věčný / věčnost

Displaying 1 - 28 of 28
[: Ležel Lazar v nemoci, :] [: žádal od Boha pomoci. :] Přišeltě k boháčovi, žádal kus chleba ubohý. Boháč mu ho nechtěl dat, kázal ho psami ven vyštvat. Psíčkové ho litovali, rány jeho mu lízali. Odstup, Lazare, stolu, nečiň mi tu nic na mzdoru. Lazar stolu odstoupil, převelice se zarmoutil. Neminula hodina, přišla k Lazaru novina. Stroj se, Lazare, máš čas, jde pro tebe s nebe hlas,1) po té velké úzkosti dojdeš nebeské radosti. Přiletěli andělé a vzali ho na křídla. Na křídla ho pojali, do nebe se s ním brali. Otvírejte nám vrata, nesem milého brata. Posaďte ho na lůně, Pánu Bohu na klíně. Přineste mu stolici a vínečka sklenici. Nech se Lazar napije a nechať si odpočine. Neminula hodina, došla boháče novina: Stroj se, boháči, máš čas, jde pro tebe z pekla hlas. Jdou pro tebe ďáblové, luciperovi poslové. Boháč na to nic nedbal, nejdražší šaty na se bral. Pí a hoduj , duše má, šak máš dost na leta mnohá. Ďábli dva přiletěli a vzali ho na rohy. Na rohy ho ujali, do pekla s ním pospíchali. Když před peklo přijeli, na ně hlukem udeřili. Otevřte, tovaryši, nesem vám tělo i duši. Dejte pánu stolici, nalejte vína sklenici, čiré smoly konvici. Boháč vína okusil, plamen modrý z úst vypustil. Ach, přeběda, nastojte, co jest víno to nechutné! Chtěl-lis dobré víno pít, měl ses s chudými dělit a na světě lépe činit. Hledí boháč na stranu, zří Lazara v Božím lůnu. O, Lazare, bratře můj, omoč prst, ovlaž jazyk můj. Ať mne tak prudce nepálí, bratře Lazare rozmilý. Teprva mě bratrem zveš, kdy v ohni věčném bytuješ, byl jsi mi horší nežli pes. Skličila tě moc Boží, nespomáhá ti tvé zboží. Mám tam ještě dva bratry, rač jim po někom zkázati, aby lépe činili a s chudými se zdělili. Netřeba jim zkazovat, ví každý, jak se spravovat.
[: Šla Maria do kláštera, :] tam synáčka porodila. Porodila i povila, do jeslíček položila. Lež tu, synu, lež tu, milý, a já půjdu pro anděly. Andělé proň přiletěli, pod své křídla syna vzali. Letěli s ním pod nebesa, nebesa se otevřely. Křižíčky se poklonily, zvony samy zazvonily, dušičky se zradovaly. , Jedna jen se neraduje, kerá otce, matku bije. »A já sem hříšná nebila, a jenom sem pomyslila,« A dy jsi ty pomyslila, jako bys to učinila. A hned padla v věčný plameň, uchovej nás, Kriste, Amen.
Vyšla hvězda na kraj světa, osvítila do půl světa. Nebyla to hvězda jasná, než to byla panna krásná.1) Šla Maria, šla plačící, syna svého hledající. Přišla tě tam na údolí, nalezla tam Apoštoly. A vy, milí Apoštoli, co jste smutní, neveselí? My sme smutní, neveselí, že sme Krista neviděli. Neviděli, neslyšeli, jak ve čtvrtek při večeři. Když chléb lámal a rozdával a svou svatou krev nám dával. Jezte, píte, pamatujte, této noci mne ztratíte. A jak bylo po večeři, hned ti židi Krista jali. Octa, žluči nastrojili, na dřevo kříže přibili.2) Maria to uslyšela, hned pod svatý kříž běžela. A tam stála a plakala,3) kde ta svatá krev kapala. Kde ta svatá krev kapala, všady růže prokvétala. Co tu, matičko, stojíte, tak přežalostně hledíte? Jak tu nemám smutná státi, nad synáčkem naříkati! Když z něho krev svatá stříká; což jest ta bolest veliká! Sstup, můj synu, s kříže dolů, já za tebe trpět budu. Neplač, neplač, milá máti, třetího dne volím vstáti.4) Já netrpím za žádného, jen za hříchy světa zlého. A já trpím za křesťany, aby v pekle nezůstali. V pekle pálí věčný plamen, uchovej nás, Kriste. Amen.
Hlásný opovídaje hodiny večír takto zpívá: Chval každý duch Hospodina i Ježíše jeho syna, odbila devátá hodina. Svatý, milý Floriáne, této dědiny patrone, chraň nás od věčného ohně. Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden, odpočiňte s Pánem Bohem. Svatá Panenko Maria, matko naše milostivá, pros Ježíše, svého syna! By nám ráčil odpustiti, nás té noci ostříhati, od neštěstí ochrániti. Zrána: Chval každý duch Hospodina i Ježíše jeho syna, odbila již druhá hodina. Odbila druhá hodina, vstávej, vstávej, duše věrná, a poklekni na kolena! Vstávej, již bude svítati, máš Pána Boha chváliti, že tě ráčil ostříhati.
Ježíši, světlo života, potěšení všeho světa! Na zemi nejsem nežli host, uděl, ať sem hříchů svých prost. Mám před sebou práznou cestu k tvému nebeskému městu; tam je má vlasť zaslíbená, krví tvojí vysloužená. Tvé svaté bolestné rány jsou mé duše jisté schrány, v nichž by se skryla holubice a nebála se vichřice. Když mně smrtí stuhne srdce, budiž slovo tvé má svíce. A když nakloním své hlavy, přej mi, Christe, věčné slávy. Tvůj kříž berla k putování, tvůj kříž mé odpočívání; nechť tvé prostěradlo lněné jest mé roucho smrtedlné. Dej, ať před soudem obstojím, odsouzení se nebojím; otevři mně nebes vrata, když dokonám pouť života.
Má duše, schovej se, nepřítel blíží se. Já sem se schovala do ran Krista Pána, já již nebojím se. Ty Kristovy rány, to jsou moje brány, aby ve dně v noci neměl ke mně moci ten ďábel pekelný. Tobě, o, Ježíši, odevzdávám duši, veď ji a zastávej, padat ji nedávej, až můj čas vyprší. Pak, Kriste, duši mou, vem ji k sobě sebou, do věčné radosti, do nebeské vlasti, ať přebývá s tebou. Ještě taky žádám a svou prosbu skládám, za své dobrodince, v poslední hodince tobě jich oddávám.
Na tom světě nic stálého, on je všecek márný, moje leta taky idú rovno s hodinami. A dy přijde amen, složá na mne kamen, duša v skrúšenosti půjde do věčnosti, půjde na examen. Tenkráte se každý doví, jaké to tam bude; budem-li met dobré skutky, dobře nám tam půjde. Ale ty zlé skutky, ty budú zármutky, ty nás budú hnísti, ty na srdci hrýzti, ach, po všecky věky! Ale na to žádný člověk předce dbati nechce, jenom sobě naplňuje každý svoje měšce. Nech je mladý, starý, předce je lakomý, statky sobě shání, hříchu se nechrání, až dojde na máry.
(Zpívají děvy na smrtnou neděli) Poděkujme Pánu Bohu a vzdávejme čest a chválu jemu, neboť pro své umučení ráčil nám dat hříchů odpuštění. S nebe stúpil, ponížil se a z Marie Panny narodil se; tři a třicet let pracoval, a pak na svatém kříži umíral. Lámala matka své ruce, když viděla syna v těžké muce, od nepřátel zhaněného a na svatém kříži rozpjatého. Slyšela ho plačícího, viděla ho ukrvaveného, nemohla ho slovem těšit, ani jeho svátou krev zastavit. Svatá krev jest po něm tekla, z hlavy, z boku, z čistého života, a tá krev nás vykúpila z muk velikých, z horúcího pekla. Kriste, pro tvé umučení, račiž nám dat hříchů odpuštění, ať nás nezže věčný plamen, uchovej nás, Jezu Kriste. Amen.
Překrásná dennice, vzejdi v čas našeho zarmoucení! Ty jsi ten kořínek Jesse, k tobě hříšní modlíme se. Krásný kvítku libovonný, králi z Boha narozený. Srdce moje tebou jaté spočine v tvé lásce svaté. Rač mně milost prokázati, nade mnou se smilovati, o, můj Pane, můj Ježíši, přijmi za choť moji duši. Kriste, překrásná lílije, vykvetlá z Panny Marie, rozviň sklad své spanilosti, opoj duši svou milostí. Počátek jsi a skonání, milost tvá nás vždycky chrání. Uchop mne v své svaté ruce, ať tě nepustím dokonce. Čím víc lásku tvou rozjímám, víc tě milovati žádám; tvé milosti, o, můj Bože, kdož se nasytiti může? V libém ochrany tvé stínu beze strachu odpočinu, nebo na mé nepřátely obracuješ svoje střely. O, Ježíši, choti vzácný, připrav duši palác krásný, k večnému s tebou bydlení ozdob ji kmentem, perlami.
Sem pospěšte, ptáčátka, zvířátka, spívejte u děťátka: Spi, spi, spi, náš Ježíšku, spi. Sem, sem, jarní slavíčku, čížičku, spívej libou písničku: Spi, spi, spi, náš miláčku, spi. Čížiček pokřikuje, pokřikuje, hrdlička mu cukruje, spi, spi, spi, věčný králi, spi. Síkorka ho vítá k nám, vítá k nám: Ty jsi všeho světa Pán, spi, spi, spi, náš panáčku, spi. Zezulenka mu kuká, mu kuká, holoubek jemu vrká: Spi, spi, spi, dítě, sladce spi. Přiběhnultě zajíček, zajíček, pokleknul u jeslíček: Spi, spi, spi, věčný králi, spi. Dej, zajíčku, kožíšek, kožíšek, zimu snáší Ježíšek, ať spí, spí, ať v tepličku spí. »Kdož mě srstí přiodil, přiodil, než ty, jenž si mě stvořil? Ach, spi, spi, stvořiteli, spi. Cos mi dal, vem si zase, vem zase, dám se svléct v každém čase; spi, spi, spi, mocný králi, spi. Všechno, co kde živo jest, živo jest, prokazuje Bohu čest. Spi, spi, spi, dobrý Bože, spi. O, člověče rozumný, rozumný, patř na tvor nerozumný, jak ctí, ctí, svého Boha ctí.
Upřimnost pěkná cnost, ta bude trvat na věčnost. Miluj mě, bratře, já tebe, dostaneme se do nebe. Tam bude v nebi sláva má, Ježíš, Maria matka má. Maria, matičko milá, vypros nám milost u syna. U syna svého milého vypros nám milost každého.
Vím já zahrádku, místečko krásné, svítí tam slunce převelmi jasné. Pravda a víra, láska, pokora, do té zahrádky dvéře odvírá. Ach, Bože, komu ráčíš to dáti, ve tvé zahrádce slávy dojíti. Zde člověk dychtí po světské slávě, a zítra již má hrob na hřbitově. Zde pyšní lidé ve zlatě chodí, zítra je červi a žaby snědí. Já nežádám víc světské rozkoše, žádám já vidět Pána Ježíše. V tom věčném ráji, kde starci hrají, andělé pěkné písně zpívají. Raduj se, duše, a buď veselá, tvého zde bydla je chvílka malá. Budeš-li stále zde bojovati, chce ti Bůh za to korunu dáti.
Vzdejme čest Bohu samému, Bohu Otci nebeskému, jenž nás vše ráčil stvořiti a na tom světě říditi. Buď čest božská Bohu Synu, že z nás odňal věčnou vinu, kdy za nás ráčil trpěti, na dřevu kříže umříti. Buď čest i Duchu svatému, posvětiteli našemu, že nás na křtu svatém zplodil, dítkami Božími zvolil. Požehnej, Bože, ty dary, ať nám všem slouží ke zdraví, jako na svadbě chudobské, v městě Káni Galilejské. Ať jsou tělu k otavení, duši naší ke spasení. My tě chceme chválit vděčně, zde a v nebi nekonečně.
Žalostné kvílení, rozmilí křesťané, přesmutné loučení Panenky Marie s synáčkem svým nejmilejším, k hrozným mukám odsouzeným; k smrti se ubírá, žalostí omdlívá. »Matičko má milá, moje potěšení, hodina nastává smutného loučení. Již já musím na smrť jíti a hrozné muka trpěti; již se s tebou loučím, Bohu tě poroučím.« Synáčku můj milý, mé srdce rozmilé, ach, neopouštěj mne, matičky své milé. Rozpomeň se na mou lásku a na mou lítost mateřskou, neb nemám žádného krom tebe samého. »Matičko má milá, nemůž jinak býti, my se již musíme spolu rozloučiti. Již mě Jidáš židům zradí a mě falešně políbí, budou mě vázati, po zemi smýkati.« Synáčku můj milý, nech mne s tebou jíti, já volím za tebe ty muky trpěti. Stokrát chci raděj umříti, než bez tebe živa býti, mé srdce rozmilé, ach, k sobě vezmi mne. »Ach, to musí býti, matičko má milá, láska má mne nutí, Otec toho žádá. Všechen svět mám vykoupiti a smrti věčné zbaviti. K smrti se ubírám, tebe zanechávám.« Žalostná já máti, již sem opuštěná, již vidím synáčka, jak v krvi omdlívá, po všem těle sbičovaný a trním korunovaný, kříž přetěžký nese, bolestí se třese. Synáčka milého na kříž jsou přibili, když vypustil ducha, kopím bok prohnali; jak já nemám smutná býti, nad synáčkem omdlévati! Ze všech ran krev teče, pro tebe, člověče. O, hříšný člověče, vezmi si do srdce mého syna rány, mé velké trápení! Budeš-li to rozjímati, máš věčnou slávu dostati, budeš s mojím synem až na věky. Amen.
[: Pase pastýř ovce :] [: na zelenej lúce. :] Pan stoji na moscě, přeličuje ovce. Jedneho chybělo, baranka lyseho. Kaj je baran lysy, co chodzil do Nysy? Vlci mi ho vzali, do lesa zahnali. Čemu si psa něčval lebo sam něběhal? Psi něchcěli ščekać, ja sem němuh běhać. Z uterka na středu ovčiřička vedu kaci po ulici prosto k šibenici. Jak mila vidzěla, hněd k němu běžala. Tu maš, mila, šatku, na věčnu pamatku. Tu maš, mila, druhu, na věčnu posluhu.
Nebyla sem s milým jak v nedělu večer, před našima na kopečku, tam sa se mnú zešel, Jak sa se mnú zešel, ručenky podával: Dobrú noc ti, moja milá, dobrú noc ti dávám. Dobrú noc ti dávám, ale ne na věčnost, aby tebe pominula ta tvoja falešnosť. Falešný šohaju, falešný k nám nechoď, ešče sobě falešnějších kamarádů nevoď.1) Kamarádů nevoď, prosím ťa velice, odvalíš mně těžký kameň od mojeho srdce.
Jatelinko drobná, cos tak odrobněla? Nemožu ťa nažat z rána do večera. Už sem ťa nažala; do čeho ťa svážu? Švárný šohajíčku, po kom na ťa zkážu? A zkážu já, zkážu po malém poslíčku: Daj ti Bůh dobrú noc, můj milý synečku. Dobrú noc, dobrú noc, ale ne na věčnosť, až tebe, synečku, pomine falešnosť. Falešný galáne, nechoď mně na oči, nech sa mé srdenko za tebú netočí.
[: Mý červený pantličky, načiž já vás vážu, :] [: mám synečka daleko, :] po kém já mu zkážu? A zkážu mu, zkážu já po malým posličku: Dé ti Pán Bůh dobró noc, můj milé synečku. A dobró noc, dobró noc, ale ne na věčnosť, až tebe, můj synečku, pomine falešnosť. A pomine, pomine, lebo nepomine, lebo ta naša láska na věky zahyne.
Teče voda studená, nesmím koně brodiť, má milá je daleko, nesmím za ňó chodiť. Rozvijej se, rozvijej, červená růžičko, dej ti Pámbůh dobró noc, milá galanečko. »Rozvijej se, rozvijej, modrý tulipáne, dej ti Pámbuh dobró noc, můj milý galáne.« A dobró noc, dobró noc, ale ne na věčnosť, ale až tě pomine ta tvoja falešnosť. Ja, pomine, pomine, lebo nepomine, lebo ta naša láska na věky zahyne. Zahyne, zahyne, zahynóti musí, a šak tě k nám, synečku, černí ďási nosí.
Zdálo sa mi [: té noci, :] v posteli ležící; že můj milý [: vandruje :] [: k uherské hranici. :] Ach, vandruje, vandruje, už sa nenavrátí; ach, kdo už mně ubohé poctivost navrátí! Ach, poctivosť, poctivosť, což je to pěkná cnosť; a kdo si ju zachová, trvá mu na věčnosť. Kdyby sa ta poctivosť na vodě rodila, nejedna by panenka pro ňu sa brodila. Ale sa ta poctivosť na vodě nerodí, nejedna panenka nepoctivá chodí.
A co mně dáš, to mně dáš, Pane Bože věčný, ja, edem mně nedávaj starej baby s dětmi. A ta stará dudle jako pivná bečka, a mladá podskakuje jako veverečka. Dáme starej osucha, aby ho žuchlala, tej mladej na střevičky, aby si šupkala.1)
Copak tak, Aničko, smutná sedíš, na své bílé ruce smutně hledíš? Dyť se ti, Aničko, netřeba bát, šak ti ty rodiče nebudó lát. Tatíček je starý, máti stará, ona ti synečka vychovala, vychovala ti ho dle libosti, včil ti ho zadává do věčnosti.
Kdo si bere pro peníze, není stálý ve své víře, kdo pro krásu, ten do času, a kdo pro cnost,1) ten trvá na věčnost.
Nepůjdu od milej, až bude bílý den, naberu si lásky na celý ten týden. Nepůjdu od milej, až bude svítati, budu si od milej znamení pytati. »Dyž sem ti šohaju znamení dávala, Pána Boha jsem si na pomoc žádala. Pane Bože věčný, buď mi nápomocný, co sem si zvolila, pomož mi to nésti. Já sem si zvolila listek z rozmarýna, už mi nespomůže má celá rodina. Já sem si zvolila z růže červený květ, už mne nespomůže celý široký svět.
Poctivosť, poctivosť, co ona panuje! Kerá panna švárná, nech si jí šanuje. Nech si jí šanuje, do papírka sková, nech si jí mládencom opatrovat nedá. Ona by ju každá panna zachovala, dyby se synečkem v noci nesedala. Poctivost, poctivost, co je to pěkná cnosť! Kdo si ju zachová, trvá mu na věčnosť. Kdyby sa poctivosť na skale1) rodila, nejedna panenka by na ňu chodila.2) Ale sa poctivost na skale nerodí, nejedna panenka bez věnečka chodí.
Dycky ta novina mně za novinou jde, že už můj bratříček brzy z vojny přijde. Přišla mně novina z francouské krajiny, že mého bratříčka Francouzi zabili. Již je naše radost u věčného Boha, již si náš bratříček nebude stěžovat. Jeho bílé tělo v černé zemi leží a jeho srdečko o žalosti neví. Černá zem, černá zem, jen ty se rozpomeň, Moravca nám propusť a Francouza si vem.
Na svatého Řehoře památka se činí, svátá církev všeobecná po všem světě nyní. Kdo své dítky miluje, vede jich k dobrému a posílá jich do školy, ať se učí tomu. Nejprvé Boha znáti, Stvořitele svého, víru svátou rozmnožovat dle rozkazu jeho. Pak-li žáků nemáte, na papír nám dejte, jedným grošem nebo dvouma málo schudobnete. Však vám Bůh nahradí, dá vám požehnání a po smrti věčnou radost v nebi přebývání.
[: Ach, Bože můj všemohuci, :] račils mě na svět stvořici. Ach, jako to polne kvici, na ktere milo patřici. A pokud sum mlade leta, kvici to pro mne rozkveta, na duši se něpamata. A jak přijdu stare leta, to se duše, to se leka. Vidzi ona smrci smutnu, vidzi střelu přeukrutnu. Ach, jak ona měři po mně, ohnivým šipem střeli do mne. A jak duše z cěla vyjdzě, to před sudce smutna půjdzě. Pan ji budzě ukazovac, ruce, nohe přebodzene, svate boky odevřene. Pohledz, člověče zuchvaly, na svu duši jsi nědbaly. Jak sem pro tebe pracoval, než sem cě ja z pekla pojal. A tys něbyl temu vděčny, musiš teraz v oheň věčny. Ach, Pane Ježiši Kriste, vedz nas po te svate cescě.