dostat

Displaying 1 - 91 of 91
Dostala Anička, dostala růžičky, hoj (svatební, „perinarky“)
A ve štvrtek po večeři šel Pan Ježíš na procházku se dvanásti apoštoly. Postřetli tam jednu dívku, [:a ta dívka nesla vodu:]. Daj nám, dívko, daj tej vody, ať umyjem ruce, nohy. A ta voda není čistá, napršalo do ní lista. A ta voda, ta je čistá, než ty, dívko, nejsi čista. Devět mužů jsi ty měla, s Žádným zdávána nebyla, s každým's dítky zmordovala. A ta dívka se ulekla, hned na své kolena klekla, ani slova mu neřekla. Ale, dívko, nelekaj se, jdi před kněza, spovidaj se, vezmi rúšku a zavij se. A jak do kostela vešla, hned před obraz Krista klekla. Obrazy se zobracaly, na sebe hledět nedaly. Oltáře se poklonily, svíčky z vosku zhasínaly. A jak dále pokleknula, na tom místě zkameňala. To učinil Pan Bůh milý všem panenkám na znamení. Kerá je múdrá panenka, nedá rozviť svého vínka. Jako sem já rozviť dala, do pekla sem se dostala.
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)
[:Na mšu svatú zvonijú, :] [: panenky se strojijú. :] Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila.1) Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla. Tři růžečky utrhla, tři věnečky uvila. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatú zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám.2) Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. — Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenicám přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hřišní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Ponýprv se napila, modrý plamen pustila. Po druhé se napila, červený plamen pustila. Po třetí se napila, bílý plamýnek pustila. Otevřte okynečko, ať si ochladím srdýčko. »Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.« Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala; kam sem se smutná dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati.
[: Náš stařiček sobě vzdychá, :] hříšná duše se v něm leká. Nelekaj se, duše milá, juž si se tu dost nabyla. Duše z těla vyletěla, na zelenú lúku sedla.1) A tam sobě naříkala, až se lúka rozléhala.2) Přiletěl k ní anděl Boží: Co naříkáš, hříšná duše? Kterak nemám naříkati, dyž se nemám kam poděti. Chyť se, duše, mého křídla, poletíme v rájské sídla.3) A jak k rájským dvéřím přišli, na ty dvéře zabúřili.4) Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to tam anděl Boží, za ním hříšná duše stojí. Mého anděla sem pusťte, hříšné duši pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírú, kady hříšní do pekla jdú. Šla dušička plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Co naříkáš, hříšná duše? A jak nemám naříkati, dy se nevím kam poděti! Vrať se, duše, vrať se se mnú, přimluvím se k mému synu.5) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohlednite, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, za ňú stojí duše hříšná. Mú matičku mně sem pusťte, duši hříšné odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím, nedávala ona chudým. Do kostela nechodila, na ofěry nedávala. Pátečky se nepostila a svátečky nesvětila. Podej, duše, svého prsta, povedu tě do očistca. Duše prsta podávala, po pás v smole zostávala. Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti, potom do nebeské slasti.6) Duse ruky podávala, celá ve smole zůstala. Podej, duše, pravé ruky, vyvedu tě z těžké muky. Duše ruky podávala, k živému Bohu volala. Chyť se, duše, mého prstu, přivedu tě k Pánu Kristu.7) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, a za ňú zas hříšnice ta. Mú matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím. Už ona dost podstúpila, v očistcových mukách byla. Poď, dušičko vyvolená, drahú krví vykupená. Poď, dušičko, večeřati, budeš s námi přebývati. Pane Bože, budiž chvála, do nebe sem se dostala.
Šla Maria do Betléma, sobě podruzství hledala. My ti podruzství nedáme, žádné chaloupky nemáme. Máme jen jednu maštalku, přebývá v ní vůl, oslátko. Maria prah překročila, hned synáčka porodila. Vzala si ho na své ruce, spívala mu velmi sladce. Spívala mu: nynej, nynej, můj synáčku roztomilej. Spívali jsou mu andělí, až ho do nebe dostali.
[: Hdzě můj prvni nocleh budzě, :] až ma duše z cěla vyjdzě?1) Půjdzě ona k Panu Bohu, ach, již ten čas přijdzě domů. Dej, bychme se radovali a tam ščasně putovali. Do domu tveho jasneho, na věky něskonaleho. O, dej nam to, mily Paně, ać se nam to všem dostaně. Přivedz nas tam, slavny hosci, do tej něbeskej radosci.
Nad Hostýnskú horú vychází slunečko; na stokrát buď pozdravena, má milá matičko. Přimlúvej se za nás vždycky a každý čas; a když duše z těla vyjde, přijmi ji pod svůj plášť. Když se postavíme pod úřad nebeský, matka Boží prosbu složí u milosrdenství. A když matka Boží za nás prosbu složí, má u Boha přislíbeno, zač žádá, obdrží. Když se tam dostanem, buď Pán Bůh pochválen, a i se všemi svatými, až na věky. Amen.
O, Maria, hvězdo morská, přebolestná matko božská, na tom moři světa vzdychám a s prosbou k tobě pospíchám. Račiž mě v smutku těšiti, v nebezpečenství chrániti, abych nikdy nepoklesl, zlé i dobré jednak nesl. A když přijde čas určitý a smrť se bude blížiti, tenkrát v poslední nemoci přispěj svou mocnou pomocí. Umříti se já nebojím, nebo se nádějí kojím, že skrz tvou svatou ochranu k tvému synu se dostanu.
Upřimnost pěkná cnost, ta bude trvat na věčnost. Miluj mě, bratře, já tebe, dostaneme se do nebe. Tam bude v nebi sláva má, Ježíš, Maria matka má. Maria, matičko milá, vypros nám milost u syna. U syna svého milého vypros nám milost každého.
Žalostné kvílení, rozmilí křesťané, přesmutné loučení Panenky Marie s synáčkem svým nejmilejším, k hrozným mukám odsouzeným; k smrti se ubírá, žalostí omdlívá. »Matičko má milá, moje potěšení, hodina nastává smutného loučení. Již já musím na smrť jíti a hrozné muka trpěti; již se s tebou loučím, Bohu tě poroučím.« Synáčku můj milý, mé srdce rozmilé, ach, neopouštěj mne, matičky své milé. Rozpomeň se na mou lásku a na mou lítost mateřskou, neb nemám žádného krom tebe samého. »Matičko má milá, nemůž jinak býti, my se již musíme spolu rozloučiti. Již mě Jidáš židům zradí a mě falešně políbí, budou mě vázati, po zemi smýkati.« Synáčku můj milý, nech mne s tebou jíti, já volím za tebe ty muky trpěti. Stokrát chci raděj umříti, než bez tebe živa býti, mé srdce rozmilé, ach, k sobě vezmi mne. »Ach, to musí býti, matičko má milá, láska má mne nutí, Otec toho žádá. Všechen svět mám vykoupiti a smrti věčné zbaviti. K smrti se ubírám, tebe zanechávám.« Žalostná já máti, již sem opuštěná, již vidím synáčka, jak v krvi omdlívá, po všem těle sbičovaný a trním korunovaný, kříž přetěžký nese, bolestí se třese. Synáčka milého na kříž jsou přibili, když vypustil ducha, kopím bok prohnali; jak já nemám smutná býti, nad synáčkem omdlévati! Ze všech ran krev teče, pro tebe, člověče. O, hříšný člověče, vezmi si do srdce mého syna rány, mé velké trápení! Budeš-li to rozjímati, máš věčnou slávu dostati, budeš s mojím synem až na věky. Amen.
Moja mamuličko, já bych vandrovala s tym švarným šohajkem do cuzeho kraja. Vandruj že, dceřičko, bys tam co skurala, by si se mi věcej dceričku nězvala. Jak přivandrovali ku černemu lesu: Vrać že se, Kačenko, ešče maš dosć času. Jak přivandrovali na ty bile pisky: Odpočiň, Kačenko, bo cě bolu nožky. Jak přivandrovali k Pasečnemu dvoru, sedla si Kačenka na bilem kameňu. Co voliš, Kačenko, přez ten Dunaj plynuť, a mižli, Kačenko, v mojich rukách zhynúť? A volim ja, volím přez ten Dunaj plynuť, mižli, ty zradco, v tvojich rukách zhynuť. Chycil un ju, chycil za oba vrkočky, a vřucil un ju v ten Dunaj hlubočky. Zostal ji fěrtošek viseti na kole, obracil se zradce, přecjal ho na dvoje. Plyň že ty, fěrtušku, za tu moju paňu, bo juž moje oči něchcu hleděć na ňu. Moje bile nožky sahajcě pisečku, moje bile ručky chytajcě se břežku. A jak přeplynula, sedla na kameni, rozpuścila vlasky po pravem rameni. Moje černe vlasky, coch se naplakala, svojeho milého přec sem nědostala.
[: Bylatě stará kovářka, :] [: měla synáčka Václavka. :] Nedala se mu ženiti, kázala mu vandrovati. Vandruj, Václavku, vandruj preč, dám ti na cestu ostrý meč. A Václavek se rozhněval, do Holešova vandroval. A zabil tě tam jedneho, u Holešova druhého. Už v Holešově zvonijú a Václavka už honijú. Už v Holešově přestali, že už Václavka dostali. Zkažte tam mojé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ach, ani zítra k obědu, už mě do Brna povedú. Nech mně pošle košulenku, tu konopnú a tu tenkú. V konopné budu choditi a v tenké budu viseti. Nevěšejte mne na duby, objedli by mě holubi. Pověšte mě radš na jedlu, kam chodí milá pro vodu. Až té voděnky nabere, holuby se mne zežene. Ej, hukša, hukša s milého, nejezte těla bílého. Ej, nežerte mu nožiček, co k nám šlapaly chodníček. Ej, nežerte mu ručiček, co mně nosily perníček. Ej, nežerte mu hlavěnku, co mně lúbala huběnku. Nežerte těch černých očí, co mě přivodily k pláči. 1) A holubi jenom žrali, kosti jenom zanechali. 2)
[: Janek do vojny jede, :] svej milej přikazuje. Aby se nevdávala, sedum roku čekala. Až on z vojny přijede, že si ju potom vezme. Neminulo sedum let, Janka viděť z vojny jeť. Jeho sestra Dorota otvírala mu vrata. Ach, sestřičko, sestro má, jak se tu Kačenka má? Kačenka se dobře má, včera týden schovaná do nového kláštera. Třikrát klášter obešel, nikde dveří nenašel. Jenom malé okénko, co svítilo slunýnko, Kačenčino srdénko. Ach, Kačenko milá má, kam’s ty dary poděla, cos ode mne dostala? 1) »Zlatý obraz na oltář, zlatú sukňu na ornát. Zlatý řeťaz na zvony, aby hlasno zvonily, tvé srdéčko těšily.« Ptám se já tě, má milá, kam’s ten prsten poděla? Zlatý prsten ješče mám, ten já ti, Janičku, dám. Až půjdeš podle moře, vhoď ten prsten do moře, vylej si svoje hoře. Až půjdeš vedle vody, vhoď ten prsten do vody, ať tě hlava nebolí. Neminula hodina, Janka hlava bolela. Neminulo to týdeň, Janka nesú z města ven. Co sis od Boha žádal, to ti Bůh nebeský dal, s Kačenkú odpočívaj.
[: Měltě tatíček tři dcery, :] všecky na vydaj byly. 1) Jak najstarši vydaval, tři sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Jak tu prostředni vydaval, dvě sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Dy tu najmladši vydaval, hole stěny ji věnoval. 2) Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Něminulo sedym roků, šel tatiček v slabem kroku. A šel najprv k svěj Verušce, k svoji najstarši dcerušce. Buděš mne, dcero, chovati, ja už němožu dělati. Ona do komůrky vešla, stary provaz 3) odtaď něsla. Dyž němožetě dělati, 4) jditě se do lesa věšati. 5) Vzal hůlečku 6) a zaplakal: Čeho sem se ja dočakal! Vzal hůlečku, šel ze dveři, šel ke svej prostředni dceři. Buděš-li mne ty chovati, dy už němožu dělati? Ona do komůrky vešla, stary sotorek přiněsla. Dy němožetě dělati, jditě si chleba žebrati. Vzal hůlečku a zaplakal: Čeho sem se tež dočakal! A šel k tej najmladši dceři a vchazel v strachu do dveři. Buděš-li mne včil chovati, dy ja němožu dělati? A hneď do komůrky vešla, pěkny kolač mu doněsla. Tu matě, tatičku, jeztě, moje děti mně kolibte. Dcerko, dcerko moja mila, tebe sem najvěc bijaval, včil sem u tebe milosť dostal. Dobře stě to mně dělali, že stě mne z mladu bijali.
Na horách, na dolách co sa to tam bělá; 1) husy-li to seďá 2) nebo snihy ležá? Dyby byly husy, už by ulétaly, dyby sněhy byly, už by otajaly. 3) A to sa tam bělá postelka vystlaná, 4) leží tam šohajek, hlava porúbaná. Z jednej strany leží z ocela šablenka, z druhej strany sedí jeho frajerenka. V jednej ruce drží bílený šáteček, v druhej ruce drží zelený prúteček. Bíleným šátečkem čelo mu utírá, zeleným prútečkem muchy mu oháňá. Ani mně neumřeš, ani neokřeješ, ani mně nepovíš, jak dlúho živ budeš. 5) Podaj mně, má milá, šablu zrcadelnú, nech sa já podívám, jak mně líčka blednu. 6) Šablu mu podala, honem odskočila, na jeho srdečku zradu ucítila. Kdo ti, moja milá, kdo ti tu radu dal, věrné ťa, má milá, věrně ťa miloval. Dala mně ju, dala, má stará mamička, by mia neseťala tá tvoja šablička. 7) Byl bych ti, má milá, byl bych ti hlavu sťal, 8) aby po mej smrti žádný ťa nedostal.
O fojtovym syně zla novina slyně, že ukrad štyry koně v lese Bukovině. Zaved jich do města, dostal za ně tři sta, kupil si on za ně botky šnurovane. Ty ho prozradzily, že tak šumne byly. Z uterka na středu už Janička vedu; vedu ho silnici kaci k šibenici. Šibenko šibena, pro keho’s stavena? Dybych to byl vědzěl, že na ni viseć mam! Byl bych ju dal zlacić od vrchu do země, od vrchu ež do země, zlate litery kole mne.
Okolo Hodolan chodníček jako dlaň; a kdo ho ušlapal? Syneček choďa tam. Přišel pod okýnko: Spíš-li, má Hanýnko, spíš-li či co děláš, že mně neotvíráš? Tatíček uslyšel, z bílého lůžka vstal, ostrý 1) meč vytáhnul, synkovi hlavu sťal. Ach, tato, tatíčku, co ste udělali, že ste šohajovi hlavěnku uťali? Hlavičku sem uťal, do Dunaja hodil, a to pro tě, dcero má, že za tebú chodil. Pusťte mě, tatíčku, k Dunaju na trávu, abych tam spatřila synečkovu hlavu. Synečkova hlava po Dunaju plyve a za tú hlavičkú štyry krápě krve. Za tymi krapjami klobúček s pentlami, a za tym klobúčkem botky s ostrohami. Za tymi botkami truhelka s pokrovem, a při tej truhličce štyřé mládencové. A nad hrobem stála, žalostně plakala, chudobným žebráčkom almužnu dávala. Dceruško, dceruško, nežel synka toho, můžeš sobě vybrat z tisíca jednoho. Dybych si vybrala z tisíca jednoho, nedostanu předce šuhajíčka svého. 2)
Ten hodonský mýtný na roh stola sedí. Na roh stola sedí, do cedulky hledí. Přichodila k němu jeho dcerka milá: Tatínku můj milý, hlava-li vás bolí? Hlava mia nebolí, ale život celý, že sem tebe prodal 1) Turku pohanovi. Vyhledni, dceruško, vyhledni oknem ven, prachy-li to idú nebo Turci jedú? To prachy neidú, než to Turci jedú, a to Turci jedú, co mia vezmú sebú. Jak k domu přijeli, do dveří střelili: Stroj sa, mladá paní, musíš jeti s námi. Pěkně vám děkuju, můj tatičku milý, za dobré chování, za zlé vydávání. K Dunaju přijeli, bystrej vody ptala; a on jí podával z zlatého pohára. Nejsem naučena ze zlatých pohárů, ale sem učena přilehna k Dunaju. 2) K Dunaju přilehla, vody sa napila; jak sa jí napila, do něho skočila. Sjezte mia tu, sjézte, dunajské rybičky, ať mia nedostanú 3) Turkovy ručičky. Sjézte mia tu, sjézte, dunajščí račkové, ať mia nedostanú Turci pohanové. Ta stará Turková po břehu chodila: Cos to, mladá paní, cos to urobila? Nebyla bys u mňa jinší dělávala, ve zlatě, ve stříbře dycky přebírala.
Sódijó synečka v Kyjově na právě, že zabil panenko na zelené trávě. Já sem jí nezabil, zabila se sama, já sem se jí díval, jak se mordovala. *) Vrazila nožéček do levýho bočka, z té rany vykvetla červená růžička. Červená růžička, modré karafiát, škoda ti, panenko, škoda ti na stokrát. Ach, co sis, panenko, co sis pomeslila! Pro marný slovíčko srdečko’s zranila! Zranila, zranila pro synečka svýho, že jož nedostane nikdá takovýho.
[: Šla žena do kostela, :] poprosić Pana Boha. Nadešla umrleho, prvšiho muža sveho. 1) An chodi po krchově po travičce zelenej. Tlači travu zelenu, zbira rosu studenu. Rosičku se umyva, košulu se utira. Šij mi, ženo, košulu, bo mam celu ohnilu. Ušij mi ju v sobotu, přiněs mi ju v nědělu. Polož mi ju na hrobě, vemu ja ju sam sobě. Pozdravuj tam mileho druheho muža sveho. Tu maš, mužu, košulu, ať ti ji věc něšiju, ať se k tobě dostanu. Něžadaj to, ženo ma, by se ku mně dostala. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa, ani ptačka zpivaňa. 2) Ach, jdi, ženo, do domu a přikaž tam svym dětom: ať už o mne něplaču, těžkosti nědělaju.
Uliana, krásná panna, také-li by si mě vzala? 1) Ráda bych si tebe vzala, dybych pro bratříčka směla. Umoř bratra, vezmi si mě, budeš míti ščestí ze mně. Jak bych já ho umořila? Dyť sem se to neučila. 2) Di do lesa višňovýho, najdeš hada jedovýho. 3) Uvař mu ho v sladkým mlíce, on ti skoná po hodince. 4) Už bratříček z lesa jede, přeneščasný dříví veze. 5) Hned mu vrata otvírala a koničky odpříhala. Poď, bratřičku, poď k snídaní, máš rybičky přichystaný. 6) Co pak só to za rybičky? Žádná nemá své hlavičky. Hlavičky sem zutínala, sama sem jich posnídala. A dyž první kósek snědl, hnedka jako stěna zbledl. 7) Di, sestřičko, dones vína, už mně mé srdce zemdlívá. 8) Sestřička hned nemeškala, z luže vody mu nabrala. 9) Pi, bratřičku, šak je dobrý, z plnýho sudu nabraný. 10) Dé mně, sestro, dé peřinko, ať položím svó hlavěnko. Donesla mu tvrdé kameň: Spi, bratřičku, tade na něm. 11) Už sem bratra votrávila, tvé srdečko zaslóžila. Dones, milá, tvrdé kameň, já rozdělím srdce na něm. Bratřička sem votrávila, a tebe sem nedostala. 12) Bratřičkovi už zvonijó, Uliánku podpalujó. Bratříčkovi odzvonili, Uliánku podpálili.
Tam z tej strany Dunaja, tam se chlapci scházijú, sobě hádky dávajú. Kdo ten Dunaj přeplyne, ten to děvče dostane. A ten šohaj, mladý pán, podepřel si své boky, pluje v Dunaj hluboký. Když ke koncu doploval, vesele si zazpíval: Hoja, chlapci, vesele, už to děvče moje je.
Žalo děvče, žalo trávu nedaleko vinohradu. Pán sa na ňu z okna dívá, on si na ňu rukú kývá. Širuj, kočí, širuj koně, pojedeme v čiré pole. Čiré pole projíždžali, až sa k děvčati dostali. Daj nám, děvče, daj nám záloh, žes na panském trávu žalo. Dávala jim svú plachtičku, pán ju pojal za ručičku. Už si, děvče, už si moje, líbí sa mně líčko tvoje. Tobě moje a mně tvoje, líbijá sa nám oboje.
Dybych mohl býti, kde je mé myšlení, tam, kde se prochází moje potěšení! Dyby mně nebyly hory na závadě, viděl bych svou milou chodit po zahradě. Hory, hory, hory, ustupte na stranu, ať já od své milé slovečka dostanu. Chodí po zahradě, trhá sobě kvítí, a to sám Pámbůh ví, kdo tě bude míti.
Dy sem byla panenku, sedala sem v okenku, v okenečku, v okně s mladeněčkem potmě. Tak dluho sem sedala, ež sem jmeno dostala; moje jméno panno jest mi zakazano. Do kostela zvonili, by se panny schodily, a ja něbožatko kolíbám diťatko. Ty najmladší sestřičko, poď kolibať maličko! »Kolib si ho sama, dy’s je jeho mama.« Stoji, stoji lipina, pod lipinu děvčina, smutna, něvesela, kolibať musela. Hulaj, nynaj, můj synu, maš matičku hrdinu, tatička jedneho, šelmu falešného.
A před vraty kameň zlaty, bila leluja; vije vinky z mateřanky švarna divčina. Nědavaj ho synečkovi, un je podvodny, ale ho svaž do šatečka, shoď ho do vody. Voda běži, vinek plyně, už je po kraju; chceš-li ho měť, ma děvečko, ja ho dostanu. Voda běži, vinek tyně do sameho dna, ach, něnis ty, ma děvečko, věnečka hodna.
A ty Réhradice na pěkné rovině, teče tam voděnka dolů po dědině, je pěkná, je čistá. A po té voděnce drobný rebe skáčó; pověz mně, má milá, proč tvý voči plačó tak smutně, žalostně? Plačó vone, plačó, šuhajo, vo tebe, že sme se dostali daleko vod sebe, daleko vod sebe.1)
Co by se propadlo kroměřižský bahno! Co sem se nachodil za mó miló darmo. Co sem se nachodil a našlapal blata, předc sem tě nedostal, galanečko zlatá. Co sem se nachodil, našlapal kamení, předc sem tě nedostal, svoje potěšení.
Dávno si já modlitbičku skládám, aby přišel starodávní galán, kterého já ve svém srdci nosím, kterého já ráda mám. A když ťa já, synku, nedostanu, udělám si ve svém srdci ranu, já se vdavať nebudu, radši pannú zůstanu.
[: Ešče jednú :] za svú milú půjdu, co jsem si zamiloval, to milovat budu. Miloval jsem s černýma očima; esi ťa nedostanu, čí to bude vina? Čí by byla, leda, šohaj, tvoja, chodívaľs k nám tři leta, nepromluviľs slova.
Dy sem se tě něvzal za ženičku, to tě budu prosiť za družičku. Abys v mojem domě přece byla a na moju hlavu věnka vila. A ja v tvojim domě němožu byť a na tvoju hlavu věnka uviť. Z mojich černych oči sluzy leju, ani bych němohla na ofěru. Dy sem tě nědostal za družičku, to tě budu prosiť za kmotřičku. Abys v mojim domě přece byla a moju ženičku navščivila. To ti ja udělam, tu posluhu, abych se libila Panu Bohu.
Galanečky moje, proč ste vy sa bily? Pro tebja, šohajku, že sme ťa lúbily. Galanečky moje, nezáviďte sobě, néni mně věc možná, abych si vzal obě. Jednu sobě vezmu, druhá mně ostane; ja, Bože, Přebože, komu sa dostane!
Jož nám ten vtáček oletěl a ochetil nám pérko, kemo pak te se dostaneš, te Křópalova dcerko? Kemo pak bech se dostala, nežle, Františko, tobě? De’s te mně decky sleboval, že te mě vezmeš k sobě.
[: Kdes, holubičko, lítala, :] [: žes své pérečka :] zmáchala? Lítala sem já po poli, svému milýmu na vzdory. Budeš-li ješče lítati, budu na tebe lícati. Nalícám na tě žitné klas, dostanu tebe brzo zas. Dostanu-li tě za ruku, nespustím se tě do roku; dostanu-li tě za obě, nespustím se tě až v hrobě. Nechám na hrobě znamení: Tudy ležijó dvě holóbátka spojený.
Kdes, holubinko, lítala, žes své peřičko zrósala? »Lítala sem já přes hory, svému milému na vzdory.« Budeš-li dlóho lítati, budu na tebe líkati. Políknu na tě sitečko, dostanu tebe brzičko. Políknu na tě vějice, dostanu tebe do srdce. Políknu na tě železa, dostanu tebe od kněza.
Nebudu já robit jako sem robíval, co bych za svú milú frajery vodíval. Dy sem s jiným došel, toho zalúbila, ze mňa chudobného posměchy robila. Od ní sem odešel, slzy mně kapaly, po drobném kamení jamky vybíjaly. Přišel tatík domů: Šuhaju, co ti je? Utrkla mia kráva, ta kráva bezrohá. Nebyla to kráva, byla to panenka, bodaj neminula slaměného vínka. Slaměný minula, drnový dostala, bodaj sa jí hlava na prach rozsypala.
Nevybírej, nepřebírej, abys nepřebrala, aby si ty nedostala, čeho bys neráda. Císař pro tě nepřijede, ani pán od stavu; nevybírej, nepřebírej, tu ti dávám radu.1)
Nevybírej, má panenko, abys nepřebrala, aby si ty nedostala horšího než sama. A já smutná, neveselá jsem si přebírala, až jsem sobě naposledy pastýřa dostala. Pastýř žene tamto stádo s hory vrškem dolů, ženě dává bič, palicu a sám bere troubu. A včilkej, vy hrdé panny, ze mne příklad berte, nech je mladý nebo starý, uctivosť mu dejte.
Přeleć, ptačku, přeleć přes zelenu horu a pozdrav mi moju milu, [: že už věc něpřijdu. :] Plakala dzěvucha v tej novej seknici, ja, že ju opuscili ci jeji panici. Plakala dzěvucha v tej novej komoře, ja, že už ji jeji pasek obestać němože. Přistav si, dzěvečko, červenu pentličku, a to lude zase řeknu, že jsi panenečku. Choč by přestavilać lokcě třebas oba, a to lude zase řeknu, že něni podoba. Prv jsem letavala jako laštovička, a včilej se musim kulać jak pivna bečička. Jak bylo po roce, přišla dcera k matce, přiněsla ji draguňatko v strakatem kaftance. Mi mili macičko, pomožte kolibać, jak uroscě, budzě vam stařenko povidać. Ma mila dceruško, kolibaj si sama, cos hledala, tos dostala mezi dragunama.
Přeletěla laštovečka přes ten černy les: A co mi ty, laštověnko, noveho neseš? Něsu ja ti novinečku, ale nědobru, že už tvoju najmilejši ke slubu vedu. Jeden stoji pod okenkem, šatečkem toči, druhy stoji za dveřami, utira oči. Jeden si ju zamiloval, druhy si ju vzal, třeti sobě srdce probod, že ji nědostal.
Aj, ty ptačku kraholačku, vysoko litaš; poviz že mi novinečku, jaku tam slychać. Aj, slychać tam novinečku něhrubě dobru, že už tvoju najmilejši ku slubu vedu. Dva ju vedu, tře ji hraju, šestemu je žal, sedmemu se srdce kraje, že ji nědostal.
Vyhledala z okenečka jako z růže květ, sama sobě povidala, že jich měla pět. Jeden chodzi po ulici, klobučkem toči, druhy sedzi v okenečku, ucira oči. Třeci chodzi po zahradce, štvrtemu je žal, paty sobě srdce probod, že ji nědostal.
Přes polečko, galanečko, namluvať jedú; lesi já ťa nedostanu, já ťa ukradnu. Netřeba ti, můj synečku, netřeba ti krasť, šak ty možeš mej maměnce dobré slovo dať. Už sem já tej tvej maměnce dobré slovo dal, a tebe sem, galanečko, předce nedostal.
To mňa mrzí, můj synečku, velice, že ty chodíš přes polečko k muzice; přes polečko chodíváš a ze mňa se vysmíváš. A já to dobře vím, že mňa zanecháš. Ja, už sem já ty střevičky sedrala, co jsem já od synečka dostala; kúpil mně jich na svátek, já jich nosím na pátek. Jde ta naša láska všecka nazpátek. Dobře jsem já to, synečku, věděla, proto jsem ťa na opravdu nechtěla. A to bylo v pondělí po provodní neděli, a to bylo poslední naše lúčení. Chodívaj si, můj synečku, kde chceš sám, není mně o tebe líto, už ťa znám; chodíš, šidíš velice, nešanuješ děvčice, už se mně to natrápilo dost mého srdce.
[: U brněnské Boží moke :] [: klečí tam šohaj, :] sepňa roke. Přišla k němu jeho milá a ptala se ho, co tam dělá. Nedělám to, milá, mnoho, jenom se modlím Páno Boho. Habe mně dal Pán Bůh ščestí, habech já dostal děvče hezký.
U našeho jazera stoji lipka zelena,1) a na tej lipě, na tej zelenej zpivaju tři ptačkové. A ňejsu to ptačkove, to jsu šohajičkove, rozmluvaju o švarnej děvčině,2) keremu se dostaně? Jeden pravi: Budzě ma; a ten druhy: Jak Bůh da, ten třeci pravi: Srdečko moje, pročpak si ty tak smutna. Jakpak němam smutna byč, za stareho kažu isč, rozželilo se srdeňko moje, němožu ho ukojič.3)
Štyry mile lesa, lesa březoveho, vyprovoď mě, moja mila naprostřed do něho. Ja bych cě vyvedla ba i přez celučky, ale se cě, synku, bojim, bo jsi je malučky. Bojim ja se, bojim synečka maleho, aby mi něukrad věnka zeleneho. A ty sobě mysliš, žech ci věnek ukrad, jak jsi včeraj šla na vodu, do studně ci upad. Sahaj ho, děvucho, pravu ručku do dna, ježli ho dostaněš, to ho buděš hodna. Dostala, dostala, ale už něcely, bo už ty červene kvitka z něho uletěly.
Na janovskych polach seje syneček hrach, [: galanečka jeho navraca k němu1) krav. :] Un navracil koni a sednul vedle ni: O co tež ty plačeš, moje pocěšeni?2) Ja plaču, lutuju věnka zeleneho, že sem ho pozbyla pro tebě sameho. Něplač, něnařikej, utři sobě oči, ać se ci srdečko přes půl nerozskoči. Vedla sobě, vedla jako samajedna, z vysoke stoličky na nizučku sedla. Vybirala sobě mezi mladencami jako lesny ptaček mezi malinami. Vybirala sobě, jež sobě přebrala, jež tu najkyslejšu malinu dostala.
Pověz mě, má milá panenko, kerá je stezčička k vám? Jedna je stezčička přes hory a druhá je přes Dunaj. Dyž pudo stezčičkó přes hory, bojím se zablódění, dyž pudo stezčičkó přes Dunaj, bojím se utopení. Zkázala mně jedna potřebná, zkázaly bohatý dvě. Lepší je ta jedna potřebná než te bohatý vobě. Bohatá je pěkná červená, dokad jí matka hledí; a jak se vod matke dostane, ledva pro špino chodí. Potřebná je pěkná červená, hoběnko jako máslo, já sem si na ňo chtěl posvítit, ono mně světlo zhaslo.1)
V našem domě jako v jamě, hněvajú se všecí na mne. Hněvajú se aj mamička,1) nedajú mně chtět Janíčka. Věru já jim nepřestanu, pokuď si ho nedostanu.2)
V tom račickým zámku měl jsem já galánku, dyž jedna hodina byla, teprv mě vyprovodila. Vyprovodila mě až k té myslivárně, až k tomu hustému boří; mé srdce k ní láskó hoří. Ach, Bože, můj Bože! Snad to byt nemože, bych tě, má Terezko, dostal; na věky bych v smutku ostal. Ach, vy rodičovi, co ste vy takoví, že nás spolu rozvádíte, snad se pomsty nebojíte?
Vyšla je Marjánka zrána pro vodu, hejdum, hej, zrána pro vodu. Spatřila milého s kordem na ledu. Copak tak, synečku, co tak rousnatý? Ešče rousnatější než prsten zlatý.1) Prstýnek se počal mrazem pukati. Milého synečka v pantlech neznati. Překrásný synečku, kdes ty pantle vzal? Od panny Marjánky daru jsem dostal. Překrásný synečku, co si za ně dal? Na zelenou sukni jsem jí daroval. Překrásný synečku, kdes ten šátek vzal? Od panny Marjánky daru jsem dostal, hejdum, hej, daru jsem dostal.
Vyšla je Marjánka zrána pro vodu, hejdum, hej, zrána pro vodu. Spatřila milého s kordem na ledu. Copak tak, synečku, co tak rousnatý? Ešče rousnatější než prsten zlatý.1) Prstýnek se počal mrazem pukati. Milého synečka v pantlech neznati. Překrásný synečku, kdes ty pantle vzal? Od panny Marjánky daru jsem dostal. Překrásný synečku, co si za ně dal? Na zelenou sukni jsem jí daroval. Překrásný synečku, kdes ten šátek vzal? Od panny Marjánky daru jsem dostal, hejdum, hej, daru jsem dostal.
Kulalo se, kulalo červené jablíčko, komu ty sa dostaneš, moja galanečko? Kulaly sa, kulaly, kulaly sa obě, komu bych sa dostala, leda, synku, tobě. Kulaly sa, kulaly s vršku do doliny, komu bych sa dostala? Tobě, synečku milý.
Živ jsem, živ jsem, nevím, dlúho-li; umřu, umřu, nevím, skoro-li; a co po mně zůstane, všecko milá dostane, nevím, mnoho-li.
Živ jsem, živ jsem, nevím, dlúho-li, umřu, umřu, nevím, skoro-li; a co po mně zůstane, všecko milá dostane, nevím, mnoho-li.
Mamičko, mamičko, pěknu dceru matě, šak my ju vam vezmem, choť vy ju chovatě. Choť byste ju zamkly čtyrema zamkami, my ju dostaněmy dobryma slovami.
[: Tulali se mladenci :] po tem luckem kamenci. Tulali se, tulali, ež se k Mlynkem dostali. Ona mete světničku, dcerka stavi stoličku. Poseďte si, mladenci, na červenej stolici. My tu seděť něbudem, vezma dcerku preč půjděm. Mlynkova peče kolače, že se ji dcera vytače. Mlynkova křiči: Kde jdětě, kde mi mu dceru vedětě? Aj, nědaleko přes cestu, veděm k Novakům něvěstu. Novačka křiči: Něch ju tam, ona je pyšna pani k nam. Ona nějida kaše, krup: Jen ty, Františku, masa kup. František křiči: Něněcham, patery vrata rozsekam. A ešče k tomu dverečka, keryma chodi Anička.
Toulali jsou se mládenci po tej vanovskej vesnici. O, lásko, zalíbení, ty jsi moje potěšení, po tej vanovské vesnici. A toulali se, toulali, aj se ke Mlejnkům dostali. Atd. Poseďte u nás, mládenci, na té červené stolici. A my nechceme seděti, my chceme Marjánku vzíti. My vám Marjánku nedáme, až jí na šaty1) zjednáme. Jak jí na šaty zjednali, hned ji těm hochům vydali.2) Mládenci zpívají, vejskají, že už Marjánku dostali. U Mlejnků plačou, želejí, že už Marjánku nemají.
Vím já jeden hájíček, v tom hájíčku domeček. V tom domečku děvečka, vykóká z okenečka. Černovocí mládenci tólali se po noci. Tólali se, tólali, až se k oknům dostali. Atd. Poďte, chlapci, poďte pryč, a už nedostanem nic. A šak hrachu nejídá, do hospody chodívá. Ani hrachu, ani krup, do hospody šupy šup.
[: Po zahradce chodila, :] rozjabluňku sadila. Rosť, jabluňko, vysoko, rozkladaj se široko. Bilym kvetem prokvitaj a jablečkem zasedaj. Pěknym, bilym, červenym, na me ličko podobnym. Fuč, větřičku, z poledne, shoď jabličko lebo dvě. Fuč, větřičku, z půlnoci, shoď jabličko lebo tři.1) Kaj jabličko dopadně, tam se mila dostaně.2) Do městečka jedneho pro synečka švarneho. Kera dobra děvečka, něch posbiře jablečka.3) Jako sem ja sebrala, za synečkem poslala.4)
Už sem ty střevíčky zedrala, co sem od milého dostala, a to bylo v pondělí, po provodní neděli, to bylo poslední lučení.
Při čepení nevěsty dají si ženy samy zahráti, anať jedna nese kyjanicu (palici). Hrajem, hrajem na palicu, na tu velku kyjanicu; kdo pozadu zůstaně, ten palicu dostaně. Hopsa sa. Při tom tancují, pozorujíce; kdo se se skokem opozdí, ten tu »kyjanicu« nésti musí. U Uherského Brodu starší družba palici o tlu opírá, načež se hosté k tanci berou; komu ženské tanečnice nedostalo se, ten palici tu nésti a hudebníkům platiti musí.
Už sme to dostali, oč sme pracovali, už to vezem domů, chvála Pánu Bohu. Stálo mi to za to, že sem šlapal blato, dostal jsem děvčátko milejší jak zlato. Dobrú noc, dobrú noc, ale ne každému, jenom té maměnce, co mně dala dceru. Dobrá je maměnka, co mě vychovala, ale je ta lepší, co mně dceru dala. Dobrú noc, tatíčku, obtulám ručičku, že ste mi dopříli tu vašu Aničku. Rád sem tě mívával, dys byla panenkú, včil jsi mně milejší, dyž si mojú ženkú.
[: Stupaj, stupaj, stupaj, můj koníčku, na most, :] [: abych já se dostal k mé panence na noc. :] Stupaj, stupaj, stupaj, můj koníčku vrané, abych já se dostal do cezího kraje. Do cezího kraje, do cezí dediny, aby o mně lidi dycky nemluvili.
Vdala sem se, vdala: Co je po tem vdaju, dy sem se dostala, kde chleba nemajú. Kde chleba nemajú, koláčů nepečú, já tady nebudu, já odtud uteču.
Juž ty můžeš, můj synečku, přestat, juž ses dost našidil tech lipovskéch děvčat. Šak juž sem já, má panenko, přestal, to mé srdce těší, že sem tebe dostal.1)
Dy sem já se vdávala, čepeček sem dostala, pěkný paterový s třema růžama. [: Cos mně, milý, dokázal,:] žes mně stav panenský brzo zavázal. A zavázal, zavázal a udělal smečku, vodpusť ti to Pán Bůh, hezké synečku.
Zahrej nám, muziko, zahrej nám vesele, nevěsta nám plače, ať se nám zasměje.1) Dybys nám, muziko, vesele nehrála, věru by nevěsta žalostně plakala. Stalo se děvečce, stalo se po vůli, dostala synečka v červenej korduli. V červenej korduli, v tenkej košulence, stalo se po vůli, stalo se panence.2)
Decky mně maměnka lála, že sem se tak mladá vdala. Dostala sem muža trapiče, on mně mó hlavěnko tluče. Nedá k muzice chodívat, káže mně doma kolíbat: Vem si, milá, kolíbku sebó, bodeš mět moziko celó.
Ženo má, ženo má, ženo má maličká, já tebe radši mám než husar koníčka. Husar má koníčka za tři sta tolarů, a tebe, ženičko, zadarmo dostanu. Husar koníčkovi musí dati obrok, a ty mně usteleš podušenku pod bok. Husar má koníčka pro svoje ježdění, a já tě, ženičko, pro své potěšení.
Poďte, chlapci, poďte sem, budeme tu trhať len. Když se v létě trhají konopě poskonné, některé mezi nimi nalézají se kurvičky; jsou to s rozstřapenou hlavičkou, a pořídku jich bývá. Děva když takové dostane, posílá ji druži své a dává jí říci: Vzkázal ti tvůj milý dobrý deň, abys nejedla a nepila celý deň. Až mně jich takových devět odevzdáš a svého milého uhlídáš. Anebo jí vzkazuje takto: Posílám ti lásku po provázku a konopu po holi, aby se ti vedlo po voli.
Přes potok skákala, kačeny lapala, kačeny divoké, děvče modrooké. Přes potok neskákej a kačen nelapej, šak jich nedostaneš, je velká voda dnes.
Čižmáři, čižmáři, co ste vy tak pyšní? Nechtěli ste ušit mojej miuej čižmy. My sme ich ušili od večera do dňa, nebyua ich miuá, nebyua ich hodna. Kováři, kováři, co ste vy tak pyšní? Nechtěli ste kovat mojej miuej čižmy. My sme ich kovali, peníze dostali, miuá sa hněvaua, čižem si nevzaua.
Oj, na te Lyse hoře, tam sedloček oře, koničky mu ostaly, [: juž orać nimože. :] O, jakož by oraly, ovsa nědostaly, jak na koněc dojely, pěkně si zarzaly.
Žaj, srpečku, žaj, nedaleko kraj. Abychme se tam dostali, se svým milým rozprávěli, Pán Bůh nám to daj.
Ach, vojna, vojna, neščasná vojna, [: dyž na ňu jít musím. :] Sama královna a císařovna do Moravy1) psala, [: aby Janoška :] do vojny dostala. U bílej vody Janošek stojí, hlavěnka ho bolí. Janíčku, nestoj, koníčky nastroj, pojedeš do vojny. Já nepojedu, hlavěnka mne bolí. Moja hlavěnka všecka porubaná; moja galánka všecka uplakaná. Ach, vojna, vojna, neščasná vojna, dyž na ňu jít musím. Mám hezké děvče, odejít ho musím.2)
Janičku, kde jsi? Aničko, v lesi, už mně podvazujú pantličkú vlasy. Pantličkú bílú pro moju milú, a už sem já dostal frajerku jinú. Pantličkú černú, líčka mně blednú, Pan Bůh ví nebeský, jak bude se mnú. Teprv mia vezú zelenú mezú, už mně ukazujú brněnskú vežu. Neukazujte brněnské věže, radše mně ukažte mej milej dveře.
Ti pavlovčí úřadové tvrdého srdéčka, dali oni sobě nalit starého vínečka. Jak se podnapili, hned se uradili, kerého by šohajíčka na vojnu dostali. Vezmeme-li bohatého, toho bude škoda, kerý má co doma robit, toho doma třeba. Vezmem chudobného, co nemá žádného, a ten može maširovat do pole širého. Stojí šohaj v maštalence, vrané koně češe, ohlídá se z boka na bok, co mu milá nese; a nese mu dárek, řetaz, puta, zámek, tu máš, milý šohajíčku, císařský závdanek. O takový, o závdanek já vám nic nestojím, šak vy o tom dobře víte, že se ženit strojím. Můj tatíček starý, má matička taky, komu jich mám zanechati, ubohé žebráky.
Ty tuřanský hodine, jak vone z temna bijó, [: a dež já si zpomeno, :] z vočí mně sloze lijó. A debe mně Pán Bůh dal a matička tuřanská, ja, abe mně svědčila ta šablička vojanská. A debe mně Pán Bůh dal a všecí milí svatí, ja, abe mně svědčily ty vojanský šaty. O, hétmane, hétmane, jak ste mě hrozně strestal, já sem se vojne nebál a na ňo sem se dostal. Ti, keří se hí báli, ti doma zvostali, mě, smutného pacholka, na vojno odevzdali. Néni tém žádné vinen, jak pudmistr s rechtářem, beli na mně žalovat před samém milostpánem. Před samém milostpánem na vrcho u hétmana, že mám dostat kabátek s modréma véložkama. S modréma véložkama a kamizolko bíló, už já mosím vopustit, ach, svó maměnko miló. Ach, svó maměnko miló a tatíčka starýho, už se mosím přidržet Pána Boha samýho. Pána Boha samýho a matičke tuřanské, aby mě zachránila vod šabličke vojanské. Té šabličke vojanské, každé se hí bojí, ani jeden šohajek bez ní nevobstojí.
Tatíčku můj starý, vyplaťte mě z vojny! Vyplaťte mě z vojny, néni dobře na ní. Synáčku můj milý, co po tobě ptajú, co po tobě ptajú, dyž tě dom pustijú? Tatíčku můj starý, štyry sta tolarů, štyry sta tolarů, tak sa dom dostanu. Synáčku můj milý, nech trochu poshoví, nech trochu poshoví, nemám jich hotových. Tatíčku můj starý, já nemožu čekat, já nemožu čekat, musím maširovat. My pomaširujem tři sta míl za Vídeň, uvidím Francúza a jeho celú zem.1) Pošlu vám psaníčko, psaníčko napsané, za každým slovečkem bude zaplakané.
Odkud že ti chlapci byli, že tak pěkně tancovali? Ze Žďáru, ze Žďáru.1) Měli bílé košulenky, dostali jich od panenky, z pergálu, z pergálu. Oni měli zlaté pýrka, visely jim na ramýnka, ai, z pávů, ai, z pávů.2)
Pomodli se, pomodli, má panenko, za mne, ať se moja dušička do nebe dostane.
Kdo se ten masopust vožení, dostane pučálky vod ženy. Od lesa k lesu pučálku nesu, pupupu, pupupu, pučálku, nesu ju milému na šálku.
Dyž jsem šel dom z hospody, dennička svítila, což mě tenkrát ženuška pěkně přivítala. Pěkně mě přivítala, popadla na mne hůl; já ubohý hospodář musel sem vlezt pod stůl. Tu jsem si teprum spomněl, že já su hospodář, ťukel sem si na trnož: Jakú večeřu máš? Ja, ona je feryna, popadla motyku: Jestli ješče hubú hneš, hneď tě ňú vykopu. Já ubohý hospodář nesměl jsem hubú hnúť, jenom jsem pořád hleděl, jak se mám vyvrsknúť. Jak jsem se z domu dostal, radosťú jsem výskal, do hospody jsem běžel, tam sem si postýskal. A vy, paní hospodská, nalejte mně vína, ať mé srdce okřeje, žena mě pobila.
Jiříkovské stárek, to je, Bože, stárek, nedá sobě vzíti ze své ruke žbánek. Jiříkovská chasa, to je, Bože, chasa, nedá sobě vzíti ze své hlave vlasa. Jiříkovsčí chlapci, spívéte, véskéte, vojna pominula, na ňu nepůjdete. Jedna pominula, druhá zas nastala, pros, panenko, Boha, abys mě dostala.
Hom, hom, Bartoňo, kde pojedeš na koňo? Pojedo já do Němec své panence pro věnec. Kop mně také jeden, dám ti chleba s medem a tvarůžka s chlebem. Hop, škrk, černó pantlo pod krk a červenó pod rokáve, co sem dostal od Rozále.
A byla ci jedna překrasna dzěvečka, co se vyřikala sveho mladenečka. Ja se ho něvezmu, by mě měl ďabel vzić, by mě měl ďabel vzić, ja se ho něchcu vzić. Něminulo temu jedenact nědzěli, nastalo dzěvuše to jeji veseli. Přijechal pan jeden, prosil un ženicha: Dovolcě mi jenom tři tance s něvěstu. Jak ty tři tanečky do kola obešly, pod paže ju popad, oknem s ňu vylecěl. Sědnul un s ňu, sědnul na jednu stodolu, nohy ji ulamal, ruky pozukracal. Ješče zavolala na svoje družičky, na svoje družičky, věrne tovaryšky. Něvyřikajcě se, ach, žadna žádneho, ach, žadna žádneho, mladenečka sveho. Tak jako sem se ja sveho vyřikala, včil sem se ja živa do pekla dostala.
Daleko široko kameň od kameňa, ešče dalej šiřej [: můj milý ode mňa. :] Jak je ten měsíček na nebi vysoko, tak je můj syneček ode mňa daleko. Jak je to slunečko na nebi skrúcené, tak je mé srdenko ve mně zarmúcené. Ani tak nemele ve mlýně odrážka, jako mé srdenko banuje šohajka. Ani tak nehoří svíčka nad oltářem, jako mé srdenko želí za ogarem. Nebudu, synečku, nebudu veselá, dokud nedostanu z tvej ruky prsteňa. Ešče sa prstének na vodě zaklátí, ešče sa můj milý zase k nám navrátí.