zlo / zlý

Displaying 1 - 100 of 111
Já jsem mladá, hezounká, boubelatá, bělounká: kdo chce moje jméno vědět, říkají mi Lidunka. Hned jsem dobrá, hned jsem zlá, slovíčkem mě rozhněvá; kdo mne nezná, ať k nám přijde, ať se na mě podívá. Měla jsem se loni vdát, nechtěla mně máti dát, že jsem ještě tuze mladá, musela jsem tak nechat. Ledajakýs otrapa ať k nám cestu netlapá, ať neláme našich dveří, o lásce mi netlachá.
Kdo mně krmí koníčky, když jsem u svý holčičky? nechtěla mne domů pustit, že až zajdou hvězdičky. Hvězdičky se ztratily, já byl eště u milý: mý koníčky nekrmeny přenáramně řejhtaly. Mlčte, mlčte, koníčky! naseču vám travičky, abyste mi neřejhtaly, když jsem u svý holčičky. Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý? Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, má panenko, kýž mi tě pán Bůh dá! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou. Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“ Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku,
Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý?
Což jest ta láska zlá, když mají holku dvá: jeden ji miluje, druhej jí slibuje – nechají tak obá.
V háječku v dolině na pěknej rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel tam Jeníček, sed si za stoleček; převelice vzdychal a sobě naříkal, můj zlatej holeček! Nesedej, nesedej, pojď, pomoz, nalívej! by lidi neřekli, toho si nevšimli, žes bejval můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalívatí: já přišel pro láska, můj zlatej obrázku, tebe milovatí. Když jsem byl v arestě v tom Klatovském městě, nic mně tam nebylo, když za mnou chodilo mé rozmilé děvče. Když jsem byl v vězeni sedum let pod zemí, nic mi zle nebylo, když za mnou chodilo moje potěšení. Moje potěšení! pomoz mně z vězení.“ tvoje bejt nemůžu – není možná, není! Praha a Vídeň jsou na pěkné rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel k ní Jeniček, sed si za stoleček; dal si nalejt vína, pořád při něm dřímá, rozmilej holeček. Nespi a nedřímej, pojď, víno nalejvej: by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalejvati: já jsem přišel k tobě, potěšení moje, tebe milovati. Když jsem byl za Prahou, daleko za vodou, nic mi zle nebylo, když za mnou chodila paňmáma i s dcerou. Byl jsem ve vězeni tři léta pod zemí, nic mi zle nebylo, když ke mně chodilo moje potěšení. Moje potěšení, pojď, pomoz z vězení! z vojny však nemůžu, není možná, není!
Žádnej neví, co je láska, kdo jí nezkusil: nešel bych já za svou milou, kdybych nemusil: ale já tam mnsím jít, svou panenka navštívit, kdyby mně to všickni lidé měli za zlé mít.
Na tom mostě travička zelená, na tom našem mostě tráva roste: žala ji má dívčka, je eště maličká; a já na ni počkám, až doroste. V tom našem sádečku[23] tra vička zelená, v tom našem sádečku tráva roste; žne ji tam Ančička, je ještě maličká: já si na ni počkám, až doroste. Proč pak bych nečekal, když je moje milá? proč pak bych nečekal, když je moje? kdo mně za ni pude, dobře mu nebude: jest-li ho dostanu, zle mu bude!
Vesele, vesele! třeba zle se děje: srdce div nepukne a líčko se směje. Srdce moje, srdce! těžké jako skála: do smíchu se nutím, radši bych plakala!
Což je ta láska zlá, když se milují dvá: když se mají rozcházeti, naříkají obá. Když jsme se loučili v zeleném háječku: co jsem pro tebe vystála, můj zlatej holečku! Když jsme se loučili pod zelenou jedlí: přenešťastní jazykové, že jsou nás rozvedli! Když jsme se loučili pod zeleným dubem: vždycky jsem ti říkávala, že svoji nebudem. Ruku mu podala, do pláče se dala: Kýž jsem tebe, můj holečku, byla nepoznala!
Měla jsem milého, už nemám nic, dal jest mi hubiček kolik tisíc; jinší ho loudily, až ho odloudily, to proto že mi ho záviděly. Šla bych si stěžovat, nemám komu, vím že tě, Jeníčku, nedostanu: zajdu mezi lesy, budu volat: kde jsi, kde jsi, můj Jeníčku nejmilejši! Zafoukej, větříčku,1) v pravou stranu: že mého Jeníčka pozdravuju; že ho pozdravuju, za lásku děkuju, za jeho falešné milováni! 1) Zafoukej z Dunaje, můj větříčku! pozdravuj ode mne mou Ančičku: že ji pozdravuju atd. Měl jsem já panenku, už nemám nic, dal jsem jí hubiček kolik tisíc: jinší ji loudili, až ji odloudili, kteří ji mimo mě milovali. Zafoukej, větříčku, v pravou stranu, že já mou panenku nedostanu; půjdu mezi lesy, budu volat: kde jsi, kde jsi, má panenko, nejmilejší? Zpomeň si, má milá, na ty slova, co jsi mi před časy slibovala: jest-li že slib zrušíš, trestána být musíš, po smrtí všecko zlé že zakusíš. Přídavek pozdější: Když tebe vidím jít po ulici, jako by mi šlapal po mém srdci: trubte trouby vale, že já musím dále, tou bolesti trápen neustále. Můj pohřeb ten bude v pustém lese; po smrti mé tělo zvěř roznese: trubte trouby vale, že já nenadále svůj život dokonám v pusté skále.
Cesto zlá, nedobrá! kam jsi mě zavedla, cesto zlá, nedobrá, kam mě vedeš? Vedu té do světa, kde růže rozkvětá, vedu tě do světa, do ciziny. Když se rozcházeli, obádvá želeli, že sobě nemažou ruce podat; ruce si podali, do pláče se dali: Kýž bychom se byli nepoznali!
Ta mlynářka zlá hezkou dceru má: klekni, chlapče, proti domu, pomodli se pánu Bohu, ona ti ji dá. „Ach nedá, nedá! 1) ona ji schová: myslí si, že přijde pro ni čtvero párů vraných koní s kolma zlatejma.“ 1) Kdybych já ji chtěl, dávno bych ji měl: ale že jí nechci, poručím ji ševci, aby si ji vzel.
Pod dubem, za dubem měla jedna dvě červené jablíčka, dala jedno mně; nechtěla mně obě dát, začala se vymlouvat, že nemá, že nedá, že je o ně zle. Pšeničku jsem zašil, nebudu jí žít; pivo jsem dal nalejt, nebudu ho pít: holku jsem si namluvil, jinej mně ji odloudil, a tak lásce naší konec učinil. „Já jsem ti zavdala jedno jablíčko, a ty mně za něj dej svoje srdéčko.“ – Chceš-li ty mé srdce mít, musíš za své vyměnit: pak budu celý tvůj, má holubičko. Lásku si slíbíme, dáme si ruce; kněz nám je zaváže k věčné památce. A tak potom budem sví, žádný nás nerozdvojí: já budu tvým mužem, ty ženkou mojí.
Ženěníčko, ženě-, ženění, to je horší nežli vězení: z vězení si člověk pomůže, ale od zlé ženy nemůže. Co pak jste, rodiče, myslili, že jste mě k ženěni nutili? dostal jsem s ní čtyry tisíce, ty mně zarmoutily mý srdce. Peníze jsem rozdal na dluhy, nemůžu se zbavit obludy: pořád ne mně sedí jako drak, bodejž jí vzal sobě černej šlak! Ženění, ženění! horši než vězení: z vězení si pomůže, a od ženy nemůže. Má žena falešná ona mi odešla: bodejž je mi utekla rovnou cestou do pekla!
Na tom mostě, na kameně, přivázala žena muže na řemene. „Zlatá ženo! pust mě s něho: nebudu ti nadávati psí plemeno.“ Za tou naší stodoličkou moc ječmena:[59] uvázala žena muže na řemena.[60] „Ouvej, ženo! pust mě s něho, nebudu ti nadávati slova zlého.“ Co mě, ženo moje milá, co mě vážeš? vždyť já tobě všecko dělám, co mně kážeš: kážeš-li mně pro kvasnice, já ti pro ně honem běžím – bez čepice.
Roztrhaná chalupa a zlá žena k tomu: ty dvě věci vyženou hospodáře z domu!
Když bylo to pivo drahy, tenkrát bylo zle: já měl kabát roztrhaný celý na sobě; nejčko pivo laciny, já mám kabát zas jiný – jen že visí na hřebíku u židoviny!
Naše stará bába není doma, šla do mlejna: bába s vnoučaty nejsou doma, šly do mlejna. Naše dojná kráva není doma, šla do mlejna: bába s vnoučaty, kráva s telaty nejsou doma, šly do mlejna. Naše mlsná koza není doma, šla do mlejna: bába s vnoučaty, kráva s telaty, koza s kůzlaty nejsou doma, šly do mlejna. Naše krmná svině není doma atd. svině s selaty atd. Naše tichá ovce není doma atd. ovce s jehňaty atd. Naše bílá husa není doma atd. husa s housaty atd. Naše zlatá kachna není doma atd. kachna s kachňaty atd. Naše kusá koura není doma atd. koura s kuřaty atd. Naše chytrá čubka není doma atd. čubka s štěňaty atd. Naše černá kočka není doma atd. kočka s koťaty atd. Naše malá myška není doma atd. myška s myšaty atd. Moje zlá žena není doma šla do mlejna: bába s vnoučaty, kráva s telaty, koza s kůzlaty, svině s selaty, ovce s jehňaty, husa s housaty, kachna s kachňaty, koura s kuřaty, čubka s štěňaty, kočka s koťaty, myška s myšaty, žena s děvčaty nejsou doma, šly do mlejna.
Proč pláčeš, má milá, Andulko rozmilá? – Jak nemám plakati, sobě naříkati? Mám do služby jíti, ve dvoře sloužili. Ve dvoře služba zlá, šafářka nedobrá. Hrách nedovařený, nemastný, neslaný. Kaše z mouky studily – což mé srdce truchlí! Maso nikdá není, krom o posvícení! Polívka z česneku, práce bez oddechu. Šafář chodí s holí, honí nás po poli.
Sešla se selka s selkou, vedla si stížnost velkou, že má zlýho muže. že ji bije tuze až do devátý kůže. Ta druhá se jí ptala: co jsi’ž mu udělala? „Já přesmutná Manka! pekla jsem beránka – a já ho nekuchala!“
Zle matičko, zle matičko, zle matičko, zle! Brandeburci, Brandeburci, Brandeburci zde: mají velký čepice, zchytají nám slepice; zle matičko, zle matičko, zle matičko, zle! Zle matičko, zle matičko, zle matičko, zle! Brandeburci, Brandeburci, Brandeburci zde: maji dlouhy kabáty, poberou nám dukáty[83] zle matičko, zle matičko, zle matičko, zle!
V Černovicích v hustém lese hezké děvče trávu seče. Když travičky nasekala, za sebe se podívala. Spatřila tu mládenečka, zeleného myslivečka. „Co to, děvče, co to děláš, že v mém lese trávu sekáš? za to zde svůj život necháš!“ „Když mám tu svůj život nechat, potřikráte chci zavolat.“ „Zavolej si třeba pětkrát, neslyší tě než lesní pták.“ Když podruhé zavolala, bratr mladší ji uslyšel, bratru staršímu pověděl. „Milý bratře! zle je s námi, naše sestra volá v háji. Honem koně osedlejme a do háje pospíchejme.“ A když do háje přijeli, vrané koně zastavili, myslivečka tu spatřili. „Co jsi zabil, myslivečku, že máš zbarvenou flintičku?“ „Já jsem zabil holubičku na tom našem jetelíčku.“ „To nebyla holubička, to byla naše sestřička! – Všecky panny věnce vijou, jen mé sestře rubáš šijou. Všecky panny v stříbře, v zlatě, jen má sestra hnije v blátě!“
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přehoze! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopali, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil. Jiné počátky písně této. Na Tureckém pomezí má tam vrátný dceru: Ach Bože! Přebože! kýž já jí dostanu! Napsal jsem jí psaníčko, prstýnek dal k tomu atd. b Ten zábranský kovář překrásnou dceru má; pře-můj milý Bože! komu on ji oddá? Ach oddá ji, oddá, to Turku velkému, pře-můj milý Bože! to vrahu lítému atd. c Měl jest zeman dceru, jménem Kateřinu; ach Bože můj milý, rozmilý! jménem Kateřinu. Ach Káčo, Kačenko! máš býti Turkova, ach Bože můj milý, rozmilý! máš býti Turkova. Já Turkova nebudu, radš života zbudu, ach Bože můj milý, rozmilý! radš života zbudu atd.
Vím já jeden pivovárek, vaříval tam Váša sládek. Dobré pivo vařívával, hezké holky milovával. Dorna byla nejhezčejší, všem mládencům nejmilejší. Věnce vila, nedovila, než dovila, syna měla. „Vášo sládku! co mám dělat? mám-li tomu smrt udělat?“ „Dělej, Dorno, jak rozumíš, jenom ať se neprozradíš!“ Vzala hedbávnou tkaničku,1) podvázala mu hlavičku. Pod jabloň jej zakopala, ručička mu vykoukala. Panské děvče ji vidělo, šlo nahoru, povědělo: „Panímámo! zlá novina: Dorna uškrtila syna. Vzala hedbávnou tkaničku, podvázala mu hlavičku. Do zahrádky zakopala, suchým listím přisypala!“ „Jdi, mé dítě, jdi mi dolů, ať jde Dorna hned nahoru! Vítám té, má služebnice, svého syna vražednice!“ „A já žádná vražednice, pánova jsem služebnice!“ „Jdi, mé dítě, pro faráře, který pannám ruce váže, a jich více nerozváže. Jdi, mé dítě, pro purkmistra, který vozí panny z města!“ Už Dorničku, už ji vezou, radní páni za ní jedou. Když přijeli k šibenici, dal se s Dornou kat do řeči: „Chceš, Dorničko, chceš má býti? chci si tebe vykoupiti: Žejdlík dukátů za tě dám, druhý k tomu ještě přidám!“ „Když jsem nebyla sládkovou, nechci také být katovou! 2) Dělej, kate, co máš dělat, nedej mi tu dlouho čekat. Já jsem tu smrt zasloužila, tři syny jsem uškrtila: Ten jeden byl s panem králem, ten druhý byl s radním pánem, ten třetí byl s Vášou sládkem.“ Kat se točí na botičce, 3) už hlavička na trávníce. Lámejte chvojku zelenou, přikrejte tu krev červenou, Aby vrány nekvákály, a mládenci neplakali. Jedna vrána zakvákala, sto mládenců rozplakala. 1) Dorna dolů hned běžela, zlatou šňůru z truhly vzala. Syna svého uškrtila, do zahrádky zakopala. 2) S místem k tomuto podobným potkáváme se v jednom variantu písně polské: Matka vražednice (K. W. Wójcicki Tom. I. str. 92), jenž takto zní: „Oj, chceszžc ty, burmistrzówno, moja byé? móglbym ja cię od téj męki wyzwolié.“ Oj! nie byla moja matka pánowa, i ja též nie mysle byé katowa: Ano i z jedné písně slovenské: Vmoriteljka (St. Vraz. razd. I. str. 136) táž myšlénka zaznívá: „Orša, řeš ti moja biti, ali češ glavó zgibiti? „Jaz čem raj glavó zgibiti, kak pa tvoja biti.“ 3) Tu kat celý rozzlobený stal ji hlavu bez prodlení. Sekejte trávu zelenou, přikrejte tu krev červenou atd.
Jedou formani od Vídně, vezou Venclíčka v košině. Ach co’s udělal, Venclíčku! že máš po straně šavličku? „Neudělal jsem nic zlého, jenom jsem zabil jednoho. Zabil jsem, zabil jelena, nynčko mne vezou do Brna. Nebyl to jelen, byla laň, nynčko mne vezou, nevím kam.“
Vyšla hvězda na kraj léta, osvítila do půl světa. Nebyla to hvězda jasné, ale byla panna krásná. Šla Maria, šla plačící, svého syna hledající. Šli, nadešli apoštoli, byli smutní, neveselí. „Ach vy milí apoštoli! co jste smutni, neveselí ?“ „My jsme smutni, neveselí, že jsme Krista neviděli. Neviděli, neslyšeli, jak ve čtvrtek při večeři. Když chléb lámal a rozdával, svou svatou krev pít nám dával. Jezte tělo mé, a píte, však mé tuto noc ztratíte.“ Jak to Židé uslyšali, Krista jali, na kříž dali. Ruce, nohy mu probili, octa, žluči nastrojili. Jak Maria uslyšela, hned pod svatý křiž běžela. Pod křižem stála, plakala, kde ta svatá krev kapala. Kde ta svatá krev kapala, všude růže vykvětala. „Co tu, matičko, stojíte? tak přežalostně kvílíte?“ „Jak tu nemám smutná stati a žalostně naříkati, Když z tebe krev svatá stříká, což je ta bolest veliká!“ „Mlč, matičko, mlč a neplač, však já vstanu den třetí zas. Já netrpím za žádného, než za hříchy světa zlého. Já trpím jen za křesfany, aby se ke mně dostali.“ Dejž to Kriste pane! Amen, ať nás nežže věčný plamen.
Cos urobil, Janoško, zlého, keď ta vedú polámaného
Ach ženy, ženy, poraďte že mi, zlého jo...
Už je milá, už je zle, už sú pútečka na noze
A byla cě jedna macička, měla překrásného synačka. Zly pohan se o něm dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, do vřuciho masla vložici. Peče se dzicjatko jak ryba: až se ten zly pohan posnida. Jehož to macička slyšela, stala za dveřami, plakala. Ach, moji macičko, něplačcě, ležim ja v rosičce studenej, ležim na travičce zelenej. Zly pohan se o tom dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, do vřuciho oleje vložici. Smaže se dzicjatko jak ryba: až se ten zly pohan posnida. Jehož to macička slyšela, stala za dveřami, plakala. Ach, moji macičko, něplačcě, ležim ja v rosičce studenej, ležim na travičce zelenej. Zly pohan se o tom dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, na železný rožeň strčici. Peče se dzicjatko jak ryba: až se ten zly pohan posnida. Jehož to macička slyšela, stala za dveřami, plakala. Ach, moji macičko, něplačcě, ležim ja v rosičce studenej, ležim na travičce zelenej. Zly pohan se o tom dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, na cinovy taliř vložici. Zly pohan do něho zakroji a dzicjatko k němu promluvi: A ty, zly pohane, někrajej a moji dušičky nězjadej. Bo moja dušička spasena, tvoja je na věky spálená. Zpivali to žáčci v kostele, a svaty Vavřiněc při stole.
[: Postil se tě Pán Bůh štyrydceti dní,:] štyrydcet dní, štyrydcet nocí. A přišel tě k němu pokušitel zlý, přišel k němu ďábel šeredný. Zkoušel Pána Krista, zkoušel po první, vyvedl ho k hromadě kamení.1) Jsi-li, Jesu Kriste, jsi-li syn Boží, udělej mně chleba z kamení. Není jenom člověk samým chlebem živ, je živ také tím slovem Božím. Zkoušel Krista Pána, zkoušel po druhý, vynesl tě ho na chrám vysoký. Aj, jsi-li ty, Kriste, jsi-li syn Boží, spusť se dolů a staň na nohy, zadrží tě andělé tvoji. Netřeba mě, ďáble, dolů spouštěti, mám své nohy, možu choditi. Zkoušel Pána Krista, zkoušel po třetí, vynesl ho na hora vysoký. A z té milé hory mnoho viděti, mnoho světa, drahého květa. Chceš-li se mně, Kriste, chceš-li klaněti, volím tobě to všecko dati. Všecko je to, ďáble, všecko je to mý, i tady to drahé kamení.2) Kopnul3) Pán Bůh ďábla pravým kolenem, hleď, ďáble, hleď do propasti,4) nemáš ty mě v ničem podvesti.
[: Stojí dřevo olíva. :] Na něm Pán Bůh odpočívá, svó předrahó krev vylívá. Šla tě tady Maria, našla na cestě kříž Boha. Tém křížem se žehnala, zlýho ďábla se nebála. Žehnéme se ním taky, odženem ďábly proklaty.
[: Svaty Juři po horach chodival, :] [:po horach chodival, po cestách jezdival. :] Přijel un tam k jednomu jazeru, nadešel tam klečeť tisařovu dceru. Co, krasna panno, co ty tady sediš, a tak truchle, smutně do jazera hlediš? Ach, jak němam, ach, přesmutna byti, dy ja už dněs musim smrti podstupiti? Chceš-li, krasná panno, v Boha uvěřiti, chcu tě tej sanuti smrti obhajiti. O, ja by rada v Boha uvěřila, a když by to jenom možna věc to byla. Svaty Juři na koničku jedě, a ta zla sanuti už z jazera leze. Svaty Juři vytahnul kopiju, a prohnal ji hlavu ež na druhu stranu. Krasna panno, daj zlateho pasu, poveděmy my tu sanuti k městečku.1) Seděla kralovna v vrchnim okenečku, přirovnavala se jasnemu slunečku. Ai, lude, lude, něviditě divu?2) Už ta naša dcera vedě sanuť živu. O, jak ta sanuti, jak ona ryčela, městečko se třaslo, zeď se osypala. A jak dojiždžali palacu panskeho, přebod svaty Juři draka pekelneho. Zapřahlitě tři tisice volův, tři tisice volův a dvě sta koni, a ešče sanuti z mista hnuť němohli.3) Chcetě-li, lude, v Boha uvěřiti? A ja vam chci tu saň z města vysmyčiti. A my bysmy radi v Boha uvěřili, a když by to, ach, možne věci byly. Svaty Juři zapřahnul konička a vyvez un sanuti z městečka.
Vandroval jest člověk hříšný, [:z toho světa zarmúcený. :] Potkala ho milosť Boží, plná nebeského zboží. Kam putuješ, můj člověče, proč naříkaš pořád hořce? Putuju od světa zlého, není na něm nic dobrého. »Neschyluj se z cesty pravé, ať tě svět ten nezavede.« Svět mu toho hned zbraňoval, aby dále nevandroval. Vrať se se mnú k své radosti, nezarmucuj své mladosti.1) A já se s tebú nevrátím, radši se k Bohu obrátím. Sliboval jsem Bohu svému, že půjdu na službu k němu. On mne přijme, živiť bude, za službu mně platiť bude. Sliboval jsem, nepřišel sem, Pane Bože, prohřešil jsem!
Vyšla hvězda na kraj světa, osvítila do půl světa. Nebyla to hvězda jasná, než to byla panna krásná.1) Šla Maria, šla plačící, syna svého hledající. Přišla tě tam na údolí, nalezla tam Apoštoly. A vy, milí Apoštoli, co jste smutní, neveselí? My sme smutní, neveselí, že sme Krista neviděli. Neviděli, neslyšeli, jak ve čtvrtek při večeři. Když chléb lámal a rozdával a svou svatou krev nám dával. Jezte, píte, pamatujte, této noci mne ztratíte. A jak bylo po večeři, hned ti židi Krista jali. Octa, žluči nastrojili, na dřevo kříže přibili.2) Maria to uslyšela, hned pod svatý kříž běžela. A tam stála a plakala,3) kde ta svatá krev kapala. Kde ta svatá krev kapala, všady růže prokvétala. Co tu, matičko, stojíte, tak přežalostně hledíte? Jak tu nemám smutná státi, nad synáčkem naříkati! Když z něho krev svatá stříká; což jest ta bolest veliká! Sstup, můj synu, s kříže dolů, já za tebe trpět budu. Neplač, neplač, milá máti, třetího dne volím vstáti.4) Já netrpím za žádného, jen za hříchy světa zlého. A já trpím za křesťany, aby v pekle nezůstali. V pekle pálí věčný plamen, uchovej nás, Kriste. Amen.
Už na lože lihamy, k tobě, Bože, volamy: Bože naš, tobě se poručamy. Opatruj nas tej noci, nědaj zlemu tej moci, Bože naš, rač nam byť napomocny. Odvrať od nas všecko zle, myšlenky něpoctive, Bože naš, tobě se poručamy.
(do kola tancujíce ji zpívají) Já na světě zarmócená, ode všech sem opuštěná, nemám v světě žádného, kromě Jána svatého. Nemám, kdo by orodoval, za mne k Bohu stížnost podal, proti utrhačům mým, bezbožným nešlechetným. Zlé huby se staví na mne, jazyky si brousí na mne, kterak by mě skazili, v hanbu mě přivodili. Ale toho nedovedó a v hanbu mě nepřivedó, svátý Jan mně spomůže, utrhače přemůže. O, zastaň mě, Jene svatý, zahub jazyk jedovatý, by se všickni poznali, na pokání se dali.
Na tom světě nic stálého, on je všecek márný, moje leta taky idú rovno s hodinami. A dy přijde amen, složá na mne kamen, duša v skrúšenosti půjde do věčnosti, půjde na examen. Tenkráte se každý doví, jaké to tam bude; budem-li met dobré skutky, dobře nám tam půjde. Ale ty zlé skutky, ty budú zármutky, ty nás budú hnísti, ty na srdci hrýzti, ach, po všecky věky! Ale na to žádný člověk předce dbati nechce, jenom sobě naplňuje každý svoje měšce. Nech je mladý, starý, předce je lakomý, statky sobě shání, hříchu se nechrání, až dojde na máry.
O, Maria, hvězdo morská, přebolestná matko božská, na tom moři světa vzdychám a s prosbou k tobě pospíchám. Račiž mě v smutku těšiti, v nebezpečenství chrániti, abych nikdy nepoklesl, zlé i dobré jednak nesl. A když přijde čas určitý a smrť se bude blížiti, tenkrát v poslední nemoci přispěj svou mocnou pomocí. Umříti se já nebojím, nebo se nádějí kojím, že skrz tvou svatou ochranu k tvému synu se dostanu.
Zpomněl na mně Pán Bůh můj, abych vydal počet svůj. Zpomněl na mně s nemocí, nebylo mně k spomoci. Starala se máti má, kde mně Pán Bůh místo dá? Nestarej se, matičko, dá mně Pán Bůh místečko. Na daleckém krchově, tam je místo hotové. Až mně budou zvony hrát, bude hrobař postel stlát. Místo peřin prachových dají třísek jedlových. Místo vrchní peřiny dají mně na vrch hliny. Všickni anjelé s nebe budou na mojí svadbě. Kantor přijde zpívati a přátelé plakati. Vy, přátelé, neplačte, Pánu Bohu poručte! Ponesou mě na marách, jak nevěstu v peřinách. Přátelé se rozejdou a mě tady zahrabou. Zahrabou mě do jámy, kde jsou ščíři a hadi. Tam já musím zůstati, soudného dne čekati. A když přijde soudný den: Vstaňte, mrtví, z hrobů ven. Anděl Páně zatroubí, Pán Bůh všecky rozsoudí. Zlí budou na levici a dobří na pravici.
[: Kdo chodí po mém hrobě, :] [: bílú rosičku stírá? :] Já to chodím, kmotře můj, můj kmocháčku rozmilý. Kdo tam chová mé děti, mé ubohé sirotky? Já jich chovám, kmotře můj, můj kmocháčku rozmilý. Dvakrát za deň chleba dám a po třetí vyšlahám. Zle jich chováš, kmotře můj, můj kmocháčku rozmilý. Třikrát za deň chleba daj a po štvrté vyšlahaj. Zkažte tam mojí ženě, nech mně šije košule. Nech jich šije ve středu, při slunéčku východu. 1) Nech jich nese v sobotu, při slunéčku západu. 2) Jak na krchov kročila, žalostně zaplakala. Ach, kde jsi, můj manžele? Nech se mně hrob otevře. 3) Nový hrob sa otevřel, sivý holub vyletěl. Sedl si na kostele, zaspíval si vesele. 4) Podívaj sa, ženo má, jak je košula mokrá. Od tvých dítek plakání a tvého naříkání. Budeš v nebi ty a já, i s našima dětima.
Na tureckém pomezó vrátné pěknó dceru má, ach, můj Bože, rozbože, kýž mně ju Pámbu dá! Poslal Turek psáníčko po poslu do dvoru, aby bylo dodáno Kačence do domu. Otec u vokna stojí, do psáníčka hlídá, a po každým hlídnuťó smutně sobě zdychá. Můj tatínku rozmilí, co smutně hlídáte, a po každým hlídnuťó smutně si zdycháte? Jak pak nemám zdychati, mám ti Turkům dáti a mý dítě rozmilý, mám ti vopustiti! Můj tatínku rozmilí, déte truhlu dělat, a dyž Turek pojede, já budu homírat. Turek do dvora jede, na Kačenku se ptá: »Ach, můj Bože nebeské, Kačenka homřela.« 1) Turek nescel věřiti, šil se sám podívat a hoviděl Kačenko na márách homírat. »Má Kačenko rozmilá, tvý tvářičke červený; dyž je tělo umrlý, só tvářičke bledý.« 2) Jak nemá byt červená, dyž jí srdce hoří, a ten plamen vod srdca de do jeho tváří? Dal jí šaty hodělat ze samé dykyty: A tuhle máš, Kačenko, moje krásné kvítí. Dal tě jí hrob hodělat z bílého bramoru: A tuhle máš, Kačenko, tu máš svó komoru. Dal jí truhlu hodělat ze stříbra, ze zlata: A tuhle máš, Kačenko, má huběnko zlatá. Dal ti jí všudy zvonit, všudy na vše zvony, 3) aby bylo slýcháno po turecké zemi. Turek ze dvora jede, třikrát se zatočil a velikó žalostí hořem se rozskočil. O, lásko, o, lásko zlá, jak ty mnoho můžeš, že ty tem mladém lidům ze světa spomůžeš. 4)
O fojtovym syně zla novina slyně, že ukrad štyry koně v lese Bukovině. Zaved jich do města, dostal za ně tři sta, kupil si on za ně botky šnurovane. Ty ho prozradzily, že tak šumne byly. Z uterka na středu už Janička vedu; vedu ho silnici kaci k šibenici. Šibenko šibena, pro keho’s stavena? Dybych to byl vědzěl, že na ni viseć mam! Byl bych ju dal zlacić od vrchu do země, od vrchu ež do země, zlate litery kole mne.
[: Pošla Anička na trávu :] pod vinohrady dozadu. Ej, nadešla tam Janíčka, on tam napásal koníčka. Poslal Aničku pro kosíř, že jí travěnky nakosí. 1) Jak jí travěnky navázal, hned sa Andulky vyptával: Pověz, Andulko má milá, keréhos měla frajira? Ach, neměla jsem žádného, tebe, Janošku, samého. Ach, pověz, pověz po druhé, alebo s tebú zle bude. Ach, neměla jsem žádného, tebe, Janošku, samého. Ach, pověz, pověz po třetí, než ti hlavěnka odletí. Ach, neměla jsem žádného, tebe, Janošku, samého. Vytáhl z pošvy šavličku, uťal Andulce hlavičku. Zavázal 2) jí ju ručníčkem: tu běž, Andulko, chodníčkem. Jaké je moje chodění, dyž je hlavěnka na zemi. Kady Andulka vedena, všady fialka červená.
[: Přeneščasná cizí máti, :] nemožu jí vyhověti. Dosť sem skoro ráno vstala, do dňa šaty ozvařela. Ozvařela i oprala a na plot jich vyvěšala. Když matička ráno vstala, hned nevěstu fackovala. Cos, nevěsto, cos dělala, že po tobě neznat děla? Šla nevěsta ven, plakala, milému to žalovala. Seber, milá, své šatečky, půjdem od té zlé mamičky. V cizím kraji, v neznámosti, tam nás Pámbů neopustí. 1) Štyry míle vandrovali, slova k sobě nemluvili. Až na jedné dolinečce promluvil milý k milence: Tu si, milá, tu si sednem, odpočinem si pod stínem. A když sobě odpočali, přece vandrovat museli. Dyž pátú dovandrovali, zase k sobě promluvili: Ustel, milá, postel bílú, ponocujem si tu chvílu. Kerak bych já postel stlala? Peřin sem si nenabrala. Široký list jabloňový, ešče širší jaborový. 2) Jabloňovým si ustelem, jaborovým se přikryjem.
Ten hodonský mýtný na roh stola sedí. Na roh stola sedí, do cedulky hledí. Přichodila k němu jeho dcerka milá: Tatínku můj milý, hlava-li vás bolí? Hlava mia nebolí, ale život celý, že sem tebe prodal 1) Turku pohanovi. Vyhledni, dceruško, vyhledni oknem ven, prachy-li to idú nebo Turci jedú? To prachy neidú, než to Turci jedú, a to Turci jedú, co mia vezmú sebú. Jak k domu přijeli, do dveří střelili: Stroj sa, mladá paní, musíš jeti s námi. Pěkně vám děkuju, můj tatičku milý, za dobré chování, za zlé vydávání. K Dunaju přijeli, bystrej vody ptala; a on jí podával z zlatého pohára. Nejsem naučena ze zlatých pohárů, ale sem učena přilehna k Dunaju. 2) K Dunaju přilehla, vody sa napila; jak sa jí napila, do něho skočila. Sjezte mia tu, sjézte, dunajské rybičky, ať mia nedostanú 3) Turkovy ručičky. Sjézte mia tu, sjézte, dunajščí račkové, ať mia nedostanú Turci pohanové. Ta stará Turková po břehu chodila: Cos to, mladá paní, cos to urobila? Nebyla bys u mňa jinší dělávala, ve zlatě, ve stříbře dycky přebírala.
Stará Pivníčková na jarmak sa strojá, jataj danom tanaj danom na jarmak sa strojá. Ja, ty dcero moja, pozor dávaj doma. Jataj a t. d. Ona pozor daua, zle sa zachovaua. Jak prah překročiua, syna porodiua. 1) Dúhý nůž si vzaua, krk mu podřezaua. Na miuého uúce zakopaua ruce. Na miuého rolí zakopaua nohy. Na miuého nivu zakopaua huavu. Kamarádko moja, pohledni do pola. Jde-li tam máti lebo idú kati huavičku mně sťati? Neide tam máti, než tam idú kati huavičku ti sťati. Ona nemeškaua, bíué groše braua. Zahraj mně, muziko, za ty bíué groše, ja, nech já užiju panenskej rozkoše. Muzika jí hráua, ona tancovaua. Bože můj, přebože, co sem uděuaua!
Stará Pivníčková na jarmak sa strojá, jataj danom tanaj danom na jarmak sa strojá. Ja, ty dcero moja, pozor dávaj doma. Jataj a t. d. Ona pozor daua, zle sa zachovaua. Jak prah překročiua, syna porodiua. 1) Dúhý nůž si vzaua, krk mu podřezaua. Na miuého uúce zakopaua ruce. Na miuého rolí zakopaua nohy. Na miuého nivu zakopaua huavu. Kamarádko moja, pohledni do pola. Jde-li tam máti lebo idú kati huavičku mně sťati? Neide tam máti, než tam idú kati huavičku ti sťati. Ona nemeškaua, bíué groše braua. Zahraj mně, muziko, za ty bíué groše, ja, nech já užiju panenskej rozkoše. Muzika jí hráua, ona tancovaua. Bože můj, přebože, co sem uděuaua!
Šeltě pan Trum 1) na procházku [: na zelenó lóku. :] Šel, nadešel tam děťátko, malé pacholátko. Dítě rostlo, až dorostlo. Dyž mu sedm let bylo, do školy chodilo. Nadávali mu ve škole: Ty nejsi od nas pachole, ty si nalezené na lóce zelené. A dyž přišel dům, povídal: Já sem nalezené na lóce zelené. Dejte mně knížky pod pažo, krajíček pod druhó, abych měl na stravo. Šel, nadešel tam chalópko, v ní rychtář s rychtářkó. Ach, boche, boche na dveře, matičko, otevře! Počké, počké chvílenečko, já vařím kašičko. Mám já dítě, je hrubě zlý, je hrubě šklibavý. »A já je budu kolíbat, jemu pěkně zpívat.« Na kotle kašu vařila, nasytit nemohla. Dvanást kráv mu podojila, napojit nemohla. Zatoč se, ďáble, kolečkem, vyleť vokynečkem. Šak už ses dost nakolíbal, mé matičky nasužoval. Ďábel kolečkem zatočil, vokýnkem vyskočil. Dvanást kotóčků vyrazil, třinástý narazil. To máš, matičko, znamení za tvý vychování.
Stojí hruška v dole, vrch sa jí zelená; pod ňú sa Janiček s Aničkú v karty hrá. Tak sa oni hráli, až sa miuovali, od velikej uásky obá dvá zaspali. Zaspaua Anička na bíuém fertušku, zaspau i Janiček na červeném líčku. Zazpívau suavíček v zeleném hájičku, probudiu Janička, Janiček Aničku. Vstaň, Aničko, hore, staň, srdečko moje, staň, Aničko, čas máš, kravičky dojit máš. Létali, létali dva sokoli malí, až sa nalétali, zas dom doletěli. Má mamičko miuá, máte-li nás rádi, ustelte nám lože v tej novej komoře. *) Keď jim lože stuaua, zle jim vinšovaua, aby ta nevěsta rána nedočkaua. Skoro ráno staua, snídaní chystaua, pro synečka medu, pro nevěstu jedu. Uděuau sám Pán Bůh mezi tým proměnu, napiu sa syn jedu a nevěsta medu. Ponajprv sa napiu, hned huavičku skuoniu, po druhé sa napiu, poručenství suožiu. Tobě, miuá, tobě to stavení nové, co v něm leží, stojí, šecko bude tvoje. Tobě, matko, tobě ten Dunaj široký, ten Dunaj široký, na krk kameň mlýnský, abys nerušiua jak živ stav manželský.
[: Stála Kačenka u Dunaja, :] bilé noženky umývala. A keď jich ona umývala, hořce, žalostně zaplakala. Len jedneho syna mala, hodila ho do Dunaja. Dolů, synu, dolů vodú a já ešče pannú budu. Stála baba za Vážinú, počúvala Katerinu. 1) Hned ta baba nemeškala, rychtářičkom vědět dala. Rychtaříci, zlá novina, utopila Kača syna. Rychtaříci nemeškali, hned Kačenku chytit dali. Posadili ju na stoličku: Zmysli sobě na mamičku. Pozři, Kačko, ven okjenci, jidu-i tam otec, máti? Neidú tam otec, máti, než tam idú štyrja kati, koho’s budú utrácati. Teba, Kačko, teba samú, žes chtěla byt ešče pannú. Keď Kačenku utrácali, všeci mládenci plakali.
[: V čirem poli stoji zamek, :] [: služil tam jeden pacholek. :] Služil tam s jednu děvečku, to s rychtařovu dcerečku. Sedym let tam spolem byli, slova spolu němluvili. 2) A jak bylo v osmem letě, dal jim Pan Bůh krasne ditě. Tak se spolu uradili, by to ditě zmordovali. Zrob ty, mila, jak rozumiš, enom ať se něvyzradiš. Zlatu šňůru ukrutila, do studnice ho pustila. 3) Divča pani to vidělo, hned panovi žalovalo. Pantatičku, zla novina, naša Anka mela syna. Zlatu šňůru ukrutila, do studnice ho pustila. »Jdi, Aničko, jdi do pole, co uvidiš, všecko tvoje.« 4) »Stoji, stoji šubenička, na ni bila holubička.« Hdo tež na ni viseť budě? Hdo by jiný, lež Anička? 5) A idě kat s ňu po mostě a rozpravi s ňu po sprostě. Chceš, Aničko, moju byti? Ja ti kupim živobyti. Dělaj, kate, jak maš dělať, moje očka zavazovať. Ja sem teho zaslužila, tři děti sem usmrtila. Jak to slovo vypustila, hned ji hlava odskočila. Zakryte tu krev červenu, ať ji vrany něglubaju.
[: Šlo diťa chodničkem, :] šprtalo špendličkem. Chodil Pan Bůh po vsi, nadešel to diťa. Co tu, diťa, dělaš? Svoji mamy hledam. Di, diťa, na krchov, tam tva mama leži, druhy hrob od dveři. Ulom haluzečku, pobuř 1) na hrobečku. Kdo tu buři na mne, 2) hlinu na mne sype? Ja, matičko, buřim, hlinu na vas sypu. Pusťtě mne tam k sobě, pusťte v tejto době. Di, diťa, do domu, maš tam mladu mamu. CoŽ je po mladosti, dy něni milosti. Dy mi chleba dava, popelem ho vala. A tak mi ho hodi, jako zlemu psovi. Dy svojim chleba da, za stůl jich posaza: maslem jim pomaza. Dy mi hlavu češe, to mi z ni krev teče. Dy ona mne myje, po ličku mne bije. Ach, matičko mila, vemtě vy mne k sobě, vemtě v tejto době. Me diťa rozmile, co bys tu dělalo, co bys tu jidalo? Rosičku zbiralo, vam nožičky mylo. Di, diťa, do domu, poviz tatičkovi, že si bylo se mnu. TatiČek něvěři, kyjem tež udeři. Di, diťa, do domu, třeti deň tě vezmu. Ach, tato, tatičku, předajtě kozičku, delajtě truhličku. Ach, tato, tatičku, předajtě kravičku, šijte kosulečku. Košulku došiva, diťa už umira.
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Přišlo do rozumu, ptalo se na mamu. Tvá matka umřela, dnes rok pohřeb měla. Můj zlatý tatíčku, ukažte stežčičku. Jdi tam tó stežčičkó, svítí tam slunýčko matce na srdéčko. Děvče hned běželo, matce na hrob padlo. Má matičko, vstaňte, chlebička mně dejte. Běž, dceruško, domů, máš tam jinó mamu. Což je po té mamě, dyž ona mně bije. Dyž mně chleba dává, zlým mě odevzdává. Má mamičko, vstaňte, hlavičku mně češte. Běž, ty dítě, domů, máš tam jinó mamu a t. d.
a) Běž, dítě, k potůčku, umej si hlavičku. Dítě pořád mylo, až se utopilo. b) Běž na lomenicu, dej kúrám pšenicu. Kúry zaspívajú, zlí se spropadajú. Děvče nemeškalo, kúrám nasypalo. Kúry zazpívaly, zlí se spropadali. c) Běž, mé dítě, domů, vylez na komoru. Zavolej slepičky, nahaž jim pšeničky. Jak kohót zazpíval, hned macochu čert vzal. d) Kdes, dítě, kdes bylo, žes doma nebylo? Byla sem u máti, na vás žalovati. Matka nemeškala, krajíc ukrojila, máslem pomazala. Dítěti ho dala a víc ho nebila.
Vandrovala Kačenka, ta rychtařova dcerka, hejnam hej, ta rychtařova dcerka. Vandrovala dolinú, až na lúčku zelenú, hejnam hej, až na lúčku zelenú. Nadešla tam Janíčka a on pásl koníčka. Sedni, milá, v té trávě, jískaj mi v mojí hlavě. Při kopečku seděla, jískati mu musela. Co do hlavy pohlídla, zaplakati 1) musela. Proč Kačenka truchlivá, když do hlavy pohlídá? Zle, Janíčku, zle s námi, černá mrakva 2) nad námi. Nade mnú jest černá mhla a nad tebú červená, hejnam hej, že nebudu tvá žena. 3) Janíček se rozhněval, hned Kačence hlavu sťal. 4) Položil ju na Dunaj, a na Dunaj hluboký. Jeli tamto pánové od bystrého Dunaje. Co, Janíčku, co tam máš, co kamenem pokládáš? Hned Janíčka chytili, k šibenici ho vedli. Šibeničko šibená, pro koho si stavena? Čili pro mne samého, či pro koho jiného. Byl bych tebe ozlatil od vrchu až do dna, že nebyla hodna.
Vim ja zamek malovany, bystru vodu obehnany; v tem zamečku byla pani moravskeho malovani. Ta jedno diťatko měla, chůvěnku při něm držela, krasnějšu, ež byla sama, co s tym diťatkem spavala. A jak bylo po půlnoci, ditě počalo plakati; a chůvěnka tvrdo spala, diťatko plakať něchala. Jak to pani uslyšela, na tu chůvěnku běžela, hrozny poliček ji dala, ež se hned krvju oblila. A chůvěnka němeškala, k panu pověděť běžela: Naš pan tato, zla novina, naša pani mne pobila. Ciť, chůvěnko moja cnostna, budě temu jina pomsta. 1) Vzal pan pani za ručičku a vyved ju na světničku. Otevřel ji okenečko: Podiva] se, ma paničko; podivaj se do zahrady, jak tam kvitnu vinohrady! Panička okny hleděla, chůvěnka ju postrčila. To než na zem doletěla, v drobny prach se obratila. Vyrůstla tam jablunečka, to tej pani ze srdečka. Kdo z ni jabka trhať budě, ten pomsty Boži něujdě. Trhal jich pan s pacholatkem a chůvěnka s tim děťatkem. V tom se mračno postavilo a tu chůvěnku zabilo. 2)
Vyletěltě sokol na oblaky, vynášel se nade všecky vtáky, aj, nade všecko stvoření. Sedl sobě na štymberské veži, protíral si svoje zlaté péří, ach, svoje zlaté péřičko. 1) Střelil po něm štymberský král prudce, poranil mu jeho věrné srdce, aj, jeho zlaté srdéčko. A přiletěl k milé pod okýnko a zavolal: Pod, otevř, milenko, ach, spíš-li lebo mě slyšíš? A já nespím, já tě dobře slyším, ale já sem žádného nepustím, jenom vtáčka sokolíčka. 2) A tak se s ním dlóho domlóvala, až ho potom po hlasu poznala, poznala a zaplakala. Vítej, vítej z daleké krajiny, povidej mně zlé, dobré noviny, jak se ti ve světě vedlo? Zle se vedlo, má milá děvečko, zraněné je to moje srdečko, ach, zraněné je na stokrát. Kdyby byla v tém moc Boží daná, hojila bych tvé srdečko sama, ach, od večera do rána. Dej, má milá, kopat hrobek nový, do něho dej mé srdce raněné, nechať si v něm odpočine. 3) Od večera do rána hojila, ráno si ho pěkně nastrojila, večer k hrobu sprovodila. 4) Lež tu s Bohem, můj milý synečku, lež tu s Bohem, sivý holubečku, lež tady s Pánem Bohem! Zvoňte zvony na všecky tři strany, umřelo mně moje potěšení, jakého ve světě néní.
V černym lese při pěknym kopečku [: namluval tam synek švarnu děvečku. :] A tak dluho ju sobě namluval, ež zeleny vinek s jeji hlavy sjal. Prosim tě ja, prošvarny Janičku, něbraň mi zavolať na svu mamičku. Volaj, volaj, šak se nědovolaš, šak v tym černym lese ptačka něslychať. Jak ponajprem hlasem zavolala, hned se v černym lese chojka lamala. Jak po druhej hlasem zavolala, hned bystra vodička z Dunaja lela. Jak po třeti hlasem zavolala, jeja mamička hned z hrobu vstavala. Zhůru, staňte, rozmili synove, už se s našu Anu v horach zle děje. A synove z hrobu povstavali, na svoje koničky vrane sedali. Potkali tam jedneho Janička, byla zkrvavena jeho šablička. »Cos udělal, rozmily Janičku, že maš zkrvavenu svoju šabličku?« Letěla tu bila holubička, a ja sem ji střelil prostřed srdečka. Něbyla to bila holubička, to byla, Janičku, naša sestřička. Kaj si poděl, rozmily Janičku, kaj si poděl tu našu sestřičku? Zakopal sem v lese při chodničku a přikryl sem ju zelenu chvojičku. A hned Janičkovi hlavu sťali, na tej hlavě jemu klobuk něchali. Na klobuček psali zlate litery, by lide věděli, čim se provinil.
Ach, maměnko, maměnko, zlá novina letí, vdovec si mě namlúvá, má patero dětí. Ach, vdovče ty můj milý, pověz ty mně pravdu, kolko ty těch dětí máš, ať mě neoklamáš. Pod pecem je patero, za pecem je štvero, néní jich, má milá, jenom devatero. Než bych sobě vdovca plesnivého vzala, radši bych já, radši do vody skočila. Radši bych já, radši dvanást kráv dojila, než vdovcovým dětom snídaní strojila. Dvanást kráv podojím, se synkem postojím, tem vdovcovým dětom nikdá neuhovím. Ty vdovcovy fúsa radovaly by se, moje černé oči naplakaly by se. Ta vdovcova brada jako drobná sečka, ona by popchala moje bílé líčka.
Aj, z hory doly dešč idě, už můj milý nepřijdě; hej nam, hej, už můj milý nepřijde. A přišel by un, můj Bože, pro zle lidi němože. Hej nam, hej, pro zle lidi němože. Pro ty baby klebetne, pro děvcatka ščebotne. Hej nam, hej, pro děvčátka ščebotne.
Byl sem ve vězení tři leta pod zemí, a mně tam zle nebylo, že tam za mnú chodilo moje potěšení.
Zpívala bych sobě, ale hrubě nesmím, dyž moje srdenko za milúnkým teskní. Zpívala bych sobě, synečku, o tobě; pomyslela sem si, co je mňa po tobě. Co je mňa po tobě, po tvojej podobě, co mňa do tvej krásy, dyž ty pro mňa nejsi. Pila bych, jedla bych, chleba sa mně nechce, než toho synečka, co je v Novém městě. Vesele, vesele, třeba sa zle děje; srdečko v zármutku, huběnka sa směje. Mé srdenko, srdce, biješ ve mně prudce, ležíš jako skála, dycky bych plakala!
Ej, pravim, synku, pravim tobě, esli ci je zle, naprav sobě. Ja sem sobě uminila, aby sem cě opuścila. Milovalach cě z upřimnosci, podezřelach cě v něpravosci; pomni, synku, pomni na to, že cě Pan Bůh stresce za to. Smutny budzěš, plakać budzěš, dy mne s inšim vidzěć budzěš, jak se budzěm namluvaci a z tebe se vysmivaci. A jak ja půjdu do kostela, přes tve srdečko půjdzě střela, půjdzě střela, litovani pro falešne milovani. A jak ja budu u oltaře, tam nam pan farař ruce svaže; svaže nam jich z puhej lasky, rozvaže nas Bůh něbesky. A jak půjdu od oltaře, svić ty, měsičku, jasna zaře, jasna zaře i slunečko, pocěš, Bože, me srdečko.
Hradišču, Hradišču, na dole, na blatě, nemožu, synečku, zapomenót na tě. Já bych zapomněla, dybych jenom mohla, dybych tě, synečku, vorat neviděla. Vorat neviděla, praskat neslyšela, šak bych já, synečku, na tě zapomněla. Dobře je přivykat, ale zle odvykat, ale ješče horší srdečko zamykat. Já sem si ho zamkla na devět zámečků, tys mně ho odemkl, falešné synečku. Falešné synečku, falešné jsi hrubě, že mně ukazuješ svó lásku na dubě. Ten dóbek uvadne, lestí z něho spadne, tak se našé lásce nekdy konec stane.
Můj milý, můj milý, ale nevím kerý; ja, kerý mně bude od Boha súzený. Od Boha súzený, od rodičů daný, od pana faráře za ruky svázaný. Bolí mě hlavěnka, jak mě nemá bolet? Dyž mně šohajíček došel vypovědět. Bolí mě ta hlava, bolí mě od rána, bolí mě celú noc, nemožú mně pomoct. Šak by mně pomohli, dyby jenom chtěli, dyby mně šohajka do domu dovedli. Nebudu veselá tento celý tydeň, dokud mně nezkáže můj milý dobrý deň. Dobrý deň, dobrý deň! Dycky mně dobrá šla, v sobotu na večír zlá novina přišla. Zlá novina přišla od mého milého, abych se vdávala, esli mam iného.
Sokolove oči, jastřabove peři; [: každa panna blazen, co pacholkům věři. :] Pacholkovi věřić jako zlemu hadu, on ma pod jazykem devateru zradu. Pacholek ma v sobě tolej falšivosci, jak v jačmenem snopě byva mnoho osci. Pacholek je lživy jako pes prašivy, un dzěvuchu svedzě jak muchu na medzě.
Studýnka róbená mezi vinohrady; pověz mně, ma milá, čí užíváš rady? Čí bych užívala než svého milého? A to ví sám Pan Bůh, budu-li já jeho. Dybych já věděla, čí nevěsta budu, ušlapala bych si cestu k tomu domu. Cestu k tomu domu, aby byla hladká, aby mě vítala jeho paní matka. A ona mně přešla, přešla přes tó cestu, ani mně neřekla: Vítám tě, nevěsto! Dyž mě nepřivítá, já jí neděkuju, o jejího syna prosit se nebudu. Včera mně zkázala ochozká rychtářka, že mně syna nedá, že mně radš vypráská. Já sem jí zkázala, takovó otázku: Uvaž si ho, babo, doma na provázku.1) Doma na provázku, na hedbávné šátek, aby nepodváděl chudobnéch děvčátek.2) Chudobná panenka mnoho zlého zkusí, ledajaké šelmy poslóchati musí.
Studýnka róbená mezi vinohrady; pověz mně, ma milá, čí užíváš rady? Čí bych užívala než svého milého? A to ví sám Pan Bůh, budu-li já jeho. Dybych já věděla, čí nevěsta budu, ušlapala bych si cestu k tomu domu. Cestu k tomu domu, aby byla hladká, aby mě vítala jeho paní matka. A ona mně přešla, přešla přes tó cestu, ani mně neřekla: Vítám tě, nevěsto! Dyž mě nepřivítá, já jí neděkuju, o jejího syna prosit se nebudu. Včera mně zkázala ochozká rychtářka, že mně syna nedá, že mně radš vypráská. Já sem jí zkázala, takovó otázku: Uvaž si ho, babo, doma na provázku.1) Doma na provázku, na hedbávné šátek, aby nepodváděl chudobnéch děvčátek.2) Chudobná panenka mnoho zlého zkusí, ledajaké šelmy poslóchati musí.
Studýnka róbená mezi vinohrady; pověz mně, ma milá, čí užíváš rady? Čí bych užívala než svého milého? A to ví sám Pan Bůh, budu-li já jeho. Dybych já věděla, čí nevěsta budu, ušlapala bych si cestu k tomu domu. Cestu k tomu domu, aby byla hladká, aby mě vítala jeho paní matka. A ona mně přešla, přešla přes tó cestu, ani mně neřekla: Vítám tě, nevěsto! Dyž mě nepřivítá, já jí neděkuju, o jejího syna prosit se nebudu. Včera mně zkázala ochozká rychtářka, že mně syna nedá, že mně radš vypráská. Já sem jí zkázala, takovó otázku: Uvaž si ho, babo, doma na provázku.1) Doma na provázku, na hedbávné šátek, aby nepodváděl chudobnéch děvčátek.2) Chudobná panenka mnoho zlého zkusí, ledajaké šelmy poslóchati musí.
Svić, měsičku, svić pěkně zvečera, dobro noc tobě vinšuju, kochanko moja. Něměj mně za zle, žech cě probudzil, abych jen jedno slovečko s tebum přeřundzil. Možeš přeřundzić slovko lebo dvě, jenom musiš, můj synečku, pěkně lahodně. Měsiček svići, věterek věje, a ta moja kochanečka ze mně se směje. Svić, měsičku, svić, věterku něvěj, a ty, moja kochanečko, ze mne se něsměj.
Synečku, zlá rada, maměnka kázala, dyž ty přindeš pod okénko, abych tě zahnala. Jakpak tě zahnat mám, dyž tebe ráda mám? Dyž ty přindeš pod okénko, já na tě zavolám.
Něvědělch, nevěděl do Hači cestečky, až mi pověděly ty hatske děvečky. Ani se dovědzěč, ani se dočitač, kdo mi dal cestečku kamenim vysypač. Cestečku kamenim a chodniček trnim, něchudž tu, synečku, něrada cě vidzím.1) Dy si mě nechcěla, bylo třa povědzěč, že tve černe oči něchcu na mne hledzěč. Bylo třa povědzěč, dzěvucho davnejši, byl bych sobě hledal dzěvuchy švarnějši. Dzěvuchy švarnějši a většiho věna, a přijdzě tež tobě za to zla odměna.
Jak po zahradě chodila, místo jablonce volila. Jak jednú rýčem zaryla, hned tam jablonku vsadila. Ešče nebyly dvě leta, měla jablonka jabuka. Fúkni, větřičku, z podolé, shoď mi jabučko nebo dvě. Shodil mně jedno jediné a i to bylo červivé. Požčaj mně, milý, nožíčka, nech já vykrojím červíčka. Jak jednú doňho vkrojila, hned ten nožíček zlomila. Požčaj mně, milý, druhého, nech já vykrojim celého. Už je, můj milý, už je zle, už sem zlomila dva nože.
Ach, Bože, můj Bože, co je mi tež zle! Němom jo žadneho, co mne lutuje. Podzcě, můj tacičku, zlaty holubečku, politujcěž mne. A taciček idzě, dveři odviro, na svojeho zacja ručičku dviho: Počkaj, zacju ostre, něbij moji dcere, to je krev moja. Ach, Bože, můj Bože, což je mi tež zle! Němom jo žadneho, co mne lutuje. Podź, milý bratřičku, zlay holubečku, politujže mne. A bratřiček idzě, dveři odvíro, na svojeho švagra ručičku dviho: Počkaj, švagře ostre, něbij moji sestre, to je krev moja. A, Bože, můj Bože, což je mi tež zle! Němom jo žadneho, co mne lutuje. Podzcě, mo mamičko, sivo holubičko, politujcěž mne. A mamička idzě, dveři odviro, na svojeho zacja ručičku dviho: Počkaj, zacju ostre, něbij moji dcere, to je krev moja. Ach, Bože, můj Bože, co je mi tež zle! Němom ja žadneho, co mne lutuje. Podź, milo sestřičko, sivo holubičko, politujže mne. A sestřička idzě, dveři odviro, na svojeho švagra ručičku dviho: Počkaj, švagře ostre, něbij moje sestre, to je krev moja.
Zadala1) máti, zadala dceru daleko od sebe,2) zakázala jí, přikázala jí: Nechoď, dcero, ke mně. Já se udělám ptáčkem jařabým, poletím k maměnce,3) a sednu si tam na zahradečku na bílú leluju. Vyjde maměnka: Co to za ptáčka? Tak vesele zpívá, jak zpívávala má dcera milá, dyž doma bývala. Ei, kšohej, kšohej, ptáčku jařabý, nelámaj leluje!4) Jak mně ju zlomíš a nedolomíš, ona mně uvadne.5) Nepřišla jsem já, maměnko milá, leluje lámati, ale sem přišla, maměnko milá, sobě stěžovati.6) Dobře vám bylo, maměnko milá, leluju saditi, ale mně je zle, maměnko milá, se zlým mužem býti. Nechoď, dcero má, nechoď, má dcero, křivdu žalovati. Když jsi to chtěla, to jsi se, dcero, měla nevdávati.
A v tym našim lese pod sosnum, tancuje tam bratr se sestrum. Tak se jim tam dobře libilo, že jim tam slunečko svicilo. O, pojdźme bratřičku, pojdźme preč, bo by nas tu vzali ludzě v řeč. A kaj my to, sestro, půjdzěme, dy žadnej cestečky něvime? Půjdzěme, bratřičku, k Dunaju, kaj nas tam ludkove něznaju. A chodź nas tam oni něznaju, ale se nas oni optaju. Odkadź jscě, ludkove dva mladzi, že vas tak smuteček nadchodzi? A my sme su oba z Novej vsi, tam su horši ludzě jak zli psi. Bo psi ščekaju, zas přestanu, a ludzě jene omuvaju.
Můj tatičku stary, moje zlate oje, dy stě rajdovali, dycky bylo dobře. Jak stě vy, tatičku, přestali rajdovať, hned smy my museli po světě vandrovať. Ma mamulko mila, moja rado dobra! Dy stě radiť měli, hlyboko stě lehli! Můj mily tatičku, proč tak tvrdo spitě? A mně je tady zle, vy o tom něvitě. Ma mamulko mila, hlyboko ležitě, dyž vy o mej křivdě velikej něvitě. Ma křivda velika, můj zarmutek těžky; šak mně ho pomůže mily Pan Bůh snesti.
Zle ste mia, mamičko, zle ste mia vydali, jak by ste mia byli za humno vyhnali. Zle ste mia vydali, mamičko má miuá, dycky mia muž bije, že nejsu poddaná. Dceruško má miuá, nemožu ti radit, musíš byt poddaná, nebude ťa muž bit.
Bože můj nebeský, jak je mně hrubě zle, [: kdo mě nevychoval, :] ten mně rozkazuje. A kdo mě vychoval, leží v černej zemi, ten by rozkazoval, vjec mu možná není. Ach, rodiči milí, vy ste pochovaní; vy o tom nevíte, jaké mám súžení. Súží mě chudoba, nemám místa svého, a já dycky prosím Pána Boha svého, by mě dal místečko u Jána svatého.1)
Pověz ty mně, pověz, ty ptáčičku malý, jaké je v tom světě největší soužení? První je soužení, dyž rodičů není, a to je ve světě největší soužení. Druhé je soužení, dyž se zle ožení, třetí je soužení s milou rozvedení.
Zábrdovské vrchní ten má zlýho drába, visí mu karabáč s ramena na záda. Máme drába, máme v černým dolamáně, dyž on hlavó kévá, nerád večer bévá. Zlýho pána máme, v modrým baladráně, nesce nás dům pustit, me mo zhotíkáme.
Hoja, hoja, ty Madlenko Mlynkova, dobře se ti pase? »A mi se zle pase.« Me kravy běhaju a travy hledaju, že ji tu němaju. Hoja, hoja, Helenko roztomila. A požeň ty semkaj, tu je trava velka, napase se ti kravěnka, hoja, hoja. »Ja bych k tobě hnala, ty bys mne zahnala a moju Malenku do škody vehnala, maměnka by mi hřebala, že sem škodu dělala, hoja, hoja, Madlenko moja.« Dy nechceš helekať, daj sobě vyflekať, ja, staru lopatu, co leži za latu; tym starym pometlem, co leži za peklem.
Ach, můj Bože némiléjší, jaký nám nastaly časy! O, císaři, zlá novina, že má otec vésti syna. Dy sme na voze sedali, děvčátka vo nás plakaly, má maměnka hrubě stará, ta mně těžko vechovala. A ve, milí kamarádi, keři ste mně měli rádi, poďte se mnó, nemeškéte, potěšit víc nepřindete. Já mám kyrys na svém těle, nebojím se nepřítele, nepřítele, ani Turka, neudělá mně nic kulka. Ani kulka, ani šable, protože mám kříž na hlavě, kříž na hlavě vocelové, že sem synek vokované.
Už je zle, už je zle, a bude hůř, už pro nás chystajó v košinách vůz. V košinách vůz, koně vraný, po straně palášek místo panny.
[: Panimamo, švarnú dceru máte, :] [: ale že jí doma nemíváte, :] zle je. Dyby ste ju doma mívávali, chlapci by k vám za ňú chodívali, zle je. Vaša dcerka, ona doma není. Ona pleje rozmarýn zelený. Než ona ho záhonek vypleje, nejedno sto husarů přejede. Husarenko, husarenko malá, pojeď s nama, s nama husarama. Než bych měla s husarama jeti, volila bych do vody skočiti. Do tej vody, do tej hlubočiny, kde jsou ryby samy divočiny.1) Viděla sem krev v kolaji běžet a husarky porubané ležet.
Já sem sobě umínil, že stoupím v stav manželský, a když se mně zle povede, stoupím ve vojanský. Místo domu zděného mám koníčka vraného, na bok si připna šabličku, sednu si na něho. Místo ženy spanilé mám dvě pistole v sedle, karabinu, taky paláš, víc mě neuhlídáš. Jedu do pole širého mezi své kamarády; podívej se, moja milá, jak mě mají rádi.
Já sem sobě umínil, že stoupím v stav manželský, a když se mně zle povede, stoupím ve vojanský. Místo domu zděného mám koníčka vraného, na bok si připna šabličku, sednu si na něho. Místo ženy spanilé mám dvě pistole v sedle, karabinu, taky paláš, víc mě neuhlídáš. Jedu do pole širého mezi své kamarády; podívej se, moja milá, jak mě mají rádi.
Ach, ovej, co je láska zlá, dyž jedna milovala dva. Ešče bylo horší, kamarádi bratři, dyž jedna milovala tři. S tým jedným v síni postála, druhýmu ruku podala a třetímu přála: Mám tě, synku, ráda, ach, radši než ty oba dva. Ach, ovej, co je věc těžká, otec mně brání synečka. Zbraňuje mi mati, nedá si tě brati, ach, ovej, co je věc těžká. Můj némiléší synečku, ďi, popros moju matičku, by mi nezbránili, a mi dovolili podat ti pravó ručičku. Ach, ovej, co sem slyšela, ach, ovej, co sem myslela, že já nejsem hodna jedinýho slova. Ach, lásko, jak jsi podvodná.
Před naše je [: pěkný, hrubý trávník, :] zelený, zelený, zelený, pěkný trávník zelený. Na něm leží můj milý syneček, sivý holúbeček, červený hřebíček, raněný, raněný, raněný, je raněný. Ja, kdože tě, můj milý synečku, červený hřebíčku, sivý holubečku, poranil, poranil, poranil, že tě pořád nezabil? Ranili mne, má milá děvečko, sivá holubičko, červená růžičko, zlí lidi, zlí lidi, zlí lidi, že mně tebja nepřili.
Otrhano chalupa a zlo žena k tomu, ty dvě věci vyženu hospodořa z domu. O, ženo mo, ženo mo, zle mi hospodařiš, štyry hrnce kobzali, v potem zeli vařiš.
Všici hospodáři stanó ráno, běží, náš hospodář ješče doma spí. Bude-li tak spávat, až budem žínávat, [: bude hospodářství zlý. :] Všecky hospodyňky peró u studýnky,1) naša hospodyňka ješče spí. Bude-li tak spávat, až budem žínávat, bude hospodyňství zlý.2)
Běží zajíc [: po poli, :] kamaráde můj, pusťme chrty po vůli, ať zajíce uloví, kamaráde můj. Běží srna po poli, kamaráde můj, pusťme chrty po vůli, ať nám srnu uloví, kamaráde můj. Běží sokol po poli, kamaráde můj, pusťme chrty po vůli, ať sokola uloví, kamaráde můj. Běží panna po poli, kamaráde můj. Pusťme my se po vůli, který pannu uloví, kamaráde můj. Všecko sme polovili, kamaráde můj, jak zajíce, tak srnu, jak sokola, tak pannu, kamaráde můj. Budeme se děliti, kamaráde můj, tobě zajíc a srna, a mně sokol a panna, kamaráde můj. Jestli se ti málo zdá, kamaráde můj, tobě všechna zvěřina, a mně švárná děvčina, kamaráde můj. Jestli se ti to zle zdá, kamaráde můj, tobě sedlo a mně kůň, a ty sobě pannu hoň, kamaráde můj.
Zezulenka kuká, až se skála puká, [: dostaneš, má milá, :] dostaneš hajduka. Esli ne hajduka, dostaneš mynáře, budeš mět, má milá, zlého hospodáře. Esli ne mynáře, dostaneš myslivce, budeš mět, má milá, zarmoucené srdce.

Pages