chlapec

Displaying 1 - 100 of 178
Která bude má, než ta maličká: vona štěbetá jak vlaštovička. Vona štěbetá, vona se točí, když se k ní hezkej chlapec přibočí.
Přiletěl ptáček z cizí krajiny; přines mi psaní, v něm pozdravení. Bych se podíval do země České, že jsou tam v Čechách panenky hezké. Češka má každá na jazyku med; a když ji pozná, pak je jako jed. Zůstanu raděj v naší krajině, najdu si děvče švarné v Moravě. Moravka každá jak rovná svíce, každá má k chlapci upřímné srdce.
Mračí se, mračí, že bude pršet: za naším humnem zelenej vršek. A na tom vršku širokej kámen: chlapec s panenkou sedává na něm.
Čí je to pachole? v noci chodí: vono cely noci lidi budí. Dyť je to pachole lichtářovo: von chodí za cerú šafářovo. Tluču, tluču, dívčko, votevři mně: dyt to není v létě, je to v zimě. „Dyť bych já ti ráda votevřila, kdyby moje máma neslyšila. Kdyby moje máma huslyšíla, vona by nás třeba voba zbila. Jdi ty raděj, chlapče, jdi ty domů: poruč ty mě tady pánu Bohu.“
Okolo javora teče voda: napí se, má milá, však je dobrá; napí se má milá, napí se jí, budeš mít srdéčko uzdraveny. Okolo Kláštera, teče voda: napí se, má milá, což je dobrá! „Já jsem se napila do libosti: děkuju ti, chlapce, z upřímnosti!“
Ještě husy nekejhaly, ještě ráno nebude: ještě chlapec na návštěvě, ještě odtud nepude.
V tej naši zahrádce pěknej ptáček skáče; klekání zvonějí, lidi se modlejí: jdi už domů, chlapče![20] „Já domů nepudu, já tu ještě budu: jen malou chvilčičku, až mně dáš hubičku, potom domů pudu.“ Kolem, holka, kolem, pod tím panským dvorem, kolem jsem obešel, přeci jsem nenašel mej panence roven.
Nad Strakonici při tej silnici rostou tam tři růže: jedna rozkvětá, druhá dokvětá, třetí kvést nemůže. Kýž je mně možná s ty jedny růže utrhnout jeden květ: všecky přátele bych opustila – pro chlapce celej svět. 1) 1) jen tátu s mámou ne! Aneb: jen tebe, chlapče, ne!
Vždycky mně matička říkávala, abych se mládencům vyhýbala: a já přeci mám je v srdci: však jsou li mládenci hodní chlapci. Když jsem šla v neděli na mši ranní, potkal mě mládenec k milování: pěkný tváře, modry oči – div že srdéčko mi nevyskočí!
Když jsem šel dnes tejden z posvícení, potkal jsem panenku, neznal jsem jí: hezká byla, pěkná bílá; červeny jablíčka v rukou měla. Já jsem byl chlapeček nerozumný, vzal jsem já jablíčka, byly dobry; jak jsem je sněd, hned jsem tu zhled: návrat mi, má milá, mou krásu teď. „Já bych ti tvou krásu navrátila, když s ni holubička uletěla; uletěla do háječku: opatruj tě pán Bůh, můj holečku!“ Já jsem ti byl říkal tyto slova: že nechceš jednoho, že chceš oba; nemůžeš chtít než jednoho: odbuď mě, panenko, nebo jeho!
Ach bože nebeskej! co pak nejsem hezkej, že mě v těch Klatovech žádná nechce? já pudu do světa, kde štěstí rozkvětá, a tam si namluvím hezky děvče. Matičko nebeská! co pak nejsem hezká, že mě v tom Pušperku žádnej nechce? já pudu do světa, kde štěstí rozkvětá, a tam si namluvím taky chlapce.
Vsadila jsem záhy dosti, pěknou růži k svej libosti; ach, růžička opadává, můj milej mne zanechává. Zanechává a mne nechce, že já nemám na tisíce, na tisíce, ani na sta – zarostla k nám travou cesta. Měla jsem milého chlapce, což je po něm, když mne nechce? když k nám přijde, pořád sedí, ani slova nepromluví. Ožeň se, holečku, ožeň, vem si, která je ti roven: na poctivost jsem ti rovná, na bohatství není možná!
Chlapče, chlapče, můj holečku! ty mně trápíš mou hlavičku; ty mě trápíš a sužuješ, mé srdéčko zarmucuješ.
Měla jsem chlapce, nemám nic; dala jsem šátek, nedám víc: ouvej moje potěšení! včera bylo, dnes už není. Dobře mé srdce vědělo, povědít mně neumělo: že ta láska není stálá, co se před lidmi schovává. Šel muj milej, šel do Slezska, vzal mně klíček od srdéčka: vzal od svého i od mého, nenechal mně od žádného.
Utíkej, holka, utíkej, zdaleka chlapcům vyhýbej. Která je holka poctivá, zdaleka chlapcům vyhýbá. A když jim vyhnout nemůže, začervená se jak růže. Vyrazí na ni rosička, jako makové zrníčka. Vyrazí na ní jako hrách – škoda tě, holka, nastokrát!
Za našima humny dlouhé pole, ono tam voralo mé pachole; zavoralo je tam všecku lásku: což jsi to učinil, můj obrázku! „Proč vy mi děvčátka, zapíráte, kam vy na tu trávu chodíváte? na trávu, na trávu, na travičku a na tu zelenou votavičku?“ Já jsem ji požala včera na vlas, a ona vyrostla do rána zas: jak ta tráva roste, zlatej chlapče! tak mi mé srdéčko v těle skáče. Když jsem šla na trávu za panskej dvůr, voral tam můj milej volkama zůr; já mu pěkně dala pozdravení, neděkovalo mi potěšení. Hněvej se, můj milej, hněvej, hněvej, třebas na mě nemluv tejden celej: fěrtoušek na raby budu nosit, ještě ty mne, chlapce, přijdeš prosit!
Letěla husička, letěla přes pole, tam kde bejvávalo potěšení moje. Letěla husička, už víc nepoletí: škoda je tě, děvče, že tě nesmím měti! když jsem k vám chodíval do vaši dědiny, míval jsem klobouček plnej rozmaríny. Nýčko k vám nechodím, už chodí tam jinej: jen na mě, má milá, více nespomínej! „Zachází slunéčko, zachází za horu: kterak pak já na tě chlapče, zapomenu!“
Husaři, husaři! pěkné koně máte: já s vámi pojedu, kterého mi dáte? Buď toho bílého, neb toho vraného: já s vámi pojedu do pole šírého. Do pole šírého na studenou rosu: ještě se podívám na Skutečskou chasu. Ti Skutečtí chlapci jsou švární jonáci: jen škoda, přeškoda, že jsou z nich vojáci!
Sázela má milá modrou fíjaličku; když ji nasázela, prosila vlažičku. Vlažička nepřišla, přišla jen rosička, aby jí neuschla modrá fijalička. Modrá fijalička co pávové peří: každá holka blázen, která chlapci věří. Já taky věřila a jsem oklamána: ztratila jsem prsten s třema kamenama.
Lítej ptáčku, lítej, máš zelené peří: každá panna blázen, která chlapcům věří. Chlapci je co věřit jako štíru, hadu: on má pod jazykem devaterou zradu. Na jazyku má med, pod jazykem má jed: dej pozor, panenko, by tebe nepodved! Jest-li tě podvede, tebe si neveme, nebudeš naříkat než sama na sebe. Než sama na sebe, na svůj rozum krátký, že jsi poslouchala řeči jeho hladky. – Panímáma pláče a pantáta kleje, a mladší sestřička po straně se směje. Smějou se jí, smějou její kamarádky: šněrovačka těsná, suknička se krátí. „Sukni já nastavím, planžet nosit budu: do nejdelší smrti chlapců bát se budu!“ Když postýlku stlala, do pláče se dala: „Kýž jsem tebe, chlapče, byla nepoznala!“
Vyjdu si já na vršíček, a ještě se podívám, vorá-li tam kde můj chlapec, já si na něj zavolám. Pojeď, chlapče, pojeď domů, nech už toho vorání! neb mne bolí má hlavička od samého čekání. Čekala jsem, nespala jsem, čekala jsem na tebe: nemohu bejt, můj Jeničku, nemohu bejt bez tebe! „Leť, ty ptáčku! přes ty lesy, pozdravuj tam mou milou, aby na mne nečekala, že já už zas mám jinou.
Pojeď, chlapče, pojeď domů, nech už toho vorání; už mě bolí má hlavička od samýho volání. „Nechci, nechci, nepojedu, eště mám záhon vorat: však si ani nemusela tak dlouho na mě volat.“ Pojed, chlapče, pojeď domů, zanech toho vorání; dyť už mě má hlava bolí vod samýho volání. „A já nechci, nepojedu, eště mám záhon vorat: co pak jsi se nestyděla před lidma na mě volat?“ Ty se‘s taky nic nestyděl 1) před lidma za mnou chodit: když jsem šla z hospody domu, ty’s mě šel vyprovodit. „Tu máš, holka, tu máš dukát, to za ten stezníček můj: abysi mně nemohla říct, že jsem já milovník tvůj.“ A já nechci žádnej dukát, ani žádny peníze: já té chci mít, můj holečku, já tě chci mít za muže. 1) Proč pak bych já se styděla před lidma na té volat? když se’s taky nic nestyděl před lidma mě milovat.
Pověz mně, má milá rozmilá! proč ti paňmáma brání? „Brání mně pro tebe, potěšení moje, že nemáš pole žádny.“ Ač nemám políček ani luk, přece jsem na světě rád může mně pán Bůh dát, že budu milovat děvče jak karafiját. Karafiját pěkný červený ten svoji krásu mění: ty pak myslíš sobě, potěšení moje, že už nad tebe není. Dost jsem se za tebou nachodil, dost jsem já pro tě vystál: když jsi mi od Boha souzena nebyla, přece jsem tě nedostal. Když jsi mne pro lásku nechtěla, pro statek o tě nedbám: když jsi mne nechtěla, má milá rozmilá, pošlapu cestu jinam! Pověz mně, och má znej milejší! proč pak tě váši brání? „Bráni mě pro tebe, můj chlapče! že nemáš pole žádny.“ Třebas já pole, luky neměl, přece jsem na světě rád: pán Bůh mně může dát milovat dívčici jak krafíját. Což pak se, má milá, domníváš, že jsi ty sama v světě? nejedna matička dceru má, že jako růže květe! Což pak se, má milá, domníváš, že se tě budu prosit? když ještě císař pán koně má, kterej mě může nosit!
Měla jsem milého švárného, nebylo mu v světě rovného; kamarádky moje mně ho záviděly, odloudily ho. Ten mne vždycky věrné miloval, že budeme svoji, sliboval; ale v krátkém čase láska zkazila se, on mne zanechal. Říkávala jsem ti důvěrně, abys neměl jiných mimo mě; ty jsi na to nedal, jiných sobě’s hledal, mně jsi dal kvinde. Vždyť já nemám srdce z kamenu, když jsi na tě, chlapče, zpomenu, jak lidé mluvili, když tebe viděli s ní stát na prahu.
Už se mně ta láska zrušila, kerá mě nejvíce těšila: kdybych sto let živa byla, žádnému chlapci bych nevěřila.
Čekala jsem, nespala jsem do půl jedné hodiny: toho jsem se nenadála, že mi přijdou noviny! ty hodiny pěkně jdou pořád jedna za druhou: toho jsem se nenadála, že mi chlapce odvedou! Ach hodiny roztomilý! proč jste tak krátký byly, že jste mě s mým nejmilejším tak brzy rozloučily, rozloučily ve světě – více nás nesvedete: což vy moje černé oči dlouho plakat budete!
Jest-li mě ráda máš, vyprodej, kde co máš, abys mě z té vojny vyplatila; jest-li mě vyplatíš, na mně to neztratíš: za to ty pak budeš moje milá. ..Můj zlatej holoubku! kdybys měl chaloupku, ještě bych si na tě pomyslila: ale do podruží, to mě všecko mrzí, to mně má matička váli nedá.“ Kdybys měl stateček, jako jsi chlapíček, panímáma by nám nebránila: ale do podruží to ji všecko mrzí; to mně panímáma nedovolí. Kdyby byl stateček jako je chlapeček, žeby mu matička dceru dala: ale do podružství že ji nepropustí, žeby jí radši smrt udělala!
Ach můj znejmilejší! ty jsi dycky horši, ty sobě každej den jinú hledáš: ty za jednd pudeš, chčesti mít nebudeš, počkej ty, můj chlapče, jak zpomeneš!
Ještě se tě jednou zeptám, mám-li, holka, přijití k vám? „Přijď k nám, chlapče, jednou v roce, když je u nás o jarmarce. O jarmarce kup střevíce – po jarmarce nechoď vice!“
Když jsem jel okolo fary, kolečka mně mrňoukaly; pan farář se na mě kouká: Chlapče, co ti to mrňouká? „Mrňoukají to kolečka, že mne nechce má Ančička; a já je zalejn vodou: namluvím si holku jinou.“
Ta mlynářka zlá hezkou dceru má: klekni, chlapče, proti domu, pomodli se pánu Bohu, ona ti ji dá. „Ach nedá, nedá! 1) ona ji schová: myslí si, že přijde pro ni čtvero párů vraných koní s kolma zlatejma.“ 1) Kdybych já ji chtěl, dávno bych ji měl: ale že jí nechci, poručím ji ševci, aby si ji vzel.
Pod našima okny jsou dva rybníčky; plaval tam můj milej vrané koníčky: na jednom seděl, to dobře věděl, žp za jinou půjde – mně nepověděl. Však mi mé srdéčko dobře pravilo, že mé potěšení jinam chodilo! když je chodilo, ať chodí ještě: já o tě nestojím, falešný chlapče!
V Táboře na rynku sejou rozmarínku, v Táboře na rynku sejou oves; ovísek zelená, můj milej se hněvá: včera’s k nám nepřišel – nechoď i dnes! Což pak je, můj Bože, tak největší nouze, když jednoho chlapce si rozhněvám? šátečkem zatočím, tři, čtyry vytočím; pro tebe sobě smrt neudělám.
Tu káká, poslúchá, buši nastrkuje, tu káká, poslúchá, co mu řeknu: co pak bych tě řekla, ty vobludo zteklá! jdi chlapče fortelnej, jdi do pekla! Takovejch sadílků jsem mnoho přečkala, kerej dycky říká: „za dvě leta!“ dyž dvě leta minu, von běží za jinú: ty chlapče fortelnej jdi do pekla!
Kdybys byla holka jako jiná, nechodila bysi samá špína: ani neumíš hrách vařiti, a přeci chceš chlapce šiditi!
Šla má milá do sádečku, chytila tam vrabce; dala si ho do šátečku, řekla, že má chlapce.
Vy jste chlapci, vy jste! namlouvali byste: starou kozu vedle vozu nenechali byste.
My jsme chlapci při svobodě: jako ty rybičky, který jsou maličky, v čistý vodě.
My jsme chlapci jích! ze Stráži, my živností nemáme: jenom naše dobry meno, že se dobře chováme. Alou, hoši kamarádi! buďte hodně veseli: dvanáct děvek za půl jabka, čtyrydvacet za cely!
Chlapče, chlapče modrooký! nežeň ty se na ty roky: tyto roky vojna bude, žena tobě plakat bude.
Povídali, že jsem umřel,[37] a já ještě nestonal: dávali mně starou bábu – já bych bábu čertu dal![38] Stará bába jako žába v zimě, v létě studená:[39] mladá holka jak peřina v zimě, v létě zahřívá. Staré bábě dáme hrábě, aby jimi hrabala: mladé holce dáme chlapce, aby ho milovala.
Jest-li já se ten rok nevdám, lidi řeknou, že nic nemám: já mám dukáty v truhle u táty: poďte, chlapci! já vám je dám.
Nade mlejnem je háječek: tam se prochází, šátečkem bází můj holeček. Na hlavě má černý klobouk: nemůže na tě, mé dítě zlaté, zapomenout! Pod kloboučkem černé vlásky: nemůžu já té, mé dítě zlaté, pustit z lásky. Pod vláskama bílé čelo: kterak by se mně mé zlaté dítě nelíbilo? Pod čelíčkem modré oči, kterýma po mně mé zlaté dítě vždycky točí. Točí, točí, točit bude, pokud k oltáři před božskou tváří neklekneme. A když kleknem oba spolu: štola nás spojí, že budem svoji – půjdem domů. Domů prijdem,1) k stolu sednem, a panímámě za její dceru poděkujem. „Děkuju vám, ruce líbám, že jste mi daly a vychovaly, co já rád mám.“ *) Půjdem domů, sednem k stolu, budem pít zdraví naší paňmámy za tu dceru. U Kláštera je háječek: tam se mně točí, má černé oči, můj holeček. Na hlavě má bílej klobouk: nemůžu na té, můj zlatej chlapče, zapomenout. Pod kloboučkem černý vlásky: škoda by bylo, můj zlatej chlapče, naši lásky! Pod vláskami má obůčí: vem si mě pěkně, můj zlatej chlapče, do náruči. Pod obůčim oči černý: ty jsi mé celé, můj zlatej chlapče, potěšení.
Náš kohoutek kokrhá, kokrhá, bude brzo ráno: můj Jeniček zpomíná, zpomíná na mě, panímámo! kýž je možná tobě, potěšeni moje, hubičku dáti! Panímámo vstávejte, vstávejte, pantáta vás volá; snídaníčko chystejte, chystejte, bude u nás svatba: já se bodu vdávat, musím brzo vstávat ráno, raníčko. Můj Jeníček jede k nám, jede k nám, tamhle od háječku; věru, já ho dobře znám, dobře znám, po vraném koníčku: jenom pospěš hodně, potěšení moje, ráda tě vidím. Ráda tomu, ráda jsem, ráda jsem, srdce ve mně skáče; můj oumysl potěšen, potěšen, pro tebe, můj chlapče: nebudu se bávat, žebych měla spávat sama jediná.
Když jsem si tě nevzal za ženušku, já si tě vyvolím za družičku, abysi mně eště poslúžila, na mú hlavu věnec položila. „To se tě, muj chlapče, nemůže stát, já tě ho pro lítost nemůžu dát, pro pláč do kostela nemůžu jít – o lásko fortelná, musíš vodjít!“
Už vám kvinde dávám, vy Stražsky chlapci! kery jste mě brali v hospodě k tanci! Brali jste mě, brali – už nebudete: až já odsad pudu, plakat budete! Už vám kvinde dávám, vy Stražsky panny! kery jste tak se mnú bejvaly rády. Bejvaly, bejvaly – už nebudete: kerak pak vy na mě zapomenete?
Už se rozloučila s všemi děvčaty, a taky na záspi se pacholaty. Pěkně vám děkuju, vy naši chlapci, keři jste brávali Hančičku k tanci Brávávali jste jí, už nebudete: kerak pak vy na ni zapomenete? Zapomenete-li, to bude plakat: kdo pak bude za ní cestičku šlapat!
Až z toho Spáňova pudu, což já se vohlížet budu: vohlídnu se jednu, dvakrát, po třetí už budu plakat. Má zlatá Spáňovská cesto, což je mně po tobě teskno: ne tak po tě, má cestičko, ako po tě, má hubičko! Mý zlaty Spáňovsky hory, což mě má hlavička bolí: bolí, bolí, pobolívá, že mně chlapec vodpovídá.
Co pak si, můj chlapče, myslíš, když mě vidíš, nebo slyšíš? „Když té vidím, nic neříkám; když tě slyším, smutně vzdychám!“
K Pušperku je cesta zlatá, celá trníčkem pojatá; to trníčko bíle květe: má panenko, votevřete! „Proč bych já ti votvirala, dyt já nejsem tvoje milá.“ Jest-li nejste, vy budete, jen vy mi přec votevřete! „Však jsem já dobře slyšela, co tvá máma povídala: že mne za nevěstu nechce, že já nemám v truhle dvě stě. Kdybych já bohatá byla, já bych se tě neprosila: vzala bych si chlapce s dvorem, vožen ty se s pánem Bohem!“
A co pak já nejsem družka na modu? když já to do Stráži šecko přivedu: tříce na přesky, jen jso se lesky! co pak mě nechcete, vy chlapci Stražsky? Jak jsem já družička ako malina; za mnu stoji družba ak rozmarína: chlapečku hezkej! jen si nestejskej; až ty vod nás pudeš, jen si zavejskej!
Zeleny věnce máme, máme, vám je, chlapci, nedáme: chcete-li je míti, dejte si je víti, my vám je uděláme. Koukněte, pane družbo, družbo! že prázdnou sklenici mám: nalejte kořalky, červený rosolky, ať já dost kuráže mám!
Jaká bude robota v tom Sedleckým zámku? budou sázet děvčata 1) voňavou marjánku. Jedna bude vokopávat, druhá bude sázet: přijďte se lam podívat, kterak bude vzcházet 1) sejdou se tam děvčata rozsívat marjánku. Zejtra bude robota v Horaždovským zámku: pan derektor poroučel rozsívat marjánku. Holky budou rozsívat, chlapci budou sázet: půjdeme se podívat, jak jim bude vzcházet. Jenom jedna nevzešla, a to na znamení: panna, co ji sázela, že poctivá není.
Přiletěla holubička přes ty pansky stodoly, zahoukala, zaplakala, 1) že jí chlapce odvedli. Neplač, neplač, nenaříkej, však já si tě přec vemu: za rok, za dvě, za tři léta, až zas z vojny přijedu. Proto jsem se ns vojnu dat, vojna se mně líbila: abych viděl, jak se bijou Francouzové s našima. Alou muziky! s kuráži, pudem do patálie: dívati se na nás bude královna Terezie. Zakokáše, zaplakáše, že nenie vesdy jaro.
Já jsem chlapec císařský, kdo jste děvčátka hezky: já vás budu verbovati, kerá mi se chcete dáti, naučím vás německy.
Pod okýnkem stával, 1) na housličky hrával, na svou nejmilejší smutně povolával. „Spíš-li nebo nespíš, nebo mne neslyšíš? nebo mně, má milá, otevřití nesmíš?“ „Nespím já, ach nespím, dobře tebe slyším: jen že ti, můj milý, otevřití nesmím. Naše máma leží zrovna vedle dveří, ona by slyšela, když bych otvírala.“ Máma ráno vstala, dcerušky se ptala: „Dcero moje milá! s kým’s to rozmlouvala?“ „S kým bych, mámo, jinším, než s mým nejmilejším: on k nám v noci chodí a mě ze sna budí.“ „Jest-li pravda není, stroj se k utopení, stroj se k utopení, chlapec k oběšeni.“ Dcera to slyšela, k Dunaji béžela; jak k Dunaji přišla, do něho skočila. „Bože na výsosti, vem mě do radosti! už mé bílé ruce břehu se chytají. Už mé bílé nohy 2) písku dosahají; už mé černé vlásky po vodě plývají. Už mé černé oči po horách se točí, po horách, po lesích, po mém nejmilejším!“ 1) Přišel pod okýnko: „Spíš-li, má panenko! spíš-li, čili nespíš, nebo mne neslyšíš?“ 2) Už mé milé vlásky plujou pres oblásky; už mé modré oči po horách se točí.
(Napěv 621.) Šel jest pán Bůh, šel do ráje, Adam za ním, poklekaje. Když do prosíred přicházeli, pravil pán Bůh k Adamovi: „Se všech stromů požívejte, s jednoho jen zanechejte, Který stojí prostřed ráje, modrým kvítkem prokvétaje.“ Učinil se ďábel hadem, podved Evu i s Adamem. Utrh jabko velmi prudce a podal je Evě v ruce. Eva vzala, okusila, s Adamem se rozdělila. „Jez, Adame, jez to jabko, což jest po něm velmi sladko!“ Tak se oba prohřešili, z ráje ven vyhnáni byli. Dal jim pán Bůh po motyce a poslal je na vinice. „Jděte, jděte a kopejte, chleba sobě dobývejte!“ Než se chleba dokopali, dost se oba naplakali. Tu máš, Evo, z tvého smíchu, teď jsme padli oba k hříchu atd. Zpívá se obyčejně při hodech svatebních, když před nevěstu na stůl postaví strom, kdež na způsob písní církevních slohami těmito se končí: Kriste pro tvé umučení dej nám hříchů odpuštění, At nás nežže věčný plamen, zachovej nás, Kriste. Amen. Na Slovensku touž píseň zpívají chlapci, od vánoc až do nového roku s hadem chodíce.
Chodila Maria po širokém světě, nosila synáčka v svém svatém životě. Přišla ona, přišla k kováři jednomu: „Kováři, kováři! popřej mi noclehu.“ „Jak pak ti nocleh dám? moc tovaryšů mám: ve dne, v noci kují, ohně nezhašují.“ „Kováři, kováři! co vy to kujete, co vy to kujete, že neuhašujete?“ „Kujeme, kujeme tři železné hřeby, co Kristu na kříži jich bude potřebí.“ Jak panna Maria to slovo slyšela, celá polekaná odtud pospíchala. Přišla ona, přišla do pusté maštalky, jen za práh kročila, syna porodila. Přišlo do maštalky kovářovo dítko: „Zakolíbej ty mně moje nemluvňátko!“ „Jak pak zakolíbám, když ručiček nemám? ani těch ručiček, ani těch očiček!“ „Dotkni se plínčiček, budeš mít ručičky, dotkni se jesliček, budeš mít očičky.“ Přišlo dítě domů, přišlo k otci svému, ručkama hrající, očma mrkající. Otec jeho se ptal: „Kdes ty ručičky vzal? ty bílé ručičky a modré očičky?“ „Dala mi je, dala panenka Maria, co včera na večír noclehu prosila.“ „Kdybych já byl věděl, že je to Maria, byl bych ji uložil do zlata, do stříbra. A sám byl bych lehnul hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní!“ Když panna Maria po světě chodila, všem věrným ctitelům ku pomoci byla. Přišla sem, přišla tam k jednomu kováři: „Kováři můj milý, dej ty mně noclehu. „Jak pak ti nocleh dám, když já ho sám nemám, milý mocný Bože! když já ho sám nemám?“ Přišla sem, přišla tam do pusté maštale atd. Píseň tuto zpívávali dříve chlapci, o vánocích s jesličkami chodíce; nyní jen některý stařeček aneb některá babička snad ještě ji zná. – Srov. Suš. 30.
Ej za našima humna slepá makovice, je nechojtě chlapci k nám...
Taký se mi chlapec lúbi, čo viciera na mňa zuby
Taký sa mi chlapec lubí, čo vyziera na múj zuby
Z Březňanských kasáren, chlapci se poziera jú
Ráda som ťa měla, že si hodný chlapec

Pages