dobro / dobrodinec / dobrý / dobrotivý

Displaying 1 - 100 of 174
Dobrí večer, moj mužičku, či ešče piješ
Cigán primáš, dobrí huďec, naštimuj si husľe
Dlouho holečku, dlouho k nám nejdeš: já jsem myslila, že už nepřijdeš! Když jsi k nim přišel, pojď večer s námi: však nejseš cizí, jseš dobrý známý.
Okolo javora teče voda: napí se, má milá, však je dobrá; napí se má milá, napí se jí, budeš mít srdéčko uzdraveny. Okolo Kláštera, teče voda: napí se, má milá, což je dobrá! „Já jsem se napila do libosti: děkuju ti, chlapce, z upřímnosti!“
Já jsem mladá, hezounká, boubelatá, bělounká: kdo chce moje jméno vědět, říkají mi Lidunka. Hned jsem dobrá, hned jsem zlá, slovíčkem mě rozhněvá; kdo mne nezná, ať k nám přijde, ať se na mě podívá. Měla jsem se loni vdát, nechtěla mně máti dát, že jsem ještě tuze mladá, musela jsem tak nechat. Ledajakýs otrapa ať k nám cestu netlapá, ať neláme našich dveří, o lásce mi netlachá.
Když jsem šel dnes tejden z posvícení, potkal jsem panenku, neznal jsem jí: hezká byla, pěkná bílá; červeny jablíčka v rukou měla. Já jsem byl chlapeček nerozumný, vzal jsem já jablíčka, byly dobry; jak jsem je sněd, hned jsem tu zhled: návrat mi, má milá, mou krásu teď. „Já bych ti tvou krásu navrátila, když s ni holubička uletěla; uletěla do háječku: opatruj tě pán Bůh, můj holečku!“ Já jsem ti byl říkal tyto slova: že nechceš jednoho, že chceš oba; nemůžeš chtít než jednoho: odbuď mě, panenko, nebo jeho!
Nic nedbám, jen když mám pod okny zahrádku, nic nedbám, jen když mám pod okny štěp: jsou na něm jablíčka, trhá je Ančička, jsou dobry, jsou sladky, jsou jako med.
Žalo děvče, žalo trávu nedaleko suchopáru. Jak nažala, ohledla se, kde Janeček koně pase. Pase on je na dolině, na té mladé jetelině. Jezte, koně, však je dobrá – moje milá je podvodná. Koupil jsem jí pentli modrou: tu máš, holka, na rozchodnou! Když tu pentli zaplítala, vždycky nad ní zaplakala. „Kde je ten, co mně ji koupil? mé srdéčko mi zarmoutil!“
Na zeleném doubku dva holoubky hrají; lidi jim závidí, že se rádi mají. Lidi, dobří lidi! nezáviďte toho: vždyť je to hezká věc, když kdo má rád koho. Milovali jsme se, jako holubičky; rozloučili jsme se jako vlaštovicky. Milovali jsme se nebylo to z dávna: a už nás rozvedla jedna stará bába.
Měl jsem holku v Neveklově, mezi hustým lesovím; 1) chodil jsem tam každičký den, nynčko už tam nechodím: chodějí tam dva jiní, ale ne tak upřímní: dej si, holka, dobrý pozor, některý tě ošidí! Seděla tam v okenečku 2) jako z bílé růže květ, naříkala, bědovala, že se jí svět nepoved. Škoda tebe, má milá! že jsi se tak změnila: když’s mne milovat nechtěla, už je holka zas jiná. 1) Roudnice je na dolině mezi pěkným stromovím. 2) Vykoukala z okenečka, byla jako z růže květ, oři měla uplakany atd. U Žďára jsou roviny, na nich pěkné křoviny: měl jsem já tam potěšení – teď tam chodí zas jiný. Chodí tam teď zas jiný, nebude tak upřímný: dej si, holka, dobrej pozor, že tě brzy ošidí!
Pod naším okýnkem rostou tam dvě růže, pod naším okýnkem roste tam strom; na stromě ovoce, je pěkné velice – jenom že nezralé, je chyba v tom. Pod naším okýnkem rostou tam dvě růže, pod naším okýnkem roste tam štěp: na něm jsou jablíčka, trhá je Ančička; jsou dobry, jsou sladký, jsou jako med. Pod naším okýnkem roste tam lilium, pod naším okýnkem roste tam strom; a na něm ovoce co těší mé srdce: jenom že paňmáma zbraňuje v tom.
Nechtěla‘s mi šátku půjčit, ani mi ho nechceš dát: ty se musíš, má panenko, své matičky tuze bát. „Ani ne tak své matičky, jako svého tatíčka, proto že mne rád chovával, když jsem byla maličká.“ Co’s, má milá, co’s tak hrdá? ještě jsi se nevdala: dej na sebe dobrý pozor, abys tak nezůstala! „Když zůstanu, ať zůstanu, jak usoudí mi nebe: předce nikdy nezaptáču, můj holečku, pro tebe!“
Pod našima okny roste osyka, že je naše Anče jako motyka: kudy chodi, tudy spí, co je dobry, všechno sní; jak živ jsem neviděl děvče tak mlsný.
My jsme chlapci jích! ze Stráži, my živností nemáme: jenom naše dobry meno, že se dobře chováme. Alou, hoši kamarádi! buďte hodně veseli: dvanáct děvek za půl jabka, čtyrydvacet za cely!
Když jsem já pod okny stál, nesměl jsem vejíti dál: jak pěkně troubili, mou milou loudili, já nesměl do světnice – což jsem měl těžký srdce! Když jsem šel okolo vrat, slyšel jsem muziku hrát: trubači troubili, mou milou loudili, já musil pod okny stát.
Což se mně, má milá, hezká zdáš! budeš-li tak hezká, až se vdáš? „Ještě hezčejší, můj nejmilejší; vem si mě, vem si mě, uhlídáš!“ Což se mně, má nula, hezká zdáš! co pak ti máti dá, až se vdáš? „Krávu s telátkem, ovci s jehňátkem, strakatou slepičku s kuřátkem.“ „Vem si mě, můj milej, vem, vem, vem! dobrá hospodyňka jsem, jsem, jsem: já ráno vstávám, kravičkám dáván; kuželíček každej den vypřádám.“ Můj zlatej Honzíčku! vem ty si mě, bude se mne dobrá hospodyně: ráno vstanu, snídani dám, nikdy se na tebe nerozhněvám.
Hodnou ženu mám, nechlubím se vám: je to dobrá hospodyně, kde si smyslí, tu si sedne, to vám povídám. Studenou vodou chléb zadělává: když jí zůstane jako brus, nesmí ho dát žádnýmu kus, mně vinu dává. Že jsem jí dřiví naštípal křivý; že má k chlebu rovny býti, suků žádnejch nemá míti, z toho mne viní. Pořádek u vás ten není n nás: jeden střevíc pod lavicí, druhej v řezací stolici – to není u vás! Co vám víc povím: bílá co komín, sukni nosí k jedny straně, cíp od šátku na rameně – víc vám nepovím!
Za padesát zlatejch maly volčata –ta –ta, maly volčata: co jsem se vošidil, že jsem se voženil, mily děvčata –ta –ta, mily děvčata! Ani tak na volkách, jako na ženě –ně –ně, jako na ženě; voly můžu prodat, a peníze prohrát, ale ženu ne, ne, ne, ale ženu ne. Voly můžu prodat za sto tolarů –rů –rů, za sto tolarů: ale s ženou běda, za tu žádnej nedá deset krejcarů –rů –rů, deset krejcarů. Zadělává buchty studenou vodou –dou –dou, studenou vodou; přes koleno váli, ještě mi je chválí, že dobry budou –dou –dou, že dobry budou!
Já jsem už jako muž! klobouk mám klepouchej: ženo má, poslouchej, ženo, ženo, ženuško má! Ženo má, buď dobrá: nebudeš-li poslouchat, já ti dám vybouchat, já ti, já ti sám vybouchám!
Kdo má zlou ženu v nedělí, nechť jde do lesa v pondělí; v outerý kej na ni chystej, ve středu ním ji vytřískej. Ve čtvrtek bude stonali, v pátek bude umírali, v sobotu bude umrlá, to bude novina dobrá. V neděli půjdem namlouvat, v pondělí o věno smlouvat, v outerý, ve středu zváti, ve čtvrtek a nevěstou hráli. V pátek se svatba dokoná, v sobotu žena hotová; v neděli budu mít ženu, starosti všecky zaženu. Jak jsem chtěl, tak se mi stalo, peněz mi málo zůstalo: pochovám-li zas mršinu, pak vám vystrojím hostinu!
Pane bratříčku, dobrej den, den, den, dobrej den! půjčte mi korbílek na tejden –den –den, na tejden. „Nepůjčím, nedám, potřebuju sám každej den, den, den, každej den.“
V tom Klášteře je tam pivovárek, v tom Klášteře je tam pivovár; je tam sládek bodný, vaří pivo dobry: já bych je sám všecko vybubal!
Ještě jednou budme zdrávi, všichni dobří kamarádi! kdo chce s námi býti, musí umět piti, pány bratry ctíti, k nim upřímný býti: to je, bratří, naše ctnost, zejtra přijít povinnost.
Těžko trpět žízeň,. bratří rozmilí! pivíčko dobry je, svlažuje žíly, jak je máme, tu zpíváme: Nepudeme domů až ráno, až bude ustláno; nepudeme domů až ráno, až bude den. Mázíček za mázem líbezně chutná, každej se napije, je jako putna, sklenci zdvihá, pěkně zpívá: Nepudeme domů atd. Ženuška přiběhne: „Muži, pojď domů!“ Šenkýř ji uvítá, vede ji k stolu: „Pije jen máz pan manžel váš!“ Nepudeme domů atd. Žena počne zpívat píseň bez noty: „Propiješ naposled kabát, kalhoty! prach nic nedbáš, jenom zpíváš: Nepudeme domů atd. Pivíčko pěkně se pění v sklenici; každej má rozumu plnou čepici: sláva sládku, též i mládku! Nepudeme domů atd.
V dobrém jsme se sešli, v dobrém se rozejdem: nežli se rozejdem, ještě se napijem, s pánem Bohem půjdem. S pánem Bohem půjdem, zpomínat si budem: dobře jsme se měli, rádi nás viděli, po druhé zas přijdem. Podruhé zas přijdem, déle tu pobudem: ty lásko bratrská, a ne farizejská, zůstaň s námi, amen. Zůstaň s námi, amen! 1) hlásat nepřestáném, že Bůh náš láska jest, jemuž bud chvála, čest věčně věkův, amen! 1) Zůstaň s námi, amen! zpívat nepřestanem, dokud Pán nebeský v slávě jazyk český zachová nám, amen!
Náš pes, náš pes zlámal ocas: pro svoji dobrotu strčil bo do plotu; náš pes, náš pes zlámal ocas.
Tatíčku starej náš! šedivou hlavu máš: dokud ty jsi mezi námi, dotud ještě dobře s námi, tatíčku starej náš! Tatíčku starej náš! ať se nám zachováš: dokud živa tvoje hlava, bude dobrá naše správa, tatíčku starej náš!
Já mám hůř než pes, musím hlídat ves: pes do slámy někde vleze, zaspí zloděje, když leze; a já svou holí hájím stodoly. Jiný směle spí u ženušky svý; jiní mají dobry bydlo, a já musím jak strašidlo po vsi chodili a psy buditi.
My tesařský řemesníci mnoho zkusit musíme: ať je zima nebo horko, do díla jít musíme. Ráno vstáném, do díla jdem, dřív než slunce vychází: moje ze všech nejmilejší po rynku se prochází. Tu mně nese snídaníčko, kafe z dobrý smetany: „Tu máš, můj milej Jeníčku! od mojí panímámy.“
Ty Leskouce jsou v dolině, jsou tam dobry hospodyně: prodávají pšeničku, pijou dobrou rosoličku.
Pekla dolky z bílý mouky, sypala je perníkem, házela je Houzíčkovi 1) votevřeným vokýnkem: „Jez, Honzíčku! jsou dobry, jsou sypaný, kropeny; jest-li že ti budou chutnat, jsou tam ještě takový.“ 1) dávala je Honzíčkovi do maštálky okýnkem.
Dobry dolky vod Barunky dobry dolky bejvávaly, dobry dolky vod Barunky dobry dolky jsou: sypala je perníkem, strkala je vokýnkem; dobry dolky vod Barunky, dobry dolky jsou.
Pod panskýma stájma tečou potůčky: že pansky děvečky pečou rozpíčky; zadělaly je studenou vodou: předce je chválily, že dobry budou. Přišla tam Narjána s dlouhými prsty, vona jim pobrala rozpíčky všecky: dejte jí zvonec, na krk rondlíčku, aby zazvonila tomu rozpíčku.
Kdybys byl poslouchal otce, dobrá slova dával matce, nebyl bys na vojně, nepucoval bys koně. „Já jsem otce poslouchával, dobrá slova matce dával: přec koně pucuju, vojákem si libuju.“
Nanynko, Nanynko! ty jsi trucovitá: kdybys byla moje, bejvala bys bita. Bejvala bys bita to lískovou holí: že tě tvá matička za rok nezahojí! Za rok nezahojí, ani za dvě léta: abysi věděla, že půjdu do světa. Za rok, za dvě léta bude z tebe žena, a já budu nosit šavli u řemena. Šavli u řemena, boty šněrovaný: abysi zpomněla na mé milování. Na mé milování, na moji dobrotu, že jsem k vám chodíval každičkou sobotu. Každičkou sobotu – sedumkrát za tejden: abys to věděla, že se víc nesejdem!
Překrásné hvězdičky, jak jste vy maličky! což jste vy mne těšívaly ty noci celičky! Jedna z vás nejvíce, ta jasná dennice: ta mne vždycky vodívala k mé zlaté panence. Měsíčku v oblacích, jak jsi ty vysoko! jak je má zlatá panenka ode mne daleko! Vždycky mně říkával můj milý tatíček, že mně bude dobře chutnat komisní chlebíček. Vždycky mně říkala má zlatá matička, že mně bude někdy dobra z koleje vodička. Vždycky mně říkával můj milý bratříček, že mně bude pěkně svědčit ten vraný koníček. Vždycky mně říkala má zlatá sestřička, že mně bude pěkně slušet po straně šavlička. Vždycky mně říkali mí milí přátelé, že mě taky jednou v poli nepřítel zabije. Do pole potáhnu, a v krvavém boji ještě jednou si zpomenu na panenku moji. Kopali hrobeček v tom zeleném hájku: ještě jednou mně pozdravte mou zlatou panenku. Měj se tam už dobře, moje potěšení! neplač, nekvil, nenaříkej, radši se pomodli.
Kmotře Vávro! kmotře Řího! nestejskej si nic; že jsi přišel o kobylu, nedbej na to nic; kobyl ve světě více, nakoupíš jich tisíce: jen když Brandeburk nespálil naše vesnice. Stejskejme si, jak jen chceme, co to zpomůže? jen když nám ještě neleze přes hlavu kůže: přijde zase dobrý čas, nahradí se všecko zas; dočkáme se toho brzo, jako husa klas.
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.
Pase ovčák, pase ovce v pěkném zeleném klobouce, pase na kopečku v březovém háječku. Pod dubem tu z nenadání dvě panenky stály, ovčák jim dal dobrý večer, ony se mu smály. Jedna byla celá bílá, jako holubička, druhá k němu švitořila, jako vlaštovička: „Pojď, ovčáčku! pojď ty s náma, vyspi se u nás do rána; a ty tvoje ovce ať je pase, kdo chce.“ Vzaly jsou ho za ručičku, do hor s nima zašel: svých oveček a chaloupky nikdy víc nenašel.
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přehoze! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopali, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil. Jiné počátky písně této. Na Tureckém pomezí má tam vrátný dceru: Ach Bože! Přebože! kýž já jí dostanu! Napsal jsem jí psaníčko, prstýnek dal k tomu atd. b Ten zábranský kovář překrásnou dceru má; pře-můj milý Bože! komu on ji oddá? Ach oddá ji, oddá, to Turku velkému, pře-můj milý Bože! to vrahu lítému atd. c Měl jest zeman dceru, jménem Kateřinu; ach Bože můj milý, rozmilý! jménem Kateřinu. Ach Káčo, Kačenko! máš býti Turkova, ach Bože můj milý, rozmilý! máš býti Turkova. Já Turkova nebudu, radš života zbudu, ach Bože můj milý, rozmilý! radš života zbudu atd.
Veselá mysl při dobrém zdraví, a k tomu ještě dobré svědomí: komu to tré přeje, ať se jak chce děje, nic se neleká, nic se nebojí.
Ked zme se tak zišli, vyvolme si dobrú volu
Ach Bože, Božíčku, daj že mi dobrú ženičku
Ta naše gazdina, to je dobrá roba, ona nám navarí pro prasata žrádla
Prýščí se studená vodička z kameňa a v ní se umývá Panenka Maria. A jak se umyla, na břežek stúpila, na břežek stúpila, syna porodila. Synáčku můj milý, já bych už snídala, já bych už snídala rybičky z Dunaja. Shov, milá matičko, až ti jich nalovím, z ledu oheň složím, tobě jich přistrojím. Synáčku můj milý, jak bys jich nalovil, s ledu oheň složil, dy ses dnes narodil? Ty toho, matičko, ty toho nevěříš? A já sem syn Boží, já sem všecko stvořil. Já sem stvořil nebe i matičko tebe, ty ptáčky na horách, rybičky ve vodách. Ten dobrý dobytek lidom na užitek, to drobné kamení lidom na znamení. Nestvořil sem horšího jako ty prsteně, jako ty prsteně, ty drahé kameně.1) Šla Panenka Maria cestú nedalekú, potkala děťátko malé neveliké. Ptám se tebe, děťátko, kde’s růžičky vzalo? »V tej zahrádce rajské, tam růžička roste. Tam je růžička milá, červená a bílá, jdi sobě jí natrhať, Panenko Maria.«
Ach, Bože dobrý, mám děti drobný, núza veliká, a chleb nižádný. Copak mám dělat, komu stěžovat! Děti chcú chleba, copak si počat! Půjdu já k Otci, on je všemocný, on mně spomůže v tejto úzkosti.
Má duše, schovej se, nepřítel blíží se. Já sem se schovala do ran Krista Pána, já již nebojím se. Ty Kristovy rány, to jsou moje brány, aby ve dně v noci neměl ke mně moci ten ďábel pekelný. Tobě, o, Ježíši, odevzdávám duši, veď ji a zastávej, padat ji nedávej, až můj čas vyprší. Pak, Kriste, duši mou, vem ji k sobě sebou, do věčné radosti, do nebeské vlasti, ať přebývá s tebou. Ještě taky žádám a svou prosbu skládám, za své dobrodince, v poslední hodince tobě jich oddávám.
O, hory, kopce a doliny, jak jste mně bývaly upřímny! Když jsem vámi chodíval, měsíček mně pěkně svítíval. Svítily hvězdičky překrásné, obloha, celé nebe jasné, všecko všady vesele, utěšení moje spanilé. Chodil jsem přes všecky doliny, přes hory, louky a roviny, chodníček mně ubýval, když jsem si na Boha myslíval. Myslil jsem v srdci svém na něho, rozjímal jsem ty skutky jeho: Bože, jak jsi rozmilý, slavný, dobrotivý, spanilý! Krásu tvou zvěstuje obloha, dobrotu dobrodiní mnohá, nebe, země, dílo tvé, k lásce probuzuje srdce mé. Každý pozemský tvor tě vzývá, pták, jenžto nad mou hlavou zpívá, všecko tě oslavuje, nade mnou moc Boží zvěstuje. Půjdu tak ve svatém pokoji, Pán Bůh mě na cestě zprovodí; doveď, Pane, doveď mě po této časnosti do nebe.
Sem pospěšte, ptáčátka, zvířátka, spívejte u děťátka: Spi, spi, spi, náš Ježíšku, spi. Sem, sem, jarní slavíčku, čížičku, spívej libou písničku: Spi, spi, spi, náš miláčku, spi. Čížiček pokřikuje, pokřikuje, hrdlička mu cukruje, spi, spi, spi, věčný králi, spi. Síkorka ho vítá k nám, vítá k nám: Ty jsi všeho světa Pán, spi, spi, spi, náš panáčku, spi. Zezulenka mu kuká, mu kuká, holoubek jemu vrká: Spi, spi, spi, dítě, sladce spi. Přiběhnultě zajíček, zajíček, pokleknul u jeslíček: Spi, spi, spi, věčný králi, spi. Dej, zajíčku, kožíšek, kožíšek, zimu snáší Ježíšek, ať spí, spí, ať v tepličku spí. »Kdož mě srstí přiodil, přiodil, než ty, jenž si mě stvořil? Ach, spi, spi, stvořiteli, spi. Cos mi dal, vem si zase, vem zase, dám se svléct v každém čase; spi, spi, spi, mocný králi, spi. Všechno, co kde živo jest, živo jest, prokazuje Bohu čest. Spi, spi, spi, dobrý Bože, spi. O, člověče rozumný, rozumný, patř na tvor nerozumný, jak ctí, ctí, svého Boha ctí.
Zpomněl na mně Pán Bůh můj, abych vydal počet svůj. Zpomněl na mně s nemocí, nebylo mně k spomoci. Starala se máti má, kde mně Pán Bůh místo dá? Nestarej se, matičko, dá mně Pán Bůh místečko. Na daleckém krchově, tam je místo hotové. Až mně budou zvony hrát, bude hrobař postel stlát. Místo peřin prachových dají třísek jedlových. Místo vrchní peřiny dají mně na vrch hliny. Všickni anjelé s nebe budou na mojí svadbě. Kantor přijde zpívati a přátelé plakati. Vy, přátelé, neplačte, Pánu Bohu poručte! Ponesou mě na marách, jak nevěstu v peřinách. Přátelé se rozejdou a mě tady zahrabou. Zahrabou mě do jámy, kde jsou ščíři a hadi. Tam já musím zůstati, soudného dne čekati. A když přijde soudný den: Vstaňte, mrtví, z hrobů ven. Anděl Páně zatroubí, Pán Bůh všecky rozsoudí. Zlí budou na levici a dobří na pravici.
Ty měsičku krasny, kaj je naš tatiček vzacny? Ach, půjděmy k němu, ach, k Jeruzalemu, s Maři Majdalenu. Ty slunečko jasne, půjděm k matce krasnej. Zemo, zemo dobra, aj, ty nas živivaš, po smrti přikryvaš. My se ti sklonimy, z tebe se živimy.
Ach, vojna, vojna, vojna,*) není každému hojná, jenom tomu šohajkovi, kerý sedá na koňa. Na koníčka si sednu, smrti se bát nebudu. Vezmu svoju nejmilejší a s ňú bojovat budu. A když přišli pod lindu, pod tu lindu vysokú: Slízej, milá, slízej s koňa, odpočinem si trochu. Včil mně kážeš slízati, měl's mě nebrat od máti, začala si galanečka žalostně naříkati. Nedaleko chodníčka teče dobrá vodička, slízej, milá, slízej dolů, napojíme koníčka. Naše vrané koníčky napily se vodičky: Sedej, milá, sedej na ně, pojedem pomalúčky. Dyž do vojny přijeli, na holú zem si lehli, nepočalo ešče svítat, tambor začal bubnovat: S Pánem Bohem, moja milá, musíme maširovat. Vylez, milá, na dřevo, podívej se na levo, uvidíš-li tam armádu a šohajka milého. Nevidím tam žádného, jenom svého milého, a on sobě smutně vzdychá a krev teče od něho. Ach, škoda mé mladosti, dvacet roků starosti, dyž já musím v cizím světě složit své mladé kosti. Ach, mamulko má milá, dybyste to věděla, jak vysoko krev stříkala z mého mladého těla!
Za Opavu na rovni, na rovni, hejnam, na rovni. [: vytočil se na Koni. :] Na koni se vytočil, vytočil, hejnam, vytočil, meč mu z pošvy vyskočil, milej do boku skočil. Šatku z sebe odvazal, milenku ju opasał. Trp, ženičko, trp bolu, až dojedzěm do domu. A ona to tajila, od rana do večera. A jak bylo na večer: »Starosvatko, scěl lože, me srdečko němože.« Ta nevěsta lenivá, sama mne spať pobiza. A jak bylo půlnoci, Janiček se obraci. Ona byla studena, jak by byla umřena. A jak bylo na ranu a o dobrem snidaňu, 1) mać za dceru přijela, 2) na třech vozech šat mela. A na štvrtem peřiny, to všecko dceruščiny. A všeci ju vitali, edem jeji dcera ni. Ach, kaj je ma dceřička, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Z čeho by ho ustlala? S sebu peřin něvzala. Ej, z drelichu bileho, už nětřeba ineho. Za co si se, zradco, bral, žes ju už zamordoval? Oj, macičko, něchcjuci, vi Pan Bůh všemohuci. Obrać, pachole, ku dvoru, pojedzěmy do domu. A kravičky mučely, už Aničky něměly. 3) Aj, kdo nam da travičky, už němamy Aničky.
[: Rojily se včeličky; :] nebyly to včeličky. To byli dobří ludé, dobří ludé měščané. Pro dcerušku přijeli, vezma dcerku pryč jeli. O, má milá matičko, nedajte mia dalečko. Dajte mňa naprotivo, ať je mi všecko milo. 1) Čím dalej, tym najlepší, dceruško najmilejší. Dcerka sa rozhněvala, do roka nepřijela. A jak bylo po roce: Poďme, milý, k mej matce. A když k matce přijeli, žádného tam nenašli. Enom jedno pachole, které stálo při stole. O, má milá sestřičko, maměnka nám umřela. O, můj milý bratříčku, co mi poručila? Štyry koně ve dvoře, sto zlatých na komoře. 2)
Zakázali na vojnu sedláčkovi do domu. 1) Sedláček se zastaral, sedňa za stůl zaplakal. Nemám syna žádného, ani bratra vlastního. Ty, děvečko najstarší, jdi za mne bojovati. Oj, tatíčku, nepůjdu, já bojovat nebudu. Já sem srdca měkkého, já se leknu každého. Ty, dceruško prostřední, jdi za mne bojovati. Oj, tatíčku, nepůjdu, ja bojovat nebudu. Ja sem srdca měkkého, ja se bojím každého. Poslal pro tu najmladší: Tebe já mám najradší. Poď, děvečko, poď domů, pojeď za mne na vojnu. Já, tatíčku, já půjdu, za vás bojovat budu. Já sem srdca tvrdého, nebojím se žádného. A když ju oblékali, obě sestry plakaly. Když jí vlasy splétali, všecky panny plakaly. Když na koňa sedala, otec, máti plakala. Jeď, dceruško, jeď s Bohem, daj ti Pan Bůh dobrý den. 2) Jak do vojny přijela, třikrát vojsko objela. Jak ponajprem střelila, tři sta Turků zranila. Jak po druhé střelila, celý tábor zranila. Jak po třetí střelila, všecky Turky zahnala. Podivil se císař pán: A co je to za husar? Jenom jednu dcerku mám, tu tomu vojáčku dám. A nejsem já vojáček, a sem ja ti Anička chudobného tatíčka. »A jedneho syna mám, tobě, Aničko, ho dám.« Hned se vojna skončila a svadba se strojila.
Syneček do vojny jede a své milé přikazuje: Za sedum let zas přijedu, zlatý prsten ti dovezu. Sedum let se nevdávala, pořád na něho čekala. Když už sedmý rok dochází, panna na trávu vychází. Potkal tě ju v poli jonák, toho regimentu voják. Taky-li se, má rozmilá, budeš vdávat jako jiná? A já se vdávat nebudu, na milého čekat budu. Tvůj milý se už oženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Anduličko, červená, bílá růžičko? Zkazuju mu toli zdraví, co je v tomto háju trávy. Zkazuju mu toli ščestí, co je v tomto háju listí. Co mu zkážeš ješče více, krásná sivá holubice? Zkazuju toli hubiček, co je na nebi hvězdiček. A toli dobrých noclehů, co je na světě kostelů. Zkazuju mu toli dítek, co je v tom hájičku kvítek. Zatočil se a zasmál se, zlatý prsten zasvítil se. To je prsten z mého prstu, ten sem mu dala na cestu. Kostelíček v černém lese, poď, má milá, sezdáme se. Pojal on ju za ručičku a vedl ju ku kostelíčku. Od kostýlka před faráře, co ty ruce štolou váže. Dyž je začal svazovati, ona počala plakati. Co pak plačeš, moja milá, má Andulko roztomilá? A jak já nemám plakati, neví o tom otec, máti. Ani moje tovaryšky, co chtěly byt za družičky.
[: Šla Kača pro vodu k bílému Dunaju, :] [: postřetla tam Turky, podala jim ruky. :] Hned domů běžala, rukama čapkala. Bože milý dobrý, co sem udělala? Psaní za psaním šlo, až Kačenky došlo. Tatínek čte psaní celý zarmúcený. Tatíčku můj milý, co vy to četete, že nad tím plačete? A jak nemám plakat, dyž tě mám Turku dat? Turku škaredému, pohanu čírému. Turkova nebudu, radši z náhla umřu. Dajte truhlu dělat, dyž pojede Turek, já budu umírat. Nahoru vyběhla, okénkem vyhledla. Kavky-li letíja, či Turci běžíja? Kavky neletíja, než Turci běžíja. Turek na dvůr jede, běžte mu otvírat. A ja budu sama v komoře umírat. Do komory vběhla a do truhly lehla. Turek s koňa skočil, do světnice vkročil. Dař Pán Bůh, máti má! Co dělá Kače má, že mne tu nevítá? Kačenka umřela, jak byla neděla. A tam ona leží, u tych bočních dvéří. Turek na to nedal, jen Kačenky hledal. Šli do prvních dvéří, tam Kačenky néní. Šli do druhých dvéří, tam Kačenky néní. Šli do třetích dvéří, tam Kačenka leží. *) Tak celá červená, jak by živá byla. Zlatý pás odpásal, Kačenku opásal. Zlatý prstének sňal, na její prst ho dal. Na krk její bílý dal drahé gorály. Dal jí truhlu dělat z samého bramoru: Tu máš, má panenko, tu máš svú komoru. Dal jí zvonit hrany na patery strany, až se rozlíhalo po Tureckej zemi. Turek z brány jede, milá z komory jde. Sprovoď tě Kristus Pán do tureckej země, abys sa nevrátil jak si živ už ke mně!
Smlóvali se dvá, smlóvali, by preč vandrovali, z jedné dědiny do druhé, do krajiny cizé. A jeho milá, rozmilá napřed vandrovala, a když k hájičku když přišla, pod stromem usnula. A její milý, rozmilý za ňó na koňu jel, a když k hájičku když přijel, svó miló neviděl. Zavolal hlasem velikým: Ach, má milá, kde jsi? Zda-li tě zvěř neroznesla, lebo zabitá jsi? Uvázal koňa u duba, sám klek' na kolena, vytáhl z pošvy ostrý meč, uťal si hlavu preč. A jeho milá, rozmilá ze sna procítila, viděla ho zabitého, kůň stojí u něho. Měla tě milá dva nože, oba balzanovy, jedněm sobě hrob kopala, druhém se zabila. Ach, položte nás, položte do jednoho hrobu, aby naše věrné duše přišly k Pánu Bohu. Ach, položte nás, položte až tam na rozcestí, kady dobří lidi chodí, formánkové jezdí. Kdo tady půjde, pojede, ať na nás zpomene, tudy leží milý s miló. obá zabití jsó. Kdo tady půjde, pojede, ať sobě zpomene, tu leží milý pro miló, milá pro milého.
U Krakova na dolině pase dívče vrané koně. Přišel k ní šohaj z Krakova, zajal jí koně do dvora. 1) Dávala mu tři dukáty, 2) dva stříbrné, jeden zlatý: 3) Nechaj, švarné děvče, sobě, zítra večír přijdu k tobě. Chceš-li ty k nám chodívati, mosíš dobrý pozor dati; 4) naša mama zticha 5) spává, ona dobrý pozor dává. 6) Stávaj, starý, stávaj hore, kdosi u naší dcery je. Než starý z postele skočil, šohaj oknem ven vyskočil. Ven vyskočil a zavískal a děvečce ruku stískal; ostávaj tu s Bohem, milá, já mládenec, a ty jiná. Jak pak bych já jiná byla, sak sem s tebú málo byla. Dyby bylo půl hodiny, nejmenuj se mezi panny. Dybys měla na tisíce, nebudeš ty pannú více; a já jenom dva grýcary, přece budu šohaj švárný. Pusť pérečko 7) po tej vodě, půjde-li ti po svobodě; bude-li ti k vrchu plyvať, budeš v našem domku bývať. Dyž to pérko namáčala, do voděnky ho házala: Plyvaj, mé perečko, do dna, abych byla vínka hodna. 8)
Uliana, krásná panna, také-li by si mě vzala? 1) Ráda bych si tebe vzala, dybych pro bratříčka směla. Umoř bratra, vezmi si mě, budeš míti ščestí ze mně. Jak bych já ho umořila? Dyť sem se to neučila. 2) Di do lesa višňovýho, najdeš hada jedovýho. 3) Uvař mu ho v sladkým mlíce, on ti skoná po hodince. 4) Už bratříček z lesa jede, přeneščasný dříví veze. 5) Hned mu vrata otvírala a koničky odpříhala. Poď, bratřičku, poď k snídaní, máš rybičky přichystaný. 6) Co pak só to za rybičky? Žádná nemá své hlavičky. Hlavičky sem zutínala, sama sem jich posnídala. A dyž první kósek snědl, hnedka jako stěna zbledl. 7) Di, sestřičko, dones vína, už mně mé srdce zemdlívá. 8) Sestřička hned nemeškala, z luže vody mu nabrala. 9) Pi, bratřičku, šak je dobrý, z plnýho sudu nabraný. 10) Dé mně, sestro, dé peřinko, ať položím svó hlavěnko. Donesla mu tvrdé kameň: Spi, bratřičku, tade na něm. 11) Už sem bratra votrávila, tvé srdečko zaslóžila. Dones, milá, tvrdé kameň, já rozdělím srdce na něm. Bratřička sem votrávila, a tebe sem nedostala. 12) Bratřičkovi už zvonijó, Uliánku podpalujó. Bratříčkovi odzvonili, Uliánku podpálili.
[: V tom zeleném boří :] [: jasný oheň hoří. :] A při tom ohýnku dvanást švárných synků. Třinástý Adámek, zbojnický hejtmánek. Leží poraněný, kulkú je střelený. Keď už umřít musí, kamarádů prosí: Kamarádi moji, nenechte mia tady. *) Vezměte mia sebú do tých tmavých žlebů. Tam mia pochovajte, kde sa scházíváte. Na tych křižných cestách hrob mně vykopajte, do něho mia dajte. Pod tema jedlami, kde sem píjal s vámi. Keď mia pochováte, nápis na hrob dajte: Tu leží Adámek, náš dobrý hajtmánek.
[: V tom zeleném boří :] [: jasný oheň hoří. :] A při tom ohýnku dvanást švárných synků. Třinástý Adámek, zbojnický hejtmánek. Leží poraněný, kulkú je střelený. Keď už umřít musí, kamarádů prosí: Kamarádi moji, nenechte mia tady. *) Vezměte mia sebú do tých tmavých žlebů. Tam mia pochovajte, kde sa scházíváte. Na tych křižných cestách hrob mně vykopajte, do něho mia dajte. Pod tema jedlami, kde sem píjal s vámi. Keď mia pochováte, nápis na hrob dajte: Tu leží Adámek, náš dobrý hajtmánek.
Bože můj, dobrý, pro koho mia tresceš? Koho rada vidím, toho mně dat nechceš. Bože miuý, dobrý, co tom’ uděuat mám? Koho ráda vidím, nechce chodivat k nám. A koho neráda, ten sa za mnú vláčí, koho nelúbijú moje sivé oči. Sivé oči, sivé, co by sa žčerňauy, co by sa, šohajku, s tvýma vyrovnauy!
Daleká, široká cesta po Volomóc, zkázal mně můj milé na stokrát dobró noc. A já mo děkojo z jeho dobré noce, že se nevespale moje černý voče. A copak dělale, že se nevespale? Čekale milýho až do dně bílýho. Deň bílé jož vešil, seneček nepřešil; snad ho voda vzala, lebo na vojno šil. Voda ho nevzala, na vojno se nedal, jenom že své milé včerá vypovídal.
Kamarádko spravedlivá, tvůj milé za mnó chodívá. A já nevím, mám-li ho chcet lebo s tebó za dobry bet. Dělé sobě, jak se ti zdá, kamarádko spravedlivá. Dyž nevidím, nic neříkám, a dyž vidím, smutně vzdychám. Chodí zhůru, chodí dolů, okolo našeho domu. A na mně se nepodívá; to je lítost, sestro milá!
Dobry večer, okenečko, tam stavalo me srdečko.
Dobry večer, okenečko, tam stavalo me srdečko. Tam stavalo a něbudě, že můj mily povandruje. O, listečku livendovy,1) po tobě mne hlava boli. Hlava boli, srdce tuži, že můj mily dvěma služi. Hlavo něbol, srdce nětuž a, můj mily, dvěma něsluž. Buděš-li ty dvěma služiť, něda ti Bůh světa užiť.2) Ani s jednu, ani s druhu, ani se svu roztomilu. Ani se svu najmilejši, kera je ti najvěrnějši.
Horno mi je, horno, už je všecko darmo, už s mojím synečkem posedá ledakdo. Posedá, posedá, ledajaká dáma, co ona neměla jakživa galána. Jakživa galána, jakživa milého,1) a včil s ním posedá do rána bílého. Posedaj, posedaj, enem mně pokoj daj, enem sa, dcérečko, ze mňa nevysmívaj. Nebudu, nebudu, v tem Ujezdě bývat, lebo mně nedajú dobrej vody píjat.
Jak je mně, tak je mně, šak mně dobře néní, když k nám nesmí chodit moje potěšení. Moje potěšení, můj věrný syneček, nesmí on šlapávat k našemu chodníček. Můj starý tatíčku, pro Boha vás prosím, dovolte si mně vzít, co v svém srdci nosím. Sami ste si vzali, co sa vám lúbilo, mně si nedáte vzít, co by mia těšilo. Dolina, dolina, co je po dolině, dyž sa my, šohajku, rozejít musíme. V dobrém sme sa sešli, v dobrém sa rozejdem; kerý na kerého spjéše zapomenem? Já bych zapomněla, dybych jenom chtěla, dybych ťa, šohajku, tak ráda neměla.1) Zapomněla bych já, zapomněla lehce, ale mé srdénko zapomenút nechce.
Pověz mně, má panenko, kam chodíš na travěnko? A já tobě taky povím, kam naše koně vodím. » Já chodím na travěnko do zelenýho hájko«, a já naše koně vodím do drobnýho jatýlko. Pověz mně, má panenko, kdy pudeš pro voděnko? A já tobě v cesto vendo a dám tobě hoběnko. Já chodím pro voděnko do zelenýho hájko, a te nesmíš, můj synečku, veprovázet panenko. Dobró noc už vám dávám, vy pěkný černý voče, ve dně k nám nesmíte přejit, přendite radši v noce.
Dyž půjdu na trávu za ten bílý kameň, uvážu si pantlu červenú jak plameň. Červenú jak plameň s bílýma krajama, aby nepravili, že nemám galána. A já mám galána do svatého Jána, a po svatém Jáně, dobrú noc, galáne. Helelo, helelo, ztratil šohaj péro, a já sem ho našla, jak sem husy pásla.
Kole našich oken, tam teče voda dobrá, [: napoj mně, má milá, napoj mého koňa. :] Jak ho mám napojiť, dyž tu néní vodičky? Dyž všecku vypily súsedové husičky. Haj, husičky, haj, haj, nekalte tej vodičky, aby napojila má milá koničky. Za našimi okny je tam dobrá vodička, plakala tam milá o svého synečka.
Měla sem synečka jako jiskerečka, udeřila střela do jeho srdečka. Uder, střelo, uder, enom ho nezabí! Po čem by hledaly moje očka černy? Galán jsi ty, galán, ale na hodinu, jak by mé srdečko nemělo rozumu. Ale mé srdečko dobrý rozum mělo, že se ledakomu ošidit nedalo. Hořelo srdečko, hořelo plamenem, a dyž dohořelo, zostalo kamenem.
Můj milý, můj milý, ale nevím kerý; ja, kerý mně bude od Boha súzený. Od Boha súzený, od rodičů daný, od pana faráře za ruky svázaný. Bolí mě hlavěnka, jak mě nemá bolet? Dyž mně šohajíček došel vypovědět. Bolí mě ta hlava, bolí mě od rána, bolí mě celú noc, nemožú mně pomoct. Šak by mně pomohli, dyby jenom chtěli, dyby mně šohajka do domu dovedli. Nebudu veselá tento celý tydeň, dokud mně nezkáže můj milý dobrý deň. Dobrý deň, dobrý deň! Dycky mně dobrá šla, v sobotu na večír zlá novina přišla. Zlá novina přišla od mého milého, abych se vdávala, esli mam iného.

Pages