včera

Displaying 1 - 93 of 93
Keď som išieu včera večer z Podolia
Kdyby se tatínek nevadil, řekla bych, kdo se mnou včera byl: vaďte se, tatínku, nebo ne, byl se mnou můj milej v hospodě. Kdyby ten tatínek nebroukal, řekla bych, co mně můj milej dal: broukejte, můj zlatej tatíčku! dostala jsem od něj hubičku. Kdyby se tatínek nedivil, řekla bych, co hoch mi přislíbil: divte se, tatínku, jak chcete, ještě rád mne vdávat budete. Slíbil mi můj milej, přislíbil, když mne na rozchodnou políbil: až se ta pšenička vymetá, že mne pak u vás víc nenechá.
Včera mně svítilo sluníčko, dnes už mě zebou ruce: kdybys byl, Honzíčku, upřímnej, koupil bys rukavice. „Kup ty mně, má milá, na podzim, já ti je koupím z jara: až budeš chodívat na trávu, abys se neužala.“
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,
Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati.
Zelenej hájičku, zelenej se les: co’s mně včera slíbila, já jdu pro to dnes; co’s mně včera slíbila, já jdu pro to, má milá, slíbila, nedala, mne ošidila.
Měla jsem chlapce, nemám nic; dala jsem šátek, nedám víc: ouvej moje potěšení! včera bylo, dnes už není. Dobře mé srdce vědělo, povědít mně neumělo: že ta láska není stálá, co se před lidmi schovává. Šel muj milej, šel do Slezska, vzal mně klíček od srdéčka: vzal od svého i od mého, nenechal mně od žádného.
Za našima humny dlouhé pole, ono tam voralo mé pachole; zavoralo je tam všecku lásku: což jsi to učinil, můj obrázku! „Proč vy mi děvčátka, zapíráte, kam vy na tu trávu chodíváte? na trávu, na trávu, na travičku a na tu zelenou votavičku?“ Já jsem ji požala včera na vlas, a ona vyrostla do rána zas: jak ta tráva roste, zlatej chlapče! tak mi mé srdéčko v těle skáče. Když jsem šla na trávu za panskej dvůr, voral tam můj milej volkama zůr; já mu pěkně dala pozdravení, neděkovalo mi potěšení. Hněvej se, můj milej, hněvej, hněvej, třebas na mě nemluv tejden celej: fěrtoušek na raby budu nosit, ještě ty mne, chlapce, přijdeš prosit!
Včera neděle byla, já jsem doma nebyla: žala jsem travičku v zeleném háječku – svátek jsem nesvětila. Než jsem trávy nažala, celá jsem se požala: proto že, Jeničku! falešnou hubičku od tebe jsem dostala. V háji travičku žití – nechtějte to činiti, panny a mládenci s zelenými věnci! můžete se požiti. Včera přenešťastný den, kam se můj milý poděl? dostala jsem kvinde, šel k panence jinde, na mě snad už zapomněl!
Přišla je mně včera z rána přežalostná novina: že můj milej těžce stone, o tom jsem nevěděla. Ach, co sobě počít mám? koho sobě objednám, by mně napsal pár řádečků, po kom já je poslat mám? Vidím, vidím, že je darmo, že tam musím sama jít, abych mohla s nejmilejším pár slovíček promluvit; abych se ho zeptala, chce-li míti doktora? ach, což bych já převelice neráda ho ztratila! „Doktora mně, má panenko, doktora mně nejednej: radši ty mně, má panenko, pěknej pohřeb objednej; co máš dáti doktoru, dej to radši kantoru: kantor ten mně bude zpívat, až mě ponesou k hrobu.“
Můj zlatej Honzíčku! vrať mi tu kytičku, co jsem ti já včera ráno dala. „Já trhal ořechy, spadla mi do řeky; ta bystrá vodička. mi ji vzala.“
Tesknosti mně jdou, jedna za druhou: že jsem se rozloučil včera s mou milou. Dala’s mně šátek, já ho eště mám: až pojedu vorat, já ho zavorám. Já ho zavorám do černý země: nedostaneš, holka, šátek ani mě. Dala’s mně prsten, já ho eště mám: až pojedu vorat, já ho závorám. Já ho závorám od meze k mezi: žádnej se nedoví, kde prsten leží!
Pušperská šafářka hezkého syna má, ona mně zkázala, že mně bo chtít nedá. Já jsem jí zkázala za tu její lásku, aby ho vázala doma na provázku. Doma na provázku, na hedbávnej šňůrce, aby nepodváděl chudobný dívčíce. Chudobná dívčice což ta mnoho zkusí: ledajaké lidi poslouchati musí. Včera mně vzkázala jeho panímáma, bych si nemyslila na jejího syna. A já jí vzkázala za tu její lásku, by si uvázala syna na provázku. Syna na provázku, na hedbávné šňůrce, aby nechodíval k chudobné panence.
Ach vysvěť ty jasný měsíčku! brzo-li k nám přijdeš, Jeničku? „Nepřijdu, nepůjdu, milovat nebudu tebe, andělíčku. Přišel jsem k vám včera v poledne, tys teprv vstávala z postele: taková panenka žádná hospodyňka do smrti nebude!“
Tancuj se mnou, dám ti koláč, tancuj se mnou, dám ti dva naše máma včera pekla, a já ti je schovala.
Vzkázala mně včera šafářova dcera ze dvora, hop! ze dvora, že má lemovanou sukni premovanou do kola, hop! do kola.
Sil jsem oves včera i dnes: nebudu tě více, falešná holčice, nebudu tě více milo-milovati; nebudu tě více, falešná holčice, nebudu tě více milovat!
Pořád se mne naši ptají, kde jsem já včera byl, že jsem já svy koníčky nečesal, nekrmil? Mý koníčky vraný v maštálce řechtaly: a my ještě s mou panenkou v hospodě vejskali!
Lamentací mám na srdci, to pro mého milého, že mi včera odpověděl, a já nemám jiného: herež, herež! já nic nedbám, proto já se přece vdám; a kdo koli za mnou přijde, nábytek mu všechen dám. Starý necky, dvě vařečky, a truhlu rozlámanou; postel ta je rozbořena a pokryta peřinou: na peřině cíchy není, peří jsem z ní prodala, a penise na špacíru se svým milým propila.
Mý zlaty červeny čepeni bejvalo propleteny: včera mě strojily družičky, dnes už mě čepí ženy.
Dobře tak na Kačenu, dobře tak na Káču: včera mně ji vočepily, dnes se s ní vyskáču. Vdávala se náše Káče, vdávala se nám Káče: pacholek se dycky těšil, že se s ní vyskáče.
Co pak se to se mnou děje, žádný mi nic nepřeje; prstem na mne ukazují, za ochlastu mne mají: tak jako bych hoden nebyl, abych trochu vesel pobyl, a své peníze propil! Kdybych třebas dukát propil, šenkýřka se nehněvá; šenkýř se mnou se nevadí, pivička mi nalívá: tak jako bych hoden nebyl atd. Alou, páni muzikanti! z veselá mi zahrajte; hrajte, trubte na vše strany, a mne obveselujte: tak jako bych atd. Veselosti plná hlava, v kapse ani krejcaru; má-li žena jaké groše, všechny jí je poberu: tak jako bych atd. Šel jsem včera do hospody, v patách za mnou běžela; jen jsem si dal holbu piva, už se do mne pustila: tak jako bych atd. Vždycky jenom mně vyčítá – věřte mi na mou víru – že mám kabát plný záplat, kalhoty samou díru: tak jako bych atd. Ach, moje zlatá ženuško! jen se na mě nehněvej, radši mi ňáké peníze na pivíčko vydělej: tak jakobych hoden nebyl, abych trochu vesel pobyl a se pivíčka napili
Má panenka smutně chodí, proto že ji srdce bolí; byla včera na trávě u zeleného háje. Šla má milá z trávy domů, panímáma přišla k tomu: Ach dceruško, dcero má! kdes tak dlouho chodila? „Panímámo má zlatičká! já mám ráda myslivečka: mysliveček nabije a zajíčka zabije.“ Záb. mysl. I, 50.
Ztratila jsem hnětinku, nevím kterou hodinku, jest-li včera nebo dnes – nebo mně ji pták odnes.
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přehoze! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopali, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil. Jiné počátky písně této. Na Tureckém pomezí má tam vrátný dceru: Ach Bože! Přebože! kýž já jí dostanu! Napsal jsem jí psaníčko, prstýnek dal k tomu atd. b Ten zábranský kovář překrásnou dceru má; pře-můj milý Bože! komu on ji oddá? Ach oddá ji, oddá, to Turku velkému, pře-můj milý Bože! to vrahu lítému atd. c Měl jest zeman dceru, jménem Kateřinu; ach Bože můj milý, rozmilý! jménem Kateřinu. Ach Káčo, Kačenko! máš býti Turkova, ach Bože můj milý, rozmilý! máš býti Turkova. Já Turkova nebudu, radš života zbudu, ach Bože můj milý, rozmilý! radš života zbudu atd.
Bude vojna, bude, kdo tam na ni pojde? která má milého k sobě upřímného, ta naříkat bude. „A já mám milého k sobě upřímného: kdyby mně císař pán koníčka daroval, sedla bych na něho.“ „Co bys tam, má milá, co bys tam dělala?“ – „Prala bych košile, abys chodil bíle, to bych tam dělala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je máchala?“ – „V Dunaji je kámen, tam bych stála na něm, tam bych je máchala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je sušila?“ – „Na královském dvoře, na hedbávné šňůře, tam bych je sušila.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je skládala?“ – „Na vraném koníčku, můj zlatý holečku, tam bych je skládala.“ „Vrať se, milá, domfi, poruč pánu Bohu: až sedum let mine, ta vojna pomine, potom si tě vemu.“ „Sedum let dochází, milý nepřichází: ach Bože, Bože můj! on mi tam zahynul, má radost přechází.“ U Dunaje stála, Dunaje se ptala: „Jsi-li tak hluboký, jako jsi široký?“ Dunaje se ptala. Do vody skočila, hned se potopila: „Ach Bože, Bože můj! nade mnou se smiluj, co jsem učinila!“ Její bílé nohy po písku šlapají; její bílé ruce, její bílé ruce břehu se chytají. Její černé vlasy Po vodě plávají; její modré oči, její modré oči k nebi se zdvihají. Sedum let minulo, milý z vojny jede: což jeho vraný kůň, což jeho vraný kůň pod ním tak těžce jde? „Což pak, můj koníčku, což mi tak těžce jdeš? zdali mne mladého jinocha švárného unesti nemůžeš?“ „Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá: která se pro tebe, která se pro tebe včera utopila.“ Milý se otočil, s koně dolů skočil, a svůj ostrý palaš, a svůj ostrý palaš v srdci si omočil. Nenašli se spolu na tom marném světě: nynčko jim na hrobě, nynčko jim na hrobě rozmarína květe.
Chodila Maria po širokém světě, nosila synáčka v svém svatém životě. Přišla ona, přišla k kováři jednomu: „Kováři, kováři! popřej mi noclehu.“ „Jak pak ti nocleh dám? moc tovaryšů mám: ve dne, v noci kují, ohně nezhašují.“ „Kováři, kováři! co vy to kujete, co vy to kujete, že neuhašujete?“ „Kujeme, kujeme tři železné hřeby, co Kristu na kříži jich bude potřebí.“ Jak panna Maria to slovo slyšela, celá polekaná odtud pospíchala. Přišla ona, přišla do pusté maštalky, jen za práh kročila, syna porodila. Přišlo do maštalky kovářovo dítko: „Zakolíbej ty mně moje nemluvňátko!“ „Jak pak zakolíbám, když ručiček nemám? ani těch ručiček, ani těch očiček!“ „Dotkni se plínčiček, budeš mít ručičky, dotkni se jesliček, budeš mít očičky.“ Přišlo dítě domů, přišlo k otci svému, ručkama hrající, očma mrkající. Otec jeho se ptal: „Kdes ty ručičky vzal? ty bílé ručičky a modré očičky?“ „Dala mi je, dala panenka Maria, co včera na večír noclehu prosila.“ „Kdybych já byl věděl, že je to Maria, byl bych ji uložil do zlata, do stříbra. A sám byl bych lehnul hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní!“ Když panna Maria po světě chodila, všem věrným ctitelům ku pomoci byla. Přišla sem, přišla tam k jednomu kováři: „Kováři můj milý, dej ty mně noclehu. „Jak pak ti nocleh dám, když já ho sám nemám, milý mocný Bože! když já ho sám nemám?“ Přišla sem, přišla tam do pusté maštale atd. Píseň tuto zpívávali dříve chlapci, o vánocích s jesličkami chodíce; nyní jen některý stařeček aneb některá babička snad ještě ji zná. – Srov. Suš. 30.
Včera zvečera, tráva skosená -- vysoko Kosenky veply (Orion)
Kde si bola Hanulienka moja, nebolo to včera
Ai, pošla nám panenka Maria, pošla ona zrana do kostela. Potkala ju svata Alžbětyja, kaj tež iděš, sestřičko ma mila? A ja idu, sestro, do kostela, posluchať mše, svateho nešpora.1) Nechoď ty tam, sestřičko ma milá, bo sem ja tam včeraj večer byla. Lide tam o tobě povědaji, ba i z toho velku radost maji, že maš zrodiť Pana Jezu Krista, po porodu maš byť panna čista. Kterak by to, sestro, mohlo byti, abych měla Krista poroditi, po porodu čistu pannu byti? Jak živa sem muže něpoznala, ani tež sem na mysli něměla. Maš ty syna, maš ho poroditi, po porodu čistu pannu byti. A o tobě, sestřičko, pravija, že porodiš, to svateho Jana. Sestry sobě ruky podavaly, pacholatka v životech plesaly.2) Pověz ty mně, mily svaty Jane, kdy tvojeho narozeni budě? Budě mi ho střed milého léta, budě hojnost po všem světě květa. Budě kvitnuť rež, ba i pšenica, budě spivať ptáček křepelica. Pověz ty mně,3) mily Kriste Pane, kdy tvojeho narozeni budě? Buděť mi ho na ty slavne hody, jak zamrznu po všem světě vody. Něuvidi ptačka křepelice, edem same zimne metelice.4)
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude. Já bych taky jela, dybych koňa měla, koníčka vraného, pěkně sedlaného, sedla bych na něho. Co bys tam, má milá, co bys tam dělala? »U Dunaje stála, košulenky prala, to bych tam dělala.« 1) Kde bys je, má milá, kde bys je máchala? U Dunaje kameň, stála bych já na něm, tam bych je máchala. Kde bys je, má milá, kde bys je sušila? Na zelených lókách, na hedbávných šňůrkách, tam bych je sušila. 2) Kde bys je, má milá, kde bys je válela? V císarské komoře, só tam vále dvoje, tam bych je válela. 3) Vrať se, milá, domů, já tam sám pojedu, až mine sedum let, potom si tě vezmu. 4) Počkám já sedum let, šak nepomine svět, milé z vojny přijde a on si mě vezme, bude-li Pán Bůh chtět. Sedum let dochází, můj milé nejede. Ach, Bože, rozbože, kdy pak mně přijede! 5) Sedum let už došlo, milého neslyším, ach, Bože, rozbože, ach, já se oběsím. Já se neoběsím, radši se utopím, svoje mladé tělo po Dunaji pustím. K Dunaji běžela, Dunaje se ptala: Jsi-li tak hluboká, jak su já vysoká, bych do tě skočila? Rodičové milí, já se s vama lóčím, bratrové a sestry, Bohu vás poróčím. Její bilé nohy do písku sahaly, 6) její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé vlasy po vodě plovaly, její černé oči k nebi se zdvihaly. Sedum let minulo, milé z vojny jede. Což jeho vrané kůň pod ňém tak smutně jde. Co pak, můj koníčku, co pak tak smutno jdeš? Zda-li mého těla unésti nemůžeš? Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá, kerá se pro tebe včerá utopila. Hned s koníčka slezl, kord do něho vrazil, do svého srdečka z pistole vystřelil. 7) Už só vobá mrtví, pochovat jich dejte, z rozmarýnu věnec na hrob jim posaďte. Z rozmarýnu věnec bílým kvítkem kvete; nenašli se spolu ti milí na světě.
Jak z vojenky přijechal, do macičky pospichal, na okenko zaklepal. Matka k němu vyběhla, s koňa slezć kazala. Ja s koníčka něslezu, dokad milej něuzdřu. Ty už milej něuzdřeš, včeraj tydzěň, co je preč, pod zelenym krchovem. On koničkovi zacjal, na krchovo pospichal, věřim, zdravas vyřikal. Moje mile srdečko, promluv ke mně slovečko! Od koho si to slyšel, že by mrtvy mluvić měl? Pan Bůh zaplać, dzěvečko, za to jedno slovečko.
[: Janek do vojny jede, :] svej milej přikazuje. Aby se nevdávala, sedum roku čekala. Až on z vojny přijede, že si ju potom vezme. Neminulo sedum let, Janka viděť z vojny jeť. Jeho sestra Dorota otvírala mu vrata. Ach, sestřičko, sestro má, jak se tu Kačenka má? Kačenka se dobře má, včera týden schovaná do nového kláštera. Třikrát klášter obešel, nikde dveří nenašel. Jenom malé okénko, co svítilo slunýnko, Kačenčino srdénko. Ach, Kačenko milá má, kam’s ty dary poděla, cos ode mne dostala? 1) »Zlatý obraz na oltář, zlatú sukňu na ornát. Zlatý řeťaz na zvony, aby hlasno zvonily, tvé srdéčko těšily.« Ptám se já tě, má milá, kam’s ten prsten poděla? Zlatý prsten ješče mám, ten já ti, Janičku, dám. Až půjdeš podle moře, vhoď ten prsten do moře, vylej si svoje hoře. Až půjdeš vedle vody, vhoď ten prsten do vody, ať tě hlava nebolí. Neminula hodina, Janka hlava bolela. Neminulo to týdeň, Janka nesú z města ven. Co sis od Boha žádal, to ti Bůh nebeský dal, s Kačenkú odpočívaj.
[: Nad Kostelcem je černý les, :] [: žalo tam pět panen oves. :] Povězte mně, mé panenky, mého srdca holuběnky: Je-li tady moja milá, je-li zdravá jako jiná? Tvoja milá už umřela, včerá ráno pohřeb měla. Zvoňte, zvony, na vše strany, umřelo mé potěšení. Zvoňte, zvony, po všem světě, že už já nemám děvčete. Ukažte mně tu stežčenku, kady vezli mó panenku. Ta cesta je právě známá, rozmarýnem vypletená. Kady panenka vezená, všady rosička sražená. Povězte mně, kde tam leží? »Na kerchově vedle dveří.« Ponejprv kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po druhé kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po třetí kerchov obešel, na její hrobeček přišel. »Kdo se šlape po mém hrobě, nedá mně v hrobě pokoje?« Já se šlapu, moja milá, jsi-li ty ke mně upřímná? »A to je Janiček milý, co tu po mém hrobě chodí.« A šel cestó pod podlóbí, tam, kde má hrobař nádobí. A vzal ryčku a motyčku, aby vykopal Aničku. Běž, Janičku, běž ty domů, poruč mě tu Pánu Bohu. A šak ty mne už nezvihneš, ešče spíše za mnó přindeš.
Ti lhotcí pacholci na formanku jeli a lhotské děvčátko na cestě přejeli. Kamarádi, bratři, co sme udělali, že sme to děvčátko na cestě přejeli. Její starý otec naprotiv ní běžel: Kerý ťa, dceruško, kerý ťa to přejel? Přejel mě, tatičku, přejel mia můj galán, už ho odeslali na panský kancelár. Tam ho odeslali, patnást ran mu dali, jeho galanečku včerá pochovali. Ti lhotcí pacholci šesti řady stáli a tak naříkali, jak by hudci hráli. A ten její galán na samém kraji stál, červeným šátečkem očka si utíral. A ty lhotské zvony pěkně vyzváňajú, moju galanečku do hrobu dávajú.
Dcera matku prosila, hej, hej, prosila: Moja maměnko rozmila! Něvdajtě mne dalečko, hej, hej, dalečko, edem přes male polečko. 1) Matka na to nědbala, tym dalej ju vydala. 2) To do cizej krajiny, mezi ty turecke pany. 3) Když jest bylo po roce, chtěla dcera isť k matce. Stroj, pachole, košinu, pojeděm na hostinu. Jak do pole přijeli, zvony zvoniť slyšeli. Jak do dvora přijeli, žadného něviděli. Jenom male pachole, co sedělo při stole. Všecky dveře zamčeny, žadneho něni k spatřeni. Ptam se ja tě, pachole, hdě moja maměnka je? Mamička nam umřela, to včera od večera. Leža tamto v komůrce, v malovanej truhelce. Dcerka, jak to učula, hned k mamičce běžela. Ach, mamičko, stavajtě, požehnani mně dajtě. Dy stě nam ho nědaly, když stě nam umiraly. Ach, mamičko, stavajtě, slovečko ke mně mluvtě. Ma dceruško, něvolaj, těžkosti mi nědělaj. Ja bych rada mluvila, dyby ja živa byla. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa. Ani ptačka zpivati, tej zezulky kukati. Těš tě už tu Pan Bůh sam, matka Boži, svaty Jan.
[: Když syneček na vojnu vzal, :] [: své panence přikazoval, :] aby se mu nevdávala, sedum roků naň čekala. A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce. Když nažala, navázala, po polu se ohlídala. Neviděla tam žádného, jenom vojáčka samého. A kde je on, ten můj milý, můj syneček roztomilý? Tvůj milý se včerá ženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Andulenko, pěkná kulatá huběnko? Zkazuju mu toli ščestí, co je v tom háječku listí. Zkazuju mu toli zdraví, co je na trávníčku trávy. Na trávníčku tráva drobná, spočítat ju néni možná. Zkazuju mu na tisíce, aby ušel šibenice. Zkazuju mu ješče více, by mu tekly bokem plíce. Bokem plíce, játra, srdce, by nešidil panen více. Zatočil se a zasmál se, vyťal facku té panence. Červená ju polévala, do šátečka utírala. Do šátečka, do bílého, že je byla od milého. Kdyby byla od pajmámy, dala bych se do stonání. Ale že je od milého, snesu já ju z lásky jeho.
Přišla mně hodinka s půlnoci novinka, že moju milenku chytila hodonka. Půjdu jí na léky do tej apatéky. Už moju milenku do šatů oblekli. Do šatů oblékli a do truhle dali, už moju milenku včerá pochovali. Dyž ju pochovali, tož mně povídali; to moje srdenko těžce zarmútili.
Aj, středo, středo, jak seš dlóhá, [: že mně můj syneček :] vypovídá. Aj, vypovídá, vypověděl, a už včerá večír s jinó seděl. A s jinó seděl, už se smáli, by moje srdečko zarmótili. Aj, zarmótili, šak nehrubě, Šak zas do neděle jiné bude.
Daleká, široká cesta po Volomóc, zkázal mně můj milé na stokrát dobró noc. A já mo děkojo z jeho dobré noce, že se nevespale moje černý voče. A copak dělale, že se nevespale? Čekale milýho až do dně bílýho. Deň bílé jož vešil, seneček nepřešil; snad ho voda vzala, lebo na vojno šil. Voda ho nevzala, na vojno se nedal, jenom že své milé včerá vypovídal.
Co sem udělala včera, dneska, všecko mně vodinka dolů snesla. Ta vodinka bystrá, teče od Hradišča, vzala mně milého jako jiskra.
[: Kaj ty jeděš, můj Janičku? :] Jedu orať za vodičku. Oral sem tam včeraj, dněska, všecko mi to voda sněsla, sněsla mi to do tarasu; čim ja budu chovať chasu!
K Biskópkám cestička zlatá, bílém jatelem popjatá; bílé jatel pěkně kvete: Má milá, mně votevřite. Pročpak bech ti votvírala? Néso já žádná tvá panna: Beľs tade, synečko, včerá, dnes ti to néní potřeba.
[: Kdes, má milá, včera byla, :] že jsi ty doma nebyla? Byla jsem, milý, v kostele, modlila jsem sa za tebe, za tvoje srdce fortelné. Dycky’s chodil, dycky’s klamal, až mně můj víneček zvjadal. Prosila jsem ťa pro Boha, že já nejsem tobě rovna. Nemám otca, ani máti, nemám sa kom’ žalovati. Kdekoliv’s mia potkati měl, dycky’s vyminúti hleděl. Nevymíňaj, nevymineš, trestu Božího neujdeš. Ale ťa Bůh trestat bude, až při tom posledním súdě.
Zelenaj se, zelenaj, [: zelená trávo v lesi. :] Jak se já mám zelenať, dy už sem na pokosi? Zelenaj se, zelenaj, zelená trávo v háju! Jak se já mám zelenať, dy mě už dotínajú? Zelenaj se, zelenaj, zelený tulipáne! Jak se já mám zelenať, dy mně už listí vjadne. Dyž ty mě chceš opustiť, můj švarný galáne. Podivaj se, má milá, tam na tu suchú plánku; jesli se rozzelená, budeš mojú galánkú. Podivaj se, má milá, tam na tu suchú jedlu; jesli se rozzelená, teprem si tebe veznu. Už sem já se dívala, ja, včera odpoledňa; zatrápená ta jedla, dyž se nic nezelená. Už sem já se dívala včera, ba i dneska; ja, už se tam zeleňá ve vršku halúzka.
Měla sem včerá synečka, měl oči jako trnečka, dneska už ho nechco, slyšela sem neco, láli mo jeho matička. Přišel k nám včerá syneček, voněl mně jako hřebíček; dneska už ho nechco, slyšela sem neco, láli mu jeho tatíček. Láli mu rodiči vobá, že su pro něho chudobná; chudobná děvečka pro teho synečka, že su pro ňé nešikovná.*)
Šuhajova hlava, za klobóčkem péří, [: každá panna blázen, kerá chlapcům věří. :] Nevěřila bych tě, dyby ses mně pekl, šak's mně včerá večír za jinó utekl. Nevěřila bych tě, dyby ses mně krájel, šak si včerá večír jinó vyprovázel.
Pověz mi, synečku, kdes včerá večír byl? »GaIanečko moja, enom naprotivá.« Co ti tam, synečku, co ti tam pravili? »Galanečko moja, tebe pomlúvali.« Cos ty jim, synečku, cos jim na to říkal? »Galanečko moja, smutně sem si vzdychal.« Ešče-li, synečku, ešče-li k nám1) půjdeš? »Galanečko moja, dokad živa budeš.«
Před te naše dolinečka; neviděla sem synečka [: ani včerá, ani dnes, :] ujel za štymberské les. Ujel milé do Jevička, vzal mně klíče vod srdýčka, ach, Bože můj, Bože můj, kdypak přijde synek můj!1) Ujel za slezský hranice, vzal mně vod srdýčka klíče; vzal vod mýho, vod svýho, nenechal mně žádnýho. Vrať se, milé, vod Jevička, vrať mně klíče vod srdýčka, vrať vod mýho, vod svýho, vrať aspoň vod jedneho.
Sedí ptáček na kadlátce, žalovala dcera matce: Ach, mamko, mamko, mamko milá, už mi syneček vypovídá. Vypovídá, vypověděl, včera večer s jinú seděl. Viděla sem ho hen v hájičku, seděl tam s jinú na trávníčku. Seděl, dyž ho přinutila, mé srdečko zarmútila. Ach, jak mně to, jak líto bylo, až sa mně do plaču chcelo. Nevěř, děvče, chlapcom nevěř, na řičicu vody neměř. Řičica vody nedržívá,1) syneček pravdy nemluvívá.2)
Studýnka róbená mezi vinohrady; pověz mně, ma milá, čí užíváš rady? Čí bych užívala než svého milého? A to ví sám Pan Bůh, budu-li já jeho. Dybych já věděla, čí nevěsta budu, ušlapala bych si cestu k tomu domu. Cestu k tomu domu, aby byla hladká, aby mě vítala jeho paní matka. A ona mně přešla, přešla přes tó cestu, ani mně neřekla: Vítám tě, nevěsto! Dyž mě nepřivítá, já jí neděkuju, o jejího syna prosit se nebudu. Včera mně zkázala ochozká rychtářka, že mně syna nedá, že mně radš vypráská. Já sem jí zkázala, takovó otázku: Uvaž si ho, babo, doma na provázku.1) Doma na provázku, na hedbávné šátek, aby nepodváděl chudobnéch děvčátek.2) Chudobná panenka mnoho zlého zkusí, ledajaké šelmy poslóchati musí.
Studýnka róbená mezi vinohrady; pověz mně, ma milá, čí užíváš rady? Čí bych užívala než svého milého? A to ví sám Pan Bůh, budu-li já jeho. Dybych já věděla, čí nevěsta budu, ušlapala bych si cestu k tomu domu. Cestu k tomu domu, aby byla hladká, aby mě vítala jeho paní matka. A ona mně přešla, přešla přes tó cestu, ani mně neřekla: Vítám tě, nevěsto! Dyž mě nepřivítá, já jí neděkuju, o jejího syna prosit se nebudu. Včera mně zkázala ochozká rychtářka, že mně syna nedá, že mně radš vypráská. Já sem jí zkázala, takovó otázku: Uvaž si ho, babo, doma na provázku.1) Doma na provázku, na hedbávné šátek, aby nepodváděl chudobnéch děvčátek.2) Chudobná panenka mnoho zlého zkusí, ledajaké šelmy poslóchati musí.
Studýnka róbená mezi vinohrady; pověz mně, ma milá, čí užíváš rady? Čí bych užívala než svého milého? A to ví sám Pan Bůh, budu-li já jeho. Dybych já věděla, čí nevěsta budu, ušlapala bych si cestu k tomu domu. Cestu k tomu domu, aby byla hladká, aby mě vítala jeho paní matka. A ona mně přešla, přešla přes tó cestu, ani mně neřekla: Vítám tě, nevěsto! Dyž mě nepřivítá, já jí neděkuju, o jejího syna prosit se nebudu. Včera mně zkázala ochozká rychtářka, že mně syna nedá, že mně radš vypráská. Já sem jí zkázala, takovó otázku: Uvaž si ho, babo, doma na provázku.1) Doma na provázku, na hedbávné šátek, aby nepodváděl chudobnéch děvčátek.2) Chudobná panenka mnoho zlého zkusí, ledajaké šelmy poslóchati musí.
Svítila mně pěkná hvězdička, dyž sem milovala Janíčka, svítila, nebude, kdo milovat bude mého synečka! Včerá o půl vosmé hodině přišle mně přesmutný novine, že si vyprovázel, dyž měsíc vycházel, děvčátko jiné. Dys je vyprovázel, tož je máš, víc se k mému srdečku nehlas. Přinde nekdo inší, srdce upřimnější, nežli ty ho máš. Teč, milá vodičko, teč prudce až k mého milýho zahrádce, kde sme spolem stáli a se milovali, nebudem více.
Štyry mile lesa, lesa březoveho, vyprovoď mě, moja mila naprostřed do něho. Ja bych cě vyvedla ba i přez celučky, ale se cě, synku, bojim, bo jsi je malučky. Bojim ja se, bojim synečka maleho, aby mi něukrad věnka zeleneho. A ty sobě mysliš, žech ci věnek ukrad, jak jsi včeraj šla na vodu, do studně ci upad. Sahaj ho, děvucho, pravu ručku do dna, ježli ho dostaněš, to ho buděš hodna. Dostala, dostala, ale už něcely, bo už ty červene kvitka z něho uletěly.
Včera na poledne, dyž sem vodu brala.
Včera na poledne, dyž sem vodu brala, [: šohajova mama :] na mňa zavolala. »Naber mně, děvečko, vody do čepáčka; nebude to darmo, já ti dam synáčka,«*) Já sem jí nabrala, aj sem jí podala; a ona mně svého synáčka nedala.
[: Včera odpoledňa :] [: vysoko kosičky vyšly. :] Moja galanečka ošidit mňa myslí. Ošidí ona mňa: ošidí ju Pán Bůh. A já si pro tebe galanečku najdu.
Dycky mně maměnka říkávala, abych si mládenců nevšímala. A já předci mám je v srdci, dyž só ti mládenci hodní chlapci. Šla sem včerá zeleným trávníčkem, potkala sem se tam s mládenečkem bílých tváří, černých očí, div že srdečko mně nevyskočí.
Zabřešči pacholci na tom druhem konci, šenkyrečka svědči, že chodzicě v noci. Šenkyrečko mila, kaj si nas vidzěla? Včera u suseda plna siň vas byla. Šenkyrečko mila, jak to nědovedzěš, jak to nědovedzěš, utopena budzěš. Což bych nědovedla, dyž sem to vidzěla, včera u suseda plna siň vas byla. Škoda je mladzěže, že sem povědzěla! Dyž sem mlada byla, tež sem tak dzělala. Jak to povědzěla, k Dunaju běžela, k Dunaju běžela, utopic se chcěla.
Pojeď, pojeď, můj kupečku, prodáme ti jalůvečku; a ta jalůvečka chlebem krmená, včerá byla panna a dnes je žena.
Dřime se mi, dřime, ba i se mi spač chce, něřekla mi jeho matka: Nevěsto, uklaď se. Ale ona řekla: Nevěstečko moja, nažni travy, vydoj kravy, vyžeň jich do pola. Ja krav něvyženu, bo jich něnahnala, bo ja při svojej mačičce do rana lehala! Do rana’s lehala, dys uboha byla, směla si ty se to vydať za mojeho syna? A vyšla do sině, oblela se sluzmi: Nemušu ja tu zavazač pod vašimi dveřmi. Ončič vyšel za ňu, utřel ji to ličko: Což tak plačeš, lamentuješ, ty moja ženičko? Vyšla přede vrata, chyčila se plota: A čijam ja teraz je, uboha sirota. A čija bys byla? Dy jsi ene moja, viš, dychmy se slubovali, minul roček včera.
Oralo tam mlade pacholatko, oralo. Naoralo tej černej zemečky němalo. Orajtě vy, mali oračkove, orajtě. A už peče naša hospodyňka kolače. Udělala naša hospodyňka včera kvas. Přijeďtě, vy mali oračkove, zitra zas.
Katerinko, Katerinko moja, nebylo ťa včera večer doma. »Já jsem byla v zeleném hájičku, žala jsem si pro krávy travičku. Dyž nažala, nóšu navázala, na pravú stranu sa podívala. Poď, šohaju, poď ty z pravej strany, zazvihneš mně nóšu rosnej trávy.« Tažší tráva, než byla otava, nač si, milá, nač si tolé brala? »Já jsem brala ke svojej libosti, abych měla pro své krávy dosti.«
Oj, přišlo mi, přišlo včera večer písmo, a že už ja tuším, maširovať musím přes fridecké město. Neplač, děvča, o mne, že sem já na vojně, šak mne nechytali, ani nevázali, šel sem dobrovolně. Kterak nemám plakat? Vidím ťa oblíkať. Pěkný kabát bílý, můj synečku milý, kerakž ťa odvykať? Zapomeneš snadně, má děvečko, na mne, tak jak to jablečko, dyž s jabloně spadne, A dyž ono spadne, po zemi se kúle, až sa můj syneček po tom světě túle.
včerá bela neděla, a já sem duma nebela. Bela tam mša svatá za naše děvčata, a já sem na ní nebela. Včerá bel zasvěcené deň, kdepak ten šohajíček bel? Dala sem mu kvinde, šel k panence jinde, ach, snad už na mne zapomněl.
De’s te, milé, koně děl? De’s ho ješče včerá měl? Zaved sem ho do města, prodal sem ho za dvě sta. De’s, milé, peníze děl? De’s je ješče včerá měl? Neco sem propil, prohrál, vostatek panám rozdal.
Ej, moselas mně počarovac, ej, moselas mně podzelac, ej, moselas mně včera večír, ej, do vínečka1) cosi dac.2) Ej, nědala som, můj synečku, ej, nědala som, nědala; ej, ani som ca, můj synečku, ani dobre něznala.
Ta fojtova dcéra odkázala včéra ze dvora, ze dvora, ze dvorečka, ze dvora. Po dvoře chodila, kolem sa točila, do kola, do kola, do kolečka, do kola. Sukňu kupovala, kolem lemovala za dubem, za dubem, za dubečkem, za dubem. Šaty svazovala a pryč vandrovala za židem, za židem; za židáčkem, za židem. Ohledni sa, žide, co za tebú jide, novina, novina, novinečka, novina. Potěšení vzali, do vězení dali do Brna, do Brna, do Brnečka, do Brna. Kdybys mně tam umřel, dala bych ti trúbiť, tralala, tralala, tralalenka, tralala.
[: Kačenko, poď do kostela! :] Nepůjdu, byla sem včera. Kačenko, poď, bude kázeň! Nepůjdu, byla bych blázen. Kačenko, poď na mšu svatú! Nepůjdu, nemám tu šatů. Kačenko, hrajú husličky! Hned půjdu, obuja čižmičky.*)
Cos dělala, ženo má, má ženičko rozmilá? Koleda hodně veselá. Přadla jsem já kúdelí, můj mužičku rozmilý, koleda hodně veselá. Chde máš, ženo, potáček? Má ženičko rozmilá atd. Zmotala jsem potáček, můj mužičku rozmilý. Chde máš, ženo, přadeno? Prodala jsem přadeno. Chde máš, ženo, peníze? Kúpila jsem hrnečky. Chde máš, ženo, hrnečky? Rozstřepaly je děti. Chde máš, ženo, škarupy? Hodila jsem za bránu.1) A dyť jsem tam včera jel, a jich sem tam neviděl. A on po ní hroticú, ona po něm přaslicú. Cvičila ho německy, strčila ho pod necky.
Pod tím naším oknem jsou tenké jedličky; měla sem já včerá kupce na hubičky. Jeden dával šestku a druhej sedmerku; copak bych já měla lacinou huběnku?
Hrušky zrajó sadověnky, nedala mně má panenka dnes huběnky. Dnes huběnky ani včerá, musím čekat do soboty do večera.
[: Už já mosím domů, důmka, :] za dveřama stojí hůlka. Stojí hůlka malovaná, na mý záda nachystaná. Kdo ju chystal? Můj tatíček, že sem nečesal koníček ani dneska, ani včerá, jak v nedělu od večera.1) A dyž přišel do seknice, sedl sobě na lavice. Tatiček k němu promluví, tó hůlku juž v ruce drží. Jak ty, šelmo, darebáku, kde se tóláš až do pátku? Matička se přimlóvala, za vlase ho potáhala. Líto je mně, je velice, neudělám teho více. A jak přinde nedělička, už si sedí u žedlíčka.
Zhůru, zhůru, pastuškové, povím vám, že se již nám narodil Kristus Pán. Zajděme si tu uličku ke dvoru, zaspívejme tu pěsničku o Bohu. Včera se nám milý Pan Bůh narodil, dneska s námi po koledě již chodí.