hlas

Displaying 1 - 21 of 21
Loučení, loučení! což je to těžká věc, když se musí rozloučiti, když se musí rozloučiti s panenkou mládenec. Když jsme se loučili, obá jsme plakali, obá jsme si bílým šátkem, obá jsme si bílým šátkem oči utírali. Když jsme se loučili pod zeleným dubem: vždycky jsem ti říkávala, že ta láska není stálá, že svoji nebudem. „Až ten dub pokvěte 1) bílou ratolestí, tenkrát budu, má panenko, tenkrát budu, má panenko, smutek pro tě nésti. Ponesu ho tejden, 2) popláču každej den: nikdy však nezapomenu, nikdy však nezapomenu, že jsem já rád tě měl.“ 1) Až já půjdu lesem, budu plakat hlasem: dám si klobouček na stranu, na panenku zapomenu a budu zas vesel. 2) Ponesu smuteček, nakoupím pentliček: na klobouk si jich navážu, v hospodě se všem ukážu, že jsem mládeneček.
Když jsem já k vám chodívával přes ten hájíček, na cestu mně svítívával jasnej měsíček; měsíček mně svítíval a já jsem sobě zpíval, popošel jsem kousek cesty, někdo zavolal. Zavolal jest smutným hlasem: „Stůj a zastav se, jde za tebou potěšení, něco ti nese: nese ti smutné psaní, černě zapečetěny; málo inkoustem je psáno, více slzami.“
Řehtej mi, řehtej, můj koni vranej, přes pole běžící: ať se potěší má nejmilejší na voze kvílící. Hned se těšila, jak uslyšela vraného koně hlas: „Pospěš jen, pospěš, můj nejmilejší! ať tě uvidím zas. Když jsem já pro tě, můj nejmilejší, všecko opustila: co ty máš pro mě u své matičky, bych se potěšila?“ Mám já pro tebe u mé matičky pokojíček bílý: tam budem bejvat jako hrdličky, vždycky sobě milí. Já budu sekat, já budu mlátit a já budu vorat; když přijdu domů, sedneme spolu, budem se milovat. „Kdybych věděla, můj nejmilejší, že budeš takovej: dělala bych ti vždycky k večeři koláček makovej. Kdybych věděla, můj nejmilejší, že ty jsi za vodou: koupila bych si zlatou lodičku, plula bych za tebou. Kdybych věděla, můj nejmilejší, že ty jsi za lesy: koupila bych si koníčky lysy, jela bych, ty kde jsi. Kdybych věděla, můj nejmilejší, že ty mě oklamáš: nejela bych já k tvojí matičce ani za dlouhej čas!“
Když s nebe vola hlas Boži, dušička sě s cělem luči. Cělo leži, hrubě stuka, dušička se v cěle leka. Stoji satan, stoji v nohach, stoji anjel, stoji v hlavach. Dzi, satane, do propasci, němaš tu žadnej radosci. Vylecěla duša z cěla, žaden něvi, kaj lecěla. Sedla ona na hajiček na ten zeleny travniček. Přišla ku ni svata Anna: Co se staraš, dušo hřišna? Chyc se, dušo, mého plašča, půjdzěmy před Pana Krista.
[: Ležel Lazar v nemoci, :] [: žádal od Boha pomoci. :] Přišeltě k boháčovi, žádal kus chleba ubohý. Boháč mu ho nechtěl dat, kázal ho psami ven vyštvat. Psíčkové ho litovali, rány jeho mu lízali. Odstup, Lazare, stolu, nečiň mi tu nic na mzdoru. Lazar stolu odstoupil, převelice se zarmoutil. Neminula hodina, přišla k Lazaru novina. Stroj se, Lazare, máš čas, jde pro tebe s nebe hlas,1) po té velké úzkosti dojdeš nebeské radosti. Přiletěli andělé a vzali ho na křídla. Na křídla ho pojali, do nebe se s ním brali. Otvírejte nám vrata, nesem milého brata. Posaďte ho na lůně, Pánu Bohu na klíně. Přineste mu stolici a vínečka sklenici. Nech se Lazar napije a nechať si odpočine. Neminula hodina, došla boháče novina: Stroj se, boháči, máš čas, jde pro tebe z pekla hlas. Jdou pro tebe ďáblové, luciperovi poslové. Boháč na to nic nedbal, nejdražší šaty na se bral. Pí a hoduj , duše má, šak máš dost na leta mnohá. Ďábli dva přiletěli a vzali ho na rohy. Na rohy ho ujali, do pekla s ním pospíchali. Když před peklo přijeli, na ně hlukem udeřili. Otevřte, tovaryši, nesem vám tělo i duši. Dejte pánu stolici, nalejte vína sklenici, čiré smoly konvici. Boháč vína okusil, plamen modrý z úst vypustil. Ach, přeběda, nastojte, co jest víno to nechutné! Chtěl-lis dobré víno pít, měl ses s chudými dělit a na světě lépe činit. Hledí boháč na stranu, zří Lazara v Božím lůnu. O, Lazare, bratře můj, omoč prst, ovlaž jazyk můj. Ať mne tak prudce nepálí, bratře Lazare rozmilý. Teprva mě bratrem zveš, kdy v ohni věčném bytuješ, byl jsi mi horší nežli pes. Skličila tě moc Boží, nespomáhá ti tvé zboží. Mám tam ještě dva bratry, rač jim po někom zkázati, aby lépe činili a s chudými se zdělili. Netřeba jim zkazovat, ví každý, jak se spravovat.
Horo krásná, spanilá, kde přebývá Maria, jak jsi krásná k milování, Svatohorská Maria! Uslyšel sem krásný hlas, jak Maria volá nás: Poďte ke mně, moje děti, přišel čas, již přišel čas. Ti ptáčkové spanilí chválí Pannu Marii; zezulenky libým hlasem cukrují, aj, cukrují. Poutníčkové rozmilí, pozdravujme Marii, čisté srdce Boží matce darujme, o, darujme. O, převzácný klenote, nejkrasší na tom světě! Kdo tebe má, ten se s tebou jako v nebi raduje. Slyš, matičko, volání, pros za věrné křesťany, by se ráčil Bůh smilovat nad námi, ach, nad námi! Vypros nám požehnání, o, Svatohorská paní, ať víra, náděje, láska přebývá mezi námi. Zvlášť se rač přimlouvati, když budem umírati, bychom hodně tělo Páně přijali, ach, přijali.
[: Bylo Juři pachole, :] [: sluhovalo ve dvoře. :] Vyslúžilo brany kůň, na konička sedelko, pod sedelko třmeněčko. Pod třmeněčko šátečku, švarnu Marijanečku. Marianko, dzěvečko, ež do ročku sedmeho, němiluj ty žadneho. Sedmy roček přichodzi, Juřiček jedzě z vojny. Natrefil tam pastyře, co černe bydlo pase. Ptam se ja cě, pastyři, je-li živa Slezkova, co švarnu dcerku měla? Och, Slezkova živa je, dněska dcerku vydaje. Už vy jenom pospeščě, na svadbu přijedzěcě. Jak za humny přijechal, velku střelbu udzělal, Marijance hlas vydal. Vyšla k němu Anička, Marjančina sestřička. Vitej z vojny, Juřičku, můj rozmily švagřičku. Marianka umřela, v klášteře je schovana, bilym ruchem odzita. Bilym ruchem odzita, černu hlinu přikryta. Třikrat klašter objechal, Marijanku zavolal. Marijanko, dzěvečko, přemluv ke mně slovečko! Cěžké moje mluveni, dy ve mně dechu něni. Zlaty prsteň s prstu sjal, Marijance na prst dal, a sam se zamordoval.
Měla sem synečka jako rozmarýnek, vzala mně ho voda, když kvetl barvínek. Dyž barvínek kvetl, levandula zrála, vzala mi ho voda, voděnka z Dunaja. 1) Já půjdu k Dunaju, budu volat hlasem: Voděnko dunajská, navrať 2) mně ho zas ven. Já ti ho navrátím, 3) ale ne živého, zabolí tě srdce, 4) pohlídna na něho. 5)
Objel syneček kolem černý les, nadvandroval si Vanov, pěknou ves. Přijel k Jarošovejm, zatlouk na vrata, vyšla Marjánka sama devátá. Kdo nám to tluče na naše vrata? Ať neotlouká stříbra a zlata. Já jsem tvůj milej z dalekej země, žádám, Marjánko, nocleh u tebe. Ráda, synečku, ráda nocleh dám, v horní komoře, kde sama léhám. Ustlala lože v horní komoře, rozčesávala vlasy, kadeře. Bylo půl noci, koníček řehtal, aj se Jarošů domek otřásal. Marjánka stala, čtvrt ovsa dala, zas polehoučku spat poléhala. Což pak, synečku, což tak tvrdě spíš, že svého koně hlasu neslyšíš? Já svého koně hlasu málo dbám, jen když Marjánku při svém boku mám. Až bude svítat, jejte pryč od nás, a neříkejte, že ste byl u nás. Ale řekněte, že ste koně pás na louce zeleny, v rose studeny.
Smlóvali se dvá, smlóvali, by preč vandrovali, z jedné dědiny do druhé, do krajiny cizé. A jeho milá, rozmilá napřed vandrovala, a když k hájičku když přišla, pod stromem usnula. A její milý, rozmilý za ňó na koňu jel, a když k hájičku když přijel, svó miló neviděl. Zavolal hlasem velikým: Ach, má milá, kde jsi? Zda-li tě zvěř neroznesla, lebo zabitá jsi? Uvázal koňa u duba, sám klek' na kolena, vytáhl z pošvy ostrý meč, uťal si hlavu preč. A jeho milá, rozmilá ze sna procítila, viděla ho zabitého, kůň stojí u něho. Měla tě milá dva nože, oba balzanovy, jedněm sobě hrob kopala, druhém se zabila. Ach, položte nás, položte do jednoho hrobu, aby naše věrné duše přišly k Pánu Bohu. Ach, položte nás, položte až tam na rozcestí, kady dobří lidi chodí, formánkové jezdí. Kdo tady půjde, pojede, ať na nás zpomene, tudy leží milý s miló. obá zabití jsó. Kdo tady půjde, pojede, ať sobě zpomene, tu leží milý pro miló, milá pro milého.
[: V černým lese v hájíčku :] namlóval šohaj děvečku. Tak ju dlóho namlóval, ja, až se na ňu rozhněval. Uvázal ju u dubu a nasypal jí žaludu. Pí voděnku, jez žalud, na mne smutného nežaluj. Čula voze za lesem a zavolala svým hlasem. Je-li tu kdo z Moravy, od mé maměnky z té strany? Zkažte tam mé mateři, nech mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, ja, sám Pán Bůh ví, kde budu. A já se tu dobře mám, vrany, straky kupce mám, pepř, kořeníčko prodávám. Ony mi to skupujó, dolů voděnkó spóščajó.
Na tych lichnovskych lukach tam se syneček bluka, bluka se blukaja, děvčaťa hledaja. Zavolal na ňu hlasem: Švarna děvečko, poď sem, poď, podaj šatečku zavazať hlavičku. Hděž ti ju porubali, hděž ti ju posekali? U fojta v ulici, šelmy pacholici.
Vyletěltě sokol na oblaky, vynášel se nade všecky vtáky, aj, nade všecko stvoření. Sedl sobě na štymberské veži, protíral si svoje zlaté péří, ach, svoje zlaté péřičko. 1) Střelil po něm štymberský král prudce, poranil mu jeho věrné srdce, aj, jeho zlaté srdéčko. A přiletěl k milé pod okýnko a zavolal: Pod, otevř, milenko, ach, spíš-li lebo mě slyšíš? A já nespím, já tě dobře slyším, ale já sem žádného nepustím, jenom vtáčka sokolíčka. 2) A tak se s ním dlóho domlóvala, až ho potom po hlasu poznala, poznala a zaplakala. Vítej, vítej z daleké krajiny, povidej mně zlé, dobré noviny, jak se ti ve světě vedlo? Zle se vedlo, má milá děvečko, zraněné je to moje srdečko, ach, zraněné je na stokrát. Kdyby byla v tém moc Boží daná, hojila bych tvé srdečko sama, ach, od večera do rána. Dej, má milá, kopat hrobek nový, do něho dej mé srdce raněné, nechať si v něm odpočine. 3) Od večera do rána hojila, ráno si ho pěkně nastrojila, večer k hrobu sprovodila. 4) Lež tu s Bohem, můj milý synečku, lež tu s Bohem, sivý holubečku, lež tady s Pánem Bohem! Zvoňte zvony na všecky tři strany, umřelo mně moje potěšení, jakého ve světě néní.
V černym lese při pěknym kopečku [: namluval tam synek švarnu děvečku. :] A tak dluho ju sobě namluval, ež zeleny vinek s jeji hlavy sjal. Prosim tě ja, prošvarny Janičku, něbraň mi zavolať na svu mamičku. Volaj, volaj, šak se nědovolaš, šak v tym černym lese ptačka něslychať. Jak ponajprem hlasem zavolala, hned se v černym lese chojka lamala. Jak po druhej hlasem zavolala, hned bystra vodička z Dunaja lela. Jak po třeti hlasem zavolala, jeja mamička hned z hrobu vstavala. Zhůru, staňte, rozmili synove, už se s našu Anu v horach zle děje. A synove z hrobu povstavali, na svoje koničky vrane sedali. Potkali tam jedneho Janička, byla zkrvavena jeho šablička. »Cos udělal, rozmily Janičku, že maš zkrvavenu svoju šabličku?« Letěla tu bila holubička, a ja sem ji střelil prostřed srdečka. Něbyla to bila holubička, to byla, Janičku, naša sestřička. Kaj si poděl, rozmily Janičku, kaj si poděl tu našu sestřičku? Zakopal sem v lese při chodničku a přikryl sem ju zelenu chvojičku. A hned Janičkovi hlavu sťali, na tej hlavě jemu klobuk něchali. Na klobuček psali zlate litery, by lide věděli, čim se provinil.
Vyjel do pole, střelil z pistole do té naší brány, aby uslyšela jeho najmilejší, jak mu pěkně hráli. A jak uslyšela, hlasem zavolala: Poď sem, můj synečku, aby tady bylo na tisíce lidu, já ti dám voničku. [: Voničku mu dala, :] vršek utrhala, [: možeš, synku, věděť, :] že je láska malá.
[: Když v úterý raníčko :] vychodilo jasné slunečko. Nad tú horu vysokú, nad tú lindu, lindu zelenú. Na té lindě ptáčkové, prospěvujú oni vesele. Rozličné hlasy majú, švarné děvečce porokujú. Ptám se já tě, slavíčku, abys mně pověděl pravdičku, na dlúze-li mého veselí? Tvého veselí nic déle enem od pátku do neděle. Ty to, ptáčku, ty to lžeš, mého veselí je enem dnes.
Když ja si zpomenu na svého tatíčka, slzy mě poleju, nevidím chodníčka. Když já si zpomenu na svoju maměnku, slzy mě polejú iďa na travěnku. Zhůru ke krchovu cestička dlážená, tam je má mamička na něm pochovaná. Zhůru ke krchovu dlážený chodníček, tam je pochovaný můj dobrý tatíček. Krchove, krchove, ohrado zelená, už sem na tě vsela své drahé semena. Už sem si nasela mamulku, tatíčka, ešče si naseju sestřičku, bratříčka. Hrobaři, hrobaři, hluboko sázíte, předrahé semena, nikdá nezcházíte. Mamulko, mamulko, hluboko ste lehly, své ubohé dcery k místu nepřivedly. Tatíčku, tatíčku, v hrobě jako v kleci, mně ubohé dceři ubližujú všecí.1) Ubližuj, ubližuj, máš-li ubližovat, moja těžká křivda bude k Bohu volat.2) Vy buchlovské zvony, na dva hlasy zvoňte, vy moji rodiči, vy mně hore vstaňte!
[: Komu je horši na světě :] jak tej ubohej sirotě. Co svych rodiči němaju a po světě se tulaju. Ach, každy laje a bije a žaden něpolituje. Ach, polituj mne sam, Bože, dy můj tatiček němože.1) Už můj tatiček tvrdo spi, moja mamička něslyši. Ach, můj tatičku, stavajtě, požehnani mi davajtě. Ach, dajtě mi ho s ručičku, můj roztomily tatičku. Ach, můj tatiček něstava, požehnani mi nědava, A sam Pan Bůh je vysoko a můj tatiček hlyboko. Moje ďiťatko, něvolaj, a mi těžkosti nedělaj. Bo ja už věcej něstanu, ležim tu pod tverdu zemu. Sem od tebe daleko, ležim ve hrobě hlyboko. Ležim blizko kostela, něslyšim ja zvoněňa. Ani ptačka zpivati, ene tvůj hlas nařikati.
1. Okolo Jarošova teče voděnka troja; proč na mňa nehojakáš, kamaradečko moja? 2. Okolo Jarošova teče voděnka troja; a já na ťa hojakám, kamaradečko moja. 1. Okolo Jarošova teče voděnka troja; užis posnídala, kamaradečko moja? 2. Okolo Jarošova teče voděnka troja; a už sem posnídala, kamaradečko moja. atd. sebe otazují a sobě odpovídají. Neslyší-li hned děva druhá hlasu děvy první, tedy tato silněji hojaká: 1. A proč sa na mňa hněváš, proč sa na mňa duješ? Já na ťa hojakám, ty mně neděkuješ. 2. Já tobě děkuju, ale pomalúčky, aby mia neučuly moje kamaradečky.
Já su malý žáček, zpívám jako vtáček. Ešče bych lépe zpíval, dybych žemličky s medem jídal. Ale já nemám hlasu, jídávám s olejem kašu. *) Já su malá panenka, chcu byt Kristova milenka. Ráda do kostela chodím, Pánu Bohu se tam modlím. **) Já su malá Apolenka, vyletěla sem z komínka. Lidé se mne polekali, na kolena poklekali, lidé se mne nelekejte, na kolena neklekejte. ***) O, Kriste králi, my žáci malí víme o tobě, žes přišel s nebe, stoupils k nám dolů, byls s námi spolu. Na zemi's bydlel, tomus ty sám chtěl, Protož my všickni dnešní vršečky tobě zpívat budem až na věky, amen.
[: Přijeli, přijeli :] ti Turci pohani. Zajali, zajali dvé mladé čeledi. Kačenku s Janíčkem, sestřičku s bratříčkem. Kaču do světnice, Janka do temnice. Sedum roků šila, oka nezmrúžila. Až na ten osmý rok očičko zmrúžila. Uzdál sa jí sníček, sníček neveselý. Že její bratříček ve velkém vězeňu hluboko pod zemjú.1) Rukama lámala, žalostně plakala. Co je ti, Kačenko, přepěkná švadlenko? A či je ti křivda od tych mojich dětí lebo od čeledi?2) A mně není křivda od tych vašich dětí, ani od čeledi. Ale je mně křivda od vašeho pána, čirého pohana. Vězí mně bratříčka v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Neplač ty, Kačenko, přepěkná švadlenko. Pána opojíme, klíče mu ukradem, temnicu odemknem. Klíče mu ukradli, temnicu odemkli. Dvanást vrat odemkla, žádného nenašla. Třinasté odemkla, tam bratříčka našla. Bratříčku můj milý, jsi-li ješče živý? Já jsu, má sestřičko, ale juž maličko. Moje bílé nohy po kolena v zemi. Moje ruce bílé po loktě uhnilé. V mojí bílej hlavě myši pelech majú. V mém bílém životě žaby řechotajú.3) Poďme, můj bratříčku, do svojí krajiny, ješče-i najdeme koho svej rodiny. Na záda ho vzala, k rodičům spíchala. Když k matce přijeli, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.4) Sýra, chleba nemám, noclehu vám nedám. Chyba bych vám dala v tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Když bylo půlnoci, Janíček vody ptal. Sestra nemeškala, k matce hned běžela, od ní vody ptala. Jak já ti vody dám, dyž já žádné nemám? Kohútek zazpíval, Janíček umíral. Kačenka švadlenka hlasem zaplakala. Nebylo by mně žel, dybys mně byl umřel v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Ale’s ty mně umřel u maměnky mojí. V tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Súseda slyšela, hned k matce běžala. Súsedo, súsedo, co si ty za matka.5) Syn tvůj ti umírá v tej starej stodole, na tej shnilej slámě. Děti, moje děti, proč ste sa neznali? Šak sme sa dost znali, mamičkú vás zvali, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.