voják / vojna / vojenský

Displaying 1 - 100 of 135
Kebi ja bou veďeu, ej, že ja vojak buďem
Čera večer som ňeveďeu, že ja voják buďem
Keď ja puojďem na tú vojnu, vojňičku
Pred hajičkom, za hajičkom, tam sú vojaci
Keď sa šuhaj na vojnu bral, svojej milej prikazoval (balada!)
Počkajte, strážničničtí páni, co stě ňa na vojnu verbovali
Nepojdem ja do tej vojny, nepojdem, ožením sa
Dycky sem si myslel, že je vojna špás
[: Byla krásná Dorota :] [: pobožného života :] 1) A ta krásná Dorota měla věnec ze zlata. A z tej bilej leluje od Panenky Marie. Zamiloval si ju král, za Dorotou listy psal.2) Chceš-li Dorko moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého.3) Král se na to rozhněval, do vězení Dorku dal a na vojnu odjechal.4) Sedum let tam bojoval a na osmý přijechal. Zpomněl si na Dorotu, žije-li či nežije.5) Ach, žije, pane, žije, ač nic nejí, nepije. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král se na to rozhněval a pec hrozně topit dal. Čím se déle pálila, tím víc krásy nabyla. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal olej vařiti, Dorku na něm smažiti. Čím se déle smažila, tím víc krásy nabyla. Z oleje vyvedena, před krále postavena. Chtěj, Dorotko, moja být, má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal kolo dělati, pannu na něm lámati. Dorka Boha prosila, aby ju zbavil kola. Bůh se nad ni smiloval, hrom to kolo polámal. A to z čistého jasna, až se země zatřásla. Pomůže ti ostrý meč, až ti hlavu setne preč. Za město ju kázal vést, a jí mečem hlavu smést. Potkal ju tam Eliáš: Kam, Doroto, pospícháš? Do Kristové štěpnice, budu trhat ovoce. Budu trhat lilije u Panenky Marie. Dyž ho budeš trhati, chceš-li mi ho poslati? Když kat nejprv uhodil, meč se nad ní poklonil, na dvoje se rozlomil. Kat se na to rozhněval, od razu jí hlavu sťal.6) Svatá hlava je sťata, duše do nebe vzata. Stojí mezi anděly jako hvězda na nebi. Přišlo s nebe diťátko, překrásné pacholátko. Mělo košík na ruce a v něm krásné ovoce. Eliáši důvěrče, tu ti nesu ovoce s nebeského obrojce.7) Co ti sestra slíbila, dyž se na smrť strojila.
Na stokrát buď pozdravená, na tisíckrát pochválená, o, Maria, o, Maria! Ty jsi nebeská lilija; o, Maria, o, růžičko, zdrávas, Žarošská matičko. Z východních jsi krajin vyšla, do Moravy si k nám přišla, o, Maria, o, Maria! Ty jsi nebeská lilija; o, Maria, o, růžičko, zdrávas, Žarošská matičko! Svatý Cyril z Boží rady postaviti tě dal tady, o, Maria, a t. d. Na tisíc let již jest tomu, co přebýváš v tomto domu, o, Maria, a t d. Korunu neseš na hlavě, činíš zázraky v Moravě. O, Maria, a t. d. Vědí to, co byli chromí, hluší, němí, nevidomí. O, Maria, a t. d. Turek pohan sem přitáhl, po tvém sídle ruku vztáhl. O, Maria, a t. d. Padnul slepý u oltáře, oslepila ho tvá záře. O, Maria, a t. d. Hájila jsi svého místa, Morava hned byla jistá. O, Maria, a t. d. Horlivě nás se ujímej, Krista Pána za nás vzývej, o, Maria, a t. d. Nedopouštěj na nás pádu, chraň od moru, vojny, hladu, o, Maria, a t. d. Nejvíc pros Boha, žádáme, ať ho hříchem nehněváme, o, Maria, a t. d. Při poslední pak nás době do nebe zavolej k sobě, o, Maria, a t. d.
Ach, vojna, vojna, vojna,*) není každému hojná, jenom tomu šohajkovi, kerý sedá na koňa. Na koníčka si sednu, smrti se bát nebudu. Vezmu svoju nejmilejší a s ňú bojovat budu. A když přišli pod lindu, pod tu lindu vysokú: Slízej, milá, slízej s koňa, odpočinem si trochu. Včil mně kážeš slízati, měl's mě nebrat od máti, začala si galanečka žalostně naříkati. Nedaleko chodníčka teče dobrá vodička, slízej, milá, slízej dolů, napojíme koníčka. Naše vrané koníčky napily se vodičky: Sedej, milá, sedej na ně, pojedem pomalúčky. Dyž do vojny přijeli, na holú zem si lehli, nepočalo ešče svítat, tambor začal bubnovat: S Pánem Bohem, moja milá, musíme maširovat. Vylez, milá, na dřevo, podívej se na levo, uvidíš-li tam armádu a šohajka milého. Nevidím tam žádného, jenom svého milého, a on sobě smutně vzdychá a krev teče od něho. Ach, škoda mé mladosti, dvacet roků starosti, dyž já musím v cizím světě složit své mladé kosti. Ach, mamulko má milá, dybyste to věděla, jak vysoko krev stříkala z mého mladého těla!
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude.
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude. Já bych taky jela, dybych koňa měla, koníčka vraného, pěkně sedlaného, sedla bych na něho. Co bys tam, má milá, co bys tam dělala? »U Dunaje stála, košulenky prala, to bych tam dělala.« 1) Kde bys je, má milá, kde bys je máchala? U Dunaje kameň, stála bych já na něm, tam bych je máchala. Kde bys je, má milá, kde bys je sušila? Na zelených lókách, na hedbávných šňůrkách, tam bych je sušila. 2) Kde bys je, má milá, kde bys je válela? V císarské komoře, só tam vále dvoje, tam bych je válela. 3) Vrať se, milá, domů, já tam sám pojedu, až mine sedum let, potom si tě vezmu. 4) Počkám já sedum let, šak nepomine svět, milé z vojny přijde a on si mě vezme, bude-li Pán Bůh chtět. Sedum let dochází, můj milé nejede. Ach, Bože, rozbože, kdy pak mně přijede! 5) Sedum let už došlo, milého neslyším, ach, Bože, rozbože, ach, já se oběsím. Já se neoběsím, radši se utopím, svoje mladé tělo po Dunaji pustím. K Dunaji běžela, Dunaje se ptala: Jsi-li tak hluboká, jak su já vysoká, bych do tě skočila? Rodičové milí, já se s vama lóčím, bratrové a sestry, Bohu vás poróčím. Její bilé nohy do písku sahaly, 6) její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé vlasy po vodě plovaly, její černé oči k nebi se zdvihaly. Sedum let minulo, milé z vojny jede. Což jeho vrané kůň pod ňém tak smutně jde. Co pak, můj koníčku, co pak tak smutno jdeš? Zda-li mého těla unésti nemůžeš? Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá, kerá se pro tebe včerá utopila. Hned s koníčka slezl, kord do něho vrazil, do svého srdečka z pistole vystřelil. 7) Už só vobá mrtví, pochovat jich dejte, z rozmarýnu věnec na hrob jim posaďte. Z rozmarýnu věnec bílým kvítkem kvete; nenašli se spolu ti milí na světě.
[: Byla jedna chudá vdova, :] svojich osem synů měla. Měla ona osem synů a devátú Kateřinu. A tu dala do majira, do Heršekového dvora. Panímámo moja milá, nedávaj mia do majira. Šak sa mně tam něco stane, co mia velce hanba bude. Neminula malá chvíla, Kateřina sama druhá. Na koho mám žalovati, na koho mám povídati? Na Heršeka, na mladého, či na služebníka jeho? Nepovídaj na jiného, na Heršeka, na mladého. Už páni do vojny jedú, svojich paní si nevezú. Heršek mladý taky jede, Katerinky si neveze. Hned izbetky zametala, slzami jich polévala. Ach, čeho sem tu dočkala, svůj věneček jsem ztratila! Při věnečku živobytí! Dali mia sem moja máti. Už ti páni z vojny jedú, svojim paňám dary vezú. Heršek mladý taky jede, Kateřince dary veze. Veze on jí postelenku, v postelence kolébenku. Jak ho máti uviděla, hned mu vrata otvírala. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? A v kravárni krávy dojí, druhá dívka u ní stojí. Heršek mladý s koňa skočil a hned do kravárně vkročil. Kde je moja Katerina, moja věrná služebkyňa? Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Poslala jsem ju prat šaty, nemožu sa jí dočkati. Heršek mladý koňa bodel a hned rychle k Dunaju jel. Postřetl ho tam starý pán: Heršek mladý, kam jedeš, kam? A já jedu ku Dunaju, a já tam mám Katerinu, svoju věrnú služebkyňu! Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Dala jsem ju katom sťáti, měla na ťa nesváďati. A měl on dva nože čisté, na oba dva boky ostré. Jedným sobě hrob vykopal, tym druhým si hlavěnku sťal. Zostavaj tu tělo s tělem a dušičky s Pánem Bohem.
[: Bylo Juři pachole, :] [: sluhovalo ve dvoře. :] Vyslúžilo brany kůň, na konička sedelko, pod sedelko třmeněčko. Pod třmeněčko šátečku, švarnu Marijanečku. Marianko, dzěvečko, ež do ročku sedmeho, němiluj ty žadneho. Sedmy roček přichodzi, Juřiček jedzě z vojny. Natrefil tam pastyře, co černe bydlo pase. Ptam se ja cě, pastyři, je-li živa Slezkova, co švarnu dcerku měla? Och, Slezkova živa je, dněska dcerku vydaje. Už vy jenom pospeščě, na svadbu přijedzěcě. Jak za humny přijechal, velku střelbu udzělal, Marijance hlas vydal. Vyšla k němu Anička, Marjančina sestřička. Vitej z vojny, Juřičku, můj rozmily švagřičku. Marianka umřela, v klášteře je schovana, bilym ruchem odzita. Bilym ruchem odzita, černu hlinu přikryta. Třikrat klašter objechal, Marijanku zavolal. Marijanko, dzěvečko, přemluv ke mně slovečko! Cěžké moje mluveni, dy ve mně dechu něni. Zlaty prsteň s prstu sjal, Marijance na prst dal, a sam se zamordoval.
Jak z vojenky přijechal, do macičky pospichal, na okenko zaklepal. Matka k němu vyběhla, s koňa slezć kazala. Ja s koníčka něslezu, dokad milej něuzdřu. Ty už milej něuzdřeš, včeraj tydzěň, co je preč, pod zelenym krchovem. On koničkovi zacjal, na krchovo pospichal, věřim, zdravas vyřikal. Moje mile srdečko, promluv ke mně slovečko! Od koho si to slyšel, že by mrtvy mluvić měl? Pan Bůh zaplać, dzěvečko, za to jedno slovečko.
[: Janek do vojny jede, :] svej milej přikazuje. Aby se nevdávala, sedum roku čekala. Až on z vojny přijede, že si ju potom vezme. Neminulo sedum let, Janka viděť z vojny jeť. Jeho sestra Dorota otvírala mu vrata. Ach, sestřičko, sestro má, jak se tu Kačenka má? Kačenka se dobře má, včera týden schovaná do nového kláštera. Třikrát klášter obešel, nikde dveří nenašel. Jenom malé okénko, co svítilo slunýnko, Kačenčino srdénko. Ach, Kačenko milá má, kam’s ty dary poděla, cos ode mne dostala? 1) »Zlatý obraz na oltář, zlatú sukňu na ornát. Zlatý řeťaz na zvony, aby hlasno zvonily, tvé srdéčko těšily.« Ptám se já tě, má milá, kam’s ten prsten poděla? Zlatý prsten ješče mám, ten já ti, Janičku, dám. Až půjdeš podle moře, vhoď ten prsten do moře, vylej si svoje hoře. Až půjdeš vedle vody, vhoď ten prsten do vody, ať tě hlava nebolí. Neminula hodina, Janka hlava bolela. Neminulo to týdeň, Janka nesú z města ven. Co sis od Boha žádal, to ti Bůh nebeský dal, s Kačenkú odpočívaj.
[: Bude vojna, bude, :] [: kdo pak na ňu půjde? :] Kdož pak by šel jinší, chyba najmilejší. Na koníčka sedal, s pláčem sa s ňú žehnal. Čekaj mia do leta, do leta sedmého, až do úplného. Sedmý rok dochodí, milého tu není. Máti sa dcery ptala, budeš-i naň čekať lebo sa vydávať? Radši bych umřela, lež bych sa vydala. Slovo nevyřekla, hneď a i umřela. Milý z vojny jede, kůň pod ním smutně jde. Můj koníčku sivý, proč si tak truchlivý? Snad milá umřela lebo sa vydala? Milúčka umřela, v klášter je schována. Třikrát klášter objel, a dveří nenašel. Edem okenečko, co svítilo slunéčko, na divčino líčko. Milúnká děvečko, potěš mé srdečko! Prvej sem těšila, včilej už nemožu. S koněm sa zatočil, hořem sa rozpučil. Zhynul on pro milú, ona pro milého. Zhynuli obádvá, jeden pro druhého.
Kral na vojnu zavolal, sedlaček se zastaral.
Kral na vojnu zavolal, sedlaček se zastaral. Koho na tu vojnu dam? Syna žadneho němam. Měltě jenom tři dcery, dvě do vojny něchtěly. Jedna byla Dorota, pobožneho života. Druha byla Ludmila, každemu se libila. Třeti byla Anička, potěšila tatička. Něstaraj se, tatičku, nahotuj mi šabličku. Ja na vojnu pojedu, za vas bojovať budu. Když na koňa sedala, všeckym ruček davala. Pichla koňa ostrohu, poručila se Bohu. Jak do vojny přijela, kordem si vytočila. Třikrat vojsko objela, tři sta Turků zabila. Kral se tomu podivil: Co to za vojaček byl? Něni sem ja vojaček, ale ja sem děvečka chudobneho tatička. Dybys byla děvečka, dal bych tobě synačka. Něpřijela sem se vdať, přijela sem bojovať. To za sveho mileho, za tatička stareho.
Zakázali na vojnu sedláčkovi do domu. 1) Sedláček se zastaral, sedňa za stůl zaplakal. Nemám syna žádného, ani bratra vlastního. Ty, děvečko najstarší, jdi za mne bojovati. Oj, tatíčku, nepůjdu, já bojovat nebudu. Já sem srdca měkkého, já se leknu každého. Ty, dceruško prostřední, jdi za mne bojovati. Oj, tatíčku, nepůjdu, ja bojovat nebudu. Ja sem srdca měkkého, ja se bojím každého. Poslal pro tu najmladší: Tebe já mám najradší. Poď, děvečko, poď domů, pojeď za mne na vojnu. Já, tatíčku, já půjdu, za vás bojovat budu. Já sem srdca tvrdého, nebojím se žádného. A když ju oblékali, obě sestry plakaly. Když jí vlasy splétali, všecky panny plakaly. Když na koňa sedala, otec, máti plakala. Jeď, dceruško, jeď s Bohem, daj ti Pan Bůh dobrý den. 2) Jak do vojny přijela, třikrát vojsko objela. Jak ponajprem střelila, tři sta Turků zranila. Jak po druhé střelila, celý tábor zranila. Jak po třetí střelila, všecky Turky zahnala. Podivil se císař pán: A co je to za husar? Jenom jednu dcerku mám, tu tomu vojáčku dám. A nejsem já vojáček, a sem ja ti Anička chudobného tatíčka. »A jedneho syna mám, tobě, Aničko, ho dám.« Hned se vojna skončila a svadba se strojila.
[: Když sa Janko do vojny bral, :] on svej milej přikazoval: Nevdavaj sa, moja milá, čekaj ty dva roky na mňa. Šest roků ona čekala, na ten sedmý čarovala, až sa černá zem pukala. Už Janóšek z vojny jede, už on ke svej milej jide. Zaťukal tam na okénko: Odevři mně, má Kačenko! Jak ho milá uslyšela, hned mu dvéřa odevřela. Levú ruku mu podala a pěkně ho přivítala. Vítaj, Janku roztomilý, dávno jsme sa neviděli! Mám-li ti večeřu dati nebo čeládku zbuditi? Na to Pán Bůh noci dává, nech čeládka odpočívá. Vyprovoď mia, moja milá, až tam do čírého pola. Vyprovoď mia přes to pole, až po ty střešenky malé. Pohleď mně, milá, do hlavy, co mia má hlavěnka bolí! Můj Janošku roztomilý, proč ťa tvá hlavěnka bolí? A jak by mia nebolela, když šest roků v zemi hnila. Na ten sedmý vstat musela, dyž’s mně hrubě čarovala. Ja, tak’s ty mně čarovala, až sa černá zem pukala. Dom běžala, nemeškala, maměnce to povídala; že je Janko porúbaný, pod střešenkú pochovaný. Vem, dceruško, bílé groše, a daj zaňho slúžiti mše. Jak měl kněz mšu dokonávat, on jí došel poděkovat: Děkuju ti, moja milá, že’s mia z pekla vykúpila.
[: Když syneček na vojnu vzal, :] [: své panence přikazoval, :] aby se mu nevdávala, sedum roků naň čekala. A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce. Když nažala, navázala, po polu se ohlídala. Neviděla tam žádného, jenom vojáčka samého. A kde je on, ten můj milý, můj syneček roztomilý? Tvůj milý se včerá ženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Andulenko, pěkná kulatá huběnko? Zkazuju mu toli ščestí, co je v tom háječku listí. Zkazuju mu toli zdraví, co je na trávníčku trávy. Na trávníčku tráva drobná, spočítat ju néni možná. Zkazuju mu na tisíce, aby ušel šibenice. Zkazuju mu ješče více, by mu tekly bokem plíce. Bokem plíce, játra, srdce, by nešidil panen více. Zatočil se a zasmál se, vyťal facku té panence. Červená ju polévala, do šátečka utírala. Do šátečka, do bílého, že je byla od milého. Kdyby byla od pajmámy, dala bych se do stonání. Ale že je od milého, snesu já ju z lásky jeho.
Syneček do vojny jede a své milé přikazuje: Za sedum let zas přijedu, zlatý prsten ti dovezu. Sedum let se nevdávala, pořád na něho čekala. Když už sedmý rok dochází, panna na trávu vychází. Potkal tě ju v poli jonák, toho regimentu voják. Taky-li se, má rozmilá, budeš vdávat jako jiná? A já se vdávat nebudu, na milého čekat budu. Tvůj milý se už oženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Anduličko, červená, bílá růžičko? Zkazuju mu toli zdraví, co je v tomto háju trávy. Zkazuju mu toli ščestí, co je v tomto háju listí. Co mu zkážeš ješče více, krásná sivá holubice? Zkazuju toli hubiček, co je na nebi hvězdiček. A toli dobrých noclehů, co je na světě kostelů. Zkazuju mu toli dítek, co je v tom hájičku kvítek. Zatočil se a zasmál se, zlatý prsten zasvítil se. To je prsten z mého prstu, ten sem mu dala na cestu. Kostelíček v černém lese, poď, má milá, sezdáme se. Pojal on ju za ručičku a vedl ju ku kostelíčku. Od kostýlka před faráře, co ty ruce štolou váže. Dyž je začal svazovati, ona počala plakati. Co pak plačeš, moja milá, má Andulko roztomilá? A jak já nemám plakati, neví o tom otec, máti. Ani moje tovaryšky, co chtěly byt za družičky.
[: Na konec Novej Vsi, :] [: u tej Boží muky. :] Stojí tam děvečka, zauamuje ruky. Zauamuje si jich za svoju huavičku: Komus mia tu nechau, švárný šohajíčku? Komu bych ťa nechau, leda Pánu Bohu; aby sa’s modliua, abych došeu domů. Šohaj z vojny jede, s huavú porúbanú: Zavaž mi ju, miuá, naší nepoznajú. Mamička poznali, tatíček nemohli: 1) To jsem já, tatíčku, co mia v noci vezli.
[: Na tej lúce, na zelenej, :] [: při voděnce, při studenej, :] stojí tam koníček vraný, na něm Janko porúbaný. Přišla k němu jeho máti, počala ho litovati. 1) Di, matičko, di ode mně, rozpučí sa srdce ve mně. Rozpučí sa na dva kusy, že ta vojna býti musí. Že ta vojna býti musí, že sa Janko sekat musí. Jide šavla za šavlama, krév sa leje kolajama. 2) Jedú voze s vojákama, krév sa leje kolajama.
[: Oženil sa Vichtorýnek, :] 1) Vichtorýnek, hezký synek. A vzal sobě mladú ženku, 2) chudobné maticky dcerku. 3) Edem jednu noc s ňú pospal, král ho do vojny povolal. 4) Toť máš, máti, dcerku svoju, dcerku svoju, ženku moju. Chovaj mi ju šest let v domu, 5) sedmý ju daj leda komu. Sedmý rok ten juž dochodí, Vichtorýnka z vojny néní. Barborka sa vydávala, Fojtového Janka brala. Vichtorýnek z vojny jede, štyry koně sobě vede. A ten pátý sotva leze, co na něm peníze veze. Stála v poli kravařenka: Je-li živa moja ženka? Tvoja ženka eščě živa, ona právě veselí má. Sednul sobě na roh stola: Pozná-i mia ženka moja? Štyry stoly přeskočila, na pátém sa vytočila. 6) Radši já mám Vichtorýnka, nežli Fojtového Janka. Vichtorýnek ženku si vzal, Fojtů Janek o ňu plakal.
V tej hodonskej rubanině leží synek, zabitý je, rozmarýnem přikrytý je. Přišla k němu jeho milá, rozmarýnek odekryla. Kdo tě, milý, kdo tě rúbal, krvi tvojí nelitoval. Rúbali mě dva vojáci, od poledňa do půlnoci. Kdo tě rúbal, nech tě hojí, nech tě veze k dochtorovi. Dochtor nemá takej masti, co by zhojil bez bolesti. Má milá má také zeljé, co mě zhojí do neděle.
[: V čirém poli strom zelený, :] [: pod tím stromem vojsko leží. :] Tichý větr pofukuje, už sa vojsko pohybuje. Mladý kapral předek vede, jeho koník smutný jede. Můj koníčku hnědovraný, co si smutný, neveselý? Tlačí-li ťa zbroja moja lebo šavla ocelová? Netlačí mia zbroja tvoja, ani šabla ocelová; trápijá mia tvé ostrožky, co píchajú moje bočky. 1) Moje bočky pobolané, od tvých ostroh rozpíchané. Pod Verónú, pod tým kopcem, leží Francúz se svým vojskem. A císař pán proti němu, budú držet spolu vojnu. A princ Karel odkazuje, do Moravy odpisuje. Jedna sestra bratra měla, do vojny ho dat mosela. 2) Běž, bratříčku, běž do vojny, pomož z núze císařovi. Včecí páni z vojny jedú, jejího bratra nevedú. A vy, páni jeneráli, kde ste mého bratra dali? Tvůj bratr je pod Verónú, má hlavěnku porúbanú. 3)
[: Za Verónó, za tém kopcem :] stojí Francóz se svým vojskem. Cisař pán tam na něj táhne, že ho se svým vojskem zajme. Dyž viděl, že nic nespraví, poslal psaní do Moravy. Do Moravy na ty pány, aby lidi přichystali. Koničky jim vobsedlali a do vojny vodeslali. V tem hósovským šerým poli, tam na vojnu verbovali, po vraném koňu dávali. Dyby mně kdo koňa sedlal, taky bych se na vojnu dal. Krásná panna nemeškala, koníčka mu vobsedlala, do vojny ho vodeslala. A když ho tam vodsílala, přežalostně zaplakala. Neplač, sestro, neplač vo mně, za dvě leta přijdu k tobě. Dvě leta už pominula, sestra bratra neviděla. A dyž bylo po té vojně, komendanti vedó koně. Vyšla ti tá krásná panna, komendanty přivítala. Vítám vás, vy milí páni, je-li bratr mezi vámi? Tvůj bratřiček leží v poli, má noženky na dvě půly. Vraný kůň stojí u něho, hrabe nohó, žaluje ho. Stávej, stávej, můj patróne, dávej obrok, seno moje. Dokud můj pán na mně sedal, dycky sem se dobře míval. 1) Včilka můj pán leží v poli, roznesó ho černý vrany. 2)
Sestra bratra vystrojala na tu vojnu na daleko Košulku mu vyválela, aby sa na něm bělala. Šnurečku mu zavázala, by sa na něm červenala. »Všecí páni z vojny jedú, mého bratra koňa vedú. Ptám sa já vás, páni milí, kde ste mého bratra děli?« Na tém francúzkém pomezí tvého bratra hlava leží. Leží, leží porúbaná, podkovama rozšlapaná.
[: Jedna matka syna měla, :] do vojny ho sprovázela. Jeď, synečku, s Pánem Bohem, se svým pěkným vraným koněm. Starší sestra koňa sedlá, osedlaja ven vyvedla. Ach, můj synu přemilený, dy ťa budu čekat z vojny? Má mamičko přemilená, vyhledajte po tři rána. První ráno vyhlédala, červeného uhlédala. Ach, můj Bože přemilený, už je můj syn zkrvavený. Druhé ráno vyhlédala, bílého ho uhlédala. Ach, můj Bože přemilený, už je můj syn oblečený. Třetí ráno vyhlédala, černého ho uhlédala. Ach, můj Bože přemilený, už je můj syn v černej zemi. Radní páni domů jedú, mého syna koňa vedú. Dy sem já měl svého pána, mívával sem obrok z rána. A včil nemám vody, slámy, roznesú mia straky, vrany.
Plelo děvča, plelo len, [: dva záhony celý den. :] Jak sa za kraj doplelo, na synečka volalo: Poď, synečku, poď ke mně, já ti povím, co je mně. Ai, bolí mia hlavička, pobila mia matička. Prečo že ťa pobila? Keď som teba lúbila. Nech mia pre ťa nebijú, možeš chodiť za jinú. Já za jinú nepůjdu, radši sa dám na vojnu.
Sama sem neráda, že vojna nastala, měla sem synečka, zůstala sem sama. Zůstala sem sama jak na vodě sláma, jako ten měsíček mezi hvězdičkama.
Když sem já šel kolem dvorka, kapaly mě slze z oka. Pověz, synečku rozmilý, co sú tady za noviny? Novinečku uslyšela, padla na zem a omdlela; co sem smutná1) učinila, že sem víneček pozbyla! Neplač, nenaříkej sobě, horší je mně nežli tobě; horší je mně s tým vinečkem2) než tobě s díťátečkem. A ty chováš, až3) vychováš, vychovaja na vojnu dáš, já se stále trápit musím,4) vzal sem si vínek na svú duši.5) Dyž já přijdu před boží súd, bude mi hořký vínek tvůj,6) zažnú mně svíce pod koleny pro tvůj víneček zelený. Ešče temu horší zažnú, co má v domě svoju ženu7) a se s jinýma zabývá, ten hřích odpuščen nebývá.
Za našimi humny vika prokvítá, chodí tam děvečka, sobě naříká. Chodí po dvoře, naříká sobě na uředníka. Já tobě, děvečko, pomocť nemožu, tobě mládenečka nutiť nemožu, dybych ho nutil, on by se rmútil, vzal by na vojnu. Šla do zahrady, listí hrabala, našla tam zelinku, nad ňú plakala: Bože jediný, kde je můj milý? Pojel do Brna.1)
Za našimi humny vika prokvítá, chodí tam děvečka, sobě naříká. Chodí po dvoře, naříká sobě na uředníka. Já tobě, děvečko, pomocť nemožu, tobě mládenečka nutiť nemožu, dybych ho nutil, on by se rmútil, vzal by na vojnu. Šla do zahrady, listí hrabala, našla tam zelinku, nad ňú plakala: Bože jediný, kde je můj milý? Pojel do Brna.1)
Za Ostravu v malovanej tej kamenici tancovaly štyry panny, štyře panici. Jenem jedna ta panenka nětancovala, kera sveho kochanečka na vojně měla. Dětě, tato, tatuličku, za ten novy dvůr, a jesli z tej vojny jedě ten kochanek můj?1) Ach, nejedě, ach, nejedě, ale se něse, od střibra a i od zlata cely se třese.2) Otevřtě mu, tatuličku, široko vrata, ať un sobě něpomatle střibra i zlata. Otevřtě mu, tatuličku, široko dveři, ať un sobě něpomatle to zlate peři. Posteltě mu, tatuličku, bile peřiny, ať un sobe něpomatle šaty střibrny. Postavtě mu, tatuličku, pod nohy3) stolek, ať un sobě něpomatle zlatych podkovek. Postavtě mu, tatuličku, ten stůl červeny, a na ten stůl, tatuličku, obrus taženy. Na ten obrus, tatuličku, taliř točeny, na ten taliř, tatuličku, kaplun pečeny. Sedni dale, můj kochanku, pokravaj sobě, a esli ty němaš noža, pojčam ja tobě. 0, ja se tě, ma panenko, noža něprosim, ani tebe, ma panenko, v srdci něnosim.4)
Dej mně, Bože, dej mně, co mně míníš dáti, [: jenom mně nedávej :] ty vojenský šaty. Ty vojenský šaty, ty sou pěkný bílý, pověz ty mně, má milá, má panenko rozmilá, jak se ti to líbí? To se mně tak líbí, jako bys svoje měl; [: žes ty na mně, můj milej, :] najednou zapomněl. Já sem nezapomněl, brání mně rodiče, [: že nemáš, má milá, :] že nemáš tisíce.
Fialenko modrá, co nemožeš rozkvést; nedaj sa, děvčico, ledakomu podvest.1) Esli ťa podvede, šak si ťa nevezme, sedna na koníčka do vojny pojede. Važte si, děvčátka, svojí poctivosti, jako ta travěnka svojí zelenosti. Travěnka uvjadne, jak na ňu mráz přijde, a vaša poctivost na věky zahyne.2)
Oj, Bože můj, Bože, oj, co ja mam dělać? A mam-li ja služić lebo mam vandrovać. Oj, vandroval bych ja, nožičky mne bolu, oženil bych se ja, mam velku něvolu. Půjdu-li do světa, budu cuzozemec, ešče tam potracim svůj panensky věnec. Budu-li vojakem, nejsem prubovany, zhynu brzy v kratce jak rosička ranní. Budu-li žebrakem, budu torbu nosiť, nad svymi krajičky budu se honosiť. Budu pustelnikem, cělo je nězvykle, dvakrat, třikrat v tydni posty spravedlive! Budu ja putnikem, budu putovaci, nad svymi hřichami pokani činici.
Ach, [: když sem já šel od svej milenky, :] břinkaly mně [: podkověnky. :] Ach, břinkaly mně, a už nebudú, černé oči plakat budú. Ach, černé oči, což vy plačete? Šak vy moje nebudete. Ach, bude vojna, vojna neščasná, dyž umřu, modli se za mňa.
Ach, pane, panáčku, já vás pěkně prosím, učte mia otčenáš, [: já sa ženit mosím. :] Šablička brúsená, to je moja žena, ona mia vyseká, keď mně bude třeba. Dobře mně říkali má stará maměnka, že mně bude dobrá z kolaje voděnka. Dobře mně říkali můj starý tatíček, že mně bude dobrý komisní chlebíček. Ach, Bože, rozbože, kde já mám rodiče, na vojnu jít musím, mé srdečko plače. Má stará maměnko, hluboko ležíte, na vojnu mia vzali, vy o tom nevíte.
Ach, vojna, vojna, neščasná vojna, [: dyž na ňu jít musím. :] Sama královna a císařovna do Moravy1) psala, [: aby Janoška :] do vojny dostala. U bílej vody Janošek stojí, hlavěnka ho bolí. Janíčku, nestoj, koníčky nastroj, pojedeš do vojny. Já nepojedu, hlavěnka mne bolí. Moja hlavěnka všecka porubaná; moja galánka všecka uplakaná. Ach, vojna, vojna, neščasná vojna, dyž na ňu jít musím. Mám hezké děvče, odejít ho musím.2)
Ach, ta vojna, vojna, ta neščasná vojna, čekaj, moja milá, sedum roků na mňa. A po sedmém roku čekaj ešče pět let, potom sa mňa pytaj, budu-li tebe chtět. A i po těch pěti čekaj ešče po dva, potom sa mňa optáš, esli budeš moja. Nebudeš-li moja, budeš bratra mého, přece musíš přijít do roda našeho.
Něřek sem dnes tydeň, že budu vojak, a dy mne svazali, co budu dělať? Vzali mne s moci u milej v noci; ja plaču, nařiču, němam pomoci. A dy ja pojedu přes tu krajinu, ešče si spomenu na svoju milu. Hajičku, lesi, ma mila, kdě si? Ach, už mi splitaju pentličku vlasy. Pentličku černu, lička mi blednu, Pan Bůh vi něbesky, jak budě se mnu. Dali mně šaty, palašek zlaty, už su něbožatko cely zajaty.
Hody, hody, hody jsó, co vone nám donesó? Donesó nám novinu nejtěžší, že musíme na vojnu, na pěší.
Hore Vlachovicí blažený chodníček, po něm sa prochází švarný šohajíček. A dyž sa procházel, na vojnu ho brali, bohatých rodičů nic si nevšímali. Dyž ho svazovali, na maměnku volal, má maměnko milá, svazovat mňa nedaj. A vy, radní páni z trenčanskej stolice, pusťte mně synáčka, prosím vás velice. Dívaj sa, maměnko, na ten suchý topol, až sa rozzelená, teprv bude pokoj. Já sem sa dívala večer a i ráno, co je to za topol, zelená sa málo. Já sem sa dívala jednúc o poledni, chvála Pánu Bohu, topol je zelený.
Když sem já šel po chodníčku, bych navščivil svó děvečku,1) potkali mě vojáci, ptali se mě, odkuď jsi? Já su synek z Kojetína, jdu na hody do Jičína, jdu navščivit děvečku k potěšení srdečku.2) Vemte, drábi, vemte puta, odvedem ho za rekruta, odvedem ho na zámek, šak je hodný šohajek.3) Putečka mně nedáváte, ani ruky nesvážéte, déte mně radš koníčka, bude plakat Anička. Ach, jak bych neměla plakat, dyž slyším podkovy klapat a koníčka vranýho, šuhajíčka milýho.
Má moja mamička veliký žau, že sa jej synáček do vojny dau, do vojny dau, šablenkú hrká, už sa mej mamičce srdco puká. Nepuačte, mamičko, za tym synem, šak vám on ve vojně nezahyne, o rok, o dva, mamičko dobrá, bude vám synáček z vojny doma.
Na tu svatú Kateřinu v nedělu verbovali mia husaři na vojnu. Všecí ludé zaplakali, že Janoška zverbovali v nedělu. Nač ste vy mia zverbovali v nedělu? A nač ste vy nečekali na chvílu? Bude ze mňa mrcha voják, já vám budu uskakovat za milú. Dyž ty budeš uskakovat za milú, budú tobě dvá kapráli za sluhu. Vynesú ti dvě stolice, vyprášá ti nohavice za chvílu.
Poštorščí pachouci, zuá novina na vás, za rychtářským stolem je tam rada o vás. O vás radu majú, že vás pochytajú, poštorščí úřadé na vojnu vás dajú. Co sa stauo v nově ve Vídni v ulici, pochytali chuapců ve středu s půlnoci. Když ich pochytali, hned jim povídali, připravte sa, chuapci, budete vojáci! Poštorščí pachouci na Dunaj sedali, na Dunaj sedali, suze jim padauy. Nebyuy tak hrubé, jak byuy krvavé, budú jich účastní poštorščí úřadé.
Páni, páni, vojenščí páni, nač ste vy mia na vojnu vzali? Tam mám strávit mladý věk, co sem mohl děvča mět, ach, přeškoda mojich mladých let. Můj koníček v trávě zelenej, pod čabrakem celý zemdlený; můj koníček sa leká, viďa Turka zdaleka, že tam bude vojna veliká. Můj koníček v trávě zelenej, pod čabrakem celý zemdlený; můj koníček sa třese, že mňa na smrť ponese, má maměnko, pomodlete se.
Poslala královna do Moravy psaní. Aby sa mládenci na vojnu chystali. Oni odepsali na široké listy, aby sa nebála, že jsú dycky jistí. Bude vojna, bude, bude verbovaná, půjde na ňu chasa samá vybíraná.
Skalička, skalička, pod ňú je hranička, chytali na vojnu Pískové bratříčka. Keď ho svazovali, na sestřičku vouau: Aničko, sestro má, svazovat mňa nedaj. Co ti já, Janičku, co ti já pomožu, řetazem’s svázaný, já ťa nerozvážu. Kdo je ti, Janičku, kdo je ti příčina? Ten pohan židovský, skáua ho zabiua. Skáua ho zabiua, kameň ho roztřiskau, ten pohan židovský cedulenku pisau. A jak ju napisau, do Brna ju posuau, aby tam Janiček za vojáka ostau. Ti brněnščí páni z okna vyhlédali, regruta-li vezú či hrdeuních vězňů. Nevezeme vězňů, vezeme regrúta; tak sa on nám brániu, třech úřadů zmarniu. A brněnščí páni, ti jim povídali, že je kuřa maué, a smrti sa brání. Jak ho tam dovezli, na uávku si sedeu, na uávku si sedeu, do okénka hleděu. A co tam, Janičku, a co tam pohledáš? Šak ty tam, Janíčku, svej maměnky nemáš. Bar nemám maměnky. Ale mám Aničku, ale mám Aničku, najmuadší sestřičku.
Ti pavlovčí úřadové tvrdého srdéčka, dali oni sobě nalit starého vínečka. Jak se podnapili, hned se uradili, kerého by šohajíčka na vojnu dostali. Vezmeme-li bohatého, toho bude škoda, kerý má co doma robit, toho doma třeba. Vezmem chudobného, co nemá žádného, a ten može maširovat do pole širého. Stojí šohaj v maštalence, vrané koně češe, ohlídá se z boka na bok, co mu milá nese; a nese mu dárek, řetaz, puta, zámek, tu máš, milý šohajíčku, císařský závdanek. O takový, o závdanek já vám nic nestojím, šak vy o tom dobře víte, že se ženit strojím. Můj tatíček starý, má matička taky, komu jich mám zanechati, ubohé žebráky.
Ach, ma mila, rozmila, pojedzěmy do pola, ach, tum uzučkum cestečkum k Holomuci městečku. Do kostela chodzila, Pana Boha prosila, aby svojeho mileho za sedym let spatřila. Sedmy roček dochodzi, mily z vojny přichodzi na pěknym vranym koničku, prstenek ma na prstu. Když ho mila spatřila, hnedky k němu běžela, jak prstenek uzdřela, před koničkem omdlela. Ptám se ci ja, ma mila, jak si se mi chovala? A jesli si ty keru noc při sobě keho měla? Ja sem se ci chovala, jako na mne naleži. Jedno v kolibečce leži, to druhe za mnu běži. Dy si se tak chovala, jak na tebe naleži, tu maš svůj zlaty prstenek, ode mne pryč odejdzi.
[: Co ste, maměnko, se mnó vystály! :] [: Z ručenky na ručenku :] napřekládaly. Ledva dorostám mám byt vojákem, ani jsem nepočal byt chvílku sedlákem. A už já musím pryč mašírovat a mý starý rodiče tady zanechat. A mý rodiče starý, rozmilí, jak mě pro vás velice mé srdce bolí.
Dyž jsem na koníčka sedal, můj tatíček na mne volal: Ei, synu, synu milý, já jsem tě těžko choval. Třeba ste mě, můj tatíčku, třeba ste mě těžko choval, to je mně nejlitější, že ste mě na vojnu dal.
Ženil bych se, ale nesmím, [: chudobné mateře su syn. :] Chudobná mě máti měla, poctivě mě vychovala.1) Ve dně šila košulenku, v noci přadla kúdelenku. Ve dně šila, v noci přadla, poctivě mě vychovala.2) Když mě těžko vychovala, na vojnu mě dat musela.
Ženil bych se, ale nesmím, [: chudobné mateře su syn. :] Chudobná mě máti měla, poctivě mě vychovala.1) Ve dně šila košulenku, v noci přadla kúdelenku. Ve dně šila, v noci přadla, poctivě mě vychovala.2) Když mě těžko vychovala, na vojnu mě dat musela.
Ej, už mia po druhé k Brnu vezli, ešče mia, má milá, neodvedli. Ej, už mia po třetí k Brnu vezú, a už mia, má milá, už odvedú. Už su tu, má milá, naposledy, mosím jít, má milá, už do vojny. Pošlu ti, má milá, malé psaní po vodě, po moři, po Dunaji. V tom malém psaníčku bude státi, ty mosíš, má milá, zaplakati.
Husaři jedou pod modrou vodou, [: na jihlavských lukách :] koně krmijou. Dyž nakrmijou, pak napojijou; jihlavské děvčátka, pojeďte s nama. My nepojedem, jsme holky mlady, za rok, za dvě leta půjdem za vami. Děvečka mladá po poli chodí, hledá bylinečku, hlava ju bolí. Bylinečko má, dybys věděla, kterak bych já svému synečku milému z vojny pomohla.
Jestli mě ráda máš, poprodej, kde co máš, poprodej vinohrady, vyplať mě, milá, z vojny. Vinohrad prodala, peníze mu dala: Tuhle máš, můj synečku, vyplať si svó hlavičku. Jestli mě ráda máš, dej říkat otčenáš, Zdráva Maria taky za ty naše vojáky.
Moja najmilejši po zahradzě chodzi, svoje bile nožky po rosičce brodzi. Aj, brodzi jich, brodzi, fialku trhala, svojemu milemu kytku udzělala. Ach, komu ja smutna voničku hotuju, dy tu teho němam, kereho miluju. Vzali mi ho, vzali a na vojnu dali, těžky žal rodičům i mně udzělali. Dy mileho vedli, ja sem tvrdo spala, mily, mocny Bože, muzika mu hrala. Dyby toho byla smutna ocutila, se svym najmilejšim slovko promluvila!

Pages