smutný / smutek

Displaying 1 - 100 of 170
Ach, Bože muoj, smutné čaši teraz mán
Kedz som siala bazaličku, mala som smutnú tváričku
Což je tomu hodně, kdo má milou v domě. Kdo ji má přes pole, přesmutné pachole! Musí za ní jíti, byť měl krk srazili.
Na prahu stála, hezká se zdála, já jí dal hubičku, ona se smála. Jak s prahu sešla, tuze se lekla, že musím na vojnu, smutně mi řekla. Na vojnu půjdu, bojovat budu: bude-li pán Bůh chtít, přece tvůj budu.
Vyletěla čejka z Vysokého Mejta, ta mně vyřizuje, že mne pozdravuje černooká holka. Černooká byla, bílé šaty šila, červený šáteček, zelený věneček, má panenka milá. Přišel tam Janeček unavenej všecek, hluboce si vzdychal, smutně si naříkal, sed si za stoleček. Nesedej, nesedej, poď, pomoz, nalejvej, by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já nejdu nalejvat, ale jdu namlouvat: je-li vůle boží, bychom byli svoji, aby se mohlo stát.“ Když jsem šel po louce okolo jalovce, potkal jsem mou milou, panenku rozmilou, bolelo ji srdce.
Proč, kalino, v strouze stojíš? zdali ty se sucha bojíš? Kdybych já se sucha bála, ještě bych já hloubej stála. Proč, kalino, kalin nemáš a jimi se nečervenáš? Já jsem kalin dosti měla a jimi se červenala. Svrchu ptáci ozobali, z důly panny olámaly. Každá panna hochu svému – a já smutná nemám komu. Ach kdybych já komu měla, byla bych si přispíšila 1
Na kopečku stojí borovička, seděla tam pod ní má Ančička. Přiletěl slavíček, nese psaní, podal ho Andulce s pravé strany. Tu máš, má panenko, nelekej se, nesu ti psaníčko, potěšíš se. Dříve než slunéčko vyjde z hory, budeš mít milého u komory. Bude na tě smutně očekávat, bude na okýnko poklepávat. Až bude klepati, neotvírej, on taky klepává někdo jinej. A jest-li otevřeš, ošidíš se, a ta vaše láska promění se. Promění se jednou, víc nebude: milej tebe nechá, jinam pude.
Zafoukej, větříčku, od východu: miloval jsem holku, víc nebudu. Nebudeš, Andulko, nebudeš má, neb je tvá matička tuze chudá. Přišly vám, mládenci, smutné časy, nesmíte sobě brát podlé krásy. Ať si je kulhavá, neb hrbatá, když jen má peníze, přec je zlatá!
Až já odtud půjdu, bude vítr foukat; bude se má nejmilejší za mnou smutné koukat. Koukej neb nekoukej, co mně už je do ní: nechtěla’s mne vyprovodit do Chejnovskejch polí. Do Chejnovskejch polí, na Bělocky draha: neměla’s mne, má panenko, neměla’s mne ráda. Ať je tak nebo tak, já jsem svobodnej chlap: já můžu holku milovat, nebo jí tak nechat. – „Už jsem osiřela, jako javor v lese: toho jsem se nenadála, co ta láska nese. Už jsem osiřela, jako lípa v poli: toho jsem se nenadála, kam můj milej chodi. Už jsem osiřela, jako v trní růže: toho jsem se nenadála, co ta láska může!“
Teče voda, teče po potoce k řece: namluvil si mladý hulán modrooké děvče. Ach mámo, mamičko! dodejte mně rady: naučil se za mnou chodit jeden hulán mladý. „Ach dcero, dcero má! zanechej hulána: huláni ti pryč odjedou, ty zůstaneš sama.“ Ach mámo, mamičko! špatná vaše rada: já už mám šaty svázané, půjdu s hulánama. Huláni, huláni! pěkné koně máte: já bych s vámi taky jela, kterého mně dáte? „Žádného jiného, než toho vraného: pěkně bude osedlaný, sedneš si na něho.“ Když bylo po roce, vrátila se k matce, přinesla si hulaňátko v strakaté peřince. Ach mámo, mamičko! pomozte nyníčko: bude vám moje děťátko říkati: Babičko! „Ach dcero, dcero má! špatná moje rada: nechť tobě nyní pomůže, s kým jsi radu brala!“ Ach Bože, pře-Bože! co jsem já myslela, že jsem svou milou matičku poslechnout nechtěla! Teď jsem osaměla, jako holubička, kterážto letí do světa, hledajíc samečka. Teď jsem osaměla, jako hruška v poli: když hrušky jsou očesaný, ona smutně stoji. Teď jsem osaměla, jako kůl u cesty: teprva nyní poznávám, jaké mám neštěstí!
Koulelo se, koulelo červené jablíčko: jen se na mě nehněvej, má zlatá holčičko! Já se na tě nehněvám, ale je mi líto, že za jinou chodíváš přes zeleny žito. Žito, žito, žitečko! kdo tě bude žíti? můj milej je daleko, musím pro něj jíti. Žito, žito, žitečko! kdo tě bude vázat? můj milej je daleko, musím pro něj vzkázat. Trávo, trávo, travičko! kdo tě bude kosit? můj milej je daleko, musím smutek nosit. Žite– žite– žitečko, kdo té bude žiti? má milá je daleko, musím za ní jiti. „Žite– žite– žitečko, kdo tě bude vázat? můj milej je daleko, musím pro něj zkázat.
U našeho jezera stojí lipka zelená, a na tej lipce, na tej zelenej tři ptáčkové zpívají. Nebyli to ptáčkové, jsou to kavalírové: oj raději se o jednu dívčici, kterej ji z nich dostane. Jeden praví: „Bude má;“ druhej praví: „Jak Bůh dá;“ a třetí praví: „Mé milé srdéčko! co že jsi ty tak smutná?“ Jak pak nemám smutná být? starého mi kážou vzít: rozžehlo se srdéčko moje, nemohu rozveselit. A v tej naší komoře je tam zelené lože: oj lože, lože pěkné zelené! kdo na tobě spát bude? Bude-li tam starý spát, bodejž rána nedočká; a bude-li mladý pěkné úrody, bodejž mu Bůh zdraví dá.
Svit, měsíčku, polehoučku na ten panský háj: nemysli si, má zlatá panenko, abych si tě vzal. Šel jsem lesem, byl jsem vesel, zpíval jsem sobě; uslyšel jsem smutný nářek od panenky mé. Ona stála pod stromečkem, neviděl jsem jí; hodila na mě jablíčkem, ozvala se mi. – Pod háječkem nad sádečkem roste májoví: kam jsi dala, má panenko, růže červeny? „Růže červeny povadly, věnce nemůž vít: nemyslete, potěšení moje, že vás musím chtít. Co je po tej rozmaríně, která nevoní: co je po vás, potěšení moje, když máte jiny! Co je po tej levanduli, která nekvěte: Co je po vás, potěšeni moje, když mne nechcete!“ Pod vršíčkem na dědince byla zahrada; chodila tam má panenka, kvítí trhala. Když kytičku natrhala, tu zaplakala: „Kýž jsem tebe, potěšení moje, byla neznala!“
Časně ráno za svítání šla na louku trávu žít; ohlídla se a viděla milého za sebou jít. Pojď, pospěš, můj nejmilejší! ať mne brzo dohoníš; musím já ti něco říci, čemu ty se podivíš. Panímáma ráno vstala, praví: Dcero, co je ti? krásu tratíš, celá’s bledá, snad musíš užívati? Co jsem měla smutná říci, bych jí odpověděla? v kříži jsem se polámala, když jsem trávu nosila.
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.
Ach vyletěl je z hory pták: ach proč pak jsi ty, má z nejmilejší, smutná tak? „Kterak nemám smutná býti: když je mně usnul můj znejmilejší do smrti!“
Loučení, loučení! což je to těžká věc, když se musí rozloučiti, když se musí rozloučiti s panenkou mládenec. Když jsme se loučili, obá jsme plakali, obá jsme si bílým šátkem, obá jsme si bílým šátkem oči utírali. Když jsme se loučili pod zeleným dubem: vždycky jsem ti říkávala, že ta láska není stálá, že svoji nebudem. „Až ten dub pokvěte 1) bílou ratolestí, tenkrát budu, má panenko, tenkrát budu, má panenko, smutek pro tě nésti. Ponesu ho tejden, 2) popláču každej den: nikdy však nezapomenu, nikdy však nezapomenu, že jsem já rád tě měl.“ 1) Až já půjdu lesem, budu plakat hlasem: dám si klobouček na stranu, na panenku zapomenu a budu zas vesel. 2) Ponesu smuteček, nakoupím pentliček: na klobouk si jich navážu, v hospodě se všem ukážu, že jsem mládeneček.
Ach cestičko, cesto ušlapaná, ach cestičko k mej milej! když jsem k vám chodíval, vaši dceru chtíval, chodil tam jinej. Já k vám chodil, vy jste slibovali, chodil jsem k vám každej den: když jsem já odešel, bned zas jinej přišel, já byl podveden. Škoda cesty, škoda kroků mnoho, škoda koně vraného, že mne mnohokráte k vám, bezpočtukráte nosil smutného!
Za lesíčkem růže smutně dokvetá; má panenka slůně, žalostně vzdychá: když ta růže vykvetala, má panenka putovala se mnou do světa. Putovala se mnou v jedlovém lese, tam utrhla pěknou kytku v pasece; tu mně dala za klobouček, kdy jsme sedli na palouček k studené řece. Putovala se mnou přes tři potoky, ten jeden byl krajem velmi hluboký; pomáčela si sukničku, sušila ji na sluníčku, děvče ubohý. Putovala se mnou až do Moravy, tu mně darovala věneček s hlavy; tu jsme spolu tancovali, až jsme oba potrhali věneček drahý. Tu jsme tancovali, to na popelec, muziky nám hrály ještě na konec; hrála taky Nemodlenka, že nenajde má panenka více svůj věnec.
Když jsem já k vám chodívával přes ten hájíček, na cestu mně svítívával jasnej měsíček; měsíček mně svítíval a já jsem sobě zpíval, popošel jsem kousek cesty, někdo zavolal. Zavolal jest smutným hlasem: „Stůj a zastav se, jde za tebou potěšení, něco ti nese: nese ti smutné psaní, černě zapečetěny; málo inkoustem je psáno, více slzami.“
Slunéčko za mrak zachází, bolí mě mé srdéčko: že ty na mě zapomínáš, má předrahá perličko! ale jak ty zpomeneš, až si jiného vemeš: on se bude s tebou vadit, ničím vinna nebudeš. Přijdou na tě smutné časy, musíš v koutě sedati; jak slepice vejce snese, ‚ hned je musíš prodali; musíš mu jít pro tabák, nechť je zima nebo mráz, třebas měla, má panenko, vodou brodit až po pás.
Okolo Kláštera zelený vršek; zamračilo je se, že bude pršet: pršelo, pršelo drobný krupičky, že musím pryč odjet od mý hubičky. Až tady pojedu, podíváte se, jak za mnou má milá šátek ponese: když nese, ať nese, já o něj nedbám, smutek mít nebudu, ani ho nemám.
Přiletěl slavíček, sed na větvičku; přiletěl zas druhý, zpíval písničku: že má nejmilejší už jiného má, ten že je hezčejší, nežli prý jsem já. Když se ti nelíbím, krk si nezlomím: já se pro tě předce ještě ožením; jsem-li jí ošklivej, ať se nesměje: dostanu vždy hezčí, nežli ona je. Přiletěl slavíček, sed na jedličku; přiletěl tam druhej, zpíval písničku, a to píseň takovou krásnou, zpanilou: že můj milej šlape cestu za jinou. Což on sobě myslí, že budu plakat, když on bude cestu za jinou šlapat? blázen bych já byla, abych plakala, pro jedno stvořeni smutek nosila!
Co ty ptáčku jeřabáčku nade mnou lítáš? jakou neseš mi novinu, že tak štěbetáš? „Nesu, nesu ti novinu, nesu tobě zlou: že tvůj ze všech nejmilejši chodi za jinou.“ Když si chodí, ať si chodí, já o něj nedbám; smutku pro něj neponesu, ani ho nemám. Proč pak bych já smutná byla a se soužila: když jsem hocha takového ráda pozbyla!
Jen jsem jednou doma nebyl, stala se mně škoda: měl jsem děvče modrooký, vzala mně je voda. A já podu do kláštera, bodu prosit Boha, aby mně ho navrátila ta zpátečně voda. Když jsem nebyl doma, stala se mně škoda: měl jsem hezkou holku, krásnou holubinku, vzala mně ji voda! Ach vodo, vodičko! návrat mně mou milou: jest-li –nenavrátíš, škody nenahradíš, namluvím si jinou. Šel jsem do kostela prosit pána Boha, aby mně mou milou, holku roztomilou, navrátila voda. mou milou jsem našel; a tak z toho smutku, těžkého zármutku byl jsem zase vesel.
Petře, Pavle! co chceš na mně? „Nůši, nůši salátku, nůši salátku.“ – Kde bych já ho smutná vzala, nemám, nemám zahrádku, nemám zahrádku: až já budu zahradnicí, salátku ti dám, dám, dám, plnou nůši, na mou kuši! ti ho, ti ho nařezám, ti ho nařezám.
Neber sobě, můj holečku, pro peníze bábu: až s ní pudeš od oltáře, což budeš mít hanbu; když já pudu s mladým, ty se starou pudeš: po mně smutně, můj holečku, ohlížet se budeš! A když přijdeš do hospody, k tanci nebudeš smít; bude na tě tvá babička ode dveří hrozit: „Pojď, mužíčku, pojď spat, zanech hezkejch děvčat: když jsi je chtěl milovatí, měl jsi si mne nebrat!“
Chceš-li mě, holečku, chceš-li mě mít, nesmíš mne tejrávat, ani mne bít: budeš-li mě tejrat nebo bívat, bude se matička smutně dívat.
Jaké to trápení mám smutný na zemi: bolí mě, bolí hlavička pro mé potěšení! Teče voda, teče na ty novy mlejny: což je těžko milovali, co k libosti není! Co k libosti bylo, to mě opustilo; v dalekých širých krajinách mne je zanechalo. Chodil jsem po horách v dalekých krajinách, všude volal jsem: Má milá! kam jsi se poděla? Přijdu v tu krajinu, slyšel jsem novinu, že moje milá zůstává zde tuto hodinu. Andulko má milá! jsi-li tak upřímná, vyjdi ty ven na slovíčko, tvoj milej tě volá! Tuším, tuším, tuším, že já odtud musím: kterou jsem pannu miloval, tu opustit musím. Snadno ji opustím, a když jinou nemám, vyjdu si já na vršíček, na jinou zavolám! Rybičky v hlubinách, ptáčkové v huštinách, a moje zlaté panenky v hlubokých komorách. Kuřátka na hůře, děvčátka v komoře: a vy zlaté panímámy, otevřete dvéře! Dvéře jsou zavřeny, stýblem zastrčeny, a ty zlaté panímámy otevřít nechtějí. Ale se nestarám, výplatu v roce mám: jen mi nevěstu vydejte, dobře zaplatím vám. Jsem družba zjednaný, k vám posel vyslaný, chci si nevěstu vyplatit tvrdými tolary. Dvéře otevřete, nevěstu vydejte, ať ji odevzdám ženichu, víc neprodlívejte. Nevěsto, pojďte k nám, ať vás ženichu dám: už žádný vás nerozvede, až někdy pán Bůh sám. Už vás nerozvede, ani nerozloučí, až na smrtelné posteli pán Bůh všemohoucí.
Kterak pak já smutná řeknu, až já před faráře kleknu? on se mne ptáti bude, je-li to z dobré, vůle? z přinuceni se to dálo, táta mě s mámou nutí, já nemám žádné chuti!
Ten zdejší pan farář pěkně káže, rozdává obrázky u oltáře;[44] já na to kázaní taky pudu, o jeden obrázek prosit budu. Ten zdejší pan farář: milostivej, on mi dal obrázek, ten je živej; kam já ho, přesmutná, kam já ho dám, když pro něj místečka nikde nemám! Dám-li ho za rámek, 2) nevejde se; dám-li ho do truhly, udusí se: dám já si ho za stůl, sednu k němu: on mně dá hubičku, a já jemu. Klatovska. – Srov. Suš. 474; Kol I, 241. 2) Dám-li si ho za sklo, pořeže se; dám-li ho do knížek, nevejde se: dám ho do postýlky pod peřinu, budu se s ním těšit celou zima.
Co jsem smutná myslila před panem farářem, že jsem ruko podala před velkým oltářem: co jsem chtěla, už to mám, už se tomu neschovám, přesmutná děvečka! Cos, Andulko, myslila před velkým oltářem, že jsi ruku podala před panem farářem? Hleď, Andulko, hleď, hleď, své srdéčko nepleť: co jsi chtěla, už to máš, už se tomu neschováš! Kdybysi se schovala, on tě bude hledat, s když psk tě dostane, tu se bude hněvat. Hleď, Andulko, hleď, hleď, své srdéčko neplet: co jsi chtěla, už to máš, už se tomu neschováš!
U oltáře klekla, sobě rozjímala, když svému ženichu ruku podávala: nemůž‘ jinak býti, musím si ho vzíli, do své plné smrti musím jeho býti. Aj, vy muzikanti! hrajte mi vesele, dokud mám věneček ještě na svem čele: až já odtud pudu, což truchlivá budu! kterak já lu na vás smutná zapomenu! Má matička milá okolo mne chodí, ani to slovíčko ke mně nepromluví: má zlatá matičko! promluvte slovíčko; brzo mne ztratíte, jako strom jablíčko! Což tak, vy družičky! tiše tu sedíte a smutně očičky k té zemi klopíte? nejstarší družičko! promluvte slovíčko; brzo mne ztratíte co z klásku zrníčko! Už mně budou vínek, vlasy rozplítati, bílou pavučinku na hlavu dávali: nemůž‘ jinak býti, musím odejíti, do své plné smrti musím hlavu kryti!
Bůh vás žehnej, můj tatíčku, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, tatíčku, nastokrát! Bůh vás žehnej, má matičko, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, matičko, nastokrátl Děkuju vám za to vychování, za vaše starosti od mojí mladosti až do toho vdání. Bůh vás žehnej, mý mily panenky, které jste bejvaly, které jste bejvaly moje kamarádky. Bůh vás žehnej, mí milí mládenci, kteří jste bejvali, kteří jste bejvali moji milovníci. Bejvali jste, a už nebudete: taky-li vy na mne, smutnou, zarmoucenou, někdy zpomenete? Bůh vás žehnej, všickni moji známi: za všecko děkuju, štěstí vám vinšuju, budiž pán Bůh s vámi! Už mě vezou za hory, za lesy: kdož pak mé tam samou, smutnou, zarmoucenou, kdo mě tam potěší? Už mě vezou, a já nic nevím kam; a když mě dovezou, pak všickni odjedou – jen já zůstanu tam! Za horama, za tím černým lesem: tam já musím bydlet, nic nebudu vědět, má maličko, kde jsem! Vyjdu si já, na horu pospíším: jest-li po větříčku svou zlatou matičku tam někde uslyším. Vyjdu si já, s hory se podívám: jest-li v oudolíčku svou zlatou matičku tam někde uhlídám. Neuhlídám, ani neuslyším: s kým pak se já smutná, má matičko zlatá, s kým já se potěším! „Má dceruško! vždyť jest pán Bůh všude: jenom se modlívej a pracuj a zpívej, on tě těšit bude.“
Plakala nevěsta, že je jí žalostná, že je jí žalostná cesta z domu: „Já smutná nevěsta, já bych si posteskla, já bych si posteskla – nemám komu!“
Co pak si, můj chlapče, myslíš, když mě vidíš, nebo slyšíš? „Když té vidím, nic neříkám; když tě slyším, smutně vzdychám!“
Ach můj vínku zelený, už té s hlavy skládám! tobě, můj nejmilejši! jej teď odevzdávám: abysi jej choval, vždycky mě miloval, stále až do mé smrti v té lásce setrval. Ej, již se s vámi žehnám, družičky mé milé! s vám všem vale dávám – smutno této chvíle: změnily se časy, zavily se vlasy, laskavě vám děkuji za tu službu vaši! Už kamarádky jiny do počtu mě vzaly, už mně čepeček bílý na hlavičku daly: s nimi nosím býti a vás opustili: pán Bůh račiž je za to všecky odměniti!
Ach ženy, ženy! poraďte vy mi, muže trapiče mám: celej den pije, v noci mě bije, ani světa neznám! „Vyjdi do pole, natrhej sobě zelí čertovýho: jak je okusí, hned umřít musí do dne devátýho. Vyjdi do pole, nařež cibule, pod oči si namaž: aby neřekli lidi klevetní, že ho ráda nemáš.“ Cibuli měla, oči si třela, smutné naříkala: „Ach ouvejf ouvej! můj muži milej, co jsem se dočkala!“
Měla jsem já muže – ach Bože milý! teď na něj zpomínám každičkou chvíli. Přeškoda mého manžela, že jsem ho smutná ztratila! Nařezal řezanky, nasekal trávy, slepice ohledal, podojil krávy. Přeškoda atd. Dvoreček mi zamet, naštípal dříví, v kamnech mi zatopil, vyčistil chlívy. Přeškoda atd. Vody mi nanosil, uvařil jídla: přec neužil se mnou dobrého bydla. Přeškoda atd. Nití mi nasoukal, přebíral kroupy: a já mu říkala: ty troupe hloupý! Přeškoda atd. Já měla kalhoty a on měl sukni; proto mi nastali časové smutní! Přeškoda atd. Měla jsem manžela vždy po své vůli: nyní mám manžela, maže mě holí! Přeškoda mého manžela, že jsem ho smutná ztratila!
Jaky mám trápení: kalhoty plátěný, kapsa rozedraná – šajnů není! kdyby šajnů bylo, toby mě těšilo, toby bylo k mému vyražení. Když jsem dost šajnů měl, chodil jsem, kde jsem chtěl, chodil jsem na víno do hospody: teď když už nic nemám, smutně si zpomínám, teda se napiju doma vody.
Když jsem šel z hospody domu, to o půl noci, neměl jsem já pražádný strach s té tmavé noci; když jsem já přišel domů, klepal jsem na svou ženu: „Otevři mně má ženuško, já už jdu domů.“ Tu mne začls má ženuška smutně vítati, mou paruku kopuletou s hlavy škubati, a to bylo vítání do božího svítání, tu jsem dostal od své ženy trpké snídaní. Smutně zpomínal jsem sobě na pana sládka, že ho někdy porodila neštastná matka; on dobré pivo vaří, kapsa nehospodsří: teď jsem dostal za pokutu – musím drát peří.
Mikuláš ztratil plást, Mikuláška sukni: hledali, nenašli, byli oba smutní.
Husička divoká![73] letěla s vysoka, přisel na ni střelec, střelil ji do boka. Urazil jí křídlo a pravou nožičku, smutně zaplakala, spadla na vodičku. „Ach Bože můj milý! už jsem dolítala, už jsem těch svých dětí tady zanechala! Moje drobné děti nedělají škody: plovou po potoce,[74] napijou se vody.“
Má panenka smutně chodí, proto že ji srdce bolí; byla včera na trávě u zeleného háje. Šla má milá z trávy domů, panímáma přišla k tomu: Ach dceruško, dcero má! kdes tak dlouho chodila? „Panímámo má zlatičká! já mám ráda myslivečka: mysliveček nabije a zajíčka zabije.“ Záb. mysl. I, 50.
Ty Janečkovy kobyly nechtějí žráti obilí, jen samou trávu ze suchopáru – kde se ji smutná naberu? Pudu já na ni do peren, roste tam tráva s jetelem, lam na ni pudu, trhat ji budu, dám ji koníčkům do žlabu.
Sedlák na louce seče, kosa mu řezat nechce; von se vždy vohlídá, vočí k nebi zdvíhá, vysoko-li je slunce. Když bylo po polednách, vzal kosu na ramena: přiběhnul-tě domu, vyplísnil svou ženu, že nestrojí voběda. Sedlák na louce seče, kosa mu brati nechce; von se smutně dívá, voči k nebi zdvíhá, vysoko-li je slunce. Slunce jde na poledne: pojď, holka, vyprovoď mne! vyprovoď mne přes les, a já tebe přes ves, a tam se rozejdeme.
Ach, ach, ach! spálila jsem hrách; polívka mně vykypěla, co jsem smutná vytrpěla – ach, ach, ach! spálila jsem hrách.
Sešla se selka s selkou, vedla si stížnost velkou, že má zlýho muže. že ji bije tuze až do devátý kůže. Ta druhá se jí ptala: co jsi’ž mu udělala? „Já přesmutná Manka! pekla jsem beránka – a já ho nekuchala!“
Hory a lesy, má milá, kde jsi? už mi zavázali pentličkou vlasy. Pentličkou bílou, to pro mou milou, že jsem já miloval každej den jinou. Nepomyslil jsem, že budu voják, že musím od tebe pryč mašírovat. Vzali mě mocí, má milá, v noci, neměl jsem u sebe žádné pomoci. Na bubny tloukli, muzika hrála; já jsem pryč odcházel, má milá spala. Lidi se ptají, komu to hrají, komu to tak smutně koně sedlají? Nic se neptejte, jen vy mně hřejte, jen vy mně tím spíše koně sedlejte.
Nýčko nám nastaly smutný časy: přivezli munduru na dva vozy; na jednom kabáty, patrontaše, na druhým kaškety a palaše. Lejthaři směřujou do hromady: že muší tatíci se synami; syn každej povídá, že nepude: „Jděte tam, tatíčku! což to bude.“ Máš tam jít, synáčku, bez prodlení; přišlo nám až z Vídně poručení: dostaneš klobouček premovanej, vod císaře pána darovanej. „Můj zlatej tatíčku! vyplaťte mě: budu vás poslouchat jako prvé; vyplaťte, tatíčku znejmilejší! budu vás poslouchat ještě lepší.“
Boleslav, Boleslav, to krásné město: neplač, nekvil, nenaříkej, moje nevěsto! „Jak pak nemám, smutná, plakat, naříkat, když tě vidím do vojenských šatů oblíkat. Ty vojenské šaty trápí srdce mé!“ Neplač pro mě, nenaříkej, zas se sejdeme. „Jak pak se sejdeme, když leprva jdeš? co pak ty mně, můj holečku, co pak mně pošleš?“ Pošlu ti psaníčko nejedno v roce: abys ty vždy dověřila mé věrné lásce.
Což je mi bývalo veselo vyjiti, když se rozvíjelo pod našima 1) kvítí. Nyní mi nastalo smutné rozloučení, že mám zbaven býti svého potěšení. Kdo mne ho zbavuje? vojanští stavové: napsali psaníčko, že musím do pole. Do pole šírého, před císaře pána: plakala má milá do bílého rána. Nesedej, má milá! nesedej vedle mne, aby tvé slzičky nekapaly na mne. „Nech mne, můj holečku! nech mne tu sednouti, aby mé srdéčko mohlo odměknouti.“
Ta Strahovská brána 1) pěkně malována, stojí pod ní má panenka celá uplakána. Co pláčeš, naříkáš, když mě tu ještě máš? potom můžeš pro mě plakat, až mne neuhlídáš. Místo domu mého mám koně vraného, šavličku a karabinu, a sedlo na něho. Místo krásných panen pár pistolí na něm: Adie, má nejmilejší, buď tu s pánem Bohem! Na koníčka skočím, šátečkem zatočím: Adie, má nejmilejší! já se ti poroučím. Na koníčku sedím, smutně sobě hledím: neplač pro mě, má panenko! že tě neuvidím. Nedívej se za mnou oči ti vypadnou: škoda těch tvejch modrejch očí,2) komu se dostanou! 1) Ta Moravská brána. 2) tehdáž jsi se mohla dívat, když’s byla mou pannou!
Nic mne tu netěší jen ta panská zahrada, po který jsem chodil, svou panenku vodil, žalostně plakala. Co pláčeš, naříkáš, když mě tu ještě máš? teprv budeš plakat a smutně naříkat, až mne neuhlídáš.
Což pak se ti stalo, moje milá? že jsi se tak celá proměnila; že jsi smutná, celá bledá: zdali tě hlavička rozbolela? Kterak by mě hlava nebolela? vokolo Tábora velká vojna: vezmou-li tě, můj holečku, budu mít zármutek na srdéčku.
Už mne nebudeš, má zlatá panenko, už mne nebudeš podvádívat: já sednu na koně, pojedu do boje; budeš se za mnou smutně dívat!
Pěkně se zelená Klášterská krajina, zelená, zelená, zelená se: podívej se na mě, potěšeni moje, jak mě můj vranej kůň pěkně nese! Na koníčka sedám, s mou milou se žehnám: Podej mně, má milá, ruku pravou! Ruku mně podala, smutně zaplakala: „Bodejž bych já mohla jeti s tebou!“
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.
Teče voda od Tábora, 1) teče okolo javora; všecky lávky pobrala, jen jedinkou nechala. Kudy mysliveček chodil, děvčátko za ruku vodil. Utrh‘ jabko s jabloně, a pustil je po vodě: „Plyn, jablíčko, kam ty ráčíš, jen ať se mně nepomáčiš; plyň, jablíčko, plyň dolů, tam pod javor do mlýnu.“ Jak jablíčko připlynulo, čtyry kola zastavilo; točit se jim nedalo, vodu na břeh vyhnalo. „Proč se, kola, netočíte, mé srdéčko netěšíte, tak jako jste těšily, dokud jste se točily?“ Byl myslivec na Táboře, procházel se po oboře; pásal on tam jeleny, měl klobouček zelený. S jeleny se obírával, hezké holky milovával; poslal svého jelena tam pod javor do mlýna. „Běž, jelínku, po potoku, nic nelituj svého skoku, běž tam dolů do mlýna, kde se javor zelená. Tam na břehu pod javorem najdeš děvčátko státi, mou panenku rozmilou smutně hořekovati. Čtyry mlýnské kola stojí, neštěstí se v mlýně rodí! před ní sehni parohy, a skoč s lávky do vody. Tam kde první je kolečko, přijdeš a najdeš jablíčko; to vbodni na parohy, a pospěš do obory.“ Noc se blíží – jelen běží, a pod ním se země třese; na parůžku jablíčko pěkné červené nese. Vzal myslivec, vzal jablíčko, rozkrojil je v polovičko: vyletělo ptačátko, bělounké holoubátko. Nevěř, nevěř myslivečku, že to bylo ptačátko: bylo, bylo zaklené jedno krásné děvčátko. 1) Teče voda od Štukravy, teče okolo Jihlavy atd.
V černém lese na pasece švarné děvče trávu seče. Jak nažala, navázala, na milého zavolala: „Pojď, Janečku, s druhé strany, zdvihni na mé nůši trávy.“ Jednou rukou trávu zdvihal, druhou rukou vínek snímal. A když měla vínek sňatý, hořce začala plakati. „A když nemám vínku míti, nechci déle živa býti!“ „Když jsi chtěla vínek míti, neměla jsi mne volatí. Vyvol sobě jedno z dvého, nespoléhej na žádného.“ Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, to se hora zelenala. Jak po druhé zavolala, tu se hora prohýbala. Jak po třetí zavolala, už ji matka nelyšela. „Ach, synové! jeďte v hora, naše děvče smutně volal“ Synové hned nemeškali, k černým horám pospíchali. Potkali tam mládenečka, sousedového Janečka. „Co jsi, Janku, co jsi zabil, že’s šavličku okrvavil?“ „Zabil jsem já holubičku, sedávala v okenečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spát nedala.“ „Nebyla to holubička, byla to naše sestřička!“ Sestra leží na trávníčku, má posekanou hlavičku. „Nyní půjdeš do vězení, pomoci ti žádné neni. Do vězení takového, že nevyjdeš co živ z něho!“
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přehoze! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopali, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil. Jiné počátky písně této. Na Tureckém pomezí má tam vrátný dceru: Ach Bože! Přebože! kýž já jí dostanu! Napsal jsem jí psaníčko, prstýnek dal k tomu atd. b Ten zábranský kovář překrásnou dceru má; pře-můj milý Bože! komu on ji oddá? Ach oddá ji, oddá, to Turku velkému, pře-můj milý Bože! to vrahu lítému atd. c Měl jest zeman dceru, jménem Kateřinu; ach Bože můj milý, rozmilý! jménem Kateřinu. Ach Káčo, Kačenko! máš býti Turkova, ach Bože můj milý, rozmilý! máš býti Turkova. Já Turkova nebudu, radš života zbudu, ach Bože můj milý, rozmilý! radš života zbudu atd.
Přihodila se novina, že paní pána zabila. Do zahrady zakopala a zem na něm ušlapala. Přijeli tam dvá pánové, mrtvého pána bratrové. „Pověz nám, paní švagrová! Kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl!“ Šli pánové do komory, našli jeho klobouk nový. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl.“ Šli pánové do maštale, našli jeho koně vrané. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pana poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl.“ Šli pánové do stodoly, našli jeho kočár nový. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl!“ Šli pánové do pivnice, našli krve dvě sklenice. „Pověz nám, paní švakrová! co ta čerstvá krev znamená?“ „Zabila jsem dvě kačice, bylo krve dvě sklenice.“ Šli pánové do zahrady, našli tam jeho hrob mladý. „Pověz nám, paní švagrová! co ta nová zem znamená?“ „Našila jsem hlavatice, můj pán ji má rád velice!“ „Zrádná jsi, pani švagrová, ty jsi nám bratra zabila! Ustroj se, paní švagrová! pojedeš s námi do Brna.“ Když jeli podlé štěpnice, zlomila štípek vichřice. „Škoda tě, štípku zelený, že musíš přijít v zmaření!“ „Darmo mě, paní, lituješ, když sama na smrt putuješ!“
Pod okýnkem stával, 1) na housličky hrával, na svou nejmilejší smutně povolával. „Spíš-li nebo nespíš, nebo mne neslyšíš? nebo mně, má milá, otevřití nesmíš?“ „Nespím já, ach nespím, dobře tebe slyším: jen že ti, můj milý, otevřití nesmím. Naše máma leží zrovna vedle dveří, ona by slyšela, když bych otvírala.“ Máma ráno vstala, dcerušky se ptala: „Dcero moje milá! s kým’s to rozmlouvala?“ „S kým bych, mámo, jinším, než s mým nejmilejším: on k nám v noci chodí a mě ze sna budí.“ „Jest-li pravda není, stroj se k utopení, stroj se k utopení, chlapec k oběšeni.“ Dcera to slyšela, k Dunaji béžela; jak k Dunaji přišla, do něho skočila. „Bože na výsosti, vem mě do radosti! už mé bílé ruce břehu se chytají. Už mé bílé nohy 2) písku dosahají; už mé černé vlásky po vodě plývají. Už mé černé oči po horách se točí, po horách, po lesích, po mém nejmilejším!“ 1) Přišel pod okýnko: „Spíš-li, má panenko! spíš-li, čili nespíš, nebo mne neslyšíš?“ 2) Už mé milé vlásky plujou pres oblásky; už mé modré oči po horách se točí.
Ach, zdál je mi se v noci sen, že můj milý mi přijel sem: já procitnu – tu nic není, jenom mně srdce mé bolí. Bych měla posla tajného, poslala bych pro milého: běž, můj poslíčku, jako pták, pozdrav milého nastokrát. Poslíček se k hradu blíží, můj milý z hradu vyhlíží: „Vrať se, poslíčku, zas domů, že dnes přijití nemohu. Zahynul z bílé růže květ, jenž mi byl dražší nežli svět; koho jsem v srdci nosila, toho jsem smutná ztratila! Že přijdu ráno, raníčko, dříve než vyjde sluníčko.“ Sluníčko s hory vychází, můj milý mi nepřichází. Můj milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě; koníček si poskakuje, mé srdéčko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Kde mám pomoci hledati? kam pro lékaře poslali? „Lékaře ty mně nejednej, raděj mi hranu zvonit dej.“ Zvoňte hrany na vše strany, umřelo mně potěšení.
Vyšla hvězda na kraj léta, osvítila do půl světa. Nebyla to hvězda jasné, ale byla panna krásná. Šla Maria, šla plačící, svého syna hledající. Šli, nadešli apoštoli, byli smutní, neveselí. „Ach vy milí apoštoli! co jste smutni, neveselí ?“ „My jsme smutni, neveselí, že jsme Krista neviděli. Neviděli, neslyšeli, jak ve čtvrtek při večeři. Když chléb lámal a rozdával, svou svatou krev pít nám dával. Jezte tělo mé, a píte, však mé tuto noc ztratíte.“ Jak to Židé uslyšali, Krista jali, na kříž dali. Ruce, nohy mu probili, octa, žluči nastrojili. Jak Maria uslyšela, hned pod svatý křiž běžela. Pod křižem stála, plakala, kde ta svatá krev kapala. Kde ta svatá krev kapala, všude růže vykvětala. „Co tu, matičko, stojíte? tak přežalostně kvílíte?“ „Jak tu nemám smutná stati a žalostně naříkati, Když z tebe krev svatá stříká, což je ta bolest veliká!“ „Mlč, matičko, mlč a neplač, však já vstanu den třetí zas. Já netrpím za žádného, než za hříchy světa zlého. Já trpím jen za křesfany, aby se ke mně dostali.“ Dejž to Kriste pane! Amen, ať nás nežže věčný plamen.
Byla-tě studánka stavěná, kalichem roubená, přebývala tam panna Maria. Co’s, panno Maria, tak smutná? „Kterak nemám smutná býti? měla jsem syna jednoho, přišli Židé, vzali mně ho; tak ho vzali, na kříž dali, hřebami ho proráželi.“ Šel pán Kristus do zahrady, naklonil své svaté hlavy na trávu zelenou, na rosu studenou. Jděte tam k mladému, pravte tam starému, jaké jsou věnce trnový dány do hlavy Kristovy. Kdo tu modlitbu říkat bude, dvanáct dní odpustků míti bude; tři dušičky vysvobodí z muk očistcových: jednu otcovu, druhou matčinu a třetí svou, do království nebeského budou mít cestu otevřenou. Pane Ježíši Kriste! Synáčka boží! ty neseš dřevo kříže, na kterém máš umřití, svou předrahou krev vylili! Šel - tě tady svatý Petr, svatý Jan, kteří želeli jeho ran. O pane Ježíši Kriste! smiluj se nade mnou; stůj mi v hlavách, panna Maria v nohách, andělíčkové po stranách, svatý Benedikt nade mnou, aby neměl ďábel moci nade mnou. Milostivý Bůh Otec † Syn † a Duch svatý † Amen.
Stoji, stojí kostelíček, 1) v tom kostelíčku zvoneček; ten zvoneček sám zvoníval, když tam Kristus pán chodíval. Přiletěla holubička, vzala si ho pod křidýlka, letěla s ním na nebesa. Když k nebesům přiletěly, nebesa se otevřely, dušičky se radovaly: jen jedna se neradovala, okolo dveří obstupovala. „Proč, ty dušičko, se neraduješ, okolo dveří obstupuješ?“ – „Jak se mám já smutná radovati: otce, matky jsem nectila a jim jsem se protivila!“ – „Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky, skrze muky do očistce, tam uhlídáš své rodiče, kterak pláčou, naříkají, že svých dítek netrestali.“ Svatá Maří Majdalena pánu Kristu nohy myla, vlasy svými utírala. Kdo tu modlitbičku třikrát za den říká, tři duše vysvobodí: jednu otcovu, druhou matčinu, třetí svou, má do nebeského království cestu otevřenou. 1) Tamhle je kostelíček, v kostelíčku je zvoneček.
Starala's se, matko má! kde mi pán Bůh místo dá: na Obděnském hřbitově je, matičko, místo mé! Na hřbitově za stěnou tam mi postel ustelou; místo peřin prachových dají třísek borových. Ti Obděnští zvoníci, to jsou slavní mužici: ti mne budou pěkně hrát, a já budu tvrdě spát. Kdyby hráli sto hodin, už se více nezbudím; kdyby hráli ještě víc, všecko není plátno nic! Starala se matka má, kde mně pán Bůh místo dá. Na Oujezdském hřbitově mám já lůžko hotové. Místo peřin prachových trochu třísek borových. Místo vrchní peřiny trochu písku a hlíny. Žáci budou zpívali a přátelé plakali. Zvony budou pěkně hrát a má hlava bude spát. Kdyby hrály sto hodin, já se smutný nezbudím. Kdyby hrály i dvě stě – už je duše na cestě.
Ako že mám smutná v Kostolanoch žit, keď ten
A co je ně smutnej ženě, ztratila sem pikolu v seně
[:Na mšu svatú zvonijú, :] [: panenky se strojijú. :] Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila.1) Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla. Tři růžečky utrhla, tři věnečky uvila. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatú zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám.2) Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. — Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenicám přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hřišní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Ponýprv se napila, modrý plamen pustila. Po druhé se napila, červený plamen pustila. Po třetí se napila, bílý plamýnek pustila. Otevřte okynečko, ať si ochladím srdýčko. »Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.« Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala; kam sem se smutná dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati.
[: Svaty Juři po horach chodival, :] [:po horach chodival, po cestách jezdival. :] Přijel un tam k jednomu jazeru, nadešel tam klečeť tisařovu dceru. Co, krasna panno, co ty tady sediš, a tak truchle, smutně do jazera hlediš? Ach, jak němam, ach, přesmutna byti, dy ja už dněs musim smrti podstupiti? Chceš-li, krasná panno, v Boha uvěřiti, chcu tě tej sanuti smrti obhajiti. O, ja by rada v Boha uvěřila, a když by to jenom možna věc to byla. Svaty Juři na koničku jedě, a ta zla sanuti už z jazera leze. Svaty Juři vytahnul kopiju, a prohnal ji hlavu ež na druhu stranu. Krasna panno, daj zlateho pasu, poveděmy my tu sanuti k městečku.1) Seděla kralovna v vrchnim okenečku, přirovnavala se jasnemu slunečku. Ai, lude, lude, něviditě divu?2) Už ta naša dcera vedě sanuť živu. O, jak ta sanuti, jak ona ryčela, městečko se třaslo, zeď se osypala. A jak dojiždžali palacu panskeho, přebod svaty Juři draka pekelneho. Zapřahlitě tři tisice volův, tři tisice volův a dvě sta koni, a ešče sanuti z mista hnuť němohli.3) Chcetě-li, lude, v Boha uvěřiti? A ja vam chci tu saň z města vysmyčiti. A my bysmy radi v Boha uvěřili, a když by to, ach, možne věci byly. Svaty Juři zapřahnul konička a vyvez un sanuti z městečka.
Mělcě svaty Juři konička braneho, a chojil*) un, chojil do města jedneho. Nadešel dzěvečku nad jazerem klečeć, do teho jazera tak přesmutně hledzěć. Což ty to, dzěvečko, nad jazerem klečiš, do teho jazera tak přesmutně hledziš? Ach, co ja to němam tak smutně hledzěci, dy už mne ma ten drak, už mne ma sežraci. atd. A co my,panimamo,a co my mu damy? V tym našim koscěle malovać ho damy.
Šel Pán Bůh na procházku, pod pekelnú bránu. Všecky dvéře zavřeny, na zámky zamčeny. Jak Pán do dveří stušil, hned zámky porušil. Co jest to za mocný Pán, že ruší zámky nám? »Já jsem Pán. Bůh s výsosti, přišel jsem pro duše.« Vem si jednu lebo dvě, jdi s něma do ráje. »Já nejidu pro jednu, ani pro dvě, pro tři; já jsem přišel pro všecky, pro věrné dušičky.« Všecky duše řadem jdou, vesele zpívají; jenom jedna smutná jde, žalostivě plače. Proč, dušičko, smutná jdeš, žalostivě plačeš? »Proč bych smutná nebyla? Otce, máti bila. Ach, nebila, nebila, jenom jsem myslela.1) Za to pomyšlení Boha jsem ztratila.«2) Horší jest pomyšlení nežli udeření.
Vyšla hvězda na kraj světa, osvítila do půl světa. Nebyla to hvězda jasná, než to byla panna krásná.1) Šla Maria, šla plačící, syna svého hledající. Přišla tě tam na údolí, nalezla tam Apoštoly. A vy, milí Apoštoli, co jste smutní, neveselí? My sme smutní, neveselí, že sme Krista neviděli. Neviděli, neslyšeli, jak ve čtvrtek při večeři. Když chléb lámal a rozdával a svou svatou krev nám dával. Jezte, píte, pamatujte, této noci mne ztratíte. A jak bylo po večeři, hned ti židi Krista jali. Octa, žluči nastrojili, na dřevo kříže přibili.2) Maria to uslyšela, hned pod svatý kříž běžela. A tam stála a plakala,3) kde ta svatá krev kapala. Kde ta svatá krev kapala, všady růže prokvétala. Co tu, matičko, stojíte, tak přežalostně hledíte? Jak tu nemám smutná státi, nad synáčkem naříkati! Když z něho krev svatá stříká; což jest ta bolest veliká! Sstup, můj synu, s kříže dolů, já za tebe trpět budu. Neplač, neplač, milá máti, třetího dne volím vstáti.4) Já netrpím za žádného, jen za hříchy světa zlého. A já trpím za křesťany, aby v pekle nezůstali. V pekle pálí věčný plamen, uchovej nás, Kriste. Amen.
Kde jsi, můj přemilý Ježíši Kriste? Kde tě hledat budu, na kterém místě? Pusť od sebe světlo, o, slunce jasné, bez tebe nám svíce života hasne. S tebou se mé srdce žádá spojiti, bez tebe nemůže dél živo býti. Dokad tě nenajdu, volat tě budu, ve dně, také v noci volat tě budu. Ach, pospěš k smutnému, dél neodkládej, můj drahý poklade, pomoci mně dej. Kdekoli ty půjdeš, za tebou půjdu, tebe se na věky přidržet budu. Když tebe mít budu, předrahý hosti, nech jiného nemám, na tom mám dosti.
O, Maria, hvězdo morská, přebolestná matko božská, na tom moři světa vzdychám a s prosbou k tobě pospíchám. Račiž mě v smutku těšiti, v nebezpečenství chrániti, abych nikdy nepoklesl, zlé i dobré jednak nesl. A když přijde čas určitý a smrť se bude blížiti, tenkrát v poslední nemoci přispěj svou mocnou pomocí. Umříti se já nebojím, nebo se nádějí kojím, že skrz tvou svatou ochranu k tvému synu se dostanu.
Žalostné kvílení, rozmilí křesťané, přesmutné loučení Panenky Marie s synáčkem svým nejmilejším, k hrozným mukám odsouzeným; k smrti se ubírá, žalostí omdlívá. »Matičko má milá, moje potěšení, hodina nastává smutného loučení. Již já musím na smrť jíti a hrozné muka trpěti; již se s tebou loučím, Bohu tě poroučím.« Synáčku můj milý, mé srdce rozmilé, ach, neopouštěj mne, matičky své milé. Rozpomeň se na mou lásku a na mou lítost mateřskou, neb nemám žádného krom tebe samého. »Matičko má milá, nemůž jinak býti, my se již musíme spolu rozloučiti. Již mě Jidáš židům zradí a mě falešně políbí, budou mě vázati, po zemi smýkati.« Synáčku můj milý, nech mne s tebou jíti, já volím za tebe ty muky trpěti. Stokrát chci raděj umříti, než bez tebe živa býti, mé srdce rozmilé, ach, k sobě vezmi mne. »Ach, to musí býti, matičko má milá, láska má mne nutí, Otec toho žádá. Všechen svět mám vykoupiti a smrti věčné zbaviti. K smrti se ubírám, tebe zanechávám.« Žalostná já máti, již sem opuštěná, již vidím synáčka, jak v krvi omdlívá, po všem těle sbičovaný a trním korunovaný, kříž přetěžký nese, bolestí se třese. Synáčka milého na kříž jsou přibili, když vypustil ducha, kopím bok prohnali; jak já nemám smutná býti, nad synáčkem omdlévati! Ze všech ran krev teče, pro tebe, člověče. O, hříšný člověče, vezmi si do srdce mého syna rány, mé velké trápení! Budeš-li to rozjímati, máš věčnou slávu dostati, budeš s mojím synem až na věky. Amen.
Ach, vojna, vojna, vojna,*) není každému hojná, jenom tomu šohajkovi, kerý sedá na koňa. Na koníčka si sednu, smrti se bát nebudu. Vezmu svoju nejmilejší a s ňú bojovat budu. A když přišli pod lindu, pod tu lindu vysokú: Slízej, milá, slízej s koňa, odpočinem si trochu. Včil mně kážeš slízati, měl's mě nebrat od máti, začala si galanečka žalostně naříkati. Nedaleko chodníčka teče dobrá vodička, slízej, milá, slízej dolů, napojíme koníčka. Naše vrané koníčky napily se vodičky: Sedej, milá, sedej na ně, pojedem pomalúčky. Dyž do vojny přijeli, na holú zem si lehli, nepočalo ešče svítat, tambor začal bubnovat: S Pánem Bohem, moja milá, musíme maširovat. Vylez, milá, na dřevo, podívej se na levo, uvidíš-li tam armádu a šohajka milého. Nevidím tam žádného, jenom svého milého, a on sobě smutně vzdychá a krev teče od něho. Ach, škoda mé mladosti, dvacet roků starosti, dyž já musím v cizím světě složit své mladé kosti. Ach, mamulko má milá, dybyste to věděla, jak vysoko krev stříkala z mého mladého těla!
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.
Od pondělí na úterý [: byl Heřmánek zarmúcený. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu v klíně jabka. Můj synáčku, kam pojedeš, že své vrané koně češeš? Já pojedu pro svú milú, pro nevěstu roztomilú. Já si musím pro ňu jeti, dybych měl život ztratiti. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 1) Když na lúku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmánka postřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmanka zastřelili. 2) »A jední sa se mnú vraťte, a jední mně pro ňu jeďte.« A jední sa s ním vrátili, a jední mu pro ňu jeli. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 3) »Všecky hosti tady vidím, jenom ženicha nevidím. Kde je, kde je můj Heřmánek, že on sám pro mne nejede?« Tvůj Heřmánek doma zůstal, hodným hostom stoly chystal. Jak živa sem neviděla, aby ženich zůstal doma. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, krev červenú tam spatřili. Ptám sa já ťa, družičko má, z čeho je tá krév červená? Zabili sme tu jelena, z toho je tá krév červená. Když za humna přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, komu to tak pěkně zvoňá?« Umřelo tam pacholátko, jemu to tak pěkně zvoňá. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek ve sklepě je, hodným hostom víno leje. Jak živa sem neviděla, co by ženich ve sklepě byl, hodným hosťom víno točil. Když za stoly posedali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek v komoře je, leží v malovanej truhle. 4) Štyry stoly přeskočila, na pátém se zatočila, hned do komory skočila. 5) Dva zlaté nože nalezla, jeden bodla v pravém boce, druhý bodla proti srdce. 6) Ulomte chvojku zelenú, přikryjte tu krév nevinnú. Ať na ňu vrany nekvačú, černé oči ať neplačú. Na druhý deň matka její přijela tam s peřinami. »Všecky hostě tady vidím, enom svěj dcery nevidím.* Vaša dcera je v komoře, stele pěkné bílé lože. Jak pak by ho, smutná, stlala, dyž tady peřin neměla? A ležá tam milá s milým, jsú přikrytí rozmarýnem.
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude. Já bych taky jela, dybych koňa měla, koníčka vraného, pěkně sedlaného, sedla bych na něho. Co bys tam, má milá, co bys tam dělala? »U Dunaje stála, košulenky prala, to bych tam dělala.« 1) Kde bys je, má milá, kde bys je máchala? U Dunaje kameň, stála bych já na něm, tam bych je máchala. Kde bys je, má milá, kde bys je sušila? Na zelených lókách, na hedbávných šňůrkách, tam bych je sušila. 2) Kde bys je, má milá, kde bys je válela? V císarské komoře, só tam vále dvoje, tam bych je válela. 3) Vrať se, milá, domů, já tam sám pojedu, až mine sedum let, potom si tě vezmu. 4) Počkám já sedum let, šak nepomine svět, milé z vojny přijde a on si mě vezme, bude-li Pán Bůh chtět. Sedum let dochází, můj milé nejede. Ach, Bože, rozbože, kdy pak mně přijede! 5) Sedum let už došlo, milého neslyším, ach, Bože, rozbože, ach, já se oběsím. Já se neoběsím, radši se utopím, svoje mladé tělo po Dunaji pustím. K Dunaji běžela, Dunaje se ptala: Jsi-li tak hluboká, jak su já vysoká, bych do tě skočila? Rodičové milí, já se s vama lóčím, bratrové a sestry, Bohu vás poróčím. Její bilé nohy do písku sahaly, 6) její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé vlasy po vodě plovaly, její černé oči k nebi se zdvihaly. Sedum let minulo, milé z vojny jede. Což jeho vrané kůň pod ňém tak smutně jde. Co pak, můj koníčku, co pak tak smutno jdeš? Zda-li mého těla unésti nemůžeš? Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá, kerá se pro tebe včerá utopila. Hned s koníčka slezl, kord do něho vrazil, do svého srdečka z pistole vystřelil. 7) Už só vobá mrtví, pochovat jich dejte, z rozmarýnu věnec na hrob jim posaďte. Z rozmarýnu věnec bílým kvítkem kvete; nenašli se spolu ti milí na světě.

Pages