vrátit

Displaying 1 - 80 of 80
Ej Jurenko, Jurenko, vráť že ne to pérenko
Vrať se, šohaj, vrať se ke mně, potěš sumutné srdce ve mně
Když se naš Pan Ježiš narodzil, hvězdy, měsic zazrak vyvodzil. Jak se dovědzěl Herodes kral, všecky male dzitky pobic dal. Jozef s Mariu to slyšali, hned s dzicjatkem preč ucikali. Našli chlopka v poli žito sjać: Vrač se pro srp, hodzi se už žać. Račil mi Bůh mily ščesci dać, dnes sem sel a možu dnes i zać. Když se toho žide zvědzěli, za Pannu Marii běželi. Nadešli tam chlopka, žito žal, svate pěsničky při tom zpival. Něvidzěls-li panny iducej, co nesla dzěcjatko na ruce? Dy sem ja to žito rozsival, překrasnu sem pannu uhlidal. O, ty chlopku, chlopku šaleny, ty jsi to žitečko sel vloni. Vracmy se, židove, do města, bo tu nešla taka něvěsta.
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)
[:Na mšu svatú zvonijú, :] [: panenky se strojijú. :] Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila.1) Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla. Tři růžečky utrhla, tři věnečky uvila. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatú zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám.2) Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. — Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenicám přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hřišní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Ponýprv se napila, modrý plamen pustila. Po druhé se napila, červený plamen pustila. Po třetí se napila, bílý plamýnek pustila. Otevřte okynečko, ať si ochladím srdýčko. »Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.« Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala; kam sem se smutná dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati.
[: Náš stařiček sobě vzdychá, :] hříšná duše se v něm leká. Nelekaj se, duše milá, juž si se tu dost nabyla. Duše z těla vyletěla, na zelenú lúku sedla.1) A tam sobě naříkala, až se lúka rozléhala.2) Přiletěl k ní anděl Boží: Co naříkáš, hříšná duše? Kterak nemám naříkati, dyž se nemám kam poděti. Chyť se, duše, mého křídla, poletíme v rájské sídla.3) A jak k rájským dvéřím přišli, na ty dvéře zabúřili.4) Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to tam anděl Boží, za ním hříšná duše stojí. Mého anděla sem pusťte, hříšné duši pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírú, kady hříšní do pekla jdú. Šla dušička plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Co naříkáš, hříšná duše? A jak nemám naříkati, dy se nevím kam poděti! Vrať se, duše, vrať se se mnú, přimluvím se k mému synu.5) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohlednite, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, za ňú stojí duše hříšná. Mú matičku mně sem pusťte, duši hříšné odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím, nedávala ona chudým. Do kostela nechodila, na ofěry nedávala. Pátečky se nepostila a svátečky nesvětila. Podej, duše, svého prsta, povedu tě do očistca. Duše prsta podávala, po pás v smole zostávala. Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti, potom do nebeské slasti.6) Duse ruky podávala, celá ve smole zůstala. Podej, duše, pravé ruky, vyvedu tě z těžké muky. Duše ruky podávala, k živému Bohu volala. Chyť se, duše, mého prstu, přivedu tě k Pánu Kristu.7) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, a za ňú zas hříšnice ta. Mú matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím. Už ona dost podstúpila, v očistcových mukách byla. Poď, dušičko vyvolená, drahú krví vykupená. Poď, dušičko, večeřati, budeš s námi přebývati. Pane Bože, budiž chvála, do nebe sem se dostala.
[:Byla cesta ušlapaná :] od samého Krista Pána.1) Kráčely po ní dvě duše, za něma velká hříšnice. Když k nebeským dveřom přišly, hned na dveře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tlučou to, pane, dvě duše, za něma velká hříšnice. Ty dvě duše mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Ukažte jí cestu dolů, kady hříšní do pekla jdou. Šla od nebe plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Odkad kráčíš, hříšná duše? Kráčím, matičko, od nebe, nemám přímluvčí jak tebe. Vrať se se mnou, hříšná duše, poprosím za tě Ježíše. Když k nebeským dvéřem přišly, zas na dvéře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tluče tam, pane, matka tvá, a za ní zas hříšnice ta. Mou matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtud kažte. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Optej se jí, matko milá, kolik svátků osvětila. Kolik chudých obživila, kolik pátků se postila. Já sem svátků nesvětila, ani pátků nepostila; almužny jen troník dala. Ten troníČek malý peníz, ten ti do nebe spomůž.2)
[: O tom svatem Valentině, :] [: pěkna slava o něm slyně. :] Že na světě tak krasny byl, dřevolivnu podobny byl. Panny se ho zakochaly, pěkne dary jemu slaly. A on prosil Boha sveho, by mu změnil krasu jeho. A Pan Bůh ho v tom uslyšel, Valentinek knězstvi došel. Jak prvšu mšu svatu služil, přetěžky ho vřed obrazil. Hazalo nim po kostele od oltařa ež ku stěně. Panny se ho odkochaly, pěkne dary odebraly. Prosil Boha přemileho, by mu vratil zdravi jeho. A Pan Bůh ho hned uslyšel, Valentinek zdravi došel. Ešče ho tak obdaroval, aby lidi ozdravoval. Valentinku, popros za nas, by byl Pan Bůh laskav na nas. Amen, amen, tak nám Bůh daj, by smy přišli v nebesky raj.
Vandroval jest člověk hříšný, [:z toho světa zarmúcený. :] Potkala ho milosť Boží, plná nebeského zboží. Kam putuješ, můj člověče, proč naříkaš pořád hořce? Putuju od světa zlého, není na něm nic dobrého. »Neschyluj se z cesty pravé, ať tě svět ten nezavede.« Svět mu toho hned zbraňoval, aby dále nevandroval. Vrať se se mnú k své radosti, nezarmucuj své mladosti.1) A já se s tebú nevrátím, radši se k Bohu obrátím. Sliboval jsem Bohu svému, že půjdu na službu k němu. On mne přijme, živiť bude, za službu mně platiť bude. Sliboval jsem, nepřišel sem, Pane Bože, prohřešil jsem!
Ovečko ztracená, celá zarmoucená! Sem ke mně pospíchej, nic se neostýchej. *Ach, já nesmím k tobě, stydím se v té době, těžce sem shřešila, tvou lásku ztratila.* Pastvou tě nakrmím, svým tělem nasytím, navrať se brzičko, ztracená ovečko! »Ráda bych šla blíže, nedá hříchů tíže. Podvést sem se dala, na tebe nedbala.* Tys drahý poklad můj a já sem pastýř tvůj. Bok tobě odvírám a v stráž tě zavírám. Ruce roztahuji, sebe obětuji; přijmu tě na milost, odpustím ti vši zlost. »Ach, já omámená, ovečka ztracená! Hle, zdaleka stojím, vrátiti se bojím.* Neboj se, spanilá, pojď ke mně, rozmilá, vstaň, ó, vstaň od země a obrať se ke mně. Hleď, jak já pro tebe opustil sem nebe. Pojď tedy brzičko, ztracená ovečko. »0, pastýři milý, miláčku spanilý! Slyším tvé volání, již činím pokání. Prosím v truchlivosti, odpusť mně mé zlosti! A již mne ozdravuj, neb jsi ty lékař můj. Byla sem vyhnaná a hříchům prodaná, hynula sem cele, na duši, na těle. Již činím pokání, uděl smilování! Přijmi navrácenou, ovečku ztracenou.« O, vítej, ztracená, vítej, opuštěná! Vítej, holubičko, vítej, má ovečko! Hlavu nakloňuji, v lásce se skloňuji, polib mne, dušičko, ztracená ovečko.
Moja mamuličko, já bych vandrovala s tym švarným šohajkem do cuzeho kraja. Vandruj že, dceřičko, bys tam co skurala, by si se mi věcej dceričku nězvala. Jak přivandrovali ku černemu lesu: Vrać že se, Kačenko, ešče maš dosć času. Jak přivandrovali na ty bile pisky: Odpočiň, Kačenko, bo cě bolu nožky. Jak přivandrovali k Pasečnemu dvoru, sedla si Kačenka na bilem kameňu. Co voliš, Kačenko, přez ten Dunaj plynuť, a mižli, Kačenko, v mojich rukách zhynúť? A volim ja, volím přez ten Dunaj plynuť, mižli, ty zradco, v tvojich rukách zhynuť. Chycil un ju, chycil za oba vrkočky, a vřucil un ju v ten Dunaj hlubočky. Zostal ji fěrtošek viseti na kole, obracil se zradce, přecjal ho na dvoje. Plyň že ty, fěrtušku, za tu moju paňu, bo juž moje oči něchcu hleděć na ňu. Moje bile nožky sahajcě pisečku, moje bile ručky chytajcě se břežku. A jak přeplynula, sedla na kameni, rozpuścila vlasky po pravem rameni. Moje černe vlasky, coch se naplakala, svojeho milého přec sem nědostala.
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.
Od pondělí na úterý [: byl Heřmánek zarmúcený. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu v klíně jabka. Můj synáčku, kam pojedeš, že své vrané koně češeš? Já pojedu pro svú milú, pro nevěstu roztomilú. Já si musím pro ňu jeti, dybych měl život ztratiti. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 1) Když na lúku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmánka postřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmanka zastřelili. 2) »A jední sa se mnú vraťte, a jední mně pro ňu jeďte.« A jední sa s ním vrátili, a jední mu pro ňu jeli. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 3) »Všecky hosti tady vidím, jenom ženicha nevidím. Kde je, kde je můj Heřmánek, že on sám pro mne nejede?« Tvůj Heřmánek doma zůstal, hodným hostom stoly chystal. Jak živa sem neviděla, aby ženich zůstal doma. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, krev červenú tam spatřili. Ptám sa já ťa, družičko má, z čeho je tá krév červená? Zabili sme tu jelena, z toho je tá krév červená. Když za humna přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, komu to tak pěkně zvoňá?« Umřelo tam pacholátko, jemu to tak pěkně zvoňá. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek ve sklepě je, hodným hostom víno leje. Jak živa sem neviděla, co by ženich ve sklepě byl, hodným hosťom víno točil. Když za stoly posedali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek v komoře je, leží v malovanej truhle. 4) Štyry stoly přeskočila, na pátém se zatočila, hned do komory skočila. 5) Dva zlaté nože nalezla, jeden bodla v pravém boce, druhý bodla proti srdce. 6) Ulomte chvojku zelenú, přikryjte tu krév nevinnú. Ať na ňu vrany nekvačú, černé oči ať neplačú. Na druhý deň matka její přijela tam s peřinami. »Všecky hostě tady vidím, enom svěj dcery nevidím.* Vaša dcera je v komoře, stele pěkné bílé lože. Jak pak by ho, smutná, stlala, dyž tady peřin neměla? A ležá tam milá s milým, jsú přikrytí rozmarýnem.
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude. Já bych taky jela, dybych koňa měla, koníčka vraného, pěkně sedlaného, sedla bych na něho. Co bys tam, má milá, co bys tam dělala? »U Dunaje stála, košulenky prala, to bych tam dělala.« 1) Kde bys je, má milá, kde bys je máchala? U Dunaje kameň, stála bych já na něm, tam bych je máchala. Kde bys je, má milá, kde bys je sušila? Na zelených lókách, na hedbávných šňůrkách, tam bych je sušila. 2) Kde bys je, má milá, kde bys je válela? V císarské komoře, só tam vále dvoje, tam bych je válela. 3) Vrať se, milá, domů, já tam sám pojedu, až mine sedum let, potom si tě vezmu. 4) Počkám já sedum let, šak nepomine svět, milé z vojny přijde a on si mě vezme, bude-li Pán Bůh chtět. Sedum let dochází, můj milé nejede. Ach, Bože, rozbože, kdy pak mně přijede! 5) Sedum let už došlo, milého neslyším, ach, Bože, rozbože, ach, já se oběsím. Já se neoběsím, radši se utopím, svoje mladé tělo po Dunaji pustím. K Dunaji běžela, Dunaje se ptala: Jsi-li tak hluboká, jak su já vysoká, bych do tě skočila? Rodičové milí, já se s vama lóčím, bratrové a sestry, Bohu vás poróčím. Její bilé nohy do písku sahaly, 6) její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé vlasy po vodě plovaly, její černé oči k nebi se zdvihaly. Sedum let minulo, milé z vojny jede. Což jeho vrané kůň pod ňém tak smutně jde. Co pak, můj koníčku, co pak tak smutno jdeš? Zda-li mého těla unésti nemůžeš? Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá, kerá se pro tebe včerá utopila. Hned s koníčka slezl, kord do něho vrazil, do svého srdečka z pistole vystřelil. 7) Už só vobá mrtví, pochovat jich dejte, z rozmarýnu věnec na hrob jim posaďte. Z rozmarýnu věnec bílým kvítkem kvete; nenašli se spolu ti milí na světě.
Kúpala se milá v mořu, pásla volečky ve zbožu. Jede synek, z pola jede, zajal volky, dom ich vede. Jak se milá dověděla, hned pro volečky běžela. Vrať mně, synku, vrať mně volky, dám ti za ně tři tolarky. Vrátím já ti tvé volečky, připovíš-li mně ručičky. A můj milý šuhajíčku, připovídám tobě ručku.
Měla sem synečka jako rozmarýnek, vzala mně ho voda, když kvetl barvínek. Dyž barvínek kvetl, levandula zrála, vzala mi ho voda, voděnka z Dunaja. 1) Já půjdu k Dunaju, budu volat hlasem: Voděnko dunajská, navrať 2) mně ho zas ven. Já ti ho navrátím, 3) ale ne živého, zabolí tě srdce, 4) pohlídna na něho. 5)
Já jsem jednó doma nebyl, stala se mně škoda, měl sem pannu namluvenó, vzala mně ju voda. Půjdu, půjdu do kláštera, budu prosit Boha, aby mně jí navrátila ta studená voda. Vodo, voděnko studená, navrať mně mó miló, ešli mně jí nenavrátíš, namluvím si jinó.
Měla sem synečka, bylo mu Martinek, vzala mně ho voda, když kvetl barvínek. Zastav se, voděnko, na slavkovských polích, vyhoď mně Martinka na zelený trávník. Já se nezastavím, já jsu voda prudká, co jednó zachvátím, více nenavrátím.
[: Šla Kača pro vodu k bílému Dunaju, :] [: postřetla tam Turky, podala jim ruky. :] Hned domů běžala, rukama čapkala. Bože milý dobrý, co sem udělala? Psaní za psaním šlo, až Kačenky došlo. Tatínek čte psaní celý zarmúcený. Tatíčku můj milý, co vy to četete, že nad tím plačete? A jak nemám plakat, dyž tě mám Turku dat? Turku škaredému, pohanu čírému. Turkova nebudu, radši z náhla umřu. Dajte truhlu dělat, dyž pojede Turek, já budu umírat. Nahoru vyběhla, okénkem vyhledla. Kavky-li letíja, či Turci běžíja? Kavky neletíja, než Turci běžíja. Turek na dvůr jede, běžte mu otvírat. A ja budu sama v komoře umírat. Do komory vběhla a do truhly lehla. Turek s koňa skočil, do světnice vkročil. Dař Pán Bůh, máti má! Co dělá Kače má, že mne tu nevítá? Kačenka umřela, jak byla neděla. A tam ona leží, u tych bočních dvéří. Turek na to nedal, jen Kačenky hledal. Šli do prvních dvéří, tam Kačenky néní. Šli do druhých dvéří, tam Kačenky néní. Šli do třetích dvéří, tam Kačenka leží. *) Tak celá červená, jak by živá byla. Zlatý pás odpásal, Kačenku opásal. Zlatý prstének sňal, na její prst ho dal. Na krk její bílý dal drahé gorály. Dal jí truhlu dělat z samého bramoru: Tu máš, má panenko, tu máš svú komoru. Dal jí zvonit hrany na patery strany, až se rozlíhalo po Tureckej zemi. Turek z brány jede, milá z komory jde. Sprovoď tě Kristus Pán do tureckej země, abys sa nevrátil jak si živ už ke mně!
Zdál se mi této noci sen, že můj milý ke mně přišel. 1) Já se probudím, nic není, jen mého srdce soužení. 2) Mám já poslíčka tajného, co mně pude pro milého. Pospěš, poslíčku, jako pták, pozdrav milého na stokrát. Poslíček k hradu přibíhá, můj milý se z okna dívá: Vrať se, poslíčku, vrať domů, že tam dnes jíti nemohu. Až zítra, skoro raníčko, dříve než vyjde slunéčko. Slunéčko z hory vychází, můj milý se nenachází. Ach, milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě. Koníček pod ním laškuje, mé srdečko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Zvučte, hrany, na vše strany, umřelo mé potěšení. Jednoho sem milovala, toho sem smutná pozbyla. Umřel mně z vonné růže květ, mrzí mě cely šírý svět.
Ach, Bože, můj Bože, v zelenej oboře! Ešče můj kochanek něsnidal; ty moje kochani, zaněs mu snidani, ene mi s nim něgadaj. Kerak nemam gadač, dy mi něchce snidač, ach, mamuličko vy moji? Postav to za záhon a navrać se do dom, aj, dcerušničko ty moja. Ešče něsvita, maci se ji pytá: Kaj’s, dcerko, věnek podzěla? Hoja, ene hoja, mamuličko moja, Janičkovi jsem ho dala. Bala se mamičky, pošla na kvitečky, do ohradečka svojiho; co jeden urvala, to ji opadaly do listečka jedneho.
[: Dej mi, panenko, rozmarýnu, :] [: ať pod okénkem nezahynu. :] Nasela sem ho záhoneček, vyvila sem ho na věneček.*) Nasela sem ho ešče druhý, vykutaly ho vaše kúry. Nasela sem si ešče třetí, vytrhaly ho vaše děti. Počkej, synečku, u našich vrat, až nám rozkvete karafiát. Karafiát a boží dřevce, měla sem synka, už mě nechce.
[: Vinku, vinku polejovy, :] jak mne pod nim hlava boli! Hlava boli, srdce tuži, že můj mily jinši služi. JinŠi služi, ba i budě, ež mne zaňho haňba budě. Sednul za stůl a zaplakal: Vrať mi, mila, co sem ti dal. Vrať mi, mila, co je meho, ja ti vratim, co je tveho. Vrať mi, mily, můj věneček, ja ti vratim prsteneček.
Chodila po roli, trhala kúkoli, aj tu dobromysel, co by šohaj přišel. Chodila po hájku, trhala polajku, trhala, volala: Poď ke mně, šohajku. Ešče si natrhám toho návratníčku: Navrať sa mně, navrať, švarný šohajíčku. Milovali sme sa jak dvě holuběnky, vodívali sme sa spolu za ručenky. Milovali sme sa jako dva holubi, včil sa mně, synečku, tvá láska nelúbí.
[: Maličké jsem ščestí míval, :] dyž jsem za milou chodíval. Měl jsem ščestí a neščestí, potkalo mě děvče hezký. Potkalo mě, neznalo mě, zajda za mne, volalo mě. »Vrať mně, milý, co je mého, já ti vrátím, co je tvého. Vrať mně, milý, můj šáteček, já ti vrátím prsténeček.« Malé sobě pole zajdu, hezké děvče sobě najdu. Hezké děvče černooké, nemalé a nevysoké.
Mé srdečko bolavé je těžké jako kameň, mého milého slova, ty mně ležijó na něm. Mého milého slova, mého milého řeči, a dyť on mně sliboval hory, doly a lesy. Ten prstýnek, cos mně dal, ten já ti z lásky vrátím, pro tebe, můj synečku, srdýčka nezarmótím. Ten šáteček ode mne, ten sobě dobře schové, na mne nezapominé, žes bévával můj milé.
Strofa 2. Neřechtej, můj vraný koničku, objedeš třikrát ten dům, bude-li má milá ke mně tak upřímná, otevře jejichý dvůr. Strofa 4. Obrať se, můj vraný koničku, pojedeš do pola pryč. S Bohem buď, má milá, Nanynko fortelná, nespatříš mě tady víc. Strofa 5. A dyž sem kus do pola odjel, posla za mnó poslala: Navrať se, můj milý, synečku rozmilý, já juž sem votevřela.
Strofa 2. Neřechtej, můj vraný koničku, objedeš třikrát ten dům, bude-li má milá ke mně tak upřímná, otevře jejichý dvůr. Strofa 4. Obrať se, můj vraný koničku, pojedeš do pola pryč. S Bohem buď, má milá, Nanynko fortelná, nespatříš mě tady víc. Strofa 5. A dyž sem kus do pola odjel, posla za mnó poslala: Navrať se, můj milý, synečku rozmilý, já juž sem votevřela.
Oči, černe oči, jak černa mrakava, [: poviz mi, děvečko, :] o keho’s plakala? A ja sem plakala, synečku, o tebe, stal si pod okenkem, pršelo na tebe. Pršely na tebe velke krapě dešča, něnadala sem se takoveho ščesťa. Něnadala sem se, ani se něnadam, že by se mi vratil starodavny galan. Un se něnavrati, un se na mne hněva, že sem s jinym stala, slovečko mluvila. A un sobě myslil, že sem mu slibila; a to něni slibiť, slovečko promluviť.
Pod hájíčkem zelená sa oves; enom ty mně, má panenko, pověz. Jak já tobě, synku, mám pověděť, dyž tvé oči nechcú na mňa hleděť? Pod hajíčkem zelená sa víčka, jak odvykne děvča šohajíčka? Ja, odvykne, ale nevím, jak pak, bude chodiť pod okénko plakať. Pod okénko podle súsedovo, až uslyší slovo synečkovo. »Ne také sem kavalíry měla, na všecky sem brzo zapomněla.« A í na ťa, synku, zapomenu, půjdu podle, na ťa nepohlednu. Ztratila sem vyšívaný šátek, na něm bylo devadesát lásek. Škoda tebe, vyšívaný šátku, ztratila sem od synečka lásku. Už já lásky tejto nenabudu, dokad mia ty nožky nosiť budú. A už sa ta láska nenavrátí, co sa Morava dokola obrátí.
[: Proti faře mostek, :] [: kolébá se; :] pod ním jatelinka zelená se. Jatelinka drobná nekosená; už je má panenka odvedená. Kdo mně ju odvedl, nech si ju má, nech ju jen přede mnú neobjímá.1) Dyby ju přede mnú objímali, těžké by mně srdce udělali. Před naše je mostek, prohýbá se; teče tam vodinka, nestaví se. Dyby se ta voda stavovala, také by panenka se vrátila; ale že ta voda nestaví se, ani má panenka nevrátí se.
Před te naše dolinečka; neviděla sem synečka [: ani včerá, ani dnes, :] ujel za štymberské les. Ujel milé do Jevička, vzal mně klíče vod srdýčka, ach, Bože můj, Bože můj, kdypak přijde synek můj!1) Ujel za slezský hranice, vzal mně vod srdýčka klíče; vzal vod mýho, vod svýho, nenechal mně žádnýho. Vrať se, milé, vod Jevička, vrať mně klíče vod srdýčka, vrať vod mýho, vod svýho, vrať aspoň vod jedneho.
Studená rosenka, [: tej noci padala; :] já sem šohajovi dvírka odvírala. Otvírala jsem jich na spodní rygliček. Já sem se dívala, jde-li šohajíček? Šohajíček nejde, chlapci u vrat stáli. Když k nám šel šohajek, snad ho rozehnali.
[: Ta naša lavečka, aj, už sa polámala, :] [: co sem se synečkem, :] [: aj, na ní sedávala. :] Byla to lavečka z dřeva olšového, byl ten můj syneček srdenka falešného. Ta naša lavečka na dvě sa rozdělila, že naše srdenka obě dvě rozlúčila. Ty naša lavečko, zrůstni sa mi ešče, starodávný galán, navrať sa mi ešče.
[: Za našimi humny vika něsečena, :] [: stoji tam děvucha cela uplakana. :] Od velkeho žalu sluze ji kapaju, na bilym kamenu důlky vybijaju. Kdož je ji přičina? Bobrovsči pacholci, že s nimi pasala na hradiskoch volky. Može jich pasć, može, ale věděć jako, može jich odhaňać od lesa daleko. Ej, odehnala jich až na třeći pole, a un za ňu volal: Vrać se, srdce moje. A ja se něvraćim, bo němam ku komu, ztracila sem lasku k svojemu milemu. Ztracila sem lasku, juž ji něnabudu, juž ji něnabudu, pokud živa budu.
Už sa fašaň krátí, už sa nenavrátí, staré dívky lajú, že sa nevydajú. Hlubočí, hlubočí, tam sa voda točí, kdo frajera nemá, nech tam do ní skočí. Já frajira nemám, já do ní neskočím, radši si fěrtušek dokola obtočím. Už sa mně to stalo, co sa mně mělo stat, zabili synečka, co sa mně měl dostat.
Pověz mně, synečku, jestli si mě vezmeš, a jesli nevezmeš, vrať zelený věnec. Já si tě nevezmu, věnec ti nevrátím, radši ti, má milá, dukáty zaplatím. Dybys mně zaplatil jak na trnce trnek, ty mně nezaplatíš můj zelený vínek. Dybys mně zaplatil jak na hrušce listí, ty mně nezaplatíš té mé poctivosti. Zpomeň si, synečku, na přísahu svoju, jak si mně přisahal drža ruku moju. Mělas ty, má milá, na přísahu nedat, mělas ty, má milá, poctivosť zachovat. Podívej se, milá, na tú suchú lindu, až se rozzelená, teprv k tobě přindu! Podívej se, milá, na tú suchú březu, až se rozzelená, teprv si tě vezmu.
A na onych horach seje Janiček hrach, jeho nejmilejši navraca k němu krav.
A na onych horach seje Janiček hrach, jeho najmilejši navraca k němu krav.1) Jak ich navratila, pod jaborek sedla, pod jaborek sedla, žalostně plakala.2) Přišeltě k ni mily a sednul vedle ni: Co plačeš, nařičeš, moje potěšeni?3) A jak němam plakať a němam nařikať, lebo mně sobě vem, lebo mi vinek vrať. Ja si tě nevezmu, vinka ti něvratim, radši ti, děvečko, poctivě zaplatim. Dokulal, dokulal, tolary po stole:4) Pohledni, děvečko, esli maš za svoje.5) Abys mi načital jak maku 6) drobneho, ty mi nězaplatiš vinku zeleneho. Abys mi načital, jak je v rybě kosti,7) ty mi nězaplatiš moji poctivosti. Už ten můj vineček dolů vodu plyně, už moja poctivosť na věky zahyně. Můj zeleny vinek po Dunaju skače, a moja poctivosť v koliběnce plače. Choť bych se najedla kořenu paprati, moja poctivosť se vice něnavrati. Šifaři, šifaři, na šify sedajtě, můj zeleny vinek po moři chytajtě.8) Abysmy zapřahli tři sta vranych koni, už tveho věnečka žaden nědohoni. Volaři, volaři, kdě ste ovce pasli, ztratila sem věnec, ktery ste ho našli? My sme ho něchytli, ale smy viděli, našli ho šifaři, ale něbyl cely.9) Tvůj vinek zeleny, ten se ti proměni, tak, jak by uhazel do vody kameni. Ten kameň ve vodě v povod se obrati, tvůj vinek zeleny vic se něnavrati.
Na janovskych polach seje syneček hrach, [: galanečka jeho navraca k němu krav. :]
Na janovskych polach seje syneček hrach, [: galanečka jeho navraca k němu1) krav. :] Un navracil koni a sednul vedle ni: O co tež ty plačeš, moje pocěšeni?2) Ja plaču, lutuju věnka zeleneho, že sem ho pozbyla pro tebě sameho. Něplač, něnařikej, utři sobě oči, ać se ci srdečko přes půl nerozskoči. Vedla sobě, vedla jako samajedna, z vysoke stoličky na nizučku sedla. Vybirala sobě mezi mladencami jako lesny ptaček mezi malinami. Vybirala sobě, jež sobě přebrala, jež tu najkyslejšu malinu dostala.
Haničko, hubičko, dé trošku červenéch jabliček z fěrtošku. Kdes ty jabka natrhala? V zeleným hájičku na stromečku. Ty včil miluješ jiný chlapce, já už vím, že mě nemáš v lásce. Jen povídé, nezapíré, dyž nésem tvůj milé, prsteň mně dé. Co se mám pro milýho trápit? Volím já jemu prsteň vrátit. Já ho vrátím, já mu ho dám, za jedneho chlapca deset jich mám. Měla sem milýho, už nemám, kerak jinýho zas vydělám? Jinýho mně bude snadně; zatřasu višinkó, on mně spadne.
Vrať mi, milá, vrať mi ten dar, co jsem ti na památku dal! Vrať mi, milá, prstýnek, je v něm zlatý kamýnek. Než bych ti ho, synku, dala, radši bych ho roztřískala, vhodila do Dunaje, tam ho žádný nenajde.
[: Vrať sa, šohaj, vrať sa ke mně, :] potěš smutné srdce ve mně. Vrať sa, šohaj, vrať od vody, vrať mně klúče od slobody. Od slobody, od panenskej, od vůličky materinskej. Má maměnka dost dobrá je a ona mně pro tě laje.
Vstavajcě, panici, a šmarujcě biče, pojedzěme rano do lesa. [: Narubeme růždža drobneho, :] uhradzime zahradku z něho. O, poznać to, poznać šelmu takoveho, co se un dzěvuchy něvaži. Odbere ji cnotu i jeji ochotu, falešně se ku ni položi. Uhryze ji ličko jako pes, potym se ji, šelma, zapře preč, potym se ji, šelma, něvezme. Něbojí se, šelma, ani Pana Boha, člověka ve svěcě žadneho. Oh, dy se něbojiš žadneho, boj se aby Boha sameho, navrać panně cnotu, cos ji vzal. Bo u panny cnota jako kula zlata, třa ji nad dyamant šanovać; u pacholka viara jako u psa para. nětřa ci ho bylo nocovać. Ale ses ho bala rozhněvać, volilas mu věnek darovać, na koho maš teraz nařikać?!
Zhůru stežka: dolů druhá, rozlučme se spolu, milá! Jaké naše rozlóčení, dyž sme spolu naučení!1) Vrať mně, milá, co je mého, já ti vrátím, co je tvého. Vrať mně, milá, prsténeček, já ti vrátím tvůj šáteček. Prsténeček, zlaté očko, s Pánem Bohem, má děvečko.
Za naše homne pse ščekají, [: vendi tam, Andulko, co tam mají. :] Andulka vešla s kamarádkó, stál on tam Janíček za zahrádkó. Vrať mně, Andulko, bílé šátek, šak jož naša láska jde nazpátek. Te mně, Janičko, můj červené, a dež te nebodeš, bode jiné.
Zdálo sa mi [: té noci, :] v posteli ležící; že můj milý [: vandruje :] [: k uherské hranici. :] Ach, vandruje, vandruje, už sa nenavrátí; ach, kdo už mně ubohé poctivost navrátí! Ach, poctivosť, poctivosť, což je to pěkná cnosť; a kdo si ju zachová, trvá mu na věčnosť. Kdyby sa ta poctivosť na vodě rodila, nejedna by panenka pro ňu sa brodila. Ale sa ta poctivosť na vodě nerodí, nejedna panenka nepoctivá chodí.
Jdzě dzěvucha od Bohumina, [: a syneček za ňum :] s flašečkum vina. Dzěvucho, vrać se, bo tam sum hoscě. O, ja se něvracim, bo sem na moscě. Předala prsteň i zaušnice, kupila se zamek i kamenice. Před kamenicum vrany kůň stoji, že se juž ma mila ku slubu stroji. Ku slubu stroji, hořce plakala, až se všecky vlasy z hlavy trhala. O, ty synečku, tys temu vinen, že si mne napajal červenym vinem. Červenym vinem, ostrum gořalkum, včil ja juž musim być tvojum manželkum.
Vydaj sa len, vydaj, tovariško moja, šak sa veru zdovješ, jaká je to vuola. Vydaj sa len, vydaj, tovariško moja, čaká ťa za dvermi ta dubova hola. Vydať sa, je vydať, ale odvydávať, nění to, můj Bože, chleba vypožčjávať. Chleba sa vypožčjá, chlebiček sa vrátí, a mojej slobody žaden navrátí.
Co je ve vozi, všecko je moje; ja, ešče jsem zapomněla vínečka zeleného doma na stole. Tvého vínečka na stole není. Povídajú, že ho vzalo, co se s tebú sezdať dalo, tvé potěšení. Nevracaj se proň, nenaříkaj oň. Prvej si byla panenka, včil je z tebe mladá ženka, dosvědčí to on. Zachovala si čistý svůj věnec, za to ti Pán Bůh požehnal, že si tebe objednal švarný mládenec.
Juž ju vezó od maměnky ze vrat, pěkně vám děkujem, maměnko, nastokrát. Otvíréte dvoje nový vrata, vezem vám nevěstu ze samýho zlata.
[: Idu ja cestu :] dycky se ohlidam, skoro-li tacička1) za sebu uhlidam. Ach, něuhlidam, bo mi možne něni, bo su můj taciček,2) su hlyboko v zemi. Ach, roscě na nich rozmarijan3) drobny, co by scě mi byli, můj tacičku,4) dobři! O, vem, bratřičku, vem ty tu kosičku a seseč s tacička zelenu travičku. Srpeček ja vezmu, rozmarijan sežnu, na sveho tacička5) ešče raz pohlednu. Spěše se kamynek na vodzě obraci, než se mi rodziči z krchova navraci.
[: Oře sedlak na roli :] [: a ženka mu pohoni. :] Navrać, ženko, ku domu, pojedzěmy k snidaňu.1) Dy do domu přijeli, kuska chleba něměli. Jak na sebe pohledli, tak jak by se najedli. Strůj se, ženko, strůj se zas, pojedzěmy orać zas.2) Než bych měla zas orać, volila bych vandrovać. Vandruj, ženko, letko, dvě a na třeci přidz ku mně. Třeci letko přichodzi, ženka domů něchodzi. Rolo, rolo, rolo ma, tys je velká něvola. Dyby přišla ženka ma, už by mi něrobila. Ach, dyhy ju Pan Bůh dal, nic bych ji dělać nědal. Ene bile lože stlać, svoje děci kolibać.
Hululu, hululu, ztratila košulu; kdo našel, nech vrátí našemu díťati.
[: Jejte, milej, s Bohem, :] s milejm Panem Bohem. Vemte na vrácení jabličko červený.
Stojí v poli Boží muka, Krista Pána pravá ruka, pozdravuj ji, duše má, abys byla spasená. Rač nás, o, Pane, chrániti, v naší práci posilniti, ať se šťastně vrátíme a se spolu shledáme.
Pásla som ovce pod lejšú, uchycil mi vlk najlepšú. Prosím ca, vlčku, vrać mi ju, lebo mia doma zabijú.1) »A já ci jej něvrácím, ešče si druhú uchvácím, tak ci je budzem chvátaci, až sa naučím pásaci.«
Ach, co to tam šusci v tejto olšině? Prošvarny šuhajek navraca koně. O, navraca un jich, ony mu rzaju, poviz mi, dzěvucho, budzěš-li moju? O, budu ja tvoju, ene mne nězradź, dam ci ja šátečku, ene ji něztrać. Bo moja šatečka hrubě draha je, na každym konečku vyšivana je. Na každym konečku, na prostředku květ, milši’s mi, dzěvucho, než ten cely svět. O, juž jsi, dzěvucho, juž jsi zrazena, ta tvoja šatečka juž je ztracena. O, ztracil sem ja ju, ztracil sem ju dněs, dy sem šel od tebe přes ten černy les. Ně tvoja, dzěvucho, ně tvoja škoda, zaplacim ci ja ju baj tolaroma. Něstojim, šuhajku, o tve tolary, jenom mi ty poviz, kaj si oddany. A sem ja oddany pod komendury, vemu sobě jinšu tobě na zdůry.
Na zahrádce kvítí rvala, přežalostně naříkala: Škoda, synečku, škoda tě, jedú Francúzi, vemú tě. Jede Francúz třema koňmi, žáden se mu neubrání; braň se, synečku, obuškem, já tě zastinu fěrtuškem. Fěrtušek mi nespomůže, přecej musím, milý Bože, dám si obušek na uško, buď už tu s Bohem, Maruško. Jede synek, jede pryče, vzal mi od srdečka klíče, aj, od srdečka mojeho, jede do kraja cizího. U studýnky vodu brala, přežalostně naříkala; ach, Bože, Bože, Bože můj, kdy se mi vrátí synek můj?
[: V tem čejkovským šenku :] [: vojáci čekajú, :] ti čejkovščí chlapci na voze sedajú. Švárnýho šohajka napřed posadili; té jeho maměnce srdce zarmútili. Ta jeho maměnka plače pod návratím, že se jí synáček z Brna nenavrátí. On se nenavrátí, ani možná néní. Už on maširoval do francúzskej zemi. K Brnu je cestečka, od Brna chodníček; už se nenavrátí švarný šohajíček.
V městě Holomúci stojí vraný kůň a na tom koníčku, můj starý tatíčku, celý mundur můj. U teho koníčka vojáci stojá, švarného šohajka do vojny strojá. Strojá tě ho, strojá, že už pojede, a tebe, má milá, holuběnko sivá, sebú nevezme. Dyž za bránu vyjel, šátečkem točil: Navrať mně, má milá, holuběnko sivá, co sem ti půjčil. Já ti nenavrátím, nejsem povinna, šak ti ho navrátí, můj milý šohajku, ta bude jiná. A my tam nesmíme panny milovat, my se tam musíme, má milá panenko, execirovat. Kdo zná execírku, tomu je dobře, sedne na koníčka, připne si šabličku, jede do pole. Ale já jí neznám, musím se učit, nejednú zaplačú mé černé oči.*) A psal milej psaní na pargamíně, jak se mu tam vede v cizí krajině. Chceš-li, milá, vědět, jaká strava má? Koňská to pečeňa a nedopečená, to je strava má. Chceš-li, milá, vědět, jaká postel má? Patrontáš pod hlavú, šabličku na stranu, to je postel má. Chceš-li, milá, vědět, jaké víno mám? Na tom čirém poli, v té francúzske zemi voda lužová. Chceš-li, milá, vědět, jaká svadba má? Přindi se podívat, jak se bude kúlat hlava krvavá. Chceš-li, milá, vědět, jaká zpověď má? Přindi se podívat, jak já budu volat Ježíš Maria. Chceš-li, milá, vědět, jak mně zvonijú? Z karabin, z kanonů, z kusů házijú. Chceš-li, milá, vědět, jaký je můj dům? V té francúzké zemi kopajú mně důl.1)
Před našim domem stoji kůň vrany, [: stroji se šohajek do vojny na nim. :] Stroji se, stroji, ba i pojedě, prošvarnu dzěvuchu sebum něvezme. Dy mě něvezmeš, plakać něbudu, jak sem prv dzělala, zas dzělać budu. Vylez, dzěvucho, na vysoky prah, podaj mi ručičku na ostatni raz. Na prah vylezla, ruku podala, sve žulte vlasy z hlavy trhala. Vyjel za humny, šátečkem točil, navrać mi, ma mila, co sem ci kupil. Dy sem ci kupil, to si nědbala, dy sem ci někupil, to si plakala. A jedź juž ty, jedź, něvolaj vice, bo si mi někupil enom střevice. O, dzěvče, dzěvče, dzěvče ze dvora, dalas mi šatečku, něbyla tvoja. Dybych byl vedzěl, že něni tvoja, byl by ju pořezal, podstlal pod koňa.
Jiná (Nápěv předešlý) Rozvi se, rozvi, krásná růžičko, kdo tě má milovat, srdce perličko. Miloval sem tě, už víc nebudu, a už já pro tebe na vojnu půjdu. Koně sedlejte, pistoli dejte, a mou nejmilejší mně zavolejte. Na koňa sedal, za paláš se bral: Navrať mně, má milá, co sem ti zavdal. Nezavdal si mně jenom prstýnek, ještě si vyloupl jeden kamínek. Já ho nevyloup, on jest sám vypad’. To máš znamení, že budeš plakat. Přede mnou, za mnou nepřátel dosti, můžeš si vybírat, co chceš k libosti.
V Brně na placu koníček stojí, už se syneček do vojny strojí. Strojí se, strojí, že už pojede, že na svú milú nezapomene. A jede, jede; ešče se vrátil: Vrať mně, má milá, co sem ti kúpil. Nic mně’s nekúpil, všecko daroval, červené pantle, cos mě miloval.
Za Krakovem slunce zchodzi, oficir koně vyvodzi, aj, koně, koně vraneho, sedaj ty, šuhajku, na něho. Sedać, sedać jako sedać, dyž bych moh s milu povědać. Nic, ma mila, nic něplač, ješče se mi ty možeš dostać. Vrać mi, milý, vrac mi šatku, dala sem ci na pamatku. Aj, vrać mi šatku co najspěš, něbo tu maju inši přisć.1) Ja ci šatečky něvracim, na kusečky ji obracim, aj, na kusečky pořežu, pod moje koničky poscělu. Jak budzě měć vrba střešňu, to ja se cě, dzěvča, vezmu. Aj, vrba střešen něrodzi, jene to zelene haluzi.
A kdy půjdu kole tych vrat, kaj sme spolem stavali, zpomnim ja si na ty slova, co sme spolem mluvili. Ach, Bože můj všemohuci: Nědaj že mi teho věcej, velku bolesć v srdci mam, že cě věc něuhlidam.
Ztratila sem fěrtušek, našel mně ho Matúšek, vrať, Matúšku, vrať mi ho, nech nechodím bez něho. Ztratila sem víneček; kdo ho našel? Janíček. Vrať, Janíčku, vrať mi ho, je mně haňba bez něho. Po zahradě chodila, šátek v ruce držala, točila s ním, točila, až do vody skočila.
Počkaj, děvče, budeš banovat, nechtělos mně oken otvárat. Ani oken, ani vrat, ani se mnú hovárat, počkaj, děvče, budeš banovat.
Aj, reža, reža, zelená reža, ztratil som pérko [: od milej běža. :] A kdo ho našel, nech mně ho vrátí, šak mu milenka dobře zaplatí.
Nenadála sem se, jak se nenadávám, že by se mně vrátil starodávný galán. Na mále, na krátce, synečku, navrať se, navrať se mně, milý, jsi-li spravedlivý. Měla sem galána, měla sem ho ráda, než se k nám dočabral, snědly mu vši záda. Měla sem galána na tom druhém konci,1) než se k nám došprtal,2) snědli ho brabenci.
Dyž naší mlátili, já sem si ležel, oni šle k snídaní, taky sem běžel. Copak ty běžíš? Dyťs ty nemlátil, Dyž juž su na cestě, juž se nevrátím.
Husa: A ty, pane sousede, vrať mně mého housete; bude-li chromati nebo hlavu lámati, kdo za to bude? Hospodář: Já za to nebudu. Proč do škody chodívalo, z koretečka jídávalo, ze střipečka píjávalo. Husa: Haj na oves.
Paslach husky na lesku,1) vzal mi vlček najlepšu. A ty, vlčku, vrać mi ju,2) až mne o ňu něbiju. A já ci ju něvracim, na ruby ju převracím, budu na ní gajdovać, dzivky budu tancovać.
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)
[: Přijeli, přijeli :] ti Turci pohani. Zajali, zajali dvé mladé čeledi. Kačenku s Janíčkem, sestřičku s bratříčkem. Kaču do světnice, Janka do temnice. Sedum roků šila, oka nezmrúžila. Až na ten osmý rok očičko zmrúžila. Uzdál sa jí sníček, sníček neveselý. Že její bratříček ve velkém vězeňu hluboko pod zemjú.1) Rukama lámala, žalostně plakala. Co je ti, Kačenko, přepěkná švadlenko? A či je ti křivda od tych mojich dětí lebo od čeledi?2) A mně není křivda od tych vašich dětí, ani od čeledi. Ale je mně křivda od vašeho pána, čirého pohana. Vězí mně bratříčka v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Neplač ty, Kačenko, přepěkná švadlenko. Pána opojíme, klíče mu ukradem, temnicu odemknem. Klíče mu ukradli, temnicu odemkli. Dvanást vrat odemkla, žádného nenašla. Třinasté odemkla, tam bratříčka našla. Bratříčku můj milý, jsi-li ješče živý? Já jsu, má sestřičko, ale juž maličko. Moje bílé nohy po kolena v zemi. Moje ruce bílé po loktě uhnilé. V mojí bílej hlavě myši pelech majú. V mém bílém životě žaby řechotajú.3) Poďme, můj bratříčku, do svojí krajiny, ješče-i najdeme koho svej rodiny. Na záda ho vzala, k rodičům spíchala. Když k matce přijeli, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.4) Sýra, chleba nemám, noclehu vám nedám. Chyba bych vám dala v tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Když bylo půlnoci, Janíček vody ptal. Sestra nemeškala, k matce hned běžela, od ní vody ptala. Jak já ti vody dám, dyž já žádné nemám? Kohútek zazpíval, Janíček umíral. Kačenka švadlenka hlasem zaplakala. Nebylo by mně žel, dybys mně byl umřel v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Ale’s ty mně umřel u maměnky mojí. V tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Súseda slyšela, hned k matce běžala. Súsedo, súsedo, co si ty za matka.5) Syn tvůj ti umírá v tej starej stodole, na tej shnilej slámě. Děti, moje děti, proč ste sa neznali? Šak sme sa dost znali, mamičkú vás zvali, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.
Toto je ten chodníček přes ty vinohrady, co sem já jím chodíval k milej na přezvědy. Toto je ten šáteček od mého milého, a já mu ho navrátím, půjdu za jiného. Toto je ten šáteček, co mně milá dala, a já jí ho navrátím, aby neplakala. Toto je ten prstenek od mého milého, a já mu ho navrátim, půjdem za jiného. Za jiného půjdem, tebja lubit budem a na tebja, duša má, jak živ nezabudem. A co bys to, má milá, to peklo robila, za jiného bys išla a mia bys lúbila.