noc

Displaying 1 - 100 of 220
Čo sa stalo tej noci v Komárne
Sňíval sa mi tejto noci čudní sen
noc
Ach, Bože muoj, aká ta noc krátka
Takí sa mi v cejto noci zosnul sen
noc
Takí sa mi tamtej noci sňívau sen
noc
Sňívau sa mi tejto noci čujní sen
noc
Čí je to pachole? v noci chodí: vono cely noci lidi budí. Dyť je to pachole lichtářovo: von chodí za cerú šafářovo. Tluču, tluču, dívčko, votevři mně: dyt to není v létě, je to v zimě. „Dyť bych já ti ráda votevřila, kdyby moje máma neslyšila. Kdyby moje máma huslyšíla, vona by nás třeba voba zbila. Jdi ty raděj, chlapče, jdi ty domů: poruč ty mě tady pánu Bohu.“
Co je ti? co je ti? že se na mě hněváš, že mi ani na dobrou noc pár hubiček nedáš? „Nehněvám, nehněvám, ale je mi líto, že za jinou chodíváš – povídali mi to.“
Kdo mně krmí koníčky, když jsem u svý holčičky? nechtěla mne domů pustit, že až zajdou hvězdičky. Hvězdičky se ztratily, já byl eště u milý: mý koníčky nekrmeny přenáramně řejhtaly. Mlčte, mlčte, koníčky! naseču vám travičky, abyste mi neřejhtaly, když jsem u svý holčičky. Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý? Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, má panenko, kýž mi tě pán Bůh dá! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou. Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“ Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku,
Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý?
Což ten slavíček od pal noci zpívá? což se ten hlásek pěkné rozlíhá! sedne na větvičku, zpívá si písničku, aby slyšela samička milá.
Jedna hodina z půlnoci byla, když mne má milá vyprovodila: „Přes ten zelenej háj jdi už, můj milej, sám, jdi s pánem Bohem!“ Není na nebi tolik hvězdiček, co mně má milá dala hubiček, není a nebude, co svět světem bude, tolik hvězdiček. „Kdyby mě byla moje matička, dokud jsem byla ještě maličká, do kláštera dala, nebyla bych znala nyní Honzíčka.“
Neťukej, neťukej, panímáma ještě nespí; netukej, netukej, naši ještě neležej: budeš-li tu dlouho ťukat, panímáma bude se ptát: kdo to je? kdo to je? nedá v noci pokoje.
Zhůru cesta, dolů druhá – rozlučme se, moje milá! těžké naše rozloučení, když jsme spolu naučeni! Ach, až my se rozloučíme, 1) dvě srdéčka zarmoutíme! dvě srdéčka, čtyry oči budou plakat ve dne, v noci. Modré oči, proč pláčete, když vy moje nebudete? nebudete a nesmíte, darmo si na to myslíte! 1) Starší píseň zní takto: Ach! až my se rozloučíme, dvě srdéčka zarmoutíme: jedno moje, druhé tvoje, budou plakat obě dvoje. Já za horou, za vysokou, ty za vodou, za hlubokou: dvě srdéčka, čtyry oči budou plakat ve dne, v noci. Oči, oči, proč pláčete? což tak sobě naříkáte? Ach, neplačte vy pro toho, dostanete zas jiného.
Co jsi, můj holečku, co jsi myslil, žes mě pro chudobu z lásky pustil? Já se pro tě ve dne, v noci trápím: a ty máš myšlení jinde zatím! Falešná tvá láska, falešnej svět: když si’s mě nechtěl vzít, moh‘ si říct hned! Já byla bych na tě nemyslila: jiného si za tě vyvolila. Co pak si zakládáš na bohatství? však vidíš příkladů všady dosti. Jsú lidi, že měli kolik tisíc: všecko jim ušlo pryč, nemají nic. Peníze uplynu jako voda: a tobě vostane mrcha žena!
Oči, černé oči, jak černá trnečka: dala bych vás vařit na noc do hrnečka. Na noc do hrnečka, do vlažnej vodičky: aby nešidily chudobnej dívčičky! Chudobná děvečka nic jiného nemá, nežli tu poctivost, kterou si zachová!
Kdyby mi tak bylo, jak mi bylo kdysi, když mne vozívaly vrany koně lysy. Kdyby mi tak bylo, jak mi bejvávalo, když mi ve dne v noci slunce svítívalo. Jedno od východu, druhy od západu, třetí mi svítilo přes naši zahradu. Svítilo mi slunce v modry kamizolce: když už svítit nechce, ať svítí komu chce!
Tři noci nespala ani čtvrt hodiny; stále jen pozor dávala, jaké jdou noviny. Noviny pořád jdou, to jedna za druhou: že ty chodíš, můj holečku, že chodíš za jinou! Pod Přeštickou věží tam srdce mé leží, leží, leží jako kámen – už je lásce amen!
Zdálo mi se té noci na moji postýlce, že můj milej odchází za české hranice. Odchází, ach odchází! víc se nenavrátí: kdo ty zimní večery, kdo mi je ukrátí!
Na jednom poli pšenička, na druhém poli žito: pověz mně, pověz, má milá! kterého je ti líto? „Toho mi není nic líto, co má ty černý oči; neb on se za mne stydíval, chodíval ke mně v noci. Ach! toho je mně nejlítěj, co má ty vraný koně; neb on se za mne nestyděl, chodíval ke mně ve dne.“
Daleké široké políčka! což jste se zelenaly? když jste mne potěšit měly, vy jste mne zarmoutily! Má zlatá stezičko uzoučká, což je mi líto tebe! když já si na tě zpomenu, bolí mne srdce v těle. Což je ta stezička ouzká, kterou jsem chodívával! což je ta panenka hezká, kterou jsem milovával. Když jsem s mou milou chodíval do těch Hradeckejch polí, o lásce jsem s ní rozmlouval, teď mě mé srdce bolí! Bolí mé srdéčko, bolí, teprva poboluje: že si má panenka milá jiného oblibuje. Co jsem se za tebou nachodil, kolik jsem nocí nespal:[28] když jsi mi souzena nebyla, přece jsem tě nedostal!
Ach, kýž jsem za vodou, za vodou studenou! dala bych si ulejt, dala bych si ulejt roubu, to stříbrnou. Zatroubila bych, zaplakala bych, na svého milého, na neupřímného, zavolala bych. „Ach, dcero má milá! co pak jsi myslila, že jsi pro jednoho hocha falešného tak se zarmoutila?“ Ach! té mojí lásky neuhasí ve mně ani ten deštíček, ani ten deštíček, co se přes les žene. Co se přes les žene, přes zelené pole, tam kde vorávalo, když za mnou chodilo, potěšení moje. Já byla upřímná, ty jsi byl falešný: Bůh ti štěstí nedá, Bůh ti štěstí nedá v tom jiném manželství. Bůh ti štěstí nedá na tom tvém statečku: že jsi mne oklamal, že jsi mne oklamal chudobnou děvečku! – Ty hvězdičko tmavá! kdybys slzy znalá, a měla srdíčko, má zlatá hvězdičko, jiskry bys plakala! Plakala bys se mnou, plakala noc celou, že pro věno zlaté nevěsty bohaté s milým mne rozvedou.
U panského dvora náš Vítoušek vorá, strakaté volečky má: až pole dovorá, na mě si zavolá, on mě už z daleka zná. Darmo ty můj milej, Vítoušku rozmilej, darmo ty na mě voláš: volej ve dne v noci, není ti pomoci, mne se víc nedovoláš. Já už mám jiného hocha upřímného, ten mi je nad tě dražší: víc na mne nevolej, hluboko zavorej na věky lásku naši! První dvě slohy písně této pocházejí prvotně od Kamenického. Se změnami, jež tuto spatřuješ, a s doloženou třetí slohou nalesl jsem ji co píseň národní v Horaždějovicích I. 1843.
Sil jsem proso na souvrati, nebudu ho žíti; miloval jsem jedno děvče, nebudu ho míti. Sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nechal jsem: vzít si s nechutí, trápit se s ní do smrti! Sil jsem proso na souyrali, nebudu ho žiti: děvče krásné miloval jsem, nebudu ho míti. Síti, nežiti, milovati, nevzíti! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem. Tam nad mlejnem, pod jesenem, na vysoké stráni, slíbila mi má panenka věčné milování; věnec uvitý, prsten pěkně vyrytý od ní dostal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ústům, jako z máku kvítí, bubínky jsem dával; v týlku jako labuť bílém s vétříčkem jsem hrával. Láskou plesal jsem, kudy šel jsem, vzdychal jsem; v noci nespal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ráno, dřív než zvoník cinkal časně na klekání, šel jsem, abych ptačí slyšel ranní radování; šel jsem za lesem, ale, ach! co spatřil jsem, nad tím ztrnul jsem, více děvče nechtěl jsem. V roklince, tam v střemchách hustých děvče s jiným stálo; on ji líbal, tlačil, vinul, děvče se jen smálo! Já pak zvolal jsem: darmo v noci nespal jsem! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem!
Co pak jsi plakala, Hančičko, hubičko! když jsi šla dnes tejden přes hájíček? – Ak pak nemám plakat a sobě naříkat, když mně vodpověděl můj holeček! Když jsi k nám chodíval, kdy byla krátká noc: proč pak k nám nechodíš, kdy je delší? est-li jsem já byla na krátký hupřímná, na delší byla bych hupřímnější!
Na kopečku stromeček, pod kopečkem louka: ach, když já si zpomenu na svého holoubka! Když si na něj zpomenu, ve dne nebo v noci, tak se se mnou celý svět do kolečka točí. Jak jest těžko umírat, když bolesti není: ještě hůře milovat, co k libosti není. Co k libosti bylo, to mě opustilo; co k libosti není, samo za mnou chodí.
Proč sem jdeš, nač sem jdeš? já o tě nestojím, proč sem jdeš, nač sem jdeš? já tě nechci: kdybych já tě chtěla, 1) já bych ti zkázala, třeba byl měsíček na půlnoci. 1) ty máš holku jinší, ta je ti milejší; ke mně jsi falešný, já tě nechci!
Kdy je byla ta krátká noc, tenkrát bylo strašidel moc: po půnebí chodily, hezky holky strašily.
Neradím žádnému kamarádu svému, aby lez mocí po schodech v noci k děvčeti švárnému. Jen jednou jsem tak lez, nepolezu po dnes: spad‘ jsem se schodů po hlavě dolů, sotva že jsem odlež!
Dej mi, Bože, synka, co na harfu břinká, aby mně zabřinkal večír u vokýnka. Večír u vokýnka, ve dne u stolečka, aby každý věděl, že mám harfeníčka. Dej mi pán Bůh synka, co na cimbál cinká: on mně bude cinkávati v noci u vokýnka.
Zazpívej, slavíčku! zvolej mně mou dívčku, spí na půnebí: Vstávej, Ančičko! stroj snidaníčko, už je den bílý. „Co pak mě voláte, spáti mně nedáte s mým nejmilejším? líbezný spaní po milování noci včerejší!“
Toulali se mládenci po tom Starém Kamenci. Toulali se, toulali, až se k Čížkóm[51] Stará mete světnici: Sedněte si, mládenci! „My si u vás nesednem: my si pro Marjánku jdem.“ A my vám jí nedáme, až jí šaty zjednáme. – Už má šaty sjednaný, modrý truhle srovnaný. Mládenci si vejskali, že Marjánku dostali. U Čížků si stejskají, že už dceru nemají. Ti Lazští mládenci ne ratum satum – toulali se po noci – klimboja linka plinka žína kosaři.[52] Toulali se, toulali, k Jersovům se dostali. Stará mete světnici: „Sednete si, mládenci!“ My si u vás nesednem, až Ančičku povedem. Povedem ji pres cestu, k Rosínovům nevěstu. Rosínka před dům vyjde: „My nevěstu nechceme. Ona hrachu nejídá, na mlíko se ošklíbá.“
Ach ženy, ženy! poraďte vy mi, muže trapiče mám: celej den pije, v noci mě bije, ani světa neznám! „Vyjdi do pole, natrhej sobě zelí čertovýho: jak je okusí, hned umřít musí do dne devátýho. Vyjdi do pole, nařež cibule, pod oči si namaž: aby neřekli lidi klevetní, že ho ráda nemáš.“ Cibuli měla, oči si třela, smutné naříkala: „Ach ouvejf ouvej! můj muži milej, co jsem se dočkala!“
Skřivánek, malý pták, nikdy nezahálí: ve dne, v noci pracuje, pána Boha chválí. Dělejme my taky tak, jako ten skřivánek: ‚ v jedné ruce panenku, v druhé ruce džbánek.
Sklenice skleněná osmikrejcarová! kdo se tě přidrží, ten nic nezachová. Já se tě přidržel, nic jsem nezachoval! co jsem ve dne vydělal, v noci jsem pochoval.
Měla žena muže, on se smrti bál, třeba celé noci doma nelíhal; doma, doma, doma, doma, doma nelíhal, že se smrti bál. Ach má milá ženo! přijde-li ta smrt, pro Boha tě prosím, do pytle mě vstrč; dopí, ženo, dopí, dopí! do pytle mě vstrč, přijde-li ta smrť. „Ach můj slátej muži! já pytle nemám: mám tam starou nůši, do té já tě dám: nůši, nůši, na mou kuši! do té já tě dám, když pytle nemám. Ach má milá ženo! nůše děravá: přijde-li ta Suchá, vždyť mě uhlídá; uhlí-, uhlí-, uhlí-, uhlí-, vždyť mě uhlídá, a bude bída! „Ach můj zlatej muži! jinou radu mám; budeš-li se toulat, to ti udělám: vstrčím já tě do komory, zavru na všecky závory, to ti udělám, jak ti povídám.“
Och my ubozí sirotci! my pijem, my pijem, my pijem, my pijem, my pijem ve dne i v noci. Kdyby to pivíčko skonalo, coby nás, coby nás, coby nás, coby nás, coby nás sirotků zůstalo! Pivo svůj obyčej mívá, že z moudrých nemoudrých, z nemoudrých že moudrých, že z moudrých bláznů nadělá. Dva ho vedou za ramena, aby ne-, aby ne-, aby ne-, aby ne-, aby nekop do kamena. Třetí mu nohy srovnává, tu pravou přes levou, tu levou přes pravou, nohu přes nohu přendává. Kaluže jako dláždění, sloupům – pům – pům, pům – pům – sloupům, sloupům dává pozdravení. Lidi koukají z oken ven, myslejí, myslejí, myslejí, myslejí, myslejí, že jdou s nedvědem: a oni s kmotrem Matějem!
Když jsem šel z hospody domu, to o půl noci, neměl jsem já pražádný strach s té tmavé noci; když jsem já přišel domů, klepal jsem na svou ženu: „Otevři mně má ženuško, já už jdu domů.“ Tu mne začls má ženuška smutně vítati, mou paruku kopuletou s hlavy škubati, a to bylo vítání do božího svítání, tu jsem dostal od své ženy trpké snídaní. Smutně zpomínal jsem sobě na pana sládka, že ho někdy porodila neštastná matka; on dobré pivo vaří, kapsa nehospodsří: teď jsem dostal za pokutu – musím drát peří.
Chytili jsme lososa, chytili jsme ho, chytili jsme ho, chytili jsme ho v noci. Místo „chytili jsme“ zpívá se v ostatních slohách: zabili jsme pařili jsme vařili jsme smažili jsme krájeli jsme papali jsme lososa atd. „Z Chrudimska.
Vy havrani umazaní! kdo by k vám šel do díla? ve dne v noci pracujete, máte těžký kladiva. Ta neděle, krátká chvíle, tu se dobře vám daří, tu se pěkně vystrojíte, chodíte jak písaři. S pannama se vodíte, po hospodách chodíte: a když přijde pondělíčko, zas do díry musíte.
Jsou, jsou na potoce ráčata, jsou, jsou na potoce raci: pudeme na ně, vybereme je při měsíčku v noci. Ryby, ryby, ryby, rak, rak, rak! uděláme my to tak, tak, tak: uděláme na ně sobě sáček, uhlídáme, chytí-li se ráček. Vem, vem, má panenko, mošničku, vem, vem, má panenko, mošnu: a já ti taky ňáky ty raky do kuchyně pošlu. Ryby, ryby, ryby, rak, rak, rak! uděláme my to tak, tak, tak: uděláme na ně sobě sáček, uhlídáme, chytí-li se ráček.
Zloději, zloději ve dne v noci chodějí, a co uvidí, všecko uklidí.
Ti valaši Filípkovi, voni se přes noci pásávali: když jsou se pásali, zimou se třásali, ti valaši Filípkovi. Ten nebožák starej valach složil už svy kosti tam na drahách: „Však jsem ho vyhnal ven, když je byl bílej den – bylo zrovna na štědrej den!“ Pan Fitipek z domu běží: „Bodejž hr.. do toho - starej leží! však jsem ho vyhnal ven zrovna na štědrej den, von jen přeci mrcha leží!“ Pane kmotře! vzkazuje vás náš Tomeš Filípek pozdravovat: byste nemeškali, káru, rumpál vzali, valáška mu pochovali. Ti valaši ze vsi naší, ti se cely noci pásávali; voni se pásali, zimou se třásali, ti valaši ze vsi naší.
Při vánoci dlouhé noci, dlouho mužem spát; není slyšet vlaštoviček, jen vítr foukat: zafoukej, větříčku, s Dunaje, ať ta zima brzy roztaje, ať se můžou zas ovečky na občině pást.
Nebudu se v noci toulat, budu si radši namlouvat hezky děvče černovoky, co má podepřeny boky. Nebudu se panen prosit, budu radší šavli nosit, šavli novou vocelovou, vod královny darovanou.
Hory a lesy, má milá, kde jsi? už mi zavázali pentličkou vlasy. Pentličkou bílou, to pro mou milou, že jsem já miloval každej den jinou. Nepomyslil jsem, že budu voják, že musím od tebe pryč mašírovat. Vzali mě mocí, má milá, v noci, neměl jsem u sebe žádné pomoci. Na bubny tloukli, muzika hrála; já jsem pryč odcházel, má milá spala. Lidi se ptají, komu to hrají, komu to tak smutně koně sedlají? Nic se neptejte, jen vy mně hřejte, jen vy mně tím spíše koně sedlejte.
Rodičové chtějí, abych byl páterem: a já jsem sobě umínil býti švališerem. Darmo, můj tatíčku! darmo nakládáte: a já páterem nebudu, to se podíváte. Kdyby se trefilo kázaní dělati: přišly by tam hezké panny, musel bych se smáti. Kdyby se trefilo pannu zpovídati: já bych se moh' omejliti, chtěl bych objímati. Kdyby se trefilo v noci k nemocnému: já bych mohl zablouditi k děvčeti hezkému.
Překrásné hvězdičky, jak jste vy maličky! což jste vy mne těšívaly ty noci celičky! Jedna z vás nejvíce, ta jasná dennice: ta mne vždycky vodívala k mé zlaté panence. Měsíčku v oblacích, jak jsi ty vysoko! jak je má zlatá panenka ode mne daleko! Vždycky mně říkával můj milý tatíček, že mně bude dobře chutnat komisní chlebíček. Vždycky mně říkala má zlatá matička, že mně bude někdy dobra z koleje vodička. Vždycky mně říkával můj milý bratříček, že mně bude pěkně svědčit ten vraný koníček. Vždycky mně říkala má zlatá sestřička, že mně bude pěkně slušet po straně šavlička. Vždycky mně říkali mí milí přátelé, že mě taky jednou v poli nepřítel zabije. Do pole potáhnu, a v krvavém boji ještě jednou si zpomenu na panenku moji. Kopali hrobeček v tom zeleném hájku: ještě jednou mně pozdravte mou zlatou panenku. Měj se tam už dobře, moje potěšení! neplač, nekvil, nenaříkej, radši se pomodli.
Neřek jsem dnes tejden, že budu voják, že budu nosívat na kvéru bodák; pro potěšení bílé řemeni: neplač, má panenko! nic plátno není. Až tady pojedu, podíváte se, jak za mnou má milá šátek ponese; šáteček červený a láska je v něm: když jsi mne nechtěla, což je mi po něm! Neřek jsem dnes tejden, že budu voják! a když mé svázali, co mám už dělat? vzali mě mocí od milej v noci; já pláču, naříkám, nemám pomoci. Až tady pojedu naší krajinou, eště si zpomenu na svoji milou: hory a lesy! má milá, kde jsi? už mi zavázali pentličkou vlasy. Vlasy zavázaný, tvářičky blednou: ví pán Bůh nebeský, jak bude se mnou! dali mi šaty, palášek zlatý: už jsem já, nebožák, už jsem zajatý.
Teče voda od Tábora, 1) teče okolo javora; všecky lávky pobrala, jen jedinkou nechala. Kudy mysliveček chodil, děvčátko za ruku vodil. Utrh‘ jabko s jabloně, a pustil je po vodě: „Plyn, jablíčko, kam ty ráčíš, jen ať se mně nepomáčiš; plyň, jablíčko, plyň dolů, tam pod javor do mlýnu.“ Jak jablíčko připlynulo, čtyry kola zastavilo; točit se jim nedalo, vodu na břeh vyhnalo. „Proč se, kola, netočíte, mé srdéčko netěšíte, tak jako jste těšily, dokud jste se točily?“ Byl myslivec na Táboře, procházel se po oboře; pásal on tam jeleny, měl klobouček zelený. S jeleny se obírával, hezké holky milovával; poslal svého jelena tam pod javor do mlýna. „Běž, jelínku, po potoku, nic nelituj svého skoku, běž tam dolů do mlýna, kde se javor zelená. Tam na břehu pod javorem najdeš děvčátko státi, mou panenku rozmilou smutně hořekovati. Čtyry mlýnské kola stojí, neštěstí se v mlýně rodí! před ní sehni parohy, a skoč s lávky do vody. Tam kde první je kolečko, přijdeš a najdeš jablíčko; to vbodni na parohy, a pospěš do obory.“ Noc se blíží – jelen běží, a pod ním se země třese; na parůžku jablíčko pěkné červené nese. Vzal myslivec, vzal jablíčko, rozkrojil je v polovičko: vyletělo ptačátko, bělounké holoubátko. Nevěř, nevěř myslivečku, že to bylo ptačátko: bylo, bylo zaklené jedno krásné děvčátko. 1) Teče voda od Štukravy, teče okolo Jihlavy atd.
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“
Zabil jest Matoušek, zabil Majdalenku, že jí nesměl vzíti za svoji manželku. Často tam chodíval, do půl noci býval; mile s ní rozmlouval, lásku přisliboval. Když hodina byla: „Vstaň, Madlenko milá! vstaň a vyprovoď mne do šírého pole!“ Majdalenka vstala, jej vyprovázela, běloučkým šátečkem oči utírala. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: „Jdi už, můj Matoušku, s pánem Bohem doma! Neb já s tebou dále nemohu se bráti; lál by mně tatíček, lála by mně máti.“ Loudil ji a loudily tam až na rozcestí; ach, nenadála se tu svého neštěstí! Tam jí na krk šloupil, ruce, nohy zlámal, jako ten ukrutník s ubohou nakládal. Ona ho prosila: „Ach pro rány Krista! jen mne, můj Matoušku, nezabí dočista!“ Ona ho prosila: „Ach pro všecky Svaty! jen mne, můj Matoušku, nech vyzpovídati!“ „O! jak já dám tobě té zpovědi dosti, až tobě polezou z hlavičky ven kosti!“ Pak ji tam zahrabal pod zeleným hlohem, jen kousek fěrtoušku jí vykoukalo ven. A když domů přišel, otci tak povídal: „Už jsem mlynářovu Majdalenku nechal.“ „Dobře's tak, Matoušku, dobře's tak udělal, že jsi mlynářovy Majdalenky nechal. Ty si můžeš vybrat podlé své libosti, která bude míti stříbra, zlata dosti.“ „Ach! vy to, tatíčku, vy mně to pravíte: však o té žalosti v mém srdci nevíte!“ Když do zámku přišel, pan správce se ho ptal: „Kde jsi mlynářovy Majdalenky nechal?“ Majdalenka leží pod zeleným hlohem: a Matoušek stojí před širokým stolem! 1) Majdalenku nesou čtyry panny z trní, a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati na šibenci. Tu rodičů prosil by mu odpustili, že tak skrze něho dcerušku ztratili. „My ti odpouštíme tvoji vinu všickni, jest-li ti odpustí právo Holomoucký.“ „Tatíčku, matičko! toho já nežádám: pro vaši Madlenku milerád umírám. Co jsem já zasloužil, sám trest na se žádám, a tuto výpověd na sebe vydávám: Hlavu na špic dejte, kolem mne lámejte: co jsem jí udělal, tak mně udělejte!“ Hlavu na špic dali, kolem ho lámali; jak sobě sám žádal, tak mu udělali.
Pod okýnkem stával, 1) na housličky hrával, na svou nejmilejší smutně povolával. „Spíš-li nebo nespíš, nebo mne neslyšíš? nebo mně, má milá, otevřití nesmíš?“ „Nespím já, ach nespím, dobře tebe slyším: jen že ti, můj milý, otevřití nesmím. Naše máma leží zrovna vedle dveří, ona by slyšela, když bych otvírala.“ Máma ráno vstala, dcerušky se ptala: „Dcero moje milá! s kým’s to rozmlouvala?“ „S kým bych, mámo, jinším, než s mým nejmilejším: on k nám v noci chodí a mě ze sna budí.“ „Jest-li pravda není, stroj se k utopení, stroj se k utopení, chlapec k oběšeni.“ Dcera to slyšela, k Dunaji béžela; jak k Dunaji přišla, do něho skočila. „Bože na výsosti, vem mě do radosti! už mé bílé ruce břehu se chytají. Už mé bílé nohy 2) písku dosahají; už mé černé vlásky po vodě plývají. Už mé černé oči po horách se točí, po horách, po lesích, po mém nejmilejším!“ 1) Přišel pod okýnko: „Spíš-li, má panenko! spíš-li, čili nespíš, nebo mne neslyšíš?“ 2) Už mé milé vlásky plujou pres oblásky; už mé modré oči po horách se točí.
Ach, zdál je mi se v noci sen, že můj milý mi přijel sem: já procitnu – tu nic není, jenom mně srdce mé bolí. Bych měla posla tajného, poslala bych pro milého: běž, můj poslíčku, jako pták, pozdrav milého nastokrát. Poslíček se k hradu blíží, můj milý z hradu vyhlíží: „Vrať se, poslíčku, zas domů, že dnes přijití nemohu. Zahynul z bílé růže květ, jenž mi byl dražší nežli svět; koho jsem v srdci nosila, toho jsem smutná ztratila! Že přijdu ráno, raníčko, dříve než vyjde sluníčko.“ Sluníčko s hory vychází, můj milý mi nepřichází. Můj milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě; koníček si poskakuje, mé srdéčko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Kde mám pomoci hledati? kam pro lékaře poslali? „Lékaře ty mně nejednej, raděj mi hranu zvonit dej.“ Zvoňte hrany na vše strany, umřelo mně potěšení.
Na té naší kopanince leží voják v rozmarínce, leží voják zabitý, rozmarínkou přikrytý. Přišla k němu jeho milá, 1) šátečkem krev utírala, dala jemu hubičku, přitiskla ho k srdíčku. Kdo nám bude koně kovat, až my budem mašíroval? kováře nám zabili, rozmarínkou přikryli. Do půlnoci koně kovat, od půlnoci mašírovat; podkovičky klapaly, modré oči plakaly. „Zvoňte zvony na vše strany, můj milý je pochovaný; zahynul mně z růže květ, pro který mne těšil svět!“ Zvoní koně podkovami, a vojáci šavličkami; hraje hudba veselá, a jí srdce usedá. 1) Kdo ho bude vybojovat, rány jeho zavazovat? kdož-li jiný než milá, co ho v srdci nosila.
Chodila Maria po širokém světě, nosila synáčka v svém svatém životě. Přišla ona, přišla k kováři jednomu: „Kováři, kováři! popřej mi noclehu.“ „Jak pak ti nocleh dám? moc tovaryšů mám: ve dne, v noci kují, ohně nezhašují.“ „Kováři, kováři! co vy to kujete, co vy to kujete, že neuhašujete?“ „Kujeme, kujeme tři železné hřeby, co Kristu na kříži jich bude potřebí.“ Jak panna Maria to slovo slyšela, celá polekaná odtud pospíchala. Přišla ona, přišla do pusté maštalky, jen za práh kročila, syna porodila. Přišlo do maštalky kovářovo dítko: „Zakolíbej ty mně moje nemluvňátko!“ „Jak pak zakolíbám, když ručiček nemám? ani těch ručiček, ani těch očiček!“ „Dotkni se plínčiček, budeš mít ručičky, dotkni se jesliček, budeš mít očičky.“ Přišlo dítě domů, přišlo k otci svému, ručkama hrající, očma mrkající. Otec jeho se ptal: „Kdes ty ručičky vzal? ty bílé ručičky a modré očičky?“ „Dala mi je, dala panenka Maria, co včera na večír noclehu prosila.“ „Kdybych já byl věděl, že je to Maria, byl bych ji uložil do zlata, do stříbra. A sám byl bych lehnul hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní!“ Když panna Maria po světě chodila, všem věrným ctitelům ku pomoci byla. Přišla sem, přišla tam k jednomu kováři: „Kováři můj milý, dej ty mně noclehu. „Jak pak ti nocleh dám, když já ho sám nemám, milý mocný Bože! když já ho sám nemám?“ Přišla sem, přišla tam do pusté maštale atd. Píseň tuto zpívávali dříve chlapci, o vánocích s jesličkami chodíce; nyní jen některý stařeček aneb některá babička snad ještě ji zná. – Srov. Suš. 30.
Vyšla hvězda na kraj léta, osvítila do půl světa. Nebyla to hvězda jasné, ale byla panna krásná. Šla Maria, šla plačící, svého syna hledající. Šli, nadešli apoštoli, byli smutní, neveselí. „Ach vy milí apoštoli! co jste smutni, neveselí ?“ „My jsme smutni, neveselí, že jsme Krista neviděli. Neviděli, neslyšeli, jak ve čtvrtek při večeři. Když chléb lámal a rozdával, svou svatou krev pít nám dával. Jezte tělo mé, a píte, však mé tuto noc ztratíte.“ Jak to Židé uslyšali, Krista jali, na kříž dali. Ruce, nohy mu probili, octa, žluči nastrojili. Jak Maria uslyšela, hned pod svatý křiž běžela. Pod křižem stála, plakala, kde ta svatá krev kapala. Kde ta svatá krev kapala, všude růže vykvětala. „Co tu, matičko, stojíte? tak přežalostně kvílíte?“ „Jak tu nemám smutná stati a žalostně naříkati, Když z tebe krev svatá stříká, což je ta bolest veliká!“ „Mlč, matičko, mlč a neplač, však já vstanu den třetí zas. Já netrpím za žádného, než za hříchy světa zlého. Já trpím jen za křesfany, aby se ke mně dostali.“ Dejž to Kriste pane! Amen, ať nás nežže věčný plamen.
Ach, Bože moj, šák je ta noc krátka
Daj ně, Bože, ten dar, co sa ně v noci
Měła sem v noci synečka, měł oči jako trnečka
A když bylo o půl noci, o jednej hodněj obracaj sa
Dúmajte radní, páni na to, co se u nás tyto noci
S hory sa mračí, bude déšť v noci, budzelo na celou noc
Enom sa ty, moja miuá, neboj, šak já ti dám tejto noci pokoj
Čo sa stalo v Budapešti, Budíně o pól noci
Studená rosénka tej nocI padala, když sem za šuhájkem dvere zavírala
noc i sa mi zdávalo, že mňa volalo, hmatalo
A já sem, a já sem, koníčka nepásal od noci
Udeřila jedna z půlnoci hodina, ešče sa syneček po dědine túlá
Svítilo slunečko o pravém poludni o půl noc měsíček, ale ně je horší, s mojú najmilejší
V nedzěličku za rana vyšla panna kochana. A přijechol do ni pon, z pjekla rodem jeden som. Ščesti, Bože, dzěvečko, troje dziotek macičko.1) Vitaj, že ty, můj paně, z pjekla poslan sataně. Po čem žes mě poznala, žes mě tak jmenovala? Po kuničku po brunym, po šedelku červenym. Po šatečce hedbavne, po šabličce opravne. Šedej, dzěvče, na můj kůň, podjedzěme před můj dům. Tři dni, tři noci jeli po trni, po chavucnym, po kameni horucnym. Přijechali před pjeklo: Otvirej, brače, čeplo. Posadil ju na stolce, dal ji vina ze škopce. Pi že, pani, pi vino, něpilaš jakeš živo. Pilacěch ja s panama, ně s takymi durňama. Tak s ňum tam tancovali, ež ji kosci rupěly. Vezdřela tam pod věka, uzdřela tam člověka. Jdzi, člověče, jdzi domů a něprov tam nikomu, jen otci a matce. Že jich majum ješče dvě, něch jich kořum lepši jak mně. Něch do kostela chodzjum, chlapců za sum 2) něvodzjum.
Co se této noci stalo? Kyrieleison, co se této noci stalo? leluja, zdrávas buď, Panenko Maria. Narodilo se nám dítě. Kyrieleison, narodilo se nám dítě, leluja, zdrávas buď, Panenko Maria.1) Jaké my mu jméno dáme? Jak by jiné, než Pán Ježíš? Jakéž my mu kmotry dáme? Svatý Jachym, křestný tata. Svatá Anna, křestná máma. A kdež my ho křtíti budem? Kdež by jinde, jak v Jordáně.
Panenka Maria po světě chodila, Božího synáčka v životě nosila.1) Přišla ona, přišla do jednoho města, do jednoho města, kam ju vedla cesta. Vešla tě tam, vešla k jednemu šenkýři: Šenkyrečku milý, přenocuj mne tady.2) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, ožralci tu pijú a kartáři hrajú, ve dně v noci pijú, světla nezhasujú.3) Přišla tě tam, přišla do jedné uličky, do jedné uličky mezi kovářičky. Vešla ona, vešla k jednemu kováři: Kovařičku milý, přenocuj mne tady.4) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, musíme, matičko, celú noc kovati.5) Můj milý kováři, co to tak kujete, co to tak kujete a nenocujete?6) A kujeme my to tři kolní hřebíky, to na Krista Pána, má se naroditi.7) Ona se ulekla, hned odtud utekla, do jednoho chlíva, kde dobytek bývá.8) Přes prah překročila, syna porodila, syna Jezu Krista, sama panna čistá. Porodila tě ho na té prosté slámě, do plen ovinula, v jesle položila. Kovářova dcera na ráno běžela, na ráno běžela, do chléva pohledla.9) Kovářova dcero, podej mně dítěte, podej mně dítěte, mého pacholete.10) Jak já vám ho podám, dy já rukú nemám, jenom ty gramličky, 11) co držím knížečky. Dotkni se hůlečky, dá ti Pán Bůh ručky. Maličko se sehla, obě ruce měla.12) A domů běžela, rukama košala:13) Má dcerko rozmilá, kdes ručičky vzala? Ach, tato, tatíčku, už se ten narodil, už se ten narodil, co mé ruce stvořil. Dala mně jich, dala ta ženička mladá, ta ženička mladá, co noclehu ptala! Dybych já byl věděl, že to matka Boží, byl bych jí dal ležet v novém bílém loži. Byl bych ji uhostil v té pěkné komnatě,14) v té pěkné komnatě, na stříbře, na zlatě. A sám byl bych lehl hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní. To bych byl udělal lidům na znamení, aby matce Boží dali přeležení. Včil já nejsem hoden po té zemi chodit, ale sem já hoden do ohně mne hodit.15)
[: Postil se tě Pán Bůh štyrydceti dní,:] štyrydcet dní, štyrydcet nocí.
[: Postil se tě Pán Bůh štyrydceti dní,:] štyrydcet dní, štyrydcet nocí. A přišel tě k němu pokušitel zlý, přišel k němu ďábel šeredný. Zkoušel Pána Krista, zkoušel po první, vyvedl ho k hromadě kamení.1) Jsi-li, Jesu Kriste, jsi-li syn Boží, udělej mně chleba z kamení. Není jenom člověk samým chlebem živ, je živ také tím slovem Božím. Zkoušel Krista Pána, zkoušel po druhý, vynesl tě ho na chrám vysoký. Aj, jsi-li ty, Kriste, jsi-li syn Boží, spusť se dolů a staň na nohy, zadrží tě andělé tvoji. Netřeba mě, ďáble, dolů spouštěti, mám své nohy, možu choditi. Zkoušel Pána Krista, zkoušel po třetí, vynesl ho na hora vysoký. A z té milé hory mnoho viděti, mnoho světa, drahého květa. Chceš-li se mně, Kriste, chceš-li klaněti, volím tobě to všecko dati. Všecko je to, ďáble, všecko je to mý, i tady to drahé kamení.2) Kopnul3) Pán Bůh ďábla pravým kolenem, hleď, ďáble, hleď do propasti,4) nemáš ty mě v ničem podvesti.
Vyšla hvězda na kraj světa, osvítila do půl světa. Nebyla to hvězda jasná, než to byla panna krásná.1) Šla Maria, šla plačící, syna svého hledající. Přišla tě tam na údolí, nalezla tam Apoštoly. A vy, milí Apoštoli, co jste smutní, neveselí? My sme smutní, neveselí, že sme Krista neviděli. Neviděli, neslyšeli, jak ve čtvrtek při večeři. Když chléb lámal a rozdával a svou svatou krev nám dával. Jezte, píte, pamatujte, této noci mne ztratíte. A jak bylo po večeři, hned ti židi Krista jali. Octa, žluči nastrojili, na dřevo kříže přibili.2) Maria to uslyšela, hned pod svatý kříž běžela. A tam stála a plakala,3) kde ta svatá krev kapala. Kde ta svatá krev kapala, všady růže prokvétala. Co tu, matičko, stojíte, tak přežalostně hledíte? Jak tu nemám smutná státi, nad synáčkem naříkati! Když z něho krev svatá stříká; což jest ta bolest veliká! Sstup, můj synu, s kříže dolů, já za tebe trpět budu. Neplač, neplač, milá máti, třetího dne volím vstáti.4) Já netrpím za žádného, jen za hříchy světa zlého. A já trpím za křesťany, aby v pekle nezůstali. V pekle pálí věčný plamen, uchovej nás, Kriste. Amen.
Už na lože lihamy, k tobě, Bože, volamy: Bože naš, tobě se poručamy. Opatruj nas tej noci, nědaj zlemu tej moci, Bože naš, rač nam byť napomocny. Odvrať od nas všecko zle, myšlenky něpoctive, Bože naš, tobě se poručamy.
Horo mila, vysoka’s je, kopečku zeleny! Jak ja sobě rozpomenu na můj deň posledni. Ach, Bože můj, mocny Bože, kaj můj nocleh budzě tenkrat, když moja dušička z meho cěla vyjdzě. Snad u Krista Spasitele, tam si odpočině, ach, tam ona prvšu nocku, ach, dobře spać budzě. Mam ja postelku ustlanu, ale vim, že dobře, co mi Kristus Ježiš ustlal na kalvarskej hoře.
Hlásný opovídaje hodiny večír takto zpívá: Chval každý duch Hospodina i Ježíše jeho syna, odbila devátá hodina. Svatý, milý Floriáne, této dědiny patrone, chraň nás od věčného ohně. Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden, odpočiňte s Pánem Bohem. Svatá Panenko Maria, matko naše milostivá, pros Ježíše, svého syna! By nám ráčil odpustiti, nás té noci ostříhati, od neštěstí ochrániti. Zrána: Chval každý duch Hospodina i Ježíše jeho syna, odbila již druhá hodina. Odbila druhá hodina, vstávej, vstávej, duše věrná, a poklekni na kolena! Vstávej, již bude svítati, máš Pána Boha chváliti, že tě ráčil ostříhati.
O půl noci Dvanást hodin, jedna štvrť, mnohým lidom život — smrť; ta přijde nenadále, sebere pány, krále.
Kde jsi, můj přemilý Ježíši Kriste? Kde tě hledat budu, na kterém místě? Pusť od sebe světlo, o, slunce jasné, bez tebe nám svíce života hasne. S tebou se mé srdce žádá spojiti, bez tebe nemůže dél živo býti. Dokad tě nenajdu, volat tě budu, ve dně, také v noci volat tě budu. Ach, pospěš k smutnému, dél neodkládej, můj drahý poklade, pomoci mně dej. Kdekoli ty půjdeš, za tebou půjdu, tebe se na věky přidržet budu. Když tebe mít budu, předrahý hosti, nech jiného nemám, na tom mám dosti.
Má duše, schovej se, nepřítel blíží se. Já sem se schovala do ran Krista Pána, já již nebojím se. Ty Kristovy rány, to jsou moje brány, aby ve dně v noci neměl ke mně moci ten ďábel pekelný. Tobě, o, Ježíši, odevzdávám duši, veď ji a zastávej, padat ji nedávej, až můj čas vyprší. Pak, Kriste, duši mou, vem ji k sobě sebou, do věčné radosti, do nebeské vlasti, ať přebývá s tebou. Ještě taky žádám a svou prosbu skládám, za své dobrodince, v poslední hodince tobě jich oddávám.

Pages