umřít / umírat

Displaying 1 - 74 of 74
Ej, koj j ä zomriem, nebudem žič
[: Vím já kostelíček pod jednó horó,:] [:a v tom kostelíčku:] tři oltáře só. Na jednom oltáři Panna Maria, na druhém oltáři milý svatý Ján, na třetím oltáři milý Kristus Pán. Nad Pannó Marií svíce hořijó a nad svatým Jánem varhany hrajó. A před trůnem Božím růže rozkvétá, a z té bilé růže vtáček vyhlídá. A to nebyl vtáček, to byl syn Boží, kerý pro nás umřel na svatém kříži.
Když idu okolo kříže, lejó se mně v oči sloze, když pohlednu na svatý kříž, na němž umřel můj Pan Ježíš. Nedopóščej, Bože, na mne, že sem zhřešil přenáramně! Když já budu v černé zemi, rač spokojiť mé svědomí.
(Tanečná svatá) Na svatém Kopečku, na svatém Hosténě, [: a tam jsó dvě perličky, :] néní jich v Moravě. Není na Moravě přes ty dvě Marie: jedna na svatém Kopečku, druhá na Hosténě. Ja, kdybych byl umřel na svatém Kopečku, byli by mně pochovali v samém izopečku. Ja, kdybych byl umřel na svatém Hosténě, byli by mně dali přikrýt v samým rozmarýně. Za svatým Fridečkem slunečko vychází, budiž pozdravena, ode všech uctěna, Fridecká Maria. Nad svatým Hosténem stojí na poledně, budiž pozdravena, ode všech uctěna, Hosténská Maria. Nad svatým Kopečkem slunečko zachází, budiž pozdravena, ode všech uctěna, Kopecká Maria.
O, Maria, hvězdo morská, přebolestná matko božská, na tom moři světa vzdychám a s prosbou k tobě pospíchám. Račiž mě v smutku těšiti, v nebezpečenství chrániti, abych nikdy nepoklesl, zlé i dobré jednak nesl. A když přijde čas určitý a smrť se bude blížiti, tenkrát v poslední nemoci přispěj svou mocnou pomocí. Umříti se já nebojím, nebo se nádějí kojím, že skrz tvou svatou ochranu k tvému synu se dostanu.
Vzdejme čest Bohu samému, Bohu Otci nebeskému, jenž nás vše ráčil stvořiti a na tom světě říditi. Buď čest božská Bohu Synu, že z nás odňal věčnou vinu, kdy za nás ráčil trpěti, na dřevu kříže umříti. Buď čest i Duchu svatému, posvětiteli našemu, že nás na křtu svatém zplodil, dítkami Božími zvolil. Požehnej, Bože, ty dary, ať nám všem slouží ke zdraví, jako na svadbě chudobské, v městě Káni Galilejské. Ať jsou tělu k otavení, duši naší ke spasení. My tě chceme chválit vděčně, zde a v nebi nekonečně.
Žalostné kvílení, rozmilí křesťané, přesmutné loučení Panenky Marie s synáčkem svým nejmilejším, k hrozným mukám odsouzeným; k smrti se ubírá, žalostí omdlívá. »Matičko má milá, moje potěšení, hodina nastává smutného loučení. Již já musím na smrť jíti a hrozné muka trpěti; již se s tebou loučím, Bohu tě poroučím.« Synáčku můj milý, mé srdce rozmilé, ach, neopouštěj mne, matičky své milé. Rozpomeň se na mou lásku a na mou lítost mateřskou, neb nemám žádného krom tebe samého. »Matičko má milá, nemůž jinak býti, my se již musíme spolu rozloučiti. Již mě Jidáš židům zradí a mě falešně políbí, budou mě vázati, po zemi smýkati.« Synáčku můj milý, nech mne s tebou jíti, já volím za tebe ty muky trpěti. Stokrát chci raděj umříti, než bez tebe živa býti, mé srdce rozmilé, ach, k sobě vezmi mne. »Ach, to musí býti, matičko má milá, láska má mne nutí, Otec toho žádá. Všechen svět mám vykoupiti a smrti věčné zbaviti. K smrti se ubírám, tebe zanechávám.« Žalostná já máti, již sem opuštěná, již vidím synáčka, jak v krvi omdlívá, po všem těle sbičovaný a trním korunovaný, kříž přetěžký nese, bolestí se třese. Synáčka milého na kříž jsou přibili, když vypustil ducha, kopím bok prohnali; jak já nemám smutná býti, nad synáčkem omdlévati! Ze všech ran krev teče, pro tebe, člověče. O, hříšný člověče, vezmi si do srdce mého syna rány, mé velké trápení! Budeš-li to rozjímati, máš věčnou slávu dostati, budeš s mojím synem až na věky. Amen.
Ach, můj Bože z nebe, Bože na výsosti! [: Dal se mně syneček :] do těžké nemoci. Debech já věděla, že homře za Prahó, dala bech mo dělat trohlo bramoruvó. Trohlo bramoruvó, z rozmarýno věnec, habe každé věděl, že bel můj mládenec. Jož teho mládenca po krchově nesó, jeho némiléší za ňém k hrobu vedó. Jož toho mládenca do hroba dávajó, jeho némiléší vodó homévajó. Jož teho mládenca do hroba vložili, jeho némiléší dvá vod hroba vedli. Do kapcečke sáhla, tolárek vetáhla, tem malém žáčkovém po jedném dávala. To máte, žáčkové, za vaše slóžení, že ste poslóžili mýmo potěšení. Pochovali ste mně z červené růže květ, ten mně bel miléší nežle ten celé svět.
Hajičku, hajičku, si pěkny zeleny; leži tam syneček, cely poraněny. Dyby ja věděla, že tě hlava boli, poslala by ja ti někaj pro dochtory. Něchcu, ma děvečko, dochtorovej masti, už su porubane na hlavě me kosti. Dyby ja věděla, že už musiš umřiť, dala by ja tobě košulu zlatem šiť. Nědavaj, děvečko, košulu zlatem šiť, klekni na kolena a pros Pana Boha, bych moh co spěš umřiť. Na hrobě klečela, žalostně plakala a bilym šatečkem oči utirala. Něplakaj, děvečko, o synka mrtveho, možeš sobě vybrať z tisica jedneho. A ja bych vybrala, až bych baj přebrala, něni žadny milši nežli ten najprvši.
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.
Od pondělí na úterý [: byl Heřmánek zarmúcený. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu v klíně jabka. Můj synáčku, kam pojedeš, že své vrané koně češeš? Já pojedu pro svú milú, pro nevěstu roztomilú. Já si musím pro ňu jeti, dybych měl život ztratiti. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 1) Když na lúku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmánka postřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmanka zastřelili. 2) »A jední sa se mnú vraťte, a jední mně pro ňu jeďte.« A jední sa s ním vrátili, a jední mu pro ňu jeli. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 3) »Všecky hosti tady vidím, jenom ženicha nevidím. Kde je, kde je můj Heřmánek, že on sám pro mne nejede?« Tvůj Heřmánek doma zůstal, hodným hostom stoly chystal. Jak živa sem neviděla, aby ženich zůstal doma. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, krev červenú tam spatřili. Ptám sa já ťa, družičko má, z čeho je tá krév červená? Zabili sme tu jelena, z toho je tá krév červená. Když za humna přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, komu to tak pěkně zvoňá?« Umřelo tam pacholátko, jemu to tak pěkně zvoňá. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek ve sklepě je, hodným hostom víno leje. Jak živa sem neviděla, co by ženich ve sklepě byl, hodným hosťom víno točil. Když za stoly posedali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek v komoře je, leží v malovanej truhle. 4) Štyry stoly přeskočila, na pátém se zatočila, hned do komory skočila. 5) Dva zlaté nože nalezla, jeden bodla v pravém boce, druhý bodla proti srdce. 6) Ulomte chvojku zelenú, přikryjte tu krév nevinnú. Ať na ňu vrany nekvačú, černé oči ať neplačú. Na druhý deň matka její přijela tam s peřinami. »Všecky hostě tady vidím, enom svěj dcery nevidím.* Vaša dcera je v komoře, stele pěkné bílé lože. Jak pak by ho, smutná, stlala, dyž tady peřin neměla? A ležá tam milá s milým, jsú přikrytí rozmarýnem.
Za Opavu na rovni, na rovni, hejnam, na rovni. [: vytočil se na Koni. :] Na koni se vytočil, vytočil, hejnam, vytočil, meč mu z pošvy vyskočil, milej do boku skočil. Šatku z sebe odvazal, milenku ju opasał. Trp, ženičko, trp bolu, až dojedzěm do domu. A ona to tajila, od rana do večera. A jak bylo na večer: »Starosvatko, scěl lože, me srdečko němože.« Ta nevěsta lenivá, sama mne spať pobiza. A jak bylo půlnoci, Janiček se obraci. Ona byla studena, jak by byla umřena. A jak bylo na ranu a o dobrem snidaňu, 1) mać za dceru přijela, 2) na třech vozech šat mela. A na štvrtem peřiny, to všecko dceruščiny. A všeci ju vitali, edem jeji dcera ni. Ach, kaj je ma dceřička, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Z čeho by ho ustlala? S sebu peřin něvzala. Ej, z drelichu bileho, už nětřeba ineho. Za co si se, zradco, bral, žes ju už zamordoval? Oj, macičko, něchcjuci, vi Pan Bůh všemohuci. Obrać, pachole, ku dvoru, pojedzěmy do domu. A kravičky mučely, už Aničky něměly. 3) Aj, kdo nam da travičky, už němamy Aničky.
[: Bylo Juři pachole, :] [: sluhovalo ve dvoře. :] Vyslúžilo brany kůň, na konička sedelko, pod sedelko třmeněčko. Pod třmeněčko šátečku, švarnu Marijanečku. Marianko, dzěvečko, ež do ročku sedmeho, němiluj ty žadneho. Sedmy roček přichodzi, Juřiček jedzě z vojny. Natrefil tam pastyře, co černe bydlo pase. Ptam se ja cě, pastyři, je-li živa Slezkova, co švarnu dcerku měla? Och, Slezkova živa je, dněska dcerku vydaje. Už vy jenom pospeščě, na svadbu přijedzěcě. Jak za humny přijechal, velku střelbu udzělal, Marijance hlas vydal. Vyšla k němu Anička, Marjančina sestřička. Vitej z vojny, Juřičku, můj rozmily švagřičku. Marianka umřela, v klášteře je schovana, bilym ruchem odzita. Bilym ruchem odzita, černu hlinu přikryta. Třikrat klašter objechal, Marijanku zavolal. Marijanko, dzěvečko, přemluv ke mně slovečko! Cěžké moje mluveni, dy ve mně dechu něni. Zlaty prsteň s prstu sjal, Marijance na prst dal, a sam se zamordoval.
Sivy sokol zaletěl, hej, hej, ež přes Krakov přeletěl. Krakovjanky, měščanky, hej, hej, nikda nic nědělaju, sokola posluchaju. Sokoličku, Janičku, kaj maš svoju milučku? Moja mila umřela, v klašteře je schovana. Bilym ruchem oděta, černu hlinku přisuta. Třikrat klašter obešel, žadných dverek něnašel. Edem jedno okynečko, svoji milej srdečko. Hej, milenko, děvečko, potěš moje srdečko. Ja sem ti ho těšila, dokud sem živa byla. Včil ho těsiť něbudu, ani už tež němožu. Nech ho těši svaty Jan, na ostatku Pan Bůh sam.
[: Bude vojna, bude, :] [: kdo pak na ňu půjde? :] Kdož pak by šel jinší, chyba najmilejší. Na koníčka sedal, s pláčem sa s ňú žehnal. Čekaj mia do leta, do leta sedmého, až do úplného. Sedmý rok dochodí, milého tu není. Máti sa dcery ptala, budeš-i naň čekať lebo sa vydávať? Radši bych umřela, lež bych sa vydala. Slovo nevyřekla, hneď a i umřela. Milý z vojny jede, kůň pod ním smutně jde. Můj koníčku sivý, proč si tak truchlivý? Snad milá umřela lebo sa vydala? Milúčka umřela, v klášter je schována. Třikrát klášter objel, a dveří nenašel. Edem okenečko, co svítilo slunéčko, na divčino líčko. Milúnká děvečko, potěš mé srdečko! Prvej sem těšila, včilej už nemožu. S koněm sa zatočil, hořem sa rozpučil. Zhynul on pro milú, ona pro milého. Zhynuli obádvá, jeden pro druhého.
[: Nad Kostelcem je černý les, :] [: žalo tam pět panen oves. :] Povězte mně, mé panenky, mého srdca holuběnky: Je-li tady moja milá, je-li zdravá jako jiná? Tvoja milá už umřela, včerá ráno pohřeb měla. Zvoňte, zvony, na vše strany, umřelo mé potěšení. Zvoňte, zvony, po všem světě, že už já nemám děvčete. Ukažte mně tu stežčenku, kady vezli mó panenku. Ta cesta je právě známá, rozmarýnem vypletená. Kady panenka vezená, všady rosička sražená. Povězte mně, kde tam leží? »Na kerchově vedle dveří.« Ponejprv kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po druhé kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po třetí kerchov obešel, na její hrobeček přišel. »Kdo se šlape po mém hrobě, nedá mně v hrobě pokoje?« Já se šlapu, moja milá, jsi-li ty ke mně upřímná? »A to je Janiček milý, co tu po mém hrobě chodí.« A šel cestó pod podlóbí, tam, kde má hrobař nádobí. A vzal ryčku a motyčku, aby vykopal Aničku. Běž, Janičku, běž ty domů, poruč mě tu Pánu Bohu. A šak ty mne už nezvihneš, ešče spíše za mnó přindeš.
[: Co sa stauo v nově :] [: na Novej dědině? :] Zabiuo tam dřevo syna Strakového. Ráno vyjeu zdravý, šohajíček švárný. Napouedne jede ceuý pouamaný. Tatíčku, mamičko, otvírajte dveře, z vašeho synáčka nevinná krev leje. Jak to usuyšeua ta jeho sestřička, rukama uomiua o svého bratříčka. Na kohos, Martinku, na kohos ty vouau, keď na ťa velký dub v čirých horách padau? A byu bych já vouau na svého tatíčka, než mně krev zaliua mé černé očička. A byu bych já vouau na svoju mamičku, než mně dub proraziu na štvero huavičku. Ubohá matička u postele stáua, smutně naříkaua, až k zemi padaua. Jak se ty, můj synu, dúho trápit budeš? Čili mně okřeješ, čili ty mně umřeš? Okřeju, okřeju, mamičko má miuá, až na mém hrobečku bude černá hlína. Na tej černej hlíně vyroste rozmarýn, mamičko má miuá, potom vám ozdravím.
Dcera matku prosila, hej, hej, prosila: Moja maměnko rozmila! Něvdajtě mne dalečko, hej, hej, dalečko, edem přes male polečko. 1) Matka na to nědbala, tym dalej ju vydala. 2) To do cizej krajiny, mezi ty turecke pany. 3) Když jest bylo po roce, chtěla dcera isť k matce. Stroj, pachole, košinu, pojeděm na hostinu. Jak do pole přijeli, zvony zvoniť slyšeli. Jak do dvora přijeli, žadného něviděli. Jenom male pachole, co sedělo při stole. Všecky dveře zamčeny, žadneho něni k spatřeni. Ptam se ja tě, pachole, hdě moja maměnka je? Mamička nam umřela, to včera od večera. Leža tamto v komůrce, v malovanej truhelce. Dcerka, jak to učula, hned k mamičce běžela. Ach, mamičko, stavajtě, požehnani mně dajtě. Dy stě nam ho nědaly, když stě nam umiraly. Ach, mamičko, stavajtě, slovečko ke mně mluvtě. Ma dceruško, něvolaj, těžkosti mi nědělaj. Ja bych rada mluvila, dyby ja živa byla. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa. Ani ptačka zpivati, tej zezulky kukati. Těš tě už tu Pan Bůh sam, matka Boži, svaty Jan.
[: Rojily se včeličky; :] nebyly to včeličky. To byli dobří ludé, dobří ludé měščané. Pro dcerušku přijeli, vezma dcerku pryč jeli. O, má milá matičko, nedajte mia dalečko. Dajte mňa naprotivo, ať je mi všecko milo. 1) Čím dalej, tym najlepší, dceruško najmilejší. Dcerka sa rozhněvala, do roka nepřijela. A jak bylo po roce: Poďme, milý, k mej matce. A když k matce přijeli, žádného tam nenašli. Enom jedno pachole, které stálo při stole. O, má milá sestřičko, maměnka nám umřela. O, můj milý bratříčku, co mi poručila? Štyry koně ve dvoře, sto zlatých na komoře. 2)
Na horách, na dolách co sa to tam bělá; 1) husy-li to seďá 2) nebo snihy ležá? Dyby byly husy, už by ulétaly, dyby sněhy byly, už by otajaly. 3) A to sa tam bělá postelka vystlaná, 4) leží tam šohajek, hlava porúbaná. Z jednej strany leží z ocela šablenka, z druhej strany sedí jeho frajerenka. V jednej ruce drží bílený šáteček, v druhej ruce drží zelený prúteček. Bíleným šátečkem čelo mu utírá, zeleným prútečkem muchy mu oháňá. Ani mně neumřeš, ani neokřeješ, ani mně nepovíš, jak dlúho živ budeš. 5) Podaj mně, má milá, šablu zrcadelnú, nech sa já podívám, jak mně líčka blednu. 6) Šablu mu podala, honem odskočila, na jeho srdečku zradu ucítila. Kdo ti, moja milá, kdo ti tu radu dal, věrné ťa, má milá, věrně ťa miloval. Dala mně ju, dala, má stará mamička, by mia neseťala tá tvoja šablička. 7) Byl bych ti, má milá, byl bych ti hlavu sťal, 8) aby po mej smrti žádný ťa nedostal.
Bože můj nebeský, jdú na mňa tesknosti, že můj milý leží ve velkej nemoci. Dybych já věděla, že jemu pomožu, zajela bych já mu pro červenú růžu. Nehledaj, má milá, tej červenej masti, už je má hlavěnka porúbaná dosti. Dyby já věděla, že mně míníš umřít, dala bych já tobě košelku zlatem šit. Nedávaj, má milá, košelky zlatem šit, a pros Pána Boha, abych mohl okřít. Podaj mně, má milá, šablu zrcadlnú, nech sa já podívám, jak mně líčka blednú. Jak mu ju podala, na straně ostala; kdo ti tu radu dal, bys u mňa nestála? Dala mně ju, dala, má stará matička,, by mňa neseťala tá tvoja šablička. Byl bych ti udělal svadbu bez ohlášek, až by mně byl ostal krvavý palášek.
Na tureckém pomezó vrátné pěknó dceru má, ach, můj Bože, rozbože, kýž mně ju Pámbu dá! Poslal Turek psáníčko po poslu do dvoru, aby bylo dodáno Kačence do domu. Otec u vokna stojí, do psáníčka hlídá, a po každým hlídnuťó smutně sobě zdychá. Můj tatínku rozmilí, co smutně hlídáte, a po každým hlídnuťó smutně si zdycháte? Jak pak nemám zdychati, mám ti Turkům dáti a mý dítě rozmilý, mám ti vopustiti! Můj tatínku rozmilí, déte truhlu dělat, a dyž Turek pojede, já budu homírat. Turek do dvora jede, na Kačenku se ptá: »Ach, můj Bože nebeské, Kačenka homřela.« 1) Turek nescel věřiti, šil se sám podívat a hoviděl Kačenko na márách homírat. »Má Kačenko rozmilá, tvý tvářičke červený; dyž je tělo umrlý, só tvářičke bledý.« 2) Jak nemá byt červená, dyž jí srdce hoří, a ten plamen vod srdca de do jeho tváří? Dal jí šaty hodělat ze samé dykyty: A tuhle máš, Kačenko, moje krásné kvítí. Dal tě jí hrob hodělat z bílého bramoru: A tuhle máš, Kačenko, tu máš svó komoru. Dal jí truhlu hodělat ze stříbra, ze zlata: A tuhle máš, Kačenko, má huběnko zlatá. Dal ti jí všudy zvonit, všudy na vše zvony, 3) aby bylo slýcháno po turecké zemi. Turek ze dvora jede, třikrát se zatočil a velikó žalostí hořem se rozskočil. O, lásko, o, lásko zlá, jak ty mnoho můžeš, že ty tem mladém lidům ze světa spomůžeš. 4)
[: Šla Kača pro vodu k bílému Dunaju, :] [: postřetla tam Turky, podala jim ruky. :] Hned domů běžala, rukama čapkala. Bože milý dobrý, co sem udělala? Psaní za psaním šlo, až Kačenky došlo. Tatínek čte psaní celý zarmúcený. Tatíčku můj milý, co vy to četete, že nad tím plačete? A jak nemám plakat, dyž tě mám Turku dat? Turku škaredému, pohanu čírému. Turkova nebudu, radši z náhla umřu. Dajte truhlu dělat, dyž pojede Turek, já budu umírat. Nahoru vyběhla, okénkem vyhledla. Kavky-li letíja, či Turci běžíja? Kavky neletíja, než Turci běžíja. Turek na dvůr jede, běžte mu otvírat. A ja budu sama v komoře umírat. Do komory vběhla a do truhly lehla. Turek s koňa skočil, do světnice vkročil. Dař Pán Bůh, máti má! Co dělá Kače má, že mne tu nevítá? Kačenka umřela, jak byla neděla. A tam ona leží, u tych bočních dvéří. Turek na to nedal, jen Kačenky hledal. Šli do prvních dvéří, tam Kačenky néní. Šli do druhých dvéří, tam Kačenky néní. Šli do třetích dvéří, tam Kačenka leží. *) Tak celá červená, jak by živá byla. Zlatý pás odpásal, Kačenku opásal. Zlatý prstének sňal, na její prst ho dal. Na krk její bílý dal drahé gorály. Dal jí truhlu dělat z samého bramoru: Tu máš, má panenko, tu máš svú komoru. Dal jí zvonit hrany na patery strany, až se rozlíhalo po Tureckej zemi. Turek z brány jede, milá z komory jde. Sprovoď tě Kristus Pán do tureckej země, abys sa nevrátil jak si živ už ke mně!
[: Seděl jeden vězeň :] sedumdesát neděl, a tak těžko seděl, až tam ošedivěl. Sam sobě rozmlúval, kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal. Svú dceru Barboru, polovicu dvoru. Žádný ho neslyšel, edem to pachole, co poklúzá koně. Pachole nemeškalo, Turkům povídalo: Slyšte, milí páni, co náš vězeň praví: 1) Kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal, dcerušku Barboru, polovicu dvoru. Turci nemeškali, vězňa vyručali. 2) Přišel vězeň domů, sednul si ke stolu, svěsil hlavu dolů. Což je vám, tatíčku? 3) Snad vás hlava bolí, nebo život celý? Mia hlava nebolí, ani život milý; slíbil sem ťa dáti Turku pohanovi. 4) A já bych zaň nešla, radši bych umřela. 5) Na hůru běžala, muziku slyšala. Můj milý tatíčku, pro koho to jedú, střílajú, bubnujú? Pro tebja, Baruško, najmladší dceruško. A Turci přijeli, všecko strojné měli. Koníčky v šarlatě, pacholci ve zlatě, její najmilejší v samém diamantě. 6) Do voza sedala, s otcem sa žehnala. S Bohem, můj tatíčku, už k vám víc nepřijdu, zakél živa budu. 7) Patnást míl ujela, slova nemluvila. Třidcet míl ujela, slovo promluvila: Počkaj, milý kočí, až z voza seskočím, napiju sa vody. 8) Nepij, milá, vody, máš vínko ve vozi. Pivo, vínko dobré, vodička najlepší. Ona seskočila, vínek s hlavy sňala, na vodu pustila. Plyň, ty můj vínečku, až k mému tatíčku, a pověz ty jim tam, že sem sa vydala bystrému Dunaju. Ty drobné rybičky, to moje družičky; ti velcí kaprové, to moji družbové; vrbina, olšina, to moja rodina. Vody dosihala, do Dunaja padla. Turek křičí, plače a sobě naříče. Její bílé vlasy po vodě sa plasí. Její bílé ruce vodú plavú prudce. Její černé oči, písek sa v nich točí. Turek křičí, plače a sobě naříče: Bych ťa byl dovezl k svej milej mateři, nedala by tobě po zemi choditi; byla by ti stlala červené přikrytí. Zvonily by tobě ty turecké zvony. Včil ťa budú žráti ty morské potvory.
Byla jedna vdova, patnast dcerek měla. Všecky povdavala, Verunku něchala. Turek se dověděl, hned pro Verušku jel. 1) Za humny seděla, zlatém vyšivala. Slyšela tam hrati, bubny bubnovati. Komu to, maměnko, komu to bubnuju? Tobě to, Verunko, Turci pro tě jedu. Ma mila maměnko, hdě bych se skovala? Skryj se do komory, jsu tam troje dveři. Jak Turci přijeli, všeci je vitali, jenom Verunka ni. Kaj je ma Veruška, ona mne něvita? Jak byla neděla, Veruška umřela. Turek na to nědal, jen Verunky hledal. Šli do prvnich dveři, tam Verunky něni. Šli do druhych dveři, tam Verunky něni. Šli do třetich dveři, tam Verunka leži. Mlada cisarovna, vypravuj se s nami. A Verunku vzali, na kočar ju dali. Jak byla za vraty, volala na braty: Bratřicci rozmili, zůstaňtě tu s Bohem. Ujela půl cesty, volala na sestry: Sestřičky me mile, buďtě vy tu s Bohem. 2) Jak přijeli k dubu: Staň, kočarku, se mnu. A choji lamala, pod kočar chybala. Ma mila Verunko, na co ty to lameš? A to na znameni, že tu Turci jeli. Jak přijeli k mořu: Staň, kočarku, se mnu. Abych se napila z bystreho Dunaja. Něpij to, Verunko, lepši u Turků vinko. Než bych měla vinko piť, volim se utopiť. 3) Do vody skočila, hned se utopila.
Ten fraštacký mýtník sedí ve vězení, sedí ve vězení v Červeném Kameni. 1) Mýtníčku fraštacký, či si ešče živý? Živý sem já živý a na poly shnilý. Moje bílé tělo všecko očerňalo, moje bystré oči pískem zapadnuly. Mýtníčku, mýtníčku, máš ty jednu dceru, až nám ty ju slúbíš, ty sa vyslobodíš. A keď přišel domů, sednul na stoličku, sednul na stoličku, zalomil hlavičku. Pantatíčku starý, či vás hlava bolí, či vás hlava bolí, a či život bělý? Hlava mia nebolí, ani život bělý, ale si ty, dcerko, Turkom zaprodaná. Nechajte, tatíčku, nech jich oklamáme; máme dvě služebné, z tych jim jednu dáme. Dcerko Katerinko, sklamat sa nedajú, sklamat sa nedajú, tebe oni znajú. Dcerko Katerinko, vejdi do světličky, co krajší šaty máš, obleč si na sobáš. Dcerko Katerinko, postav si stoličku, zvihni očka hore, pozři na horičku. Či to dú mrakavy, či zore červené? Oj, pro tebja idú koče zostrojené. 2) Keď už oni přišli vrch hory vysokej: Turecká družičko, požičaj nožička, ať si já překrojím dvě sladké jablíčka. Zabudla sem si ho v tatíčkovém dvoře, v tatíčkovém dvoře na kameném stole. Turecký družbičku, požičaj nožíčka, dala mi mamička těsného lajblička. Turecký mladý zať, požičaj nožíčka, len si já odkrojím svého radostníčka. A jak ho chytila, do srdca štuřila, vrch hory vysokej hnedky tam zemřela.
Stála svadba, stála do bílého rána, v pondělí celý deň, celý boží týdeň. Ty družbo nejmladší, pro Boha tě prosím, neukládej mě s ním, lebo umřit musím. Bys také umřela, ty s ním spáti musíš. Bože můj, Otče můj, k čemu ty mě nutíš! Dyž je ukládali, jemu přikázali, aby se jí netknul, až právě v půlnoci. Dyž bylo v půlnoci, k dvanásté hodině: Obrať se, ty milá, pravým líčkem ke mně. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Pravím ti po druhé, obrať se ty ke mne tym líčkem červeným, červeným a bílým. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Pravím ti po třetí, obrať ty se ke mne tym líčkem červeným, červeným a bílým. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Za klobúček sáhnul, ostrý mec vytáhnul, svojí nejmilejší do srdečka bodnul. A ráno, raníčko, ženky se schodily, jeho nejmilejší snídaní strojily. Ach, ženky, ženičky, snídaní nestrojte, mojí nejmilejší košulenku šijte, a mi viset dejte. *) Její milá máti do komory vkročí, svoje bílé nohy všecky v krvi zmočí. Bože můj, Otče můj, co sem udělala, že sem svú dcerečku na ten snub nahnala! A hosti se ptajú, jaký šat jí dajú? Nedejte jí ženský, dejte jí panenský.
[: Šla děvečka na vodičku :] ež k bystremu Dunajičku. Jednu ručku vodu brala a druhu se podpirala. Ručka se ji pošinula a děvečka v Dunaj padla. Daj mi, Bože, daj synečka, co by pomoh' z Dunajička. Janiček tam koně pase, ten se beře po tym hlase. Chceš, děvečko, moja byti? Chcu tě z vody propustiti. Chcu, synečku, chcu tva byti, poď mi ty z vody pomocti. O, daj, Bože, daj slunečka, ať mi uschně ta děvečka. »O, daj, Bože, veliky můr, ať mi umře něliby můj.« Ně tak si mi slubovala, dys po Dunaju plyvala. »Slub něberu v Dunajičku, sluby beru v kosteličku, při tym velkym oltařičku.«
[: Oj, pošlo diťatko, :] male pacholatko. Potkal ho stařiček, a to byl Pambuček. Kaj iděš, diťatko, male pacholatko? Jdu ja, stařičku, svej matičky hledať, by mi šli chleba dať. Tvoja mamka leži ten hrob ode dveři. Padlo na prvši hrob, křičelo, plakalo, matičko, volalo. Nic tam něslyšalo, enem zahučalo. Padlo na druhy hrob, křičelo, plakalo, matičko, volalo. Nic tam něslyšalo, enem zahučalo. Padlo na třeti hrob, křičelo, plakalo, matičky volalo. Ach, hdož to tam vola, pokoja mi něda? To ja sem, matičko, ja, vaše diťatko. Kaj maš tu košulku, co sem ti ušila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Kaj maš tu letničku, co sem ti kupila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Kaj maš tu šatečku, co sem ti kupila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Pusťte mne, matičko, pusťtě mne tam k sobě, budě mi tam dobře. Di, diťa, do domu, maš tam mladu mamu. Něniť mi to mama, a je to macocha. Dy mi chleba kraje, to mi ho něpřaje. A dy mi ho dava, v popele ho vala. Dy mne ona češe, to krev ze mne teče. Dy košulku dava, to mne pošlahava. Di, diťa, do domu, pomodli se Bohu. Šak tě tam ochrani ta něbeska pani. Do domu přiběhlo, otci povědělo: Ach, tato, tatičku, už sem ja mluvila se svoju matičku. Hned se rozněmohlo, třeti deň umřelo.
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Přišlo do rozumu, ptalo se na mamu. Tvá matka umřela, dnes rok pohřeb měla. Můj zlatý tatíčku, ukažte stežčičku. Jdi tam tó stežčičkó, svítí tam slunýčko matce na srdéčko. Děvče hned běželo, matce na hrob padlo. Má matičko, vstaňte, chlebička mně dejte. Běž, dceruško, domů, máš tam jinó mamu. Což je po té mamě, dyž ona mně bije. Dyž mně chleba dává, zlým mě odevzdává. Má mamičko, vstaňte, hlavičku mně češte. Běž, ty dítě, domů, máš tam jinó mamu a t. d.
Umřela dneska Trudovi žena, a Trud jí nevěří: Staň, Ženko, hore, srdenko moje, šak ťa nic nebolí. Trudovu ženu už oblíkajú, a Trud jí nevěří: Staň, ženko, hore, srdenko moje, šak ťa nic nebolí. Trudovu ženu do truhly kladú, a Trud jí nevěří atd. Trudovu ženu na máry nesú, a Trud jí nevěří atd. Trudovej ženě už vyzváňajú, a Trud jí nevěří atd. Trudovu ženu na kerchov nesú, a Trud jí nevěří atd. Trudovu ženu do hrobu kladú, a Trud jí nevěří atd. Trudovu ženu už pochovali, a Trud jí nevěří atd.
U tého háječka zelenýho zabili pacholka knězovýho. Zabili ho, on tam leží, jeho frajerenka za ňém běží. Slavkovský hodine slyšet sem bit, přišla mně novinka, že mám umřit. Děkuju tě, moja milá, že se mě při smrti navščivila.
[: Vím já jeden hájiček, :] v tom hájičku domeček. V tom domečku děvečka, chovala sokolíčka. Čisté žito sbírala, sokolovi sypala. Nemohla ho uchovať, musela ho ven vyhnať. 1) Sedum let ho chovala, na osmý ho pustila. Leť, sokole, do pole, nalítej se do vůle, nazobej se kúkole. Letěl sokol, zaletěl, třikrát Krakov obletěl. 2) Sedl si tam na rynek, na červený kamýnek. 3) A tak vesele zpíval, až se Krakov rozlíhal. Krakovjané měščané všeho díla nechali, sokola poslúchali. Došla k němu hrdlička, jeho vlastní sestřička. Co, sokole, co děláš, žádného smutku nemáš? Jaký bych já smutek měl, když mi žádný neumřel? Umřela ti tvá milá, dvě hodiny s poledňa. Třetí den, co pohřbená, v klášteře pochovaná. Sokol letěl, zaletěl, až na klášter doletěl. Třikrát klášter obešel, žádných dveří nenašel. 4) Jenom jedno okenko: Promluv ke mně, milenko. Dybych mohla mluviti, mohla bych aj choditi. Na srdečku mám kameň, na jazyku mám plameň; to pro tebe, můj milý, že sme spolu chodili.
[: V tom zeleném boří :] [: jasný oheň hoří. :] A při tom ohýnku dvanást švárných synků. Třinástý Adámek, zbojnický hejtmánek. Leží poraněný, kulkú je střelený. Keď už umřít musí, kamarádů prosí: Kamarádi moji, nenechte mia tady. *) Vezměte mia sebú do tých tmavých žlebů. Tam mia pochovajte, kde sa scházíváte. Na tych křižných cestách hrob mně vykopajte, do něho mia dajte. Pod tema jedlami, kde sem píjal s vámi. Keď mia pochováte, nápis na hrob dajte: Tu leží Adámek, náš dobrý hajtmánek.
[: V tom zeleném boří :] [: jasný oheň hoří. :] A při tom ohýnku dvanást švárných synků. Třinástý Adámek, zbojnický hejtmánek. Leží poraněný, kulkú je střelený. Keď už umřít musí, kamarádů prosí: Kamarádi moji, nenechte mia tady. *) Vezměte mia sebú do tých tmavých žlebů. Tam mia pochovajte, kde sa scházíváte. Na tych křižných cestách hrob mně vykopajte, do něho mia dajte. Pod tema jedlami, kde sem píjal s vámi. Keď mia pochováte, nápis na hrob dajte: Tu leží Adámek, náš dobrý hajtmánek.
Pásli voly volaříci při tej našej rúbanici. Přišli na ně, přišli drábi, volečky jim zajímali. Volečků jim nezajali, hlavičky jim porúbali. Podaj, milá, šatu tenkú, nech zavážu svú hlavěnku. A hned milá nemeškala, vyšívaný šátek vzala. Podaj, milá, šátek jinší, co by byla škoda menší. Šátek bude, ty nebudeš, ty mně, milý, v rukách umřeš. Zvoňte, zvony, na vše strany, umřelo mé potěšení. Zvoňte, zvony, po všem světě, už na milém tráva kvete.
U súsedů za dveřama stojí lože s peřinama. Na tom loži Janko leží, porúbanú hlavu drží. Drží, drží, podržuje, drahú masťú pomasťuje. Běž, milenko, pro šátečku, uvaž mú hlavěnku těžkú. Hned milenka, hned běžala, najdražsí šátek vybrala. Ty mně, Janko, ty mně umřeš, mé srdenko zarmucuješ. Dyž já umřu, bude jiný, ešče budu ležat v síni. Dyž ja umřu, tož tam budu, daj malovat zlatem truhlu. Na tej truhle slovo Boží, by věděli, kdo tu leží. Leží, leží můj Janíček, mého srdca milovníček.
Vyletěltě sokol na oblaky, vynášel se nade všecky vtáky, aj, nade všecko stvoření. Sedl sobě na štymberské veži, protíral si svoje zlaté péří, ach, svoje zlaté péřičko. 1) Střelil po něm štymberský král prudce, poranil mu jeho věrné srdce, aj, jeho zlaté srdéčko. A přiletěl k milé pod okýnko a zavolal: Pod, otevř, milenko, ach, spíš-li lebo mě slyšíš? A já nespím, já tě dobře slyším, ale já sem žádného nepustím, jenom vtáčka sokolíčka. 2) A tak se s ním dlóho domlóvala, až ho potom po hlasu poznala, poznala a zaplakala. Vítej, vítej z daleké krajiny, povidej mně zlé, dobré noviny, jak se ti ve světě vedlo? Zle se vedlo, má milá děvečko, zraněné je to moje srdečko, ach, zraněné je na stokrát. Kdyby byla v tém moc Boží daná, hojila bych tvé srdečko sama, ach, od večera do rána. Dej, má milá, kopat hrobek nový, do něho dej mé srdce raněné, nechať si v něm odpočine. 3) Od večera do rána hojila, ráno si ho pěkně nastrojila, večer k hrobu sprovodila. 4) Lež tu s Bohem, můj milý synečku, lež tu s Bohem, sivý holubečku, lež tady s Pánem Bohem! Zvoňte zvony na všecky tři strany, umřelo mně moje potěšení, jakého ve světě néní.
Zdál se mi této noci sen, že můj milý ke mně přišel. 1) Já se probudím, nic není, jen mého srdce soužení. 2) Mám já poslíčka tajného, co mně pude pro milého. Pospěš, poslíčku, jako pták, pozdrav milého na stokrát. Poslíček k hradu přibíhá, můj milý se z okna dívá: Vrať se, poslíčku, vrať domů, že tam dnes jíti nemohu. Až zítra, skoro raníčko, dříve než vyjde slunéčko. Slunéčko z hory vychází, můj milý se nenachází. Ach, milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě. Koníček pod ním laškuje, mé srdečko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Zvučte, hrany, na vše strany, umřelo mé potěšení. Jednoho sem milovala, toho sem smutná pozbyla. Umřel mně z vonné růže květ, mrzí mě cely šírý svět.
Nechoď za mnó, ledajaké vdovče, dělal bes mně jak’s dělal nebozce. Tvá nebožka vod tvéch rok umřela, také bech já ubohá musela.
Falešné synečku, ty mě rmótíš! Ty mně to srdečko darmo trápíš! Dříve’s mně sliboval, že budu tvá, včilka mně povídáš: Néni možná. »Dyž sem si tě nevzal za ženičku, vyvolím si tebe za družičku.« O to ti, můj milé, nebudu stát,1) nemohla bych pro plač věnců podat,2) Pro plač věnců podat, před kněza jít, pro falešnó lásku3) musím umřít. O to jenom prosím, šohajíčku, při mém umíráňó rozži svíčku!4) O to tebe prosím, bys při mně stál, mý bledý vočenka zaklačoval.
Slunečko zachádí, aj, za keř malenový, zkažte tam dobró noc mému šohajovi. Debech já věděla, co můj milé dělá, nestarala bech se, bela bech veselá. Debech já věděla, kde můj milé vuře, já bech tam běžela po hedbávné šňůře. Ale von nevuře, a von těžko stůne, je tuze raněné a von brzo umře. Milá k němu přišla, vode mu podala, pěkném bílém šátkem hlavo zavázala. Dež mu jo vázala, žalostně plakala, čeho sem se, milé, čeho dočekala. Bohutické krchov pěkně malovaný, na něm vodpočivá moje potěšení. Dež já vokolo do, srdečko mě bolí, dež já se podívám na tvůj hrobek nový. Na tvůj hrobek nový, jak ty tam ležíš sám, na něm se rozvíjá červené tulipán.
[: Starojitský kostelíčku, :] stojíš na pěkném kopečku. Kvete z tebe růža bílá, umřela mě moja milá. Dyž umřela, co mám dělat? Musím sobě jinó hledat. Mám já miló, leda bylo, leda by teskno nebylo. Mám já miló, co je po ní, dyž mi za ňó jiný chodí. Všecky panenky po párách, moja milá je na márách. Všecky panenky v hospodě, a má milá leží v hrobě.
Ťažko je mně, ťažko na srdečku mojem, jak by naňho vuožiu sedem centů kameň. Ťažko je mně, ťažko, ani neuléhá, néní věci možná, abych neumřeua. Ťažko je mně umřit, keď mia nic nebolí, šohajička si vzít, keď mej vůle néní. Hodina je mně deň a deň je mně týdeň, týdeň je mně rokem s nemiuým čuověkem. Nastane neděla, keď půjdem z kosteua, uvidím miuého, šohajka švarného. Neděla s pondělkem, to je veseuý den, dycky mně grumluje šohajek pod oknem.
Těžko je mi, těžko na mojim srdečku, jak by mi ho svazal hedbavnu šňurečku. Hedbavnu šňurečku ja rozvazať možu, na tebe, synečku, zapomnět němožu. Zapomeneš na mne, ma děvečko, snadně, dy budu s inšu stať, něpohlidaj na mne. Něbyl by mi tě žal, dybys mi byl umřel, ale je mi tě žal, žes mi vypověděl. Z velikeho žalu sluzenky kapaju, na drobnem kamenci1) jamky vybijaju.
Ty bobrovsky kosteličku, stojiš na pěknym travničku. Kvecě z něho růža bila, umřela mňe moja mila. Všecky panny jdu po parach, ta moja leži na marach. A dyž leži, co mam dělać? Musim ja smutny pochovać.
Živ jsem, živ jsem, nevím, dlúho-li; umřu, umřu, nevím, skoro-li; a co po mně zůstane, všecko milá dostane, nevím, mnoho-li.
Živ jsem, živ jsem, nevím, dlúho-li, umřu, umřu, nevím, skoro-li; a co po mně zůstane, všecko milá dostane, nevím, mnoho-li.
Pověz ty mně, má panenko, zrána, kdy bude ta naša láska stálá? »Tedy bude naša láska stálá, až my půjdem spolem od oltářa.« Pověz ty mně, má panenko, pověz, kdy bude té naší lásce konec? »Tedy bude naší lásce konec, až já umřu a ty budeš vdovec.«
Lúčení, lúčení, co je to těžká věc, [: dyž sa musí rozlúčiti :] s panenkú mládenec. Dyž sme sa lúčili, obá sme plakali, obá sme si jedním šátkem oči utírali.1) Umřu-li v cizině, kdo dá pohřeb strojiť? Kdo sa bude za mú duši na mém hrobě modliť? Ten svět je široko, rodiči daleko, nežli sa oni dověďá, červíci mia sněďá. Červíci mia sněďá, ptáčkové roznesú; prikryj ty mia, má panenko, tú bilú lochtušú. Tú bilú lochtušú, zeleným věnečkem, už sem sa já rozlúčila se svojím synečkem.
Umřeš ty, umřu ja, umřemy my oba, damy se pochovač do jedneho hroba. Do jedneho hroba, do jednej kaplice, damy se napsači na zlate tablice. Kdo tum cestum půjdže, přečitač se može, že v tym jednym hrobě dvě čela při sobě. Nejsu to jen čela, jsu to ba i kosči, že ony umřely od velkej milosči.
Buď, synečku, buď veselý, nebuď dycky zarmúcený! Kterak já mám být veselý, rodiči mně odumřeli.1) Můj tatíček v hrobě leží v třetím hrobě zadních dveří a matička u kostnice, to mně rmútí moje srdce. Můj tatíčku, z hrobu vstaňte a na mne se podívajte, jak já smutný, neveselý jsem ode všech opuščený!
Dybych já, mamičko, v sobotu umřela, věru bych v nedělu, věru pohřeb měla. Dala bych si zvonit sedemdesát vršů, to by bylo pěkně k mojemu sobášu. Zavolala bych si štyry krásné panny, ja, co by mia ony do tej zemi daly. Štyry krásné panny a pátý mládenec, co by mně odnesl můj zelený věnec.
Kdybych já věděl, kerý deň umřu, dal bych si dělat dubovou truhlu, dubovou truhlu, stříberné víko, aby to bylo všem pannám líto. A na to víko ulitý kalich, aby věděli, že sem katolík; a na kalichu zelený věnec, aby věděli, že sem mládenec. Do toho věnce červenou růži, aby věděli, kdo to tu leží. Do každé ruky1) z rozmarýna prut, aby věděli, že už jdu odtud. Šest krásných panen a šest mládenců, ti mně do mého hrobu ponesou. Moji rodiči, neplačte o mne, radš se pobožně modlete za mne.2)
Kdybych já věděl, kdy já umřu, [: dal bych si dělat pěknú truhlu. :] A na tej truhle slovo boží, aby věděli, kdo tu leží. Ej, leží, leží šohaj mladý, nezaplače o něho žádný. Nezaplače otec ani matka, jenom ty chudobné děvčátka.
[: Nedaj, Bože, abych umřel, :] ja, až poplatím, co jsem dlužen!
Slunečko zachází za keř malenový, zkažte tam dobrú noc mému frajerovi. Zkazuje, zkazuje, ale ne na dlúze, je tuze nemocná, do večera umře. Už nám ta děvinka, už nám zahynula, slunečko a láska, ta ju ukosila. Žala milá, žala, zralé žito žala, ale ju nezralú smrtolka sežala.
Ach, [: když sem já šel od svej milenky, :] břinkaly mně [: podkověnky. :] Ach, břinkaly mně, a už nebudú, černé oči plakat budú. Ach, černé oči, což vy plačete? Šak vy moje nebudete. Ach, bude vojna, vojna neščasná, dyž umřu, modli se za mňa.
Dybych byla vtáčkem, takovým sokolem, zatočila bych sa nad milého dvorem. Ne tak nade dvorem, jako nad maštalú, podívala bych sa, co chlapci dělajú. Jeden koně češe, druhý seno nese, a ten nejmilejší cedulenku piše. Komu to, muj milý, cedulenku pišeš? Tobě, moja milá, že moja nebudeš. Bude moja žena šablička brúsená, ona mňa vyseká, dyž mně bude třeba.1) Neumřu na zemi, než umřu na koni, a dyž s koňa spadnu, šabla mně zazvoní.
Už baběnka umřela, [: co oplatky nosila. :] Už jich nosit nebude, už umřela v hospodě. Podívé se, šenkýřu, jak ju vedó ke křížu.
Vínečko, vínečko, dybys nám umřelo, ja. co by sirotků po tobě zůstalo!
Ta fojtova dcéra odkázala včéra ze dvora, ze dvora, ze dvorečka, ze dvora. Po dvoře chodila, kolem sa točila, do kola, do kola, do kolečka, do kola. Sukňu kupovala, kolem lemovala za dubem, za dubem, za dubečkem, za dubem. Šaty svazovala a pryč vandrovala za židem, za židem; za židáčkem, za židem. Ohledni sa, žide, co za tebú jide, novina, novina, novinečka, novina. Potěšení vzali, do vězení dali do Brna, do Brna, do Brnečka, do Brna. Kdybys mně tam umřel, dala bych ti trúbiť, tralala, tralala, tralalenka, tralala.
Aj, ženy, ženy, poraďte, ženy, já zlého muža mám; a on mě bije, velice pije, co si s ním počat mám. Vyjdi do pola, natrhaj zela,*) zela králového, jak ho okusí, hned umřít musí do dňa devátého. A jdi na pole, nařež cibule, pod oči si namaž, aby neřekli lidé klebetní, že ho neráda máš. Cibulu plela, oči si třela, smutně naříkala, pod starú švestku na starém došku, tam ho pochovala.
Povídali, že sem umřel, já jsem ešče nestonal, ešče byla duša v těle, už mně gajdoš gajdoval. Povídali, že sem umřel, já sem ještě nestonal, dávali mně starou babu, abych si jí namlouval. Starý babě dejme hrabě, aby s něma hrabala, mladý ženě dejme muže, aby se s ním těšila.
Dybych já věděl, skoro-li umru, dal bych si dělat z pálenky truhlu, z pálenky truhlu a z vína víko, co by mi pěkně do huby teklo.
Straka hnízdo vláčela, ryjum, fium, tajum, straka hnízdo vláčela, sakajdum, tanaj, dunaj, tanaj dum. Tři mladý vyseděla, atd. Jedno dala do služby, a druhý si nechala, a třetí jí umřelo. Sviňa mu hrob kopala, slípka zahrabávala. Kohótek mu odzpíval, a kocór se odprosil.
Byla jedna vdova, jednu dceru měla. Jednu dceru měla, ďablam zapředala. Jak matka umřela, přijeli ďablove, černi zemanove. Měli šaty knězské, klobučky zemanske a kopyta konske. Strůj sa, dzěvče, s nami, maš być našum pani. Na svěcěs něbyla, matka cě předala. Počkajcěž, panove, černi zemanove. Až ze dvora přijdu, vašum paňum budu. Na krchov běžela, na matčin hrůb padla, žalostně plakala. Moj mili macičko, komu scě mě něchali? Komuž by inšemu? Ďablu pekelnemu. Do domu běžela, na roh stola sedla, žalostně plakala. Strůj sa, dcero, s nami, maš byc našum pani. Na svěcěs ňebyla, matka cě předala. Počkejcěž, panove, až ze dvora přijdu, vašum paňum budu. Na krchov běžela, na otcův hrůb padla, žalostně plakala. Tacičku rozmily, komuž scě mě něchali? Komuž by inšemu, Bohu nejmilšemu, Panence Mariji pod ochranu jeji. Tacičku rozmili, maci mě předali, djablam poručili. Do domu běžela, na roh stola padla, žalostně plakala. Strůj sa, dzěvče, s nami, maš byc našum pani; na svěcěs něbyla, matka cě předala. Počkejcěž, panove, až ze dvora přijdu, vašum paňum budu. Na krchov běžela, na bratrův hrůb padla, žalostně plakala. Bratřičku můj mily, komus mě poručil? Komuž by inšemu? Bohu nejmilšemu, Panence Mariji pod ochranu jeji. Do domu běžela, na roh stola sedla, žalostně plakala. Strůj sa, dcero, s nami, maš być našum pani; na svěcěs něbyla, matka cě předala. Počkejcěž, panove, až ze dvora přijdu, vašum paňum budu. Na krchov běžela, na sestřin hrůb padla, žalostně plakala. Sestřičko rozmila, komus mě něchala? Komuž by inšemu, Bohu nejmilšemu, Panence Mariji pod ochranu její. Sestřičko rozmila, matka mě předala, djablam poručila. Přijeli panove, černi zemanove, šaty majum knězske, klobučky hetmanske a kopyta konske. Mam ja sa strojici, paňum jejich byci. Dzi, sestřičko, domů, zavolaj slepice a daj jim pšenice. Volala slepice, dala jim pšenice. Kohot sa nadziubal, libezně zazpival a djabli pekelni, ci sa v zem přepadli.
Ej, měla máti, měla dceru, ej, pěkným jménem Kateřinu. A tak si s ňú hore vedla, žádnému jí dat nechcela. Jak v nedělu ráno stala, na ulici umetala. Shodil jí Bůh cedulenku, zlatem psanú literenku. Že má v pondělí umříti, s tým světem sa rozlúčiti. Jak v pondělí ráno stala, s pléjači sa ubírala. Poďme, pletci, plet do pola, a já půjdu také s vama. Jak poledne docházelo, na slunečko pohledala. Běžte, pletci, poobědvat, a já půjdu dom umírat. Jak ke dveřám dochádzala, na mamičku zavolala. Má mamičko, otvírajte, šaty k svadbě vykládajte! Kordulenku damaškovú, co mám k svadbě přichystanú. Tu fěrtušku, tu s pantlama, co sem si ju šila sama. Ty rukávce, ty kmentové, co mám ke svadbě hotové. Ten damašek, ten zelený, co mám tepruv k svadbě nový. Ty čižmičky, ty telací, co sem jich měla dycky v tanci. Tu truhličku s modrú barvú, budú plakat chlapci za mnú. Tu truhličku, tu s pokrovem, budú plakat nad mým hrobem. Ej, s Bohem, s Bohem, má mamičko, s Bohem, s Bohem, má sestřičko! S Bohem, s Bohem, můj tatíčku, s Bohem, s Bohem, můj bratříčku, s Bohem, s Bohem, šohajíčku. S Bohem, s Bohem ostávajte a za mňa sa modlívajte. Ke krchovu docházela, na černú zem pohlédala. Ty černá zem neoraná, sedem roků nekopaná. Budeš zajtra překopaná a já v tobě pochovaná.
[: Přijeli, přijeli :] ti Turci pohani. Zajali, zajali dvé mladé čeledi. Kačenku s Janíčkem, sestřičku s bratříčkem. Kaču do světnice, Janka do temnice. Sedum roků šila, oka nezmrúžila. Až na ten osmý rok očičko zmrúžila. Uzdál sa jí sníček, sníček neveselý. Že její bratříček ve velkém vězeňu hluboko pod zemjú.1) Rukama lámala, žalostně plakala. Co je ti, Kačenko, přepěkná švadlenko? A či je ti křivda od tych mojich dětí lebo od čeledi?2) A mně není křivda od tych vašich dětí, ani od čeledi. Ale je mně křivda od vašeho pána, čirého pohana. Vězí mně bratříčka v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Neplač ty, Kačenko, přepěkná švadlenko. Pána opojíme, klíče mu ukradem, temnicu odemknem. Klíče mu ukradli, temnicu odemkli. Dvanást vrat odemkla, žádného nenašla. Třinasté odemkla, tam bratříčka našla. Bratříčku můj milý, jsi-li ješče živý? Já jsu, má sestřičko, ale juž maličko. Moje bílé nohy po kolena v zemi. Moje ruce bílé po loktě uhnilé. V mojí bílej hlavě myši pelech majú. V mém bílém životě žaby řechotajú.3) Poďme, můj bratříčku, do svojí krajiny, ješče-i najdeme koho svej rodiny. Na záda ho vzala, k rodičům spíchala. Když k matce přijeli, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.4) Sýra, chleba nemám, noclehu vám nedám. Chyba bych vám dala v tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Když bylo půlnoci, Janíček vody ptal. Sestra nemeškala, k matce hned běžela, od ní vody ptala. Jak já ti vody dám, dyž já žádné nemám? Kohútek zazpíval, Janíček umíral. Kačenka švadlenka hlasem zaplakala. Nebylo by mně žel, dybys mně byl umřel v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Ale’s ty mně umřel u maměnky mojí. V tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Súseda slyšela, hned k matce běžala. Súsedo, súsedo, co si ty za matka.5) Syn tvůj ti umírá v tej starej stodole, na tej shnilej slámě. Děti, moje děti, proč ste sa neznali? Šak sme sa dost znali, mamičkú vás zvali, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.