jablko

Displaying 1 - 45 of 45
[: Sedí Adam na kopečku, :] [: na tým zeleným trávničku.:] Přišel k němu milý Pán Bůh: Co, Adame, co tu děláš? Vyjal žebro z boku jeho, udělal mu ženo z něho. To, Adame, žena tvoja, opatruj ji, a tě ona. Chodil Pán Bůh kolem ráje, Adam za ním pospíchaje. Jak do ráje přichodili, mluvil Pán Bůh Adamovi: Ze všech stromů požívejte, jednoho jen vynechejte. Který stojí prostřed ráje, modrým kvítkem prokvetaje, červeným jabkem zasedaje. Učinil se ďábel hadem, svedl Evu i s Adamem.1) Uvinul se po jablůnce, urval jabko na halúsce, dal ho Evě v její ruce. Jez, Evičko, jez to jabko, jak je po něm velmi sladko! Eva vzala, okusila, s Adamem se rozdělila.2) Jez, Adámku, jez to jabko, jak je po něm velmi sladko. Když to jabko okusili, tak se obá prohřešili, obá z ráje pryč museli. Dal jim Pán Bůh po motyce a seménka po trošičce a zaved jich na vinice. Jděte, dělejte, kopejte, chleba sobě dobývejte.3) Kady Adam pokopával, hned se oves rozzelenal.4) Kde Evička pokopala, pšenička se zelenala.5) Ten Adam jest první otec, do velkej nás práce6) doved. A ta Eva první matka, zavedla nás nebožátka.
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.
Od pondělí na úterý [: byl Heřmánek zarmúcený. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu v klíně jabka. Můj synáčku, kam pojedeš, že své vrané koně češeš? Já pojedu pro svú milú, pro nevěstu roztomilú. Já si musím pro ňu jeti, dybych měl život ztratiti. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 1) Když na lúku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmánka postřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmanka zastřelili. 2) »A jední sa se mnú vraťte, a jední mně pro ňu jeďte.« A jední sa s ním vrátili, a jední mu pro ňu jeli. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 3) »Všecky hosti tady vidím, jenom ženicha nevidím. Kde je, kde je můj Heřmánek, že on sám pro mne nejede?« Tvůj Heřmánek doma zůstal, hodným hostom stoly chystal. Jak živa sem neviděla, aby ženich zůstal doma. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, krev červenú tam spatřili. Ptám sa já ťa, družičko má, z čeho je tá krév červená? Zabili sme tu jelena, z toho je tá krév červená. Když za humna přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, komu to tak pěkně zvoňá?« Umřelo tam pacholátko, jemu to tak pěkně zvoňá. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek ve sklepě je, hodným hostom víno leje. Jak živa sem neviděla, co by ženich ve sklepě byl, hodným hosťom víno točil. Když za stoly posedali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek v komoře je, leží v malovanej truhle. 4) Štyry stoly přeskočila, na pátém se zatočila, hned do komory skočila. 5) Dva zlaté nože nalezla, jeden bodla v pravém boce, druhý bodla proti srdce. 6) Ulomte chvojku zelenú, přikryjte tu krév nevinnú. Ať na ňu vrany nekvačú, černé oči ať neplačú. Na druhý deň matka její přijela tam s peřinami. »Všecky hostě tady vidím, enom svěj dcery nevidím.* Vaša dcera je v komoře, stele pěkné bílé lože. Jak pak by ho, smutná, stlala, dyž tady peřin neměla? A ležá tam milá s milým, jsú přikrytí rozmarýnem.
Kuli se to jabko, kuli po ulici, [: kaj stě se poděli, :] moji milovnici? Něbyla sem doma, potkala mne škoda, měla sem mileho, vzala mi ho voda. Půjdu do kostela, budu prosiť Boha, aby mi ho dala ta dunajska voda. Ona mi ho dala, ale ni živeho. Na prostřed srdečka mečem prohnateho. Skoč, děvucho, dolů s břeha vysokeho, vytrhni meč ostry ze srdečka meho. Ona ho vyjala, do svojiho ťala, a to pro synečka, že ho milovala.
Ten fraštacký mýtník sedí ve vězení, sedí ve vězení v Červeném Kameni. 1) Mýtníčku fraštacký, či si ešče živý? Živý sem já živý a na poly shnilý. Moje bílé tělo všecko očerňalo, moje bystré oči pískem zapadnuly. Mýtníčku, mýtníčku, máš ty jednu dceru, až nám ty ju slúbíš, ty sa vyslobodíš. A keď přišel domů, sednul na stoličku, sednul na stoličku, zalomil hlavičku. Pantatíčku starý, či vás hlava bolí, či vás hlava bolí, a či život bělý? Hlava mia nebolí, ani život bělý, ale si ty, dcerko, Turkom zaprodaná. Nechajte, tatíčku, nech jich oklamáme; máme dvě služebné, z tych jim jednu dáme. Dcerko Katerinko, sklamat sa nedajú, sklamat sa nedajú, tebe oni znajú. Dcerko Katerinko, vejdi do světličky, co krajší šaty máš, obleč si na sobáš. Dcerko Katerinko, postav si stoličku, zvihni očka hore, pozři na horičku. Či to dú mrakavy, či zore červené? Oj, pro tebja idú koče zostrojené. 2) Keď už oni přišli vrch hory vysokej: Turecká družičko, požičaj nožička, ať si já překrojím dvě sladké jablíčka. Zabudla sem si ho v tatíčkovém dvoře, v tatíčkovém dvoře na kameném stole. Turecký družbičku, požičaj nožíčka, dala mi mamička těsného lajblička. Turecký mladý zať, požičaj nožíčka, len si já odkrojím svého radostníčka. A jak ho chytila, do srdca štuřila, vrch hory vysokej hnedky tam zemřela.
[: Šla Kačenka na procházku :] až ke mlýnu na tu hrázku. 1) Jak na hrázku vykročila, krásné dítě porodila. 2) Černú pantlú krk zatáhla, po vodince je pustila. Plyň, pachole, dolů vodú, a já zase pannú budu. Jeli tamto tři pánové, a to všeci rétarové. 3) Jeli cestú i necestú, až přijeli k tomu mostu. Na tom mostě bylo jabko, pod tím mostem pacholátko, černooké nemluvňátko. Jeden praví: Vezmime ho, druhý praví: Neberme ho. A ten třetí, ten byl z Boha, vezme dítě do kočára. Do kočára vysokého: Tam najdeme matku jeho. Rychtaříčku, dejte zvonit, pacholeti matku najit. Jak ponejprv zazvonili, hned tam všecky matky byly. Rychtaříčku, ješče jednú, ať se všecky panny sběhnú. Jak po druhé zazvonili, hned tu všecky panny byly. Enom jedna tam nebyla, rychtářova Kateřina. Kateřino, kdes ty byla, kde jsi krásu proměnila? Pod mostem sem šaty prala, tam jsem krásu zanechala. Jiné panny také praly a krásy tam nenechaly. Shoďte ju tam z toho mosta, ať je už té hanby zprostá.
Vim ja zamek malovany, bystru vodu obehnany; v tem zamečku byla pani moravskeho malovani. Ta jedno diťatko měla, chůvěnku při něm držela, krasnějšu, ež byla sama, co s tym diťatkem spavala. A jak bylo po půlnoci, ditě počalo plakati; a chůvěnka tvrdo spala, diťatko plakať něchala. Jak to pani uslyšela, na tu chůvěnku běžela, hrozny poliček ji dala, ež se hned krvju oblila. A chůvěnka němeškala, k panu pověděť běžela: Naš pan tato, zla novina, naša pani mne pobila. Ciť, chůvěnko moja cnostna, budě temu jina pomsta. 1) Vzal pan pani za ručičku a vyved ju na světničku. Otevřel ji okenečko: Podiva] se, ma paničko; podivaj se do zahrady, jak tam kvitnu vinohrady! Panička okny hleděla, chůvěnka ju postrčila. To než na zem doletěla, v drobny prach se obratila. Vyrůstla tam jablunečka, to tej pani ze srdečka. Kdo z ni jabka trhať budě, ten pomsty Boži něujdě. Trhal jich pan s pacholatkem a chůvěnka s tim děťatkem. V tom se mračno postavilo a tu chůvěnku zabilo. 2)
U Kyjova na dolině leží šohaj v rozmarýně; leží, leží, je zabitý, rozmarýnem je přikrytý. Došla k němu jeho matka, donesla mu v klíně jabka: Tu máš, Janku, můj Janíčku, vezmi si jedno jablíčko. Došla k němu jeho milá, donesla mu rozmarýna: Tu máš, Janku, můj Janíčku, z rozmarýnu máš voničku.
Co je mně po tobě, že ty chodíš ke mně, dyž ťa mé srdečko nemiluje věrně. Co je mně do tebe, do tvej pěknej krásy? Já sa jí nenajím, ona mňa nespasí. Nachoď sa k nám, nachoď, ty kyselá pláňko, až sa mně nadhodí to slaďúnké jabko. To slaďúnké jabko do truhly si skovám, tu kyselú pláňku kamarádkám rozdám.
Co to máš, děvečko, co to máš za krásu? Dyž na tě pohlednu, celé se zatřasu. Co to máš, děvečko, co to máš za líce? Dyž na tě pohlednu, zabolí mě srdce. Co to máš, děvečko, co to máš za ruce? Dyž za tebó přindu, domů se mně nechce. Co to máš, děvečko, co to máš za pasem? Červené šáteček, vyšité harasem. Co to máš, děvečko, co to máš za ňadry? Dvě červený jabka, aby mně nezvadly.
Dívča, dívča, laštovička, vídal sem ťa od malička, a ešče ťa kolébali a už ťa mně slubovali. »Šohaj, šohaj, laštovička, odpadeľs mi od srdečka, jak od srdca, tak od lásky jak to jabko od halúzky.«
Kdybych se já nebál, panenko, tvé zrady, [: šel bych na jablička do vašé zahrady. :] Ale já se bojím, že bys mě zradila, že by mně má služba celá nestačila. »Neboj se, synečku, já tebe nezradím, červeným šátečkem okýnko zahradím.«
Debe mně tak belo, jak mně belo vloni! Verostlo mně jabko na suché jabloni. Na suché jabloni, na suché halózce; včil mě tvá maměnka za nevěsto nesce. Vona za nevěsto a já jo za matku, večítala be mně, že já nemám statku. Já ho mám maličko, te ho nemáš toli. Ach, jak mě to srdce, jak mně vono bolí. Copak si te meslíš, že te seš doví co? Deť te seš jako já chodobnéch rodičo. Chodobnéch rodičo, voni nic nemajó, jen tebe, senečko, pro kráso chovajó. Pro kráso chovajó, pro velikó radosť, chodobné panence pro velikó žalosť. Už sem zapomněla na červenó růžo, na tebe, senečko, zapomnět nemůžo.
[: Teče voda, velká voda :] kolem dokola jabora. Všecky lavičky pobrala, jenom tam jednu nechala. Po kerej Honzíček chodí, Marjánku za ruku vodí. Byl jest tam jeden stromeček, na něm bylo moc jabliček. Utrh Honzíček, utrh dvě, jedno je pustil po vodě. Kam, jablíčko, kampak kráčíš, že se ani nevotáčíš? Kráčím já, kráčím po dolu až k mej Marynce do domu. Když připlynulo k okýnku, zaklepalo na Marynku. Vyjdi, Marynko, vyjdi ven, Honzíček stojí před domem. Pročpak bych já ven chodila? Dyť já nejsem jeho milá. Pročpak bys milá nebyla, dyťs mi dávno slibovala! Slibovalas mně o duši, že se ta láska nezruší.
Haničko, hubičko, dé trošku červenéch jabliček z fěrtošku. Kdes ty jabka natrhala? V zeleným hájičku na stromečku. Ty včil miluješ jiný chlapce, já už vím, že mě nemáš v lásce. Jen povídé, nezapíré, dyž nésem tvůj milé, prsteň mně dé. Co se mám pro milýho trápit? Volím já jemu prsteň vrátit. Já ho vrátím, já mu ho dám, za jedneho chlapca deset jich mám. Měla sem milýho, už nemám, kerak jinýho zas vydělám? Jinýho mně bude snadně; zatřasu višinkó, on mně spadne.
Červené jabličko po zemi se kúlá, moja nejmilejší po světě se túlá. Červené jabličko, po zemi se nekúlej, moja nejmilejší, po světě se netúlej. Červené vínečko ve sklenici skáče, moja nejmilejší v světě za mnú pláče. Červené vínečko, ve sklenence neskač, moja nejmilejší, v světě za mnú neplač.
Sviť, měsíčku, vysoko, až já povandruju, aby milá viděla, keró cestó půdu. Půdu-li tó vrchňéší anebo spodňéší, bude plakat, naříkat moja némiléší. Kólelo se, kólelo červené jablíčko, nemohlo se dokólet k mé milé na lůžko. A dyž se dokólelo, odpověď jí dalo: S Pánem Bohem tu bévé, moja milá panno.
Zelená se, zelená stromeček fíkový; jakpak se má zelenat vršek ulomený?1) Kólelo se, kólelo červený jabličko; nemohlo se dokulet k mé milé na lůžko. Kólely se, kólely, kólely se obě, nemohly se dokulet, má panenko, k tobě.2)
Kulalo se, kulalo červené jablíčko, komu ty sa dostaneš, moja galanečko? Kulaly sa, kulaly, kulaly sa obě, komu bych sa dostala, leda, synku, tobě. Kulaly sa, kulaly s vršku do doliny, komu bych sa dostala? Tobě, synečku milý.
Červené jabličko po zemi se točí, otevři mně, milá, máš-li černé oči. Já ti nevotevřu, černých očí nemám, pro tebe, synečku, malovat se nedám. A tebe, synečku, v Brně malovali, na tvé bledé líce drahé barvy dali.
Zrálo jabko, zrálo, jak dozrálo,1) spadlo, že moje srdenko do žalosti vpadlo. Ne tak do žalosti, do velkého hoře, že moje srdenko nožem krájať može. Ne tak nožem krájať, ale pilú řezať, dyž tebe nemožu, můj synečku, dostať.2)
[: Stůj, jabluňko, nehejbej se, :] má panenko, rozmejšlej se. Já už sem se rozmyslila, mou matičku opustila. Na jablunce jsou jablička, na kytijce je pantlička. Pustila sem po Dunaji s červenýma fáborami.
Se strany druhé družba chytá kouru, vylezev na druhou stolici u stolu, a při slově posledním (kokokokokdak) rovnýma nohama na stůl skočí; zevšad mu zpívají: Ty kokošku nělitaj, tej kuřičky něchytaj!
Fóké, větřičku, z Dunaje, fóké, větřičku, z Dunaje, uraz jabličko lebo dvě.
Fúký, větřičku, z Dunaje, fúký, větřičku, z Dunaje, uraz jabličko lebo dvě.
Fóké, větřičku, z Dunaje, z Dunaje, uraz jabličko lebo dvě.
Fóké, větřičku, z Dunaje, uraz jabličko lebo dvě. Urazil jedno jediný a i to bylo červivý. Půč mi, synečku, nožíčka, nechať vykrojím červička. Půč mi, synečku, dlóhýho, ať ho vykrojím celýho. Jak do jablička krojila, v půli nožéček zlomila. A po zahrádce chodila, místo jablonce hledala. A našla dobrý místečko, kde nesvítilo slunečko.1)
[: Fukaj, větře, z Podolé, :] zroň jabličko lebo dvě. Zronil jedno jediné, aj to bylo červivé. Požčaj, milá, nožíčka, nech vykrojím červíčka. Jak ponajprv zakrojil, nožíček sa přelomil. Někde přidávají: Bude jarmak v Libavé, bude nožéček nové.
[: Po zahradce chodila, :] rozjabluňku sadila. Rosť, jabluňko, vysoko, rozkladaj se široko. Bilym kvetem prokvitaj a jablečkem zasedaj. Pěknym, bilym, červenym, na me ličko podobnym. Fuč, větřičku, z poledne, shoď jabličko lebo dvě. Fuč, větřičku, z půlnoci, shoď jabličko lebo tři.1) Kaj jabličko dopadně, tam se mila dostaně.2) Do městečka jedneho pro synečka švarneho. Kera dobra děvečka, něch posbiře jablečka.3) Jako sem ja sebrala, za synečkem poslala.4)
Zvečera jablunku sadila, na úsvitě sa jí ujala. Vyrostaj, jablunko, vysoko, rozkládaj ratolesť široko. Zakvitaj bělúčkým kvitečkem, zasedaj červeným jabličkem. Zaduchaj, větříčku, z Dunaje a zroň mi jabléčko jedno, dvě. Zaduchaj, větřičku, z půlnoci a zroň mi jabličko jedno, tři.
Zavěj, větřičku, z Dunaje, shoď mně jabličko lebo dvě. Kudy jabličko poběhne, tudy můj milé pojede. Běží jabličko dolinó, můj milé jede rovinó.
Fuč, větřičku, od poledne, shodź jabličko lebo ze dvě. To červene Janičkovi a to bile jeho mile.
Dy sem byla u maměnky svojí, strojila mia jako jabko v poli; ona mia strojila, leda mia vyzbyla, a já nebožátko musím od ní.
U oltáře stojí, pěkně se vyznává a svému milému ručenku podává. Můj zlatý Františku, pod, podej ručičku, šak nemám žádnýho, jenom tě samého. Všecí mí přátelé za stolem sedijó, a žádného slova ke mně nemluvijó. Aspoň vy, tatíčko, promluvte slovečko, šak už mě ztratíte za maló chvílečko. Aspoň vy, mamičko, promluvte slovečko, šak už mě ztratíte jak jablůň jabliško.1)
Chodila děvucha po ulici, [: nosila jablečka v zapasnici. :] Pacholci se ku ni pozbirali, všecky jablička ji zvybirali. Jablečka vy sobě zvybirejče, mojeho fěrtuška nětrhejče. Bo je můj fěrtušek hrubě drahy, bo un mi koštuje tře tolary. A sjednali mi ho otec, mači, to dy mi juž měli umirači.
Spi, Janičku, spi, dam ci jabka tři. Jedno budě červene a to druhe zelene, spi, Janičku, spi, očička zamži.1)
[: Jejte, milej, s Bohem, :] s milejm Panem Bohem. Vemte na vrácení jabličko červený.
Kaj jsi přebyvala, moja Uliano? Za humnama, za humnama, moja panimamo. Cos tam dělavala, moja Uliano? Věnky vila, šaty šila, moja panimamo. Komus jich davala? atd. Jozefkoji, Jakobkoji atd Čemus mu jich dala? Dycky chodil, jabka nosil. Bylo že ho kyjem, ja do kyja, on se svija.
[: Bože můj, Bože můj, :] [: co je to za matka! :] Prodala dcerušku za míšenské jabka. A když ju prodala, tož si povídala: Bože milý, dobrý, co sem udělala!
Buďte panny veselý, mládenci só lacení. [: Pětadvacet za půl jabka :] a padesát za celý.
Zamračilo se, bude pršet, pod našima okny zelený vršek. A na tom vršku červené jabka, utrhni, Janičku, kázala matka. A co po matce, dyž tata nedá! Utrhni, Janičku, kázali obá.
Dej Bůh sčesti tomu domu; my spíváme, víme komu, malému děťátku, Kristu Jezulátku, on nám dává chleb, žemličky, jabka, hrušky i voříšky, za naše spívání, za koledování, dej Bůh požehnání.
[: Z raju, pěkneho města, :] vyhnana jest něvěsta. Vandruj že Evo z raju, už cě tu dobře znaju. Vychodzil Adam z raju, stanul na zemskem kraju. Puste krajiny oral, nastojte, s plačem volal. Ach, běda, mně nuznemu, ach, běda strapenemu. Do raje mne vic něchcu a ja sem tam ztracil cestu. Tam byly dobre časy, zlate na polich klasy. Nikdych němusel orać, na voly hejsa volać. Bys byla dobra ženka, poslechla bys malženka. Byla bysi se bala rozpravky zleho hada. Ach, jak sem ja bidně pad, vida, že cě zradil had! Něchcěl sem cě zarmucić, volil sem jabka skusić.