros, panenko, Boha, abys mě dostala.
Kerá panenka neplatívá, ať do hospody nechodívá, nemůžó ju chlapci vestát. radši be mohla duma zvostat.
Jáno, milé Jáno, budívaj nás ráno, ej, ráno, ráníčko, než vynde slunéčko. Už slunéčko vyšlo na našu zahrádku, netěšte sa, chlapci, mému marijánku, máte u súseda rozkvětlú fialku.
Ej, měla máti, měla dceru, ej, pěkným jménem Kateřinu. A tak si s ňú hore vedla, žádnému jí dat nechcela. Jak v nedělu ráno stala, na ulici umetala. Shodil jí Bůh cedulenku, zlatem psanú literenku. Že má v pondělí umříti, s tým světem sa rozlúčiti. Jak v pondělí ráno stala, s pléjači sa ubírala. Poďme, pletci, plet do pola, a já půjdu také s vama. Jak poledne docházelo, na slunečko pohledala. Běžte, pletci, poobědvat, a já půjdu dom umírat. Jak ke dveřám dochádzala, na mamičku zavolala. Má mamičko, otvírajte, šaty k svadbě vykládajte! Kordulenku damaškovú, co mám k svadbě přichystanú. Tu fěrtušku, tu s pantlama, co sem si ju šila sama. Ty rukávce, ty kmentové, co mám ke svadbě hotové. Ten damašek, ten zelený, co mám tepruv k svadbě nový. Ty čižmičky, ty telací, co sem jich měla dycky v tanci. Tu truhličku s modrú barvú, budú plakat chlapci za mnú. Tu truhličku, tu s pokrovem, budú plakat nad mým hrobem. Ej, s Bohem, s Bohem, má mamičko, s Bohem, s Bohem, má sestřičko! S Bohem, s Bohem, můj tatíčku, s Bohem, s Bohem, můj bratříčku, s Bohem, s Bohem, šohajíčku. S Bohem, s Bohem ostávajte a za mňa sa modlívajte. Ke krchovu docházela, na černú zem pohlédala. Ty černá zem neoraná, sedem roků nekopaná. Budeš zajtra překopaná a já v tobě pochovaná.