moci

Displaying 1 - 100 of 250
Já jsem panna růže, dokud nemám muže. Já jsem panna kvítek, dokud nemám dítek.
Ty podhajský kostelíčku, stojíš na pěkném vrsíčku. Vycházejí panny z tebe, jako andělíčky z nebe. Jedna vyšla pěkná bílá, a ta bude moje milá. Druhá vyšla ještě hezčí, ta bude má nejmilejší. Třetí vyšla jako růže, žádný jí dostat nemůže. Já ji musím přece dostat, kdybych tam měl mrtev zůstat.[10]
V háječku v dolině na pěknej rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel tam Jeníček, sed si za stoleček; převelice vzdychal a sobě naříkal, můj zlatej holeček! Nesedej, nesedej, pojď, pomoz, nalívej! by lidi neřekli, toho si nevšimli, žes bejval můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalívatí: já přišel pro láska, můj zlatej obrázku, tebe milovatí. Když jsem byl v arestě v tom Klatovském městě, nic mně tam nebylo, když za mnou chodilo mé rozmilé děvče. Když jsem byl v vězeni sedum let pod zemí, nic mi zle nebylo, když za mnou chodilo moje potěšení. Moje potěšení! pomoz mně z vězení.“ tvoje bejt nemůžu – není možná, není! Praha a Vídeň jsou na pěkné rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel k ní Jeniček, sed si za stoleček; dal si nalejt vína, pořád při něm dřímá, rozmilej holeček. Nespi a nedřímej, pojď, víno nalejvej: by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalejvati: já jsem přišel k tobě, potěšení moje, tebe milovati. Když jsem byl za Prahou, daleko za vodou, nic mi zle nebylo, když za mnou chodila paňmáma i s dcerou. Byl jsem ve vězeni tři léta pod zemí, nic mi zle nebylo, když ke mně chodilo moje potěšení. Moje potěšení, pojď, pomoz z vězení! z vojny však nemůžu, není možná, není!
Seděla u našich vrat, pěkná bílá jako šat: hleďte, panno, hleďte, vy krásu tratíte, že nejdete sama spat. „To není pravda žádná, já spávám vždycky sama v tej naší komoře, tam žádnej nemůže než naše panímáma.“[21]
Nad Strakonici při tej silnici rostou tam tři růže: jedna rozkvětá, druhá dokvětá, třetí kvést nemůže. Kýž je mně možná s ty jedny růže utrhnout jeden květ: všecky přátele bych opustila – pro chlapce celej svět. 1) 1) jen tátu s mámou ne! Aneb: jen tebe, chlapče, ne!
Když jsem šel dnes tejden z posvícení, potkal jsem panenku, neznal jsem jí: hezká byla, pěkná bílá; červeny jablíčka v rukou měla. Já jsem byl chlapeček nerozumný, vzal jsem já jablíčka, byly dobry; jak jsem je sněd, hned jsem tu zhled: návrat mi, má milá, mou krásu teď. „Já bych ti tvou krásu navrátila, když s ni holubička uletěla; uletěla do háječku: opatruj tě pán Bůh, můj holečku!“ Já jsem ti byl říkal tyto slova: že nechceš jednoho, že chceš oba; nemůžeš chtít než jednoho: odbuď mě, panenko, nebo jeho!
Ach mé roztomilé, zlaté okýnko! já tluču na dvéře, má panenko! já tluču prudce, otevři, srdce! spíš-li ty či nespíš, moje duše? Spala jsem, už nespím, zlatý holečku! pantáta s paňmámou v pokojíčku: až táta usne, pomilujem se, budem si povídat do svítání. Když se pomilujem, můžeš jít domů, není ti třeba říct nic nikomu; můžeš pucovat, koně kšírovat, do pole širého jeti vorat.
Vzdor na vzdor někomu do našeho domu, vzdor na vzdor někomu do našich vrat: rostou tam dvě růže, žádnej k nim nemůže, žádnej jich nemůže pomilovat. „Já nejsem žádnej pes, abych k vám oknem lez; já nejsem žádnej pes, ani šelma: až já budu chtíti l) vaši dceru míti, nepůjdu já oknem, půjdu dveřma.“ 1) kdybych já šelma byl, já bych k vám nechodil, já bych k vám nechodil přede všema.
Čtyry koně na dvoře, žádnej jimi nevoře. Voře jimi Jiříček, červený jak hřebíček. Jede s nimi do pole, zavorávat koukole. Když ku konci dovoral, na svou milou zavolal: Pojď, má milá, pojď ke mně, já ti povím, co je mně. Bolí mě má hlavička, pobila mě matička. Pobila mě pro tebe, bych upustil od tebe. „Pro mě ať tě nebijou, můžeš chodit za jinou.“ Já za jinou nepůjdu, dám se radši na vojnu. Až já budu vojákem, budu švárným jonákem. Daj mně šaty zelené a vejložky červené. A koníčka vraného, vyskočim si na něho. Na koníčka vyskočil, bílým šátkem zatočil: Pěkně se ti, má milá, pěkně se ti poroučím!
Utíkej, holka, utíkej, zdaleka chlapcům vyhýbej. Která je holka poctivá, zdaleka chlapcům vyhýbá. A když jim vyhnout nemůže, začervená se jak růže. Vyrazí na ni rosička, jako makové zrníčka. Vyrazí na ní jako hrách – škoda tě, holka, nastokrát!
Za vodou, za vodou, za vodičkou hrála tam má milá s holubičkou, hrála tam má milá s černým orlem: „Ožeň se, Jeníčku, s pánem Bohem!“ Já se ti ožením, ani nezvíš, ty mně mých ohlášek nezapovíš, ani mi oddavek strojit nedáš, toho ty, má milá, neuděláš. Když jsem tě nedostal za ženušku, vyvolím si tebe za družičku, abys mně naposled posloužila, věneček na hlavu položila. „To se ti, Jeničku, nemůže stát, pro lítost bych ti ho nemohla dát, pro pláč do kostela ani vejít: pro lásku falešnou musím umřít! Za to tě jen prosím, můj Jeníčku! bys při mém skonáni rozžhal svíčku, bys při mém skonání samotný stál, mé kalné očička zatlačoval! Zatlač mi očička, rozžhni svíčku, modli se otčenáš za dušičku: aby láska naše zapálená jedním plamínečkem vyhořela!“ Když jsem si tě nevzal za ženušku, vyžádám si tebe za družičku, za družičku za nejstarší, proto že’s byla má nejmilejší. „Já za tu družičku nemůžu být, nemohla bych pro pláč vínku uvít; vínku uvít, k oltáři jít – pro lásku falešnou musím umřít.“
V tom našem sádečku je mnoho modráčků: žala tam má milá zelenou travičku. Když trávy nažala, sedla na cestičku: „Pojď, já tě pohladím, můj zlatý Jeníčku!“ Kolik mu na hlavě vlásků pohladila, tolik-tě slziček z očí svých vylila. Vytáh šátek z kapsy, utíral čelíčko: Proč pláčeš, naříkáš, má zlatá holčičko? „Kterak nemám plakat a sobě naříkat, když mne má pásnička nemůže obměstnat? Ani má pásnička, ani má suknička: to jsem já dostala od mého Jeníčka!“ Vzal ji za ručičku, ved ji ku krámečku: Já ti koupím pentli, nastav si sukničku. „Já bych nastavila, kdyby platná byla; jen kdybych já tebe byla nespatřila!“
Na kobelí hůře náš synáček voře; chodějí mu koně na hedbávný šňůře. Ta kobelí hůra celá pošlapaná; chodí tam má milá celá uplakaná. Co pláčeš, naříkáš, když mě tu eště máš: potom můžeš plakat, až mne neuhlídáš.
Na Slíchovskejch lukách ztratila jsem dukát, a tam u vrbičky červené pentličky. Slíchovští mládenci! kde jste koně pásli? já ztratila pentle, kterej jste je našli? „My jsme jich nenašli, jen jsme je viděli: červené pentličky po vodě plynuly. Rybáři, rybáři! na lodě sedejte, červené pentličky po vodě hledejte. „Kdybychom zapřáhli tři sta vraných koní, červených pentliček více nedohoní. Kdybychom zapřáhli koní na tisíce, červených pentliček nedohoní více.“ Sedla na lodičku, zaplakala tuze, že už svých pentliček 1) dohonit nemůže. 1) Místo červených pentliček v písni této zastupuje také „zelenej víneček“.
Ach pole, políčko, pole nevorané! pase tam Jeníček čtyry koně vrané. Pase je tam, pase, brodí nohy v rose: jde k němu Andulka, pacholátko nese. Nesu tobě, nesu tu synáčka tvého: když jsi mne miloval, miluj taky jeho! Nech si ty synáčka, já tobě zaplatím: dubový stoleček tolary posázím.“ Já nechci tolaru“, nač mi ty peníze? jen tebe, Jeníčku! chci míti za muže. Kdybysi nasázel, co v rybníce řásy, ty mně nezaplatíš mé panenské krásy. Kdybysi nasázel, co na louce sena, ty mně nezaplatíš poctivého jména. Kdybysi nasázel, co písku drobného, ty mně nezaplatíš věnce zeleného! V tej naší maštalce jsou tam novy stání: češe tam holeček čtyry koně vrany. Češe je tam, češe, pěkně přistrojil se: jeho nejmilejší synáčka mu nese. Nese mu ho, nese v tom bílém fěrtoušku: Tu máš, můj holečku, naši věrnou lásku! Už s věnečka mého opadalo kvítí: když jsi mně svět zkazil, musíš si mě vzíti. „Já nechci, nevemu, radši ti zaplatím: žlutými dukáty stoleček posázím.“ Kdybysi nasázel co v lese jalovce: ty mně nezaplatíš zelenýho věnce. Kdybysi nasázel co na dubu listí: ty mi nezaplatíš mojí poctivosti. Kdybysi nasázel co na poli klásků: ty mi nezaplatíš mou upřímnou lásku!
Putovalo děvče z Prahy do Moravy, mělo modry oči cely uplakany. Putovalo předse od potoka k řece: Převez, převozníčku! mne švárnou dívčičku. „Nechci, nepřevezu, jest-li má nebudeš; dokud mi neslíbíš, že ty se mnou pudeš.“ Nechci a nepůjdu, nejsem tvoje milá, radši bych se zase zpátky navrátila. – Sedla na mezičku, zaplakala tuze, že jí stříbrný pás opásat nemůže. Natrhala klasů, přivázala k pasu: Kýž jsem nepoznala tu mlynářskou chasu! Když jsem ho viděla příliš opilého, měla jsem se vyhnout do pole šírého. Když jsem ho viděla ouzkou cestou jíti, měla jsem se vyhnout, kde slunce nesvítí. Když jsem ho viděla hořké pivo píti, neměla jsem sama na trávu choditi!
Až já odtud půjdu, bude vítr foukat; bude se má nejmilejší za mnou smutné koukat. Koukej neb nekoukej, co mně už je do ní: nechtěla’s mne vyprovodit do Chejnovskejch polí. Do Chejnovskejch polí, na Bělocky draha: neměla’s mne, má panenko, neměla’s mne ráda. Ať je tak nebo tak, já jsem svobodnej chlap: já můžu holku milovat, nebo jí tak nechat. – „Už jsem osiřela, jako javor v lese: toho jsem se nenadála, co ta láska nese. Už jsem osiřela, jako lípa v poli: toho jsem se nenadála, kam můj milej chodi. Už jsem osiřela, jako v trní růže: toho jsem se nenadála, co ta láska může!“
Teče voda, teče po potoce křeče: vzkázala mně moje milá, že ona mne nechce. Teče voda, teče na ty pansky mlejny: což je těžko milovati, co k libosti nejní! Co k libosti bylo, to mě opustilo; a co mne těšit nemůže, za mnou by chodilo. Už jsem opuštěnej jako ptáček lesní, kterej pořád sem tam lítá, a kam by rád, nesmí. Už jsem opuštěnej jako ta berlička, která pořád sem tam lítá, hledá přítelíčka. Ach holka má milá! co pak jsi myslila, že jsi ty tvé svaté sliby, že jsi je zrušila? Zrušila jsem já je, to pro lidské řeči: nyní vidím a poznávám, že upřímnej nejsi. Zrušila jsem já je, to pro lidskou hubu: nyní vidím a poznávám, že tvoje nebudu.
Svit, měsíčku, polehoučku na ten panský háj: nemysli si, má zlatá panenko, abych si tě vzal. Šel jsem lesem, byl jsem vesel, zpíval jsem sobě; uslyšel jsem smutný nářek od panenky mé. Ona stála pod stromečkem, neviděl jsem jí; hodila na mě jablíčkem, ozvala se mi. – Pod háječkem nad sádečkem roste májoví: kam jsi dala, má panenko, růže červeny? „Růže červeny povadly, věnce nemůž vít: nemyslete, potěšení moje, že vás musím chtít. Co je po tej rozmaríně, která nevoní: co je po vás, potěšení moje, když máte jiny! Co je po tej levanduli, která nekvěte: Co je po vás, potěšeni moje, když mne nechcete!“ Pod vršíčkem na dědince byla zahrada; chodila tam má panenka, kvítí trhala. Když kytičku natrhala, tu zaplakala: „Kýž jsem tebe, potěšení moje, byla neznala!“
Pojeď, chlapče, pojeď domů, nech už toho vorání; už mě bolí má hlavička od samýho volání. „Nechci, nechci, nepojedu, eště mám záhon vorat: však si ani nemusela tak dlouho na mě volat.“ Pojed, chlapče, pojeď domů, zanech toho vorání; dyť už mě má hlava bolí vod samýho volání. „A já nechci, nepojedu, eště mám záhon vorat: co pak jsi se nestyděla před lidma na mě volat?“ Ty se‘s taky nic nestyděl 1) před lidma za mnou chodit: když jsem šla z hospody domu, ty’s mě šel vyprovodit. „Tu máš, holka, tu máš dukát, to za ten stezníček můj: abysi mně nemohla říct, že jsem já milovník tvůj.“ A já nechci žádnej dukát, ani žádny peníze: já té chci mít, můj holečku, já tě chci mít za muže. 1) Proč pak bych já se styděla před lidma na té volat? když se’s taky nic nestyděl před lidma mě milovat.
Pověz mně, má milá rozmilá! proč ti paňmáma brání? „Brání mně pro tebe, potěšení moje, že nemáš pole žádny.“ Ač nemám políček ani luk, přece jsem na světě rád může mně pán Bůh dát, že budu milovat děvče jak karafiját. Karafiját pěkný červený ten svoji krásu mění: ty pak myslíš sobě, potěšení moje, že už nad tebe není. Dost jsem se za tebou nachodil, dost jsem já pro tě vystál: když jsi mi od Boha souzena nebyla, přece jsem tě nedostal. Když jsi mne pro lásku nechtěla, pro statek o tě nedbám: když jsi mne nechtěla, má milá rozmilá, pošlapu cestu jinam! Pověz mně, och má znej milejší! proč pak tě váši brání? „Bráni mě pro tebe, můj chlapče! že nemáš pole žádny.“ Třebas já pole, luky neměl, přece jsem na světě rád: pán Bůh mně může dát milovat dívčici jak krafíját. Což pak se, má milá, domníváš, že jsi ty sama v světě? nejedna matička dceru má, že jako růže květe! Což pak se, má milá, domníváš, že se tě budu prosit? když ještě císař pán koně má, kterej mě může nosit!
Tuhle máš, má panenko, tuhle máš groš: můžeš si ho zatím schovat, co já budu mašírovat; tuhle máš, má panenko, tuhle máš groš.
Má paňmámo zlatá, co děláte, že přede mnou vrátka zavíráte? Vyjděte ven z domu, ukažte mně vaší dcery komoru. Má zlatá panoráma z okna kouká, hodila mně klíče do klobouka: „Tu máš klíč, můžeš jít, můžeš sobě sám komůrku otevřít.“ Jak jsem počal dvéře otvírali, slyšel jsem svou milou naříkati. Co pláčeš, naříkáš? Vždyť pak mne tu, má panenko, ještě máš! Sedli jsme si spolu na postýlku, zdálo se nám býti malou chvilku; tu vyšla dennice: Opatruj tě milý pán Bůh, mé srdce! Dennice vychází, já musím jít: pojď mě, má panenko, vyprovodit; vyprovoď, už je čas: kdo ví, vrátím-li se z vojny k tobě zas!
Jen jednou za tejden, potěšení moje, můžeš přijít; až se pomilujem, můj zlatej holečku, můžeš si jít: v sobotu pod večer to sejdem se, když hodinka mine a mamička přídě, rozejdem se. Krájejte, má milá mamičko rozmilá, drobnej salát; já nejsem uvyklá, má mamičko milá, dlouho spávat: já vstávám raníčko za svitání, když češe můj milej holeček rozmilej koně vraný.
Dvě léta, tři zimy, potěšení moje, co tebe znám; předce tě vyskoumat, má zlatá panenko, nemohu sám: ty jsi mne milovat naučila, sama si na lásku, můj zlatej obrázku, nemyslila. Pamatuj na večer, potěšení moje, v druhém Máji, jak překrásně zpíval, má zlatá panenko, slavík v háji; měsíc jasně svítil, jako ve dne, když jsme se dívali, potěšení moje, kam on sedne. Sednul ten slavíček, má zlatá panenko, na jedličku: tu jsem prvně tobě, potěšení moje, dal hubičku. Od té chvíle užil jsem sladkostí, které se nasytit, má zlatá panenko, nemůž dosti. Kdybys ty bývala, má zlatá panenko, upřímnější, nebylo by v světě, potěšení moje, mně milejší: ale to tvé srdce dvě křídla má, po všelikém kvítí, co se koli třpytí, sem tam lítá.
Na tom našem dvoře všecko to krákoře, i ten kohout – nemůžu na tebe, potěšeni moje, zapomenout. Jest-li zapomenu, však dost těžce: předce mě pro tebe, potěšeni moje, bolí srdce!
Kdož by tě, Mařenko, nemiloval, když jsi tak, jak by tě vymaloval, červené tvářičky jako růže, nikdo ti odolat nemůže: ach škoda, škoda jen, že svoji nebudem, má zlatá Mařenko, Mářo! Mařenko roztomilá.
Když jsem šel okolo vrat, viděl jsem mou milou stát; když jsem šel okolo, srdce mě bolelo – ach, ouvej, co mám dělat! Ještě tam jednou pudu, paňmámu prosit budu: paňmámo zlatičká, poproste tatíčka, aby mi dal svou dceru. „Já vám jí nemůžu dát, to proto, že jste voják; má dcera neumí ani nerozumí s vojáky mašírovat.“ Když mi ji nechcete dát, dejte si ji malovat: dejte si ji za sklo, až vám bude teskno, choďte se na ni dívat.
Ty zdejší panenky, ty jsou nanic: poženem je na trh do Netolic, co jich v Netolicích neprodáme, potom v Budějicích darmo dáme. V Budéjicích na ně velký mejto: nestojí ty zdejší panny za to; poženem je na trh do Kaplice, budem je prodávat za vřhlice. Když se nás budou ptát, po čem jedna: čtyry za vídenskej, deset za dva; dá-li nám kdo za ně slepou grešli, může si je sebrat třeba všecky!
Nenech mne, má milá, nenech mne zbraň nosit: máš hezkou hubičku, můžeš mě vyprosit. Nenech mne, má milá, nenech mne zahynout: máš hezkou sukničku, můžeš mě zavinout.
Nechoď, synku! nechoď k nám, nerada tě vidím: roztrhanej kabát máš, já se za tě stydím. Nechoď k nám až v neděli, až budeš mít jinej: pak se můžeš chlubívat, že jsi ty můj milej. Nechoď k nám až ve svátek, až budeš mít šaty: pak tě ráda –uhlídám, panímáma taky.
Stojí hruška v širém poli listu zeleného, rejho-rej, ritum-rej, listu zeleného. Pod ní stojí má panenka líčka červeného, rejho-rej, ritum-rej, líčka červeného. Šel tam tudy její milej: Pozdrav pán Bůh, děvče! rejho-rej, ritům rej, pozdrav pán Bůh, děvče! Ona mu poděkovala: „Dejž to pán Bůh, ševče! rejho-rej, ritum-rej, dejž to pán Bůh, ševče!“ Jsem-U ševcem, za to ševcem budeš míti muže, rejho-rej, ritům rej, budeš míti muže. „Dřív mně musíš střevíčky šít z komárovy kůže, rejho-rej, ritum-rej, z komárovy kůže.“ Ty mně musíš košilku šít bez niti, bez jehly, rejho-rej, ritum-rej, bez niti, bez jehly. „Ty mně musíš sámek stavět na zelným košťáli, rejho-rej, ritum-rej na zelným košťáli.“ Košťál zvadne, zámek spadne, ty má musíš býti, rejho-rej, ritum-rej, do nejdelší smrti.
Hajho husy ze pšenice, hajho husy ze žita! lepší je ta malá holka, nežli je ta veliká. Ta malá se sama točí, a ta velká nemůže: ona čeká na chasníka, až jí chasník pomůže.
Utíkej, Káčo, utíkej, honí tě kocour velikej! Káča utíká, co muže, kocour jí chytit nemůže. Hutíkej, Káče, hutíkej, honí tě kocúr divokej! „Jak já bych ráda hutekls, dyby se sukně nepletla!“
Zpívala bych, neumím, mlčet se mi nechce; šla bych domů, nemůžu: vlk tam sedí v cestě. Zpíval bych, já neumím, zpívat se mně nechce; šel bych domů, netrefím: vyprovoď mne, děvče!
Mládenec má dobře, ten se ženit muže: ale panna ne tak, ona musí čekat, až jí ňákej zkáze. Mládencovi dobře, on se ženit muže, co mu srdce káže: ale panně ne tak, ona musí čekat, až jí někdo vzkáže.
Která holka bledá, ta se vdávat nemá: která je jak růže, ta se vdávat může, z tý je hezká žena.
Co pak ti naši dělají, že se mně ženit nedají? Mně je tak ženy potřeba, jako formánku nevěra. Forman si přeci pomůže, mně pomoct žádnej nemůže!
Neber si děvečku, kerá je stará, ať tobě neleze brzo za kamna; za kamna vleze, s kamen nemůže: až doma nebudeš, kdo jí pomůže?
Pod dubem, za dubem měla jedna dvě červené jablíčka, dala jedno mně; nechtěla mně obě dát, začala se vymlouvat, že nemá, že nedá, že je o ně zle. Pšeničku jsem zašil, nebudu jí žít; pivo jsem dal nalejt, nebudu ho pít: holku jsem si namluvil, jinej mně ji odloudil, a tak lásce naší konec učinil. „Já jsem ti zavdala jedno jablíčko, a ty mně za něj dej svoje srdéčko.“ – Chceš-li ty mé srdce mít, musíš za své vyměnit: pak budu celý tvůj, má holubičko. Lásku si slíbíme, dáme si ruce; kněz nám je zaváže k věčné památce. A tak potom budem sví, žádný nás nerozdvojí: já budu tvým mužem, ty ženkou mojí.
Nic nedbej, jen se vdej, dokud jsi mlaďoučká; jen se vdej, nic nedbej, dokuds mladá: až ti zvadnou růže,[41] nedostaneš muže; nic nedbej, jen se vdej, dokuds mladá! Nic nedbej, jen se vdej, obkuď jsi hezoučká; jen se vdej, nic nedbej, dokuds hezká: přijdou na tě časy, oblezou ti vlasy; nic nedbej, jen se vdej, dokuds hezká!
Řekni, řekni, řekni jí, ať se vdává, jest-li může; řekni, řekni, řekni jí, ať se vdává, může-li: ať se vdává, jest-li může, jest-li umí živit muže; řekni, řekni, řekni jí, ať se vdává, může-li.
Pravila jsem, pravila, že mě láska ranila; ranila mě střelou prudce, poranila moje srdce; pravila jsem, pravila, že mě láska ranila. Půjdu se ptát rychtáře, kdo má platit lékaře? kdo mou ránu hojit bude? kdo od rány platit bude? půjdu se ptát rychtáře, kdo má platit lékaře. Ach rychtáři 1 bolí mě; povězte mi upřímně, kterak právo ukazuje, kdo se střílet osměluje? kdo má platit lékaře, když se rána dokáže? „Vemte sobě lékaře, ať vám ránu zaváže; vy za bolest, on od rány musíte mít zaplacení: ten, kdo ranil, platit má, tak mi právo povídá.“ Vy se, pane, mejlíte, vy mně nerozumíte: mojí rány vidět není, já mám srdce prostřeleny; kterak pak mně pomůže? srdce vázat nemůže. „Má panenko rozmilá! právo s vámi nic nemá: náš pan farář k tomu káže, místo srdce ruce váže; s ním se jděte poradit, nemám s vámi co činit.“
Nade mlejnem je háječek: tam se prochází, šátečkem bází můj holeček. Na hlavě má černý klobouk: nemůže na tě, mé dítě zlaté, zapomenout! Pod kloboučkem černé vlásky: nemůžu já té, mé dítě zlaté, pustit z lásky. Pod vláskama bílé čelo: kterak by se mně mé zlaté dítě nelíbilo? Pod čelíčkem modré oči, kterýma po mně mé zlaté dítě vždycky točí. Točí, točí, točit bude, pokud k oltáři před božskou tváří neklekneme. A když kleknem oba spolu: štola nás spojí, že budem svoji – půjdem domů. Domů prijdem,1) k stolu sednem, a panímámě za její dceru poděkujem. „Děkuju vám, ruce líbám, že jste mi daly a vychovaly, co já rád mám.“ *) Půjdem domů, sednem k stolu, budem pít zdraví naší paňmámy za tu dceru. U Kláštera je háječek: tam se mně točí, má černé oči, můj holeček. Na hlavě má bílej klobouk: nemůžu na té, můj zlatej chlapče, zapomenout. Pod kloboučkem černý vlásky: škoda by bylo, můj zlatej chlapče, naši lásky! Pod vláskami má obůčí: vem si mě pěkně, můj zlatej chlapče, do náruči. Pod obůčim oči černý: ty jsi mé celé, můj zlatej chlapče, potěšení.
Když jsem si tě nevzal za ženušku, já si tě vyvolím za družičku, abysi mně eště poslúžila, na mú hlavu věnec položila. „To se tě, muj chlapče, nemůže stát, já tě ho pro lítost nemůžu dát, pro pláč do kostela nemůžu jít – o lásko fortelná, musíš vodjít!“
Co pak tě tvá máma dala, že tě tak mladičkou vdala? „Dala mně muže trapiče: ten mně mou hlavu roztluče!“
Hopsá, hejsa! ztratila věneček, hopsá, hejsa! ztratila věnec: ztratila věneček, dostala čepeček; hopsá, hejsa! dostala Čepec. Tu máš, ni máš, co jsi chtěla míti, tu máš, už máš, co’s chtěla mít: dostala jsi muže, kdo ti teď pomůže? tu máš, už máš, co’s chtěla mít.
Chvála pánu Bohu! už jsem se oženil, chvála pánu Bohu! už mám ženu: už jsem se oženil, svobodu proměnil; chvála pánu Bohu, už mám ženu. Chvála pánu Bohu! už jsem se provdala, divála pánu Bohu, už mám muže; už jsem se provdala, pod čepec dostala; chvála pánu Bohu, už mám muže!
Ženěníčko, ženě-, ženění, to je horší nežli vězení: z vězení si člověk pomůže, ale od zlé ženy nemůže. Co pak jste, rodiče, myslili, že jste mě k ženěni nutili? dostal jsem s ní čtyry tisíce, ty mně zarmoutily mý srdce. Peníze jsem rozdal na dluhy, nemůžu se zbavit obludy: pořád ne mně sedí jako drak, bodejž jí vzal sobě černej šlak! Ženění, ženění! horši než vězení: z vězení si pomůže, a od ženy nemůže. Má žena falešná ona mi odešla: bodejž je mi utekla rovnou cestou do pekla!
Jaká by to hanba byla, aby žena muže bila; jaká by to hanba byla, aby se jí dal: by ho bila rukavicí, hodila jím pod lavici; jaká by to hanba byla, aby muž se dal!
Na tom mostě, na kameně, přivázala žena muže na řemene. „Zlatá ženo! pust mě s něho: nebudu ti nadávati psí plemeno.“ Za tou naší stodoličkou moc ječmena:[59] uvázala žena muže na řemena.[60] „Ouvej, ženo! pust mě s něho, nebudu ti nadávati slova zlého.“ Co mě, ženo moje milá, co mě vážeš? vždyť já tobě všecko dělám, co mně kážeš: kážeš-li mně pro kvasnice, já ti pro ně honem běžím – bez čepice.
Zakukala žežulička na rozcestí v háji: kerá žena muže bije, každá bude v ráji. Zakukala žežulička v šírém poli pěkné: kerej muž svou ženu bije, hořet bude v pekle. Zakukala žežulička v háji na rozcestí: kerej muž svou ženu bije, dá mu pán Bůh štěstí. Zakukala žežulička pěkně v šírém poli: kerá žena muže bije, na mršník se hodí.
Ach ženy, ženy! poraďte vy mi, muže trapiče mám: celej den pije, v noci mě bije, ani světa neznám! „Vyjdi do pole, natrhej sobě zelí čertovýho: jak je okusí, hned umřít musí do dne devátýho. Vyjdi do pole, nařež cibule, pod oči si namaž: aby neřekli lidi klevetní, že ho ráda nemáš.“ Cibuli měla, oči si třela, smutné naříkala: „Ach ouvejf ouvej! můj muži milej, co jsem se dočkala!“
Měla jsem já muže – ach Bože milý! teď na něj zpomínám každičkou chvíli. Přeškoda mého manžela, že jsem ho smutná ztratila! Nařezal řezanky, nasekal trávy, slepice ohledal, podojil krávy. Přeškoda atd. Dvoreček mi zamet, naštípal dříví, v kamnech mi zatopil, vyčistil chlívy. Přeškoda atd. Vody mi nanosil, uvařil jídla: přec neužil se mnou dobrého bydla. Přeškoda atd. Nití mi nasoukal, přebíral kroupy: a já mu říkala: ty troupe hloupý! Přeškoda atd. Já měla kalhoty a on měl sukni; proto mi nastali časové smutní! Přeškoda atd. Měla jsem manžela vždy po své vůli: nyní mám manžela, maže mě holí! Přeškoda mého manžela, že jsem ho smutná ztratila!
Měla jsem muže, smrt mně ho vzala: kdo mně pomůže – abych se vdala! Ach maži, muži! já pláču pro tě, že’s měl hlavičku – tak jako kotě. Ty bily oči v tom černým těle koukaly na mě – tak jako tele! Ach nůsku, nůsku! raně je tě líto, že’s byl tak outlej jako kopyto. A ty pystíčky líbezný cely: když se zasmály, tři coule měly. Ach muži, muži! já hořce pláču: slyším-li dudy, do stropu skáču.
Pivali naši, píme my taky, zůstali dlužni, zůstaňme taky: propí všecko, co můžeš, nebude soudu, až umřeš.
Trne na trne někomu do našeho domu, trne na truc někomu do našich vrat: žádnej nám nemůže za naše peníze, žádnej nám nemůže rozkazovat: my mužem pivo pít a hezky holky mít, žádnej nám nemůže zapovědít.
Měla žena muže, on se smrti bál, třeba celé noci doma nelíhal; doma, doma, doma, doma, doma nelíhal, že se smrti bál. Ach má milá ženo! přijde-li ta smrt, pro Boha tě prosím, do pytle mě vstrč; dopí, ženo, dopí, dopí! do pytle mě vstrč, přijde-li ta smrť. „Ach můj slátej muži! já pytle nemám: mám tam starou nůši, do té já tě dám: nůši, nůši, na mou kuši! do té já tě dám, když pytle nemám. Ach má milá ženo! nůše děravá: přijde-li ta Suchá, vždyť mě uhlídá; uhlí-, uhlí-, uhlí-, uhlí-, vždyť mě uhlídá, a bude bída! „Ach můj zlatej muži! jinou radu mám; budeš-li se toulat, to ti udělám: vstrčím já tě do komory, zavru na všecky závory, to ti udělám, jak ti povídám.“
Naše máma vždycky říká: Neber sobě řemesníka, nemá čím dříví vozit, musíš je v nůši nosit. Sedlák má tři čtyry koně, zapřáhne a jede pro ně: ty budeš hospodyně z komory do kuchyně. A já přec sedláka nechci, nechť si vemu dřiví, kde chci: řemesník má peníze, on si je koupit může.
Já mám pěknou zahrádku– ku-, ku-, já mám pěknou zahrádku: rostou mi v ní ráže, žádnej k nim nemůže; já mám pěknou zahrádku– kuku-, já mám pěknou zahrádku.
Židovka zerzavá se židem zahrává: Židovko! pojď k nám dnes. „Nemůžu, mám šábes. Kdybych já s tebou šla, o šábes bych přišla; přišel by za mnou muž, vrazil by do mne nůž.“ Židovko, pojď k nám dnes! „Nepudu, mám šábes; kdybych šla na náves, přišla bych o šábes.“
Buď, sedláce, hodně vesel, třebas ani zrna nesel: on křivánek neseje, přece zpívá vesele. Buď, sedláče, buď veselý: v komoře máš kádi zelí, v lochu trochu bramborů, dej si zahrát nahoru! Vždycky sedlák je veselý, jen dokud má v kádi zelí, v lochu taky erpetle, může sedět na pekle. Na šráku má bochník chleba a pod ním co k tomu třeba; může sobě směle vzít, do smetany omočit.
Můžeš si, sedláčku, můžeš si zadupat, když prodáš pšeničky koreček za dukát!
Kačena divoká přiletěla s vysoka, zavolala na voráče, aby voral z hlyboka. Von vorá, co může v tom zeleným příloze; koníčky mu vyvstávají, a von nikam nemůže.
Když jsem já ty koně pásal, přišla na mě dřímota, dřímo – dřímo – dřimotinka, koně vešly do žita. Přišel na mě šelma sedlák, toho žita hospodář: „Co ty, šelmo! co tu děláš, že ty koně v žitě máš?“ A já nejsem žádnej šelma, já jsem hodné matky syn: kdyby mně to jinej řekl, tomu bych se postavil! Sedům let jsem u vás sloužil, a nic jsem vám neztratil: jen jedinkej zákolníček, a ten jsem vám zaplatil. Sedům let jsem u vás sloužil, a nic jsem vám neukrad: jen jedinkou homoličku, a pro tu jsem s půdy spad. Sedům let jsem u vás sloužil, a nic jste mně nedali: jen jedinkou košiliěku, ‚) a tu jste mně zas vzali. Já jsem synek zachovalej, žádnej na mě nic neví: jenom vaše Bětulinka, a ta na mě nepoví. Kdyby chtěla povědíti, pověditi nemůže: neb mě sama vodívala do zahrádky na růže. 1) jen tu starou kamizolku, a pro tu jste plakali. Aneb: jenom vaši Bětulinku, a pro tu jste plakali.
Kopali, vorali, já ještě ležel: zpívali, vejskali, já taky běžel. Kopejte, vorejte, já už nemůžu: zpívejte, vejskejte, já vám pomůžu. Naši už mlátili, já eště ležel; voni šli k snídaní, já taky běžel. „Proč běžíš k snídaní, vždyť jsi nemlátil?“ Když už jsem na cestě, už se nevrátím!
Při vánoci dlouhé noci, dlouho mužem spát; není slyšet vlaštoviček, jen vítr foukat: zafoukej, větříčku, s Dunaje, ať ta zima brzy roztaje, ať se můžou zas ovečky na občině pást.
Sešla se selka s selkou, vedla si stížnost velkou, že má zlýho muže. že ji bije tuze až do devátý kůže. Ta druhá se jí ptala: co jsi’ž mu udělala? „Já přesmutná Manka! pekla jsem beránka – a já ho nekuchala!“
Čtyry koně na dvoře, žádnej nimi nevoře. Voře nimi synáček, Nanynčino miláček. Jede s nimi do pole zavorávat koukole. Kdy je všechno zavoral, na svou milou zavolal. „Pojď, má milá, pojď ke mně, já ti povím, co je mně. Bolí mé má hlavička, vybila mě matička. Vybila mě pro tebe, abych pustil od tebe.“ Necht tě pro mě nebijou, můžeš si jít za jinou. „Já za jinou nepůjdu, radši se dám na vojnu.“ Na vojnu se nedávej, truc rodičům nedělej. „Na vojnu se přece dám, truc rodičům udělám. Až na vartě budu stát, přijď se na mé podívat. Na koníčka vyskočím, bílým šátkem zatočím. Pěkně se ti, má milá, pěkně se ti poroučím.“
Ta Strahovská brána 1) pěkně malována, stojí pod ní má panenka celá uplakána. Co pláčeš, naříkáš, když mě tu ještě máš? potom můžeš pro mě plakat, až mne neuhlídáš. Místo domu mého mám koně vraného, šavličku a karabinu, a sedlo na něho. Místo krásných panen pár pistolí na něm: Adie, má nejmilejší, buď tu s pánem Bohem! Na koníčka skočím, šátečkem zatočím: Adie, má nejmilejší! já se ti poroučím. Na koníčku sedím, smutně sobě hledím: neplač pro mě, má panenko! že tě neuvidím. Nedívej se za mnou oči ti vypadnou: škoda těch tvejch modrejch očí,2) komu se dostanou! 1) Ta Moravská brána. 2) tehdáž jsi se mohla dívat, když’s byla mou pannou!
Na tom našem nátoníčku, na tom našem nátoní otočil se můj Jeniček, otočil se na koni. Otočil se semo tamo, 1) otočil se semotam: „Komu tě tu, má panenko, komu tě tu zanechám? Zanechám tě bratříčkovi, zanechám tě bratrovi: když nemůžeš moje býti, budeš kamarádovi.“ 1) Otočil se na koníčku, na konicko sedlaném: „Nemysli si, má panenko, že se spolu doslaném.“
Když jsem šel od Prahy s psaním do Kolína, dal jsem tam mou milou pozdravovat: aby se vdávala, na mě nečekala, že já se nemůžu z vojny dostat.
Vy Vorličtí páni, 1) napište mi psaní, dejte je mej milej na Pražskej most: aby se vdávala, na mě nečekala; že já si nemůžu 2) z vojny pomoct. 1) Protivinští páni. 2) že já mám ve světě děvčátek dost!
Až já odtud pryč pojedu přes ten zelenej sad, ohlídnu se na vše strany, kde jsem bejval rád; kde jsem já rád bejvával, hezké holky miloval: nynčko musím mašírovat, nechat milováuí. Můj koníček z hnědá vraný pode mnou skáče; má panenka černovoká žalostně pláče: Mlč, má milá, mlč neplač, nemůže to bejt jinač; dá-Ii pán Bůh, vrátím-li se, shledáme se pak zas.
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“
Zabil jest Matoušek, zabil Majdalenku, že jí nesměl vzíti za svoji manželku. Často tam chodíval, do půl noci býval; mile s ní rozmlouval, lásku přisliboval. Když hodina byla: „Vstaň, Madlenko milá! vstaň a vyprovoď mne do šírého pole!“ Majdalenka vstala, jej vyprovázela, běloučkým šátečkem oči utírala. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: „Jdi už, můj Matoušku, s pánem Bohem doma! Neb já s tebou dále nemohu se bráti; lál by mně tatíček, lála by mně máti.“ Loudil ji a loudily tam až na rozcestí; ach, nenadála se tu svého neštěstí! Tam jí na krk šloupil, ruce, nohy zlámal, jako ten ukrutník s ubohou nakládal. Ona ho prosila: „Ach pro rány Krista! jen mne, můj Matoušku, nezabí dočista!“ Ona ho prosila: „Ach pro všecky Svaty! jen mne, můj Matoušku, nech vyzpovídati!“ „O! jak já dám tobě té zpovědi dosti, až tobě polezou z hlavičky ven kosti!“ Pak ji tam zahrabal pod zeleným hlohem, jen kousek fěrtoušku jí vykoukalo ven. A když domů přišel, otci tak povídal: „Už jsem mlynářovu Majdalenku nechal.“ „Dobře's tak, Matoušku, dobře's tak udělal, že jsi mlynářovy Majdalenky nechal. Ty si můžeš vybrat podlé své libosti, která bude míti stříbra, zlata dosti.“ „Ach! vy to, tatíčku, vy mně to pravíte: však o té žalosti v mém srdci nevíte!“ Když do zámku přišel, pan správce se ho ptal: „Kde jsi mlynářovy Majdalenky nechal?“ Majdalenka leží pod zeleným hlohem: a Matoušek stojí před širokým stolem! 1) Majdalenku nesou čtyry panny z trní, a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati na šibenci. Tu rodičů prosil by mu odpustili, že tak skrze něho dcerušku ztratili. „My ti odpouštíme tvoji vinu všickni, jest-li ti odpustí právo Holomoucký.“ „Tatíčku, matičko! toho já nežádám: pro vaši Madlenku milerád umírám. Co jsem já zasloužil, sám trest na se žádám, a tuto výpověd na sebe vydávám: Hlavu na špic dejte, kolem mne lámejte: co jsem jí udělal, tak mně udělejte!“ Hlavu na špic dali, kolem ho lámali; jak sobě sám žádal, tak mu udělali.
(Úlomek.) Poslechněte lidé málo, co se v Domažlicích stalo: byla tam jedna paní, chodil myslivec za ní. Chodil za ní devět neděl, žádný o tom nic nevěděl; až jsou přišli myslivci, vyskoumali ty věci. „Pět set bych vám ráda dala, kdyby se mně vůle stala: byste mně zabil muže, neb už mne mrzí tuze.“ 1)
Bude vojna, bude, kdo tam na ni pojde? která má milého k sobě upřímného, ta naříkat bude. „A já mám milého k sobě upřímného: kdyby mně císař pán koníčka daroval, sedla bych na něho.“ „Co bys tam, má milá, co bys tam dělala?“ – „Prala bych košile, abys chodil bíle, to bych tam dělala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je máchala?“ – „V Dunaji je kámen, tam bych stála na něm, tam bych je máchala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je sušila?“ – „Na královském dvoře, na hedbávné šňůře, tam bych je sušila.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je skládala?“ – „Na vraném koníčku, můj zlatý holečku, tam bych je skládala.“ „Vrať se, milá, domfi, poruč pánu Bohu: až sedum let mine, ta vojna pomine, potom si tě vemu.“ „Sedum let dochází, milý nepřichází: ach Bože, Bože můj! on mi tam zahynul, má radost přechází.“ U Dunaje stála, Dunaje se ptala: „Jsi-li tak hluboký, jako jsi široký?“ Dunaje se ptala. Do vody skočila, hned se potopila: „Ach Bože, Bože můj! nade mnou se smiluj, co jsem učinila!“ Její bílé nohy po písku šlapají; její bílé ruce, její bílé ruce břehu se chytají. Její černé vlasy Po vodě plávají; její modré oči, její modré oči k nebi se zdvihají. Sedum let minulo, milý z vojny jede: což jeho vraný kůň, což jeho vraný kůň pod ním tak těžce jde? „Což pak, můj koníčku, což mi tak těžce jdeš? zdali mne mladého jinocha švárného unesti nemůžeš?“ „Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá: která se pro tebe, která se pro tebe včera utopila.“ Milý se otočil, s koně dolů skočil, a svůj ostrý palaš, a svůj ostrý palaš v srdci si omočil. Nenašli se spolu na tom marném světě: nynčko jim na hrobě, nynčko jim na hrobě rozmarína květe.
Pásla panenka páva mezi horami sama; jeli tam tudy páni: „Pojeď, panenko, s námi.“ „Kdybych já s vámi jela, kam pak bych páva děla?“ – „Pusť páva po potoce, a pojď jen s námi předce.“ „Já nejsem chůzi zvyklá, špalíček se mi viklá; zůstanu radši doma, stala by se mi škoda. Jeďte si, milí páni, já nepojedu s vámi: jeďte si s pánem Bohem, já půjdu za svým pávem.“ Pásla panenka páva mezi horama sama, pásla husičky vedlé vodičky, čekala na hulána. Kam pak, můj milý, jedeš? což mne s sebou nevemeš? „Jedu do pole, panenko moje: ty se mnou jet nemůžeš.“
Už nebudou víc ty časy, které někdy bývaly; už se nebudem tak mívat, jak se naši mívali. Ten svět zlořečený, celý převrácený: nebývalo jindy lak všecko naopak. Kde jsi který z starých Čechů, pohleď trochu z hřbitova; zajisté bys nyní řekl: Umřu já radši znova! Tak se nyní plete v tom zmateném světě: vždyť to nebývalo tak všecko naopak. Rozum lidský na se béře, co unesti nemůže; nepřeměň dobrým loktem na svém těle té kůže. Jak se zdá, tak střelí, necht trefí, neb chybí; myslí, že je dobře tak, zatím naopak. Víry, lásky, upřímnosti ani jiskra nedoutná; za to nyní jen panuje faleš, hana pokoutná. Kdo s koho, ten toho, ne málo, radš mnoho; nebývalo jindy tak všecko naopak. Kde upřímnost staročeská, která někdy bývala? Pominula, zahynula s těma lidma starýma. Kde jindy upřímnost, nyní lež, podvodnost; jest to na tom světě tak všecko naopak. Na starého pána Boha mladí zapomínají, jako by už ani nebyl, mnozí nyní dělají: nepřijde do hlavy, že se smrt dostaví, že nás též obrátí tak všecky naopak.
Ach můj Bože, můj starý nemože a já bych chtěła
Sobotěnky s nedelů, može pro mňa nebyt / a já nemám
Susědovo se hněvajů, nemožem za to byt, že ja chodim
Dolú od Braniksa, čeče voda bystrá, nemožem zastavic
Ovečky, ovečky, paste sa pomalu, nech si možu lehnút na pod vysokú skálu
Ai, pošla nám panenka Maria, pošla ona zrana do kostela. Potkala ju svata Alžbětyja, kaj tež iděš, sestřičko ma mila? A ja idu, sestro, do kostela, posluchať mše, svateho nešpora.1) Nechoď ty tam, sestřičko ma milá, bo sem ja tam včeraj večer byla. Lide tam o tobě povědaji, ba i z toho velku radost maji, že maš zrodiť Pana Jezu Krista, po porodu maš byť panna čista. Kterak by to, sestro, mohlo byti, abych měla Krista poroditi, po porodu čistu pannu byti? Jak živa sem muže něpoznala, ani tež sem na mysli něměla. Maš ty syna, maš ho poroditi, po porodu čistu pannu byti. A o tobě, sestřičko, pravija, že porodiš, to svateho Jana. Sestry sobě ruky podavaly, pacholatka v životech plesaly.2) Pověz ty mně, mily svaty Jane, kdy tvojeho narozeni budě? Budě mi ho střed milého léta, budě hojnost po všem světě květa. Budě kvitnuť rež, ba i pšenica, budě spivať ptáček křepelica. Pověz ty mně,3) mily Kriste Pane, kdy tvojeho narozeni budě? Buděť mi ho na ty slavne hody, jak zamrznu po všem světě vody. Něuvidi ptačka křepelice, edem same zimne metelice.4)
[: Byla jedna stará žena, :] co se byla na prošení dala. Šla ona tam, šla tú cestú, kde nejvíce formánkové jedú. V čirém poli forman stojí, své koničky, o hladě je moří. »Což, formánku, což stojíte, své koničky o hladě moříte?« Jak já nemám, ženo, státi, dyť nemožu kolem ani hnúti. »Půjč, formánku, biče svého, já ti šlažím koňa švortelného.« Stará žena bičem točí, hned všecky čtyry kola vyskočí. »Kdež půjdete, pojedete, všude sobě na mne zpomenete.« Nebyla to žádná žena, a to byla milá svátá Anna, co to formánkovi pomáhala.
Když se naš Pan Ježiš narodzil, hvězdy, měsic zazrak vyvodzil. Jak se dovědzěl Herodes kral, všecky male dzitky pobic dal. Jozef s Mariu to slyšali, hned s dzicjatkem preč ucikali. Našli chlopka v poli žito sjać: Vrač se pro srp, hodzi se už žać. Račil mi Bůh mily ščesci dać, dnes sem sel a možu dnes i zać. Když se toho žide zvědzěli, za Pannu Marii běželi. Nadešli tam chlopka, žito žal, svate pěsničky při tom zpival. Něvidzěls-li panny iducej, co nesla dzěcjatko na ruce? Dy sem ja to žito rozsival, překrasnu sem pannu uhlidal. O, ty chlopku, chlopku šaleny, ty jsi to žitečko sel vloni. Vracmy se, židove, do města, bo tu nešla taka něvěsta.
Vyskočiuo sunečko skoro ráno ranúčko, hej, hej, skoro ráno ranúčko. Vyskočiuo na stěnu na zahrádku trněnú, hej, hej, na zahrádku trněnú. Vyrůstuy tam tři růže, žádný pro ně nemože, hej, hej, žádný pro ně nemože. A šua pro ně děvečka, co chovaua synečka, hej, hej, co chovaua synečka. Atd.
Panenka Maria po světě chodila, Božího synáčka v životě nosila.1) Přišla ona, přišla do jednoho města, do jednoho města, kam ju vedla cesta. Vešla tě tam, vešla k jednemu šenkýři: Šenkyrečku milý, přenocuj mne tady.2) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, ožralci tu pijú a kartáři hrajú, ve dně v noci pijú, světla nezhasujú.3) Přišla tě tam, přišla do jedné uličky, do jedné uličky mezi kovářičky. Vešla ona, vešla k jednemu kováři: Kovařičku milý, přenocuj mne tady.4) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, musíme, matičko, celú noc kovati.5) Můj milý kováři, co to tak kujete, co to tak kujete a nenocujete?6) A kujeme my to tři kolní hřebíky, to na Krista Pána, má se naroditi.7) Ona se ulekla, hned odtud utekla, do jednoho chlíva, kde dobytek bývá.8) Přes prah překročila, syna porodila, syna Jezu Krista, sama panna čistá. Porodila tě ho na té prosté slámě, do plen ovinula, v jesle položila. Kovářova dcera na ráno běžela, na ráno běžela, do chléva pohledla.9) Kovářova dcero, podej mně dítěte, podej mně dítěte, mého pacholete.10) Jak já vám ho podám, dy já rukú nemám, jenom ty gramličky, 11) co držím knížečky. Dotkni se hůlečky, dá ti Pán Bůh ručky. Maličko se sehla, obě ruce měla.12) A domů běžela, rukama košala:13) Má dcerko rozmilá, kdes ručičky vzala? Ach, tato, tatíčku, už se ten narodil, už se ten narodil, co mé ruce stvořil. Dala mně jich, dala ta ženička mladá, ta ženička mladá, co noclehu ptala! Dybych já byl věděl, že to matka Boží, byl bych jí dal ležet v novém bílém loži. Byl bych ji uhostil v té pěkné komnatě,14) v té pěkné komnatě, na stříbře, na zlatě. A sám byl bych lehl hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní. To bych byl udělal lidům na znamení, aby matce Boží dali přeležení. Včil já nejsem hoden po té zemi chodit, ale sem já hoden do ohně mne hodit.15)
[: Postil se tě Pán Bůh štyrydceti dní,:] štyrydcet dní, štyrydcet nocí. A přišel tě k němu pokušitel zlý, přišel k němu ďábel šeredný. Zkoušel Pána Krista, zkoušel po první, vyvedl ho k hromadě kamení.1) Jsi-li, Jesu Kriste, jsi-li syn Boží, udělej mně chleba z kamení. Není jenom člověk samým chlebem živ, je živ také tím slovem Božím. Zkoušel Krista Pána, zkoušel po druhý, vynesl tě ho na chrám vysoký. Aj, jsi-li ty, Kriste, jsi-li syn Boží, spusť se dolů a staň na nohy, zadrží tě andělé tvoji. Netřeba mě, ďáble, dolů spouštěti, mám své nohy, možu choditi. Zkoušel Pána Krista, zkoušel po třetí, vynesl ho na hora vysoký. A z té milé hory mnoho viděti, mnoho světa, drahého květa. Chceš-li se mně, Kriste, chceš-li klaněti, volím tobě to všecko dati. Všecko je to, ďáble, všecko je to mý, i tady to drahé kamení.2) Kopnul3) Pán Bůh ďábla pravým kolenem, hleď, ďáble, hleď do propasti,4) nemáš ty mě v ničem podvesti.
U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista.1) Nynej, nynej, synu milý, trpíš muka pro křesťany. Matičko, nemožu spáti, ani se sníčka dobrati.2) Hospodáři nastávajú, ve svátek hnůj 3) vozívajú. To mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá. U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista. Nynej, nynej, synu milý, trpíš muka pro křesťany. Matičko, nemožu spáti, ani se sníčka dobrati. Včil mládenci nastávajú, do mší svátých v karty hrajú. To mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá.4) U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista. Nynej, nynej, synu milý, trpíš muka pro křesťany. Matičko, nemožu spáti, ani se sníčka dobrati. Hospodyně nastávajú, ve mši svatú pekávajú;5) to mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá. U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista. Nynej, nynej, synu milý, trpíš muka pro křesťany. Nemožu, matičko, spáti, ani se sníčka dobrati. Včil panenky nastávajú, do mší svátých vínky vijú;6) to mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá. U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista. Nynej, nynej, synu milý, trpíš viny pro křesťany. Matičko, nemožu spáti, ani se sníčka dobrati. Včilej děti nastávajú, Otčenáše zaspávajú; to mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá.
Bože můj, Bože můj, jenom mě neopusť, co nemožu snésti, to na mne nedopusť! Bože můj, Bože můj, Bože můj nebeský, to na mne nedopusť, co nemožu snésti.
Kde jsi, můj přemilý Ježíši Kriste? Kde tě hledat budu, na kterém místě? Pusť od sebe světlo, o, slunce jasné, bez tebe nám svíce života hasne. S tebou se mé srdce žádá spojiti, bez tebe nemůže dél živo býti. Dokad tě nenajdu, volat tě budu, ve dně, také v noci volat tě budu. Ach, pospěš k smutnému, dél neodkládej, můj drahý poklade, pomoci mně dej. Kdekoli ty půjdeš, za tebou půjdu, tebe se na věky přidržet budu. Když tebe mít budu, předrahý hosti, nech jiného nemám, na tom mám dosti.

Pages