moře

Displaying 1 - 30 of 30
A v nedělu po obědě chodil Pán Bůh po besedě.1) Nadešel tam panskú dívku, nabírala vodu čistú. Podaj, děvče, podaj vody, umyjem si svoje nohy. A ta voda není čistá, napadalo do ní lista.2) A ta voda, ta je čistá, než ty, dívko, nejsi jistá.3) Padesáte's mužů měla, s každým dítě zahubila. Mužma’s peklo zahustila, dětma’s moře zaplavila. Pannú si se udělala, knězi se nespovídala. Sám-li ste vy Pán Bůh milý, že vy znáte moje viny?4) Jdi, děvečko, do kostela, padni na holé kolena.5) Jak na krchovo vkročila, samy zvony zazvonily.6) Co ty zvony znamenajú, či mě ony hříšnú znajú? Jak do kostela vkročila, obrazy se potrhaly, naopak se obracaly. Co obrazy znamenajú, či mě ony hříšnú znajú? Jak v kostele pokleknula, v solný slúp se obrátila.
[:Šla děvečka:], šla pro vodu. Potkal ju tě jeden stařec. Daj, děvečko, daj mi vody. Milý stařec, není čistá. Voda čistá, tys nečistá. A tys měla devět mužů, devět mužů nezdávaných. S každým's měla pacholátko, pacholátko, nemluvňátko. Hned's ho každé zmordovala a pod pécku zakopala, nehašené vápno dala, černú hlínú zašlapala. Odpusť, Bože, hříchy moje. Já ti hříchy neodpustím, až spočítáš v moři písek, v moři písek, stromě lístek. Odpusť, Bože, hříchy moje. Já ti hříchy neodpustím, až spočítáš v nebi hvězdy, v nebi hvězdy, po světě cesty. V nebi hvězdy, vysoko sú, v světě cesty, široko sú. Než jich ona spočítala, celá v prach se rozsypala.
[: Byla jedna stará žena, :] co se byla na prošení dala. Šla ona tam, šla tú cestú, kde nejvíce formánkové jedú. V čirém poli forman stojí, své koničky, o hladě je moří. »Což, formánku, což stojíte, své koničky o hladě moříte?« Jak já nemám, ženo, státi, dyť nemožu kolem ani hnúti. »Půjč, formánku, biče svého, já ti šlažím koňa švortelného.« Stará žena bičem točí, hned všecky čtyry kola vyskočí. »Kdež půjdete, pojedete, všude sobě na mne zpomenete.« Nebyla to žádná žena, a to byla milá svátá Anna, co to formánkovi pomáhala.
Vím já studňu srúbenú, kamením dláženú, a co sa v ní umyla Panenka Maria. A jak sa v ní umyla, na kamýnek sedla, na kamýnek sedla, syna porodila. Porodila, umyla, do plének vinula, v plenky obvinula, v jesle položila. Jala mu spívati o šesteré žalosti, o šesteré žalosti, o sedmé radosti. Hulaj, belaj, můj synu, už bych já snídala, už bych já snídala rybičky z Dunaja. Shov, matičko, na chvílu, až ti jich nalovím, z ledu oheň složím, tobě jich přistrojím. Synáčku můj milý, jak bys jich nalovil, jak bys jich nalovil, dy ses dnes narodil? Strčil ručičku do moře, ulovil úhoře, strčil ručičku do říčky, ulovil rybičky. Zňal oheň na ledě, smažil rybky v medě: To, matičko, snídaní za tvé kolíbání.
Na stokrát buď pozdravená, na tisíckrát pochválená, o, Maria, o, Maria! Ty jsi nebeská lilija; o, Maria, o, růžičko, zdrávas, Žarošská matičko. Z východních jsi krajin vyšla, do Moravy si k nám přišla, o, Maria, o, Maria! Ty jsi nebeská lilija; o, Maria, o, růžičko, zdrávas, Žarošská matičko! Svatý Cyril z Boží rady postaviti tě dal tady, o, Maria, a t. d. Na tisíc let již jest tomu, co přebýváš v tomto domu, o, Maria, a t d. Korunu neseš na hlavě, činíš zázraky v Moravě. O, Maria, a t. d. Vědí to, co byli chromí, hluší, němí, nevidomí. O, Maria, a t. d. Turek pohan sem přitáhl, po tvém sídle ruku vztáhl. O, Maria, a t. d. Padnul slepý u oltáře, oslepila ho tvá záře. O, Maria, a t. d. Hájila jsi svého místa, Morava hned byla jistá. O, Maria, a t. d. Horlivě nás se ujímej, Krista Pána za nás vzývej, o, Maria, a t. d. Nedopouštěj na nás pádu, chraň od moru, vojny, hladu, o, Maria, a t. d. Nejvíc pros Boha, žádáme, ať ho hříchem nehněváme, o, Maria, a t. d. Při poslední pak nás době do nebe zavolej k sobě, o, Maria, a t. d.
O, Jesu, můj Jesu, tys obrana moje. A půjdu já, půjdu do svého pokoje. A když nyni usnu, opatruj mě, Pane, ať moja dušička ráno zdravá vstane. Ochraň všecky lidi od ohně a vody. Od moru a hladu a všeliké škody.
O, Maria, hvězdo morská, přebolestná matko božská, na tom moři světa vzdychám a s prosbou k tobě pospíchám. Račiž mě v smutku těšiti, v nebezpečenství chrániti, abych nikdy nepoklesl, zlé i dobré jednak nesl. A když přijde čas určitý a smrť se bude blížiti, tenkrát v poslední nemoci přispěj svou mocnou pomocí. Umříti se já nebojím, nebo se nádějí kojím, že skrz tvou svatou ochranu k tvému synu se dostanu.
[: Co to, milá, za lásku máš? :] Dyž k vám přijdu, ty sa hněváš. Co bych já sa nehněvala? Obudils mia, jak sem spala. Možeš, milá, tepruv spáti, až já budu bojovati. Dyž tu budeš, budu aj já, budem bojovat obá dvá. 1) Malého my koňa máme, jak na něho posedáme? Ty si sedneš na koníčka a já půjdu podle bočka. 2) Dyž dojeli prostřed mořa: Slezaj, milá, dolů s koňa. Co sem ti já provinila, abych moře přeplavila? 3) Budu vědět povídati, jak je s milým bojovati. 4)
Brodil Janko koně v polanskej dolině. 1) Koničky nad vodú, Janíček pod vodú. Koničky řehtali, jako by plakali, Janička hledali. Milá nemeškala, k rybařom běžala. Rybáři, rybáři, zatahujte moře, utopilo sa mi potěšení moje. 2) Ponajprv zatáhli, klobúček 3) vytáhli. Po druhé zatáhli, širáček vytáhli. Po třetí zatáhli, Janóška vytáhli. To-li je ta ryba, mému srdci milá? 4) Milá nemeškala, k zvonařům běžala. Zvonaři, zvonaři, zvoňte na vše strany, utopilo sa mi moje potěšení. Milá nemeškala, k stolařům běžala. Stoláři, stoláři, dělajte mi truhlu. Velikú, širokú, co dvá do ní lehnú, milý se svú milú. Milá nemeškala, k hrobařům běžala. Hrobaři, hrobaři, ukopte mi jamu, velikú, širokú, co dvá do ní lehnú. Janošek a i já, lehneme obadvá.
[: Janek do vojny jede, :] svej milej přikazuje. Aby se nevdávala, sedum roku čekala. Až on z vojny přijede, že si ju potom vezme. Neminulo sedum let, Janka viděť z vojny jeť. Jeho sestra Dorota otvírala mu vrata. Ach, sestřičko, sestro má, jak se tu Kačenka má? Kačenka se dobře má, včera týden schovaná do nového kláštera. Třikrát klášter obešel, nikde dveří nenašel. Jenom malé okénko, co svítilo slunýnko, Kačenčino srdénko. Ach, Kačenko milá má, kam’s ty dary poděla, cos ode mne dostala? 1) »Zlatý obraz na oltář, zlatú sukňu na ornát. Zlatý řeťaz na zvony, aby hlasno zvonily, tvé srdéčko těšily.« Ptám se já tě, má milá, kam’s ten prsten poděla? Zlatý prsten ješče mám, ten já ti, Janičku, dám. Až půjdeš podle moře, vhoď ten prsten do moře, vylej si svoje hoře. Až půjdeš vedle vody, vhoď ten prsten do vody, ať tě hlava nebolí. Neminula hodina, Janka hlava bolela. Neminulo to týdeň, Janka nesú z města ven. Co sis od Boha žádal, to ti Bůh nebeský dal, s Kačenkú odpočívaj.
Kúpala se milá v mořu, pásla volečky ve zbožu. Jede synek, z pola jede, zajal volky, dom ich vede. Jak se milá dověděla, hned pro volečky běžela. Vrať mně, synku, vrať mně volky, dám ti za ně tři tolarky. Vrátím já ti tvé volečky, připovíš-li mně ručičky. A můj milý šuhajíčku, připovídám tobě ručku.
[: Seděl jeden vězeň :] sedumdesát neděl, a tak těžko seděl, až tam ošedivěl. Sam sobě rozmlúval, kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal. Svú dceru Barboru, polovicu dvoru. Žádný ho neslyšel, edem to pachole, co poklúzá koně. Pachole nemeškalo, Turkům povídalo: Slyšte, milí páni, co náš vězeň praví: 1) Kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal, dcerušku Barboru, polovicu dvoru. Turci nemeškali, vězňa vyručali. 2) Přišel vězeň domů, sednul si ke stolu, svěsil hlavu dolů. Což je vám, tatíčku? 3) Snad vás hlava bolí, nebo život celý? Mia hlava nebolí, ani život milý; slíbil sem ťa dáti Turku pohanovi. 4) A já bych zaň nešla, radši bych umřela. 5) Na hůru běžala, muziku slyšala. Můj milý tatíčku, pro koho to jedú, střílajú, bubnujú? Pro tebja, Baruško, najmladší dceruško. A Turci přijeli, všecko strojné měli. Koníčky v šarlatě, pacholci ve zlatě, její najmilejší v samém diamantě. 6) Do voza sedala, s otcem sa žehnala. S Bohem, můj tatíčku, už k vám víc nepřijdu, zakél živa budu. 7) Patnást míl ujela, slova nemluvila. Třidcet míl ujela, slovo promluvila: Počkaj, milý kočí, až z voza seskočím, napiju sa vody. 8) Nepij, milá, vody, máš vínko ve vozi. Pivo, vínko dobré, vodička najlepší. Ona seskočila, vínek s hlavy sňala, na vodu pustila. Plyň, ty můj vínečku, až k mému tatíčku, a pověz ty jim tam, že sem sa vydala bystrému Dunaju. Ty drobné rybičky, to moje družičky; ti velcí kaprové, to moji družbové; vrbina, olšina, to moja rodina. Vody dosihala, do Dunaja padla. Turek křičí, plače a sobě naříče. Její bílé vlasy po vodě sa plasí. Její bílé ruce vodú plavú prudce. Její černé oči, písek sa v nich točí. Turek křičí, plače a sobě naříče: Bych ťa byl dovezl k svej milej mateři, nedala by tobě po zemi choditi; byla by ti stlala červené přikrytí. Zvonily by tobě ty turecké zvony. Včil ťa budú žráti ty morské potvory.
Byla jedna vdova, patnast dcerek měla. Všecky povdavala, Verunku něchala. Turek se dověděl, hned pro Verušku jel. 1) Za humny seděla, zlatém vyšivala. Slyšela tam hrati, bubny bubnovati. Komu to, maměnko, komu to bubnuju? Tobě to, Verunko, Turci pro tě jedu. Ma mila maměnko, hdě bych se skovala? Skryj se do komory, jsu tam troje dveři. Jak Turci přijeli, všeci je vitali, jenom Verunka ni. Kaj je ma Veruška, ona mne něvita? Jak byla neděla, Veruška umřela. Turek na to nědal, jen Verunky hledal. Šli do prvnich dveři, tam Verunky něni. Šli do druhych dveři, tam Verunky něni. Šli do třetich dveři, tam Verunka leži. Mlada cisarovna, vypravuj se s nami. A Verunku vzali, na kočar ju dali. Jak byla za vraty, volala na braty: Bratřicci rozmili, zůstaňtě tu s Bohem. Ujela půl cesty, volala na sestry: Sestřičky me mile, buďtě vy tu s Bohem. 2) Jak přijeli k dubu: Staň, kočarku, se mnu. A choji lamala, pod kočar chybala. Ma mila Verunko, na co ty to lameš? A to na znameni, že tu Turci jeli. Jak přijeli k mořu: Staň, kočarku, se mnu. Abych se napila z bystreho Dunaja. Něpij to, Verunko, lepši u Turků vinko. Než bych měla vinko piť, volim se utopiť. 3) Do vody skočila, hned se utopila.
Přes hory, přes doly v té panské zahradě, ščepoval tam hezký synek míšenské jabloně.1) A on jich ščepoval, ani sa nenadál, přišlo k němu hezké děvče, by si ho namlúval. Listeček z jabora padl mi do mořa; nebudu sa milo ženiť, až bude sloboda. Listeček z osiky padl mi do viky, nebudu sa milo ženiť, až budu veliký. Listeček z jabloně padl mezi koně; nebudu sa milo ženiť, až bude po vojně.
Listeček z jabora padl mi do mořa, vyprovoď mia, moja milá, ven z vašeho dvora. Vyprovodit možu, tvoja byt nemožu, ty si stavu vysokého, já k tobě nemožu.
Šak sem já ti říkávala, dy sem s tebú sedávala, aj, abys ty k nám nechodil, že já o tebe nestojím. A tys na to nic nedbával, předce jsi k nám chodívaval pod to naše okenečko: Otevři mě, frajirečko. Šak sem já ti říkávala, dy sem s tebú sedávala na tej zahrádce pod slivú: Vem si mě pannu poctivú. A včil dyž mě začepili, líčka se mně proměnily, včilé se ti zdám škaredá, že nejsu panna poctivá. A dyž nejsu, nechať nejsu, dyž jenom věneček nesu; ty nejsi poctivý mládenec, vzal si mně z hlavěnky věnec. Nevzal sem ho, néní pravda, hodilas ho do Dunaja; aj, do Dunaja, do moře, kdož ti, má milá, pomože? Aj, pomože, jak kdo može, aj, pomože, jak kdo može, pomože mně ten šohajek, až se rozzelená suchý hájek.
A na onych horach seje Janiček hrach, jeho najmilejši navraca k němu krav.1) Jak ich navratila, pod jaborek sedla, pod jaborek sedla, žalostně plakala.2) Přišeltě k ni mily a sednul vedle ni: Co plačeš, nařičeš, moje potěšeni?3) A jak němam plakať a němam nařikať, lebo mně sobě vem, lebo mi vinek vrať. Ja si tě nevezmu, vinka ti něvratim, radši ti, děvečko, poctivě zaplatim. Dokulal, dokulal, tolary po stole:4) Pohledni, děvečko, esli maš za svoje.5) Abys mi načital jak maku 6) drobneho, ty mi nězaplatiš vinku zeleneho. Abys mi načital, jak je v rybě kosti,7) ty mi nězaplatiš moji poctivosti. Už ten můj vineček dolů vodu plyně, už moja poctivosť na věky zahyně. Můj zeleny vinek po Dunaju skače, a moja poctivosť v koliběnce plače. Choť bych se najedla kořenu paprati, moja poctivosť se vice něnavrati. Šifaři, šifaři, na šify sedajtě, můj zeleny vinek po moři chytajtě.8) Abysmy zapřahli tři sta vranych koni, už tveho věnečka žaden nědohoni. Volaři, volaři, kdě ste ovce pasli, ztratila sem věnec, ktery ste ho našli? My sme ho něchytli, ale smy viděli, našli ho šifaři, ale něbyl cely.9) Tvůj vinek zeleny, ten se ti proměni, tak, jak by uhazel do vody kameni. Ten kameň ve vodě v povod se obrati, tvůj vinek zeleny vic se něnavrati.
Viděla sem mého holubka sivého, letěl k mořu; počkaj mia, můj milý, můj holubku sivý, půjdem spolu. Holubečko sivá, jsi-li ešče živá, jak sa míváš? Jsi-li v řečách stálá, lebo sa’s vydala, lebo čekáš? Já sem sa nevdala, na tebe čekala, sivý sokol; pro tvé péří hladké, hrkotání sladké nemám pokoj. Esli ťa nenajdu, já ťa hledat budu u chodníčka; kady lidé půjdú, já sa pýtat budu na Janíčka.
Viděli-i ste tu mojeho milého? Letěl dolů. Můj sivý holúbku, nedělaj zármutku, buďme spolu. Viděli-i ste tu mojého milého? On sa točí, má on péří zlaté, milování sladké, černé oči. Co celý svět zejdeš, s mých očí nezejdeš, uvidím tě, když poletiš dolů k červenému mořu, dohoním tě. Jak sem dolů sešla, hned sem všecka klesla od radosti, že nebudu stále na vysoké skále v samotnosti.
[: Zajel milý za moře, :] pomož mu, mocný Bože. Dybych měla poslička, dost malého ptáčička, psaníčko bych napsala a milému poslala.
Večere, večere, lebo ťa nebývá; lebo ťa hospodyň ve vínku vypíjá.1) Na víně propíjá, na žemličkách projí. A nás nebožátka hladem, sňadem moří.
Ej, už mia po druhé k Brnu vezli, ešče mia, má milá, neodvedli. Ej, už mia po třetí k Brnu vezú, a už mia, má milá, už odvedú. Už su tu, má milá, naposledy, mosím jít, má milá, už do vojny. Pošlu ti, má milá, malé psaní po vodě, po moři, po Dunaji. V tom malém psaníčku bude státi, ty mosíš, má milá, zaplakati.
Zostaň s Bohem, moja mila, pocěš cě tu, Bože, a ja musim maširovać přes červene moře. Jak přes moře přetahnuli, tam se rozložili, a potym jeden druhemu na smrć odprosili. Jene jeden něodprosil, co ten buben nosil, a on myslel, že nězhyně, že ho kula mině. Žaden toli něvystoji, co vojaček musi, choć by strely s nebe praly, maširovać musi.
Dycky jsem ti říkávala, [:nepí té kořalenky. :] Máš koníčka vranatého,1) shodí tě do voděnky. Do voděnky, do hluboké, do širokého moře. Ja, už tobě, můj synečku, nikdo nespomůže.
[: Seděl sokol na topole, :] přebíral1) si peří svoje. Došel k němu střelec mladý, co tu děláš, sokol sivý? A já sedím na topole, přebírám si peří svoje. Nestřílaj mia, střelče mladý, perečka mně vypadaly,2) sem já sokol velmi starý. Letěl bych já přes to moře, není možné, široké je. Poletím já až do Váhu, kde tvá milá kosí trávu.
Dyby mi Pan Bůh dal takovu panenku, ja, takovu to panenku, aby ona sama syna porodila, a zas pannu byla. A dybych ja měla syna poroditi a zase panenku byti: to by si mně musel kolebečku dělať a do ni neťati.1) Dybych ja ti musel kolibečku dělať a razu do ni neťati, ty bys mně musela košulenku šiti bez jehly, bez niti. Dybych ja ti měla košulenku šiti bez jehly a bez niti, ty by si mně musel ze slamy ovesnej hedbavi naviti. Dybych ja ti musel ze slamy ovesnej hedbavi naviti,2) ty by si musela všecky hvězdy sčisti, co na nebi sviti. Dybych ja ti měla všecky hvězdy sčisti, co na nebi sviti: Ty by si mně musel taky žebř udělať, co bych tam mohla vylezti. Dybych ja ti musel takovy žebř dělať, co bys tam mohla vylezti, ty by si musela ty by si musela všecku vodu vyleti. Dybych ja ti měla z červeneho mořa všecku vodu vyleti, ty by si mně musel taku putnu dělať, co by mohla do ni vjiti.3)
Hojné božské požehnání ať přebývá vždycky s vámi. Na den svatého Řehoře chválí Boha země, moře.
Imala sam miloga kod ruoža lipoga, tr mi nisu dali sidat puolag něga. Sada imam jednoga, tr mi ni, Buože, drag, ani nisam mogla od tuge zaprit vrat. Kadbi te, moj ljubi, kadbi te sbatrila, veru bi za tobum va Dunaj skočila. Va Dunaj, va Dunaj, va široko more, kad by te sbatrila, drago srce moje.