jet

Displaying 1 - 100 of 238
Šly panenky silnicí, potkali je myslivci dvá. „Kam panenky, kam jdete? která to z vás budete má? Ta maličká, ta je má, ta má oči jako já mám; Na krku má granáty, mezi nimi dukáty jsou. Jak pak já to vyvedu? Já si pro ni přijedu tam, Čtyrma koňma vranejma, jako sedlák do mlejna jede.“
Už se Krumlovskej zámeček bourá: že se můj milej za jinou toulá. Toulá se, toulá, řekli mi lidé – až se vytoulá, však von zas přídě! Můj milej jede vod Prahy domů: já pudu zejtra naproti němu. Ach jede, jede čtyřmi koníčky: vzadu má vrané, napřed šimlíčky.
Přiletěl ptáček z cizí krajiny; přines mi psaní, v něm pozdravení. Bych se podíval do země České, že jsou tam v Čechách panenky hezké. Češka má každá na jazyku med; a když ji pozná, pak je jako jed. Zůstanu raděj v naší krajině, najdu si děvče švarné v Moravě. Moravka každá jak rovná svíce, každá má k chlapci upřímné srdce.
Což ten panský mostek prohýbá se, na něm je travička, neseká se. A pod tím mostečkem drobné ryby, tam je má panenka, mně se líbí. Šíte mně, matičko, košiličku, a já si pojedu, pro Ančičku. Šíte mně, matičko, vyšívanou, že já mám panenku pohaněnou. „Kdo ti ji pohanil?“ Můj kamarád: proto ji pohanil, že ji má rád. „Kdo ti ji pohanil?“ Všecky lidi: a já ji nehaním, mně se líbí. „A když se ti líbí, tak si ji měj, na ty lidské řeči nic nedávej.“
Ach mé roztomilé, zlaté okýnko! já tluču na dvéře, má panenko! já tluču prudce, otevři, srdce! spíš-li ty či nespíš, moje duše? Spala jsem, už nespím, zlatý holečku! pantáta s paňmámou v pokojíčku: až táta usne, pomilujem se, budem si povídat do svítání. Když se pomilujem, můžeš jít domů, není ti třeba říct nic nikomu; můžeš pucovat, koně kšírovat, do pole širého jeti vorat.
Čí je to koníček? po silnici řinčí: ach, můj nejmilejší na vojuu jede! já si svážu šaty, pojedu s ním taky, žádnej nás do smrti nerozvede.
Čtyry koně na dvoře, žádnej jimi nevoře. Voře jimi Jiříček, červený jak hřebíček. Jede s nimi do pole, zavorávat koukole. Když ku konci dovoral, na svou milou zavolal: Pojď, má milá, pojď ke mně, já ti povím, co je mně. Bolí mě má hlavička, pobila mě matička. Pobila mě pro tebe, bych upustil od tebe. „Pro mě ať tě nebijou, můžeš chodit za jinou.“ Já za jinou nepůjdu, dám se radši na vojnu. Až já budu vojákem, budu švárným jonákem. Daj mně šaty zelené a vejložky červené. A koníčka vraného, vyskočim si na něho. Na koníčka vyskočil, bílým šátkem zatočil: Pěkně se ti, má milá, pěkně se ti poroučím!
Ouvej, ouvej, co já dělám! měl jsem holku, už ji nemám; měl jsem děvče namluveny, jinej přišel, vodved mně ji. Až pojedu tou dolinou, moje koně řejhtat budou; ten podsední ten nejvíce, co mě nosil k mej panence.
Husaři, husaři! pěkné koně máte: já s vámi pojedu, kterého mi dáte? Buď toho bílého, neb toho vraného: já s vámi pojedu do pole šírého. Do pole šírého na studenou rosu: ještě se podívám na Skutečskou chasu. Ti Skutečtí chlapci jsou švární jonáci: jen škoda, přeškoda, že jsou z nich vojáci!
Lítej ptáčku, lítej, máš zelené peří: každá panna blázen, která chlapcům věří. Chlapci je co věřit jako štíru, hadu: on má pod jazykem devaterou zradu. Na jazyku má med, pod jazykem má jed: dej pozor, panenko, by tebe nepodved! Jest-li tě podvede, tebe si neveme, nebudeš naříkat než sama na sebe. Než sama na sebe, na svůj rozum krátký, že jsi poslouchala řeči jeho hladky. – Panímáma pláče a pantáta kleje, a mladší sestřička po straně se směje. Smějou se jí, smějou její kamarádky: šněrovačka těsná, suknička se krátí. „Sukni já nastavím, planžet nosit budu: do nejdelší smrti chlapců bát se budu!“ Když postýlku stlala, do pláče se dala: „Kýž jsem tebe, chlapče, byla nepoznala!“
Teče voda, teče po potoce k řece: namluvil si mladý hulán modrooké děvče. Ach mámo, mamičko! dodejte mně rady: naučil se za mnou chodit jeden hulán mladý. „Ach dcero, dcero má! zanechej hulána: huláni ti pryč odjedou, ty zůstaneš sama.“ Ach mámo, mamičko! špatná vaše rada: já už mám šaty svázané, půjdu s hulánama. Huláni, huláni! pěkné koně máte: já bych s vámi taky jela, kterého mně dáte? „Žádného jiného, než toho vraného: pěkně bude osedlaný, sedneš si na něho.“ Když bylo po roce, vrátila se k matce, přinesla si hulaňátko v strakaté peřince. Ach mámo, mamičko! pomozte nyníčko: bude vám moje děťátko říkati: Babičko! „Ach dcero, dcero má! špatná moje rada: nechť tobě nyní pomůže, s kým jsi radu brala!“ Ach Bože, pře-Bože! co jsem já myslela, že jsem svou milou matičku poslechnout nechtěla! Teď jsem osaměla, jako holubička, kterážto letí do světa, hledajíc samečka. Teď jsem osaměla, jako hruška v poli: když hrušky jsou očesaný, ona smutně stoji. Teď jsem osaměla, jako kůl u cesty: teprva nyní poznávám, jaké mám neštěstí!
Stojí hruška v šírém poli, vrch se jí zelená; pod ni se pase kůň vraný, drží ho má milá. Proč, má milá, dnes pasete z večera do rána? „Kam, můj milý, pojedete, já pojedu s váma.“ Och já pojedu daleko, přes ty modré hory: kýž jsem byl nikdy nepoznal, co mé srdce bolí! Och já pojedu daleko, přes vody hluboké: kýž jsem byl nikdy nepoznal panny černooké! Och já pojedu daleko, do světa šírého: kýž jsem byl nikdy nepoznal srdce falešného!
Když jsem já šel kolem lesa, byla velká rosa; sed jsem si tam pod stromeček, poslouchal jsem kosa. Kose, kose, černý ptáče! ty líbezně zpíváš, všecky panenky s trávy jdou, ty se na ně díváš. Všecky panenky strávy jdou, jenom moje nejde: ona se tam posekala, ona jí krev ujde. Já zapřežu čtyry koně, pojedu si pro ni; povezu ji k doktorovi, který rány hojí. „Pane doktor, já vás prosím, vyhojte vy mně ji: já od ní chci zaplatí ti jako od svy mily.“ Všecky panenky s trávy jdou, jenom jedna nejde: ona se tam posekala, ona jí krev ujde. Zapřáhněte čtyry koně, 1) a dojeďte pro ni; dovezte ji k doktorovi, ať jí rány zhojí. Náš pan doktor doma není, jen jeho mládenec: pan doktor jel do kláštera pro zelený věnec. V klášteře tvojí panence věnečků nevijou: to pro tebe, nevěrnice, že máš holku jinou! 1) Zapřáhněme koně vraný, pojedeme pro ni; dovezem ji do Mělníka k panu doktorovi. Aneb: odvezem ji k felčarovi, on mi ji vyhojí. Aneb: nežli pro ni dojedeme, zatím bude po ní.
Nad Dunajem, pod Dunajem, na zelenej louce hrály jsou tam tři panenky, hrály tam o věnce. Jedna byla Kateřinka a druhá Madlenka, třetí tu já nejmenuju – byla má panenka. Já jsem ji vzal za ručičku, vzal jsem ji za obě: Pojed, holka, pojeď se mnou, poplavem po vodě. „A já nechci, nepojedu, ty jsi šelma zrádce: pošlapala mně marijánku v tej naší zahrádce.“ Ta marjánka, rozmarýnka modrým kvítkem květe: připravila mě o věneček, co mi máma řekne! Já ho nemám, ty ho nemáš, nemáme ho oba: půjdem-li ho sobě koupit, kdo pak nám ho prodal“ Když jsem plynul po Dunaji k zelenému háji, viděl jsem tam tři panenky, o věnečky hrály. Jedna byla Rakušanka, ta druhá Moravka; třetí jmenovati nechci – byla má panenka atd.
Vyjdu si já na vršíček, a ještě se podívám, vorá-li tam kde můj chlapec, já si na něj zavolám. Pojeď, chlapče, pojeď domů, nech už toho vorání! neb mne bolí má hlavička od samého čekání. Čekala jsem, nespala jsem, čekala jsem na tebe: nemohu bejt, můj Jeničku, nemohu bejt bez tebe! „Leť, ty ptáčku! přes ty lesy, pozdravuj tam mou milou, aby na mne nečekala, že já už zas mám jinou.
Pojeď, chlapče, pojeď domů, nech už toho vorání; už mě bolí má hlavička od samýho volání. „Nechci, nechci, nepojedu, eště mám záhon vorat: však si ani nemusela tak dlouho na mě volat.“ Pojed, chlapče, pojeď domů, zanech toho vorání; dyť už mě má hlava bolí vod samýho volání. „A já nechci, nepojedu, eště mám záhon vorat: co pak jsi se nestyděla před lidma na mě volat?“ Ty se‘s taky nic nestyděl 1) před lidma za mnou chodit: když jsem šla z hospody domu, ty’s mě šel vyprovodit. „Tu máš, holka, tu máš dukát, to za ten stezníček můj: abysi mně nemohla říct, že jsem já milovník tvůj.“ A já nechci žádnej dukát, ani žádny peníze: já té chci mít, můj holečku, já tě chci mít za muže. 1) Proč pak bych já se styděla před lidma na té volat? když se’s taky nic nestyděl před lidma mě milovat.
Až já odtud pryč pojedu, bude pro mě velkej pláč: budou pro mě holky plakat, které jsem já míval rád. A já taky plakat budu, až já odtud pryč pudu: pannu, kterou jsem miloval, víc milovat nebudu. Vykoukala z okýnečka, byla jako z růže květ; černé oči utírala, že se ji svět nepoved. Neplač, nekvil, nenaříkej, přijdu já k vám brzičko: přijdu ještě zejtra ráno, dřív než vyjde sluníčko. Vy hodiny, ach hodiny! co jste mi to vyvedly, že jste vy mne s mou panenkou. tak na krátce rozvedly? Jak rozvedly, tak rozvedly, už nás víc nesvedete: a vy mily černý, oči, kdy se dost vypláčete?
Těš se, můj holečku, těš! pověz, jest-li ty mě chceš? já si ráda na tě počkám, jenom jest-li se tě dočkám, jest-li si mě pak vemeš. „A já si tě nevemu, á na vojnu pojedu; koníčka sobě osedlám, ještě s tebou se rozžehnám, a potom zapomenu.“ Ach! já jsem se měla vdát, a na tebe nečekat: mohla jsem dostat věrnější, než jsi ty, můj nejmilejši, škoda věku nastokrát! „Ty se nevdáš jen jednou, hned ti tvářičky shlédnou, tvoje krása se promění – adie, mé potěšeni! nepřijdu víc za tebou.“
V okýnku stála, ven vykoukala, byla co z růže květ: viděla svého nejmilejšího sem na koníčku jet. „Matko, matičko, zlaté srdíčko! můj milej jede k nám: síň a světnička neumetená, co pak on řekne nám? 1) Matko, matičko, zlaté srdíčko! vyjděte k němu ven: až já umetu síň a světničku, zavoláme ho sem. Matko, matičko, zlaté srdíčko! můj milej jede pryč – silnicí bílou za jinou milou – k nám už nepřijde víc!“ 2) 1) kterak pak vejde k nám? 2) za tou rychtářovic.
Což se mé srdéčko v těle leká, že na nás veliká. vojna čeká! čeká, čeká můj kůň vraný, na něm je šáteček vyšívaný. Kam pak se poděju, v kterou stranu, bych ještě uviděl moji pannu? Vyjdu si já, ohlídnu se, nespatřím žádného – zarmoutím se. Psal jsem a pečetil dvoje psaní, nedostal jsem žádné odpovědi, psal jsem jí, psal – víc nebudu; odjedu na vojnu – ten tam budu. Přes potok můsteček prohýbá se, roste tam travička neseká se; pod tím mostem jsou rybičky, žádný jich neloví – jsou drobničky. Vyletěla sivá holubička, přinesla psaníčko od miláčka: píše milý, píše, píše, že on k ní přijede co nejspíše. Položila hlavu do jetele, poslouchala pilně, kdo to jede; slyšela řičeti koně vraný: to jsou koně mého potěšení! „Kam pak, mé srdéčko! pojedete, že vy mne s sebou víc neberete?“ Pryč pojedu – nepřijedu, tebe tu poručím pána Bohu.
Jedou husaři, od Vídně jedou, také-li jede ten můj milej? viděla bych ho, slyšela bych ho: pod ním koníček pěknej bílej. Jede husárek po Pražském mostě, pod nim koníček za dvě stě: koníček skáče, Andulka pláče, že jí Jeníček už nechce.
Když jsem jel okolo fary, kolečka mně mrňoukaly; pan farář se na mě kouká: Chlapče, co ti to mrňouká? „Mrňoukají to kolečka, že mne nechce má Ančička; a já je zalejn vodou: namluvím si holku jinou.“
Tesknosti mně jdou, jedna za druhou: že jsem se rozloučil včera s mou milou. Dala’s mně šátek, já ho eště mám: až pojedu vorat, já ho zavorám. Já ho zavorám do černý země: nedostaneš, holka, šátek ani mě. Dala’s mně prsten, já ho eště mám: až pojedu vorat, já ho závorám. Já ho závorám od meze k mezi: žádnej se nedoví, kde prsten leží!
Okolo Kláštera zelený vršek; zamračilo je se, že bude pršet: pršelo, pršelo drobný krupičky, že musím pryč odjet od mý hubičky. Až tady pojedu, podíváte se, jak za mnou má milá šátek ponese: když nese, ať nese, já o něj nedbám, smutek mít nebudu, ani ho nemám.
Až půjdu, pojedu, okolo mlynáře: on má hezkou dceru, on mi ji ukáže. Jest-li neukáže, nebudu se prosit: pobodnu koníčka, ten mě bude nosit.
Měl jsem hezkou milou, a už nemám žádnou: vyskočím si na koníčka a pojedu do městečka, namluvím si jinou. Namluvím si jinší, mnohem upřímnější: ty se, holka, ke mně nehlas, ty se, holka, ke mně nehlas do smrti nejdelší!
Stojí borovička zelená, kolem do kolečka pletená; pod ni koníček, na něm Jiříček jede do Brna. Stůj, koníčku! a žer travičku, já půjdu navštívit Aničku: mně se všecko zdá, že moje milá je mně nevěrná. Děkuju ti pěkně za lásku, ach můj nejmilejší obrázku! víc už nepřijdu, víc ti nebudu dělat překážku! „Když jsem zapomněla na bratra, taky zapomenu na vrata, u kterých jsme stáli, spolu rozmlouvali často do rána. Když jsem zapomněla na sestru, taky zapomenu na cestu, kudy jsem chodila, kytičky nosila v bílém fěrtoušku. Když jsem zapomněla na otce, taky zapomenu na srdce, a na tě můj milý, holečku rozmilý, na tě dokonce. Když jsem zapomněla na matku, taky zapomenu na lásku, na tebe můj milý, holečku rozmilý, drahý obrázku.“
Na potoce, na rybníce husy se točí: vem ty chlapče karabinu, střel jim do oči. Já jim to neudělám, já ty husy dobře znám: to jsou husy z toho dvora, kam já chodívám. To jsou husy popelaty droboýho peří: zkázala mně má panenka, že mně nevěří; když nevěří, ať nechá, já pojedu do světa: tam si budu namlouvati jiná děvčata.
Vesecky panenky myslejí sobě, že pro ně přijede v kočáře hrabě: už jede – už jede – má dvě kolečka, vzadu má rumpálek, napřed koníčka.
Ach, maminko! jede k nám mynářův Vašíček: toho já si nevemu, je jako střízlíček. Ach, maminko! jede k nám šafářův Jiříček: toho já si hned vemu, je hezkej chlapíček.
Však já si ještě to dovedu, že já za mou milou pojedu. Pěknejma koníčky vranejma, kterejma jsem jezdil do mlejna. Do mlejna, ze mlejna zas domů, zrovna mej panence do dvoru.
Má milá slouží za vodou, já zase sloužím za druhou: kterak já si poradit mám, bych mou panenku dostal k nám? Koupím si veslo slonové, stříbrem, zlatem okované, a sednu si na lodičku, pojedu pro svou holčičku.
Náš kohoutek kokrhá, kokrhá, bude brzo ráno: můj Jeniček zpomíná, zpomíná na mě, panímámo! kýž je možná tobě, potěšeni moje, hubičku dáti! Panímámo vstávejte, vstávejte, pantáta vás volá; snídaníčko chystejte, chystejte, bude u nás svatba: já se bodu vdávat, musím brzo vstávat ráno, raníčko. Můj Jeníček jede k nám, jede k nám, tamhle od háječku; věru, já ho dobře znám, dobře znám, po vraném koníčku: jenom pospěš hodně, potěšení moje, ráda tě vidím. Ráda tomu, ráda jsem, ráda jsem, srdce ve mně skáče; můj oumysl potěšen, potěšen, pro tebe, můj chlapče: nebudu se bávat, žebych měla spávat sama jediná.
Zpívejte Kláštersky kohouti, ať se mé srdéčko nermoutí; zpívejte – až bude den: zapřáhnem koníčky, pojedem. Až tady pojedu, dám si hrát, zastavím koníčky vedle vrat: dám si hrát – a písničku: že jsou mně odvedli Ančičku. Vesele zpívejte, kohouti: ať se mé srdéčko nermoutí! Zpívejte, kohouti, už je den: zapřáhnem koníčky, pojedem.
Dej pozor, Hančičko, kudy tě vezú, aby si trefila, kdy tě vyženú. Kdy tě budu honit, kdy tě budu bít: aby si vedíla, kudy demů jít! Dej pozor, Ančičko, kudy jsme jeli: kdyby tě šidili, nebo tě bili. „A jeli jsme, jeli tam tou cestičkou: tam tady já pudu za svou mamičkou!“
Řehtej mi, řehtej, můj koni vranej, přes pole běžící: ať se potěší má nejmilejší na voze kvílící. Hned se těšila, jak uslyšela vraného koně hlas: „Pospěš jen, pospěš, můj nejmilejší! ať tě uvidím zas. Když jsem já pro tě, můj nejmilejší, všecko opustila: co ty máš pro mě u své matičky, bych se potěšila?“ Mám já pro tebe u mé matičky pokojíček bílý: tam budem bejvat jako hrdličky, vždycky sobě milí. Já budu sekat, já budu mlátit a já budu vorat; když přijdu domů, sedneme spolu, budem se milovat. „Kdybych věděla, můj nejmilejší, že budeš takovej: dělala bych ti vždycky k večeři koláček makovej. Kdybych věděla, můj nejmilejší, že ty jsi za vodou: koupila bych si zlatou lodičku, plula bych za tebou. Kdybych věděla, můj nejmilejší, že ty jsi za lesy: koupila bych si koníčky lysy, jela bych, ty kde jsi. Kdybych věděla, můj nejmilejší, že ty mě oklamáš: nejela bych já k tvojí matičce ani za dlouhej čas!“
Panímámo Jersouc! vyjděte před dům: nelekejte se nás, jede nás sedům; jede nás sedům, a několik víc: nevyjdete-li ven, zas pojedem pryč. Panímámo Jersouc! zameťte cestu: a my vám vezeme hezkou nevěstu; má novou truhlu, samy dukáty, strakatý peřiny, halmaru taky. Panímámo Jersouc! přivítejte nás: vezem vám nevěstu, ta bude pro vás; je mladá, hodná, umí dělati: ta vám nic nebude ubližovati.
O Velvary, o Velvary! kde jsou mé tolary? jed jsem, pil jsem, hodoval jsem, hezké holky miloval jsem: o Velvary, o Velvary! kde jsou mé tolary?
Naše máma vždycky říká: Neber sobě řemesníka, nemá čím dříví vozit, musíš je v nůši nosit. Sedlák má tři čtyry koně, zapřáhne a jede pro ně: ty budeš hospodyně z komory do kuchyně. A já přec sedláka nechci, nechť si vemu dřiví, kde chci: řemesník má peníze, on si je koupit může.
Jede Kudrna, 1) jede do Brna, veze kolomaz, kolo mu vrzá. Pane Kudrno! namaž si kolo, ať ti ne vrzá přes cely Brno. 1) Jede Kudrna vokolo Brna, nemaže kola, vono mu vrzá. Počkej Kudrno atd.
Sedlák, sedlák, sedlák, eště jednou sedlák, sedlák, sedlák, sedlák velkej je pán: von má pás na břiše, a na svým kožiše tuli– tuli– tuli – tu– tulipán. Koukej, koukej, koukej, jak je sedlák hloupej, koukej, koukej, koukej, jak je hloupej: von jede na pole, má hodinky dvoje; koukej, koukej, koukej, jak je hloupej!
Sedlák z Prahy jede, selku s sebou veze: vona mu slibuje, že prej mu daruje, co na voze veze.
Čtyry koně na dvoře, žádnej nimi nevoře. Voře nimi synáček, Nanynčino miláček. Jede s nimi do pole zavorávat koukole. Kdy je všechno zavoral, na svou milou zavolal. „Pojď, má milá, pojď ke mně, já ti povím, co je mně. Bolí mé má hlavička, vybila mě matička. Vybila mě pro tebe, abych pustil od tebe.“ Necht tě pro mě nebijou, můžeš si jít za jinou. „Já za jinou nepůjdu, radši se dám na vojnu.“ Na vojnu se nedávej, truc rodičům nedělej. „Na vojnu se přece dám, truc rodičům udělám. Až na vartě budu stát, přijď se na mé podívat. Na koníčka vyskočím, bílým šátkem zatočím. Pěkně se ti, má milá, pěkně se ti poroučím.“
Já husárek malý, botky rozedrany: já na vojnu nepojedu, až budu mít novy. Tatíček to slyšel, ven z komůrky vyšel; botky mu dal udělati, na vojnu jet musel.
Když jsem já šel od své milé, bylo slunce vysoko: podívej se, má panenko, jak jsem já už daleko. „Daleko jsi, můj holečku! daleko jsi ode mne: ale jseš-li tak upřímný, však ty přijdeš zas ke mně!“ Byl jsem od ni troje hony, ještě na mě volala: „Odpust mi, můj nejmilejši, v čem jsem tě rozhněvala!“ Rozhněvala jsi mě jednou, víc mne hněvat nebudeš: já si sednu na koníčka, ty tu sama zůstaneš. „Nezůstanu, nezůstanu, a já můžu s tebou jet: rodičové na hřbitově, ti nebudou nie vědět. Bratr, sestra nelaskavi, ti mi bránit nebudou: já si sednu na koníčka a pojedu za tebou.“
Ku Praze je dlouhá cesta, je tam dlouhá silnice: vzal jsem si tě, má panenko, vzal jsem si tě do srdce. A do srdce velmi prudce, vypustit tě nemohu: a teď tě tu musím nechat, sám pojedu na vojnu.
Až já pojedu přes ten les, jen ty mě, koníčku, pěkně nes: stupej a stupej, jenom nedupej, nes mě k mej milej nejposlez.
Ten Sebranský kostelíček, vůkol něho černý les: ještě se podívám, také-liž uhlídám, jede-li můj milý kdes. Ach, jede můj milý, jede na tom vraném koníčku, on sobě připíná, on sobě připíná na levý bok šavličku. Jak sobě šavličku připjal, postavil se před svůj dům; zaplakal, zaželel, zaplakal, zaželel, až pod ním zařičel kůň. Ach, má rozmilá matičko! což pak vy mne neznáte, že vy mne s mým koněm před tím naším domem tak dlouho stát necháte? Jak matička uslyšela, na ulici vyběhla: „Vítám tě, můj synu! kdo tě dal na vojnu, kdo je toho příčina?“ Dal jest mě na vojnu vzíti náš Sebranský milostpán: na vojnu mě vzali, provazy svázali, ještě ke mně vartu dal. A ta varta u mne stála od večera do rána; a jak pán Bůh den dal, a jak pán Bůh den dal, odvezli mě do Brna. Jak mě do Brna přivezli, zastavili u brány: „Otevřete vrata, vezem vám rekruta, Sebranský to poddaný.“ Ach, má rozmilá matičko! já vás prosím velice, ublížit nedejte a neubližujte mojí mladé manželce. Dá-li jí Bůh v roce synka, nebo hezkou dcerušku, já jí z vojny pošlu, já jí domů pošlu vyšívanou podušku. Vyšívanou poduštičku a růžový povíjan: tu máš na památku, můj zlatý obrázku, že jsem tebe miloval.
Vzali mě na vojnu od panny a bílý kabát mi dali: kabátek běloučký, červeny vejložky, to mně darovali. Dostal jsem koníčka vraného a pěkně osedlaného: s tím těšit se budu, až odtud pojedu do pole šírého.
Neřek jsem dnes tejden, že budu voják, že budu nosívat na kvéru bodák; pro potěšení bílé řemeni: neplač, má panenko! nic plátno není. Až tady pojedu, podíváte se, jak za mnou má milá šátek ponese; šáteček červený a láska je v něm: když jsi mne nechtěla, což je mi po něm! Neřek jsem dnes tejden, že budu voják! a když mé svázali, co mám už dělat? vzali mě mocí od milej v noci; já pláču, naříkám, nemám pomoci. Až tady pojedu naší krajinou, eště si zpomenu na svoji milou: hory a lesy! má milá, kde jsi? už mi zavázali pentličkou vlasy. Vlasy zavázaný, tvářičky blednou: ví pán Bůh nebeský, jak bude se mnou! dali mi šaty, palášek zlatý: už jsem já, nebožák, už jsem zajatý.
Až tady pojedu přes Budějice, zkázu pozdravení mojí panence: není-li tak pyšná, aby ven vyšla, 1) se mnou se naposled rozloučit přišla. 1) aby ke mně přišla, mej zlatej matičce psaníčko nesla.
Už mne nebudeš, má zlatá panenko, už mne nebudeš podvádívat: já sednu na koně, pojedu do boje; budeš se za mnou smutně dívat!
Pěkně se zelená Klášterská krajina, zelená, zelená, zelená se: podívej se na mě, potěšeni moje, jak mě můj vranej kůň pěkně nese! Na koníčka sedám, s mou milou se žehnám: Podej mně, má milá, ruku pravou! Ruku mně podala, smutně zaplakala: „Bodejž bych já mohla jeti s tebou!“
Až tady pojedu, já se nevohlídnu, já tu potěšení více nemám: potěšení moje šavlička do boje – na tebe, má milá, zapomínám! Na koníčka sedám, ještě se vohlídám, koho jsem rozhněval, za to žádám: Prosím vás, kdo tu jste, nýčko mi vodpusťte – snad vás už nikdy víc neuhlídám.
Můj zlatej holečku! kde jsi koně pás? na zelený louce, viděl tě šafář: už je na tě navedíno u samýho purkrabího, že budeš nositi po straně palaš. „Má zlatá panenko! nebojím se nic: sednu na koníčka a pojedu pryč: svaž ty sobě svoje šaty, mažeš se mnou jeti taky; pojedeme spolu, nepřijdeme víc.“ Můj zlatej holečku! kam pak pojedem? „Má zlatá panenko! zrovna do Uher: tam se budem dobře míti, místo vody vínko píti; dělat nemusíme, dělat nebudem.“
Na vršíčku, na kopečku jsú tam husaři, maji krátký košilečky jako rybáři: voni se tam sekaje, šavličkama cvinkajú; má milá se za mě bojí, že mě zabijú. Nezabijú, nezabijú, já palášek mám: čtyrydvacet těch husarů sám já posekám. Já jsem chlapík jako pták, po miluju, nechám tak, sednu na koně vranýho, pojedu vodsád. „Vyletěla holubička přes ten panskej dvůr, zaplakala, zažehla, že nebudeš můj!“ Mlč, Handulko, mlč nepláč, vono bude zas jinač, bude-li v tom vůle boží, sejdeme se zás. Pod vršíčkem, nad vršíčkem jsou tam husaři, mají modré kamizoly, jako šumaři; oni se tam sekajou, šavličkama řinkajou: zkázala mně má panenka, že mě zabijou. Nezabijou, nezabijou, já se jim nedám: půl tuctu těch modrejch ptáků sám já posekám; já jsem chlapík jako lev, má panenka – mlíko, krev: kdo mně na ni rukou šáhne, zví, jak je můj hněv.
Až já odtud pryč pojedu přes ten zelenej sad, ohlídnu se na vše strany, kde jsem bejval rád; kde jsem já rád bejvával, hezké holky miloval: nynčko musím mašírovat, nechat milováuí. Můj koníček z hnědá vraný pode mnou skáče; má panenka černovoká žalostně pláče: Mlč, má milá, mlč neplač, nemůže to bejt jinač; dá-Ii pán Bůh, vrátím-li se, shledáme se pak zas.
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.
Úlomek. Stroj se, panno, stroj se, více nemeškej se, už je čas, hodina, bysi s námi jela. „Počkejte, vy páni, černí zemanové! až já vám zazpívám, tatíčka zavolám. Ach táto, tatíčku! což tak tvrdě spíte, což tak tvrdé spíte, že mě neslyšíte? Probuďte se ze sna, já se s vámi žehnám, já se s vámi žehnám, víc vás neuhlídám.“
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přehoze! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopali, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil. Jiné počátky písně této. Na Tureckém pomezí má tam vrátný dceru: Ach Bože! Přebože! kýž já jí dostanu! Napsal jsem jí psaníčko, prstýnek dal k tomu atd. b Ten zábranský kovář překrásnou dceru má; pře-můj milý Bože! komu on ji oddá? Ach oddá ji, oddá, to Turku velkému, pře-můj milý Bože! to vrahu lítému atd. c Měl jest zeman dceru, jménem Kateřinu; ach Bože můj milý, rozmilý! jménem Kateřinu. Ach Káčo, Kačenko! máš býti Turkova, ach Bože můj milý, rozmilý! máš býti Turkova. Já Turkova nebudu, radš života zbudu, ach Bože můj milý, rozmilý! radš života zbudu atd.
Přihodila se novina, že paní pána zabila. Do zahrady zakopala a zem na něm ušlapala. Přijeli tam dvá pánové, mrtvého pána bratrové. „Pověz nám, paní švagrová! Kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl!“ Šli pánové do komory, našli jeho klobouk nový. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl.“ Šli pánové do maštale, našli jeho koně vrané. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pana poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl.“ Šli pánové do stodoly, našli jeho kočár nový. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl!“ Šli pánové do pivnice, našli krve dvě sklenice. „Pověz nám, paní švakrová! co ta čerstvá krev znamená?“ „Zabila jsem dvě kačice, bylo krve dvě sklenice.“ Šli pánové do zahrady, našli tam jeho hrob mladý. „Pověz nám, paní švagrová! co ta nová zem znamená?“ „Našila jsem hlavatice, můj pán ji má rád velice!“ „Zrádná jsi, pani švagrová, ty jsi nám bratra zabila! Ustroj se, paní švagrová! pojedeš s námi do Brna.“ Když jeli podlé štěpnice, zlomila štípek vichřice. „Škoda tě, štípku zelený, že musíš přijít v zmaření!“ „Darmo mě, paní, lituješ, když sama na smrt putuješ!“
Bude vojna, bude, kdo tam na ni pojde? která má milého k sobě upřímného, ta naříkat bude. „A já mám milého k sobě upřímného: kdyby mně císař pán koníčka daroval, sedla bych na něho.“ „Co bys tam, má milá, co bys tam dělala?“ – „Prala bych košile, abys chodil bíle, to bych tam dělala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je máchala?“ – „V Dunaji je kámen, tam bych stála na něm, tam bych je máchala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je sušila?“ – „Na královském dvoře, na hedbávné šňůře, tam bych je sušila.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je skládala?“ – „Na vraném koníčku, můj zlatý holečku, tam bych je skládala.“ „Vrať se, milá, domfi, poruč pánu Bohu: až sedum let mine, ta vojna pomine, potom si tě vemu.“ „Sedum let dochází, milý nepřichází: ach Bože, Bože můj! on mi tam zahynul, má radost přechází.“ U Dunaje stála, Dunaje se ptala: „Jsi-li tak hluboký, jako jsi široký?“ Dunaje se ptala. Do vody skočila, hned se potopila: „Ach Bože, Bože můj! nade mnou se smiluj, co jsem učinila!“ Její bílé nohy po písku šlapají; její bílé ruce, její bílé ruce břehu se chytají. Její černé vlasy Po vodě plávají; její modré oči, její modré oči k nebi se zdvihají. Sedum let minulo, milý z vojny jede: což jeho vraný kůň, což jeho vraný kůň pod ním tak těžce jde? „Což pak, můj koníčku, což mi tak těžce jdeš? zdali mne mladého jinocha švárného unesti nemůžeš?“ „Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá: která se pro tebe, která se pro tebe včera utopila.“ Milý se otočil, s koně dolů skočil, a svůj ostrý palaš, a svůj ostrý palaš v srdci si omočil. Nenašli se spolu na tom marném světě: nynčko jim na hrobě, nynčko jim na hrobě rozmarína květe.
Ach, zdál je mi se v noci sen, že můj milý mi přijel sem: já procitnu – tu nic není, jenom mně srdce mé bolí. Bych měla posla tajného, poslala bych pro milého: běž, můj poslíčku, jako pták, pozdrav milého nastokrát. Poslíček se k hradu blíží, můj milý z hradu vyhlíží: „Vrať se, poslíčku, zas domů, že dnes přijití nemohu. Zahynul z bílé růže květ, jenž mi byl dražší nežli svět; koho jsem v srdci nosila, toho jsem smutná ztratila! Že přijdu ráno, raníčko, dříve než vyjde sluníčko.“ Sluníčko s hory vychází, můj milý mi nepřichází. Můj milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě; koníček si poskakuje, mé srdéčko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Kde mám pomoci hledati? kam pro lékaře poslali? „Lékaře ty mně nejednej, raděj mi hranu zvonit dej.“ Zvoňte hrany na vše strany, umřelo mně potěšení.
Když se milý na vojnu bral, 1) své panence přikazoval, aby se mu nevdávala, sedům let na něj čekala: „Má panenko! nevdávej se, za sedům let přijdu zase; za sedům let přijdu domů, zlatý prsten nosit budu.“ A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce; když nažala, navázala, po poli se ohledala. Neviděla tam žádného, jen vojáčka samotného; ptala se ho: „Můj panáčku! víte-li o mém miláčku?“ „Tvůj milý se tam oženil, já sám na jeho svatbě byl. Co mu vzkážeš, holubičko, bílá, červená růžičko?“ „Vzkazuju mu tolik toho: aby do něj udeřilo!“ Otočil se a zasmál se, zlatý prsten zatřpytil se. „To je prsten s mého prstu, co jsem dala mu na cestu!“ – „Co mu vzkážeš, ještě více, ty modrooká dívčice?“ „Vzkazuju mu tolik zdraví, co je na té louce trávy; vzkazuju mu tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti!“ Kostelíček v černém lese: „Pojď, má milá, oddáme se; pan farář nám ruce sváže, žádný nás už nerozváže.“ 2) 1) Můj milý na vojnu jede, a co on mně přikazuje? abych já se nevdávala, sedum let na něj čekala atd. 2) Na konci dodávají: Skládal voják tu písničku, dal ji milé za hubičku; ta písnička velmi hezká, stojí nejmíň za dvá česká.
Pásla husy nade dvorem, sama seděla pod javorem. Vila věnec olivový, a jetelíčkem a koukolíčkem proplítaný. Jel tam tudy její milý: „Dej mi ten věnec olivový.“ „Já ti věnec nesmím dáti, kárala by mě moje máti.“ „Bojíš-li se pokárání, pojď, pojed přes ty hory s námi.“ „Já bych s vámi ráda jela, komu bych husy zanechala?“ „Pusť husičky po vodičce, nech ať poplynou k tvé matičce. Pust husičky po potůčku, sami pojedem po lehoučku.“ Stará husa zakejhala, stará matička zaplakala. „Hejhej, huso, kejhej více, nedokejháš se pastevnice!“
Pásla panenka páva mezi horami sama; jeli tam tudy páni: „Pojeď, panenko, s námi.“ „Kdybych já s vámi jela, kam pak bych páva děla?“ – „Pusť páva po potoce, a pojď jen s námi předce.“ „Já nejsem chůzi zvyklá, špalíček se mi viklá; zůstanu radši doma, stala by se mi škoda. Jeďte si, milí páni, já nepojedu s vámi: jeďte si s pánem Bohem, já půjdu za svým pávem.“ Pásla panenka páva mezi horama sama, pásla husičky vedlé vodičky, čekala na hulána. Kam pak, můj milý, jedeš? což mne s sebou nevemeš? „Jedu do pole, panenko moje: ty se mnou jet nemůžeš.“
tancovala má panenka s děvčatama. Jeli tudy dvá huláni: „Pojeď, holka, hezká holka, pojeď s námi.“ „Nežli bych já s vámi jela, raděj bych se v té Berounce utopila!“
A kdo ta k nám jede, má koníčky hnědé
pojedu z Písku, eště si zavýsknu
jet
pojedu orati na dolinu, vezmem si ja
pojedu orati, na dolinu vezmem si já
Ked sem jel pres Agram, pres to širé pole
Ej kameň, kameň kameň, je ještě jedem kameň
Jede sedláček z Rakús, zpívá si pěsničku
Panímáma jede k nám, ale co, z kanceláře pisař
jet
Hore dědinú, formani jedú, zastavili se u mojej frajerky
[: Byla jedna stará žena, :] co se byla na prošení dala. Šla ona tam, šla tú cestú, kde nejvíce formánkové jedú. V čirém poli forman stojí, své koničky, o hladě je moří. »Což, formánku, což stojíte, své koničky o hladě moříte?« Jak já nemám, ženo, státi, dyť nemožu kolem ani hnúti. »Půjč, formánku, biče svého, já ti šlažím koňa švortelného.« Stará žena bičem točí, hned všecky čtyry kola vyskočí. »Kdež půjdete, pojedete, všude sobě na mne zpomenete.« Nebyla to žádná žena, a to byla milá svátá Anna, co to formánkovi pomáhala.
Byla jedna stará žena, enom jednu dceru měla. Poslala ju do kostela, aby mši svatú slyšela. Mělo evanděljum býti, dcera chtěla domů jiti. »Pověz, dcero Sibilio, jaké evanděljum bylo.« „Dys chtěla, matko, věděti, měla’s se jít kněza ptáti.“ Nedám ti jest ani píti, ty mně mosíš pověděti. "Nestojím ti o tvé jídlo, u tebe mám čertí bydlo." V tejto chvíli a v tej době zemské žaby měla v hubě. Počaly ju vyjímati, počala jedem stříkati. Kom ten jed na ruku padne, hned mu ta ruka odpadne.
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)

Pages