jeden

Displaying 1 - 100 of 362
Pod hájíčkem pod zeleným, ore dievča s volkom jedným
Keď som u studianky vodu brala, do jedneho som sa zalubila
Byla jedna Andúlenka ANka, ona si tu krapulienku
A když bylo o půl noci, o jednej hodněj obracaj sa
Milý milý šarco jdeno nebolizem dávno dloho jedno nebolizme
Mám já jeden kabát nový (Zahrajte mi muzikanti)
A když byuo o púnoci, o jednej hodině
Uderiua, jedna, uderiua druhá, eště sa
Udeřila jedna z půlnoci hodina, ešče sa syneček po dědine túlá
K inším chodíš každý deň, za mňů jednů za týden
A byla cě jedna macička, měla překrásného synačka. Zly pohan se o něm dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, do vřuciho masla vložici. Peče se dzicjatko jak ryba: až se ten zly pohan posnida. Jehož to macička slyšela, stala za dveřami, plakala. Ach, moji macičko, něplačcě, ležim ja v rosičce studenej, ležim na travičce zelenej. Zly pohan se o tom dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, do vřuciho oleje vložici. Smaže se dzicjatko jak ryba: až se ten zly pohan posnida. Jehož to macička slyšela, stala za dveřami, plakala. Ach, moji macičko, něplačcě, ležim ja v rosičce studenej, ležim na travičce zelenej. Zly pohan se o tom dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, na železný rožeň strčici. Peče se dzicjatko jak ryba: až se ten zly pohan posnida. Jehož to macička slyšela, stala za dveřami, plakala. Ach, moji macičko, něplačcě, ležim ja v rosičce studenej, ležim na travičce zelenej. Zly pohan se o tom dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, na cinovy taliř vložici. Zly pohan do něho zakroji a dzicjatko k němu promluvi: A ty, zly pohane, někrajej a moji dušičky nězjadej. Bo moja dušička spasena, tvoja je na věky spálená. Zpivali to žáčci v kostele, a svaty Vavřiněc při stole.
A ve štvrtek po večeři šel Pan Ježíš na procházku se dvanásti apoštoly. Postřetli tam jednu dívku, [:a ta dívka nesla vodu:]. Daj nám, dívko, daj tej vody, ať umyjem ruce, nohy. A ta voda není čistá, napršalo do ní lista. A ta voda, ta je čistá, než ty, dívko, nejsi čista. Devět mužů jsi ty měla, s Žádným zdávána nebyla, s každým's dítky zmordovala. A ta dívka se ulekla, hned na své kolena klekla, ani slova mu neřekla. Ale, dívko, nelekaj se, jdi před kněza, spovidaj se, vezmi rúšku a zavij se. A jak do kostela vešla, hned před obraz Krista klekla. Obrazy se zobracaly, na sebe hledět nedaly. Oltáře se poklonily, svíčky z vosku zhasínaly. A jak dále pokleknula, na tom místě zkameňala. To učinil Pan Bůh milý všem panenkám na znamení. Kerá je múdrá panenka, nedá rozviť svého vínka. Jako sem já rozviť dala, do pekla sem se dostala.
[:Šla děvečka:], šla pro vodu. Potkal ju tě jeden stařec. Daj, děvečko, daj mi vody. Milý stařec, není čistá. Voda čistá, tys nečistá. A tys měla devět mužů, devět mužů nezdávaných. S každým's měla pacholátko, pacholátko, nemluvňátko. Hned's ho každé zmordovala a pod pécku zakopala, nehašené vápno dala, černú hlínú zašlapala. Odpusť, Bože, hříchy moje. Já ti hříchy neodpustím, až spočítáš v moři písek, v moři písek, stromě lístek. Odpusť, Bože, hříchy moje. Já ti hříchy neodpustím, až spočítáš v nebi hvězdy, v nebi hvězdy, po světě cesty. V nebi hvězdy, vysoko sú, v světě cesty, široko sú. Než jich ona spočítala, celá v prach se rozsypala.
[: Byla cesta, byla ušlapaná, :] kdo ju šlapal? Matka Krista Pána. Postřetla ju tam svatá Alžběta: Kam ty kráčíš, sestřičko má milá? Kráčím, sestro, kráčím do kostela, poslúchat mše, svatého nešpora. Nechoď, sestro, nechoď do kostela, povidajú, že porodíš syna. Máš ho zrodit na ty slavné hody, když zamrznú v studenenkách vody. A co by to za novina byla, kdyby panna syna porodila! Porodila v ty vánoční hody, co zamrzly všecky všady vody. Není ptáčka, ani křepelice, samé zimy, samé metelice. Edem jedna voda nezamrzla, kde Maria pro vodu chodila, by Ježišku kúpel udělala.
Byla jedna, byla stará žena, měla ona jediného syna. A ten leží v smrtelnej nemoci, chtělo se mu studenej vody piti. Neměl mu kdo pro voděnku jiti, šla mu pro ňu jeho stará máti. Potkalo ju mladé pacholátko, a to bylo od Boha poslátko. Už já nesu jeho milú duši, do radosti, do nebeskej vlasti.
[: Byla jedna stará žena, :] co se byla na prošení dala. Šla ona tam, šla tú cestú, kde nejvíce formánkové jedú. V čirém poli forman stojí, své koničky, o hladě je moří. »Což, formánku, což stojíte, své koničky o hladě moříte?« Jak já nemám, ženo, státi, dyť nemožu kolem ani hnúti. »Půjč, formánku, biče svého, já ti šlažím koňa švortelného.« Stará žena bičem točí, hned všecky čtyry kola vyskočí. »Kdež půjdete, pojedete, všude sobě na mne zpomenete.« Nebyla to žádná žena, a to byla milá svátá Anna, co to formánkovi pomáhala.
Byla jedna stará žena, enom jednu dceru měla. Poslala ju do kostela, aby mši svatú slyšela. Mělo evanděljum býti, dcera chtěla domů jiti. »Pověz, dcero Sibilio, jaké evanděljum bylo.« „Dys chtěla, matko, věděti, měla’s se jít kněza ptáti.“ Nedám ti jest ani píti, ty mně mosíš pověděti. "Nestojím ti o tvé jídlo, u tebe mám čertí bydlo." V tejto chvíli a v tej době zemské žaby měla v hubě. Počaly ju vyjímati, počala jedem stříkati. Kom ten jed na ruku padne, hned mu ta ruka odpadne.
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)
[:Na mšu svatú zvonijú, :] [: panenky se strojijú. :] Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila.1) Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla. Tři růžečky utrhla, tři věnečky uvila. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatú zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám.2) Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. — Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenicám přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hřišní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Ponýprv se napila, modrý plamen pustila. Po druhé se napila, červený plamen pustila. Po třetí se napila, bílý plamýnek pustila. Otevřte okynečko, ať si ochladím srdýčko. »Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.« Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala; kam sem se smutná dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati.
V nedzěličku za rana vyšla panna kochana. A přijechol do ni pon, z pjekla rodem jeden som. Ščesti, Bože, dzěvečko, troje dziotek macičko.1) Vitaj, že ty, můj paně, z pjekla poslan sataně. Po čem žes mě poznala, žes mě tak jmenovala? Po kuničku po brunym, po šedelku červenym. Po šatečce hedbavne, po šabličce opravne. Šedej, dzěvče, na můj kůň, podjedzěme před můj dům. Tři dni, tři noci jeli po trni, po chavucnym, po kameni horucnym. Přijechali před pjeklo: Otvirej, brače, čeplo. Posadil ju na stolce, dal ji vina ze škopce. Pi že, pani, pi vino, něpilaš jakeš živo. Pilacěch ja s panama, ně s takymi durňama. Tak s ňum tam tancovali, ež ji kosci rupěly. Vezdřela tam pod věka, uzdřela tam člověka. Jdzi, člověče, jdzi domů a něprov tam nikomu, jen otci a matce. Že jich majum ješče dvě, něch jich kořum lepši jak mně. Něch do kostela chodzjum, chlapců za sum 2) něvodzjum.
Panenka Maria po světě chodila, Božího synáčka v životě nosila.1) Přišla ona, přišla do jednoho města, do jednoho města, kam ju vedla cesta. Vešla tě tam, vešla k jednemu šenkýři: Šenkyrečku milý, přenocuj mne tady.2) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, ožralci tu pijú a kartáři hrajú, ve dně v noci pijú, světla nezhasujú.3) Přišla tě tam, přišla do jedné uličky, do jedné uličky mezi kovářičky. Vešla ona, vešla k jednemu kováři: Kovařičku milý, přenocuj mne tady.4) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, musíme, matičko, celú noc kovati.5) Můj milý kováři, co to tak kujete, co to tak kujete a nenocujete?6) A kujeme my to tři kolní hřebíky, to na Krista Pána, má se naroditi.7) Ona se ulekla, hned odtud utekla, do jednoho chlíva, kde dobytek bývá.8) Přes prah překročila, syna porodila, syna Jezu Krista, sama panna čistá. Porodila tě ho na té prosté slámě, do plen ovinula, v jesle položila. Kovářova dcera na ráno běžela, na ráno běžela, do chléva pohledla.9) Kovářova dcero, podej mně dítěte, podej mně dítěte, mého pacholete.10) Jak já vám ho podám, dy já rukú nemám, jenom ty gramličky, 11) co držím knížečky. Dotkni se hůlečky, dá ti Pán Bůh ručky. Maličko se sehla, obě ruce měla.12) A domů běžela, rukama košala:13) Má dcerko rozmilá, kdes ručičky vzala? Ach, tato, tatíčku, už se ten narodil, už se ten narodil, co mé ruce stvořil. Dala mně jich, dala ta ženička mladá, ta ženička mladá, co noclehu ptala! Dybych já byl věděl, že to matka Boží, byl bych jí dal ležet v novém bílém loži. Byl bych ji uhostil v té pěkné komnatě,14) v té pěkné komnatě, na stříbře, na zlatě. A sám byl bych lehl hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní. To bych byl udělal lidům na znamení, aby matce Boží dali přeležení. Včil já nejsem hoden po té zemi chodit, ale sem já hoden do ohně mne hodit.15)
Šla Maria do Betléma, sobě podruzství hledala. My ti podruzství nedáme, žádné chaloupky nemáme. Máme jen jednu maštalku, přebývá v ní vůl, oslátko. Maria prah překročila, hned synáčka porodila. Vzala si ho na své ruce, spívala mu velmi sladce. Spívala mu: nynej, nynej, můj synáčku roztomilej. Spívali jsou mu andělí, až ho do nebe dostali.
[: Putovali dva mladzěnci,:] dva mladzěnci, oba bratři. Pohledz, bratře, co jsmy našli, nějsmy teho, nějsmy hodni. Jeden pravi: Je to psjatko, druhy pravi: Je dzicjatko.1) Sejmi, bratře, rukavice, vem to cělo na sve ruce. Poněsem ho do klaštera a z klaštera do kostela. Ku kostelu přichazeli, dveře se jim otevřely, zvony samy zazvonily. Položili ho na oltář před Pana Jezu Krista tvař.2) A dzicjatko nemeškalo, ku mladzěncům promluvilo: Dzěkuju vam, dva mladzěnci, dva mladzěnci, oba bratři, budu za vas mšu služici.3)
[: Sedí Adam na kopečku, :] [: na tým zeleným trávničku.:] Přišel k němu milý Pán Bůh: Co, Adame, co tu děláš? Vyjal žebro z boku jeho, udělal mu ženo z něho. To, Adame, žena tvoja, opatruj ji, a tě ona. Chodil Pán Bůh kolem ráje, Adam za ním pospíchaje. Jak do ráje přichodili, mluvil Pán Bůh Adamovi: Ze všech stromů požívejte, jednoho jen vynechejte. Který stojí prostřed ráje, modrým kvítkem prokvetaje, červeným jabkem zasedaje. Učinil se ďábel hadem, svedl Evu i s Adamem.1) Uvinul se po jablůnce, urval jabko na halúsce, dal ho Evě v její ruce. Jez, Evičko, jez to jabko, jak je po něm velmi sladko! Eva vzala, okusila, s Adamem se rozdělila.2) Jez, Adámku, jez to jabko, jak je po něm velmi sladko. Když to jabko okusili, tak se obá prohřešili, obá z ráje pryč museli. Dal jim Pán Bůh po motyce a seménka po trošičce a zaved jich na vinice. Jděte, dělejte, kopejte, chleba sobě dobývejte.3) Kady Adam pokopával, hned se oves rozzelenal.4) Kde Evička pokopala, pšenička se zelenala.5) Ten Adam jest první otec, do velkej nás práce6) doved. A ta Eva první matka, zavedla nás nebožátka.
Mělcě svaty Juři konička braneho, a chojil*) un, chojil do města jedneho. Nadešel dzěvečku nad jazerem klečeć, do teho jazera tak přesmutně hledzěć. Což ty to, dzěvečko, nad jazerem klečiš, do teho jazera tak přesmutně hledziš? Ach, co ja to němam tak smutně hledzěci, dy už mne ma ten drak, už mne ma sežraci. atd. A co my,panimamo,a co my mu damy? V tym našim koscěle malovać ho damy.
Svatý Lukáš, maléř Boží, on maloval obraz Boží.1) Nemoh on ho vymalovať, musel nad ním podřimovať.2) Matka Boží přistúpila, obraz svatý malovala. Svoje líčka přiložila, hned obrázek ozdobila. Staň, Lukáši, staň ze spáni, už je obraz malovaný,3) Častochovu oběcaný. Zapřahajte šest pár volů, vezte obraz k Častochovu.4) Postavte ho na kopečku, proti jasnému slunéčku. Budú lidé putovati, zdraví tamo nabývati. A když jeli krajem lesa, pohonič bičem zapleskal. Když prostřed lesa přijeli, třé zbůjníci vyskočili. Stůjte, stůjte, nešmihajte, co vezete, to nám dajte.5) Vezem obraz svatej Panny, na Častochov oběcaný.6) A my vám ho porúbáme, a my vám ho posekáme. Nerúbajte, nesekajte, zkameňáte, zdřevěnáte. Zkameňáte jako múry, na památku tej figúry.7) Jali rúbať, jali sekať, matky Boží nelitovat. Jeden zaťal, hned zkameňal, druhý zaťal, hned zdřevěnal. A to máte na památku, nerúbajte Boží matku. A ten třetí Boha chválil, že obrazu neporanil.8) K Častochovu dále jeli, na kopečku zastavili, dále už jeti nemohli. Tu mě složte na kopečku, proti jasnému slunéčku. Budú ke mně putovati, zdraví u mne nabývati.9)
Šel Pán Bůh na procházku, pod pekelnú bránu. Všecky dvéře zavřeny, na zámky zamčeny. Jak Pán do dveří stušil, hned zámky porušil. Co jest to za mocný Pán, že ruší zámky nám? »Já jsem Pán. Bůh s výsosti, přišel jsem pro duše.« Vem si jednu lebo dvě, jdi s něma do ráje. »Já nejidu pro jednu, ani pro dvě, pro tři; já jsem přišel pro všecky, pro věrné dušičky.« Všecky duše řadem jdou, vesele zpívají; jenom jedna smutná jde, žalostivě plače. Proč, dušičko, smutná jdeš, žalostivě plačeš? »Proč bych smutná nebyla? Otce, máti bila. Ach, nebila, nebila, jenom jsem myslela.1) Za to pomyšlení Boha jsem ztratila.«2) Horší jest pomyšlení nežli udeření.
[: Šla Maria do kláštera, :] tam synáčka porodila. Porodila i povila, do jeslíček položila. Lež tu, synu, lež tu, milý, a já půjdu pro anděly. Andělé proň přiletěli, pod své křídla syna vzali. Letěli s ním pod nebesa, nebesa se otevřely. Křižíčky se poklonily, zvony samy zazvonily, dušičky se zradovaly. , Jedna jen se neraduje, kerá otce, matku bije. »A já sem hříšná nebila, a jenom sem pomyslila,« A dy jsi ty pomyslila, jako bys to učinila. A hned padla v věčný plameň, uchovej nás, Kriste, Amen.
Vím já kopeček, na něm domeček, Bože, Bože, Bože, na něm domeček. A v tom domečku tři bílé lože, Bože, Bože, Bože, tři bílé lože. Na jednom loži Maria leží; Bože atd. Na druhém loži svátý Ján leží; Na třetím loži Kristus Pán leží; Před Pannú Marjí růže prokvétá; Před svátým Jánem andělé hrajú; Před Kristem Pánem svíce hořijú. Kdo tu pěsničku třikrát vyspívá, ten tři dušičky z pekla vystříhá. Jednu otcovu, druhú matčinu, Bože, Bože, Bože, a třetí svoju.
[: Vím já kostelíček pod jednó horó,:] [:a v tém kostelíčku:] tři oltáře só.
[: Vím já kostelíček pod jednó horó,:] [:a v tom kostelíčku:] tři oltáře só. Na jednom oltáři Panna Maria, na druhém oltáři milý svatý Ján, na třetím oltáři milý Kristus Pán. Nad Pannó Marií svíce hořijó a nad svatým Jánem varhany hrajó. A před trůnem Božím růže rozkvétá, a z té bilé růže vtáček vyhlídá. A to nebyl vtáček, to byl syn Boží, kerý pro nás umřel na svatém kříži.
O půl noci Dvanást hodin, jedna štvrť, mnohým lidom život — smrť; ta přijde nenadále, sebere pány, krále.
Když sem já byl mladý, bylo mně dvadcet let, býval mně po vůli, býval mně celý svět. A od tech dvadceti šlo mně ke třidceti, už mně počínaly mé líčka měňati. A od tech třidceti šlo mně k štyrydceti, už mně počínaly mé údy klesati. Od tech štyrydceti šlo mně k padesáti, už mia obsypaly moje drobné děti. Od tech padesáti bylo mně šedesát, už mně počínaly mé vlásky šedivjat. Od tech šedesáti bylo sedemdesát, už sem si já začal ten svět rozvažovat. Od sedemdesáti bylo osemdesát, už sem sa já začal húlečkú podpírat. Od osemdesáti bylo devadesát, už sem si já počal s malýma dětma hrát. Od tech devadesát už mně ide ke stu, už mně ukazujú ke krchovu cestu. A po tech sto letech ešče jedno leto, už mně rozžíhajte, moje děti, světlo. Do hrobu mia dajte, do hrobu tmavého, tam budu spočívat až do dně súdného. Tam vás, moje děti, všecky čekat budu, až na ten súdný deň přinde anděl s trúbú.
(Tanečná svatá) Na svatém Kopečku, na svatém Hosténě, [: a tam jsó dvě perličky, :] néní jich v Moravě. Není na Moravě přes ty dvě Marie: jedna na svatém Kopečku, druhá na Hosténě. Ja, kdybych byl umřel na svatém Kopečku, byli by mně pochovali v samém izopečku. Ja, kdybych byl umřel na svatém Hosténě, byli by mně dali přikrýt v samým rozmarýně. Za svatým Fridečkem slunečko vychází, budiž pozdravena, ode všech uctěna, Fridecká Maria. Nad svatým Hosténem stojí na poledně, budiž pozdravena, ode všech uctěna, Hosténská Maria. Nad svatým Kopečkem slunečko zachází, budiž pozdravena, ode všech uctěna, Kopecká Maria.
Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co jest jeden? A já vím, vám povím, co jest jeden: Jeden jest Jesu Krist, co nad námi králem jest.
Druhé slohy: Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co je jeden? A já vím, vám povím, co je jeden: jeden jest Jesu Krist, co nad námi králem jest. Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co to jsú dvě? A já vím, vám povím, co to jsú dvě: Dvě tabule Mojžišovy, jeden jest Jesu Krist, co nad námi králem jest. Žáčku, žáčku učený, po všech školách cvičený, a ty víš, nám povíš, co to jsú tři? A já vím, vám povím, co to jsú tři: Tři patriarchové, dvě tabule Mojžišovy, jeden jest Jesu Krist, co nad námi králem jest. Žáčku, žáčku učený, po všech školách cvičený, a ty víš, nám povíš, co jsú čtyry? A já vím, vám povím, co jsú čtyry: Čtyry evangelistové, tři patriarchové a t. d. Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co to jest pět? A já vím, vám povím, co to jest pět: Pět ran Kristových krvavých, čtyry evangelistově a t d. Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co to jest šest? A já vím, vám povím, co to jest šest: Šest jest stoudví kamenných, v Galileji postavených, pět ran Kristových krvavých, čtyry evangelistové a t. d. Žáčku, žáčku učený, po všech školách cvičený, a ty víš, nám povíš, co jest sedum? A já vím, vám povím, co jest sedum: Sedum darů Ducha svatého, šest jest stoudví kamenných, v Galileji postavených, pět ran Kristových krvavých a t. d. Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co jest osum? A já vím, vám povím, co jest osum: Osmero blahoslavenství, sedum darů Ducha svatého, šest je stoudví kamenných, v Galileji postavených a t. d. Žáčku, žáčku učený, po všech školách cvičený, a ty víš, nám povíš, co jest devět? A já vím, vám povím, co jest devět: Devět je zborů anjelských, osmero blahoslavenství a t. d. Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co jest deset? A já vím, vám povím, co jest deset: Deset Božích přikázání, devět je zborů anjelských a t. d. Žáčku, žáčku učený, po všech školách cvičený, a ty víš, nám povíš, co jedenást? A já vím, vám povím, co jedenást: Jedenást panen zamordovaných, deset Božích přikázaní a t. d. Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co jest dvanást? A já vím, vám povím, co jest dvanást: Dvanást apoštolů po světě poslaných, jedenást panen zamordovaných, deset Božích přikázaní, devět je zborů anjelských, osmero blahoslavenství, sedum darů Ducha svatého, šest je stoudví kamenných, v Galileji postavených, pět ran Kristových krvavých, čtyry evangelistové, tři patriarchové, dvě tabule Mojžišovy, jeden jest Jesu Krist, co nad námi králem jest.
Mistře nad mistry učený a po školách vycvičený, pověz mně, co jest jedno? A já dobře vím, já tobě povím: A jeden je Pán Bůh s námi, který panuje nad námi hříšnými.
Druhé slohy: Mistře nad mistry učený a po školách vycvíčený, pověz mně, co jest jedno? A já dobře vím, já tobě povím: A jeden je Pán Bůh s námi, který panuje nad námi hříšnými. Mistře nad mistry učený a po školách vycvíčený, pověz mně to, co je dvě? A já dobře vím, já tobě povím: Dvě tabule Mojžišovy, a jeden je Pán Bůh s námi, který panuje nad námi hříšnými. Mistře nad mistry učený a po školách vycvíčený, pověz ty mně, co jsou tři? A já dobře vím, já tobě povím: Tři svatí patriarchové, dvě tabule Mojžišovy, a jeden je Pán Bůh s námi, který panuje nad námi hříšnými. Mistře nad mistry učený a t. d. Čtyry evangelistové. A pět jest ran Ježíšových. A šest jest stoudví kamenných, v Galileji postavených. Sedm darů Ducha svatého. Osmero blahoslavenství. Devět jest kůrů anjelských. Deset Božích přikázání. Jedenáct panen zmordovaných, u Kolína pochovaných. Dvanáct článků apoštolských, aneb: Dvanáct apoštolů svatých, po všem světě rozeslaných.
Ach, můj Bože z nebe, Bože na výsosti! [: Dal se mně syneček :] do těžké nemoci. Debech já věděla, že homře za Prahó, dala bech mo dělat trohlo bramoruvó. Trohlo bramoruvó, z rozmarýno věnec, habe každé věděl, že bel můj mládenec. Jož teho mládenca po krchově nesó, jeho némiléší za ňém k hrobu vedó. Jož toho mládenca do hroba dávajó, jeho némiléší vodó homévajó. Jož teho mládenca do hroba vložili, jeho némiléší dvá vod hroba vedli. Do kapcečke sáhla, tolárek vetáhla, tem malém žáčkovém po jedném dávala. To máte, žáčkové, za vaše slóžení, že ste poslóžili mýmo potěšení. Pochovali ste mně z červené růže květ, ten mně bel miléší nežle ten celé svět.
Hajičku, hajičku, si pěkny zeleny; leži tam syneček, cely poraněny. Dyby ja věděla, že tě hlava boli, poslala by ja ti někaj pro dochtory. Něchcu, ma děvečko, dochtorovej masti, už su porubane na hlavě me kosti. Dyby ja věděla, že už musiš umřiť, dala by ja tobě košulu zlatem šiť. Nědavaj, děvečko, košulu zlatem šiť, klekni na kolena a pros Pana Boha, bych moh co spěš umřiť. Na hrobě klečela, žalostně plakala a bilym šatečkem oči utirala. Něplakaj, děvečko, o synka mrtveho, možeš sobě vybrať z tisica jedneho. A ja bych vybrala, až bych baj přebrala, něni žadny milši nežli ten najprvši.
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.
Od pondělí na úterý [: byl Heřmánek zarmúcený. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu v klíně jabka. Můj synáčku, kam pojedeš, že své vrané koně češeš? Já pojedu pro svú milú, pro nevěstu roztomilú. Já si musím pro ňu jeti, dybych měl život ztratiti. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 1) Když na lúku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmánka postřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmanka zastřelili. 2) »A jední sa se mnú vraťte, a jední mně pro ňu jeďte.« A jední sa s ním vrátili, a jední mu pro ňu jeli. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 3) »Všecky hosti tady vidím, jenom ženicha nevidím. Kde je, kde je můj Heřmánek, že on sám pro mne nejede?« Tvůj Heřmánek doma zůstal, hodným hostom stoly chystal. Jak živa sem neviděla, aby ženich zůstal doma. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, krev červenú tam spatřili. Ptám sa já ťa, družičko má, z čeho je tá krév červená? Zabili sme tu jelena, z toho je tá krév červená. Když za humna přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, komu to tak pěkně zvoňá?« Umřelo tam pacholátko, jemu to tak pěkně zvoňá. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek ve sklepě je, hodným hostom víno leje. Jak živa sem neviděla, co by ženich ve sklepě byl, hodným hosťom víno točil. Když za stoly posedali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek v komoře je, leží v malovanej truhle. 4) Štyry stoly přeskočila, na pátém se zatočila, hned do komory skočila. 5) Dva zlaté nože nalezla, jeden bodla v pravém boce, druhý bodla proti srdce. 6) Ulomte chvojku zelenú, přikryjte tu krév nevinnú. Ať na ňu vrany nekvačú, černé oči ať neplačú. Na druhý deň matka její přijela tam s peřinami. »Všecky hostě tady vidím, enom svěj dcery nevidím.* Vaša dcera je v komoře, stele pěkné bílé lože. Jak pak by ho, smutná, stlala, dyž tady peřin neměla? A ležá tam milá s milým, jsú přikrytí rozmarýnem.
[: Byla jedna chudá vdova, :] svojich osem synů měla. Měla ona osem synů a devátú Kateřinu. A tu dala do majira, do Heršekového dvora. Panímámo moja milá, nedávaj mia do majira. Šak sa mně tam něco stane, co mia velce hanba bude. Neminula malá chvíla, Kateřina sama druhá. Na koho mám žalovati, na koho mám povídati? Na Heršeka, na mladého, či na služebníka jeho? Nepovídaj na jiného, na Heršeka, na mladého. Už páni do vojny jedú, svojich paní si nevezú. Heršek mladý taky jede, Katerinky si neveze. Hned izbetky zametala, slzami jich polévala. Ach, čeho sem tu dočkala, svůj věneček jsem ztratila! Při věnečku živobytí! Dali mia sem moja máti. Už ti páni z vojny jedú, svojim paňám dary vezú. Heršek mladý taky jede, Kateřince dary veze. Veze on jí postelenku, v postelence kolébenku. Jak ho máti uviděla, hned mu vrata otvírala. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? A v kravárni krávy dojí, druhá dívka u ní stojí. Heršek mladý s koňa skočil a hned do kravárně vkročil. Kde je moja Katerina, moja věrná služebkyňa? Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Poslala jsem ju prat šaty, nemožu sa jí dočkati. Heršek mladý koňa bodel a hned rychle k Dunaju jel. Postřetl ho tam starý pán: Heršek mladý, kam jedeš, kam? A já jedu ku Dunaju, a já tam mám Katerinu, svoju věrnú služebkyňu! Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Dala jsem ju katom sťáti, měla na ťa nesváďati. A měl on dva nože čisté, na oba dva boky ostré. Jedným sobě hrob vykopal, tym druhým si hlavěnku sťal. Zostavaj tu tělo s tělem a dušičky s Pánem Bohem.
Byla jedna smutna žena, co patero ditek měla; šeste pod srdcem nosila, z toho světa isť musela. To nejmladší pacholatko po krchově chodivalo, drobne kvitečka zbiralo. Uslyšelo v hrobě zpivať, male diťatko kolibať. Tatičku můj roztomily, poďtě k hrobu v tuto chvili, mamička tam v hrobě zpive, male diťatko kolibe. Tatik tomu něchtěl věřiť, šel se na faru poradiť. Na faře mu tak radili, by byl ten hrob otevřeny. A dy ten hrob otevřeli, ona na truhle seděla, male diťatko držela. A on se ji počal bati, počal od ni utikati. A ty, muži, něbůj se mne, vem to diťatko ode mne; štyry leta s tebu budu, na paty rok zas tu půjdu.
Byla jedna vdovička, patero dzěci měla, živić jich čim něměla. Dzěci nad ňu plakaly, že by velice jedly. Ach, něplačcě, dzěci me, půjdu ja do švagrovéj. Budu prosić pro Boha, by mi dala kus chleba. Ta ji chleba nědala, a ešče ji vylala. Rob, švagrova, jako ja, to budzěš měć kus chleba. Ona s plačem běžela, k dzětom svym pospichala, všecky je pověšala. *) Jeji brat dom přichodzil a do chleba zakrojil. Jak zakrojil do chleba, to krev z něho běžela. Ptám se cjebe, ženo ma, byl-li tu chudši ež ja? Byla tu tva sestřička, prosila mne pro Boha, bych ji dala kus chleba. Ja sem ji ho nědala, ešče sem ji vylala. By robila jako ja, že budzě měć kus chleba. Na hůru se hnedky bral, štyry pecny chleba vzal, k sestře svoji pospichal. Na, sestřičko, na, moja, bys sirotky živila. Už nic něchcu od cjebe, už jich živi Bůh s nebe.
[: Bylatě stará kovářka, :] [: měla synáčka Václavka. :] Nedala se mu ženiti, kázala mu vandrovati. Vandruj, Václavku, vandruj preč, dám ti na cestu ostrý meč. A Václavek se rozhněval, do Holešova vandroval. A zabil tě tam jedneho, u Holešova druhého. Už v Holešově zvonijú a Václavka už honijú. Už v Holešově přestali, že už Václavka dostali. Zkažte tam mojé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ach, ani zítra k obědu, už mě do Brna povedú. Nech mně pošle košulenku, tu konopnú a tu tenkú. V konopné budu choditi a v tenké budu viseti. Nevěšejte mne na duby, objedli by mě holubi. Pověšte mě radš na jedlu, kam chodí milá pro vodu. Až té voděnky nabere, holuby se mne zežene. Ej, hukša, hukša s milého, nejezte těla bílého. Ej, nežerte mu nožiček, co k nám šlapaly chodníček. Ej, nežerte mu ručiček, co mně nosily perníček. Ej, nežerte mu hlavěnku, co mně lúbala huběnku. Nežerte těch černých očí, co mě přivodily k pláči. 1) A holubi jenom žrali, kosti jenom zanechali. 2)
Jak z vojenky přijechal, do macičky pospichal, na okenko zaklepal. Matka k němu vyběhla, s koňa slezć kazala. Ja s koníčka něslezu, dokad milej něuzdřu. Ty už milej něuzdřeš, včeraj tydzěň, co je preč, pod zelenym krchovem. On koničkovi zacjal, na krchovo pospichal, věřim, zdravas vyřikal. Moje mile srdečko, promluv ke mně slovečko! Od koho si to slyšel, že by mrtvy mluvić měl? Pan Bůh zaplać, dzěvečko, za to jedno slovečko.
Sivy sokol zaletěl, hej, hej, ež přes Krakov přeletěl. Krakovjanky, měščanky, hej, hej, nikda nic nědělaju, sokola posluchaju. Sokoličku, Janičku, kaj maš svoju milučku? Moja mila umřela, v klašteře je schovana. Bilym ruchem oděta, černu hlinku přisuta. Třikrat klašter obešel, žadných dverek něnašel. Edem jedno okynečko, svoji milej srdečko. Hej, milenko, děvečko, potěš moje srdečko. Ja sem ti ho těšila, dokud sem živa byla. Včil ho těsiť něbudu, ani už tež němožu. Nech ho těši svaty Jan, na ostatku Pan Bůh sam.
[: Bude vojna, bude, :] [: kdo pak na ňu půjde? :] Kdož pak by šel jinší, chyba najmilejší. Na koníčka sedal, s pláčem sa s ňú žehnal. Čekaj mia do leta, do leta sedmého, až do úplného. Sedmý rok dochodí, milého tu není. Máti sa dcery ptala, budeš-i naň čekať lebo sa vydávať? Radši bych umřela, lež bych sa vydala. Slovo nevyřekla, hneď a i umřela. Milý z vojny jede, kůň pod ním smutně jde. Můj koníčku sivý, proč si tak truchlivý? Snad milá umřela lebo sa vydala? Milúčka umřela, v klášter je schována. Třikrát klášter objel, a dveří nenašel. Edem okenečko, co svítilo slunéčko, na divčino líčko. Milúnká děvečko, potěš mé srdečko! Prvej sem těšila, včilej už nemožu. S koněm sa zatočil, hořem sa rozpučil. Zhynul on pro milú, ona pro milého. Zhynuli obádvá, jeden pro druhého.
[: Byly dvě súsedy, :] jedna podle druhej, obě samodruhé. Kdy ony sa sešly, ony sobě řekly: Ty budeš měť syna, synáčka Viléma. Já budu měť dceru, dceru Majdalenu. Až oba urostú, oni sa seberú. Jak oni urostli, oni sa brať chtěli. Vilémova máti nedá mu jí brati. Vem ty sobě radše kovářovo děvče. Súsedovo děvče pěkně sobě chodí, a nerádo robí. A to rádo robí, ušubrané chodí. Vilímek nemeškal, hned k súsedom běžal. Neráda prý robíš, pěkně sobě chodíš. Mám si vzíti radše kovářovo děvče. A to rádo robí, ušubrané chodí. Vyšli na zahradu, obá sa obňali a hned tak zostali. Která múdrá máti, nebraňuj díťati. Já sem zbraňovala, syna jsem pozbyla, synáčka Vilíma. A súseda dceru, dceru Majdalenu.
[: Rojily se včeličky; :] nebyly to včeličky. To byli dobří ludé, dobří ludé měščané. Pro dcerušku přijeli, vezma dcerku pryč jeli. O, má milá matičko, nedajte mia dalečko. Dajte mňa naprotivo, ať je mi všecko milo. 1) Čím dalej, tym najlepší, dceruško najmilejší. Dcerka sa rozhněvala, do roka nepřijela. A jak bylo po roce: Poďme, milý, k mej matce. A když k matce přijeli, žádného tam nenašli. Enom jedno pachole, které stálo při stole. O, má milá sestřičko, maměnka nám umřela. O, můj milý bratříčku, co mi poručila? Štyry koně ve dvoře, sto zlatých na komoře. 2)
Kral na vojnu zavolal, sedlaček se zastaral. Koho na tu vojnu dam? Syna žadneho němam. Měltě jenom tři dcery, dvě do vojny něchtěly. Jedna byla Dorota, pobožneho života. Druha byla Ludmila, každemu se libila. Třeti byla Anička, potěšila tatička. Něstaraj se, tatičku, nahotuj mi šabličku. Ja na vojnu pojedu, za vas bojovať budu. Když na koňa sedala, všeckym ruček davala. Pichla koňa ostrohu, poručila se Bohu. Jak do vojny přijela, kordem si vytočila. Třikrat vojsko objela, tři sta Turků zabila. Kral se tomu podivil: Co to za vojaček byl? Něni sem ja vojaček, ale ja sem děvečka chudobneho tatička. Dybys byla děvečka, dal bych tobě synačka. Něpřijela sem se vdať, přijela sem bojovať. To za sveho mileho, za tatička stareho.
Zakázali na vojnu sedláčkovi do domu. 1) Sedláček se zastaral, sedňa za stůl zaplakal. Nemám syna žádného, ani bratra vlastního. Ty, děvečko najstarší, jdi za mne bojovati. Oj, tatíčku, nepůjdu, já bojovat nebudu. Já sem srdca měkkého, já se leknu každého. Ty, dceruško prostřední, jdi za mne bojovati. Oj, tatíčku, nepůjdu, ja bojovat nebudu. Ja sem srdca měkkého, ja se bojím každého. Poslal pro tu najmladší: Tebe já mám najradší. Poď, děvečko, poď domů, pojeď za mne na vojnu. Já, tatíčku, já půjdu, za vás bojovat budu. Já sem srdca tvrdého, nebojím se žádného. A když ju oblékali, obě sestry plakaly. Když jí vlasy splétali, všecky panny plakaly. Když na koňa sedala, otec, máti plakala. Jeď, dceruško, jeď s Bohem, daj ti Pan Bůh dobrý den. 2) Jak do vojny přijela, třikrát vojsko objela. Jak ponajprem střelila, tři sta Turků zranila. Jak po druhé střelila, celý tábor zranila. Jak po třetí střelila, všecky Turky zahnala. Podivil se císař pán: A co je to za husar? Jenom jednu dcerku mám, tu tomu vojáčku dám. A nejsem já vojáček, a sem ja ti Anička chudobného tatíčka. »A jedneho syna mám, tobě, Aničko, ho dám.« Hned se vojna skončila a svadba se strojila.
[: Šel stařiček dolinú :] až k svatému Hostýnu. Šel tam přes jeden krchov, jednoho pána přes hrob. Kdož po mém hrobě ide, studenú rosu myje? Já, panáčku, sluha tvůj, služebníček věrný tvůj. Odkažte tam mej paní, nech šije čechel nový. Že je tento juž shnilý, od sirot uplakaný. Paní nemeškala, hned na krchov běžala. Otvíraj sa, hrob hrubý, mého pána dům nový. Jak sa ten hrob otevřel, sivý holub vyletěl. Ta paní sa ulekla, hned na kolena klekla. Nelekaj sa, paní má, šak to byla duše má. Přiletěli andělé, vzali duši do nebe. Přiletěli po druhej, vzali tělo předrahé.
Kdy sem ja šel uličku, malu něveličku, nadešel sem svu milu, ona šla z noclehu. Milý, mocny Bože. *) Dal sem ja ji slovečko: Dař Pan Bůh, dzěvečko! A ona se ulekla, slovečka neřekla. Nělekaj se, ma mila, ja na cě něpovim. Což bys na mne povědzěl, dyž na mne nic něviš? A kata ja tež něvim, dy sem byl nad vami, ach, nad vami, nad vami, sam Pan Bůh nad nami. Což’s, mila, udzělala pod lipku zelenu? Pachole’s porodzila, tam’s ho zakopala. Něpovidaj, můj mily, dam ci na košulu, dam ci na košulu, baj ci ju ušiju. Což mi je po košuli? Košula se zdere, košula se zdere na mem hřišnem cěle, pachole něstaně. Něpovidaj, můj mily, dam ci prsteněček, zlaty prsteněček, zelený věneček. Což mi je po prstenku, po zelenem vinku? Prsteněk se zlame. 1) A vinek uvadně, pachole něstaně. Jak už bylo ve středu, už Kačenku vedu, už Kačenku vedu k mistu popravnimu. Pomodli se, Janičku, jednu modlitbičku, jednu modlitbičku za jeji dušičku.
Lišička sedí na hrázi, myslivec za ňú pochází; střelil na lišku, zabil Marišku, tam ona leží ve vršku. 1) Měla sukničku zelenú a šnurovačku červenú, pančošky bílé, střevičky černé, hlavěnku všecku zraněnú. Urostly na ní tři růže, žáden jich trhat nemůže; jedna je bílá, druhá červená a třetí pěkná zelená. Pro tento jeden bílý květ, musím opustit celý svět, otca, mamičku, bratra, sestřičku, pro jednu vonnú růžičku. 2)
Já jsem jednó doma nebyl, stala se mně škoda, měl sem pannu namluvenó, vzala mně ju voda. Půjdu, půjdu do kláštera, budu prosit Boha, aby mně jí navrátila ta studená voda. Vodo, voděnko studená, navrať mně mó miló, ešli mně jí nenavrátíš, namluvím si jinó.

Pages