myslet

Displaying 1 - 63 of 63
Propusť mě, můj milej, propusť: jsi falešnej – Bůh ti odpusť! propusť mé ze slibu mého, budu čekat na jiného. Ty si myslíš, že já nevím? a já se ti všeho dovím, co, ty synku, co ty děláš: že sobě jiny namlouváš!
Co jsi, můj holečku, co jsi myslil, žes mě pro chudobu z lásky pustil? Já se pro tě ve dne, v noci trápím: a ty máš myšlení jinde zatím! Falešná tvá láska, falešnej svět: když si’s mě nechtěl vzít, moh‘ si říct hned! Já byla bych na tě nemyslila: jiného si za tě vyvolila. Co pak si zakládáš na bohatství? však vidíš příkladů všady dosti. Jsú lidi, že měli kolik tisíc: všecko jim ušlo pryč, nemají nic. Peníze uplynu jako voda: a tobě vostane mrcha žena!
Teče voda, teče po potoce k řece: namluvil si mladý hulán modrooké děvče. Ach mámo, mamičko! dodejte mně rady: naučil se za mnou chodit jeden hulán mladý. „Ach dcero, dcero má! zanechej hulána: huláni ti pryč odjedou, ty zůstaneš sama.“ Ach mámo, mamičko! špatná vaše rada: já už mám šaty svázané, půjdu s hulánama. Huláni, huláni! pěkné koně máte: já bych s vámi taky jela, kterého mně dáte? „Žádného jiného, než toho vraného: pěkně bude osedlaný, sedneš si na něho.“ Když bylo po roce, vrátila se k matce, přinesla si hulaňátko v strakaté peřince. Ach mámo, mamičko! pomozte nyníčko: bude vám moje děťátko říkati: Babičko! „Ach dcero, dcero má! špatná moje rada: nechť tobě nyní pomůže, s kým jsi radu brala!“ Ach Bože, pře-Bože! co jsem já myslela, že jsem svou milou matičku poslechnout nechtěla! Teď jsem osaměla, jako holubička, kterážto letí do světa, hledajíc samečka. Teď jsem osaměla, jako hruška v poli: když hrušky jsou očesaný, ona smutně stoji. Teď jsem osaměla, jako kůl u cesty: teprva nyní poznávám, jaké mám neštěstí!
Pověz mně, má milá rozmilá! proč ti paňmáma brání? „Brání mně pro tebe, potěšení moje, že nemáš pole žádny.“ Ač nemám políček ani luk, přece jsem na světě rád může mně pán Bůh dát, že budu milovat děvče jak karafiját. Karafiját pěkný červený ten svoji krásu mění: ty pak myslíš sobě, potěšení moje, že už nad tebe není. Dost jsem se za tebou nachodil, dost jsem já pro tě vystál: když jsi mi od Boha souzena nebyla, přece jsem tě nedostal. Když jsi mne pro lásku nechtěla, pro statek o tě nedbám: když jsi mne nechtěla, má milá rozmilá, pošlapu cestu jinam! Pověz mně, och má znej milejší! proč pak tě váši brání? „Bráni mě pro tebe, můj chlapče! že nemáš pole žádny.“ Třebas já pole, luky neměl, přece jsem na světě rád: pán Bůh mně může dát milovat dívčici jak krafíját. Což pak se, má milá, domníváš, že jsi ty sama v světě? nejedna matička dceru má, že jako růže květe! Což pak se, má milá, domníváš, že se tě budu prosit? když ještě císař pán koně má, kterej mě může nosit!
Kukačka kuká, holoubek vrká na zelenej volši: což ty si myslíš, můj. znejmilejší, že jsem já nejhorší? Ach nejsem nejsem, šáteček dej sem, á ti ho vyperu: abys měl bílej, až pudeš k jinej v sobotu k večeru. 1) 1) pozveš mě na svatbu.
Kdybych já věděla, že budeš můj, dala bych já tobě prstýnek svůj: ale že ty myslíš jinam, ani ti prstýnek nosit nedám. Kdybych já věděla, že budeš můj, dala bych já tobě šáteček svůj: ale že ty myslíš jinam, ani ti šáteček špinit nedám!
Jest-li mě ráda máš, vyprodej, kde co máš, abys mě z té vojny vyplatila; jest-li mě vyplatíš, na mně to neztratíš: za to ty pak budeš moje milá. ..Můj zlatej holoubku! kdybys měl chaloupku, ještě bych si na tě pomyslila: ale do podruží, to mě všecko mrzí, to mně má matička váli nedá.“ Kdybys měl stateček, jako jsi chlapíček, panímáma by nám nebránila: ale do podruží to ji všecko mrzí; to mně panímáma nedovolí. Kdyby byl stateček jako je chlapeček, žeby mu matička dceru dala: ale do podružství že ji nepropustí, žeby jí radši smrt udělala!
Slunéčko zachází, potěšení moje, slunéčko zachází už za horu: o tom já dobře vím, a v tom se nemejlím, že tě, má panenko, nedostanu. Stezička šlapaná lesíčkem nahoru, stezička šlapaná, má milá, k vám: kdybych to byl věděl, že svoji nebudem, byl bych já stezičku šlapal jinam. Přeškoda, má milá, že nejsi upřímná, přeškoda, má milá, že’s tak hrdá; myslíš si o sobě, že není nad tebe: však ona tě zmejlí naděje tvá!
Přiletěl slavíček, sed na větvičku; přiletěl zas druhý, zpíval písničku: že má nejmilejší už jiného má, ten že je hezčejší, nežli prý jsem já. Když se ti nelíbím, krk si nezlomím: já se pro tě předce ještě ožením; jsem-li jí ošklivej, ať se nesměje: dostanu vždy hezčí, nežli ona je. Přiletěl slavíček, sed na jedličku; přiletěl tam druhej, zpíval písničku, a to píseň takovou krásnou, zpanilou: že můj milej šlape cestu za jinou. Což on sobě myslí, že budu plakat, když on bude cestu za jinou šlapat? blázen bych já byla, abych plakala, pro jedno stvořeni smutek nosila!
Chlumeckej zámeček 1) z drobného kamení, šel tudy můj milej, nedal pozdravení. Když nedal, ať nedal, snad se na mé hněvá? chceš-li se hněvati, hněvejme se oba. Nemluvme na sebe ani půl slovíčka: snad jsem já pro tebe chudobná děvečka? Jsem-li já děvečka chudobné mateře, já přece nevyjdu pro tebe za dveře. Ty snad sobě myslíš, že já pro tě vzkážu: a já tu tvou lásku za onuci vážu! 1) To naše stavení z drobného kameni atd.
Hezká bys ty byla, přes tebe tu není: jen škoda, přeškoda, že těch peněz není! „Na peníze se ptáš, budu-li je míti: napřed se mne zeptej, budu-li tě chtíti! Jest-li že ty hledáš bohaté dívčice: já o tě nestojím, třebas měl tisíce!“ Přeškoda, má milá, že těch šajnů není: přes tebe, má milá, přes tebe tu není! „Na šajny ty se ptáš, budu-li je míti: a mne se nezeptáš, budu-li tě chtíti! Ty sobě snad myslíš, že jsi ty jurista: já bych tě nechtěla, kdybys měl čtyry sta. Čtyry sta dukátu – já dvacet trojníku: přec bych tě nechtěla, fortelný chasníku!
Ta mlynářka zlá hezkou dceru má: klekni, chlapče, proti domu, pomodli se pánu Bohu, ona ti ji dá. „Ach nedá, nedá! 1) ona ji schová: myslí si, že přijde pro ni čtvero párů vraných koní s kolma zlatejma.“ 1) Kdybych já ji chtěl, dávno bych ji měl: ale že jí nechci, poručím ji ševci, aby si ji vzel.
Co pak si myslíš, že já se nevdám, když já hedbávnej fěrtoušek nemám? jest-li ho nemám, já si ho zjednám: tobě se přeci podvádět nedám!
Můj milej si myslí, že budu plakat, když on bude cestu za jinou šlapat: blázen bych byla, abych plakala, pro jedno stvoření srdce trápila.
Ty si myslíš, má panenko, že já tebe musím mít: to je ještě na mej vůli, budu-li já tebe chtít; děvčátek je v světě dost, lehce si můžu pomoct, můžu sobě onačejší nežli ty jsi namluvit
Přeškoda, má milá, že nejsi upřímná; přeškoda, má milá, že’s tak hrdá: myslíš si o sobě, že není přes tebe: však ona tě zmejlí tvá naděje!
Přišel-tě k nám na námluvy, ani neřek‘: Zdař Bůh! on si mysli, hadronoška, že hned si ho vezmu! Vždyť pak nemá nic jiného, nežli ty dvě ovce: a ty, kdo ví, jsou-li jeho? zeptáme se otce. Táta praví, že jsou, že jsou, že jsou hodně tlustý; že jsou dobře vypaseny – budou do kapusty! Šel mimo mne, okolo mne, ani neřek‘: Zdař Bůh! on si mysli, netopírek, že já si ho vezmu! Punčošky má po Nymbursko, botky papírový; čepičku má z pavučinky, myší pírko za ní.
Nevybírej, nepřebírej, abys nepřebrala, abys potom nedostala, cobys pak nerada. Hrabě pro tě nepřijede, ani pán od stavu: nemysli si tak vysoko, tu ti dávám radu. Jest-li myslíš na hejtmana, neb na purkrabího: nedostaneš důchodního, ani obročního. Písař když tě pomiluje, dá pak tobě kvinde, napíše ti ceduličku: „Hledej sobě jinde!“ A když‘ po všech naposledy nádenník jí přijde; potom si ho ráda veme, sic na ocet zbyde! Jak ho bude milovali, tak on bude taky; budou spolu chodívali na ty pansky mlaty. – Naposledy po všech všudy pastucha jí přišel: Chce-li si mě panna vzíti, budu její manžel. „Můj pán není žádnej slouha, on je kancelisla: nosí péro na rameně, když vyhání z města. On to péro ráno vezme, dělá na něj: hou, hu! vstaňte, holky, vyhánějte krávy, voly k houfu!“
Alou, páni muzikanti! všem s kuráží, a mně taky: jakou já na mysli mám, takovou vám zazpívám. Měl jsem holku vedle ze vsi, měl jsem ji rád, už ji nechci; měl jsem ji rád dvě léta – už po lásce je veta! Dva mily za sebou vodí, jeden jde k ní, druhej od ní: ona oba ráda má, a tu láska přestává! Vždyť si můžu ještě vybrat rozmarínu, karafiját; z trní růže pichlavá, jako panna podvodná. a falešná panna srdce; z trní růži nechci mít, a s falešnou jsem už kvit.
Lepší je žitečko nežli oves; lepší je mládenec nežli vdovec: mládenec si lehne na podušku, a vdovec vzpomíná na nebožku Lepší je pivečko nežli voda; lepší je panenka nežli vdova: panenka si lehne, nic neříká, vdova má na mysli nebožtíka.
Já jsem, lidi, já jsem miloval jen špásem; teď jsem myslil opravdu, musím jíti na faru. Pane páter! prosím, klobouk v ruce nosím: toho špásu nechejte, s mou milou mě oddejte. Já jsem, já jsem, já jsem! miloval jsem špásem: když jsem začal opravdu, musil jsem jít na faru. Faláře jsem prosil, klobouk v ruce nosil, aby mi to odpustil, čeho jsem se dopustil. On odpustit nechce, až si vezmu děvče: jest-li si ji nevezmu, že musím jít na vojnu.
Andulko! co si myslíš? já dělám nad tebou kříž: dělám ho nad tebou, že už tě odvedou, že už mně víc nespatříš!
Pověz ty mně, hvězdičko má, 1) jsi-li jasná, nebo tmavá? Jsi-li tmavá, vyjasni se: má panenko, rozmysli se. „Já jsem se už rozmyslila, otce, matku opustila. Otce, matku i přátele, zvolila si jenom tebe. A ne na rok, na dvě léta: ale do skonání světa. Do skonání mého, tvého, nepohlednout na žádného. Nepohlednout, nezasmát se, jenom k tobě míti srdce!“ 1) Proč, kalino, v struze stojíš? snad se tuze sucha bojíš? Stoj, kalino! neboj ty se: má panenko, rozmysli se atd.
Co pak si, můj chlapče, myslíš, když mě vidíš, nebo slyšíš? „Když té vidím, nic neříkám; když tě slyším, smutně vzdychám!“
Když jsem já šel zvonit, on tam na mě číhal. Já jsem ho tam viděl, jak se ke zdi krčil. Myslíš, že tě neznám? vždyť jsi Martin z fary! Zdvihal na mě kámen, pravil: „Že tě praštím!“ Já se tě nebojím, jak jseš o kus větší! Praštil jsem jim o zem a utek‘ jsem domů.
Ti Mrákotští páni když na bukvice šli, ztratili paruku, více jí nenašli. Když pak domů přišli, do rady se sešli, a tam se radili, kdeby ji zas našli. Paruka je v lese, všecka rozškubána, leží tam pod bukem, jako chcíplá vrána. Namířil myslivec, myslil že je sova: a ona paruka z rady primasova! Řásenskej myslivec ten je jejich zprávčí, a on nejlepší ví, co Mrákotské tlačí: ach tlačí je, tlačí, že nemají plášti, že je roztrhali na bukvicích v chrastí.
Vždycky jsem myslíval, že je vojna špás: že tam budu tejden, nebo dvě neděle, přijdn domu zas. Tejden, dvě neděle, nebo hodinu: ach, to sám pán Bůh ví, mý rodiče zlaty, kde já zahynu! Zahynu-li v Turcích, nebo Francouzích: což bude matička pro svého miláčka těžké srdce mít! Ani tak matička, jako má milá, ta která mne vždycky po ty časy všecky v srdci nosila. Když přišel za bránu, šátečkem točil: Návrat mně, má milá, Andulko rozmilá, co jsem ti půjčil. „Nemohu navrátit, nejsem povinna: ať ti to navrátí, můj Jeníčku zlatý, na vojně jiná.“
Už nebudou víc ty časy, které někdy bývaly; už se nebudem tak mívat, jak se naši mívali. Ten svět zlořečený, celý převrácený: nebývalo jindy lak všecko naopak. Kde jsi který z starých Čechů, pohleď trochu z hřbitova; zajisté bys nyní řekl: Umřu já radši znova! Tak se nyní plete v tom zmateném světě: vždyť to nebývalo tak všecko naopak. Rozum lidský na se béře, co unesti nemůže; nepřeměň dobrým loktem na svém těle té kůže. Jak se zdá, tak střelí, necht trefí, neb chybí; myslí, že je dobře tak, zatím naopak. Víry, lásky, upřímnosti ani jiskra nedoutná; za to nyní jen panuje faleš, hana pokoutná. Kdo s koho, ten toho, ne málo, radš mnoho; nebývalo jindy tak všecko naopak. Kde upřímnost staročeská, která někdy bývala? Pominula, zahynula s těma lidma starýma. Kde jindy upřímnost, nyní lež, podvodnost; jest to na tom světě tak všecko naopak. Na starého pána Boha mladí zapomínají, jako by už ani nebyl, mnozí nyní dělají: nepřijde do hlavy, že se smrt dostaví, že nás též obrátí tak všecky naopak.
Ja som si myslela, že je hento kostel
Ai, pošla nám panenka Maria, pošla ona zrana do kostela. Potkala ju svata Alžbětyja, kaj tež iděš, sestřičko ma mila? A ja idu, sestro, do kostela, posluchať mše, svateho nešpora.1) Nechoď ty tam, sestřičko ma milá, bo sem ja tam včeraj večer byla. Lide tam o tobě povědaji, ba i z toho velku radost maji, že maš zrodiť Pana Jezu Krista, po porodu maš byť panna čista. Kterak by to, sestro, mohlo byti, abych měla Krista poroditi, po porodu čistu pannu byti? Jak živa sem muže něpoznala, ani tež sem na mysli něměla. Maš ty syna, maš ho poroditi, po porodu čistu pannu byti. A o tobě, sestřičko, pravija, že porodiš, to svateho Jana. Sestry sobě ruky podavaly, pacholatka v životech plesaly.2) Pověz ty mně, mily svaty Jane, kdy tvojeho narozeni budě? Budě mi ho střed milého léta, budě hojnost po všem světě květa. Budě kvitnuť rež, ba i pšenica, budě spivať ptáček křepelica. Pověz ty mně,3) mily Kriste Pane, kdy tvojeho narozeni budě? Buděť mi ho na ty slavne hody, jak zamrznu po všem světě vody. Něuvidi ptačka křepelice, edem same zimne metelice.4)
Šel Pán Bůh na procházku, pod pekelnú bránu. Všecky dvéře zavřeny, na zámky zamčeny. Jak Pán do dveří stušil, hned zámky porušil. Co jest to za mocný Pán, že ruší zámky nám? »Já jsem Pán. Bůh s výsosti, přišel jsem pro duše.« Vem si jednu lebo dvě, jdi s něma do ráje. »Já nejidu pro jednu, ani pro dvě, pro tři; já jsem přišel pro všecky, pro věrné dušičky.« Všecky duše řadem jdou, vesele zpívají; jenom jedna smutná jde, žalostivě plače. Proč, dušičko, smutná jdeš, žalostivě plačeš? »Proč bych smutná nebyla? Otce, máti bila. Ach, nebila, nebila, jenom jsem myslela.1) Za to pomyšlení Boha jsem ztratila.«2) Horší jest pomyšlení nežli udeření.
[: Šla Maria do kláštera, :] tam synáčka porodila. Porodila i povila, do jeslíček položila. Lež tu, synu, lež tu, milý, a já půjdu pro anděly. Andělé proň přiletěli, pod své křídla syna vzali. Letěli s ním pod nebesa, nebesa se otevřely. Křižíčky se poklonily, zvony samy zazvonily, dušičky se zradovaly. , Jedna jen se neraduje, kerá otce, matku bije. »A já sem hříšná nebila, a jenom sem pomyslila,« A dy jsi ty pomyslila, jako bys to učinila. A hned padla v věčný plameň, uchovej nás, Kriste, Amen.
Ma mila dzěvečko, jak se pěkna zdáš! Edem spomeň na to, že jsi popel, blato, koněc lasky maš. Nač jsi ty, dzěvečko, nač jsi myslela? Stvořitele sveho, Ježiše mileho, jsi opusciła! Edem, ty dzěvečko, světa zaněchaj! Stvořitele sveho, Ježiše mileho, za ženicha měj. Marii Přiborsku sem si oblibil.*) Kdo se ji něspusci, ona něopusci, že by pochybil.
O, hory, kopce a doliny, jak jste mně bývaly upřímny! Když jsem vámi chodíval, měsíček mně pěkně svítíval. Svítily hvězdičky překrásné, obloha, celé nebe jasné, všecko všady vesele, utěšení moje spanilé. Chodil jsem přes všecky doliny, přes hory, louky a roviny, chodníček mně ubýval, když jsem si na Boha myslíval. Myslil jsem v srdci svém na něho, rozjímal jsem ty skutky jeho: Bože, jak jsi rozmilý, slavný, dobrotivý, spanilý! Krásu tvou zvěstuje obloha, dobrotu dobrodiní mnohá, nebe, země, dílo tvé, k lásce probuzuje srdce mé. Každý pozemský tvor tě vzývá, pták, jenžto nad mou hlavou zpívá, všecko tě oslavuje, nade mnou moc Boží zvěstuje. Půjdu tak ve svatém pokoji, Pán Bůh mě na cestě zprovodí; doveď, Pane, doveď mě po této časnosti do nebe.
Při jednej dolině větr profukuje, při druhej dolině snížek poletuje. Při třetí dolině vdova dům buduje, vdova dům buduje, kolem ho cifruje. Jedú Turci, jedú, před domem stanuli, před domem stanuli, na vdovu volali. Vdovo, milá vdovo, zanech budování, zanech budování a povandruj s námi. 1) Pane, milý pane, já bych vandrovala, kam bych děla dítky, ubohé sirotky? Jedno daj do škole, budeš mět školáka, druhé daj do dvora, budeš mět dvořáka. 2) A tú třetí Anku, tu si daj do zámku, tu si daj do zámku, budeš mět hajtmanku. A to štvrté, malé, to s sebú vezmeme, to s sebú vezmeme, až povandrujeme. Děti, moje děti, ostávajte s Bohem, ostávajte s Bohem, už já povandrujem. Mamičko má milá, daj nám groš lebo dva, daj nám groš lebo dva, kúpíme si chleba. Děti, milé děti, pod ploty sedajte, pod ploty sedajte, chleba si pytajte. Dyž k horám dojeli, syn sa jí rozplakal, syn sa jí rozplakal, pán sa jí rozhněval. 3) Vdovo, milá vdovo, s dětma sem ťa nebral, než sem ťa bral samu za svú věrnú ženu. 4) Vdova nemeškala, březu ohýbala, vintušku vázala, syna do ní kladla. 5) Synu, milý synu, dyž bude pršati, to ťa bude, synu, máti napájati. Dyž bude, můj synu, snížek poletovat, to ťa bude, synu, máti nakrmovat. Dyž bude, můj synu, listeček padati, to ťa bude, synu, máti odívati. Dyž bude, můj synu, vycházet hvězdička, ty budeš mysleti, že ide mamička. Dyž bude, můj synu, vycházet měsíček, ty budeš mysleti, že ide tatíček. Dyž bude, můj synu, větříček fúkati, to ťa bude, synu, máti kolébati. A dyž už zajeli za ty třetí hory, Turek sa ohledl, na vdovu pohledl: Vdovo, milá vdovo, cos to udělala? Dy’s svoje sirotky v světě zanechala. A dyž už zajeli za hory daleko, teprv milú vdovu bolelo srdéčko. Bolelo, bolelo nad dětma jejíma, srdečko v ní puklo nad dětma drobnýma.
Na jednej dolině snížek poletuje, na druhej dolině vdova dům buduje. Vdovo, milá vdovo, zanech budování, zanech budování a povandruj s námi. Jak bych já ubohá s vámi vandrovala, komu bych ubohé sirotky nechala? Jedno daj bratrovi a druhé švagrovi, a to nemluvňátko povandruje s námi. A dy sú přijeli prostřed bílej hory, Turek jí povídá: Nebral sem tě s dětmi, než sem tě vzal samu za poctivú ženu. Máti nemeškala, bučí zohýbala, vintušek vázala, synáčka tam dala. Dyž bude, synáčku, větřícek fúkati, tenkrát sobě mysli: Kolíbá mě máti. Dyž bude, synáčku, snížek poletovat, tenkrát bude tebe máti nakrmovat. Dyž bude, synáčku, deščíček pršeti, budeš sobě myslet: Napájí mě máti.
[: Stála Kačenka u Dunaja, :] bilé noženky umývala. A keď jich ona umývala, hořce, žalostně zaplakala. Len jedneho syna mala, hodila ho do Dunaja. Dolů, synu, dolů vodú a já ešče pannú budu. Stála baba za Vážinú, počúvala Katerinu. 1) Hned ta baba nemeškala, rychtářičkom vědět dala. Rychtaříci, zlá novina, utopila Kača syna. Rychtaříci nemeškali, hned Kačenku chytit dali. Posadili ju na stoličku: Zmysli sobě na mamičku. Pozři, Kačko, ven okjenci, jidu-i tam otec, máti? Neidú tam otec, máti, než tam idú štyrja kati, koho’s budú utrácati. Teba, Kačko, teba samú, žes chtěla byt ešče pannú. Keď Kačenku utrácali, všeci mládenci plakali.
Aj, hora, hora, zelená hora, [: a z tej horečky kdosi mě volá. :] Aj, volá, volá galanka moja: Poď k nám, synečku, sem sama doma. Sem sama doma, žádného není, poď k nám, synečku, mé potěšení. Žádného není, svítí měsíček, pod k nám, synečku, zpívá slavíček. Já k vám nepůjdu, ešče skoro je, nebudeš, děvče, nebudeš moje. Nebudeš moje, a ani nesmis, darmo si, děvče, darmo si myslíš.
Co si myslíš, moja miuá, se mnú učiniti? Snaď si myslíš své panenství se mnú zatajiti? A já mosím, moja miuá, do kláštera íti, tam mně daua paní mamka černé šaty šíti. Šaty šijú, vuasy řežú, kabát oblekajú, principie, breviáře na stůu předkuadajú. Vysedua si do okénka, viděua miuého: Ach, Bože můj najmilejší, snad skočím pro něho. Vysedua si do druhého, viděua z růže květ: Ach, Bože můj najmilejší, snad skočím proňho hned. Vysedua si do třetího, viděua Míšenku, měu on očka upuakané jak zrauú višenku.
Chodníček bělavý mezi vinohrady; pověz mně, má milá, máme-li se rádi. »Copak si ty myslíš, že já tě mám ráda? Já se ti vysměju, stúpna ti za záda.« A co si ty myslíš, že já tě mět mosím? Takové panenky pod špalíčkem nosím.
Krajino, krajino, krajino, co jsi tak neveselá? Kyž je mně věc možná tam býti, kam jsem pomyslila. Pomyslela jsem já sobě do pole šerého, abych tam mohla spatřiti synečka mjilýho. Spatřila jsem tam jelinka, on si bystře skáče, spomněla jsem na synečka, mé srdečko pláče.
Má panenko milá, nic se ty nedurdi, dyž já ti vypovím, jiného si najdi. Copak si ty myslíš, že si sám na světě? Dyť mně ješče nekde růžička vykvete. Vykvetla mně v krátce vedlivá v zahrádce, a ta potěšuje mé upřímné srdce. Měla sem galána, měla sem ho ráda, už mně ho odvedla ta vedlejší dáma. Dy sis ho odvedla, včil si ho měj ráda, včil ho sobě uvaž na hrbaté záda.
Oči, černe oči, jak černa mrakava, [: poviz mi, děvečko, :] o keho’s plakala? A ja sem plakala, synečku, o tebe, stal si pod okenkem, pršelo na tebe. Pršely na tebe velke krapě dešča, něnadala sem se takoveho ščesťa. Něnadala sem se, ani se něnadam, že by se mi vratil starodavny galan. Un se něnavrati, un se na mne hněva, že sem s jinym stala, slovečko mluvila. A un sobě myslil, že sem mu slibila; a to něni slibiť, slovečko promluviť.
Jezerečko vyschlo, rybky vyskakaly, poviz mi, dzěvucho, esli budzěm svoji? Ja ci dněs něpovim, dněskaj ani zitra, bo by mi srdečko od žalosci puklo. Rozhněval se hrubě můj syneček na mne, sama smutna něvim, co za přičina je. To je ta přičina, žech s jinym mluvila; a un sobě myslil, žech mu přislibila. Či to hnědž přislibi, jak slovečko mluvi? Třeba se to najprv macičky poradzić. Macičko, macičko, co vy tež pravicě? Něber ty ho sobě, roztomile dzicě! Vy scě sobě vzali, co se vam libilo, mi si vzač nědacě, co by mne cěšilo.
[: Pověz ty mně, hvězdičko má, :] jsi-li jasná lebo tmavá? Jsi-li tmavá, rozjasni se; má panenko, rozmysli se. Já sem se už rozmyslila, na tebe sem zapomněla. Zapomněla, ale těžce, mé srdečko plače ešče.
Přes ten Slavíč čistá voda teče, moja milá přežalostně plače. Jak já nemám smutna zaplakali? Miloval mě, strojí mě nechati. Miloval mě, ale ne na dlúze; zpomenu si na jiného brze, zpomenu si na svého synečka, on k nám přišel, nemluvil slovečka. On k nám přišel a nechtěl odjíti, on si myslil, že budu prositi. A já bych tě černým ďásom dala, než bych já tě, synečku, prosila. »Rozpomeň se, má panenko, na to, že je láska dražší nežli zlato.« Já sem si to dávno rozpomněla, na tebe sem, synku, zapomněla.
Co mi doš, mo milo, jak od tebě půjdu? Hedbovno šatečku, jak na ňu napřadu. Ach, už sem napřadla a i namotala, už sem ju, synečku, i do tkoča dala. Dala sem ju dzělać všelijake formy, jo sem si myslela, že si synek švorny. A tys je śvidraty na obě dvě oči, to moje srdečko žalem se rozskoči. Žalem se rozskoči, žalem něskonanym, že z meho věnečka listky opadaly. Listky opadaly, ratolesci stojo, něbudu, synečku, něbudu ja tvoja.
Na nasilskym poli stromeček stoji, a na něm žulty květ; o! dočkaj ty, dočkaj, moja najmilejša, hodzinu sedym let. Co si ty je za pan, dy ja čekać mám hodzinu sedym let? To ja mam jinšeho, stokrate milšiho, co se mne vezme hned. Holubek urka, kukulenka kuka za dvorem na olši, o to se ty mysliš, moja najmilejša, že ja sem najhorší? O, nejsem, nejsem, šatečku daj sem, ač ći ju vyperu, abys ju měl bilu, když povedzěš jinu do tanečka v nědzělu.
Pověz mi, děvucho, ežli buděš moja, až moje koničky za vraty něstoja. Bo moje koničky penize koštuju, až mi podkověnek ze zlata něpsuju. Moje podkověnky ze sameho zlata, a tys je, děvucho, přece ledajaka. Ně tak ledajaka, jak se mi nělibiš, davno k jinši chodim, a ty o tym něviš. Chodim ja k děvuše, co ma černe oči, něchodim ja ve dně, ale chodim v noci. »A ty sobě mysliš, že ku tobě zkažu, take gavalery pod koleno važu.«
Štyry mile lesa, lesa březoveho, vyprovoď mě, moja mila naprostřed do něho. Ja bych cě vyvedla ba i přez celučky, ale se cě, synku, bojim, bo jsi je malučky. Bojim ja se, bojim synečka maleho, aby mi něukrad věnka zeleneho. A ty sobě mysliš, žech ci věnek ukrad, jak jsi včeraj šla na vodu, do studně ci upad. Sahaj ho, děvucho, pravu ručku do dna, ježli ho dostaněš, to ho buděš hodna. Dostala, dostala, ale už něcely, bo už ty červene kvitka z něho uletěly.
[: Včera odpoledňa :] [: vysoko kosičky vyšly. :] Moja galanečka ošidit mňa myslí. Ošidí ona mňa: ošidí ju Pán Bůh. A já si pro tebe galanečku najdu.
Vyšly ryby, vyšly z Moravy do Visly; pověz mně, dcerečko, máš-i ty mia v mysli? Byla bych já blázen, dybych pověděla, že bych si, synečku, na tebe myslela! Do našeho dvora teče voda dvoja, nemysli, synečku, že já budu tvoja. V tom našem dvorečku kopec na kopečku, a já tebe nechcu, falešný synečku.
Vyšly rybky, vyšly z Dunaje do Visly, néni tu děvčiny podle mojí mysli. Co sem se nachodil po tej tmavej noci, ešče sem neviděl dubovej nemoci. Dubovej nemoci, hrabového sádla, už je má galánka u černého ďábla.
[: Stůj, jabluňko, nehejbej se, :] má panenko, rozmejšlej se. Já už sem se rozmyslila, mou matičku opustila. Na jablunce jsou jablička, na kytijce je pantlička. Pustila sem po Dunaji s červenýma fáborami.
Už jsi ty, Aničko, už jsi ty roznaša, už sme ťa dovedli domů od sobáša. Ja, cože’s ty puakaua, dyž ťa sobášili? Bodaj’s ty mysleua běžat za inými. A já sem sa báua tej tvojej mateře, dyž ona má jazyk ze samej ocele. Neboj sa, Aničko, tej mojej matere, šak ona ten jazyk do roka zedere. »A dyž ho zedere, dá ho oceuovat a mně nebožátku bude ubližovat.« Neboj sa, Aničko, tej mojej matere, dyž ti neco poví, dáme ju za dveře. Já bych sa, Janíčku, Pána Boha báua, dyby tvá maměnka za dveřama stáua.
Máte mia, maměnko, máte mia jedinú, nevydávajte mia na druhú dědinu. Keď mia tam vydáte, banovat budete, má stará matičko, včiu mně pomáhajte! Vybiraua jsem si mezi malinama, ale jsem si, Bože, kyseuú vybraua. Kyseuú, kyseuú, takovú kyseuú, neuvidíte mia jak živa veseuú. Vedua sem si, vedua jako ze sta jedna, z vysokej stoličky na nízkú sem sedua. Já sem si mysleua, že si já provedu, že z nízkej stoličky na vysokú sednu. Já sem sa vydaua, leda muža měua, leda ludé řekli, že jsu muadá žena. Já sem si mysleua, že mně dobře bude, že mně mojej kráse jak živ neubude. Už mně moje kráse pomali ubývá, už mně ju šohajek na chrbtě odbíjá.
Na rynku v Bystřici je vysoká veža, ta moja maměnka dávno pod ňú ležá. Ležá oni, ležá nedaleko dveří, nedaleko dveří rozmarýn zelený. Černá zem, černá zem, daj ven maměnku mú, nech sa já jim ešče věrně vyžaluju. A keď já jim počnu věrně žalovati, věru ta černá zem musí zaplakati. »Má dcero rozmilá, co si ty vymýšláš, když mi v černé zemi odpočinku nedáš?« Má milá maměnko, jak bych vám ho dala, když sem vašej lásky ani nepoznala. Přindite, maměnko, budu sa vydávat, přindite, maměnko, věnec odevzdávat. Neskoro, maměnko, neskoro idete, už mého věnečka už neuvidíte. Vážú mi ho, vážú na štyry uzličky, co ho nerozvážú ty vaše ručičky. Vážú mi ho, vážú na jeden veliký, co ho nerozváže všecek svět široký.
Aj, ráno, ráno, kde se vzalo! Že se ani ešče černooké děvče nevyspalo. Aj, nevyspalo a nevyspí, a že ono dycky, ve dně taky v noci na mne myslí.
Jel synek orati, zapomněl oprati v maštali na klínku, mysla na děvinku. Když přijel na roli, přesmutné stvoření, nechtěl sa dat do ní, že je v ní kamení. Ty sedláče hlúpý, máš ty rozum tupý, kamení vybíraj a roli pooraj.
Ach, ovej, co je láska zlá, dyž jedna milovala dva. Ešče bylo horší, kamarádi bratři, dyž jedna milovala tři. S tým jedným v síni postála, druhýmu ruku podala a třetímu přála: Mám tě, synku, ráda, ach, radši než ty oba dva. Ach, ovej, co je věc těžká, otec mně brání synečka. Zbraňuje mi mati, nedá si tě brati, ach, ovej, co je věc těžká. Můj némiléší synečku, ďi, popros moju matičku, by mi nezbránili, a mi dovolili podat ti pravó ručičku. Ach, ovej, co sem slyšela, ach, ovej, co sem myslela, že já nejsem hodna jedinýho slova. Ach, lásko, jak jsi podvodná.
Te holianský hode, te nadělale škode, šel sem já tam smutné na ně, habech se rozveselil, ďábel mně tam dlužen byl. Z hodů domů pospíchám, vezma kabát utíkám. Tu u dědiny po cestě, tu mě štěstí potkalo, šest jich na mně číhalo. Jedna tahá za ruce, druhá sází trgance, a ta Kača Modrónova, ta mě hákem dosíhá, až se mně hřbet ohýbá. Já sem běžel k rychtáři, mysla, že se mně zdaří. A pan rychtář poukázal, velkó milost mě ukázal. Do klady mě dat kázal.
Darmo se ty trápíš, můj milý synečku, nenosím já tebe, nenosím v srdečku, a já tvoja nebudu ani jednu hodinu. Copak sobě myslíš, má milá panenko, dyť si ty to moje rozmilé srdenko; a ty musíš býti má, lebo mi tě Pán Bůh dá. A já se udělám malú veveričkú a uskočím tobě z dubu na jedličku, předce tvoja nebudu ani jednu hodinu. A já chovám doma takú sekerečku, ona mi podetne buk a i jedličku: A ty přece budeš má, lebo mi tě Pán Bůh dá. A já se udělám maličkým zajíčkem a já ti uteču zeleným hájíčkem, předce atd. A já chovám doma takového psíčka, co on mně uhoní každého zajíčka. A ty atd. A já se udělám maličkú myšičkú a já se ti schovám doma pod pšeničkú. A já chovám doma takovú kočičku, co ona vychytá kdejakú myšičku. A já se udělám tú malú rybičkú a já ti uplynu preč po Dunajíčku.1) A já chovám doma takovú udičku, co na ní ulovím kdejakú rybičku. A já se udělám divokým holubem a já budu lítat pod vysokým nebem. A já chovám doma takové havrany, co mně vychytajú kdejaké holuby. A já se udělám tú velikú vranú a já ti uletím na uherskú stranu. A já chovám doma takovú tu kušu, co ona vystřelí všechným vranám dušu. A já se udělám hvězdičkú na nebi a já budu lidem svítiti na zemi. A sú u nás doma takoví hvězdáři, co vypočítajú hvězdičky na nebi; a ty předce budeš má, lebo mi tě Pán Bůh dá.
Ti pavlovčí chlapci sú hodní šviháci, jenom jim to schází, že sú vysměváci. Ti se vysmívajú z chudobných děvčátek, a sami nemajú kabátů na svátek. Kabátů na svátek, ani do kostela, bodaj jich nechtěla šafářova dcera. Šafářova dcera, ona sobě vede, ona sobě myslí, že pro ňu král jede. A on pro ňu přijel hunkovský abdekr, čtyrech psů zapřáhl, pátý mu utekl.