moci

Displaying 1 - 100 of 168
Ach můj Bože, můj starý nemože a já bych chtěła
Sobotěnky s nedelů, može pro mňa nebyt / a já nemám
Susědovo se hněvajů, nemožem za to byt, že ja chodim
Dolú od Braniksa, čeče voda bystrá, nemožem zastavic
Ovečky, ovečky, paste sa pomalu, nech si možu lehnút na pod vysokú skálu
Ai, pošla nám panenka Maria, pošla ona zrana do kostela. Potkala ju svata Alžbětyja, kaj tež iděš, sestřičko ma mila? A ja idu, sestro, do kostela, posluchať mše, svateho nešpora.1) Nechoď ty tam, sestřičko ma milá, bo sem ja tam včeraj večer byla. Lide tam o tobě povědaji, ba i z toho velku radost maji, že maš zrodiť Pana Jezu Krista, po porodu maš byť panna čista. Kterak by to, sestro, mohlo byti, abych měla Krista poroditi, po porodu čistu pannu byti? Jak živa sem muže něpoznala, ani tež sem na mysli něměla. Maš ty syna, maš ho poroditi, po porodu čistu pannu byti. A o tobě, sestřičko, pravija, že porodiš, to svateho Jana. Sestry sobě ruky podavaly, pacholatka v životech plesaly.2) Pověz ty mně, mily svaty Jane, kdy tvojeho narozeni budě? Budě mi ho střed milého léta, budě hojnost po všem světě květa. Budě kvitnuť rež, ba i pšenica, budě spivať ptáček křepelica. Pověz ty mně,3) mily Kriste Pane, kdy tvojeho narozeni budě? Buděť mi ho na ty slavne hody, jak zamrznu po všem světě vody. Něuvidi ptačka křepelice, edem same zimne metelice.4)
[: Byla jedna stará žena, :] co se byla na prošení dala. Šla ona tam, šla tú cestú, kde nejvíce formánkové jedú. V čirém poli forman stojí, své koničky, o hladě je moří. »Což, formánku, což stojíte, své koničky o hladě moříte?« Jak já nemám, ženo, státi, dyť nemožu kolem ani hnúti. »Půjč, formánku, biče svého, já ti šlažím koňa švortelného.« Stará žena bičem točí, hned všecky čtyry kola vyskočí. »Kdež půjdete, pojedete, všude sobě na mne zpomenete.« Nebyla to žádná žena, a to byla milá svátá Anna, co to formánkovi pomáhala.
Když se naš Pan Ježiš narodzil, hvězdy, měsic zazrak vyvodzil. Jak se dovědzěl Herodes kral, všecky male dzitky pobic dal. Jozef s Mariu to slyšali, hned s dzicjatkem preč ucikali. Našli chlopka v poli žito sjać: Vrač se pro srp, hodzi se už žać. Račil mi Bůh mily ščesci dać, dnes sem sel a možu dnes i zać. Když se toho žide zvědzěli, za Pannu Marii běželi. Nadešli tam chlopka, žito žal, svate pěsničky při tom zpival. Něvidzěls-li panny iducej, co nesla dzěcjatko na ruce? Dy sem ja to žito rozsival, překrasnu sem pannu uhlidal. O, ty chlopku, chlopku šaleny, ty jsi to žitečko sel vloni. Vracmy se, židove, do města, bo tu nešla taka něvěsta.
Vyskočiuo sunečko skoro ráno ranúčko, hej, hej, skoro ráno ranúčko. Vyskočiuo na stěnu na zahrádku trněnú, hej, hej, na zahrádku trněnú. Vyrůstuy tam tři růže, žádný pro ně nemože, hej, hej, žádný pro ně nemože. A šua pro ně děvečka, co chovaua synečka, hej, hej, co chovaua synečka. Atd.
Panenka Maria po světě chodila, Božího synáčka v životě nosila.1) Přišla ona, přišla do jednoho města, do jednoho města, kam ju vedla cesta. Vešla tě tam, vešla k jednemu šenkýři: Šenkyrečku milý, přenocuj mne tady.2) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, ožralci tu pijú a kartáři hrajú, ve dně v noci pijú, světla nezhasujú.3) Přišla tě tam, přišla do jedné uličky, do jedné uličky mezi kovářičky. Vešla ona, vešla k jednemu kováři: Kovařičku milý, přenocuj mne tady.4) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, musíme, matičko, celú noc kovati.5) Můj milý kováři, co to tak kujete, co to tak kujete a nenocujete?6) A kujeme my to tři kolní hřebíky, to na Krista Pána, má se naroditi.7) Ona se ulekla, hned odtud utekla, do jednoho chlíva, kde dobytek bývá.8) Přes prah překročila, syna porodila, syna Jezu Krista, sama panna čistá. Porodila tě ho na té prosté slámě, do plen ovinula, v jesle položila. Kovářova dcera na ráno běžela, na ráno běžela, do chléva pohledla.9) Kovářova dcero, podej mně dítěte, podej mně dítěte, mého pacholete.10) Jak já vám ho podám, dy já rukú nemám, jenom ty gramličky, 11) co držím knížečky. Dotkni se hůlečky, dá ti Pán Bůh ručky. Maličko se sehla, obě ruce měla.12) A domů běžela, rukama košala:13) Má dcerko rozmilá, kdes ručičky vzala? Ach, tato, tatíčku, už se ten narodil, už se ten narodil, co mé ruce stvořil. Dala mně jich, dala ta ženička mladá, ta ženička mladá, co noclehu ptala! Dybych já byl věděl, že to matka Boží, byl bych jí dal ležet v novém bílém loži. Byl bych ji uhostil v té pěkné komnatě,14) v té pěkné komnatě, na stříbře, na zlatě. A sám byl bych lehl hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní. To bych byl udělal lidům na znamení, aby matce Boží dali přeležení. Včil já nejsem hoden po té zemi chodit, ale sem já hoden do ohně mne hodit.15)
[: Postil se tě Pán Bůh štyrydceti dní,:] štyrydcet dní, štyrydcet nocí. A přišel tě k němu pokušitel zlý, přišel k němu ďábel šeredný. Zkoušel Pána Krista, zkoušel po první, vyvedl ho k hromadě kamení.1) Jsi-li, Jesu Kriste, jsi-li syn Boží, udělej mně chleba z kamení. Není jenom člověk samým chlebem živ, je živ také tím slovem Božím. Zkoušel Krista Pána, zkoušel po druhý, vynesl tě ho na chrám vysoký. Aj, jsi-li ty, Kriste, jsi-li syn Boží, spusť se dolů a staň na nohy, zadrží tě andělé tvoji. Netřeba mě, ďáble, dolů spouštěti, mám své nohy, možu choditi. Zkoušel Pána Krista, zkoušel po třetí, vynesl ho na hora vysoký. A z té milé hory mnoho viděti, mnoho světa, drahého květa. Chceš-li se mně, Kriste, chceš-li klaněti, volím tobě to všecko dati. Všecko je to, ďáble, všecko je to mý, i tady to drahé kamení.2) Kopnul3) Pán Bůh ďábla pravým kolenem, hleď, ďáble, hleď do propasti,4) nemáš ty mě v ničem podvesti.
U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista.1) Nynej, nynej, synu milý, trpíš muka pro křesťany. Matičko, nemožu spáti, ani se sníčka dobrati.2) Hospodáři nastávajú, ve svátek hnůj 3) vozívajú. To mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá. U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista. Nynej, nynej, synu milý, trpíš muka pro křesťany. Matičko, nemožu spáti, ani se sníčka dobrati. Včil mládenci nastávajú, do mší svátých v karty hrajú. To mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá.4) U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista. Nynej, nynej, synu milý, trpíš muka pro křesťany. Matičko, nemožu spáti, ani se sníčka dobrati. Hospodyně nastávajú, ve mši svatú pekávajú;5) to mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá. U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista. Nynej, nynej, synu milý, trpíš muka pro křesťany. Nemožu, matičko, spáti, ani se sníčka dobrati. Včil panenky nastávajú, do mší svátých vínky vijú;6) to mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá. U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista. Nynej, nynej, synu milý, trpíš viny pro křesťany. Matičko, nemožu spáti, ani se sníčka dobrati. Včilej děti nastávajú, Otčenáše zaspávajú; to mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá.
Bože můj, Bože můj, jenom mě neopusť, co nemožu snésti, to na mne nedopusť! Bože můj, Bože můj, Bože můj nebeský, to na mne nedopusť, co nemožu snésti.
Kde jsi, můj přemilý Ježíši Kriste? Kde tě hledat budu, na kterém místě? Pusť od sebe světlo, o, slunce jasné, bez tebe nám svíce života hasne. S tebou se mé srdce žádá spojiti, bez tebe nemůže dél živo býti. Dokad tě nenajdu, volat tě budu, ve dně, také v noci volat tě budu. Ach, pospěš k smutnému, dél neodkládej, můj drahý poklade, pomoci mně dej. Kdekoli ty půjdeš, za tebou půjdu, tebe se na věky přidržet budu. Když tebe mít budu, předrahý hosti, nech jiného nemám, na tom mám dosti.
Překrásná dennice, vzejdi v čas našeho zarmoucení! Ty jsi ten kořínek Jesse, k tobě hříšní modlíme se. Krásný kvítku libovonný, králi z Boha narozený. Srdce moje tebou jaté spočine v tvé lásce svaté. Rač mně milost prokázati, nade mnou se smilovati, o, můj Pane, můj Ježíši, přijmi za choť moji duši. Kriste, překrásná lílije, vykvetlá z Panny Marie, rozviň sklad své spanilosti, opoj duši svou milostí. Počátek jsi a skonání, milost tvá nás vždycky chrání. Uchop mne v své svaté ruce, ať tě nepustím dokonce. Čím víc lásku tvou rozjímám, víc tě milovati žádám; tvé milosti, o, můj Bože, kdož se nasytiti může? V libém ochrany tvé stínu beze strachu odpočinu, nebo na mé nepřátely obracuješ svoje střely. O, Ježíši, choti vzácný, připrav duši palác krásný, k večnému s tebou bydlení ozdob ji kmentem, perlami.
Žalostné kvílení, rozmilí křesťané, přesmutné loučení Panenky Marie s synáčkem svým nejmilejším, k hrozným mukám odsouzeným; k smrti se ubírá, žalostí omdlívá. »Matičko má milá, moje potěšení, hodina nastává smutného loučení. Již já musím na smrť jíti a hrozné muka trpěti; již se s tebou loučím, Bohu tě poroučím.« Synáčku můj milý, mé srdce rozmilé, ach, neopouštěj mne, matičky své milé. Rozpomeň se na mou lásku a na mou lítost mateřskou, neb nemám žádného krom tebe samého. »Matičko má milá, nemůž jinak býti, my se již musíme spolu rozloučiti. Již mě Jidáš židům zradí a mě falešně políbí, budou mě vázati, po zemi smýkati.« Synáčku můj milý, nech mne s tebou jíti, já volím za tebe ty muky trpěti. Stokrát chci raděj umříti, než bez tebe živa býti, mé srdce rozmilé, ach, k sobě vezmi mne. »Ach, to musí býti, matičko má milá, láska má mne nutí, Otec toho žádá. Všechen svět mám vykoupiti a smrti věčné zbaviti. K smrti se ubírám, tebe zanechávám.« Žalostná já máti, již sem opuštěná, již vidím synáčka, jak v krvi omdlívá, po všem těle sbičovaný a trním korunovaný, kříž přetěžký nese, bolestí se třese. Synáčka milého na kříž jsou přibili, když vypustil ducha, kopím bok prohnali; jak já nemám smutná býti, nad synáčkem omdlévati! Ze všech ran krev teče, pro tebe, člověče. O, hříšný člověče, vezmi si do srdce mého syna rány, mé velké trápení! Budeš-li to rozjímati, máš věčnou slávu dostati, budeš s mojím synem až na věky. Amen.
Hajičku, hajičku, si pěkny zeleny; leži tam syneček, cely poraněny. Dyby ja věděla, že tě hlava boli, poslala by ja ti někaj pro dochtory. Něchcu, ma děvečko, dochtorovej masti, už su porubane na hlavě me kosti. Dyby ja věděla, že už musiš umřiť, dala by ja tobě košulu zlatem šiť. Nědavaj, děvečko, košulu zlatem šiť, klekni na kolena a pros Pana Boha, bych moh co spěš umřiť. Na hrobě klečela, žalostně plakala a bilym šatečkem oči utirala. Něplakaj, děvečko, o synka mrtveho, možeš sobě vybrať z tisica jedneho. A ja bych vybrala, až bych baj přebrala, něni žadny milši nežli ten najprvši.
[: Co to, milá, za lásku máš? :] Dyž k vám přijdu, ty sa hněváš. Co bych já sa nehněvala? Obudils mia, jak sem spala. Možeš, milá, tepruv spáti, až já budu bojovati. Dyž tu budeš, budu aj já, budem bojovat obá dvá. 1) Malého my koňa máme, jak na něho posedáme? Ty si sedneš na koníčka a já půjdu podle bočka. 2) Dyž dojeli prostřed mořa: Slezaj, milá, dolů s koňa. Co sem ti já provinila, abych moře přeplavila? 3) Budu vědět povídati, jak je s milým bojovati. 4)
Za Opavu na rovni, na rovni, hejnam, na rovni. [: vytočil se na Koni. :] Na koni se vytočil, vytočil, hejnam, vytočil, meč mu z pošvy vyskočil, milej do boku skočil. Šatku z sebe odvazal, milenku ju opasał. Trp, ženičko, trp bolu, až dojedzěm do domu. A ona to tajila, od rana do večera. A jak bylo na večer: »Starosvatko, scěl lože, me srdečko němože.« Ta nevěsta lenivá, sama mne spať pobiza. A jak bylo půlnoci, Janiček se obraci. Ona byla studena, jak by byla umřena. A jak bylo na ranu a o dobrem snidaňu, 1) mać za dceru přijela, 2) na třech vozech šat mela. A na štvrtem peřiny, to všecko dceruščiny. A všeci ju vitali, edem jeji dcera ni. Ach, kaj je ma dceřička, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Z čeho by ho ustlala? S sebu peřin něvzala. Ej, z drelichu bileho, už nětřeba ineho. Za co si se, zradco, bral, žes ju už zamordoval? Oj, macičko, něchcjuci, vi Pan Bůh všemohuci. Obrać, pachole, ku dvoru, pojedzěmy do domu. A kravičky mučely, už Aničky něměly. 3) Aj, kdo nam da travičky, už němamy Aničky.
Žeň se, Janko, žeň se rad, pojedzěm ci namluvać. Jak za humny vyjeli, vytočil se na koni. Upadla mu šablička, to svej milej do bočka. A ona to tajila, ež do pole přijela. »Ach, me mile družecky, pojčajcě mi šatečky.« Vyjal šatku z toboly, přepasal ju přes poly. Trvaj, mila, jak možeš, ež do domu dojedzěš, šak ci Pan Bůh spomože. Jak do domu přijeli, všeci s vozu slizali. To za stoly sedali, jidla, pici chystali. Všeci se jim libili, enem ta nevěsta ni. Nechcú iść ani pici, volim sobě lehnuci. A jak bylo půlnoci, už něbylo pomoci. Ona byla studena, dy už živa něbyla. A on s lože vyskočil, na sve kolena skočil. Ach, můj Bože s vysosci, cos to na mne dopuscil? Vyjal si mi z růže květ, byl mi milši než ten svět. Rano matka přijela, tři vozy šat přivezla. A na štvrtým peřiny, a bylo jich žebřiny. To ju všeci vitali, enem jeji dcerka ni. Kaj je moja dceruška, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Jak přes prah překročila, sedym razů omdlela. »Na cos mi ju, kate, vzal, dys mi ju zamordoval?« Ach, mamičko, něchćuci, vi to Bůh všemohuci. Jdzicě kravy do domu, němam vas něchać komu. Šly kravičky ryčuci a mačička plačuci.
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude. Já bych taky jela, dybych koňa měla, koníčka vraného, pěkně sedlaného, sedla bych na něho. Co bys tam, má milá, co bys tam dělala? »U Dunaje stála, košulenky prala, to bych tam dělala.« 1) Kde bys je, má milá, kde bys je máchala? U Dunaje kameň, stála bych já na něm, tam bych je máchala. Kde bys je, má milá, kde bys je sušila? Na zelených lókách, na hedbávných šňůrkách, tam bych je sušila. 2) Kde bys je, má milá, kde bys je válela? V císarské komoře, só tam vále dvoje, tam bych je válela. 3) Vrať se, milá, domů, já tam sám pojedu, až mine sedum let, potom si tě vezmu. 4) Počkám já sedum let, šak nepomine svět, milé z vojny přijde a on si mě vezme, bude-li Pán Bůh chtět. Sedum let dochází, můj milé nejede. Ach, Bože, rozbože, kdy pak mně přijede! 5) Sedum let už došlo, milého neslyším, ach, Bože, rozbože, ach, já se oběsím. Já se neoběsím, radši se utopím, svoje mladé tělo po Dunaji pustím. K Dunaji běžela, Dunaje se ptala: Jsi-li tak hluboká, jak su já vysoká, bych do tě skočila? Rodičové milí, já se s vama lóčím, bratrové a sestry, Bohu vás poróčím. Její bilé nohy do písku sahaly, 6) její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé vlasy po vodě plovaly, její černé oči k nebi se zdvihaly. Sedum let minulo, milé z vojny jede. Což jeho vrané kůň pod ňém tak smutně jde. Co pak, můj koníčku, co pak tak smutno jdeš? Zda-li mého těla unésti nemůžeš? Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá, kerá se pro tebe včerá utopila. Hned s koníčka slezl, kord do něho vrazil, do svého srdečka z pistole vystřelil. 7) Už só vobá mrtví, pochovat jich dejte, z rozmarýnu věnec na hrob jim posaďte. Z rozmarýnu věnec bílým kvítkem kvete; nenašli se spolu ti milí na světě.
[: Byla jedna chudá vdova, :] svojich osem synů měla. Měla ona osem synů a devátú Kateřinu. A tu dala do majira, do Heršekového dvora. Panímámo moja milá, nedávaj mia do majira. Šak sa mně tam něco stane, co mia velce hanba bude. Neminula malá chvíla, Kateřina sama druhá. Na koho mám žalovati, na koho mám povídati? Na Heršeka, na mladého, či na služebníka jeho? Nepovídaj na jiného, na Heršeka, na mladého. Už páni do vojny jedú, svojich paní si nevezú. Heršek mladý taky jede, Katerinky si neveze. Hned izbetky zametala, slzami jich polévala. Ach, čeho sem tu dočkala, svůj věneček jsem ztratila! Při věnečku živobytí! Dali mia sem moja máti. Už ti páni z vojny jedú, svojim paňám dary vezú. Heršek mladý taky jede, Kateřince dary veze. Veze on jí postelenku, v postelence kolébenku. Jak ho máti uviděla, hned mu vrata otvírala. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? A v kravárni krávy dojí, druhá dívka u ní stojí. Heršek mladý s koňa skočil a hned do kravárně vkročil. Kde je moja Katerina, moja věrná služebkyňa? Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Poslala jsem ju prat šaty, nemožu sa jí dočkati. Heršek mladý koňa bodel a hned rychle k Dunaju jel. Postřetl ho tam starý pán: Heršek mladý, kam jedeš, kam? A já jedu ku Dunaju, a já tam mám Katerinu, svoju věrnú služebkyňu! Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Dala jsem ju katom sťáti, měla na ťa nesváďati. A měl on dva nože čisté, na oba dva boky ostré. Jedným sobě hrob vykopal, tym druhým si hlavěnku sťal. Zostavaj tu tělo s tělem a dušičky s Pánem Bohem.
Sivy sokol zaletěl, hej, hej, ež přes Krakov přeletěl. Krakovjanky, měščanky, hej, hej, nikda nic nědělaju, sokola posluchaju. Sokoličku, Janičku, kaj maš svoju milučku? Moja mila umřela, v klašteře je schovana. Bilym ruchem oděta, černu hlinku přisuta. Třikrat klašter obešel, žadných dverek něnašel. Edem jedno okynečko, svoji milej srdečko. Hej, milenko, děvečko, potěš moje srdečko. Ja sem ti ho těšila, dokud sem živa byla. Včil ho těsiť něbudu, ani už tež němožu. Nech ho těši svaty Jan, na ostatku Pan Bůh sam.
[: Bude vojna, bude, :] [: kdo pak na ňu půjde? :] Kdož pak by šel jinší, chyba najmilejší. Na koníčka sedal, s pláčem sa s ňú žehnal. Čekaj mia do leta, do leta sedmého, až do úplného. Sedmý rok dochodí, milého tu není. Máti sa dcery ptala, budeš-i naň čekať lebo sa vydávať? Radši bych umřela, lež bych sa vydala. Slovo nevyřekla, hneď a i umřela. Milý z vojny jede, kůň pod ním smutně jde. Můj koníčku sivý, proč si tak truchlivý? Snad milá umřela lebo sa vydala? Milúčka umřela, v klášter je schována. Třikrát klášter objel, a dveří nenašel. Edem okenečko, co svítilo slunéčko, na divčino líčko. Milúnká děvečko, potěš mé srdečko! Prvej sem těšila, včilej už nemožu. S koněm sa zatočil, hořem sa rozpučil. Zhynul on pro milú, ona pro milého. Zhynuli obádvá, jeden pro druhého.
[: Když děvečka huse pásla, :] červenó pantličku našla. A když našla, skovala ju, přišel milé, dala mu ju. Tu máš, milé, našu lásku, všem mládencům na vokážku. Když děvečka huse pásla, červené šáteček 1) našla. Do půlnoce vyšívala, od půlnoce zametala. Když sedničku zametala, slozama ju polívala. Jak ju matka uviděla, metličku jí z ruk vydřela. Hybaj, dcero uplakaná, néseš mýho doma hodná. 2) Na synečka zavolala, křivdu jemu žalovala. 3) Trp, má milá, pokud můžeš, sak dlóho trpět nebudeš. Seber sobě co je tvýho, půdem do kraja cezího. A když přišli na trávníčky: Pohledni mně do hlavičky. Kolik vlásků přeložila, tolik slozé uželila. 4) A když došli tmavéch lesů, rozťal ju na devět kusů. 5) Tu máš, milá, ulevení, za na matku naříkání. Seber, milé, kosti moje, hoď je do hluboké zmole. Vezmi, milé, šatu bíló, a zakrý mó krev nevinnó. 6) Aby vrany nekvákaly, černý voči neplakaly. 7)
Letěl, letěl roj na mej milej dvor, 1) přiletěl k okýnku, zaťukal na sklénku: 2) Stroj sa, milá, stroj. Jak sa přistrojím, dyž cesty nevím, enom ten chodníček, co chodil Janíček, mé potěšení. Stojím u dveří, milá, otevři, 3) otevři mně, milá, holuběnko sivá, mé potěšení. Otevřela bych, máti mně brání, že ty nejsi hoden podle bočka sednút, 4) šohaju švárný. 5) Dyž nejsem hoden, ostaň tu s Bohem, pomož si, možeš-li, moja najmilejší, já si nemožem.
Letěl, letěl roj na mej milej dvor, 1) přiletěl k okýnku, zaťukal na sklénku: 2) Stroj sa, milá, stroj. Jak sa přistrojím, dyž cesty nevím, enom ten chodníček, co chodil Janíček, mé potěšení. Stojím u dveří, milá, otevři, 3) otevři mně, milá, holuběnko sivá, mé potěšení. Otevřela bych, máti mně brání, že ty nejsi hoden podle bočka sednút, 4) šohaju švárný. 5) Dyž nejsem hoden, ostaň tu s Bohem, pomož si, možeš-li, moja najmilejší, já si nemožem.
Lišička sedí na hrázi, myslivec za ňú pochází; střelil na lišku, zabil Marišku, tam ona leží ve vršku. 1) Měla sukničku zelenú a šnurovačku červenú, pančošky bílé, střevičky černé, hlavěnku všecku zraněnú. Urostly na ní tři růže, žáden jich trhat nemůže; jedna je bílá, druhá červená a třetí pěkná zelená. Pro tento jeden bílý květ, musím opustit celý svět, otca, mamičku, bratra, sestřičku, pro jednu vonnú růžičku. 2)
[: Měltě tatíček tři dcery, :] všecky na vydaj byly. 1) Jak najstarši vydaval, tři sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Jak tu prostředni vydaval, dvě sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Dy tu najmladši vydaval, hole stěny ji věnoval. 2) Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Něminulo sedym roků, šel tatiček v slabem kroku. A šel najprv k svěj Verušce, k svoji najstarši dcerušce. Buděš mne, dcero, chovati, ja už němožu dělati. Ona do komůrky vešla, stary provaz 3) odtaď něsla. Dyž němožetě dělati, 4) jditě se do lesa věšati. 5) Vzal hůlečku 6) a zaplakal: Čeho sem se ja dočakal! Vzal hůlečku, šel ze dveři, šel ke svej prostředni dceři. Buděš-li mne ty chovati, dy už němožu dělati? Ona do komůrky vešla, stary sotorek přiněsla. Dy němožetě dělati, jditě si chleba žebrati. Vzal hůlečku a zaplakal: Čeho sem se tež dočakal! A šel k tej najmladši dceři a vchazel v strachu do dveři. Buděš-li mne včil chovati, dy ja němožu dělati? A hneď do komůrky vešla, pěkny kolač mu doněsla. Tu matě, tatičku, jeztě, moje děti mně kolibte. Dcerko, dcerko moja mila, tebe sem najvěc bijaval, včil sem u tebe milosť dostal. Dobře stě to mně dělali, že stě mne z mladu bijali.
[: Byl tatíček starý, :] [: měl tři pěkné dcery. :] Jak nejstarší vdával, tři sta jí věnoval. 1) Tu máš, dcerko milá, by si mě živila, jak nebudu chodit, nebudu moct robit. Jak prostřední vdával, dvě sta jí věnoval. Tu máš, dcerko milá, abys mě živila, když nebudu chodit, nebudu moct robit. Jak nejmladší vdával, sto peněz jí zadal. Tu máš, dcerko milá, abys mě živila, jak nebudu chodit, nebudu moct robit. Neminú tři léta, jde starý do světa. Jide tam s húlečkú, zhůru po chodníčku. Přišel k první dceři, sňal klobúk u dvéří. 2) Zdař Bůh, dcerko milá! Daj mi kúsek chleba. Já nemožu robit, musím chleba prosit. Do komůrky vešla, provaz mu přinesla. To máš, taťku starý, už můžeš na mary. Aby se oběsil, věc chleba neprosil. Jde starý s húlečkú, zhůru po chodníčku. 3) Přišel k druhé dceři, sňal klobúk u dvéří. Zdař Bůh, dcerko milá! Daj mi kúsek chleba. Do komůrky vešla, chleba mu přinesla. Tu máš, taťku starý, aby ses udlavil, věc chleba neprosil. 4) Jde starý s hůlečkú, zhůru po chodníčku. Přišel k třetí dceři, sňal klobúk u dvéří. Zdař Bůh, dcero milá! Daj mi kúsek chleba. Vítám vás, tatíčku, sivý holúbečku. Já vás budu chovat, vy mně děti hlídat. Sedněte, tatíčku, vařím polévečku. Já jí jest nebudu, hořem jest nemožu. Co je vám, tatíčku, sivý holúbečku? Jedna provaz dala, abych se oběsil a k ní věc nechodil. Druhá chleba dala, abych se udávil a k ní věc nechodil. Já na ně poběhnu, jim domlúvat budu. Než na ně doběhla, jedna zkameňala.
Na tureckém pomezó vrátné pěknó dceru má, ach, můj Bože, rozbože, kýž mně ju Pámbu dá! Poslal Turek psáníčko po poslu do dvoru, aby bylo dodáno Kačence do domu. Otec u vokna stojí, do psáníčka hlídá, a po každým hlídnuťó smutně sobě zdychá. Můj tatínku rozmilí, co smutně hlídáte, a po každým hlídnuťó smutně si zdycháte? Jak pak nemám zdychati, mám ti Turkům dáti a mý dítě rozmilý, mám ti vopustiti! Můj tatínku rozmilí, déte truhlu dělat, a dyž Turek pojede, já budu homírat. Turek do dvora jede, na Kačenku se ptá: »Ach, můj Bože nebeské, Kačenka homřela.« 1) Turek nescel věřiti, šil se sám podívat a hoviděl Kačenko na márách homírat. »Má Kačenko rozmilá, tvý tvářičke červený; dyž je tělo umrlý, só tvářičke bledý.« 2) Jak nemá byt červená, dyž jí srdce hoří, a ten plamen vod srdca de do jeho tváří? Dal jí šaty hodělat ze samé dykyty: A tuhle máš, Kačenko, moje krásné kvítí. Dal tě jí hrob hodělat z bílého bramoru: A tuhle máš, Kačenko, tu máš svó komoru. Dal jí truhlu hodělat ze stříbra, ze zlata: A tuhle máš, Kačenko, má huběnko zlatá. Dal ti jí všudy zvonit, všudy na vše zvony, 3) aby bylo slýcháno po turecké zemi. Turek ze dvora jede, třikrát se zatočil a velikó žalostí hořem se rozskočil. O, lásko, o, lásko zlá, jak ty mnoho můžeš, že ty tem mladém lidům ze světa spomůžeš. 4)
Okolo Hodolan chodníček jako dlaň; a kdo ho ušlapal? Syneček choďa tam. Přišel pod okýnko: Spíš-li, má Hanýnko, spíš-li či co děláš, že mně neotvíráš? Tatíček uslyšel, z bílého lůžka vstal, ostrý 1) meč vytáhnul, synkovi hlavu sťal. Ach, tato, tatíčku, co ste udělali, že ste šohajovi hlavěnku uťali? Hlavičku sem uťal, do Dunaja hodil, a to pro tě, dcero má, že za tebú chodil. Pusťte mě, tatíčku, k Dunaju na trávu, abych tam spatřila synečkovu hlavu. Synečkova hlava po Dunaju plyve a za tú hlavičkú štyry krápě krve. Za tymi krapjami klobúček s pentlami, a za tym klobúčkem botky s ostrohami. Za tymi botkami truhelka s pokrovem, a při tej truhličce štyřé mládencové. A nad hrobem stála, žalostně plakala, chudobným žebráčkom almužnu dávala. Dceruško, dceruško, nežel synka toho, můžeš sobě vybrat z tisíca jednoho. Dybych si vybrala z tisíca jednoho, nedostanu předce šuhajíčka svého. 2)
Pásla husy pode mlýnem [: a sama seděla :] pod jaborem. Vila věnec fijalový a propletala ho rozmarýnem. Přišeltě k ní její milý a ptal ju o věnec fijalový. 1) Já ti nesmím věnec dáti, lála by mně moja stará máti. Dyž ti bude máti láti, šak ty možeš se mnú vandrovati. Dybych s tebú vandrovala, kam bych já ty svoje husy dala? Pusť husičky po vodince, ony poplovú k tvojí matince. 2) Starší husa zakýhala 3) a její mamička zavolala: 4) Kýhaj, huso, ešče více, kam se nám poděla pastevnice? Pastevnice vandrovala a vás smutné samy zanechala. 5)
Poslechněte, panny a také mládenci, [: co se jistě stalo v městě Holomouci. :] Zabil tam Matoušek, zabil Majdalenku, že si ju nesměl vzít za věrnou manželku. Často u ní býval, do půl noci sedal, o lásce rozmlouval a jí přisliboval. Když bila hodina: Poď, Madlenko milá, poď a vyprovoď mě do šírého pola. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: Jdi, milý Matoušku, s Pánem Bohem domů. Loudil on ju, loudil až na to rozcestí, ach, nenadála se velkého neštěstí. 1) Tam ju na zem svalil, na tělo jí stoupil, víc než jaký tyran rukama ju kroutil. Ona ho prosila: Ach, pro Pána Krista, jen mě, můj Matoušku, nezabij dočista. Ona ho prosila: Ach, pro všecky svátý, jen se mně, Matoušku, nech vyspovídati. Dám já tobě, blázne, té zpovědi dosti, až tobě vylezou z tvé hlavěnky kosti. Zakopal ju tamto pod zeleným stromem, 2) ale vykoukalo kousek fěrtouška ven. A když přišel domů, tatínek se ho ptal: Kde jsi mlynářovu Majdalenku nechal? Dobře jsi, Matoušku, dobře jsi udělal, že jsi mlynářovu Majdalenku nechal. 3) Můžeš si vybrati podle své libosti, kerá bude míti stříbra, zlata dosti. »Vy mně to, tatínku, vy mně to pravíte, o mojem žalostném srdečku nevíte.« Přišel na kancelář, pan vrchní se ho ptal: Kdes tu mlynářovu Majdalenku nechal? »O, já o ní nevím, já za ňou nechodím; kde se ona toulá, o tom sám Pán Bůh ví.« Majdalenka leží pod zeleným stromem, a ty budeš viset za širokým domem. Majdalenku nesou štyry panny stejný, 4) a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati k šibenici. 5)
[: Přeneščasná cizí máti, :] nemožu jí vyhověti. Dosť sem skoro ráno vstala, do dňa šaty ozvařela. Ozvařela i oprala a na plot jich vyvěšala. Když matička ráno vstala, hned nevěstu fackovala. Cos, nevěsto, cos dělala, že po tobě neznat děla? Šla nevěsta ven, plakala, milému to žalovala. Seber, milá, své šatečky, půjdem od té zlé mamičky. V cizím kraji, v neznámosti, tam nás Pámbů neopustí. 1) Štyry míle vandrovali, slova k sobě nemluvili. Až na jedné dolinečce promluvil milý k milence: Tu si, milá, tu si sednem, odpočinem si pod stínem. A když sobě odpočali, přece vandrovat museli. Dyž pátú dovandrovali, zase k sobě promluvili: Ustel, milá, postel bílú, ponocujem si tu chvílu. Kerak bych já postel stlala? Peřin sem si nenabrala. Široký list jabloňový, ešče širší jaborový. 2) Jabloňovým si ustelem, jaborovým se přikryjem.
Na tem dole, na podole, šohaj dívča odluďuje. Tak ju dlúho odluďoval, štyry míle zavandroval. Štyry míle vandrovali, slova k sobě nemluvili. Až na pátú vandrovali, slovo k sobě promluvili: Vím já jednu dolinečku, v tej dolince studenecku. Tam si, milá, spočineme, chleba, sýra posvačíme. Tak si oni spočínali, až večera dočekali. Stel, má milá, bílé lože, už to jináč byt nemože. Z čeho bych ho smutná stlala? Peřin sem si nenabrala, doma sem jich nenechala. Přeneščasné vydávání, dyž otca, mateře néni. Dyby otec, máti byli, peřin by mně nadědili. Široký list malinový, ešče širší kalinový. Malinovým usteleme, kalinovým odějeme. Dyž přijeli na půl cesty, na to ostrozské podměstí: Shoď mia, milý, shoď mia s mosta, ať sem já tej hanby prosta. Pochovaj mňa pod kopeček, pod ten zelený háječek. Postav na mňa máj zelený, aby bylo na znamení. Já sem si ťa na to nevzal, abych ťa s mosta shazoval. Ale sem si ťa na to vzal, abych ťa věrně miloval.
[: Ulianka, čistá panna, :] u Dunaja šaty prala. Dojeli tam třé husaři: Pod, Uliško, pojeď s námi. Já bych s vámi ráda jela, dybych tu bratra neměla. Bratra možeš otráviti, možeš s námi předca jeti. Jak bych já ho otrávila? Temu sem sa neučila. Běž do lesa dubového, najdeš hada jedového. Uvař mu ho k snídaníčku, jak rybičku s černú máčkú. Už Janíček z hory jede, malované dřevo veze. Hned mu vrata otvírala, vrané koně vypřáhala. Ulianko, co nového, že vypřaháš koňa mého? Poď, Janíčku, k snídaníčku, máš přichystanú rybičku. Jak ten první kúsek zédl, hned na levé líčko zbledl. Jak ten druhý kúsek zédl, hned na obě líčka zbledl. Jak ten třetí kúsek zédl, hned na celé tělo zbledl. Běž, Uliško, pro pivečko, ať si ovlažím srdečko. Donesla mu lužovice: Pij, Janíčku, pij velice. Běž, Uliško, pro peřinku, nech položím svú hlavěnku. Donesla mu tvrdý kameň: Ostávaj tu s Pánem Bohem. Bojanovské zvony zvoňá, Uliánku drábi hoňá. Ty mutenské zezváňajú, Uliánku doháňajú. A hodonské dozvonily, Uliánku dohonili. Janíčka na krchov nesú, Uliánku kati vezú. Zazdite mia do kamení, nech o mně pěsničky není. Zedníci ju zazdívali, panny pěsničku skládaly. Uliánku už zazdili, panny pěsničku složily. *)
[: Ach, Bože můj, Bože můj, :] [: ten falešný, to je můj. :] Falešne un oči ma, za jinyma pohlida. K jinym chodzi každy dzěň, a ke mně raz za tydzěň. Ešče přijdzě v sobotu, kdy mam pilnu robotu. A přijdzi ty v nědělu, lůžečko ti ustělu. Ešče se ci přistrojim, u lůžečka postojim. Můžeš tu być do rana, vyženu cě s ovcama. Poženu cě uličku, na tem vraném koničku Šátečku cě přikryju, ać cě lude něznaju. Šatečka jé lehka věc, přijdzě věter, vezme preč.
[: Ej, Bože můj, Bože můj, :] falešný je milý můj. Falešné on oči má, za inými pozerá. Inde ide každý deň, ke mně přijde ráz týdeň, Aj, to už len v sobotu, keď mám pilnú robotu. Ked já bělím aj mažu, shovárať sa nemožu. Ale ty přijď v nedělu, keď mám pěknú košelu Potom sa já shovorím, aj ti dvířka otvorím.
Třeba sem bledúčká, bledušenká, bledá, přece mě maměnka ledakemu nedá. Oni mě nenašli na žádném smetisku, aby mě dávali starému chlapisku. Dali by mě, dali za chlapa starého, bylo by mi haňba sedat vedle něho. To staré chlapisko jak stará halena, dyž se ňú přikryje, přece je ti zima. To staré chlapisko, jak staré grnisko, može ním povorat kde keré strmisko. Vdovcovi starému smrdí brada vínem, a mladý šohajek voní rozmarýnem. Vdovca bych nechtěla, nebo bych se bála, že by ta nebožka za dveřama stála.
Ach, mamičko, mamko, srdce sa mně zamklo, [: kdo mně ho odemkne? :] Není doma Janko. Mamičko má milá, já půjdu pro něho, pase on koničky u hájka zeleného. Má mamička neví, ani vědět nesmí, za kým mé srdečko ve dně v noci teskní. Teskním, Bože, teskním za synečkem hezkým, žalovala bych sa svej maměnce, nesmím. Petrove, Petrove, jsi mně na závadě, nemožu uvidět šohajka v zahradě. Šohajka v zahradě, přesazuje kvítí, dyby ne Petrova, mohla sem tam býti.
Aj, z hory doly dešč idě, už můj milý nepřijdě; hej nam, hej, už můj milý nepřijde. A přišel by un, můj Bože, pro zle lidi němože. Hej nam, hej, pro zle lidi němože. Pro ty baby klebetne, pro děvcatka ščebotne. Hej nam, hej, pro děvčátka ščebotne.
Ořeši, moje ořeši, hdož mně srdečko potěši? Zarmuti mi ho leda hdo, potěšiti ho něma hdo. Ach, potěš mi ho sam, Bože, dy už maměnka němože. Už moja mati tvrdo spi, o mojem veselu něvi. O, hdyby ona věděla, potěšiť by mne musela.
Ani mně nevoní z rozmarýnu věnec, a jak mně zavoněl přespolní mládenec. Studená rosenka tej noci padala, když sem za synečkem dvéře zavírala. Studená jako led, nemožu zapomnět, nemožu, synečku, sivý holubečku, na tebe zapomnět. Už sem zapomněla na koho sem chtěla, na tebe, synečku, leda bych musela.
Vyptala sem si od svej maměnky svobodu, abych chodila do studenečky pro vodu. A v tej studence chladná voděnka jako led, nemožu na tě, mé zlaté dítě, zapomnět.
Dy sem se tě něvzal za ženičku, to tě budu prosiť za družičku. Abys v mojem domě přece byla a na moju hlavu věnka vila. A ja v tvojim domě němožu byť a na tvoju hlavu věnka uviť. Z mojich černych oči sluzy leju, ani bych němohla na ofěru. Dy sem tě nědostal za družičku, to tě budu prosiť za kmotřičku. Abys v mojim domě přece byla a moju ženičku navščivila. To ti ja udělam, tu posluhu, abych se libila Panu Bohu.
Hoře je mně, hoře v tém komenském dvoře, vysoké klenutí, žádný tam nemože. Pro švajcara može, pro švajcarku nesmí, přijdi, čerte, s měchem, švajcarku si vezmi. Dyby byly zámky železa štyrského, žáden nezabrání do dvoru panského.
Hradišču, Hradišču, na dole, na blatě, nemožu, synečku, zapomenót na tě. Já bych zapomněla, dybych jenom mohla, dybych tě, synečku, vorat neviděla. Vorat neviděla, praskat neslyšela, šak bych já, synečku, na tě zapomněla. Dobře je přivykat, ale zle odvykat, ale ješče horší srdečko zamykat. Já sem si ho zamkla na devět zámečků, tys mně ho odemkl, falešné synečku. Falešné synečku, falešné jsi hrubě, že mně ukazuješ svó lásku na dubě. Ten dóbek uvadne, lestí z něho spadne, tak se našé lásce nekdy konec stane.
Ty kojetské hatě na vodě, na blatě, nemožu zapomnět, můj synečku, na tě. Jednó zapomenu, po druhý zpomenu, po třetí své líčka slzama poleju. Plakaly děvčátka, seďa u kravárně, až se rozlíhaly brněnský kasárně.
Karlovické hatě na vodě, na blatě, nemožu zapomnět, šohajínku, na tě. Bodaj tě, šohaju, bodaj tě nebylo, co by mé srdenko na tě nemyslilo. Zapomeneš na mně, mé srdenko, snadně, dyž su u muziky, nepohlídej na mně. Jak bych zapomněla, na tvé sladké slova, co sme rozprávěli v našem humně stoja?
Chodí Martin po dědině puača, umřeua mu [: Kateřinka, Kača. :] Ja, nepuač ty, Martine, Martinku, možeš si vzít našu Ulianku. Ja, co je mně po tej Uliance, pobiją ju, uteče k maměnce. Lepší byua moja nebožčička, sčebotaua jako uaštovička.
Jaborník, Jaborník, zelený Jaborník, dy sa miuá vydá, kam já budu chodit? Možeš, šohaj, chodit k mojej kamarádce, ona má zelený rozmarýn v zahrádce. Co to za rozmarýn, dyž mi nic nevoní, co mně po panence, dyž k ní chuti néní.
Ja, chodiua, chodiua [: po zelenej úce; :] nosiua, nosiua fialenku v ruce. Fialenko modrá, nerozkvétaj zrána! Mám na vojně gauána, komu bych ťa daua? Chodiua po hájku, zbíraua fialku: O, jak je mně teskno, po tobě, šohajku! Chodiua po skalce, sbíraua uaskavce: Nemožu zapomnět na kunovské chuapce!
Može tě, synečku, može tě hanba byt, žes ty se naučil za ledačím chodit. Ledaco, ledaco ledačinú bude, a tebe, synečku, předce hanba bude. Chudobná děvečka ta statečku nemá, kde by ho nabrala, dyž rodičů nemá? Třeba sem chudobná, dyž su jen poctivá, ešče milý Pán Bůh pro mne statek chová. Ej, chová ho, chová a i chovat bude, pokud má hlavěnka vínek nosit bude.
Dyž tě vidím se v dubianském kosteličku modlit, nemožu já, to pro tebe, Pánu Bohu slóžit. Dybych tak myslel na Boha, jak myslím na tebe, byl bych přijat za svatého, zaslóžil bych nebe.
Tichá voda, tichá, zakalila si sa, moje potěšení, oddálilo si sa. Kameni, kameni, namluvil bys vodu, a tebe, děvečko, namluviť nemožu. Jedličko chvojová, neopuščaj ty mňa, už mia opustila galanečka moja.
Mimo našich oken teče voda skokem, nemůžu ju zastavit, nemůžu ju zastavit.
Mimo našich oken teče voda skokem, nemožu ju zastavit.1) Rozhněvala sem si šohajíčka svého, nemožu to napravit.2) Ale k němu půdu a prosit ho budu, aby se už nehněval;3) že je mý srdečko zarmócený všecko, aby mně ho rozebral.4) Pásl tam syneček štyry vraný koně na zelené votavě, natrhala sem mu voňavého kvítí za klobóček na hlavě.
Můj milý, můj milý, ale nevím kerý; ja, kerý mně bude od Boha súzený. Od Boha súzený, od rodičů daný, od pana faráře za ruky svázaný. Bolí mě hlavěnka, jak mě nemá bolet? Dyž mně šohajíček došel vypovědět. Bolí mě ta hlava, bolí mě od rána, bolí mě celú noc, nemožú mně pomoct. Šak by mně pomohli, dyby jenom chtěli, dyby mně šohajka do domu dovedli. Nebudu veselá tento celý tydeň, dokud mně nezkáže můj milý dobrý deň. Dobrý deň, dobrý deň! Dycky mně dobrá šla, v sobotu na večír zlá novina přišla. Zlá novina přišla od mého milého, abych se vdávala, esli mam iného.
Na Javornici vtáček zpívá, krásná hanačka trávu sbirá. Trávu sbírá, stat nemože: Poď sem, synečku, poď, pomož mně. Poď, synečku, poď a pomáhej, jenom ty ke mně nerozprávěj. »Jaké by to srdce bylo, dyby k své milé nemluvilo.«
Nad Podolí je hájíček, [: v něm se prochází :] šuhajíček. Má na hlavě z pantlé klobók, nemužu na tě zapomenót. Zapomenu, ale těžko, kam se vobrátím, všade teskno.
Můj milé má černé klobók, nemůžu já zapomenót, nemůžu já, nemůžu na tó červenó růžu. Můj milé má zlatý pírko, viselo mu přes ramínko, viselo mu, viselo, mý srdečko těšilo.
Na lichnovskych horach seje syneček hrach, galanečka jeho dive se na něho. Nědivaj se na mne, galanečko moja, něbuděš ty moja, to něni věc možna. Něvěřiš, synečku, něvěřiš ty v Boha? A to je věc možna, že ja budu tvoja. Budě-li, synečku, tvoja kera ina, s tu tobě mily Bůh požehnani něda. Esli mne ošidiš, ten hřich na tě spadně, těžko budě, synku, zapominať na mne. Ach, už budě, synku, něskoro nařikať, dy vas něrozvodi krom ryl a motyka. Dyž ty se oženiš, ja budu slobodnu, možu se obratiť na keru chcu stranu. Nepřijdě-li jeden, přijdě zase inši, ešče mi može byť memu srdcu milši. Chudobna děvečka je rovně dar boži, čekaj ty, synečku, co na tě Bůh vloži.
Na tom našem dvoře to je voda, Bože! Kdo se jí napije, zapomnět nemože. Napil se jí, napil šohajíček zrána, nemohel zapomnět do svatého Jána. Do svatého Jána, do svaté Trojice, nemohel zapomnět své švárné děvčice.
Na tom našem dvoře je studýnka, Bože! Kdo se z ní napije odejít nemože. Napil se z ní, napil jeden šohajiček, nemohel odejít od naších děvčiček. Od naších děvčiček, ani od okýnka, až ho provodila ta jeho panenka.
Na tom našem dvoře dobrá voda, Bože, ne každý šohajek napit sa jí može. Černojoký šohaj nabral si jí žbánek, připíjal milence na zelený vínek. Na zdraví, na stálé, abys byla moja. Pán Bůh daj, šohajku, abych byla tvoja.
Jatelinko drobná, cos tak odrobněla? Nemožu ťa nažat z rána do večera. Už sem ťa nažala; do čeho ťa svážu? Švárný šohajíčku, po kom na ťa zkážu? A zkážu já, zkážu po malém poslíčku: Daj ti Bůh dobrú noc, můj milý synečku. Dobrú noc, dobrú noc, ale ne na věčnosť, až tebe, synečku, pomine falešnosť. Falešný galáne, nechoď mně na oči, nech sa mé srdenko za tebú netočí.
Plelo děvča, plelo len, [: dva záhony celý den. :] Jak sa za kraj doplelo, na synečka volalo: Poď, synečku, poď ke mně, já ti povím, co je mně. Ai, bolí mia hlavička, pobila mia matička. Prečo že ťa pobila? Keď som teba lúbila. Nech mia pre ťa nebijú, možeš chodiť za jinú. Já za jinú nepůjdu, radši sa dám na vojnu.
Přeleć, ptačku, přeleć přes zelenu horu a pozdrav mi moju milu, [: že už věc něpřijdu. :] Plakala dzěvucha v tej novej seknici, ja, že ju opuscili ci jeji panici. Plakala dzěvucha v tej novej komoře, ja, že už ji jeji pasek obestać němože. Přistav si, dzěvečko, červenu pentličku, a to lude zase řeknu, že jsi panenečku. Choč by přestavilać lokcě třebas oba, a to lude zase řeknu, že něni podoba. Prv jsem letavala jako laštovička, a včilej se musim kulać jak pivna bečička. Jak bylo po roce, přišla dcera k matce, přiněsla ji draguňatko v strakatem kaftance. Mi mili macičko, pomožte kolibać, jak uroscě, budzě vam stařenko povidać. Ma mila dceruško, kolibaj si sama, cos hledala, tos dostala mezi dragunama.
Listeček z jabora padl mi do mořa, vyprovoď mia, moja milá, ven z vašeho dvora. Vyprovodit možu, tvoja byt nemožu, ty si stavu vysokého, já k tobě nemožu.
Přes polečko, galanečko, namluvať jedú; lesi já ťa nedostanu, já ťa ukradnu. Netřeba ti, můj synečku, netřeba ti krasť, šak ty možeš mej maměnce dobré slovo dať. Už sem já tej tvej maměnce dobré slovo dal, a tebe sem, galanečko, předce nedostal.
Rokyta, rokyta, jak pěkně prokviťa! Němože syneček [: dzěvčatka upytać. :] Upyta, upyta za štyry nědzěle, musi se oblekac do tenkej košele. Do tenkej košele, do novych nohavic, a ty, ma dzěvečko, do sukennych střevic. Sukenne střevičky tolarke koštuju, ně hnedź ja, synečku, střevičky obuju. Obuju, obuju při samem kostele, že moje srdečko na cě zapomeně.
Sadila, sadila fialenku v roli, jak ju nasadila, hned Boha prosila, aby dal pohody. Dej, Bože, dyščíčka, tichého větříčka, [: aby se ujala :] modrá fialečka. Dyščiček nepršel, fialenka zvadla, možeš, milá, vědět, že je láska malá.*)
Sobotěnky, neděle može pro mě nebyt, a já nemám milého, [: nemá k nám kdo chodit. :] Nemám milého, nemám, ale si ho hledám, najit si ho nemožu, potěš mě Pán Bůh sám. Hledám si já ho, hledám na šardickém poli, najit si ho nemožu, hlavěnka mne boli. A když nemám milého, nemám ani řeči, a nemajú co plakat moje černé oči.
Svítí měsíc pod zeleným dubem, pověz, milý, esli svoji budem? Nebudem, nebudem, frajirenko moja zpomeň sobě na ty první slova. Co sme my si spolem říkávali, dy sme spolem pod oknem sedali; vydaj sa, možeš-li, moja najmilejší, esli ti dá Pán Bůh lepší ščestí. Nevydám sa, švarný šohajíčku, zalomila bych svoju hlavičku; dycky bych plakala stávaja léhaja, že sem si ťa, šohajku, nevzala.
Svić, měsičku, svić pěkně zvečera, dobro noc tobě vinšuju, kochanko moja. Něměj mně za zle, žech cě probudzil, abych jen jedno slovečko s tebum přeřundzil. Možeš přeřundzić slovko lebo dvě, jenom musiš, můj synečku, pěkně lahodně. Měsiček svići, věterek věje, a ta moja kochanečka ze mně se směje. Svić, měsičku, svić, věterku něvěj, a ty, moja kochanečko, ze mne se něsměj.
[: Dy sem jo šel přes dzědzinu, :] [: čul sem plakać svoju milu, :] hej. O co, mila, o co plačeš? Že mě, synečku, zaněchać chceš. Ješče’s, dzěvečko, hrubě mlada, zajmi kravičky, žeň do stada. Zajmi moje mezi svoje, možu być to všecky tvoje.
Synečku, synečku, malované kvítí, dyť ty mně nemožeš z mé mysle sejíti. Nemožeš, nemožeš, ani mně nesendeš, pokuď si, synečku, nekerú nevezmeš. Nevezmeš nekerú a já nekerého, teprv zapomenem jeden na druhého. Před naším okénkem rozmarýn zelený; kdo ho trhat bude? Moje potěšení. Před naším okénkem červený tulipán; kdo ho trhat bude? Syneček choďa k nám.
Stromečku březovy, stojiš mi na zavadě, němožu uviděť potěšeni na zahradě.1) Ně tak na zahradě jak mezi horami, žaden něuvěři, jak je mezi nami. Mezi nami je tak, že se mamy něchať, my se něněchamy, bo se radi mamy. Na fojtove roli studenečka stoji, jak z ni voda vyschně, to mi buděm svoji. Voda z ni nevyschně, rok po roku budě, Pan Buh vi, děvucho, jak skoro to budě.2)
Šak sem já ti říkávala, dy sem s tebú sedávala, aj, abys ty k nám nechodil, že já o tebe nestojím. A tys na to nic nedbával, předce jsi k nám chodívaval pod to naše okenečko: Otevři mě, frajirečko. Šak sem já ti říkávala, dy sem s tebú sedávala na tej zahrádce pod slivú: Vem si mě pannu poctivú. A včil dyž mě začepili, líčka se mně proměnily, včilé se ti zdám škaredá, že nejsu panna poctivá. A dyž nejsu, nechať nejsu, dyž jenom věneček nesu; ty nejsi poctivý mládenec, vzal si mně z hlavěnky věnec. Nevzal sem ho, néní pravda, hodilas ho do Dunaja; aj, do Dunaja, do moře, kdož ti, má milá, pomože? Aj, pomože, jak kdo može, aj, pomože, jak kdo može, pomože mně ten šohajek, až se rozzelená suchý hájek.
Škoda tě, šohajku, že za vodú býváš, voda lavky vzala, ty k nám nechodíváš. Šohajek za vodú a já z druhej strany, pohledňa na sebe, obá sme plakali.1) Plačeš ty, plaču já, plačeme obadvá, neplač, galanečko, už je darmo všecko. Nebudu vesela, ani nemožu byt, nemože sa ve mně srdco rozveselit. Hrkoce mé srdce tak nekerú chvílu, jak by mně ho řezal nožem lebo pilú.
Šla milá na zdávání, šohajek v okně stál,1) od veliké žalosti na maměnku volal.2) Ach, má mamulko milá, poďte se podívat, jak mě srdečko bolí, viďa ju s jiným stát. Pošlite pro maléře, ať ju vymaluje, ať to moje srdečko krev hned nezaleje.3) A maléř odpověděl, že to nemože byt, že to jeho srdečko musí se v něm rozlít.4) Když bylo po pohřebě, milá na kerchově přežalostně plakala na milého hrobě. Ach, můj milý, rozmilý, co ty tak tvrdo spíš, a já na tebe volám, ty mně neodpovíš. Běž, má milá, běž domů, máš tam muža svého, a já tady musím byt až do dňa súdného. Ei, lásko, lásko, lásko, jak hoříš plamenem a spaluješ srdenko, spaluješ na hlaveň.
Šohaj, šohaj černooký, nemožu ťa zabudnúti! Ani ťa já nezabudu, pokud kolvěk živa budu. Ješče jednú na rozchodnú vinšuju ti takú věrnú, jako sem já tobě byua, vinšuju ti, duša moja. Co sem sa k vám nachodívau, dni a noci s tebú mrhau, ale tys byua falešná, nech ťa Pámbůh za to trestá. Néni pravda, moj přemiuý, robiua sem ti po vůli, žáden neví len já sama, jako sem ťa ráda maua.
Frajer můj, frajer můj, má zlatá ratolest, keď ťa deň nevidím, ani nemožu jest. Frajer můj, frajer můj, ked ťa enem čuju, všecky moje údy, všecky poskakujú.
Těžko je mi, těžko na mojim srdečku, jak by mi ho svazal hedbavnu šňurečku. Hedbavnu šňurečku ja rozvazať možu, na tebe, synečku, zapomnět němožu. Zapomeneš na mne, ma děvečko, snadně, dy budu s inšu stať, něpohlidaj na mne. Něbyl by mi tě žal, dybys mi byl umřel, ale je mi tě žal, žes mi vypověděl. Z velikeho žalu sluzenky kapaju, na drobnem kamenci1) jamky vybijaju.
[: Za našimi humny vika něsečena, :] [: stoji tam děvucha cela uplakana. :] Od velkeho žalu sluze ji kapaju, na bilym kamenu důlky vybijaju. Kdož je ji přičina? Bobrovsči pacholci, že s nimi pasala na hradiskoch volky. Može jich pasć, može, ale věděć jako, može jich odhaňać od lesa daleko. Ej, odehnala jich až na třeći pole, a un za ňu volal: Vrać se, srdce moje. A ja se něvraćim, bo němam ku komu, ztracila sem lasku k svojemu milemu. Ztracila sem lasku, juž ji něnabudu, juž ji něnabudu, pokud živa budu.
To šaratské pole se zbéšovském polem, rozpustil syneček vraný koně po něm. Rozpustil, rozpustil, nemůže jich chytnót, nemůže od milé nadobře1) odvyknót. Nemůže odvyknót, ani neodvykne, dokud ty koničky syneček nechytne. Lehko je přivykat, těžko je odvykat, těžko je srdečko na zámek zamykat. Zamknu já ho, zamknu na tech devět zámků, desáté nemůžu, pro tebe, šohajku.2)
Túžení, túžení, po kom ho, milá, máš? Po tobě, šohajku, že k nám nechodívaš. Túžení, túžení, po kom, milá, túžíš? Po tobě, šohajku, že daleko slúžíš. Túžení, túžení, túženičko dvoje, jedno šohajkovo a druhé je moje. Mé milé, rozmilé, mé milé srdečko, enom mně ostalo po tobě jménečko. Jménečko ostalo, a tebe tu néní, kde ťa hledat budu, moje potěšení? Už sem zapomněla na bílú růžičku, na tebe nemožu, švárný šohajíčku. Už sem zapomněla na modrú fialku, na tebe nemožu, rozmilý šohajku.
[: Uderiua jedna, :] [: uderiua druhá, :]1) ešče sa šohajek po dedině tuuá. Túuá on sa, túuá, nemože trefiti; nechce mu panenka dvéří otevřiti. Otevři mně, miuá, mauované dvéřa, nech si nepouámu pávového péra.2) Pávové pérečko je velice drahé, jedna perutinka za čtyry touare. Otevři mně, miuá, mauovanú bránku, nech si nepouámu péra z mariánku. Péro z mariánku je velice drahé, jedna hauuzenka za čtyry touare. Jak mu odevřeua, hnedka si ju objau, to sem ti, má miuá, už dávno slibovau.
U našeho jazera stoji lipka zelena,1) a na tej lipě, na tej zelenej zpivaju tři ptačkové. A ňejsu to ptačkove, to jsu šohajičkove, rozmluvaju o švarnej děvčině,2) keremu se dostaně? Jeden pravi: Budzě ma; a ten druhy: Jak Bůh da, ten třeci pravi: Srdečko moje, pročpak si ty tak smutna. Jakpak němam smutna byč, za stareho kažu isč, rozželilo se srdeňko moje, němožu ho ukojič.3)
Prvšim rozem sem cě vidzěl, dys do pole hnala, [: hnedž si se mi ulubila, :] žes pěkně zpivala.*) Druhym rozem sem cě vidzěl, dys růže trhala, pytal sem cě o růžičku, tys mi ji nědala. Och, dalas mi ju, dala, vršek z ni’s urvala. Možeš poznać, můj synečku, že je laska mala. Třecim rozem sem cě vidzěl, dys lůžko scělala, pytal sem cě o peřinku, tys mně ji nědala. Oj, dalas mi ju, dala, peři’s z ni vybrala. Možeš uznać, můj synečku, že je laska mala. Štvrtym rozem sem cě vidzěl, dy jsi šata prala. Pytal sem cě o šatečku, tys mi ji nědala. Och, dalas mi ju, dala, mně ji něvyprala, možeš uznać, moj synečku, že je laska mala. Potem rozem sem cě vidzěl v kostele klečuce, němoh sem se ani modlić na tebě patřuce. Dybych tak byl Bohu služil jako, dzivča, tebě, byl bych davno svatym zostal s andělami v nebě.
Utíkej, děvče, utíkej, zdaleka chlapcům vyhýbej. Kerá je dívka poctivá, zdaleka chlapcům vyhýbá. A když jim vyhnout nemůže, začervená se jak růže. Vyrazí na ní rosička jako makové zrníčka.
Valaši, Valaši, kde ste ovce pásli? Ztratila sem vínek, který ste ho našli? My sme ho nenašli, ale sme viděli, červené pantličky po vodě plynuly.1) Valaši, Valaši, na lodě sedajte, můj zelený vínek po vodě hledajte. Dybych si najala dvacet párů koní, můj vínek zelený žáden nedohoní. Dybych si zapřáhla sto padesát vozů, můj zelený vínek žádný nedovezú. Neplač, milá, neplač o vínek zelený, já ti kúpím vínek pěkný pozlacený. Jak můžeš přirovnat zlatý k zelenému? Jak by tě přirovnal k synku poctivému.
Aničko, dzěvečko, poviz mě věrně, ežli maš upřimne srdečko ku mně! Na řeči nic nědbaj, ene mě ty kochaj, kochaj mě! Ežli ci zbranujum rodiče tvoji, že se me bohactvi něsrovna s tvojim, sprav že mi to, Bože, že to všecko može dostać se. Budzěme se modlić k Panně Marii, jak ve dne tak v noci a v každu chvili, by ona zvolila, ta Panna Maria, dostać cě.

Pages