všemohoucí

Displaying 1 - 10 of 10
Jaké to trápení mám smutný na zemi: bolí mě, bolí hlavička pro mé potěšení! Teče voda, teče na ty novy mlejny: což je těžko milovali, co k libosti není! Co k libosti bylo, to mě opustilo; v dalekých širých krajinách mne je zanechalo. Chodil jsem po horách v dalekých krajinách, všude volal jsem: Má milá! kam jsi se poděla? Přijdu v tu krajinu, slyšel jsem novinu, že moje milá zůstává zde tuto hodinu. Andulko má milá! jsi-li tak upřímná, vyjdi ty ven na slovíčko, tvoj milej tě volá! Tuším, tuším, tuším, že já odtud musím: kterou jsem pannu miloval, tu opustit musím. Snadno ji opustím, a když jinou nemám, vyjdu si já na vršíček, na jinou zavolám! Rybičky v hlubinách, ptáčkové v huštinách, a moje zlaté panenky v hlubokých komorách. Kuřátka na hůře, děvčátka v komoře: a vy zlaté panímámy, otevřete dvéře! Dvéře jsou zavřeny, stýblem zastrčeny, a ty zlaté panímámy otevřít nechtějí. Ale se nestarám, výplatu v roce mám: jen mi nevěstu vydejte, dobře zaplatím vám. Jsem družba zjednaný, k vám posel vyslaný, chci si nevěstu vyplatit tvrdými tolary. Dvéře otevřete, nevěstu vydejte, ať ji odevzdám ženichu, víc neprodlívejte. Nevěsto, pojďte k nám, ať vás ženichu dám: už žádný vás nerozvede, až někdy pán Bůh sám. Už vás nerozvede, ani nerozloučí, až na smrtelné posteli pán Bůh všemohoucí.
Vykoukala z okynečka z nejhořejšího, spatřila na vraném koni nejmilejšího; hned mu vrátka otvírala, uctivě ho přivítala, ruku podala. „Vítám tě, můj nejmilejší, vítám tě, milý: moji rodiče jsou rádi, že tebe vidí; šavle po straně se blyští, s tou jsi oddán až do smrti – až tě zabijí!“ Vždyť nemusí na té vojně každého zabit: Bon na nebi všemohoucí bude mne chránit; až já budu u armády, budou moji kamarádi, budou mne bránit.
Ach, Bože dobrý, mám děti drobný, núza veliká, a chleb nižádný. Copak mám dělat, komu stěžovat! Děti chcú chleba, copak si počat! Půjdu já k Otci, on je všemocný, on mně spomůže v tejto úzkosti.
Za Opavu na rovni, na rovni, hejnam, na rovni. [: vytočil se na Koni. :] Na koni se vytočil, vytočil, hejnam, vytočil, meč mu z pošvy vyskočil, milej do boku skočil. Šatku z sebe odvazal, milenku ju opasał. Trp, ženičko, trp bolu, až dojedzěm do domu. A ona to tajila, od rana do večera. A jak bylo na večer: »Starosvatko, scěl lože, me srdečko němože.« Ta nevěsta lenivá, sama mne spať pobiza. A jak bylo půlnoci, Janiček se obraci. Ona byla studena, jak by byla umřena. A jak bylo na ranu a o dobrem snidaňu, 1) mać za dceru přijela, 2) na třech vozech šat mela. A na štvrtem peřiny, to všecko dceruščiny. A všeci ju vitali, edem jeji dcera ni. Ach, kaj je ma dceřička, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Z čeho by ho ustlala? S sebu peřin něvzala. Ej, z drelichu bileho, už nětřeba ineho. Za co si se, zradco, bral, žes ju už zamordoval? Oj, macičko, něchcjuci, vi Pan Bůh všemohuci. Obrać, pachole, ku dvoru, pojedzěmy do domu. A kravičky mučely, už Aničky něměly. 3) Aj, kdo nam da travičky, už němamy Aničky.
Žeň se, Janko, žeň se rad, pojedzěm ci namluvać. Jak za humny vyjeli, vytočil se na koni. Upadla mu šablička, to svej milej do bočka. A ona to tajila, ež do pole přijela. »Ach, me mile družecky, pojčajcě mi šatečky.« Vyjal šatku z toboly, přepasal ju přes poly. Trvaj, mila, jak možeš, ež do domu dojedzěš, šak ci Pan Bůh spomože. Jak do domu přijeli, všeci s vozu slizali. To za stoly sedali, jidla, pici chystali. Všeci se jim libili, enem ta nevěsta ni. Nechcú iść ani pici, volim sobě lehnuci. A jak bylo půlnoci, už něbylo pomoci. Ona byla studena, dy už živa něbyla. A on s lože vyskočil, na sve kolena skočil. Ach, můj Bože s vysosci, cos to na mne dopuscil? Vyjal si mi z růže květ, byl mi milši než ten svět. Rano matka přijela, tři vozy šat přivezla. A na štvrtým peřiny, a bylo jich žebřiny. To ju všeci vitali, enem jeji dcerka ni. Kaj je moja dceruška, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Jak přes prah překročila, sedym razů omdlela. »Na cos mi ju, kate, vzal, dys mi ju zamordoval?« Ach, mamičko, něchćuci, vi to Bůh všemohuci. Jdzicě kravy do domu, němam vas něchać komu. Šly kravičky ryčuci a mačička plačuci.
Těžký, těžký kameň mlénský, [: ješče je těžší stav manželský. :] Kameň mlénský se omele, a stav manželský nerozvede. Nerozvede, nerozloučí leda sám Pán Bůh všemohoucí.1)
Vylezu, vylezu na krakovsku vežu a tam se podzivam kaj mileho vezu. A vezu ho, vezu k městu Olomuci, nech cě tam provodzi Pan Bůh všemohuci. Pan Bůh všemohuci, všickni Boži svaci, že se mně šohajek jakživ něnavraci. Pocěšeni němam, pocěš mě Pan Bůh sam, pocěš mě, Janičku, na vranem koničku.1)
A kdy půjdu kole tych vrat, kaj sme spolem stavali, zpomnim ja si na ty slova, co sme spolem mluvili. Ach, Bože můj všemohuci: Nědaj že mi teho věcej, velku bolesć v srdci mam, že cě věc něuhlidam.
[: Pane Bože, všemohúcí, :] [: račiž nám byť na pomoci. :]
[: Ach, Bože můj všemohuci, :] račils mě na svět stvořici. Ach, jako to polne kvici, na ktere milo patřici. A pokud sum mlade leta, kvici to pro mne rozkveta, na duši se něpamata. A jak přijdu stare leta, to se duše, to se leka. Vidzi ona smrci smutnu, vidzi střelu přeukrutnu. Ach, jak ona měři po mně, ohnivým šipem střeli do mne. A jak duše z cěla vyjdzě, to před sudce smutna půjdzě. Pan ji budzě ukazovac, ruce, nohe přebodzene, svate boky odevřene. Pohledz, člověče zuchvaly, na svu duši jsi nědbaly. Jak sem pro tebe pracoval, než sem cě ja z pekla pojal. A tys něbyl temu vděčny, musiš teraz v oheň věčny. Ach, Pane Ježiši Kriste, vedz nas po te svate cescě.