vrata

Displaying 1 - 39 of 39
Byla cě svata Dorota, přišla před krale před vrata; nadal ji pan střibra, zlata.
[: Ležel Lazar v nemoci, :] [: žádal od Boha pomoci. :] Přišeltě k boháčovi, žádal kus chleba ubohý. Boháč mu ho nechtěl dat, kázal ho psami ven vyštvat. Psíčkové ho litovali, rány jeho mu lízali. Odstup, Lazare, stolu, nečiň mi tu nic na mzdoru. Lazar stolu odstoupil, převelice se zarmoutil. Neminula hodina, přišla k Lazaru novina. Stroj se, Lazare, máš čas, jde pro tebe s nebe hlas,1) po té velké úzkosti dojdeš nebeské radosti. Přiletěli andělé a vzali ho na křídla. Na křídla ho pojali, do nebe se s ním brali. Otvírejte nám vrata, nesem milého brata. Posaďte ho na lůně, Pánu Bohu na klíně. Přineste mu stolici a vínečka sklenici. Nech se Lazar napije a nechať si odpočine. Neminula hodina, došla boháče novina: Stroj se, boháči, máš čas, jde pro tebe z pekla hlas. Jdou pro tebe ďáblové, luciperovi poslové. Boháč na to nic nedbal, nejdražší šaty na se bral. Pí a hoduj , duše má, šak máš dost na leta mnohá. Ďábli dva přiletěli a vzali ho na rohy. Na rohy ho ujali, do pekla s ním pospíchali. Když před peklo přijeli, na ně hlukem udeřili. Otevřte, tovaryši, nesem vám tělo i duši. Dejte pánu stolici, nalejte vína sklenici, čiré smoly konvici. Boháč vína okusil, plamen modrý z úst vypustil. Ach, přeběda, nastojte, co jest víno to nechutné! Chtěl-lis dobré víno pít, měl ses s chudými dělit a na světě lépe činit. Hledí boháč na stranu, zří Lazara v Božím lůnu. O, Lazare, bratře můj, omoč prst, ovlaž jazyk můj. Ať mne tak prudce nepálí, bratře Lazare rozmilý. Teprva mě bratrem zveš, kdy v ohni věčném bytuješ, byl jsi mi horší nežli pes. Skličila tě moc Boží, nespomáhá ti tvé zboží. Mám tam ještě dva bratry, rač jim po někom zkázati, aby lépe činili a s chudými se zdělili. Netřeba jim zkazovat, ví každý, jak se spravovat.
[: Na mšu svatu zvonili, :] [:by se lude schodili. :] Všeci lude na mšu šli i ten Lazar ubohy. Kněz mši svatu dokonal, bohač na hostinu zval, bratra Lazara něchal. Jak se Lazar dověděl, k bratru na hostinu šel. Vyhnali ho před vrata, přišla k němu ščeňata. Rany jeho lizaly, drobka jemu nosily. Jak se bohač dověděl, ščeňata pozaviral a je kyjmi biti dal. Lazar kvik jich uslyšel, k Bohu oči pozdvižel. Ach, Bože můj, Bože můj, vem mne k sobě, Bože můj. Něminula hodina atd.
[: Náš stařiček sobě vzdychá, :] hříšná duše se v něm leká. Nelekaj se, duše milá, juž si se tu dost nabyla. Duše z těla vyletěla, na zelenú lúku sedla.1) A tam sobě naříkala, až se lúka rozléhala.2) Přiletěl k ní anděl Boží: Co naříkáš, hříšná duše? Kterak nemám naříkati, dyž se nemám kam poděti. Chyť se, duše, mého křídla, poletíme v rájské sídla.3) A jak k rájským dvéřím přišli, na ty dvéře zabúřili.4) Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to tam anděl Boží, za ním hříšná duše stojí. Mého anděla sem pusťte, hříšné duši pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírú, kady hříšní do pekla jdú. Šla dušička plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Co naříkáš, hříšná duše? A jak nemám naříkati, dy se nevím kam poděti! Vrať se, duše, vrať se se mnú, přimluvím se k mému synu.5) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohlednite, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, za ňú stojí duše hříšná. Mú matičku mně sem pusťte, duši hříšné odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím, nedávala ona chudým. Do kostela nechodila, na ofěry nedávala. Pátečky se nepostila a svátečky nesvětila. Podej, duše, svého prsta, povedu tě do očistca. Duše prsta podávala, po pás v smole zostávala. Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti, potom do nebeské slasti.6) Duse ruky podávala, celá ve smole zůstala. Podej, duše, pravé ruky, vyvedu tě z těžké muky. Duše ruky podávala, k živému Bohu volala. Chyť se, duše, mého prstu, přivedu tě k Pánu Kristu.7) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, a za ňú zas hříšnice ta. Mú matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím. Už ona dost podstúpila, v očistcových mukách byla. Poď, dušičko vyvolená, drahú krví vykupená. Poď, dušičko, večeřati, budeš s námi přebývati. Pane Bože, budiž chvála, do nebe sem se dostala.
Ježíši, světlo života, potěšení všeho světa! Na zemi nejsem nežli host, uděl, ať sem hříchů svých prost. Mám před sebou práznou cestu k tvému nebeskému městu; tam je má vlasť zaslíbená, krví tvojí vysloužená. Tvé svaté bolestné rány jsou mé duše jisté schrány, v nichž by se skryla holubice a nebála se vichřice. Když mně smrtí stuhne srdce, budiž slovo tvé má svíce. A když nakloním své hlavy, přej mi, Christe, věčné slávy. Tvůj kříž berla k putování, tvůj kříž mé odpočívání; nechť tvé prostěradlo lněné jest mé roucho smrtedlné. Dej, ať před soudem obstojím, odsouzení se nebojím; otevři mně nebes vrata, když dokonám pouť života.
[: Byla jedna chudá vdova, :] svojich osem synů měla. Měla ona osem synů a devátú Kateřinu. A tu dala do majira, do Heršekového dvora. Panímámo moja milá, nedávaj mia do majira. Šak sa mně tam něco stane, co mia velce hanba bude. Neminula malá chvíla, Kateřina sama druhá. Na koho mám žalovati, na koho mám povídati? Na Heršeka, na mladého, či na služebníka jeho? Nepovídaj na jiného, na Heršeka, na mladého. Už páni do vojny jedú, svojich paní si nevezú. Heršek mladý taky jede, Katerinky si neveze. Hned izbetky zametala, slzami jich polévala. Ach, čeho sem tu dočkala, svůj věneček jsem ztratila! Při věnečku živobytí! Dali mia sem moja máti. Už ti páni z vojny jedú, svojim paňám dary vezú. Heršek mladý taky jede, Kateřince dary veze. Veze on jí postelenku, v postelence kolébenku. Jak ho máti uviděla, hned mu vrata otvírala. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? A v kravárni krávy dojí, druhá dívka u ní stojí. Heršek mladý s koňa skočil a hned do kravárně vkročil. Kde je moja Katerina, moja věrná služebkyňa? Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Poslala jsem ju prat šaty, nemožu sa jí dočkati. Heršek mladý koňa bodel a hned rychle k Dunaju jel. Postřetl ho tam starý pán: Heršek mladý, kam jedeš, kam? A já jedu ku Dunaju, a já tam mám Katerinu, svoju věrnú služebkyňu! Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Dala jsem ju katom sťáti, měla na ťa nesváďati. A měl on dva nože čisté, na oba dva boky ostré. Jedným sobě hrob vykopal, tym druhým si hlavěnku sťal. Zostavaj tu tělo s tělem a dušičky s Pánem Bohem.
[: Janek do vojny jede, :] svej milej přikazuje. Aby se nevdávala, sedum roku čekala. Až on z vojny přijede, že si ju potom vezme. Neminulo sedum let, Janka viděť z vojny jeť. Jeho sestra Dorota otvírala mu vrata. Ach, sestřičko, sestro má, jak se tu Kačenka má? Kačenka se dobře má, včera týden schovaná do nového kláštera. Třikrát klášter obešel, nikde dveří nenašel. Jenom malé okénko, co svítilo slunýnko, Kačenčino srdénko. Ach, Kačenko milá má, kam’s ty dary poděla, cos ode mne dostala? 1) »Zlatý obraz na oltář, zlatú sukňu na ornát. Zlatý řeťaz na zvony, aby hlasno zvonily, tvé srdéčko těšily.« Ptám se já tě, má milá, kam’s ten prsten poděla? Zlatý prsten ješče mám, ten já ti, Janičku, dám. Až půjdeš podle moře, vhoď ten prsten do moře, vylej si svoje hoře. Až půjdeš vedle vody, vhoď ten prsten do vody, ať tě hlava nebolí. Neminula hodina, Janka hlava bolela. Neminulo to týdeň, Janka nesú z města ven. Co sis od Boha žádal, to ti Bůh nebeský dal, s Kačenkú odpočívaj.
Objel syneček kolem černý les, nadvandroval si Vanov, pěknou ves. Přijel k Jarošovejm, zatlouk na vrata, vyšla Marjánka sama devátá. Kdo nám to tluče na naše vrata? Ať neotlouká stříbra a zlata. Já jsem tvůj milej z dalekej země, žádám, Marjánko, nocleh u tebe. Ráda, synečku, ráda nocleh dám, v horní komoře, kde sama léhám. Ustlala lože v horní komoře, rozčesávala vlasy, kadeře. Bylo půl noci, koníček řehtal, aj se Jarošů domek otřásal. Marjánka stala, čtvrt ovsa dala, zas polehoučku spat poléhala. Což pak, synečku, což tak tvrdě spíš, že svého koně hlasu neslyšíš? Já svého koně hlasu málo dbám, jen když Marjánku při svém boku mám. Až bude svítat, jejte pryč od nás, a neříkejte, že ste byl u nás. Ale řekněte, že ste koně pás na louce zeleny, v rose studeny.
Byla jedna vdova, patnast dcerek měla. Všecky povdavala, Verunku něchala. Turek se dověděl, hned pro Verušku jel. 1) Za humny seděla, zlatém vyšivala. Slyšela tam hrati, bubny bubnovati. Komu to, maměnko, komu to bubnuju? Tobě to, Verunko, Turci pro tě jedu. Ma mila maměnko, hdě bych se skovala? Skryj se do komory, jsu tam troje dveři. Jak Turci přijeli, všeci je vitali, jenom Verunka ni. Kaj je ma Veruška, ona mne něvita? Jak byla neděla, Veruška umřela. Turek na to nědal, jen Verunky hledal. Šli do prvnich dveři, tam Verunky něni. Šli do druhych dveři, tam Verunky něni. Šli do třetich dveři, tam Verunka leži. Mlada cisarovna, vypravuj se s nami. A Verunku vzali, na kočar ju dali. Jak byla za vraty, volala na braty: Bratřicci rozmili, zůstaňtě tu s Bohem. Ujela půl cesty, volala na sestry: Sestřičky me mile, buďtě vy tu s Bohem. 2) Jak přijeli k dubu: Staň, kočarku, se mnu. A choji lamala, pod kočar chybala. Ma mila Verunko, na co ty to lameš? A to na znameni, že tu Turci jeli. Jak přijeli k mořu: Staň, kočarku, se mnu. Abych se napila z bystreho Dunaja. Něpij to, Verunko, lepši u Turků vinko. Než bych měla vinko piť, volim se utopiť. 3) Do vody skočila, hned se utopila.
[: Ulianka, čistá panna, :] u Dunaja šaty prala. Dojeli tam třé husaři: Pod, Uliško, pojeď s námi. Já bych s vámi ráda jela, dybych tu bratra neměla. Bratra možeš otráviti, možeš s námi předca jeti. Jak bych já ho otrávila? Temu sem sa neučila. Běž do lesa dubového, najdeš hada jedového. Uvař mu ho k snídaníčku, jak rybičku s černú máčkú. Už Janíček z hory jede, malované dřevo veze. Hned mu vrata otvírala, vrané koně vypřáhala. Ulianko, co nového, že vypřaháš koňa mého? Poď, Janíčku, k snídaníčku, máš přichystanú rybičku. Jak ten první kúsek zédl, hned na levé líčko zbledl. Jak ten druhý kúsek zédl, hned na obě líčka zbledl. Jak ten třetí kúsek zédl, hned na celé tělo zbledl. Běž, Uliško, pro pivečko, ať si ovlažím srdečko. Donesla mu lužovice: Pij, Janíčku, pij velice. Běž, Uliško, pro peřinku, nech položím svú hlavěnku. Donesla mu tvrdý kameň: Ostávaj tu s Pánem Bohem. Bojanovské zvony zvoňá, Uliánku drábi hoňá. Ty mutenské zezváňajú, Uliánku doháňajú. A hodonské dozvonily, Uliánku dohonili. Janíčka na krchov nesú, Uliánku kati vezú. Zazdite mia do kamení, nech o mně pěsničky není. Zedníci ju zazdívali, panny pěsničku skládaly. Uliánku už zazdili, panny pěsničku složily. *)
Uliana, krásná panna, také-li by si mě vzala? 1) Ráda bych si tebe vzala, dybych pro bratříčka směla. Umoř bratra, vezmi si mě, budeš míti ščestí ze mně. Jak bych já ho umořila? Dyť sem se to neučila. 2) Di do lesa višňovýho, najdeš hada jedovýho. 3) Uvař mu ho v sladkým mlíce, on ti skoná po hodince. 4) Už bratříček z lesa jede, přeneščasný dříví veze. 5) Hned mu vrata otvírala a koničky odpříhala. Poď, bratřičku, poď k snídaní, máš rybičky přichystaný. 6) Co pak só to za rybičky? Žádná nemá své hlavičky. Hlavičky sem zutínala, sama sem jich posnídala. A dyž první kósek snědl, hnedka jako stěna zbledl. 7) Di, sestřičko, dones vína, už mně mé srdce zemdlívá. 8) Sestřička hned nemeškala, z luže vody mu nabrala. 9) Pi, bratřičku, šak je dobrý, z plnýho sudu nabraný. 10) Dé mně, sestro, dé peřinko, ať položím svó hlavěnko. Donesla mu tvrdé kameň: Spi, bratřičku, tade na něm. 11) Už sem bratra votrávila, tvé srdečko zaslóžila. Dones, milá, tvrdé kameň, já rozdělím srdce na něm. Bratřička sem votrávila, a tebe sem nedostala. 12) Bratřičkovi už zvonijó, Uliánku podpalujó. Bratříčkovi odzvonili, Uliánku podpálili.
A před vraty kameň zlaty, bila leluja; vije vinky z mateřanky švarna divčina. Nědavaj ho synečkovi, un je podvodny, ale ho svaž do šatečka, shoď ho do vody. Voda běži, vinek plyně, už je po kraju; chceš-li ho měť, ma děvečko, ja ho dostanu. Voda běži, vinek tyně do sameho dna, ach, něnis ty, ma děvečko, věnečka hodna.
Nad naším humenkem nade dvorem točí se syneček s vraném koněm. Panenka vyhlídá, vrata mu votvírá: Pojeď honem. Ach, pojeď, pojeď, mé potěšení, potěš mý srdečko zarmócený. Zarmótí ledakdo, potěšit nemá kdo, pojeď honem.
A u Šaratic nade dvorem točí se šuhaj s vraném koněm, panenka je ráda, vrata mu votvírá, pojeď, milé, pojeď honem.
Neščasné nekeré domeček, neščasné nekeré dům! Když sem jel vokolo, srdce mě bolelo, zařehtal můj vrané kůň. Syneček vobjíždží sem a tam, kůň se na vrata spíná; ach, co se to stalo? Co je to nového? Milá mně nevotvírá! Zatoč se, můj vrané koníčku, a objeď třikráte dům; má milá panenka stojí u vokénka, vona mně votevře dvůr.
Pověz mi, děvucho, ežli buděš moja, až moje koničky za vraty něstoja. Bo moje koničky penize koštuju, až mi podkověnek ze zlata něpsuju. Moje podkověnky ze sameho zlata, a tys je, děvucho, přece ledajaka. Ně tak ledajaka, jak se mi nělibiš, davno k jinši chodim, a ty o tym něviš. Chodim ja k děvuše, co ma černe oči, něchodim ja ve dně, ale chodim v noci. »A ty sobě mysliš, že ku tobě zkažu, take gavalery pod koleno važu.«
Už je slunečko nad zachodem, kaj se, ma mila, spolem sberem? Aj, sberem my se mezi vraty, tam se buděme milovači. Aj, za co je to milovani? Dali synečka do vězeni, aj, do vězeni, do čmaveho, dali synečka něvineho.
Vyletěl holoubek ze zlata, letěl až k Novákům na vrata. My sme ho počali chytati, zlaté péřičko trhati. Vyšla panimama: Nechte ho, a to je synečka našeho. Byla je stežčička šlapaná, šla po ní panenka, plakala. Šel za ní syneček, vejskal si, dohonil panenku, stejskal si. Copak si, synečku, stejskáte, snad vy mě v zármutku necháte?1) Přiďte k nám, synečku, v neděli, já vám dám věneček zelený.2) Syneček v neděli nepřišel, zelený věneček opršel. Opršel, opršel, opadal, že mě můj syneček oklamal.3)
Za Ostravu v malovanej tej kamenici tancovaly štyry panny, štyře panici. Jenem jedna ta panenka nětancovala, kera sveho kochanečka na vojně měla. Dětě, tato, tatuličku, za ten novy dvůr, a jesli z tej vojny jedě ten kochanek můj?1) Ach, nejedě, ach, nejedě, ale se něse, od střibra a i od zlata cely se třese.2) Otevřtě mu, tatuličku, široko vrata, ať un sobě něpomatle střibra i zlata. Otevřtě mu, tatuličku, široko dveři, ať un sobě něpomatle to zlate peři. Posteltě mu, tatuličku, bile peřiny, ať un sobe něpomatle šaty střibrny. Postavtě mu, tatuličku, pod nohy3) stolek, ať un sobě něpomatle zlatych podkovek. Postavtě mu, tatuličku, ten stůl červeny, a na ten stůl, tatuličku, obrus taženy. Na ten obrus, tatuličku, taliř točeny, na ten taliř, tatuličku, kaplun pečeny. Sedni dale, můj kochanku, pokravaj sobě, a esli ty němaš noža, pojčam ja tobě. 0, ja se tě, ma panenko, noža něprosim, ani tebe, ma panenko, v srdci něnosim.4)
[: Tulali se mladenci :] po tem luckem kamenci. Tulali se, tulali, ež se k Mlynkem dostali. Ona mete světničku, dcerka stavi stoličku. Poseďte si, mladenci, na červenej stolici. My tu seděť něbudem, vezma dcerku preč půjděm. Mlynkova peče kolače, že se ji dcera vytače. Mlynkova křiči: Kde jdětě, kde mi mu dceru vedětě? Aj, nědaleko přes cestu, veděm k Novakům něvěstu. Novačka křiči: Něch ju tam, ona je pyšna pani k nam. Ona nějida kaše, krup: Jen ty, Františku, masa kup. František křiči: Něněcham, patery vrata rozsekam. A ešče k tomu dverečka, keryma chodi Anička.
A dyž na vůz sedala, na maměnku volala: Maměnko ma, nědajtě mne vzať. Jeď už enem, dceruško, už je toho malučko, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. A dyž na vůz sedala, na tatička volala: Tatičku můj, nědajtě mne vzat. Jeď už edem, dceruško, už je toho malučko, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Dyž vyjela za vrata, zavolala na brata: Bratřičku můj, nědaj mne brať. Jeď už edem, sestřičko, už je toho malučko, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Když vyjela na cestu, zavolala na sestru: Sestřičko ma, nědaj mne brať. Jeď už edem, sestřičko, už je toho malučko, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Trefiš tamo na otce jako na trni, pchače, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Trefiš tamo na mamku jak na horucu plaňku; jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Trefiš tamo na bratry jako na vysoke Tatry; jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Trefiš tamo na sestry jak na pekelne čerty; jeď edem, jeď, chtělas ho měť.
Juž ju vezó od maměnky ze vrat, pěkně vám děkujem, maměnko, nastokrát. Otvíréte dvoje nový vrata, vezem vám nevěstu ze samýho zlata.
Za horama, za tém černém lesem, nevěděla má maměnka, kde sem. Kdyby o mně maměnka věděla, veřím silně, že by pro mně jela. A jela by šesti plesnivéma, pro synečka taky takovéma. Dobró noc vám, vážanščí mládenci, co ste beli moji tanečníci. Dobró noc vám, vážanšký panenke, co ste byle moje kamarádke. Dobró noc vám, maměnčine kráv, co sem já vám nosívala tráve. Votvíréte, rodičové, vrata, vezeme vám plnó fůro zlata.
Dřime se mi, dřime, ba i se mi spač chce, něřekla mi jeho matka: Nevěsto, uklaď se. Ale ona řekla: Nevěstečko moja, nažni travy, vydoj kravy, vyžeň jich do pola. Ja krav něvyženu, bo jich něnahnala, bo ja při svojej mačičce do rana lehala! Do rana’s lehala, dys uboha byla, směla si ty se to vydať za mojeho syna? A vyšla do sině, oblela se sluzmi: Nemušu ja tu zavazač pod vašimi dveřmi. Ončič vyšel za ňu, utřel ji to ličko: Což tak plačeš, lamentuješ, ty moja ženičko? Vyšla přede vrata, chyčila se plota: A čijam ja teraz je, uboha sirota. A čija bys byla? Dy jsi ene moja, viš, dychmy se slubovali, minul roček včera.
Daj mi, Bože, daj mi do tech vanoc dobyć, nebudu už moje nožky po tej Bělej chodić. Až ja půjdu z Bělej, otevřu si vrata, s Panem Bohem tady buďzcě, vy bělské dzěvčata. Až ja půjdu z Bělej, budzě větr fukać, budzě na mne švarne dzěvče z okenečka kukać. Až ja půjdu z Bělej, budzě sivy mrazek, budzě o mne plakac dzěvče švarne jak obrazek. Až ja půjdu z Bělej, udzělam kolečko, s Panem Bohem tu ostavej, moja galanečko.
Šuo děvčatko žito žat k zelenému háju, nadešeu ho mládenec, zalubiuo sa mu. Poď, ty dívča, suúžit k nám, k temu mému pánu, nebudeš nic děuávat, enom pásat pávů. Já bych šua k vám suúžiti, máte ťažké vrata, nemohuy by chodívat za mnú pachouata.1)
Ještě jednou na rozchodnou touto stezčičkou si pospíším; co mně řekne tvůj tatínek, jeho slova vyslyším. Řekne-li mně: Můj synečku, darmo říkáš o mé dítě; zatočím se na koníčku, s Pánem Bohem tu buďte. Děvče pro pláč nemluvilo, podalo mně pravou ručičku: Dyž to jinač byt nemůže, s Pánem Bohem, synečku. Dyby vrata mluvit mohly, u kterejch sme spolu stávali, ony by vám pověděly, jak sme se milovali. Dyby stezka mluvit mohla, po které sme spolu chodili, ona by vám pověděla, jak jsme se milovali. Tamhle jedou dva husaři, mají oba koně sedlaný: Sedlejte mně koně mého a já pojedu s vámi. A jak na koníčka skočil, bílým šátkem sobě zatočil: S Pánem Bohem, moje milá, pěkně se ti poroučím.
[: Na tom našem dvoře to sú vrata, Bože. Pěkně malované, hledět na ně može. Kdo ich namaloval, barvy nešanoval. Maloval ich malíř, učený tovaryš. Vymaloval na nich, štvero koní vraných. Vymaloval ešče černojoké děvče. Vymaloval také dva chlapce jednaké.
Dals mně to, Matúšku, dals mně to za dary! Prstýnek mosazný za štyry krajcary. Mosazný prstýnek, olověnú krúžku, lahko sa ti vráťá ty dary, Matúšku.
Mámo, mámo, hosti jedó: Janek jede na teleti, Chlupač jede na praseti a můj milý na vraném koni. Mámo, mámo, co jim dáme jest? Jankovi dáme masiska,1) Chlupačovi kus kostiska,2) mému milému dobré pečeně.3) Mámo, mámo, co jim dáme pit? Jankovi dáme piviska a Chlupačovi vodiska, mému milému dobrého vína. Mámo, mámo, kam jim ustelem? Chlupačovi pod lavicu a Jankovi na lavicu, mému milému na zlaté lože. Mámo, mámo, čím jich zakryjem? Janka zakryjem halinó4) a Chlupatého pruždinó,5) mého milého pěknó peřinó.6) Mámko, mámko, kam jich vyvedem? Janka vyvedem za vrata7) a Chlupatého pod vrata,8) mého milého až k svýmu domu.9)
[: Plače kočka celý den, :] [: kde se její kocúr děl. :] Plačú s ňú aj koťata, kde se poděl náš tata! On tam leží za ploty, ocásek má uťatý. Jak se kočka zvěděla, hned za vrata běžela, kúřit, mastit hledala. Jak počala kúřiti, on se začal šknuřiti. Jak začala mazati, kocúr skočil na koty a přeskočil tři ploty. Kdes, kocúrku, kdes býval, žes ty doma nebýval? Chodil sem po komorách, zastal mě tam hospodár. Ten mě dobil velice, zedral na mě tři biče. Dyž třetí bič dotrhal, ešče sekyry hledal. Jak sekyrku popadl, hned ocásek odpadl. Vyhodil mě za vrata, tam mě našly koťata.
Naš pán néni doma, ani naša paní, jele se do Brna pro drahý koření, vrata votevřený, mečem založený, kdo se toho dotkne, hned mu hlavo hotne. Pojete, pojete.
A před rájem, rájem, před rájskymi vraty, a před rájem, rájem, Bože milý, před rájskými vraty.1) Stojí tě tam, stojí cypris malé dřevo. A pod tým cyprisem pěkný stůl okrúhlý. Za tým stolem sedí Pán Bůh s apoštoly. A za něma stojí překrásný mládenec. A za tým mládencem překrásná panenka. Zeptaj se jich, Petře, co oni žádají? A oni žádají svatého sobáše. Sobaš ty jich, Petře, a já jich požehnám. A co Pán Bůh slúčí,2) žádný nerozlúčí.3) Leda ryl, motyka, co sa zemi týká.