matka

Displaying 1 - 100 of 632
Miluvaná drahá matka, pekňe váz ja prosín
Kdyby mně máti na trávu dala, já bych jí trávy nůši nažala. Tráva neroste jenom za vodou, kudy Chejnovští mládenci jedou. Ale ne všickni, jenom někteří: ti kteří nosí pávové peří. Pávové peří, stříbrné sponky: to jsou mládenci jako z pivoňky.
Čí je to pachole? v noci chodí: vono cely noci lidi budí. Dyť je to pachole lichtářovo: von chodí za cerú šafářovo. Tluču, tluču, dívčko, votevři mně: dyt to není v létě, je to v zimě. „Dyť bych já ti ráda votevřila, kdyby moje máma neslyšila. Kdyby moje máma huslyšíla, vona by nás třeba voba zbila. Jdi ty raděj, chlapče, jdi ty domů: poruč ty mě tady pánu Bohu.“
Což ten panský mostek prohýbá se, na něm je travička, neseká se. A pod tím mostečkem drobné ryby, tam je má panenka, mně se líbí. Šíte mně, matičko, košiličku, a já si pojedu, pro Ančičku. Šíte mně, matičko, vyšívanou, že já mám panenku pohaněnou. „Kdo ti ji pohanil?“ Můj kamarád: proto ji pohanil, že ji má rád. „Kdo ti ji pohanil?“ Všecky lidi: a já ji nehaním, mně se líbí. „A když se ti líbí, tak si ji měj, na ty lidské řeči nic nedávej.“
Červená růžičko, co se nerozvíjíš? co k nám, můj Jeníčka, co k nám už nechodíš? „Kdybych já k vám chodil, ty bysi plakala, červeným šátečkem oči utírala.“ Proč bych já plakala, když mne nic nebolí? milovali jsme se, jako dva holubi. Jako dva holoubky, jako dvě hrdličky: já jsem ti dávala upřímné hubičky. Upřímné hubičky – falešná tvá láska: nebudu ti věřit, až bude ohláška. Až bude ohláška na té naší faře, tenkrát budu říkat bratru tvému šva’ře. Bratru tvému šva’ře, matce panímámo; budu jí líbávat ruce každé ráno. Ruce každé ráno, nohy každý večír: a to všecko proto, že jsi ty můj přeci.
Když jsem husy pásala, zimou jsem se třásala: nynčko když hus nepasu, už se zimou netřesu. Když jsem byla maličká, chovala mne matička: nynčko když jsem veliká, potřebuju ženicha.
Já jsem mladá, hezounká, boubelatá, bělounká: kdo chce moje jméno vědět, říkají mi Lidunka. Hned jsem dobrá, hned jsem zlá, slovíčkem mě rozhněvá; kdo mne nezná, ať k nám přijde, ať se na mě podívá. Měla jsem se loni vdát, nechtěla mně máti dát, že jsem ještě tuze mladá, musela jsem tak nechat. Ledajakýs otrapa ať k nám cestu netlapá, ať neláme našich dveří, o lásce mi netlachá.
Líto, líto přichází, srdce mé se leká: každej tu na mě žaluje, každej na mě štěká. Sestra, matka zbraňuje, tatík ještě více: já tebe přece nenechám, moje zlaté dívče!
Vlašťovička litá, povídá že svítá: jdi, holečku, domů, pomoct ti nemohu, já bych byla bita. Já bych byla bita od svojí matičky: že jsem nenažala, kravičkám nedala zelené kávičky. „Ty bita nebudeš, na trávu nepůjdeš: napadla rosička, studená vodička, není to žádná lež.“
Jedna hodina z půlnoci byla, když mne má milá vyprovodila: „Přes ten zelenej háj jdi už, můj milej, sám, jdi s pánem Bohem!“ Není na nebi tolik hvězdiček, co mně má milá dala hubiček, není a nebude, co svět světem bude, tolik hvězdiček. „Kdyby mě byla moje matička, dokud jsem byla ještě maličká, do kláštera dala, nebyla bych znala nyní Honzíčka.“
Já bych šel za milou, já nesmím, zarostla mně cesta rákosím; až já to rákosí posekám, tebe tam, má milá, nenechám. Já bych šel za milou, nevím kam, zarostla mně cesta semo tam; až já to semotam vymotám, já tě tam, má milá, nenechám. Já bych šel za milou za lesy, narostlo mně v cestu rákosí; až já to rákosí polámu, vezmu si dcerušku i mámu. Šel bych do Kláštera, já nesmím, zarostla mně cesta rákosím: a já to rákosí pořežu, tebe si, má milá, odvezu.
Vždycky mně matička říkávala, abych se mládencům vyhýbala: a já přeci mám je v srdci: však jsou li mládenci hodní chlapci. Když jsem šla v neděli na mši ranní, potkal mě mládenec k milování: pěkný tváře, modry oči – div že srdéčko mi nevyskočí!
Chovej mne, matičko, chovej mne, matko, dokud neuzraje zelené jabko: až mne vychováš, za milého vdáš, potom se, matičko, na mne podíváš.
Chovejte mne, má matičko, jako míšeňské jablíčko, chovejte mne, má matičko, jako z růže květ: jen až vy mne vychováte, pak se na mne podíváte, jak mně bude pěkně slušet bílej kabátek.
Ach bože nebeskej! co pak nejsem hezkej, že mě v těch Klatovech žádná nechce? já pudu do světa, kde štěstí rozkvětá, a tam si namluvím hezky děvče. Matičko nebeská! co pak nejsem hezká, že mě v tom Pušperku žádnej nechce? já pudu do světa, kde štěstí rozkvětá, a tam si namluvím taky chlapce.
Čtyry koně na dvoře, žádnej jimi nevoře. Voře jimi Jiříček, červený jak hřebíček. Jede s nimi do pole, zavorávat koukole. Když ku konci dovoral, na svou milou zavolal: Pojď, má milá, pojď ke mně, já ti povím, co je mně. Bolí mě má hlavička, pobila mě matička. Pobila mě pro tebe, bych upustil od tebe. „Pro mě ať tě nebijou, můžeš chodit za jinou.“ Já za jinou nepůjdu, dám se radši na vojnu. Až já budu vojákem, budu švárným jonákem. Daj mně šaty zelené a vejložky červené. A koníčka vraného, vyskočim si na něho. Na koníčka vyskočil, bílým šátkem zatočil: Pěkně se ti, má milá, pěkně se ti poroučím!
Vyletěla holubička z rychtářovic okenečka. Vyletěla, zahoukala, na milého zavolala. Pojď, můj milý, s oné strany, pomoz na mě nůši trávy. „Těžší tráva než otava, proč’s, má milá, tolik brala?“ Já jsem brala po libosti, 1) abych měla kravám dosti. Otočil se a zasmál se, vytál facku své panence. Červená ji polívala, do šátečku utírala. Do šátečku, do bílého, co dostala od milého. Vila věnec ze slziček a vplítala jetelíček. Vadne kvítí ve věnečku: S pánem Bohem, můj holečku! Prachenska. – Srov. Suš. 537; Kol. I. 295. 1) „Ať pomůže otec, máti, nechtěli mi tebe dáti. Ještě tebe kolíbali, už mi tebe slibovali.“
Škoda je tě, synku, škoda je tě: pantáta tě nechce mít za zetě, ani dcera za milého; zanechej chození daremného. „Já toho chození nezanechám, dokud vaše dvířka nerozsekám, dvířka novy jasanový, že je konec toho milování.“ Už holečku, už je veta:[24] máma nechce tě za zeta, ani dcera za milého, nech chození daremného. „Já chození nezanechám, dokud vrátka neposekám, třeba byly z brusu novy: 1) abych věděl, kdo k vám chodí.“ 1) vrátka novy jasanový, že je konec milování.
Zafoukej, větříčku, od východu: miloval jsem holku, víc nebudu. Nebudeš, Andulko, nebudeš má, neb je tvá matička tuze chudá. Přišly vám, mládenci, smutné časy, nesmíte sobě brát podlé krásy. Ať si je kulhavá, neb hrbatá, když jen má peníze, přec je zlatá!
Vletěla husička, do dvora vletěla: pověz mně, má milá, jest-li bys mě chtěla? Já bych tebe chtěla, nedají mně naši: že se tvá matička vysoko vynáší. Vysoko vynáší, vysoko si vede: a já jsem děvečka chudobné mateře. Vem sobě bohatou, a já chudobného: potom zapomenem jeden na druhého. Chudobná děvečka co vyslouží, to má: bohatým dceruškám maminka najedná. Ona jim najedná tenounké ručníčky, co na ně napředly chudobné dívčičky! Služebná děvečka, což ta mnoho zkusí: v službě ledakoho poslouchati musí. Když ho neposlechne, všickni po ní pasou: jak slovíčko řekne, je to mezi chasou!
Daleké široké to Stupenské pole: po něm se prochází potěšení moje. Prochází, prochází, pláče a naříká, svoje bílé ruce za hlavu zakládá. Proč pláčeš, naříkáš, panenko rozmilá: když jsi mi od Boha souzena nebyla. Od Boha souzena od matičky dána: neplač, nenaříkej, není pomoc žádná!
Teče voda, teče po potoce k řece: namluvil si mladý hulán modrooké děvče. Ach mámo, mamičko! dodejte mně rady: naučil se za mnou chodit jeden hulán mladý. „Ach dcero, dcero má! zanechej hulána: huláni ti pryč odjedou, ty zůstaneš sama.“ Ach mámo, mamičko! špatná vaše rada: já už mám šaty svázané, půjdu s hulánama. Huláni, huláni! pěkné koně máte: já bych s vámi taky jela, kterého mně dáte? „Žádného jiného, než toho vraného: pěkně bude osedlaný, sedneš si na něho.“ Když bylo po roce, vrátila se k matce, přinesla si hulaňátko v strakaté peřince. Ach mámo, mamičko! pomozte nyníčko: bude vám moje děťátko říkati: Babičko! „Ach dcero, dcero má! špatná moje rada: nechť tobě nyní pomůže, s kým jsi radu brala!“ Ach Bože, pře-Bože! co jsem já myslela, že jsem svou milou matičku poslechnout nechtěla! Teď jsem osaměla, jako holubička, kterážto letí do světa, hledajíc samečka. Teď jsem osaměla, jako hruška v poli: když hrušky jsou očesaný, ona smutně stoji. Teď jsem osaměla, jako kůl u cesty: teprva nyní poznávám, jaké mám neštěstí!
U té naší studnice roste bílá bukvice: ta bukvice bílá byla moje milá. – Co, má milá, co ti je, mé srdéčko rozmilé? snad ti máti lála, či se‘s nevyspala. „Ach, mně máti nelála, i já jsem se vyspala: ale želím svého vínku zeleného. Všecky panny s trávy jdou,[27] pěkně jedna za druhou: a já ubožátko kolíbám děťátko! Zakolíbej, Jeníčku, zakolíbej chvílčičku, zakolíbej chvilku, až vyperu plínku!“ Já kolíbat neumím, za kolíbku se stydím: kolíbej si sama, s kým jsi radu brala. „Brala jsem ji v štěpnici, brala s dvěma mládenci: ti mně radu dali, když mne milovali.“
Nad Dunajem, pod Dunajem, na zelenej louce hrály jsou tam tři panenky, hrály tam o věnce. Jedna byla Kateřinka a druhá Madlenka, třetí tu já nejmenuju – byla má panenka. Já jsem ji vzal za ručičku, vzal jsem ji za obě: Pojed, holka, pojeď se mnou, poplavem po vodě. „A já nechci, nepojedu, ty jsi šelma zrádce: pošlapala mně marijánku v tej naší zahrádce.“ Ta marjánka, rozmarýnka modrým kvítkem květe: připravila mě o věneček, co mi máma řekne! Já ho nemám, ty ho nemáš, nemáme ho oba: půjdem-li ho sobě koupit, kdo pak nám ho prodal“ Když jsem plynul po Dunaji k zelenému háji, viděl jsem tam tři panenky, o věnečky hrály. Jedna byla Rakušanka, ta druhá Moravka; třetí jmenovati nechci – byla má panenka atd.
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.
Pověz mně, má milá rozmilá! proč ti paňmáma brání? „Brání mně pro tebe, potěšení moje, že nemáš pole žádny.“ Ač nemám políček ani luk, přece jsem na světě rád může mně pán Bůh dát, že budu milovat děvče jak karafiját. Karafiját pěkný červený ten svoji krásu mění: ty pak myslíš sobě, potěšení moje, že už nad tebe není. Dost jsem se za tebou nachodil, dost jsem já pro tě vystál: když jsi mi od Boha souzena nebyla, přece jsem tě nedostal. Když jsi mne pro lásku nechtěla, pro statek o tě nedbám: když jsi mne nechtěla, má milá rozmilá, pošlapu cestu jinam! Pověz mně, och má znej milejší! proč pak tě váši brání? „Bráni mě pro tebe, můj chlapče! že nemáš pole žádny.“ Třebas já pole, luky neměl, přece jsem na světě rád: pán Bůh mně může dát milovat dívčici jak krafíját. Což pak se, má milá, domníváš, že jsi ty sama v světě? nejedna matička dceru má, že jako růže květe! Což pak se, má milá, domníváš, že se tě budu prosit? když ještě císař pán koně má, kterej mě může nosit!
Krásně jsem já dcerka z rodu chudobného: přece chtít nebudu, ani si nevěrnu mládence každého. Mládence každého, kterej pyšně chodí: ten by si nevšímal, ten by si nevšímal mý matičky chudý. Má matička chudá těžko mne chovala, za jeden groš, za dva za jeden groš, za dva chleba kupovala. Když mne vychovala, lidi nás sužujou, mně i mej matičce, mně i mej matičce srdce zarmucujou. Berounska. – Srov. Čel. II, 12.
V okýnku stála, ven vykoukala, byla co z růže květ: viděla svého nejmilejšího sem na koníčku jet. „Matko, matičko, zlaté srdíčko! můj milej jede k nám: síň a světnička neumetená, co pak on řekne nám? 1) Matko, matičko, zlaté srdíčko! vyjděte k němu ven: až já umetu síň a světničku, zavoláme ho sem. Matko, matičko, zlaté srdíčko! můj milej jede pryč – silnicí bílou za jinou milou – k nám už nepřijde víc!“ 2) 1) kterak pak vejde k nám? 2) za tou rychtářovic.
Podlé luk a podlé pole pojď, má milá, vyprovoď mě, až k tomu rybníku na tu hráz; pojď, má milá, vyprovoď mě, už mám čas. „Já bych z toho srdce ráda, kdyby panímáma dala; to co mé srdéčko miluje, to mně naše panímáma zbraňuje.“ Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne tam k tomu rybníčku na tu hráz, pojď, má milá, vyprovoď mne, už je čas. „Já bych tě vyprovodila, kdyby máma nebránila: panímáma nesvolí dokonce, radši ani neobtěžuj své srdce.“
Kdyby mně byl dal zlatej tatíček, dokud jsem bejval malej ohlapiček, růženec, breviář, nebyl by ze mne lhář hezkejch holčiček. „Kdyby mě byla moje matička, dokud jsem byla malá holčička, do kláštera dala, nebyla bych sňala mého Jiřička!“
Sklopila očičky, jakoby spala, a její matička z okna koukala. Má dceruško! nestůj tady, víš, že lidi pomlouvají, že je to hanba. „Má zlatá matinko! není to hanba: já se se svým milým rozžehnávala; už jsou sliby rozrušeny, naše srdce rozvedeny – šavli nosit má.“
Jest-li mě ráda máš, vyprodej, kde co máš, abys mě z té vojny vyplatila; jest-li mě vyplatíš, na mně to neztratíš: za to ty pak budeš moje milá. ..Můj zlatej holoubku! kdybys měl chaloupku, ještě bych si na tě pomyslila: ale do podruží, to mě všecko mrzí, to mně má matička váli nedá.“ Kdybys měl stateček, jako jsi chlapíček, panímáma by nám nebránila: ale do podruží to ji všecko mrzí; to mně panímáma nedovolí. Kdyby byl stateček jako je chlapeček, žeby mu matička dceru dala: ale do podružství že ji nepropustí, žeby jí radši smrt udělala!
Jen jednou za tejden, potěšení moje, můžeš přijít; až se pomilujem, můj zlatej holečku, můžeš si jít: v sobotu pod večer to sejdem se, když hodinka mine a mamička přídě, rozejdem se. Krájejte, má milá mamičko rozmilá, drobnej salát; já nejsem uvyklá, má mamičko milá, dlouho spávat: já vstávám raníčko za svitání, když češe můj milej holeček rozmilej koně vraný.
Hrášek květe, vika taky: máma hezká, dcera taky; hrášek květe, vika ne: dcera hezká, máma ne. Málo pšenic, málo žita: byla’s holka pro mě bita; málo pšenic, málo žit: nemusím tě holka mít.
Plakala, želela, když prala šaty, že jest jí utonul prstýnek zlatý. „Proč pláčeš, naříkáš pro prsten zlatý? však musíš opustit rodiče taky.“ Milejší rodiče, nežli my oba: matička chovala, já byla roba. Postýlku stlávala, dala mě nosit: musíte, mládenci, matičku prosit. „Než bych já matičku za tebe prosil, raděj bych po straně šavličku nosil. Šavlička po straně, ta moje žena: ona mě ubrání, až bude třeba.“ Trubači troubili, muzika hrála; můj milej odcházel, já ještě spala. Kdybys byl upřímnej, byl bys mě zbudil, slovíčko nebo dvě ke mně promluvil. Plakala, želela, když prala šaty, že je sobě přelomila prstýnek zlatý: co pak pláčeš, co naříkáš pro prsten zlatý? vždyť musíš opustit, och, má nejmilejší, rodiče taky. „Milejší rodiče, nežli my oba; má mamička mě chovala, já byla roba: postýlečku mně stlávala, dala mě nosit, musíte mládenci, věrní milovníci, matičku prosit.“ Nežli bych o tebe matičku prosil, radši bych já po své straně šavličku nosil; pár pistolí, karabinu do sedla bych dal, a tobě má milá, hubičko rozmilá, kvinde udělal.
K Ouněticům dlouhá cesta přes ten trávniček: pojď mě, holka, vyprovodit, svítí měsíček. „Proč bych já tě, máj holečku, vyprovázela? když mi má zlatá matička nedovolila!“ – Straka skáče po zahrádce, hledá zrníčko: nemysli si, má panenko, na mé srdíčko. Straka skáče po zahrádce, hledá ječný klas: nemysli si, má panenko, že k vám přijdu zas.
Nechtěla‘s mi šátku půjčit, ani mi ho nechceš dát: ty se musíš, má panenko, své matičky tuze bát. „Ani ne tak své matičky, jako svého tatíčka, proto že mne rád chovával, když jsem byla maličká.“ Co’s, má milá, co’s tak hrdá? ještě jsi se nevdala: dej na sebe dobrý pozor, abys tak nezůstala! „Když zůstanu, ať zůstanu, jak usoudí mi nebe: předce nikdy nezaptáču, můj holečku, pro tebe!“
Stojí borovička zelená, kolem do kolečka pletená; pod ni koníček, na něm Jiříček jede do Brna. Stůj, koníčku! a žer travičku, já půjdu navštívit Aničku: mně se všecko zdá, že moje milá je mně nevěrná. Děkuju ti pěkně za lásku, ach můj nejmilejší obrázku! víc už nepřijdu, víc ti nebudu dělat překážku! „Když jsem zapomněla na bratra, taky zapomenu na vrata, u kterých jsme stáli, spolu rozmlouvali často do rána. Když jsem zapomněla na sestru, taky zapomenu na cestu, kudy jsem chodila, kytičky nosila v bílém fěrtoušku. Když jsem zapomněla na otce, taky zapomenu na srdce, a na tě můj milý, holečku rozmilý, na tě dokonce. Když jsem zapomněla na matku, taky zapomenu na lásku, na tebe můj milý, holečku rozmilý, drahý obrázku.“
Však jsem to, Jeníčku, dobře slyšela, jak se tvá paňmáma s tebou vadila: to všecko pro mě, že chodíš ke mně, že nejsem bohatá tak jako jiné. Když nejsem bohatá, já se nedělám; proto se žádnému podvádět nedám: kdo mě chce míti, bude mé chtíti, že jemu dovedu hospodařiti. Však mě má maličká leckdes nevsála, aby mě leckomu šidili dala; v žádném ouvoze, ani trníčku: těžce vychovala svoji Aničku. Kdo k nám chce chodili, kdo mě chce míti, musí mou matičku pěkně prošiti, smekat klobouček, líbat ručičku: dejte mně, paňmámo, vaši Aničku. Sloha následující jest pozdější nutný přívěsek: Než bych já paňmámu o dceru prosil, radši bych po straně šavličku nosil: šavle ocelová ta je má žena, ta mne bude těšit, až bude vojna.
Šla Dorota do mlejna, potkal on ji – ach můj Bože! potkal on ji Vavřina. „Pojď, Vavřino, pojď ty k nám, já tě ráda – ach můj Bože! já tě ráda uhlídám.“ Přišla domu k mateři: „Stroj, maměnko– ach můj Bože! stroj maměnko večeři. K tej večeři džbán piva: přijde on k nám – ach můj Bože! přijde k nám dnes Vavřina.“ „Však já ti dám Vavřinu, vezmu-li já – ach můj Bože! vezmu-li já pružinu. Však já ti to vdavadlo z tej kotrby – ach můj Bože! z tej kotrby vyženu!“
Nechoďte vy do Pušperka, do ty maly dědiny: je tam málo hezkejch holek, nemají tam peřiny; já jsem přišel za jednou, ona spala na seně, hlavu měla zavázanou v roztrhaný zástěře. A já jsem si postěžoval, že mně tuze je zima; a ona mně povídala: „Jdi, lehni si do sena.“ A já nechci, nepudu, máma by se mně smála, že jsem přines na kazajce sedům votýpek sena.
Tancuj se mnou, dám ti koláč, tancuj se mnou, dám ti dva naše máma včera pekla, a já ti je schovala.
Nehněvejte se, matičko, že já se vám toulám: já si hledám potěšení, jehož doma nemám. Však jste vy se, má matičko, taky toulávala, dokud jste své potěšení doma nemívala.
Když jsem byla maličká, nedala mně matička k muzice, choditi, radosti užiti: nejčko, když jsem veliká, už vím, co je muzika.
Tskhle v Rokycanech, takhle v Rokycanech po lehoučku tancujou: takhle v Rokycanech, takhle v Rokycanech po maloučku pracujou. Má milá máti! mám-li mu dáti hubičku nebo dvě, že mi je vrátí. „Mé zlaté dítě! ošidil by tě: dal by ti hubičku, zanechal by tě.“
Vzkázala mně jedna chudobná, vzkázaly bohaty dvě: radši mám tu jednu chudobnou, než ty bohaty obě. Bohatá ta jenom hezká je, dokud u mámy sedí: a když se od mámy dostane, sotva pro špínu hledí.
Má zlatá matičko, ožením se. „Můj zlatej synáčku, ošidíš se.“ Má zlatá matičko, neošidím. „Můj zlatej synáčku, vždyť to vidím.“ Má zlatá matičko, je bohatá. „Můj zlatej synáčku, je hubatá.“ Má zlatá matičko, pěkně si je. „Můj zlatej synáčku, hodně pije.“ Má zlatá matičko, košiličky. „Můj zlatej synáčku, rosoličky.“ Má zlatá matičko, jak bohyně! „Můj zlatej synáčku, je Němkyně!“
Má zlatá mamičko! ženit se budu, já mám hezkou holku, já pro ni pudu. „Můj zlatej kolečku, 1) ženit se míníš? však budeš litovat, nevíš co činíš! Počkej jen, co na tě všecko se sveze: až budeš vyplácet bábu i kněze. Bábě dáš dva zlaty, knězi dáš dukát: nebudeš, Honzíčku, v hospodě dupat!“ 1) „Můj zlatej holečku! ženit se míníš? nic dělat neumíš, což se nestydíš?“ Já na to nic nedbám, jen když mám holku: to je mně milejší než mísa dolků!
Když jsem šel od lesa stezkou, potkal jsem panenku hezkou, skrovnou, nevysokou, švárnon, černookou. Já se ji počal vyptávat, brzo-li se bude vdávat? „Já bych se vdávala, 1) kdyby mně máma dala. Můj zlatej Jeničku hezkej, až půjdeš z hospody, vejskej, bych tě uslyšela, srdéčko potěšila.“ 1) Ona že ne, že ne, že si mne neveme. Počala ode mne běžet, upadla, zůstala ležet: ouvej, holka, ouvjej! když jsi upadla, vstávej!
Když jsem já pod okny stál, nesměl jsem vejíti dál: jak pěkně troubili, mou milou loudili, já nesměl do světnice – což jsem měl těžký srdce! Když jsem šel okolo vrat, slyšel jsem muziku hrát: trubači troubili, mou milou loudili, já musil pod okny stát.
Chceš-li mě, holečku, chceš-li mě mít, nesmíš mne tejrávat, ani mne bít: budeš-li mě tejrat nebo bívat, bude se matička smutně dívat.
Pochválen pán Ježíš Kristus! my jsme k vám přijeli, dáte-li nám vaši dcero, abysme věděli: dáte, či nedáte? nynčko nám povězte, abysme se obrátili, pokud jsme na cestě.
Už jedou muziky ke dvoru! kam se jim schovám, matičko moje, do domu? „Kdy jsi se jim chtěla schovávat, neměla jsi jim, dceruško moje, slibovat.“ Já neslíbila jen jednomu: svému milému roztomilému, věrnému. Kdo pak mě tam bude šidívat? vždyť já k vám budu, matičko moje, chodívat! „Přijdeš sem jen jednou za tejden: a lidi řeknou, že jsi tu pořád každej den!“ Dvanácte trubačů troubilo, dvanáct mládenců a krásných panen sloužilo. Hrajte mně muziky vesele, dokud mám ještě zelenej věnec na hlavě! Až toho věnečku pozbudu, do roka, do dne veselá ještě nebudu!
Andulko schovej se, nepřítel bliží se: jest-li se neschováš, vemou ti, kde co máš: prstýnek na roce. „Já jsem se schovala, stýblem zastrčila: oni se dostali, všecko mně pobrali, kde jsem já co měla.“
Jdi jen, družbo, do komory, nevěsta za dveřmi stojí, pěkným bílým šátkem sobě hutírá vočička vobě. Vem ji jenom za ručičku, přiveď ty ji před mamičku, haby ji to vodpustila, v čem vona jí hublížila.
Est-li jsi, Hančičko, z dobrýho chování, ty budeš naříkat, až pudeš vod mámy. Vod mámy, vod mámy, vod zlatý mamičky: ty budeš hutírat svý černý vočičky. Vod mámy, vod mámy, vod svýho tatíčka: ty budeš spomjnat na jeho slovíčka!
Bože mne polituj! kde je, můj tatíček? už na něm vyrůstá zelený trávníček. Zelený trávníček, žlutý karafiját: škoda vás tatíčku, škoda vás nastokrát! Bože mne polituj! kde je má mamička? už na ní vyrůstá zelená travička! Zelená travička bílým kvítkem květe: už mne, má mamičko, vdávat nebudete! Ach nemám mamičky, nemám už tatíčka: mám jenom sestřičku a toho bratříčka. Bože mne polituj! kam se obrátit mám? komu požaluju, když rodičů nemám? Požalovala bych svému bratříčkovi: přec to tak nebude jako tatíčkovi! Požalovala bych své milé sestřičce: přec to tak nebude, jako své mamičce. Za kamenným plotem zpívá tam slavíček: že tam odpočívá můj zlatej tatíček. Za kamenným plotem lítá holubička: že tam odpočívá má zlatá mamička.
Och tatíčku, vstávejte! och můj tatíčku! z hrobu vstávejte, požehnání nám dejte. Och mamičko, vstávejtel och má mamičko! z hrobu vstávejte, požehnání nám dejte. „Dcero, dcero, nevolej![42] och má dcero! na ně nevolej,[43] těžkosti mi nedělej. Jsem od tebe daleko, och jsem od tebe tnse daleko, ležím v hrobě hlyboko!“
Což se mně, má milá, hezká zdáš! budeš-li tak hezká, až se vdáš? „Ještě hezčejší, můj nejmilejší; vem si mě, vem si mě, uhlídáš!“ Což se mně, má nula, hezká zdáš! co pak ti máti dá, až se vdáš? „Krávu s telátkem, ovci s jehňátkem, strakatou slepičku s kuřátkem.“ „Vem si mě, můj milej, vem, vem, vem! dobrá hospodyňka jsem, jsem, jsem: já ráno vstávám, kravičkám dáván; kuželíček každej den vypřádám.“ Můj zlatej Honzíčku! vem ty si mě, bude se mne dobrá hospodyně: ráno vstanu, snídani dám, nikdy se na tebe nerozhněvám.
Nedávej se, Bětuško, do statkn cizího: tam ti budou vyčítat, že není nic tvýho. Nedávej se, Bětuško, do cizího statku: tam ti budou vyčítat, že máš chudou matku. Jeden tebou postrčí, druhej tebe kopne: div že se ti srdéčko v těle nerozpukne.
Pověz ty mně, hvězdičko má, 1) jsi-li jasná, nebo tmavá? Jsi-li tmavá, vyjasni se: má panenko, rozmysli se. „Já jsem se už rozmyslila, otce, matku opustila. Otce, matku i přátele, zvolila si jenom tebe. A ne na rok, na dvě léta: ale do skonání světa. Do skonání mého, tvého, nepohlednout na žádného. Nepohlednout, nezasmát se, jenom k tobě míti srdce!“ 1) Proč, kalino, v struze stojíš? snad se tuze sucha bojíš? Stoj, kalino! neboj ty se: má panenko, rozmysli se atd.
Ti slavní a moudří soudové boží ‚ jsou našeho štěstí nejvetší zboží: soudili, snoubili tebe nevěstu; měla jsi do stavu dost těžkou cestu. Ty jsi se spolehla na své růžičky: nyní tě obejmou drobné včeličky! ani tvá matička ti neubráni, musíš vzít čepeček a býti paní. Ještě se s panenským věnečkem potěš; však za něj brzičko čepeček vezmeš: tvůj ženich souzený dal jej prinesti, vinšuje ti k němu zdraví a štěstí.
U oltáře klekla, sobě rozjímala, když svému ženichu ruku podávala: nemůž‘ jinak býti, musím si ho vzíli, do své plné smrti musím jeho býti. Aj, vy muzikanti! hrajte mi vesele, dokud mám věneček ještě na svem čele: až já odtud pudu, což truchlivá budu! kterak já lu na vás smutná zapomenu! Má matička milá okolo mne chodí, ani to slovíčko ke mně nepromluví: má zlatá matičko! promluvte slovíčko; brzo mne ztratíte, jako strom jablíčko! Což tak, vy družičky! tiše tu sedíte a smutně očičky k té zemi klopíte? nejstarší družičko! promluvte slovíčko; brzo mne ztratíte co z klásku zrníčko! Už mně budou vínek, vlasy rozplítati, bílou pavučinku na hlavu dávali: nemůž‘ jinak býti, musím odejíti, do své plné smrti musím hlavu kryti!
Pře-můj milej tatíček za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och táto, tatíčku! promluvte slovíčko; máte mě vodtud ztratit jako strom jablíčko. Pře-má milá matička za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och mámo, mamičko! promluvte slovíčko; máte mé vodtad ztratit jako strom jablíčko. Pře-můj milej bratříček za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och bratře, bratříčku! promluv jen slovíčko; máš brzy na mně ztratit z prstenu vočíčko. Pře-má milá sestřička za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och sestro, sestřičko! promluv jen slovíčko: máš brzy na mně ztratit z prstenu vočíčko. Pře-můj milej ženíšek za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och promluv, ženíšku! promluv jen slovíčko: máš ty mě k sobě přimnout za ženu brzičko. Pře-mý mily muziky! hrajte mi z veselá, pokud eště s matičkou já sedím u stola: až já vodtnd pudu, víc sedít nebudu, svejch milejch a hupřímnejch na věky pozbudu!
Kdyby to pán Bůh dal, Jininská matička, aby se povedla míšeňská jablíčka. Kdyby to pán Bůh dal, všickni boží světí: aby se povedly těm Polanskejm[49]
Pod našima okny meduličky: strojí se Marjánka vod mamičky, strojí, strojí, plakat bude: zapřahej, formánku, pojedeme.
Bůh vás žehnej, můj tatíčku, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, tatíčku, nastokrát! Bůh vás žehnej, má matičko, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, matičko, nastokrátl Děkuju vám za to vychování, za vaše starosti od mojí mladosti až do toho vdání. Bůh vás žehnej, mý mily panenky, které jste bejvaly, které jste bejvaly moje kamarádky. Bůh vás žehnej, mí milí mládenci, kteří jste bejvali, kteří jste bejvali moji milovníci. Bejvali jste, a už nebudete: taky-li vy na mne, smutnou, zarmoucenou, někdy zpomenete? Bůh vás žehnej, všickni moji známi: za všecko děkuju, štěstí vám vinšuju, budiž pán Bůh s vámi! Už mě vezou za hory, za lesy: kdož pak mé tam samou, smutnou, zarmoucenou, kdo mě tam potěší? Už mě vezou, a já nic nevím kam; a když mě dovezou, pak všickni odjedou – jen já zůstanu tam! Za horama, za tím černým lesem: tam já musím bydlet, nic nebudu vědět, má maličko, kde jsem! Vyjdu si já, na horu pospíším: jest-li po větříčku svou zlatou matičku tam někde uslyším. Vyjdu si já, s hory se podívám: jest-li v oudolíčku svou zlatou matičku tam někde uhlídám. Neuhlídám, ani neuslyším: s kým pak se já smutná, má matičko zlatá, s kým já se potěším! „Má dceruško! vždyť jest pán Bůh všude: jenom se modlívej a pracuj a zpívej, on tě těšit bude.“
Líto je mně, můj tatíčku! líto je mně, líto vás, že jste vy mě těžko vychovali, a teď musím pryč od vás! Děkuju vám, můj tatíčku! děkuju vám nastokrát, za to vaše těžké vychování děkuju vám nastokrát. Líto je mně, má maličko, líto je mně, líto vás, že jste vy mě těžko vychovaly, a já musím pryč od vás! Děkuju vám, má matičko, děkuju vám nastokrát, za to vaše těžké vychování děkuju vám nastokrát!
Už vás opouštím, tatíčku, i mou rozmilou matičku: děkuju vám za vaše chování až do tohoto provdání. Mé srdéčko, mé vnitřnosti vadnou z té velké žalosti, že se musím s vámi rozloučili s pryč do ciziny jíti.
Incko vám děkuju, má zlatá mamičko! že jste mě chovala ako to jablíčko. Ako to jablíčko, to pěkny červeny: dycky jsem bejvala vaše potěšení!
Bětuška nic nepláče, není jí to lito, že ji odtud povezou přes zeleny žito. Tatíček tu ostane a matička taky: ach, kdo pak jim poslouží, až budou stonali?
Já jsem se se všemi rozlúčila: mamičku nikde jsem nevidíla! Eště se podívám po dvorečku, esli tam huhlídám mú mamičku. Kde pak je má zlatá, má mamička, ať mě vyprovodí ze dvorečka? Co já se navolám, navohlížim: já vás, má mamičko, přec nevidím! – „Jak pak ji huhlídáš, když jí nemáš? když na hřbitově spí, jí nezvoláš!“
Poděkuj, Bětuško, svý zlatý mamince, že tě vychovala v strakatý peřince. Když tě vychovala, Jozífkovi dala: což jest ta matička dobře udělala. Poděkuj, Bětuško, svýmu tatíčkovi, že on tě vychoval tvýmu Jozífkovi. „Kterak poděkuju, když já ho už nemám? já svýho tatíčka nikdy neuhlídám!“
Loučení, ach loučení! což jest to věc těžká, když se musí rozloučili, když se musí rozloučit! s syou matičkou dceruška! Nermuťte se, matičko, že já od vás pudu: nechciť já zapomcnouti, ale předce až do smrti vaším dítětem budu. „Nermoutím se, dcero má, že pudeš odemne: ale jen nejvíce nad tím, dceruško moje, se rmoutím, jak se tobě povede.“ Jak pak by se mně vedlo? dobře, má matičko: vždyť jsem já jen obdržela, co jsem sama míli chtěla, co žádalo srdéčko!
Řehtej mi, řehtej, můj koni vranej, přes pole běžící: ať se potěší má nejmilejší na voze kvílící. Hned se těšila, jak uslyšela vraného koně hlas: „Pospěš jen, pospěš, můj nejmilejší! ať tě uvidím zas. Když jsem já pro tě, můj nejmilejší, všecko opustila: co ty máš pro mě u své matičky, bych se potěšila?“ Mám já pro tebe u mé matičky pokojíček bílý: tam budem bejvat jako hrdličky, vždycky sobě milí. Já budu sekat, já budu mlátit a já budu vorat; když přijdu domů, sedneme spolu, budem se milovat. „Kdybych věděla, můj nejmilejší, že budeš takovej: dělala bych ti vždycky k večeři koláček makovej. Kdybych věděla, můj nejmilejší, že ty jsi za vodou: koupila bych si zlatou lodičku, plula bych za tebou. Kdybych věděla, můj nejmilejší, že ty jsi za lesy: koupila bych si koníčky lysy, jela bych, ty kde jsi. Kdybych věděla, můj nejmilejší, že ty mě oklamáš: nejela bych já k tvojí matičce ani za dlouhej čas!“
Co pak tě tvá máma dala, že tě tak mladičkou vdala? „Dala mně muže trapiče: ten mně mou hlavu roztluče!“
K Pušperku je cesta zlatá, celá trníčkem pojatá; to trníčko bíle květe: má panenko, votevřete! „Proč bych já ti votvirala, dyt já nejsem tvoje milá.“ Jest-li nejste, vy budete, jen vy mi přec votevřete! „Však jsem já dobře slyšela, co tvá máma povídala: že mne za nevěstu nechce, že já nemám v truhle dvě stě. Kdybych já bohatá byla, já bych se tě neprosila: vzala bych si chlapce s dvorem, vožen ty se s pánem Bohem!“
Vodevírejte se ty váše vrata: 1) vezem vám nevěstu vod stříbra, zlata. Vodevírejte se 2) ty váše dvířce: vezem vám nevěsta, má novy tříce. Sundávejte se váeeky závory: vezem vám nevěstu samy fábory. Poneste žedličku vaší nevěstě: vezem vám nábytek, stojí za dvě stě. Poneste žedličku, 3) poneste k vozu, ať sobě nezláme nevěsta nohu. Slízej, ty nevěsto, slízej ty s vozu, jdi se tam podívat do svýho domu. Do svýho tam domu, do svý setnicě, jdi se tam podívat ke svý mamičce. Dyž přídeš do senci, dej pozdravení: „Ste-li pak tu všichni, 4) moji přáteli?“ Postavte halmárku, ať se nezvrátí, ať se nám nevěsta demů nevrátí. Pote ji, mamičko, pote ji vítat: bude vás Hančička pěkně poslúchat. Pote ji, tatíčku, pote ji vítat: bude vás Hančička dobře poslúchat. Bude vás poslúchat v pátek, v sobotu, bude vám dělávat všechnu robotu Pote ji huvílat, všichni přáteli: Hančička je váše, už jinač není! „) Štěpánojc vrata, Konopojc vrata a p. 2) Vodevírejte se ty váše dveře: vědem vám nevěstu, jedva k vám vleze. 3) Přines nám, ženichu, pěknú žedličku, ať sobě nezlámem naši nožičku. 4) „Ičko vám děkuju, moji přáteli!“
Na koho naříkat, ‚) než na naši mámu, že mně nastrkala do podušek slámu. Do podušek slámu, do truhel kamení, ako bych nebyla z toho pokolení! 2) 1) Byla bych neřekla do tý naši mámy, že vona mně nandá do podušek slámy. 2) z jejího stavení.
Vdala jsem se, vdala! co je po mém vdaní, když jsem se dostala daleko od mámy. Daleko od mámy, od zlatý mamičky: budou pro ni plakat mý černý očičky! Vdala jsem se, vdala! co je po mém vdaní, když jsem se dostala, kde chleba nemají. Kde chleba nemají, votavy nesečou: 1) ještě mé k posledu za vlasy vyvlečou! 1) žádného vařeni: pomoz mi, Bože můj! v tomto mém soužení!
Dycky lidi povídají, že my nic nemámy: a my mámy na ponebí půl votypky slámy!

Pages