šohaj / ka

Displaying 1 - 100 of 278
Spítaj sa ma, šuhaj či puojďen za teba
Keď sa šuhaj na vojnu bral, svojej milej prikazoval (balada!)
Sveti mesiac nad našim humienkom, stojí šohaj pod mojím okienkom
Už ty k nám, šohajku, nechoď, ani nám muziky
Nechoť ty k nám přes pole, šohajku
Studená rosénka tej nocI padala, když sem za šuhájkem dvere zavírala
Kdyb nebyu zaspau, ej šohaj na uavici
Vrať se, šohaj, vrať se ke mně, potěš sumutné srdce ve mně
Za našú stodolú, za tým dvorem, zatočil sa šohaj s vraným koněm
Ach, vojna, vojna, vojna,*) není každému hojná, jenom tomu šohajkovi, kerý sedá na koňa. Na koníčka si sednu, smrti se bát nebudu. Vezmu svoju nejmilejší a s ňú bojovat budu. A když přišli pod lindu, pod tu lindu vysokú: Slízej, milá, slízej s koňa, odpočinem si trochu. Včil mně kážeš slízati, měl's mě nebrat od máti, začala si galanečka žalostně naříkati. Nedaleko chodníčka teče dobrá vodička, slízej, milá, slízej dolů, napojíme koníčka. Naše vrané koníčky napily se vodičky: Sedej, milá, sedej na ně, pojedem pomalúčky. Dyž do vojny přijeli, na holú zem si lehli, nepočalo ešče svítat, tambor začal bubnovat: S Pánem Bohem, moja milá, musíme maširovat. Vylez, milá, na dřevo, podívej se na levo, uvidíš-li tam armádu a šohajka milého. Nevidím tam žádného, jenom svého milého, a on sobě smutně vzdychá a krev teče od něho. Ach, škoda mé mladosti, dvacet roků starosti, dyž já musím v cizím světě složit své mladé kosti. Ach, mamulko má milá, dybyste to věděla, jak vysoko krev stříkala z mého mladého těla!
Moja mamuličko, já bych vandrovala s tym švarným šohajkem do cuzeho kraja. Vandruj že, dceřičko, bys tam co skurala, by si se mi věcej dceričku nězvala. Jak přivandrovali ku černemu lesu: Vrać že se, Kačenko, ešče maš dosć času. Jak přivandrovali na ty bile pisky: Odpočiň, Kačenko, bo cě bolu nožky. Jak přivandrovali k Pasečnemu dvoru, sedla si Kačenka na bilem kameňu. Co voliš, Kačenko, přez ten Dunaj plynuť, a mižli, Kačenko, v mojich rukách zhynúť? A volim ja, volím přez ten Dunaj plynuť, mižli, ty zradco, v tvojich rukách zhynuť. Chycil un ju, chycil za oba vrkočky, a vřucil un ju v ten Dunaj hlubočky. Zostal ji fěrtošek viseti na kole, obracil se zradce, přecjal ho na dvoje. Plyň že ty, fěrtušku, za tu moju paňu, bo juž moje oči něchcu hleděć na ňu. Moje bile nožky sahajcě pisečku, moje bile ručky chytajcě se břežku. A jak přeplynula, sedla na kameni, rozpuścila vlasky po pravem rameni. Moje černe vlasky, coch se naplakala, svojeho milého přec sem nědostala.
Aj, pase šohaj koně, aj, koně, aj, koně, *) na hójezdské dolině. Přišli na ňé hájící, ti slavkovščí myslivci. Vzali mu tam halenu, až zaplatí dolinu. Dolinu sem vypásl, halenu sem propásl.
Jedú páni, jedú brněnskú silnicú, až se jim šablenky na boku libocú. Hoja, chlapci, hoja, ja s vama pojedu a já vám v Opavě košulky prať budu. Kde bys ich, má milá, kde bys ich právala, dyž tam vody není, jen skala, kamení? Já bych si stanula pod lindu zelenú, já bych si natřásla rosenku studenú. Kde bys ich, má milá, kde bys ich věšala, dyž tam plota není, jen skala, kamení? Já bych ich věšala na hedbávnej šňoře, na hedbávnej šňoře, v cisarskej komoře. Kde bys ich, má milá, kde bys ich válela, dyž tam válů není, je skala, kamení? Já bych ich válela na zlatém válečku, na zlatém válečku, s tebú, šohajíčku.
Přišel pod okynko: Spíš-li, Marijanko, spíš-li nebo nespíš lebo mne neslyšíš? Nespím, ach, já nespím, dobře tebe slyším, ale k nám, synečku, tebe pustit nesmím. Panímáma leží nedaleko dveří, ona všecko slyší, když kočička běží. Ráno by přivstala a mne by se ptala: S kým’s to, Marijanko, s kým’s to rozmlóvala? Ach, s kým pak by jinším, se svým nejmilejším, on k nám dycky chodí a mne ze sna budí. Počkej, Marijanko, esli pravda néní, bůj se, Marijanko, bůj se utopení. 1) Marianka vstala, k Dunaji běžela: Dunaji, Dunaji, Dunajenko milá. Jsi-li, Dunajenko, jsi-li tak hluboká, jako sem vysoká, já do tebe skočím. Do vody skočila, ešče zavolala, ešče zavolala, Panenko Maria. 2) Její černé vlasy po Dunaji plyly, její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé oči se světem se lóčí, že jsó oklamaný od šohaja v noci. 3)
Přišel pod okynko: Spíš-li, Marijanko, spíš-li nebo nespíš lebo mne neslyšíš? Nespím, ach, já nespím, dobře tebe slyším, ale k nám, synečku, tebe pustit nesmím. Panímáma leží nedaleko dveří, ona všecko slyší, když kočička běží. Ráno by přivstala a mne by se ptala: S kým’s to, Marijanko, s kým’s to rozmlóvala? Ach, s kým pak by jinším, se svým nejmilejším, on k nám dycky chodí a mne ze sna budí. Počkej, Marijanko, esli pravda néní, bůj se, Marijanko, bůj se utopení. 1) Marianka vstala, k Dunaji běžela: Dunaji, Dunaji, Dunajenko milá. Jsi-li, Dunajenko, jsi-li tak hluboká, jako sem vysoká, já do tebe skočím. Do vody skočila, ešče zavolala, ešče zavolala, Panenko Maria. 2) Její černé vlasy po Dunaji plyly, její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé oči se světem se lóčí, že jsó oklamaný od šohaja v noci. 3)
[: Co sa stauo v nově :] [: na Novej dědině? :] Zabiuo tam dřevo syna Strakového. Ráno vyjeu zdravý, šohajíček švárný. Napouedne jede ceuý pouamaný. Tatíčku, mamičko, otvírajte dveře, z vašeho synáčka nevinná krev leje. Jak to usuyšeua ta jeho sestřička, rukama uomiua o svého bratříčka. Na kohos, Martinku, na kohos ty vouau, keď na ťa velký dub v čirých horách padau? A byu bych já vouau na svého tatíčka, než mně krev zaliua mé černé očička. A byu bych já vouau na svoju mamičku, než mně dub proraziu na štvero huavičku. Ubohá matička u postele stáua, smutně naříkaua, až k zemi padaua. Jak se ty, můj synu, dúho trápit budeš? Čili mně okřeješ, čili ty mně umřeš? Okřeju, okřeju, mamičko má miuá, až na mém hrobečku bude černá hlína. Na tej černej hlíně vyroste rozmarýn, mamičko má miuá, potom vám ozdravím.
Co sa stalo v nově v městě Hodoníně? Utopil sa šohaj při hodonském mlýně. Dyž sa topit začal, na svú milú volal: 1) Podaj mně ručenku, topit sa mně nedaj. Bylo na třetí deň, vyšel na vodičku, přišla jeho milá podat mu ručičku. 2) Košulenka tenka na břehu ležela: Proč sa’s, milý, kúpal, dyž byla neděla? Já sem sa nekúpal, já sem koně brodil, snad mia milý Pán Bůh do tej vody vhodil. Do tej vody vhodil, do tej hlubočiny, že sem si nevšímal chudobnej děvčiny. Chudobná děvčina pro Boha prosila: Vem si mia, synečku, abych neslúžila.
Hnala Anka kravy přes les jaborovy; kravy potratila, sama pobludila. Pod jaborek sedla, chleb se syrem jedla. Nadešel ju Janek, nadobny šuhajek. Co tu dělaš, Anko, nadobna galanko? A ja viju vinky z různej rutovinky. Daj mi viněk, Anko, prošvarna galanko! Uvila sem ich šest, ober si kery chceš. Něber polajovy, hlava z něho boli; vem rozmarinovy, bo ten pěkně voni. Vem si hřebičkovy, svědči Janičkovi. *)
V kosteleckém mléně, je tam jednostejně, hejno hej, je tam jednostejně. Tam herskó dceru majó, dělať jí nedajó. Jenom husy pase, pěkně nastroja se. Pase jich na lóce, napájí v potoce. Haj, haj, haj, husičky, nekalte vodičky. Přijede sem šuhaj oplaviť koníčky. 1) Košulenka tenká, šila ju milenka. Šila ju pod hájem zeleným hedbávem. Dyž ju vyšévala, žalostně plakala. Dyž ju došévala, na orla volala: Orle, milý orle, kde só husy moje? Já sem ich neviděl, ale sem ich slyšel. Z vysoka letěly, velice křičely.
Kúpala se milá v mořu, pásla volečky ve zbožu. Jede synek, z pola jede, zajal volky, dom ich vede. Jak se milá dověděla, hned pro volečky běžela. Vrať mně, synku, vrať mně volky, dám ti za ně tři tolarky. Vrátím já ti tvé volečky, připovíš-li mně ručičky. A můj milý šuhajíčku, připovídám tobě ručku.
Letěl, letěl roj na mej milej dvor, 1) přiletěl k okýnku, zaťukal na sklénku: 2) Stroj sa, milá, stroj. Jak sa přistrojím, dyž cesty nevím, enom ten chodníček, co chodil Janíček, mé potěšení. Stojím u dveří, milá, otevři, 3) otevři mně, milá, holuběnko sivá, mé potěšení. Otevřela bych, máti mně brání, že ty nejsi hoden podle bočka sednút, 4) šohaju švárný. 5) Dyž nejsem hoden, ostaň tu s Bohem, pomož si, možeš-li, moja najmilejší, já si nemožem.
Letěl, letěl roj na mej milej dvor, 1) přiletěl k okýnku, zaťukal na sklénku: 2) Stroj sa, milá, stroj. Jak sa přistrojím, dyž cesty nevím, enom ten chodníček, co chodil Janíček, mé potěšení. Stojím u dveří, milá, otevři, 3) otevři mně, milá, holuběnko sivá, mé potěšení. Otevřela bych, máti mně brání, že ty nejsi hoden podle bočka sednút, 4) šohaju švárný. 5) Dyž nejsem hoden, ostaň tu s Bohem, pomož si, možeš-li, moja najmilejší, já si nemožem.
Nad Buděckem, pod Buděckem laštovka lítá, pověz mně, milá, Andulko rozmilá, proč se nesvítá? Proč pak se ty, můj synečku, na svítání ptáš? [: Dyť ty ani ješče :] snídaní nemáš. Snídaníčko přichystala samo jedové: Poď, můj Janíčku, poď, můj synečku, poď a posnídé. A jak bylo po snídaní, šohajek skočil, [: své černé oči :] k nebi zatočil. Zatočte se, černé oči, zhůru do nebe, [: ať vyprosijó :] pomstu na tebe.
Na horách, na dolách co sa to tam bělá; 1) husy-li to seďá 2) nebo snihy ležá? Dyby byly husy, už by ulétaly, dyby sněhy byly, už by otajaly. 3) A to sa tam bělá postelka vystlaná, 4) leží tam šohajek, hlava porúbaná. Z jednej strany leží z ocela šablenka, z druhej strany sedí jeho frajerenka. V jednej ruce drží bílený šáteček, v druhej ruce drží zelený prúteček. Bíleným šátečkem čelo mu utírá, zeleným prútečkem muchy mu oháňá. Ani mně neumřeš, ani neokřeješ, ani mně nepovíš, jak dlúho živ budeš. 5) Podaj mně, má milá, šablu zrcadelnú, nech sa já podívám, jak mně líčka blednu. 6) Šablu mu podala, honem odskočila, na jeho srdečku zradu ucítila. Kdo ti, moja milá, kdo ti tu radu dal, věrné ťa, má milá, věrně ťa miloval. Dala mně ju, dala, má stará mamička, by mia neseťala tá tvoja šablička. 7) Byl bych ti, má milá, byl bych ti hlavu sťal, 8) aby po mej smrti žádný ťa nedostal.
[: Na konec Novej Vsi, :] [: u tej Boží muky. :] Stojí tam děvečka, zauamuje ruky. Zauamuje si jich za svoju huavičku: Komus mia tu nechau, švárný šohajíčku? Komu bych ťa nechau, leda Pánu Bohu; aby sa’s modliua, abych došeu domů. Šohaj z vojny jede, s huavú porúbanú: Zavaž mi ju, miuá, naší nepoznajú. Mamička poznali, tatíček nemohli: 1) To jsem já, tatíčku, co mia v noci vezli.
Okolo Hodolan chodníček jako dlaň; a kdo ho ušlapal? Syneček choďa tam. Přišel pod okýnko: Spíš-li, má Hanýnko, spíš-li či co děláš, že mně neotvíráš? Tatíček uslyšel, z bílého lůžka vstal, ostrý 1) meč vytáhnul, synkovi hlavu sťal. Ach, tato, tatíčku, co ste udělali, že ste šohajovi hlavěnku uťali? Hlavičku sem uťal, do Dunaja hodil, a to pro tě, dcero má, že za tebú chodil. Pusťte mě, tatíčku, k Dunaju na trávu, abych tam spatřila synečkovu hlavu. Synečkova hlava po Dunaju plyve a za tú hlavičkú štyry krápě krve. Za tymi krapjami klobúček s pentlami, a za tym klobúčkem botky s ostrohami. Za tymi botkami truhelka s pokrovem, a při tej truhličce štyřé mládencové. A nad hrobem stála, žalostně plakala, chudobným žebráčkom almužnu dávala. Dceruško, dceruško, nežel synka toho, můžeš sobě vybrat z tisíca jednoho. Dybych si vybrala z tisíca jednoho, nedostanu předce šuhajíčka svého. 2)
Na tem dole, na podole, šohaj dívča odluďuje. Tak ju dlúho odluďoval, štyry míle zavandroval. Štyry míle vandrovali, slova k sobě nemluvili. Až na pátú vandrovali, slovo k sobě promluvili: Vím já jednu dolinečku, v tej dolince studenecku. Tam si, milá, spočineme, chleba, sýra posvačíme. Tak si oni spočínali, až večera dočekali. Stel, má milá, bílé lože, už to jináč byt nemože. Z čeho bych ho smutná stlala? Peřin sem si nenabrala, doma sem jich nenechala. Přeneščasné vydávání, dyž otca, mateře néni. Dyby otec, máti byli, peřin by mně nadědili. Široký list malinový, ešče širší kalinový. Malinovým usteleme, kalinovým odějeme. Dyž přijeli na půl cesty, na to ostrozské podměstí: Shoď mia, milý, shoď mia s mosta, ať sem já tej hanby prosta. Pochovaj mňa pod kopeček, pod ten zelený háječek. Postav na mňa máj zelený, aby bylo na znamení. Já sem si ťa na to nevzal, abych ťa s mosta shazoval. Ale sem si ťa na to vzal, abych ťa věrně miloval.
[: Šly děvčátka na jahody, :] a to pořád podle vody. Nadešly tam přívozníčka, přešvárného šohajíčka. Oj, Janíčku, přívozníčku, převez ty nás přes vodičku. 1) Všecky panny popřevážal, jenom svoju milú nechal. Oj, Janíčku, převez i mňa, zaplatím ti jako jiná. »Nemám čluna, ani vesla, všecko mi to voda znésla,« Máš ty člunek a i veslo, ale tebe blúdi pestvo. Sedni, milá, na lodičku, převezu ťa přes vodičku. 2) Jak dojeli prostřed vody, stupoval jí do slobody. Nestupaj mně do slobody, než mia dovez na kraj vody. Jak dojeli na krajíček, vyhodil ju na trávníček. 3) Ruce, nohy jí urúbal, černé oči jí vylúpal. Odešel ju na půl míle, počuval ju, živa-li je. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janoška volala. Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl nohy moje? Tam jsú tvoje bílé nohy u Dunaja na tom poli. Vrš plakala, vrs zpívala, vrš na Janóška volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl ruce moje? A ty tvoje bílé ruce u Dunaja na tej lúce. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janíčka volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl oči moje? Tam sú tvoje černé oči, kde sa Dunaj kolem točí. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janíčka volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl vlasy moje? A ty tvoje černé vlasy po Dunaju větr plaší. 4)
Šlo děvčátko na travičku do zeleného hájičku. Postřetla tam šohajička, rybařového Janíčka. Ty, Janíčku, rybaříčku, chytni mně jednu rybičku. Kdo chce, milá, ryby jesti, musí na kraj člúna vlézti. Dosti sem ryb pojídala, na kraj člúna nesedala. Tak ju lúdil, až přilúdil, až ju na kraj člúna hodil. Převezl ju přez Moravu dolů k zelenému háju. Nohy, ruce jí povázal, černé očka jí vylúpal.
U Krakova na dolině pase dívče vrané koně. Přišel k ní šohaj z Krakova, zajal jí koně do dvora. 1) Dávala mu tři dukáty, 2) dva stříbrné, jeden zlatý: 3) Nechaj, švarné děvče, sobě, zítra večír přijdu k tobě. Chceš-li ty k nám chodívati, mosíš dobrý pozor dati; 4) naša mama zticha 5) spává, ona dobrý pozor dává. 6) Stávaj, starý, stávaj hore, kdosi u naší dcery je. Než starý z postele skočil, šohaj oknem ven vyskočil. Ven vyskočil a zavískal a děvečce ruku stískal; ostávaj tu s Bohem, milá, já mládenec, a ty jiná. Jak pak bych já jiná byla, sak sem s tebú málo byla. Dyby bylo půl hodiny, nejmenuj se mezi panny. Dybys měla na tisíce, nebudeš ty pannú více; a já jenom dva grýcary, přece budu šohaj švárný. Pusť pérečko 7) po tej vodě, půjde-li ti po svobodě; bude-li ti k vrchu plyvať, budeš v našem domku bývať. Dyž to pérko namáčala, do voděnky ho házala: Plyvaj, mé perečko, do dna, abych byla vínka hodna. 8)
[: V černým lese v hájíčku :] namlóval šohaj děvečku. Tak ju dlóho namlóval, ja, až se na ňu rozhněval. Uvázal ju u dubu a nasypal jí žaludu. Pí voděnku, jez žalud, na mne smutného nežaluj. Čula voze za lesem a zavolala svým hlasem. Je-li tu kdo z Moravy, od mé maměnky z té strany? Zkažte tam mé mateři, nech mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, ja, sám Pán Bůh ví, kde budu. A já se tu dobře mám, vrany, straky kupce mám, pepř, kořeníčko prodávám. Ony mi to skupujó, dolů voděnkó spóščajó.
Na kohótoským vinohrade, leží tam šuhaj poróbané, poróbané. Přišla ti k němu jeho milá, slověnko k němu promlovila. Kde pak’s, panenko, kde pak’s bela, že si mě bránit nechodila? A bránila sem, hájila sem, vezma šáteček, plakala sem. Vezmi, panenko, šatu bíló a zakré mně mó krev nevinnó. Hať nad ňó vrane nekvákajó a černý voči neplakajó.
U Kyjova na dolině leží šohaj v rozmarýně; leží, leží, je zabitý, rozmarýnem je přikrytý. Došla k němu jeho matka, donesla mu v klíně jabka: Tu máš, Janku, můj Janíčku, vezmi si jedno jablíčko. Došla k němu jeho milá, donesla mu rozmarýna: Tu máš, Janku, můj Janíčku, z rozmarýnu máš voničku.
Pod Štramberkem, pod tym zamkem, hej, pod Štramberkem, pod tym zamkem bije se žid se šuhajkem, hej. Biju se tam o galanku, co služi v štramberskym zamku. Žid měl koňa, šuhaj druheho, jeli do pole šireho. Kery ten kůň tuhši běži, ten tu děvuchu obdrži. Ten židův kůň tuhši běžel, ten tu děvuchu obdržel.
Tam z tej strany Dunaja, tam se chlapci scházijú, sobě hádky dávajú. Kdo ten Dunaj přeplyne, ten to děvče dostane. A ten šohaj, mladý pán, podepřel si své boky, pluje v Dunaj hluboký. Když ke koncu doploval, vesele si zazpíval: Hoja, chlapci, vesele, už to děvče moje je.
Třeba sem bledúčká, bledušenká, bledá, přece mě maměnka ledakemu nedá. Oni mě nenašli na žádném smetisku, aby mě dávali starému chlapisku. Dali by mě, dali za chlapa starého, bylo by mi haňba sedat vedle něho. To staré chlapisko jak stará halena, dyž se ňú přikryje, přece je ti zima. To staré chlapisko, jak staré grnisko, može ním povorat kde keré strmisko. Vdovcovi starému smrdí brada vínem, a mladý šohajek voní rozmarýnem. Vdovca bych nechtěla, nebo bych se bála, že by ta nebožka za dveřama stála.
Ach, mamičko, mamko, srdce sa mně zamklo, [: kdo mně ho odemkne? :] Není doma Janko. Mamičko má milá, já půjdu pro něho, pase on koničky u hájka zeleného. Má mamička neví, ani vědět nesmí, za kým mé srdečko ve dně v noci teskní. Teskním, Bože, teskním za synečkem hezkým, žalovala bych sa svej maměnce, nesmím. Petrove, Petrove, jsi mně na závadě, nemožu uvidět šohajka v zahradě. Šohajka v zahradě, přesazuje kvítí, dyby ne Petrova, mohla sem tam býti.
A když rano, raňusěnko drobny dešč pada, susědova kravarečka kravy vyhaňa. Vyhnala jich v šire pole a tam plela len; přijel tu k ni šohajiček na koňu branem.1) Pomož Pan Bůh, ma děvečko, jak ty pleješ len. Dajž to Pan Bůh, můj synečku, nějeď mi přezeň. Něpojedu, ma děvečko, slub mi moju byť. »Co bym ja ti slubovala? Něumim robiť. Něumim ja kaše vařiť, ani chleba pecť.« Něstaraj se, moja mila, naučím tě přec. Kyj dubovy, kyj dubovy nauči vařiť, a hrabovy, ten nauči těbe chleba pecť. Než bys ty mně, můj synečku, měl kyje chystať, volim radše, můj synečku, těbe zanechať. Už sem ja je opuščeny jak ten polni ptak, kery lice ve dně v noci po horach, dolach.
Za našimi humny, za našum stodolum pleje dzěvče len; přijelcě k ni prošvarny šohajek, přejel ji přezeň. Pomož tobě Pan Bůh, ma mila dzěvucho, jak ty pleješ len. A dajž to Pan Bůh, můj mily synečku; nějedz mi přežeň. »A ja něpojedu, ma mila dzěvečko, slub mi moju być.« A co bym ja tobě slubovala? Něumim robić. »A dosci to jest ta robocička, dyž ty pleješ len.« A ledva mne ta moja macička, vněvolila ven.1) A ohledni se, ma mila dzěvucho, na haj zeleny! Kyj dubovy a makytovy nauči robić. Skoro by toto, můj šohajku, bylo, ešče němaš nic, a už by si se nade mnu potřisal, že mne budzěš bič.2)
A ten celý týdeň, jak já mám smutný deň! Nevidím synečka celý boží týdeň. Dyž přijde neděla, ta je mně veselá, uhlednu synečka jďa do kostela. Ty zašovské zvony, ony pěkně zvoní, na horním pavlači rozmarýnek voní. Na horním rozmarýn, na dolním hřebíček, na prostřed kostela švárný šohajíček.
[: Běži voda z javora, :] ež k mej milej do dvora. Děvucha ju vyliva, šohaj se na ňu díva. Nědivaj se, nědivaj, vem putenku, vylivaj. Což bych ja ju vylival? Dy sem ji tam něnalal.1) Přiletěl tu slaviček, sednul si na zameček. A tak krasně zazpival, ež se zamek rozlehal. Nězpivaj tak, slavičku, rmutiš našu Aničku.
Bože můj, dobrý, pro koho mia tresceš? Koho rada vidím, toho mně dat nechceš. Bože miuý, dobrý, co tom’ uděuat mám? Koho ráda vidím, nechce chodivat k nám. A koho neráda, ten sa za mnú vláčí, koho nelúbijú moje sivé oči. Sivé oči, sivé, co by sa žčerňauy, co by sa, šohajku, s tvýma vyrovnauy!
Oře šohaj, oře v zeleném úhoře, popuščá koničky po hedbavnej šnuře. Hedbávná šnurečka velice tenúčká, zařézala se mně do mého srdečka. Požčaj mně, šohaju, požčaj mně nožíčka, nech já si vyřežu šnúrku ze srdečka.
Vuře šohaj, vuře v zeleným hóhoře, pohání koníčka po hedbávné šňúře. Ta šňura hedbávná na pole strhaná, nevěř, milá, nevěř, šak je láska planá. Nevěř, milá, nevěř, a šak nemáš kemo, šuhajek falešné pojede na vojno. Debech měla koňa, sama bech s ňém jela, aspoň bech viděla, kde bech zahynula. A zahynu-li já, zahyneme vobá, jenom nás položte do jedneho hroba. Do jedneho hroba, do jedné trohlice, bodó vo nás plakat bestrcké děvčice.
Červená růžičko, proč se nerozvíjáš? Falešný synečku, [: proč k nám nechodíváš? :] »Dybych já k vám chodil, ešče bys plakala, červeným šátečkem oči utírala.« Proč pak bych plakala, dyž mě nic nebolí? Milovali sme se jako dvá holubi. Jako dvá holubi, jako dvě hrdličky, dávali sme sobě falešné hubičky. Falešný šohaju, jako falešný klíč, neodemkneš ty mně mého srdečka víc. Falešný šohaju, falešná tvá láska, nebudu ti věřit, až bude ohláška. Až bude ohláška na vážanské faře, až nám ten pan falář štóló ruce sváže.*) Až ručenky sváže, až nás spolu sezdá, teprv budu věřit, že budu žena tvá.
Červená růžičko, proč se nerozvíjáš? Falešný synečku, [: proč k nám nechodíváš? :] »Dybych já k vám chodil, ešče bys plakala, červeným šátečkem oči utírala.« Proč pak bych plakala, dyž mě nic nebolí? Milovali sme se jako dvá holubi. Jako dvá holubi, jako dvě hrdličky, dávali sme sobě falešné hubičky. Falešný šohaju, jako falešný klíč, neodemkneš ty mně mého srdečka víc. Falešný šohaju, falešná tvá láska, nebudu ti věřit, až bude ohláška. Až bude ohláška na vážanské faře, až nám ten pan falář štóló ruce sváže.*) Až ručenky sváže, až nás spolu sezdá, teprv budu věřit, že budu žena tvá.
Dé mně, Bože, ten dar, co se mně v noci zdál, pod našem vokénkem hezké šohajek stál.
Dé mně, Bože, ten dar, co se mně v noci zdál, pod našem vokénkem hezké šohajek stál.1) Hezké šohajínek, bylo mu Martinek, co se mně naprosil o zlaté prstýnek!2) O zlaté prstýnek, o zelené vínek, abych mu ho dala, že je hodné synek.
Dívča, dívča, laštovička, vídal sem ťa od malička, a ešče ťa kolébali a už ťa mně slubovali. »Šohaj, šohaj, laštovička, odpadeľs mi od srdečka, jak od srdca, tak od lásky jak to jabko od halúzky.«
Tulipán, tulipán, sedem rázů kvitel, jak’s ty mi, můj milý, jak’s ty mně odvykel? Já sem ti odvykel velice lahúčko, tak, jak by odpadlo se stromu jabučko. Červené jabučko, po zemi sa kúlá, dojdi k nám, šohajku, je-li tvoja vůla. Červený tulipán není trvanlivý, černojoký šohaj není spravedlivý.
Dolina, dolina níže Nových Zámků; [: vystavjali vežu :] ze samých šohajků. Toho najmladšího až na hore dali, pěknú makověnku z něho udělali. Ta naša Anička na kolena padla, by jí makověnka do fěrtúška spadla.
Dolina, dolina níže Nových Zámků; stavjá tam kapličku ze samých šohajků. A mého milého až na hore dali, aby moje očka naňho pohlédaly.
[: Ej, dívča, dívča :] [:v černém damášku! :] Neprocházaj sa po mém salášku. Ten můj salášek velice drahý. Každá ovečka za dva tolary. Ej, dívča, dívča v černém domíně! Neprocházaj sa po rozmarýně. Ten rozmarýnek on pěkně voní; kdo po něm chodí, Pán Bůh ho skloní. Ej, dívča, dívča, sto ďáků v tobě! Zedral sem boty choďaci k tobě. A dybych věděl, že budeš moja, zedral bych boty třebas i troje. Ej, hora, hora, vysoká hora! Pověz, děvčico, budeš-li moja? Ej, budu, budu, ale to ne včil; počkaj, šohajku, až si podívčím.
[: Ej, dívča, dívča :] [:v černém damášku! :] Neprocházaj sa po mém salášku. Ten můj salášek velice drahý. Každá ovečka za dva tolary. Ej, dívča, dívča v černém domíně! Neprocházaj sa po rozmarýně. Ten rozmarýnek on pěkně voní; kdo po něm chodí, Pán Bůh ho skloní. Ej, dívča, dívča, sto ďáků v tobě! Zedral sem boty choďaci k tobě. A dybych věděl, že budeš moja, zedral bych boty třebas i troje. Ej, hora, hora, vysoká hora! Pověz, děvčico, budeš-li moja? Ej, budu, budu, ale to ne včil; počkaj, šohajku, až si podívčím.
[: Ešče jednú :] za svú milú půjdu, co jsem si zamiloval, to milovat budu. Miloval jsem s černýma očima; esi ťa nedostanu, čí to bude vina? Čí by byla, leda, šohaj, tvoja, chodívaľs k nám tři leta, nepromluviľs slova.
Falešné synečku, ty mě rmótíš! Ty mně to srdečko darmo trápíš! Dříve’s mně sliboval, že budu tvá, včilka mně povídáš: Néni možná. »Dyž sem si tě nevzal za ženičku, vyvolím si tebe za družičku.« O to ti, můj milé, nebudu stát,1) nemohla bych pro plač věnců podat,2) Pro plač věnců podat, před kněza jít, pro falešnó lásku3) musím umřít. O to jenom prosím, šohajíčku, při mém umíráňó rozži svíčku!4) O to tebe prosím, bys při mně stál, mý bledý vočenka zaklačoval.
Polajko, polajko, dávno sme sa znaly, keď sme šohajovi spolu čarovaly. Nečarovala sem, ani má mamička, než mu čarovaly mé černé očička.1) Čarovaly tobě moje černé oči, keď’s jich viděl ve dně, musel přijít v noci. Čarovala tobě má bílá hubička, keď ti ščebetala jako laštovička.
Galanečky moje, proč ste vy sa bily? Pro tebja, šohajku, že sme ťa lúbily. Galanečky moje, nezáviďte sobě, néni mně věc možná, abych si vzal obě. Jednu sobě vezmu, druhá mně ostane; ja, Bože, Přebože, komu sa dostane!
Hlavěnka mě bolí, srdečko ve mně hrá, že můj šohajíček jinó panenko má. Jinó panenko má, jiné dary nosí, a já mám náděju, že se mě naprosí. Že se mě naprosí, na kolínka klekne, nebude na tom dosť, ješče klobók smekne. Nesmeké, synečku, nesmeké klobóka, ať lidi neřeknó, že jsu Boží muka. Že jsu Boží muka, co na poli stojí, že za mnó pacholek černovoké chodí.
Karlovické hatě na vodě, na blatě, nemožu zapomnět, šohajínku, na tě. Bodaj tě, šohaju, bodaj tě nebylo, co by mé srdenko na tě nemyslilo. Zapomeneš na mně, mé srdenko, snadně, dyž su u muziky, nepohlídej na mně. Jak bych zapomněla, na tvé sladké slova, co sme rozprávěli v našem humně stoja?
Jak je mně, tak je mně, šak mně dobře néní, když k nám nesmí chodit moje potěšení. Moje potěšení, můj věrný syneček, nesmí on šlapávat k našemu chodníček. Můj starý tatíčku, pro Boha vás prosím, dovolte si mně vzít, co v svém srdci nosím. Sami ste si vzali, co sa vám lúbilo, mně si nedáte vzít, co by mia těšilo. Dolina, dolina, co je po dolině, dyž sa my, šohajku, rozejít musíme. V dobrém sme sa sešli, v dobrém sa rozejdem; kerý na kerého spjéše zapomenem? Já bych zapomněla, dybych jenom chtěla, dybych ťa, šohajku, tak ráda neměla.1) Zapomněla bych já, zapomněla lehce, ale mé srdénko zapomenút nechce.
Chodila po roli, trhala kúkoli, aj tu dobromysel, co by šohaj přišel. Chodila po hájku, trhala polajku, trhala, volala: Poď ke mně, šohajku. Ešče si natrhám toho návratníčku: Navrať sa mně, navrať, švarný šohajíčku. Milovali sme sa jak dvě holuběnky, vodívali sme sa spolu za ručenky. Milovali sme sa jako dva holubi, včil sa mně, synečku, tvá láska nelúbí.

Pages