včera

Displaying 1 - 63 of 63
Keď som išieu včera večer z Podolia
Včera zvečera, tráva skosená -- vysoko Kosenky veply (Orion)
Kde si bola Hanulienka moja, nebolo to včera
Ai, pošla nám panenka Maria, pošla ona zrana do kostela. Potkala ju svata Alžbětyja, kaj tež iděš, sestřičko ma mila? A ja idu, sestro, do kostela, posluchať mše, svateho nešpora.1) Nechoď ty tam, sestřičko ma milá, bo sem ja tam včeraj večer byla. Lide tam o tobě povědaji, ba i z toho velku radost maji, že maš zrodiť Pana Jezu Krista, po porodu maš byť panna čista. Kterak by to, sestro, mohlo byti, abych měla Krista poroditi, po porodu čistu pannu byti? Jak živa sem muže něpoznala, ani tež sem na mysli něměla. Maš ty syna, maš ho poroditi, po porodu čistu pannu byti. A o tobě, sestřičko, pravija, že porodiš, to svateho Jana. Sestry sobě ruky podavaly, pacholatka v životech plesaly.2) Pověz ty mně, mily svaty Jane, kdy tvojeho narozeni budě? Budě mi ho střed milého léta, budě hojnost po všem světě květa. Budě kvitnuť rež, ba i pšenica, budě spivať ptáček křepelica. Pověz ty mně,3) mily Kriste Pane, kdy tvojeho narozeni budě? Buděť mi ho na ty slavne hody, jak zamrznu po všem světě vody. Něuvidi ptačka křepelice, edem same zimne metelice.4)
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude. Já bych taky jela, dybych koňa měla, koníčka vraného, pěkně sedlaného, sedla bych na něho. Co bys tam, má milá, co bys tam dělala? »U Dunaje stála, košulenky prala, to bych tam dělala.« 1) Kde bys je, má milá, kde bys je máchala? U Dunaje kameň, stála bych já na něm, tam bych je máchala. Kde bys je, má milá, kde bys je sušila? Na zelených lókách, na hedbávných šňůrkách, tam bych je sušila. 2) Kde bys je, má milá, kde bys je válela? V císarské komoře, só tam vále dvoje, tam bych je válela. 3) Vrať se, milá, domů, já tam sám pojedu, až mine sedum let, potom si tě vezmu. 4) Počkám já sedum let, šak nepomine svět, milé z vojny přijde a on si mě vezme, bude-li Pán Bůh chtět. Sedum let dochází, můj milé nejede. Ach, Bože, rozbože, kdy pak mně přijede! 5) Sedum let už došlo, milého neslyším, ach, Bože, rozbože, ach, já se oběsím. Já se neoběsím, radši se utopím, svoje mladé tělo po Dunaji pustím. K Dunaji běžela, Dunaje se ptala: Jsi-li tak hluboká, jak su já vysoká, bych do tě skočila? Rodičové milí, já se s vama lóčím, bratrové a sestry, Bohu vás poróčím. Její bilé nohy do písku sahaly, 6) její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé vlasy po vodě plovaly, její černé oči k nebi se zdvihaly. Sedum let minulo, milé z vojny jede. Což jeho vrané kůň pod ňém tak smutně jde. Co pak, můj koníčku, co pak tak smutno jdeš? Zda-li mého těla unésti nemůžeš? Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá, kerá se pro tebe včerá utopila. Hned s koníčka slezl, kord do něho vrazil, do svého srdečka z pistole vystřelil. 7) Už só vobá mrtví, pochovat jich dejte, z rozmarýnu věnec na hrob jim posaďte. Z rozmarýnu věnec bílým kvítkem kvete; nenašli se spolu ti milí na světě.
Jak z vojenky přijechal, do macičky pospichal, na okenko zaklepal. Matka k němu vyběhla, s koňa slezć kazala. Ja s koníčka něslezu, dokad milej něuzdřu. Ty už milej něuzdřeš, včeraj tydzěň, co je preč, pod zelenym krchovem. On koničkovi zacjal, na krchovo pospichal, věřim, zdravas vyřikal. Moje mile srdečko, promluv ke mně slovečko! Od koho si to slyšel, že by mrtvy mluvić měl? Pan Bůh zaplać, dzěvečko, za to jedno slovečko.
[: Janek do vojny jede, :] svej milej přikazuje. Aby se nevdávala, sedum roku čekala. Až on z vojny přijede, že si ju potom vezme. Neminulo sedum let, Janka viděť z vojny jeť. Jeho sestra Dorota otvírala mu vrata. Ach, sestřičko, sestro má, jak se tu Kačenka má? Kačenka se dobře má, včera týden schovaná do nového kláštera. Třikrát klášter obešel, nikde dveří nenašel. Jenom malé okénko, co svítilo slunýnko, Kačenčino srdénko. Ach, Kačenko milá má, kam’s ty dary poděla, cos ode mne dostala? 1) »Zlatý obraz na oltář, zlatú sukňu na ornát. Zlatý řeťaz na zvony, aby hlasno zvonily, tvé srdéčko těšily.« Ptám se já tě, má milá, kam’s ten prsten poděla? Zlatý prsten ješče mám, ten já ti, Janičku, dám. Až půjdeš podle moře, vhoď ten prsten do moře, vylej si svoje hoře. Až půjdeš vedle vody, vhoď ten prsten do vody, ať tě hlava nebolí. Neminula hodina, Janka hlava bolela. Neminulo to týdeň, Janka nesú z města ven. Co sis od Boha žádal, to ti Bůh nebeský dal, s Kačenkú odpočívaj.
[: Nad Kostelcem je černý les, :] [: žalo tam pět panen oves. :] Povězte mně, mé panenky, mého srdca holuběnky: Je-li tady moja milá, je-li zdravá jako jiná? Tvoja milá už umřela, včerá ráno pohřeb měla. Zvoňte, zvony, na vše strany, umřelo mé potěšení. Zvoňte, zvony, po všem světě, že už já nemám děvčete. Ukažte mně tu stežčenku, kady vezli mó panenku. Ta cesta je právě známá, rozmarýnem vypletená. Kady panenka vezená, všady rosička sražená. Povězte mně, kde tam leží? »Na kerchově vedle dveří.« Ponejprv kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po druhé kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po třetí kerchov obešel, na její hrobeček přišel. »Kdo se šlape po mém hrobě, nedá mně v hrobě pokoje?« Já se šlapu, moja milá, jsi-li ty ke mně upřímná? »A to je Janiček milý, co tu po mém hrobě chodí.« A šel cestó pod podlóbí, tam, kde má hrobař nádobí. A vzal ryčku a motyčku, aby vykopal Aničku. Běž, Janičku, běž ty domů, poruč mě tu Pánu Bohu. A šak ty mne už nezvihneš, ešče spíše za mnó přindeš.
Ti lhotcí pacholci na formanku jeli a lhotské děvčátko na cestě přejeli. Kamarádi, bratři, co sme udělali, že sme to děvčátko na cestě přejeli. Její starý otec naprotiv ní běžel: Kerý ťa, dceruško, kerý ťa to přejel? Přejel mě, tatičku, přejel mia můj galán, už ho odeslali na panský kancelár. Tam ho odeslali, patnást ran mu dali, jeho galanečku včerá pochovali. Ti lhotcí pacholci šesti řady stáli a tak naříkali, jak by hudci hráli. A ten její galán na samém kraji stál, červeným šátečkem očka si utíral. A ty lhotské zvony pěkně vyzváňajú, moju galanečku do hrobu dávajú.
Dcera matku prosila, hej, hej, prosila: Moja maměnko rozmila! Něvdajtě mne dalečko, hej, hej, dalečko, edem přes male polečko. 1) Matka na to nědbala, tym dalej ju vydala. 2) To do cizej krajiny, mezi ty turecke pany. 3) Když jest bylo po roce, chtěla dcera isť k matce. Stroj, pachole, košinu, pojeděm na hostinu. Jak do pole přijeli, zvony zvoniť slyšeli. Jak do dvora přijeli, žadného něviděli. Jenom male pachole, co sedělo při stole. Všecky dveře zamčeny, žadneho něni k spatřeni. Ptam se ja tě, pachole, hdě moja maměnka je? Mamička nam umřela, to včera od večera. Leža tamto v komůrce, v malovanej truhelce. Dcerka, jak to učula, hned k mamičce běžela. Ach, mamičko, stavajtě, požehnani mně dajtě. Dy stě nam ho nědaly, když stě nam umiraly. Ach, mamičko, stavajtě, slovečko ke mně mluvtě. Ma dceruško, něvolaj, těžkosti mi nědělaj. Ja bych rada mluvila, dyby ja živa byla. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa. Ani ptačka zpivati, tej zezulky kukati. Těš tě už tu Pan Bůh sam, matka Boži, svaty Jan.
[: Když syneček na vojnu vzal, :] [: své panence přikazoval, :] aby se mu nevdávala, sedum roků naň čekala. A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce. Když nažala, navázala, po polu se ohlídala. Neviděla tam žádného, jenom vojáčka samého. A kde je on, ten můj milý, můj syneček roztomilý? Tvůj milý se včerá ženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Andulenko, pěkná kulatá huběnko? Zkazuju mu toli ščestí, co je v tom háječku listí. Zkazuju mu toli zdraví, co je na trávníčku trávy. Na trávníčku tráva drobná, spočítat ju néni možná. Zkazuju mu na tisíce, aby ušel šibenice. Zkazuju mu ješče více, by mu tekly bokem plíce. Bokem plíce, játra, srdce, by nešidil panen více. Zatočil se a zasmál se, vyťal facku té panence. Červená ju polévala, do šátečka utírala. Do šátečka, do bílého, že je byla od milého. Kdyby byla od pajmámy, dala bych se do stonání. Ale že je od milého, snesu já ju z lásky jeho.
Přišla mně hodinka s půlnoci novinka, že moju milenku chytila hodonka. Půjdu jí na léky do tej apatéky. Už moju milenku do šatů oblekli. Do šatů oblékli a do truhle dali, už moju milenku včerá pochovali. Dyž ju pochovali, tož mně povídali; to moje srdenko těžce zarmútili.
Aj, středo, středo, jak seš dlóhá, [: že mně můj syneček :] vypovídá. Aj, vypovídá, vypověděl, a už včerá večír s jinó seděl. A s jinó seděl, už se smáli, by moje srdečko zarmótili. Aj, zarmótili, šak nehrubě, Šak zas do neděle jiné bude.
Daleká, široká cesta po Volomóc, zkázal mně můj milé na stokrát dobró noc. A já mo děkojo z jeho dobré noce, že se nevespale moje černý voče. A copak dělale, že se nevespale? Čekale milýho až do dně bílýho. Deň bílé jož vešil, seneček nepřešil; snad ho voda vzala, lebo na vojno šil. Voda ho nevzala, na vojno se nedal, jenom že své milé včerá vypovídal.
Co sem udělala včera, dneska, všecko mně vodinka dolů snesla. Ta vodinka bystrá, teče od Hradišča, vzala mně milého jako jiskra.
[: Kaj ty jeděš, můj Janičku? :] Jedu orať za vodičku. Oral sem tam včeraj, dněska, všecko mi to voda sněsla, sněsla mi to do tarasu; čim ja budu chovať chasu!
K Biskópkám cestička zlatá, bílém jatelem popjatá; bílé jatel pěkně kvete: Má milá, mně votevřite. Pročpak bech ti votvírala? Néso já žádná tvá panna: Beľs tade, synečko, včerá, dnes ti to néní potřeba.
[: Kdes, má milá, včera byla, :] že jsi ty doma nebyla? Byla jsem, milý, v kostele, modlila jsem sa za tebe, za tvoje srdce fortelné. Dycky’s chodil, dycky’s klamal, až mně můj víneček zvjadal. Prosila jsem ťa pro Boha, že já nejsem tobě rovna. Nemám otca, ani máti, nemám sa kom’ žalovati. Kdekoliv’s mia potkati měl, dycky’s vyminúti hleděl. Nevymíňaj, nevymineš, trestu Božího neujdeš. Ale ťa Bůh trestat bude, až při tom posledním súdě.
Zelenaj se, zelenaj, [: zelená trávo v lesi. :] Jak se já mám zelenať, dy už sem na pokosi? Zelenaj se, zelenaj, zelená trávo v háju! Jak se já mám zelenať, dy mě už dotínajú? Zelenaj se, zelenaj, zelený tulipáne! Jak se já mám zelenať, dy mně už listí vjadne. Dyž ty mě chceš opustiť, můj švarný galáne. Podivaj se, má milá, tam na tu suchú plánku; jesli se rozzelená, budeš mojú galánkú. Podivaj se, má milá, tam na tu suchú jedlu; jesli se rozzelená, teprem si tebe veznu. Už sem já se dívala, ja, včera odpoledňa; zatrápená ta jedla, dyž se nic nezelená. Už sem já se dívala včera, ba i dneska; ja, už se tam zeleňá ve vršku halúzka.
Měla sem včerá synečka, měl oči jako trnečka, dneska už ho nechco, slyšela sem neco, láli mo jeho matička. Přišel k nám včerá syneček, voněl mně jako hřebíček; dneska už ho nechco, slyšela sem neco, láli mu jeho tatíček. Láli mu rodiči vobá, že su pro něho chudobná; chudobná děvečka pro teho synečka, že su pro ňé nešikovná.*)
Šuhajova hlava, za klobóčkem péří, [: každá panna blázen, kerá chlapcům věří. :] Nevěřila bych tě, dyby ses mně pekl, šak's mně včerá večír za jinó utekl. Nevěřila bych tě, dyby ses mně krájel, šak si včerá večír jinó vyprovázel.
Pověz mi, synečku, kdes včerá večír byl? »GaIanečko moja, enom naprotivá.« Co ti tam, synečku, co ti tam pravili? »Galanečko moja, tebe pomlúvali.« Cos ty jim, synečku, cos jim na to říkal? »Galanečko moja, smutně sem si vzdychal.« Ešče-li, synečku, ešče-li k nám1) půjdeš? »Galanečko moja, dokad živa budeš.«
Před te naše dolinečka; neviděla sem synečka [: ani včerá, ani dnes, :] ujel za štymberské les. Ujel milé do Jevička, vzal mně klíče vod srdýčka, ach, Bože můj, Bože můj, kdypak přijde synek můj!1) Ujel za slezský hranice, vzal mně vod srdýčka klíče; vzal vod mýho, vod svýho, nenechal mně žádnýho. Vrať se, milé, vod Jevička, vrať mně klíče vod srdýčka, vrať vod mýho, vod svýho, vrať aspoň vod jedneho.
Sedí ptáček na kadlátce, žalovala dcera matce: Ach, mamko, mamko, mamko milá, už mi syneček vypovídá. Vypovídá, vypověděl, včera večer s jinú seděl. Viděla sem ho hen v hájičku, seděl tam s jinú na trávníčku. Seděl, dyž ho přinutila, mé srdečko zarmútila. Ach, jak mně to, jak líto bylo, až sa mně do plaču chcelo. Nevěř, děvče, chlapcom nevěř, na řičicu vody neměř. Řičica vody nedržívá,1) syneček pravdy nemluvívá.2)
Studýnka róbená mezi vinohrady; pověz mně, ma milá, čí užíváš rady? Čí bych užívala než svého milého? A to ví sám Pan Bůh, budu-li já jeho. Dybych já věděla, čí nevěsta budu, ušlapala bych si cestu k tomu domu. Cestu k tomu domu, aby byla hladká, aby mě vítala jeho paní matka. A ona mně přešla, přešla přes tó cestu, ani mně neřekla: Vítám tě, nevěsto! Dyž mě nepřivítá, já jí neděkuju, o jejího syna prosit se nebudu. Včera mně zkázala ochozká rychtářka, že mně syna nedá, že mně radš vypráská. Já sem jí zkázala, takovó otázku: Uvaž si ho, babo, doma na provázku.1) Doma na provázku, na hedbávné šátek, aby nepodváděl chudobnéch děvčátek.2) Chudobná panenka mnoho zlého zkusí, ledajaké šelmy poslóchati musí.
Svítila mně pěkná hvězdička, dyž sem milovala Janíčka, svítila, nebude, kdo milovat bude mého synečka! Včerá o půl vosmé hodině přišle mně přesmutný novine, že si vyprovázel, dyž měsíc vycházel, děvčátko jiné. Dys je vyprovázel, tož je máš, víc se k mému srdečku nehlas. Přinde nekdo inší, srdce upřimnější, nežli ty ho máš. Teč, milá vodičko, teč prudce až k mého milýho zahrádce, kde sme spolem stáli a se milovali, nebudem více.
Štyry mile lesa, lesa březoveho, vyprovoď mě, moja mila naprostřed do něho. Ja bych cě vyvedla ba i přez celučky, ale se cě, synku, bojim, bo jsi je malučky. Bojim ja se, bojim synečka maleho, aby mi něukrad věnka zeleneho. A ty sobě mysliš, žech ci věnek ukrad, jak jsi včeraj šla na vodu, do studně ci upad. Sahaj ho, děvucho, pravu ručku do dna, ježli ho dostaněš, to ho buděš hodna. Dostala, dostala, ale už něcely, bo už ty červene kvitka z něho uletěly.
Včera na poledne, dyž sem vodu brala.
Včera na poledne, dyž sem vodu brala, [: šohajova mama :] na mňa zavolala. »Naber mně, děvečko, vody do čepáčka; nebude to darmo, já ti dam synáčka,«*) Já sem jí nabrala, aj sem jí podala; a ona mně svého synáčka nedala.
[: Včera odpoledňa :] [: vysoko kosičky vyšly. :] Moja galanečka ošidit mňa myslí. Ošidí ona mňa: ošidí ju Pán Bůh. A já si pro tebe galanečku najdu.
Dycky mně maměnka říkávala, abych si mládenců nevšímala. A já předci mám je v srdci, dyž só ti mládenci hodní chlapci. Šla sem včerá zeleným trávníčkem, potkala sem se tam s mládenečkem bílých tváří, černých očí, div že srdečko mně nevyskočí.
Zabřešči pacholci na tom druhem konci, šenkyrečka svědči, že chodzicě v noci. Šenkyrečko mila, kaj si nas vidzěla? Včera u suseda plna siň vas byla. Šenkyrečko mila, jak to nědovedzěš, jak to nědovedzěš, utopena budzěš. Což bych nědovedla, dyž sem to vidzěla, včera u suseda plna siň vas byla. Škoda je mladzěže, že sem povědzěla! Dyž sem mlada byla, tež sem tak dzělala. Jak to povědzěla, k Dunaju běžela, k Dunaju běžela, utopic se chcěla.
Pojeď, pojeď, můj kupečku, prodáme ti jalůvečku; a ta jalůvečka chlebem krmená, včerá byla panna a dnes je žena.
Dřime se mi, dřime, ba i se mi spač chce, něřekla mi jeho matka: Nevěsto, uklaď se. Ale ona řekla: Nevěstečko moja, nažni travy, vydoj kravy, vyžeň jich do pola. Ja krav něvyženu, bo jich něnahnala, bo ja při svojej mačičce do rana lehala! Do rana’s lehala, dys uboha byla, směla si ty se to vydať za mojeho syna? A vyšla do sině, oblela se sluzmi: Nemušu ja tu zavazač pod vašimi dveřmi. Ončič vyšel za ňu, utřel ji to ličko: Což tak plačeš, lamentuješ, ty moja ženičko? Vyšla přede vrata, chyčila se plota: A čijam ja teraz je, uboha sirota. A čija bys byla? Dy jsi ene moja, viš, dychmy se slubovali, minul roček včera.
Oralo tam mlade pacholatko, oralo. Naoralo tej černej zemečky němalo. Orajtě vy, mali oračkove, orajtě. A už peče naša hospodyňka kolače. Udělala naša hospodyňka včera kvas. Přijeďtě, vy mali oračkove, zitra zas.
Katerinko, Katerinko moja, nebylo ťa včera večer doma. »Já jsem byla v zeleném hájičku, žala jsem si pro krávy travičku. Dyž nažala, nóšu navázala, na pravú stranu sa podívala. Poď, šohaju, poď ty z pravej strany, zazvihneš mně nóšu rosnej trávy.« Tažší tráva, než byla otava, nač si, milá, nač si tolé brala? »Já jsem brala ke svojej libosti, abych měla pro své krávy dosti.«
Oj, přišlo mi, přišlo včera večer písmo, a že už ja tuším, maširovať musím přes fridecké město. Neplač, děvča, o mne, že sem já na vojně, šak mne nechytali, ani nevázali, šel sem dobrovolně. Kterak nemám plakat? Vidím ťa oblíkať. Pěkný kabát bílý, můj synečku milý, kerakž ťa odvykať? Zapomeneš snadně, má děvečko, na mne, tak jak to jablečko, dyž s jabloně spadne, A dyž ono spadne, po zemi se kúle, až sa můj syneček po tom světě túle.
včerá bela neděla, a já sem duma nebela. Bela tam mša svatá za naše děvčata, a já sem na ní nebela. Včerá bel zasvěcené deň, kdepak ten šohajíček bel? Dala sem mu kvinde, šel k panence jinde, ach, snad už na mne zapomněl.
De’s te, milé, koně děl? De’s ho ješče včerá měl? Zaved sem ho do města, prodal sem ho za dvě sta. De’s, milé, peníze děl? De’s je ješče včerá měl? Neco sem propil, prohrál, vostatek panám rozdal.
Ej, moselas mně počarovac, ej, moselas mně podzelac, ej, moselas mně včera večír, ej, do vínečka1) cosi dac.2) Ej, nědala som, můj synečku, ej, nědala som, nědala; ej, ani som ca, můj synečku, ani dobre něznala.
Ta fojtova dcéra odkázala včéra ze dvora, ze dvora, ze dvorečka, ze dvora. Po dvoře chodila, kolem sa točila, do kola, do kola, do kolečka, do kola. Sukňu kupovala, kolem lemovala za dubem, za dubem, za dubečkem, za dubem. Šaty svazovala a pryč vandrovala za židem, za židem; za židáčkem, za židem. Ohledni sa, žide, co za tebú jide, novina, novina, novinečka, novina. Potěšení vzali, do vězení dali do Brna, do Brna, do Brnečka, do Brna. Kdybys mně tam umřel, dala bych ti trúbiť, tralala, tralala, tralalenka, tralala.
[: Kačenko, poď do kostela! :] Nepůjdu, byla sem včera. Kačenko, poď, bude kázeň! Nepůjdu, byla bych blázen. Kačenko, poď na mšu svatú! Nepůjdu, nemám tu šatů. Kačenko, hrajú husličky! Hned půjdu, obuja čižmičky.*)
Cos dělala, ženo má, má ženičko rozmilá? Koleda hodně veselá. Přadla jsem já kúdelí, můj mužičku rozmilý, koleda hodně veselá. Chde máš, ženo, potáček? Má ženičko rozmilá atd. Zmotala jsem potáček, můj mužičku rozmilý. Chde máš, ženo, přadeno? Prodala jsem přadeno. Chde máš, ženo, peníze? Kúpila jsem hrnečky. Chde máš, ženo, hrnečky? Rozstřepaly je děti. Chde máš, ženo, škarupy? Hodila jsem za bránu.1) A dyť jsem tam včera jel, a jich sem tam neviděl. A on po ní hroticú, ona po něm přaslicú. Cvičila ho německy, strčila ho pod necky.
Pod tím naším oknem jsou tenké jedličky; měla sem já včerá kupce na hubičky. Jeden dával šestku a druhej sedmerku; copak bych já měla lacinou huběnku?
Hrušky zrajó sadověnky, nedala mně má panenka dnes huběnky. Dnes huběnky ani včerá, musím čekat do soboty do večera.
[: Už já mosím domů, důmka, :] za dveřama stojí hůlka. Stojí hůlka malovaná, na mý záda nachystaná. Kdo ju chystal? Můj tatíček, že sem nečesal koníček ani dneska, ani včerá, jak v nedělu od večera.1) A dyž přišel do seknice, sedl sobě na lavice. Tatiček k němu promluví, tó hůlku juž v ruce drží. Jak ty, šelmo, darebáku, kde se tóláš až do pátku? Matička se přimlóvala, za vlase ho potáhala. Líto je mně, je velice, neudělám teho více. A jak přinde nedělička, už si sedí u žedlíčka.