nebe / nebeský

Displaying 1 - 100 of 123
Hromi bijú, hromi bijú, zbúrenie sa ňebesá
Ty podhajský kostelíčku, stojíš na pěkném vrsíčku. Vycházejí panny z tebe, jako andělíčky z nebe. Jedna vyšla pěkná bílá, a ta bude moje milá. Druhá vyšla ještě hezčí, ta bude má nejmilejší. Třetí vyšla jako růže, žádný jí dostat nemůže. Já ji musím přece dostat, kdybych tam měl mrtev zůstat.[10]
V té naší zahrádce pěkně roste kvítí, do těch našich oken pěkně slunce svítí. Pod večer na nebi jasná hvězda vyšla: že za mnou má milá do zahrádky přišla. Do zahrádky přišla, podlé mne si sedla; nezůstala dlouho, hnedky zas odběhla. Neořu, neseju, přece se mi rodí: mám já potěšení, samo za mnou chodí. Nechodí, nechodí, přišla jenom jednou, jako ta ovečka za zelenou travou.
Když tě vidím, má panenko! v tom kostele klečeti, nic nemohu sloužit Bohu, musím na tě hleděti: kdybych Boha tak miloval, jako miluju tebe, byl bych dávno za svatého, jako andělé z nebe.
Jedna hodina z půlnoci byla, když mne má milá vyprovodila: „Přes ten zelenej háj jdi už, můj milej, sám, jdi s pánem Bohem!“ Není na nebi tolik hvězdiček, co mně má milá dala hubiček, není a nebude, co svět světem bude, tolik hvězdiček. „Kdyby mě byla moje matička, dokud jsem byla ještě maličká, do kláštera dala, nebyla bych znala nyní Honzíčka.“
Ach bože nebeskej! co pak nejsem hezkej, že mě v těch Klatovech žádná nechce? já pudu do světa, kde štěstí rozkvětá, a tam si namluvím hezky děvče. Matičko nebeská! co pak nejsem hezká, že mě v tom Pušperku žádnej nechce? já pudu do světa, kde štěstí rozkvětá, a tam si namluvím taky chlapce.
Zelenaly se pšeničky, když jsem já šel od hubičky; zelenaly se vesele, když jsem šel, holka, od tebe. Pšeničky se zelenaly, modré oči zaplakaly; už já musím jít od tebe, – potěš tě sám pán Bůh s nebe!
Žádnej neví, co mě bolí, a já dobře vím; žádnej neví, co mě trápí, a já nepovím: zavolejte mi sem lékaře, ať mně mou hlavičku zaváže; nebo umřu, že nezvíte, jaky mám hoře! „Kdybys třeba už umíral, pro lik nepudu; kdyby hrana ti zvonili, plakat nebudu: proto že’s ošidil srdce mé, pomsta boží tebe nemine; Bůh nebeský svůj trest těžký sešli na tebe.“ Ach můj Bože, já mám hoře, já se usoužím; žádnej neví, co mě bolí, a já nepovím atd.
Nechtěla‘s mi šátku půjčit, ani mi ho nechceš dát: ty se musíš, má panenko, své matičky tuze bát. „Ani ne tak své matičky, jako svého tatíčka, proto že mne rád chovával, když jsem byla maličká.“ Co’s, má milá, co’s tak hrdá? ještě jsi se nevdala: dej na sebe dobrý pozor, abys tak nezůstala! „Když zůstanu, ať zůstanu, jak usoudí mi nebe: předce nikdy nezaptáču, můj holečku, pro tebe!“
Měl jsem já panenku jako rozmarínku, měl jsem já panenku jako obraz, anděl je na nebi a růže na zemi – když mne nemiluješ, hrom té rozraz! Pro jedno stvoření svět ještě obstojí, pro jedno stvoření nezahyne: já pudu do kraje, kde štěstí mé zraje, tam sobě namluvím děvče jiné.
Kdo hodně tancuje, muzice platí, přijmou ho do nebe andělé svatí.
Letí, letí pták 1) přes zelenej sad; nad dvorem se točí, zdvihá k nebi oči, Andulku volá. „Anduličko má! jsi-li upřímná, nejsi-li tak pyšná, abys trochu vyšla sama jediná.“ Vyjít nemohla, poslala posla: „Jdi, můj milý posle, vyřiď mu to dobře, jako já sama.“ Posel v hrdlo lhal, a sám namlouval. „Ach, já přenešťastná, že jsem ven nevyšla sama jediná!“ 1) Přiletěl je pták do těch našich vrat; tam líbezně zpívá, k nebi oči zdvíhá: „Andulku bych rád!“ Leť měsíčku, leť přes ten celý svět; leť měsíčku vz-vejši, k mojí nejmilejši kolo udělej. Kolo udělej, ven ji vyvolej: není-li tak pyšná, aby ke mně vyšla sama jediná. Ona nevyšla, poslala posla: „Jdi, můj, milý posle, zprav mně to tak dobře jako já sama.“ Posel zpravoval – 1) milý v hrdlo lhal: tu pěknou děvečku v růžovém věnečku sobě namlouval. 1) Posel zpravoval, sobě namlouval: sám sebe mu chválil a děvečku hanil, že je lenivá. Jak uslyšela, ven vyskočila: v zeleným věnečku, zlatým prsténečku se zatočila.
Aby nás pán Bůh miloval, miloval, hříchy odpustil, nebe dal, nebe dal! nic nežádáme, jenom to samé: aby nás pán Bůh miloval, miloval!
Proč bychom veseli nebyli, když nám pán Bůh přeje? dává nám na světě pivíčko a po smrti nebe. Proč bychom veseli nebyli, když už smrt utekla? peklo je vodnicí zaseto: nepřijdem do pekla! Aneb: Proč bychom veseli nebyli, když už čert dávno scíp? peklo je pšenicí zaseto 1) a ďábel pryč ulít. 1) peklo je mrkví zaseto, budem se dobře mít!“
V dobrém jsme se sešli, v dobrém se rozejdem: nežli se rozejdem, ještě se napijem, s pánem Bohem půjdem. S pánem Bohem půjdem, zpomínat si budem: dobře jsme se měli, rádi nás viděli, po druhé zas přijdem. Podruhé zas přijdem, déle tu pobudem: ty lásko bratrská, a ne farizejská, zůstaň s námi, amen. Zůstaň s námi, amen! 1) hlásat nepřestáném, že Bůh náš láska jest, jemuž bud chvála, čest věčně věkův, amen! 1) Zůstaň s námi, amen! zpívat nepřestanem, dokud Pán nebeský v slávě jazyk český zachová nám, amen!
Náš tatíček nebožtiček, dej mu pán Bůh království: on pomáhal starým pannám leckdys k ňáký radosti. Náš tatíček neboztíček, dej mu pán Bůh nebesa: on vozíval starý panny na trakaři do lesa.
Pannám fijálky, mládencům růže, chudobky vdovám, kopřivy babám. Pannám koláčky, mládencům buchty, knedlíky vdovám, brambory babám. Pannám střevíčky, mládencům botky, pantofle vdovám, bačkory babám. Pannám ráječek, mládencům nebe, očistec vdovám a peklo babám.
Sedlák na louce seče, kosa mu řezat nechce; von se vždy vohlídá, vočí k nebi zdvíhá, vysoko-li je slunce. Když bylo po polednách, vzal kosu na ramena: přiběhnul-tě domu, vyplísnil svou ženu, že nestrojí voběda. Sedlák na louce seče, kosa mu brati nechce; von se smutně dívá, voči k nebi zdvíhá, vysoko-li je slunce. Slunce jde na poledne: pojď, holka, vyprovoď mne! vyprovoď mne přes les, a já tebe přes ves, a tam se rozejdeme.
Ti sedláci nbozí, což oni se navozí kamene křemene: bodejž pány čert veme! Ten purkrabí panikář, sám nejvétší pletichář. bije nás jako ras: zasloužil by sám provaz! A ten šelma nešťastný, ten šmathavý poklasný, pro ten klas stíhá nás: zasloužil by sám provaz! Šafář, taškář vybraný, od biřice vypraný, sám co vzal a prodal, nám sedlákům vinu dal! Pane Bože veliký! smiluj se nad rolníky: přijmi je do nebe – a pány ať čert veme!
Když jsem šel do nebe, stavil jsem se v pekle; nejstarší Luciper pek‘ si tam erpetle. A já jsem ho pěkně vo ňákou požádal: ale von, že nedá, že jsem nepřikládal.
Vykoukala z okynečka z nejhořejšího, spatřila na vraném koni nejmilejšího; hned mu vrátka otvírala, uctivě ho přivítala, ruku podala. „Vítám tě, můj nejmilejší, vítám tě, milý: moji rodiče jsou rádi, že tebe vidí; šavle po straně se blyští, s tou jsi oddán až do smrti – až tě zabijí!“ Vždyť nemusí na té vojně každého zabit: Bon na nebi všemohoucí bude mne chránit; až já budu u armády, budou moji kamarádi, budou mne bránit.
Neřek jsem dnes tejden, že budu voják, že budu nosívat na kvéru bodák; pro potěšení bílé řemeni: neplač, má panenko! nic plátno není. Až tady pojedu, podíváte se, jak za mnou má milá šátek ponese; šáteček červený a láska je v něm: když jsi mne nechtěla, což je mi po něm! Neřek jsem dnes tejden, že budu voják! a když mé svázali, co mám už dělat? vzali mě mocí od milej v noci; já pláču, naříkám, nemám pomoci. Až tady pojedu naší krajinou, eště si zpomenu na svoji milou: hory a lesy! má milá, kde jsi? už mi zavázali pentličkou vlasy. Vlasy zavázaný, tvářičky blednou: ví pán Bůh nebeský, jak bude se mnou! dali mi šaty, palášek zlatý: už jsem já, nebožák, už jsem zajatý.
Bude vojna, bude, kdo tam na ni pojde? která má milého k sobě upřímného, ta naříkat bude. „A já mám milého k sobě upřímného: kdyby mně císař pán koníčka daroval, sedla bych na něho.“ „Co bys tam, má milá, co bys tam dělala?“ – „Prala bych košile, abys chodil bíle, to bych tam dělala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je máchala?“ – „V Dunaji je kámen, tam bych stála na něm, tam bych je máchala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je sušila?“ – „Na královském dvoře, na hedbávné šňůře, tam bych je sušila.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je skládala?“ – „Na vraném koníčku, můj zlatý holečku, tam bych je skládala.“ „Vrať se, milá, domfi, poruč pánu Bohu: až sedum let mine, ta vojna pomine, potom si tě vemu.“ „Sedum let dochází, milý nepřichází: ach Bože, Bože můj! on mi tam zahynul, má radost přechází.“ U Dunaje stála, Dunaje se ptala: „Jsi-li tak hluboký, jako jsi široký?“ Dunaje se ptala. Do vody skočila, hned se potopila: „Ach Bože, Bože můj! nade mnou se smiluj, co jsem učinila!“ Její bílé nohy po písku šlapají; její bílé ruce, její bílé ruce břehu se chytají. Její černé vlasy Po vodě plávají; její modré oči, její modré oči k nebi se zdvihají. Sedum let minulo, milý z vojny jede: což jeho vraný kůň, což jeho vraný kůň pod ním tak těžce jde? „Což pak, můj koníčku, což mi tak těžce jdeš? zdali mne mladého jinocha švárného unesti nemůžeš?“ „Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá: která se pro tebe, která se pro tebe včera utopila.“ Milý se otočil, s koně dolů skočil, a svůj ostrý palaš, a svůj ostrý palaš v srdci si omočil. Nenašli se spolu na tom marném světě: nynčko jim na hrobě, nynčko jim na hrobě rozmarína květe.
Ráno vstala, posnídala, po snídaní husy hnala. Hnala, hnala na trávníček, na zelený jetelíček. Na vršíčku sobě sedla, ze slziček věnec vila. Než ten věneček dovila, třikrát padla a omdlela. „Zamčené jest moje srdce, sám pán Bůh ví, kdo má klíče. Ach, vím dobře, kdo klíče má, komu jsem je sama dala!“ Teče voda od hor dolu: „Pojď“, má milá, půjdem spolu.“ „Jaké jest to,putování, když jsme spolu neoddáni?“ „Stoji kostel v černém lese, pojď, má milá, oddáme se!“ „Jaké jest to oddávání, když rodiče tomu brání!“ „Tam v kostele páter káže, ten nám štolou ruce sváže. Sváže, sváže – nerozváže, až sám pán Bůh s nebe zkáže.“
Šla Maria, šla do ráje, potkal jest ji anděl Páně. „Kam jdeš, Maria? nedojdeš, těžko pod svým srdcem neseš.“ Maria mu nevěřila, přece do ráje vkročila. A jak do ráje vkročila, hned za podruží prosila. „My li podruží nedáme, komory žádné nemáme: Máme jen malý chlíveček, je v ném uvázán oslíček.“ Jak Maria tam vkročila, hned synáčka porodila. Jak synáčka porodila, do jesliček položila. „Podej, Josefe, plínčičky, ať závinem to maličký.“ Malíčky jsme zavinuli, do jesliček položili. Radujte se, andělové! že už máme spasitele. Raduj se, říše nebeská! že už máme pána Krista.
Pod kopečkem tráva zelená, po ní se prochází panna Maria. Potkala ji svatá Alžběta: „Kam pak pospícháte, má milá teta?“ „Pospíchám já k tělu božímu, abych vykonala boží modlitbu.“ Poslal pán Bůh s nebe anděla, aby se podíval, kde je Maria. Marja klečí v čistém kostele, ona se tam modlí při božím těle. Kdo tu píseň třikrát zazpívá, tomu milý pán Bůh štěstí, zdraví dá. Zpívala ji Maria panna, to když kolíbala božího syna.
Slunéčko vychází z hory ven: pán Kristus jde z nebe ven. Potkala ho Matička boží: „Kam jdeš, Synu boží?“ – „Já nesu dřevo, svatý kříž, na kterémžto umřít mám.“ Potkal ho svatý Petr, svatý Jan. „Jděte tam, zpravte tam, že mám trnovou korunu, z sedumdesáti sedmi kusů dělanou, na mou svatou hlavu vstavenou.“
Byla-tě studánka stavěná, kalichem roubená, přebývala tam panna Maria. Co’s, panno Maria, tak smutná? „Kterak nemám smutná býti? měla jsem syna jednoho, přišli Židé, vzali mně ho; tak ho vzali, na kříž dali, hřebami ho proráželi.“ Šel pán Kristus do zahrady, naklonil své svaté hlavy na trávu zelenou, na rosu studenou. Jděte tam k mladému, pravte tam starému, jaké jsou věnce trnový dány do hlavy Kristovy. Kdo tu modlitbu říkat bude, dvanáct dní odpustků míti bude; tři dušičky vysvobodí z muk očistcových: jednu otcovu, druhou matčinu a třetí svou, do království nebeského budou mít cestu otevřenou. Pane Ježíši Kriste! Synáčka boží! ty neseš dřevo kříže, na kterém máš umřití, svou předrahou krev vylili! Šel - tě tady svatý Petr, svatý Jan, kteří želeli jeho ran. O pane Ježíši Kriste! smiluj se nade mnou; stůj mi v hlavách, panna Maria v nohách, andělíčkové po stranách, svatý Benedikt nade mnou, aby neměl ďábel moci nade mnou. Milostivý Bůh Otec † Syn † a Duch svatý † Amen.
Stoji, stojí kostelíček, 1) v tom kostelíčku zvoneček; ten zvoneček sám zvoníval, když tam Kristus pán chodíval. Přiletěla holubička, vzala si ho pod křidýlka, letěla s ním na nebesa. Když k nebesům přiletěly, nebesa se otevřely, dušičky se radovaly: jen jedna se neradovala, okolo dveří obstupovala. „Proč, ty dušičko, se neraduješ, okolo dveří obstupuješ?“ – „Jak se mám já smutná radovati: otce, matky jsem nectila a jim jsem se protivila!“ – „Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky, skrze muky do očistce, tam uhlídáš své rodiče, kterak pláčou, naříkají, že svých dítek netrestali.“ Svatá Maří Majdalena pánu Kristu nohy myla, vlasy svými utírala. Kdo tu modlitbičku třikrát za den říká, tři duše vysvobodí: jednu otcovu, druhou matčinu, třetí svou, má do nebeského království cestu otevřenou. 1) Tamhle je kostelíček, v kostelíčku je zvoneček.
Byla jest louka zelená, slzavou rosou skropená. Kráčely po ní dvě duše, za nimi velká hříšnice. Když se až k ráji dostaly, na dvéře tam zaklepaly. „Vstaňte, Petře! vemte klíče, podívejte se, kdo tluče?“ „Tlučou tam, Pane, dvě duše, za nima velká hříšnice.“ – „Ty dvě duše mně sem pusťte, té hříšnici pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ Šla dušička vzlykající a svých hříchů litující. Šla od nebe, naříkala, až jí krev z oči kapala. Potkala ji Maria panna: 1) „Co naříkáš, duše hříšná?“ – „Jak pak nemám naříkali, když se nevím kam podíti? Musím jiti cestou šírou, kudy břišní do pekla jdou.“ – „Vrať se se mnou, duše hříšná! poprosím já svého syna.“ A když se k ráji dostaly, na dvéře tam zaklepaly. „Vstaňte, Petře! vemte klíče, podívejte se, kdo tluče.“ – „Tluče to, Pane, matka tvá, a za ní ta duše hříšná.“ – „Mou matičku mně sem pusťte, té hříšnici pryč ukažte. Ukažto ji cestu šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ – „Ne tak, ne tak, milý synu! odpusť hříšné duši vinu.“ – „Zeptej se ji, matko milá! co dobrého učinila? Kolik je svátků světila? kolik se pátku postila? kolik chudých obživila?“2) – „Já jsem svátků nesvětila, ani se v pátek postila. Jen jedno jsem vykonala: almužny jsem grešli dala.“ – „Podej, hříšná duše, ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti a z propasti do radosti. Grešlička, almužna malá, do ráje tobě pomohla!“ 1) Potkala ji panna Maria: „Kam ty kráčíš, duše hříšná?“ „Ach já kráčím cestou šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ „Vrať se se mnou, hříšná duše! přimluvím se u Ježíše.“ 2) kolik almužen rozdala.
[:Šla děvečka:], šla pro vodu. Potkal ju tě jeden stařec. Daj, děvečko, daj mi vody. Milý stařec, není čistá. Voda čistá, tys nečistá. A tys měla devět mužů, devět mužů nezdávaných. S každým's měla pacholátko, pacholátko, nemluvňátko. Hned's ho každé zmordovala a pod pécku zakopala, nehašené vápno dala, černú hlínú zašlapala. Odpusť, Bože, hříchy moje. Já ti hříchy neodpustím, až spočítáš v moři písek, v moři písek, stromě lístek. Odpusť, Bože, hříchy moje. Já ti hříchy neodpustím, až spočítáš v nebi hvězdy, v nebi hvězdy, po světě cesty. V nebi hvězdy, vysoko sú, v světě cesty, široko sú. Než jich ona spočítala, celá v prach se rozsypala.
Vím hájíček pěkný, zelený, a v něm bydlejí svati andělí.1) Pod hájíčkem lúka zelená, kráčela po ní Panna Maria. Potkala ju svátá Alžběta: Kampak to kráčíš, Panno Maria?2) Kráčím já, kráčím do kláštera, bych nezmeškala Božího anděla.3) Seslal Pán Bůh anděly s nebe, aby hledali Panny Marie. Našli ju tam při mši v kostele, a ona klečí při Božím těle. Svého syna v rukách pěstuje a za nás za hříšné oroduje. Kdo tu píseň třikrát vyspívá, skoro ráno dřív než posnídá, tomu Pán Bůh hříchy odmývá.4) Spívala ju Panna Maria, když kolébala Božího syna.5)
Byla jedna, byla stará žena, měla ona jediného syna. A ten leží v smrtelnej nemoci, chtělo se mu studenej vody piti. Neměl mu kdo pro voděnku jiti, šla mu pro ňu jeho stará máti. Potkalo ju mladé pacholátko, a to bylo od Boha poslátko. Už já nesu jeho milú duši, do radosti, do nebeskej vlasti.
[: Byla krásná Dorota :] [: pobožného života :] 1) A ta krásná Dorota měla věnec ze zlata. A z tej bilej leluje od Panenky Marie. Zamiloval si ju král, za Dorotou listy psal.2) Chceš-li Dorko moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého.3) Král se na to rozhněval, do vězení Dorku dal a na vojnu odjechal.4) Sedum let tam bojoval a na osmý přijechal. Zpomněl si na Dorotu, žije-li či nežije.5) Ach, žije, pane, žije, ač nic nejí, nepije. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král se na to rozhněval a pec hrozně topit dal. Čím se déle pálila, tím víc krásy nabyla. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal olej vařiti, Dorku na něm smažiti. Čím se déle smažila, tím víc krásy nabyla. Z oleje vyvedena, před krále postavena. Chtěj, Dorotko, moja být, má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal kolo dělati, pannu na něm lámati. Dorka Boha prosila, aby ju zbavil kola. Bůh se nad ni smiloval, hrom to kolo polámal. A to z čistého jasna, až se země zatřásla. Pomůže ti ostrý meč, až ti hlavu setne preč. Za město ju kázal vést, a jí mečem hlavu smést. Potkal ju tam Eliáš: Kam, Doroto, pospícháš? Do Kristové štěpnice, budu trhat ovoce. Budu trhat lilije u Panenky Marie. Dyž ho budeš trhati, chceš-li mi ho poslati? Když kat nejprv uhodil, meč se nad ní poklonil, na dvoje se rozlomil. Kat se na to rozhněval, od razu jí hlavu sťal.6) Svatá hlava je sťata, duše do nebe vzata. Stojí mezi anděly jako hvězda na nebi. Přišlo s nebe diťátko, překrásné pacholátko. Mělo košík na ruce a v něm krásné ovoce. Eliáši důvěrče, tu ti nesu ovoce s nebeského obrojce.7) Co ti sestra slíbila, dyž se na smrť strojila.
Když milý Pán Ježíš do nebe vstupoval, matičku svou milou na zemi zanechal.
Když s nebe vola hlas Boži, dušička sě s cělem luči. Cělo leži, hrubě stuka, dušička se v cěle leka. Stoji satan, stoji v nohach, stoji anjel, stoji v hlavach. Dzi, satane, do propasci, němaš tu žadnej radosci. Vylecěla duša z cěla, žaden něvi, kaj lecěla. Sedla ona na hajiček na ten zeleny travniček. Přišla ku ni svata Anna: Co se staraš, dušo hřišna? Chyc se, dušo, mého plašča, půjdzěmy před Pana Krista.
[: Ležel Lazar v nemoci, :] [: žádal od Boha pomoci. :] Přišeltě k boháčovi, žádal kus chleba ubohý. Boháč mu ho nechtěl dat, kázal ho psami ven vyštvat. Psíčkové ho litovali, rány jeho mu lízali. Odstup, Lazare, stolu, nečiň mi tu nic na mzdoru. Lazar stolu odstoupil, převelice se zarmoutil. Neminula hodina, přišla k Lazaru novina. Stroj se, Lazare, máš čas, jde pro tebe s nebe hlas,1) po té velké úzkosti dojdeš nebeské radosti. Přiletěli andělé a vzali ho na křídla. Na křídla ho pojali, do nebe se s ním brali. Otvírejte nám vrata, nesem milého brata. Posaďte ho na lůně, Pánu Bohu na klíně. Přineste mu stolici a vínečka sklenici. Nech se Lazar napije a nechať si odpočine. Neminula hodina, došla boháče novina: Stroj se, boháči, máš čas, jde pro tebe z pekla hlas. Jdou pro tebe ďáblové, luciperovi poslové. Boháč na to nic nedbal, nejdražší šaty na se bral. Pí a hoduj , duše má, šak máš dost na leta mnohá. Ďábli dva přiletěli a vzali ho na rohy. Na rohy ho ujali, do pekla s ním pospíchali. Když před peklo přijeli, na ně hlukem udeřili. Otevřte, tovaryši, nesem vám tělo i duši. Dejte pánu stolici, nalejte vína sklenici, čiré smoly konvici. Boháč vína okusil, plamen modrý z úst vypustil. Ach, přeběda, nastojte, co jest víno to nechutné! Chtěl-lis dobré víno pít, měl ses s chudými dělit a na světě lépe činit. Hledí boháč na stranu, zří Lazara v Božím lůnu. O, Lazare, bratře můj, omoč prst, ovlaž jazyk můj. Ať mne tak prudce nepálí, bratře Lazare rozmilý. Teprva mě bratrem zveš, kdy v ohni věčném bytuješ, byl jsi mi horší nežli pes. Skličila tě moc Boží, nespomáhá ti tvé zboží. Mám tam ještě dva bratry, rač jim po někom zkázati, aby lépe činili a s chudými se zdělili. Netřeba jim zkazovat, ví každý, jak se spravovat.
Mladzěněčku mlady, kaj ty povandruješ? »Z tej země do jinej, do krajiny cuzej.« Kdo cě tam opatři, dy cě smrć zachvaci? »Mam ja tam svu milu Panenku Mariu.« Ona mne opatři, dy mne smrć zachvaci. Košulu ušije, do ni mne obleče. Do truhly mne vloži, do hrobu položi. Do hrobu položi, do nebe sprovodzi.
[: Náš stařiček sobě vzdychá, :] hříšná duše se v něm leká. Nelekaj se, duše milá, juž si se tu dost nabyla. Duše z těla vyletěla, na zelenú lúku sedla.1) A tam sobě naříkala, až se lúka rozléhala.2) Přiletěl k ní anděl Boží: Co naříkáš, hříšná duše? Kterak nemám naříkati, dyž se nemám kam poděti. Chyť se, duše, mého křídla, poletíme v rájské sídla.3) A jak k rájským dvéřím přišli, na ty dvéře zabúřili.4) Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to tam anděl Boží, za ním hříšná duše stojí. Mého anděla sem pusťte, hříšné duši pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírú, kady hříšní do pekla jdú. Šla dušička plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Co naříkáš, hříšná duše? A jak nemám naříkati, dy se nevím kam poděti! Vrať se, duše, vrať se se mnú, přimluvím se k mému synu.5) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohlednite, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, za ňú stojí duše hříšná. Mú matičku mně sem pusťte, duši hříšné odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím, nedávala ona chudým. Do kostela nechodila, na ofěry nedávala. Pátečky se nepostila a svátečky nesvětila. Podej, duše, svého prsta, povedu tě do očistca. Duše prsta podávala, po pás v smole zostávala. Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti, potom do nebeské slasti.6) Duse ruky podávala, celá ve smole zůstala. Podej, duše, pravé ruky, vyvedu tě z těžké muky. Duše ruky podávala, k živému Bohu volala. Chyť se, duše, mého prstu, přivedu tě k Pánu Kristu.7) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, a za ňú zas hříšnice ta. Mú matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím. Už ona dost podstúpila, v očistcových mukách byla. Poď, dušičko vyvolená, drahú krví vykupená. Poď, dušičko, večeřati, budeš s námi přebývati. Pane Bože, budiž chvála, do nebe sem se dostala.
[:Byla cesta ušlapaná :] od samého Krista Pána.1) Kráčely po ní dvě duše, za něma velká hříšnice. Když k nebeským dveřom přišly, hned na dveře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tlučou to, pane, dvě duše, za něma velká hříšnice. Ty dvě duše mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Ukažte jí cestu dolů, kady hříšní do pekla jdou. Šla od nebe plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Odkad kráčíš, hříšná duše? Kráčím, matičko, od nebe, nemám přímluvčí jak tebe. Vrať se se mnou, hříšná duše, poprosím za tě Ježíše. Když k nebeským dvéřem přišly, zas na dvéře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tluče tam, pane, matka tvá, a za ní zas hříšnice ta. Mou matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtud kažte. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Optej se jí, matko milá, kolik svátků osvětila. Kolik chudých obživila, kolik pátků se postila. Já sem svátků nesvětila, ani pátků nepostila; almužny jen troník dala. Ten troníČek malý peníz, ten ti do nebe spomůž.2)
[: O tom svatem Valentině, :] [: pěkna slava o něm slyně. :] Že na světě tak krasny byl, dřevolivnu podobny byl. Panny se ho zakochaly, pěkne dary jemu slaly. A on prosil Boha sveho, by mu změnil krasu jeho. A Pan Bůh ho v tom uslyšel, Valentinek knězstvi došel. Jak prvšu mšu svatu služil, přetěžky ho vřed obrazil. Hazalo nim po kostele od oltařa ež ku stěně. Panny se ho odkochaly, pěkne dary odebraly. Prosil Boha přemileho, by mu vratil zdravi jeho. A Pan Bůh ho hned uslyšel, Valentinek zdravi došel. Ešče ho tak obdaroval, aby lidi ozdravoval. Valentinku, popros za nas, by byl Pan Bůh laskav na nas. Amen, amen, tak nám Bůh daj, by smy přišli v nebesky raj.
Padá rosa studená, Kriste nebeský. Padá rosa studená, alleluja, zdrávas Maria. Chodí po ní Maria, Kriste nebeský, chodí po ní Maria, alleluja, zdrávas Maria.1) Syna nám porodila. Potkala ju Alžběta; kam pospícháš, Maria? Do Betléma Judova. Co tam budeš dělati? Budem křtíti děťátko. Čím ho křtíti budeme? Čistú vodú z Jordána. Kterážto matka byla? A to byla Maria. Kterýž to byl stařeček? A to byl svatý Jachym. Kteráž byla stařenka? To byla svatá Anna. Kterážto tetka byla? A to byla Alžběta. Kteří byli kmotrové? Svatý Štěpán, svátý Jan. Kteréž byly kmotřičky? Svatá Anna s Alžbětú. Jak mu říkat budeme? Ježíš, náš vykupitel.
Padla rosa studená, Kriste nebeský. Chodí po ní Maria. Alleluja, zdrávas Maria! Kampak kráčíš, Maria? Kriste nebeský, do Betléma Judova, alleluja, zdrávas Maria! Do Betléma vkročila, Kriste nebeský, synáčka porodila, alleluja, zdrávas Maria! Starala se Maria, Kriste nebeský, kdež ho křtíti budeme, alleluja, zdrávas Maria! V Jordáně, v čistej vodě, Kriste nebeský! Tam ho křtíti budeme. Alleluja, zdrávas Maria! Starala se Maria, Kriste nebeský! Kdež mu plenky vezmeme. Alleluja, zdrávas Maria! Utrhneme z růže květ, Kriste nebeský! Budem míti plenky hned.1) Alleluja, zdrávas Maria! Starala se Maria, Kriste nebeský! Kdež mu kmotry vezmeme. Alleluja, zdrávas Maria! Svatý Štěpán, svátý Jan, Kriste nebeský! Ten nám bude kmotrem sám. Alleluja, zdrávas Maria!
Šla Maria do Betléma, sobě podruzství hledala. My ti podruzství nedáme, žádné chaloupky nemáme. Máme jen jednu maštalku, přebývá v ní vůl, oslátko. Maria prah překročila, hned synáčka porodila. Vzala si ho na své ruce, spívala mu velmi sladce. Spívala mu: nynej, nynej, můj synáčku roztomilej. Spívali jsou mu andělí, až ho do nebe dostali.
Prýščí se studená vodička z kameňa a v ní se umývá Panenka Maria. A jak se umyla, na břežek stúpila, na břežek stúpila, syna porodila. Synáčku můj milý, já bych už snídala, já bych už snídala rybičky z Dunaja. Shov, milá matičko, až ti jich nalovím, z ledu oheň složím, tobě jich přistrojím. Synáčku můj milý, jak bys jich nalovil, s ledu oheň složil, dy ses dnes narodil? Ty toho, matičko, ty toho nevěříš? A já sem syn Boží, já sem všecko stvořil. Já sem stvořil nebe i matičko tebe, ty ptáčky na horách, rybičky ve vodách. Ten dobrý dobytek lidom na užitek, to drobné kamení lidom na znamení. Nestvořil sem horšího jako ty prsteně, jako ty prsteně, ty drahé kameně.1) Šla Panenka Maria cestú nedalekú, potkala děťátko malé neveliké. Ptám se tebe, děťátko, kde’s růžičky vzalo? »V tej zahrádce rajské, tam růžička roste. Tam je růžička milá, červená a bílá, jdi sobě jí natrhať, Panenko Maria.«
Svaty Michal trúbí trúbú, vstaňte hříšní, poďte k súdu. Na tom súdě což tam bude? Sám Pán Ježíš súdit bude. Kteří budú na pravici, to do nebe půjdú všecí. Kteří budú na levici, budú všecí pekelníci. Řekla sestra k druhé sestře: Poďme k Bohu, prosme ješče a padněme na kolena před stolicú Krista Pána. odpověděl jim Kristus Pán, jistě, jistě, já vás neznám. Dušičky se polekaly, hned na hory posedaly. Hory, hory, přikryte nás, sám Pán Ježíš zapřel se nás. Jakož my vás přikryt máme, samy se propadnút máme. Dušičky se polekaly, hned na lesy posedaly. Ach, vy lesy, přikrýte nás, sám Pán Ježíš zapřel se nás. A jak my vás přikryt máme, a my sami shořet máme. Dušičky se polekaly, hned na skály posedaly: Skály, skály, přikrýte nás, sám Pán Ježíš zapřel se nás. A jak my vás přikryt máme, a my samy se pukáme. Dušičky se polekaly, hned na vody posedaly. Vody, vody, potopte nás, sám Pán Ježíš zapřel se nás. A jak my vás potopíme! A my samy vysycháme. Dušičky se polekaly, hned na peklo posedaly. Peklo se jim otevřelo a na věky se zavřelo.
[: Šla Maria do kláštera, :] tam synáčka porodila. Porodila i povila, do jeslíček položila. Lež tu, synu, lež tu, milý, a já půjdu pro anděly. Andělé proň přiletěli, pod své křídla syna vzali. Letěli s ním pod nebesa, nebesa se otevřely. Křižíčky se poklonily, zvony samy zazvonily, dušičky se zradovaly. , Jedna jen se neraduje, kerá otce, matku bije. »A já sem hříšná nebila, a jenom sem pomyslila,« A dy jsi ty pomyslila, jako bys to učinila. A hned padla v věčný plameň, uchovej nás, Kriste, Amen.
Vandroval jest člověk hříšný, [:z toho světa zarmúcený. :] Potkala ho milosť Boží, plná nebeského zboží. Kam putuješ, můj člověče, proč naříkaš pořád hořce? Putuju od světa zlého, není na něm nic dobrého. »Neschyluj se z cesty pravé, ať tě svět ten nezavede.« Svět mu toho hned zbraňoval, aby dále nevandroval. Vrať se se mnú k své radosti, nezarmucuj své mladosti.1) A já se s tebú nevrátím, radši se k Bohu obrátím. Sliboval jsem Bohu svému, že půjdu na službu k němu. On mne přijme, živiť bude, za službu mně platiť bude. Sliboval jsem, nepřišel sem, Pane Bože, prohřešil jsem!
Stojí kostel na skalí, Kriste nebeský, stojí kostel na skalí, aleluja, zdrávas Maria. Je v něm devět oltářů atd. U každého žid stojí; každý drží nůž, hloží. Krista Pána bodají, až z něho krev fikala. Maria ju sbírala, do šátečka svázala. Do zahrady skočila, třikrát rýčem zaryla, tu krev svatou rozsela.1) Růstni, růstni révečku, z toho révka pupénko, z toho pupna listeček,2) z toho listka hrozének, z toho hrozna vínečko. Kdo to víno pit bude, ten na věky živ bude. Bude je pit svatý Ján, naposledy Kristus Pán.
Bože můj, Bože můj, jenom mě neopusť, co nemožu snésti, to na mne nedopusť! Bože můj, Bože můj, Bože můj nebeský, to na mne nedopusť, co nemožu snésti.
Horo krásná, spanilá, kde přebývá Maria, jak jsi krásná k milování, Svatohorská Maria! Uslyšel sem krásný hlas, jak Maria volá nás: Poďte ke mně, moje děti, přišel čas, již přišel čas. Ti ptáčkové spanilí chválí Pannu Marii; zezulenky libým hlasem cukrují, aj, cukrují. Poutníčkové rozmilí, pozdravujme Marii, čisté srdce Boží matce darujme, o, darujme. O, převzácný klenote, nejkrasší na tom světě! Kdo tebe má, ten se s tebou jako v nebi raduje. Slyš, matičko, volání, pros za věrné křesťany, by se ráčil Bůh smilovat nad námi, ach, nad námi! Vypros nám požehnání, o, Svatohorská paní, ať víra, náděje, láska přebývá mezi námi. Zvlášť se rač přimlouvati, když budem umírati, bychom hodně tělo Páně přijali, ach, přijali.
[: Hdzě můj prvni nocleh budzě, :] až ma duše z cěla vyjdzě?1) Půjdzě ona k Panu Bohu, ach, již ten čas přijdzě domů. Dej, bychme se radovali a tam ščasně putovali. Do domu tveho jasneho, na věky něskonaleho. O, dej nam to, mily Paně, ać se nam to všem dostaně. Přivedz nas tam, slavny hosci, do tej něbeskej radosci.
Ježíši, světlo života, potěšení všeho světa! Na zemi nejsem nežli host, uděl, ať sem hříchů svých prost. Mám před sebou práznou cestu k tvému nebeskému městu; tam je má vlasť zaslíbená, krví tvojí vysloužená. Tvé svaté bolestné rány jsou mé duše jisté schrány, v nichž by se skryla holubice a nebála se vichřice. Když mně smrtí stuhne srdce, budiž slovo tvé má svíce. A když nakloním své hlavy, přej mi, Christe, věčné slávy. Tvůj kříž berla k putování, tvůj kříž mé odpočívání; nechť tvé prostěradlo lněné jest mé roucho smrtedlné. Dej, ať před soudem obstojím, odsouzení se nebojím; otevři mně nebes vrata, když dokonám pouť života.
Má duše, schovej se, nepřítel blíží se. Já sem se schovala do ran Krista Pána, já již nebojím se. Ty Kristovy rány, to jsou moje brány, aby ve dně v noci neměl ke mně moci ten ďábel pekelný. Tobě, o, Ježíši, odevzdávám duši, veď ji a zastávej, padat ji nedávej, až můj čas vyprší. Pak, Kriste, duši mou, vem ji k sobě sebou, do věčné radosti, do nebeské vlasti, ať přebývá s tebou. Ještě taky žádám a svou prosbu skládám, za své dobrodince, v poslední hodince tobě jich oddávám.
Maria, po Bohu v tom světě náděje, tebe naše srdce milovat slibuje. Ty jsi překrásného matka milování, nad tebe po Bohu krásnější není. Není hoden míti srdce ve svém těle, kdo by nemiloval matičky spanilé. Patř na srdce naše, jak láskou plápolá, k tobě, o, Maria, ustavičně volá. Tys poklad, tys klenot v tom světě nejdražší; budiž, o, matičko, pomocnicí naší. Poníženě k svatým nohám tvým padáme, dej nám, ať se s tebou v nebesích shledáme.
Matičko Boží, nebeské zboží, tys rájská růžička a Boží matička. Nebeská bráno, duší ochrano, neopouštěj mého srdce strápeného. Panenko čistá, tys schránka Christa, pros za nas synáčka, tys naše matička. Ty jsi to milé slunce spanilé; koho osvěcuješ, temnosti zbavuješ. O, milá záře, skloň k nám své tváře, nerač opouštěti svojich věrných dětí. Ten, kdo je v boji, bezpečně stojí, koho přiodíváš a štítem přikrýváš. Ty jsi Boží chrám, Christa’s dala nám, o, drahá perličko, předobrá matičko.
Nad Hostýnskú horú vychází slunečko; na stokrát buď pozdravena, má milá matičko. Přimlúvej se za nás vždycky a každý čas; a když duše z těla vyjde, přijmi ji pod svůj plášť. Když se postavíme pod úřad nebeský, matka Boží prosbu složí u milosrdenství. A když matka Boží za nás prosbu složí, má u Boha přislíbeno, zač žádá, obdrží. Když se tam dostanem, buď Pán Bůh pochválen, a i se všemi svatými, až na věky. Amen.
Na stokrát buď pozdravená, na tisíckrát pochválená, o, Maria, o, Maria, ty jsi nebeská lilija, o, Maria, o, růžičko, zdrávas Žarošská matičko.
Na stokrát buď pozdravená, na tisíckrát pochválená, o, Maria, o, Maria! Ty jsi nebeská lilija; o, Maria, o, růžičko, zdrávas, Žarošská matičko. Z východních jsi krajin vyšla, do Moravy si k nám přišla, o, Maria, o, Maria! Ty jsi nebeská lilija; o, Maria, o, růžičko, zdrávas, Žarošská matičko! Svatý Cyril z Boží rady postaviti tě dal tady, o, Maria, a t. d. Na tisíc let již jest tomu, co přebýváš v tomto domu, o, Maria, a t d. Korunu neseš na hlavě, činíš zázraky v Moravě. O, Maria, a t. d. Vědí to, co byli chromí, hluší, němí, nevidomí. O, Maria, a t. d. Turek pohan sem přitáhl, po tvém sídle ruku vztáhl. O, Maria, a t. d. Padnul slepý u oltáře, oslepila ho tvá záře. O, Maria, a t. d. Hájila jsi svého místa, Morava hned byla jistá. O, Maria, a t. d. Horlivě nás se ujímej, Krista Pána za nás vzývej, o, Maria, a t. d. Nedopouštěj na nás pádu, chraň od moru, vojny, hladu, o, Maria, a t. d. Nejvíc pros Boha, žádáme, ať ho hříchem nehněváme, o, Maria, a t. d. Při poslední pak nás době do nebe zavolej k sobě, o, Maria, a t. d.
O, hory, kopce a doliny, jak jste mně bývaly upřímny! Když jsem vámi chodíval, měsíček mně pěkně svítíval. Svítily hvězdičky překrásné, obloha, celé nebe jasné, všecko všady vesele, utěšení moje spanilé. Chodil jsem přes všecky doliny, přes hory, louky a roviny, chodníček mně ubýval, když jsem si na Boha myslíval. Myslil jsem v srdci svém na něho, rozjímal jsem ty skutky jeho: Bože, jak jsi rozmilý, slavný, dobrotivý, spanilý! Krásu tvou zvěstuje obloha, dobrotu dobrodiní mnohá, nebe, země, dílo tvé, k lásce probuzuje srdce mé. Každý pozemský tvor tě vzývá, pták, jenžto nad mou hlavou zpívá, všecko tě oslavuje, nade mnou moc Boží zvěstuje. Půjdu tak ve svatém pokoji, Pán Bůh mě na cestě zprovodí; doveď, Pane, doveď mě po této časnosti do nebe.
Ovečko ztracená, celá zarmoucená! Sem ke mně pospíchej, nic se neostýchej. *Ach, já nesmím k tobě, stydím se v té době, těžce sem shřešila, tvou lásku ztratila.* Pastvou tě nakrmím, svým tělem nasytím, navrať se brzičko, ztracená ovečko! »Ráda bych šla blíže, nedá hříchů tíže. Podvést sem se dala, na tebe nedbala.* Tys drahý poklad můj a já sem pastýř tvůj. Bok tobě odvírám a v stráž tě zavírám. Ruce roztahuji, sebe obětuji; přijmu tě na milost, odpustím ti vši zlost. »Ach, já omámená, ovečka ztracená! Hle, zdaleka stojím, vrátiti se bojím.* Neboj se, spanilá, pojď ke mně, rozmilá, vstaň, ó, vstaň od země a obrať se ke mně. Hleď, jak já pro tebe opustil sem nebe. Pojď tedy brzičko, ztracená ovečko. »0, pastýři milý, miláčku spanilý! Slyším tvé volání, již činím pokání. Prosím v truchlivosti, odpusť mně mé zlosti! A již mne ozdravuj, neb jsi ty lékař můj. Byla sem vyhnaná a hříchům prodaná, hynula sem cele, na duši, na těle. Již činím pokání, uděl smilování! Přijmi navrácenou, ovečku ztracenou.« O, vítej, ztracená, vítej, opuštěná! Vítej, holubičko, vítej, má ovečko! Hlavu nakloňuji, v lásce se skloňuji, polib mne, dušičko, ztracená ovečko.
(Zpívají děvy na smrtnou neděli) Poděkujme Pánu Bohu a vzdávejme čest a chválu jemu, neboť pro své umučení ráčil nám dat hříchů odpuštění. S nebe stúpil, ponížil se a z Marie Panny narodil se; tři a třicet let pracoval, a pak na svatém kříži umíral. Lámala matka své ruce, když viděla syna v těžké muce, od nepřátel zhaněného a na svatém kříži rozpjatého. Slyšela ho plačícího, viděla ho ukrvaveného, nemohla ho slovem těšit, ani jeho svátou krev zastavit. Svatá krev jest po něm tekla, z hlavy, z boku, z čistého života, a tá krev nás vykúpila z muk velikých, z horúcího pekla. Kriste, pro tvé umučení, račiž nám dat hříchů odpuštění, ať nás nezže věčný plamen, uchovej nás, Jezu Kriste. Amen.
[: Starala se máti má, :] hej nam hej, kde mě k místu dochová. [: Nestarej se, matičko,:] hej nam hej, dá mi Pán Bůh místečko. Na slavkovském krchově, tam mám místo v hotově. Ty nebeské hvězdičky budou moje družičky. Nebeští andělové budou moji družbové. Ti slavkovští zvoníci, to jsou moji muzici. Ty slavkovské zvonečky, to jsou moje husličky. Ty mně budou pěkně hrát, a já budu tvrdo spat. By mi hráli sto hodin, já se už neobudím. By mi hráli dvě sta let, už nepřijdu na ten svět. By mi hráli přes tři sta, já už půjdu před Christa, je tam daleká cesta. Je tam cesta daleká, nech se žádný neleká.*)
Zpomněl na mně Pán Bůh můj, abych vydal počet svůj. Zpomněl na mně s nemocí, nebylo mně k spomoci. Starala se máti má, kde mně Pán Bůh místo dá? Nestarej se, matičko, dá mně Pán Bůh místečko. Na daleckém krchově, tam je místo hotové. Až mně budou zvony hrát, bude hrobař postel stlát. Místo peřin prachových dají třísek jedlových. Místo vrchní peřiny dají mně na vrch hliny. Všickni anjelé s nebe budou na mojí svadbě. Kantor přijde zpívati a přátelé plakati. Vy, přátelé, neplačte, Pánu Bohu poručte! Ponesou mě na marách, jak nevěstu v peřinách. Přátelé se rozejdou a mě tady zahrabou. Zahrabou mě do jámy, kde jsou ščíři a hadi. Tam já musím zůstati, soudného dne čekati. A když přijde soudný den: Vstaňte, mrtví, z hrobů ven. Anděl Páně zatroubí, Pán Bůh všecky rozsoudí. Zlí budou na levici a dobří na pravici.
Upřimnost pěkná cnost, ta bude trvat na věčnost. Miluj mě, bratře, já tebe, dostaneme se do nebe. Tam bude v nebi sláva má, Ježíš, Maria matka má. Maria, matičko milá, vypros nám milost u syna. U syna svého milého vypros nám milost každého.
Vyviň, vyviň svou ručičku, o, božské pacholátko; já do ní vtisknu hubičku, o, sladké Jezulátko. Nynej, nynej, holubičko, marijanské poupátko; podložím ti své srdéčko, o, nevinné robátko. Vyhlídáš z lůna matičky a snad hledáš beránky? Z mé duše, bludné ovčičky, ustroj své radovánky. O, matko plná milosti, půjč mi tvého synáčka, ať objímám do sytosti andělského panáčka. Pro to útlé pacholátko drsnaté jsou jesličky, v srdci láskou zapáleném lepší jsou poduštičky. Nebeští dvořenínové, sem s nebe pospíchejte a rozkošné nemluvňátko s matičkou1) kolíbejte. V kralů východních šlepěji do Betléma přistoupím a víru, lásku, naději od nich sobě zakoupím. O, děťátko roztomilé, do srdce mého vpadni a v duši mé od té chvíle na věky věků vládni. Stavím na tvém smilování, já sem tvůj, spas mě, Pane, ať setrvám do skonání, dej, Bože, ať se stane. Měj se dobře, marný světe, s tou podvodnou radostí, již Ježíš v srdci mém kvete, ten květ plný sladkosti.
Vzdejme čest Bohu samému, Bohu Otci nebeskému, jenž nás vše ráčil stvořiti a na tom světě říditi. Buď čest božská Bohu Synu, že z nás odňal věčnou vinu, kdy za nás ráčil trpěti, na dřevu kříže umříti. Buď čest i Duchu svatému, posvětiteli našemu, že nás na křtu svatém zplodil, dítkami Božími zvolil. Požehnej, Bože, ty dary, ať nám všem slouží ke zdraví, jako na svadbě chudobské, v městě Káni Galilejské. Ať jsou tělu k otavení, duši naší ke spasení. My tě chceme chválit vděčně, zde a v nebi nekonečně.
Ach, můj Bože z nebe, Bože na výsosti! [: Dal se mně syneček :] do těžké nemoci. Debech já věděla, že homře za Prahó, dala bech mo dělat trohlo bramoruvó. Trohlo bramoruvó, z rozmarýno věnec, habe každé věděl, že bel můj mládenec. Jož teho mládenca po krchově nesó, jeho némiléší za ňém k hrobu vedó. Jož toho mládenca do hroba dávajó, jeho némiléší vodó homévajó. Jož teho mládenca do hroba vložili, jeho némiléší dvá vod hroba vedli. Do kapcečke sáhla, tolárek vetáhla, tem malém žáčkovém po jedném dávala. To máte, žáčkové, za vaše slóžení, že ste poslóžili mýmo potěšení. Pochovali ste mně z červené růže květ, ten mně bel miléší nežle ten celé svět.
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude. Já bych taky jela, dybych koňa měla, koníčka vraného, pěkně sedlaného, sedla bych na něho. Co bys tam, má milá, co bys tam dělala? »U Dunaje stála, košulenky prala, to bych tam dělala.« 1) Kde bys je, má milá, kde bys je máchala? U Dunaje kameň, stála bych já na něm, tam bych je máchala. Kde bys je, má milá, kde bys je sušila? Na zelených lókách, na hedbávných šňůrkách, tam bych je sušila. 2) Kde bys je, má milá, kde bys je válela? V císarské komoře, só tam vále dvoje, tam bych je válela. 3) Vrať se, milá, domů, já tam sám pojedu, až mine sedum let, potom si tě vezmu. 4) Počkám já sedum let, šak nepomine svět, milé z vojny přijde a on si mě vezme, bude-li Pán Bůh chtět. Sedum let dochází, můj milé nejede. Ach, Bože, rozbože, kdy pak mně přijede! 5) Sedum let už došlo, milého neslyším, ach, Bože, rozbože, ach, já se oběsím. Já se neoběsím, radši se utopím, svoje mladé tělo po Dunaji pustím. K Dunaji běžela, Dunaje se ptala: Jsi-li tak hluboká, jak su já vysoká, bych do tě skočila? Rodičové milí, já se s vama lóčím, bratrové a sestry, Bohu vás poróčím. Její bilé nohy do písku sahaly, 6) její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé vlasy po vodě plovaly, její černé oči k nebi se zdvihaly. Sedum let minulo, milé z vojny jede. Což jeho vrané kůň pod ňém tak smutně jde. Co pak, můj koníčku, co pak tak smutno jdeš? Zda-li mého těla unésti nemůžeš? Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá, kerá se pro tebe včerá utopila. Hned s koníčka slezl, kord do něho vrazil, do svého srdečka z pistole vystřelil. 7) Už só vobá mrtví, pochovat jich dejte, z rozmarýnu věnec na hrob jim posaďte. Z rozmarýnu věnec bílým kvítkem kvete; nenašli se spolu ti milí na světě.
Byla jedna vdovička, patero dzěci měla, živić jich čim něměla. Dzěci nad ňu plakaly, že by velice jedly. Ach, něplačcě, dzěci me, půjdu ja do švagrovéj. Budu prosić pro Boha, by mi dala kus chleba. Ta ji chleba nědala, a ešče ji vylala. Rob, švagrova, jako ja, to budzěš měć kus chleba. Ona s plačem běžela, k dzětom svym pospichala, všecky je pověšala. *) Jeji brat dom přichodzil a do chleba zakrojil. Jak zakrojil do chleba, to krev z něho běžela. Ptám se cjebe, ženo ma, byl-li tu chudši ež ja? Byla tu tva sestřička, prosila mne pro Boha, bych ji dala kus chleba. Ja sem ji ho nědala, ešče sem ji vylala. By robila jako ja, že budzě měć kus chleba. Na hůru se hnedky bral, štyry pecny chleba vzal, k sestře svoji pospichal. Na, sestřičko, na, moja, bys sirotky živila. Už nic něchcu od cjebe, už jich živi Bůh s nebe.
[: Janek do vojny jede, :] svej milej přikazuje. Aby se nevdávala, sedum roku čekala. Až on z vojny přijede, že si ju potom vezme. Neminulo sedum let, Janka viděť z vojny jeť. Jeho sestra Dorota otvírala mu vrata. Ach, sestřičko, sestro má, jak se tu Kačenka má? Kačenka se dobře má, včera týden schovaná do nového kláštera. Třikrát klášter obešel, nikde dveří nenašel. Jenom malé okénko, co svítilo slunýnko, Kačenčino srdénko. Ach, Kačenko milá má, kam’s ty dary poděla, cos ode mne dostala? 1) »Zlatý obraz na oltář, zlatú sukňu na ornát. Zlatý řeťaz na zvony, aby hlasno zvonily, tvé srdéčko těšily.« Ptám se já tě, má milá, kam’s ten prsten poděla? Zlatý prsten ješče mám, ten já ti, Janičku, dám. Až půjdeš podle moře, vhoď ten prsten do moře, vylej si svoje hoře. Až půjdeš vedle vody, vhoď ten prsten do vody, ať tě hlava nebolí. Neminula hodina, Janka hlava bolela. Neminulo to týdeň, Janka nesú z města ven. Co sis od Boha žádal, to ti Bůh nebeský dal, s Kačenkú odpočívaj.
[: Kdo chodí po mém hrobě, :] [: bílú rosičku stírá? :] Já to chodím, kmotře můj, můj kmocháčku rozmilý. Kdo tam chová mé děti, mé ubohé sirotky? Já jich chovám, kmotře můj, můj kmocháčku rozmilý. Dvakrát za deň chleba dám a po třetí vyšlahám. Zle jich chováš, kmotře můj, můj kmocháčku rozmilý. Třikrát za deň chleba daj a po štvrté vyšlahaj. Zkažte tam mojí ženě, nech mně šije košule. Nech jich šije ve středu, při slunéčku východu. 1) Nech jich nese v sobotu, při slunéčku západu. 2) Jak na krchov kročila, žalostně zaplakala. Ach, kde jsi, můj manžele? Nech se mně hrob otevře. 3) Nový hrob sa otevřel, sivý holub vyletěl. Sedl si na kostele, zaspíval si vesele. 4) Podívaj sa, ženo má, jak je košula mokrá. Od tvých dítek plakání a tvého naříkání. Budeš v nebi ty a já, i s našima dětima.
[: Šel stařiček dolinú :] až k svatému Hostýnu. Šel tam přes jeden krchov, jednoho pána přes hrob. Kdož po mém hrobě ide, studenú rosu myje? Já, panáčku, sluha tvůj, služebníček věrný tvůj. Odkažte tam mej paní, nech šije čechel nový. Že je tento juž shnilý, od sirot uplakaný. Paní nemeškala, hned na krchov běžala. Otvíraj sa, hrob hrubý, mého pána dům nový. Jak sa ten hrob otevřel, sivý holub vyletěl. Ta paní sa ulekla, hned na kolena klekla. Nelekaj sa, paní má, šak to byla duše má. Přiletěli andělé, vzali duši do nebe. Přiletěli po druhej, vzali tělo předrahé.
Syneček do vojny jede a své milé přikazuje: Za sedum let zas přijedu, zlatý prsten ti dovezu. Sedum let se nevdávala, pořád na něho čekala. Když už sedmý rok dochází, panna na trávu vychází. Potkal tě ju v poli jonák, toho regimentu voják. Taky-li se, má rozmilá, budeš vdávat jako jiná? A já se vdávat nebudu, na milého čekat budu. Tvůj milý se už oženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Anduličko, červená, bílá růžičko? Zkazuju mu toli zdraví, co je v tomto háju trávy. Zkazuju mu toli ščestí, co je v tomto háju listí. Co mu zkážeš ješče více, krásná sivá holubice? Zkazuju toli hubiček, co je na nebi hvězdiček. A toli dobrých noclehů, co je na světě kostelů. Zkazuju mu toli dítek, co je v tom hájičku kvítek. Zatočil se a zasmál se, zlatý prsten zasvítil se. To je prsten z mého prstu, ten sem mu dala na cestu. Kostelíček v černém lese, poď, má milá, sezdáme se. Pojal on ju za ručičku a vedl ju ku kostelíčku. Od kostýlka před faráře, co ty ruce štolou váže. Dyž je začal svazovati, ona počala plakati. Co pak plačeš, moja milá, má Andulko roztomilá? A jak já nemám plakati, neví o tom otec, máti. Ani moje tovaryšky, co chtěly byt za družičky.
Nad Buděckem, pod Buděckem laštovka lítá, pověz mně, milá, Andulko rozmilá, proč se nesvítá? Proč pak se ty, můj synečku, na svítání ptáš? [: Dyť ty ani ješče :] snídaní nemáš. Snídaníčko přichystala samo jedové: Poď, můj Janíčku, poď, můj synečku, poď a posnídé. A jak bylo po snídaní, šohajek skočil, [: své černé oči :] k nebi zatočil. Zatočte se, černé oči, zhůru do nebe, [: ať vyprosijó :] pomstu na tebe.
Bože můj nebeský, jdú na mňa tesknosti, že můj milý leží ve velkej nemoci. Dybych já věděla, že jemu pomožu, zajela bych já mu pro červenú růžu. Nehledaj, má milá, tej červenej masti, už je má hlavěnka porúbaná dosti. Dyby já věděla, že mně míníš umřít, dala bych já tobě košelku zlatem šit. Nedávaj, má milá, košelky zlatem šit, a pros Pána Boha, abych mohl okřít. Podaj mně, má milá, šablu zrcadlnú, nech sa já podívám, jak mně líčka blednú. Jak mu ju podala, na straně ostala; kdo ti tu radu dal, bys u mňa nestála? Dala mně ju, dala, má stará matička,, by mňa neseťala tá tvoja šablička. Byl bych ti udělal svadbu bez ohlášek, až by mně byl ostal krvavý palášek.
Na tureckém pomezó vrátné pěknó dceru má, ach, můj Bože, rozbože, kýž mně ju Pámbu dá! Poslal Turek psáníčko po poslu do dvoru, aby bylo dodáno Kačence do domu. Otec u vokna stojí, do psáníčka hlídá, a po každým hlídnuťó smutně sobě zdychá. Můj tatínku rozmilí, co smutně hlídáte, a po každým hlídnuťó smutně si zdycháte? Jak pak nemám zdychati, mám ti Turkům dáti a mý dítě rozmilý, mám ti vopustiti! Můj tatínku rozmilí, déte truhlu dělat, a dyž Turek pojede, já budu homírat. Turek do dvora jede, na Kačenku se ptá: »Ach, můj Bože nebeské, Kačenka homřela.« 1) Turek nescel věřiti, šil se sám podívat a hoviděl Kačenko na márách homírat. »Má Kačenko rozmilá, tvý tvářičke červený; dyž je tělo umrlý, só tvářičke bledý.« 2) Jak nemá byt červená, dyž jí srdce hoří, a ten plamen vod srdca de do jeho tváří? Dal jí šaty hodělat ze samé dykyty: A tuhle máš, Kačenko, moje krásné kvítí. Dal tě jí hrob hodělat z bílého bramoru: A tuhle máš, Kačenko, tu máš svó komoru. Dal jí truhlu hodělat ze stříbra, ze zlata: A tuhle máš, Kačenko, má huběnko zlatá. Dal ti jí všudy zvonit, všudy na vše zvony, 3) aby bylo slýcháno po turecké zemi. Turek ze dvora jede, třikrát se zatočil a velikó žalostí hořem se rozskočil. O, lásko, o, lásko zlá, jak ty mnoho můžeš, že ty tem mladém lidům ze světa spomůžeš. 4)
[: Oj, pošlo diťatko, :] male pacholatko. Potkal ho stařiček, a to byl Pambuček. Kaj iděš, diťatko, male pacholatko? Jdu ja, stařičku, svej matičky hledať, by mi šli chleba dať. Tvoja mamka leži ten hrob ode dveři. Padlo na prvši hrob, křičelo, plakalo, matičko, volalo. Nic tam něslyšalo, enem zahučalo. Padlo na druhy hrob, křičelo, plakalo, matičko, volalo. Nic tam něslyšalo, enem zahučalo. Padlo na třeti hrob, křičelo, plakalo, matičky volalo. Ach, hdož to tam vola, pokoja mi něda? To ja sem, matičko, ja, vaše diťatko. Kaj maš tu košulku, co sem ti ušila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Kaj maš tu letničku, co sem ti kupila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Kaj maš tu šatečku, co sem ti kupila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Pusťte mne, matičko, pusťtě mne tam k sobě, budě mi tam dobře. Di, diťa, do domu, maš tam mladu mamu. Něniť mi to mama, a je to macocha. Dy mi chleba kraje, to mi ho něpřaje. A dy mi ho dava, v popele ho vala. Dy mne ona češe, to krev ze mne teče. Dy košulku dava, to mne pošlahava. Di, diťa, do domu, pomodli se Bohu. Šak tě tam ochrani ta něbeska pani. Do domu přiběhlo, otci povědělo: Ach, tato, tatičku, už sem ja mluvila se svoju matičku. Hned se rozněmohlo, třeti deň umřelo.
Ta uninská rola černo pooraná, žabiu tam pachouka Uďheli z Unína. A jak ho tam zabiu, do žita odskočiu, skočiu k pohůnkovi: Jak je pachoukovi? Michale, Michalku, odpusti mně vinu, že sem ti do huavy dau smrtelnú ranu. Odpúščám, odpúščám ale velmi ťažko, že je mé srdečko poraněné všecko. Vy tetko Doračko, smutná, neveseuá, nesem vám synáčka v halinečce z pola. Vy tetko Doračko, nic sa nelekajte, pro vašeho syna bíuú puachtu dajte. Michale, Michalku, kdo je ti příčina? Kdo by byu, mamičko? Uďheli z Unína. Že bys mně, Michalku, moheu ešče ožit, ešče bych ti daua košelu zuatem šit. Nechcu já, mamičko, košele zuatovej, už já dávno čekám tej smrti hotovej. Zandite, mamičko, pro tech knězů gbelských, já sa vyzpovídám z mojich hříchů těžkých. Ja, co si, Michalku, gbelských knězů žádáš? A šak ty, Michalku, tolej hříchů nemáš. Jak bych já, mamičko, tolej hříchů neměu? Šak sem já nejednu děvečku podvedeu. Nejednu podvedeu, nejednu okuamau, kerak by sa Pán Bůh na mňa nerozhněvau? A ten gbelský cinter kolem mauovaný, leží tam Michálek pěkně pochovaný. Na jeho hrobečku rozmarýn zelený, to gbelským pachoukom roste na znamení. Na jeho hrobečku marijánek roste, vy gbelské děvčátka, vínky z něho neste. Ta jeho rodina třema řady stáua, tak ho naříkaua, jak muzika hráua. Na nebi hvězdička, na zemi děvečka, tak ho naříkaua jeho frajerečka. Na nebi měsíček, na zemi tatíček, tak ho naříkaua mamička, tatíček.
Ach, Bože můj, Bože můj, mě smutného polituj, co sem u tebe zaslóžil, tym mě obdaruj. Jsem zbaven potěšení, že ho ve světě néní, néní, néní a nebude víc k nalezení. — Jak to nemá líto byt? Musíme se rozejít, mé srdečko s tvým srdečkem musí se lóčit. Těžké naše lóčění, jsme obá zarmócení, srdce leží mezi kordy k politování. Vy nebeščí ptáčkové, keři sem tam lítáte, naříkati a kvíleti mně pomáhejte.
Ej, pravim, synku, pravim tobě, esli ci je zle, naprav sobě. Ja sem sobě uminila, aby sem cě opuścila. Milovalach cě z upřimnosci, podezřelach cě v něpravosci; pomni, synku, pomni na to, že cě Pan Bůh stresce za to. Smutny budzěš, plakać budzěš, dy mne s inšim vidzěć budzěš, jak se budzěm namluvaci a z tebe se vysmivaci. A jak ja půjdu do kostela, přes tve srdečko půjdzě střela, půjdzě střela, litovani pro falešne milovani. A jak ja budu u oltaře, tam nam pan farař ruce svaže; svaže nam jich z puhej lasky, rozvaže nas Bůh něbesky. A jak půjdu od oltaře, svić ty, měsičku, jasna zaře, jasna zaře i slunečko, pocěš, Bože, me srdečko.
Našeu sem oříšek mezi vinohrady; pověz mně, má miuá, máme-li sa rádi? My sa rádi máme, ale potajemně; nehuas sa, má miuá, mezi ludma ke mně. Šak sa já nehuásím, ani neraduju, Pán Bůh ví nebeský, čí já žena budu. Nebudeš-li moja, budeš bratránkova, přeca budeš v rodě, frajirenko moja.
Dyž tě vidím se v dubianském kosteličku modlit, nemožu já, to pro tebe, Pánu Bohu slóžit. Dybych tak myslel na Boha, jak myslím na tebe, byl bych přijat za svatého, zaslóžil bych nebe.
Nasela sem marijánku všady, nechodívaj, můj synečku, tady. Najpěknější kvíteček utrhneš, potom si mňa nevezneš. Jak bys ty to, má milá, věděla? Dys ty se mnú málo bývávala. Poznala sem po jednom slovečku; falešný si, synečku. Všecky hvězdy na nebi tancujú, dyž mé oči milého spatřujú. Ach, Bože můj, Bože s vysokosti, přidaj trpělivosti. Dyž sem já šla přes jednu uličku, viděla sem v jednom okenečku, miluje tam syneček děvečku, až mia bolí v srdečku. Ešče jednú Pána Boha žádám, aby přišel starodávný galán; aby mně to slunečko svítilo, co mia těšívávalo. Těšíval mia ze všech najmilejší, včil mia těší obraz najsvětější; ten obrázek panenky Marije, ten v mojém srdečku je.
Po zahradě za rána chodila a na jasný nebe pohlédala: I mně slunko svítilo, co mně mé srdečko těšilo. Nechoď, synku, k našemu vokýnku, nerozšlapuj drobnýho kamýnku, nerozšlapuj kamení, šak je tvý chodění darebný. Svítilo nám přejasný slunýčko, už nebude, už je darmo všecko. Už nesmíš k nám chodívat, sloveček o lásce mluvívat.
Takú sem si frajirenku dostau, jak by mně ju Pan Bůh s nebe posuau; také ona černé oči měua, jak by si je vymauovat daua. Došeu sem k ní, na uavici spaua, bozkau sem ju, aby hore staua, bozkau sem ju na obě dvě líčka: Stávaj hore, sivá houbička. Sedu sem s ňú v síni na stoličku, pytau sem ju červenú růžičku: A kde bych já tu růžičku vzaua, dyž sem ešče růží netrhaua? Mnoho sem já frajirů mívaua, žádnému sem růže nedávaua; ani tebje, můj šohajku, nedám, protože ťa dozajista neznám.1)
[: Ty pernšténské kostelíčku, :] [: stojíš na pěkným kopečku! :] Vycházijó panny z tebe jako andělové z nebe. Vyšla jedna pěkná bílá, a tá byla moja milá. Vyšla druhá ešče lepší, tá byla má némiléší. Vyšla třetí jako máslo, až se na ni srdce třáslo. Vyšla štvrtá jako růža, ta už potřebuje muža. Vyšla pátá jako obraz, dyž mě nechceš, hrom tě rozraz. Hrom tě rozraz na vše strany pro falešné milování.
Ty čučické kostelíčku, stojíš na pěkným kopečku. Vyhlídajó chlapci z tebe jako andělové z nebe. A můj milé take hlídá, take-li on mě uhlídá? Já ho poznám po klobóčku, po červeným praporečku.
Prvšim rozem sem cě vidzěl, dys do pole hnala, [: hnedž si se mi ulubila, :] žes pěkně zpivala.*) Druhym rozem sem cě vidzěl, dys růže trhala, pytal sem cě o růžičku, tys mi ji nědala. Och, dalas mi ju, dala, vršek z ni’s urvala. Možeš poznać, můj synečku, že je laska mala. Třecim rozem sem cě vidzěl, dys lůžko scělala, pytal sem cě o peřinku, tys mně ji nědala. Oj, dalas mi ju, dala, peři’s z ni vybrala. Možeš uznać, můj synečku, že je laska mala. Štvrtym rozem sem cě vidzěl, dy jsi šata prala. Pytal sem cě o šatečku, tys mi ji nědala. Och, dalas mi ju, dala, mně ji něvyprala, možeš uznać, moj synečku, že je laska mala. Potem rozem sem cě vidzěl v kostele klečuce, němoh sem se ani modlić na tebě patřuce. Dybych tak byl Bohu služil jako, dzivča, tebě, byl bych davno svatym zostal s andělami v nebě.
Zabolela mě hlavička, ba i boleć budzě, obmuvil mě můj kochanek mezi ludžma všudzě. Matka jeho jemu laje a tacik mu něda, žech ja je dla něho dzěvucha chudobna. Něch že un mě něobmava, něch un patři sebě, neb Pan Ježiš je na nebě, ma bohactvo dla mě. Ma bohactvo i ubozstvo dla mě i dla tebe, rozlučme se, můj kochanku, něstojim o tebe.
V tej teleckej věži, tam můj milej leží; leží tam, tuze stůně, zavitej v rozmarýně. Hned, jak se rozstonal, hned sobě vyžádal: Ach, Bože, vem mě k sobě do nebeského ráje. Umřeš-li pak předce, budu plakat hořce. Dám já ti pohřeb strojit, na všecky zvony zvonit.1) Truhlu jaborovou, pěkně malovanou, maloval je ji malíř, je rovna jako talíř. Ty pudeš po straně, poneseš věnec mně; pan pater pude za mnou, bude říkat nade mnou. Mládenci pod věnci, dvě panny se svící; až pudeš, říkej nahlas; modli se: Zdrávas, zdrávas.2) Vyrost mně kvíteček zamodralý všecek, všeliky barevnosti, měla jsem na něm dosti. Já jsem ho utrhla, k němu jsem voněla; umrlčinou vonělo, mé srdce omdlelo.
Bože můj nebeský! Co sem udělala, že sem pro jednoho všecky zanechala! Zanechala jsem já sokola pro páva včil bych ho šla hledat, nevím, kde sedává. Sedává, sedává v okenečku v síni, odleť, sokolíčku, než přiletí jiný. Poslala bych proňho tu malú včeličku, ona se mně staví na bílém kvítečku. Poslala bych proňho vtáčka jeřabího, on by se mně stavil u křa zeleného.
Bože můj nebeský, jak je mně hrubě zle, [: kdo mě nevychoval, :] ten mně rozkazuje. A kdo mě vychoval, leží v černej zemi, ten by rozkazoval, vjec mu možná není. Ach, rodiči milí, vy ste pochovaní; vy o tom nevíte, jaké mám súžení. Súží mě chudoba, nemám místa svého, a já dycky prosím Pána Boha svého, by mě dal místečko u Jána svatého.1)
Ach, Bože můj miuý z vysokého neba, nemožu sa najest sužebného chleba.
Ach, Bože můj, Bože z vysokeho neba! Nědaj že mi dočkać [: služebneho chleba. :] Služebny chlebiček cěžko zarobeny; ješče ho někraju, juž jest omuveny.1) Jeden ho omuvi, druhy ho odudle, třeci špetně hledzi, dy sobě ho kraju.2)
Bože můj nebeský z vysokého neba, nemožu se najest služebného chleba. Ja kdy si ho krájím, všecí pohlédajú, mne ubohú dívku slza polévajú. Ukrojím si krajíc, nenajím se ho nic, u maměnky skybku, ta je mně k užitku.

Pages