bez

Displaying 1 - 76 of 76
Pod našima okny roste tam bez: pověz mně, Ančičko, mé zlaté srdíčko! kdo tam byl dnes? „Byl je tam Josífek, pod okny stál.“– Pověz mně, Ančičko, mé zlaté srdíčko: co se tě ptal? „On volal, on klepal na okýnko: Otvírej, nedřímej, otvírej, nedřímej, má hubinko! A já bych ti ráda otevřela: kdyby mě hlavička pro mého holečka nebolela. Však tě tak nebolí, jak se děláš: že ty tam, hubičko, mé zlaté srdíčko! jiného máš. Koho bych tu měla? jsem tu sama: jen tu se mnou leží v postýlce u dveří panímáma.“
Kde, lásko, kdes byla, že jsi tu nebyla? bez tebe v tesknosti žiju v svý mladosti – kde pak jsi chodila? „Po horách, po lesích, po městech i po vsích, všude jsem chodila, spáti jsem nedala, srdce jsem trápila.“
Zelená se louka, zelená se les, jen ty, má milá, na mě nepověz; zelená se louka, zelená se les, jen ty na mě nepověz: a jest-li povíš, povíš na sebe, že jsem bez hubičky nešel od tebe; zelená se louka, zelená se les, jen ty na mě nepověz!
Vyjdu si já na vršíček, a ještě se podívám, vorá-li tam kde můj chlapec, já si na něj zavolám. Pojeď, chlapče, pojeď domů, nech už toho vorání! neb mne bolí má hlavička od samého čekání. Čekala jsem, nespala jsem, čekala jsem na tebe: nemohu bejt, můj Jeničku, nemohu bejt bez tebe! „Leť, ty ptáčku! přes ty lesy, pozdravuj tam mou milou, aby na mne nečekala, že já už zas mám jinou.
Není tu, není, co by mě těšilo, není tu, není, co mě těší: co mě těšívalo, s vodou odplavalo; není tu, není, co mě těší. Ach není tu, není, co by mne těšilo, ach není tu, není, co mne těšil kdyby tu bývalo, co mne těšivalo, bylo by mé srdce veselejší. Jaké to vorání bez pluhu, bez koní, jaké to vorání bez koleček? takové vorání, jako milování, jako milování bez hubiček! Pořád mně dávají, co se mně nelíbí; pořád mně dávají, co já nechci: dávají mně vdovce, ten má jen pul srdce; půl ho dal nebožce, půl by dal mně.
Můj zlatej holečku, já tě nechci: musela bych chodit v bílém čepci, v bílém čepci, bez krejslíku: neměla bych tolik pacholíka.
Když jsi mě miloval, vždy jsi moě sliboval, že máš v Netolicích čtyry domy: máš tam sotva jeden, bez došků, bez oken; chceš, abych se vdala do stodoly!
Pro hodny mládence jsou u nás lavice, a pro ty daremny stolice bez nohy. Pro hodny mládence jsou u nás sklenice, a pro ty daremny hrnce roztlučeny.
Já jsem chudej pacholíček, mám maličko košiliček: má milá se za mě stydí, že mě vždycky v jedny vidí. Nestyď ty se, holka, za mě, já si koupím zejtra na ně: na dvě tenky, na dvě tlusty, však nás pán Bůh neopustí. Třebas já byl bez čepice, jen když já mám hezké děvče; třebas já byl bez klobouku, jen když já mám hezkou holku. Já jsem chlapík ošacenej, kabát pětkrát obrácenej: vem ty si mě, nebo nevem, já mám kabát jenom jeden. Kdybych já byl sedláků syn, což bych já se pěkně nosil, ale že jsem chalupníků, nosím kabát bez knoflíků.
Stojí hruška v širém poli listu zeleného, rejho-rej, ritum-rej, listu zeleného. Pod ní stojí má panenka líčka červeného, rejho-rej, ritum-rej, líčka červeného. Šel tam tudy její milej: Pozdrav pán Bůh, děvče! rejho-rej, ritům rej, pozdrav pán Bůh, děvče! Ona mu poděkovala: „Dejž to pán Bůh, ševče! rejho-rej, ritum-rej, dejž to pán Bůh, ševče!“ Jsem-U ševcem, za to ševcem budeš míti muže, rejho-rej, ritům rej, budeš míti muže. „Dřív mně musíš střevíčky šít z komárovy kůže, rejho-rej, ritum-rej, z komárovy kůže.“ Ty mně musíš košilku šít bez niti, bez jehly, rejho-rej, ritum-rej, bez niti, bez jehly. „Ty mně musíš sámek stavět na zelným košťáli, rejho-rej, ritum-rej na zelným košťáli.“ Košťál zvadne, zámek spadne, ty má musíš býti, rejho-rej, ritum-rej, do nejdelší smrti.
Jak’si řeknu, tak udělám, bez milého nebudu: doběhnu si do kasáren, milého si přivedu! „Čerta, holka, ne milého, čerta, holka, dostaneš: voják vodsad mašíruje, ty pak sama zůstaneš.“
Málo pšenic, málo žit, málo žit, nesmíme se oženit, oženit; ječmeny jsou zeleny, musíme bejt bez ženy.
Honzo můj rozmilý, Honzo, Honzíčku! ráda bych ti dala svoji ručičko. Já jsem holka mladá od Litoměřic, lidem jsem podobná, nestarej se nic. Andulka mně říkaj‘, to je jméno mý: neboj se, Honzíčku, mý panímámy. Nebudeš nic dělat, já tě uživím; jenom špacírovat, jako kavalír. Panímáma přála, že mně něco dá, bych se nestarala, co pro mě chová. Devět liber mrkve, pytel od mouky, dva pytlíky viky, čtyry homolky. Rozkřapanej hrnec, čtyry vařejčky, mísu planejch jablek, zlámaný necky. Jednu starou truhlu bez dna, bez víka, kerou mně slíbila kmotra Hedvíka. Na tu naši svatbu náš táta nám dá jednu starou vránu, rohy od vola. Budem zpívat, Honzo, Honzo, Honzíčku! dejte krejcar za tu krásnou písničku.
Když jsem já pod okny stál, nesměl jsem vejíti dál: jak pěkně troubili, mou milou loudili, já nesměl do světnice – což jsem měl těžký srdce! Když jsem šel okolo vrat, slyšel jsem muziku hrát: trubači troubili, mou milou loudili, já musil pod okny stát.
Vdávala se stará baba, vdávala se babice: měla sukni roztrhanou a bez nártů střevíce.
Na tom mostě, na kameně, přivázala žena muže na řemene. „Zlatá ženo! pust mě s něho: nebudu ti nadávati psí plemeno.“ Za tou naší stodoličkou moc ječmena:[59] uvázala žena muže na řemena.[60] „Ouvej, ženo! pust mě s něho, nebudu ti nadávati slova zlého.“ Co mě, ženo moje milá, co mě vážeš? vždyť já tobě všecko dělám, co mně kážeš: kážeš-li mně pro kvasnice, já ti pro ně honem běžím – bez čepice.
Já mám chaloupku na vršku bez došků votrhanou: až já se vopiju, já si ji pošiju hra– hra– hra– hra– hra– hra- hrachovinou. Já mám chaloupku na zeleným doubku, já mám chaloupku roztrhanou: až já se vopiju, já si ji přikryju hra– hra– hra– hra– hra– hra – hrachovinou.
Těžko trpět žízeň,. bratří rozmilí! pivíčko dobry je, svlažuje žíly, jak je máme, tu zpíváme: Nepudeme domů až ráno, až bude ustláno; nepudeme domů až ráno, až bude den. Mázíček za mázem líbezně chutná, každej se napije, je jako putna, sklenci zdvihá, pěkně zpívá: Nepudeme domů atd. Ženuška přiběhne: „Muži, pojď domů!“ Šenkýř ji uvítá, vede ji k stolu: „Pije jen máz pan manžel váš!“ Nepudeme domů atd. Žena počne zpívat píseň bez noty: „Propiješ naposled kabát, kalhoty! prach nic nedbáš, jenom zpíváš: Nepudeme domů atd. Pivíčko pěkně se pění v sklenici; každej má rozumu plnou čepici: sláva sládku, též i mládku! Nepudeme domů atd.
Mám kabát, mám, ale bez rukávů: dá-li pán Bůh zdraví, budou i rukávy.
Kdybych já byl sedláků syn, což bych já se hezky nosil: ale že jsem chalupníků, nosím kabát bez knoflíků.
Proč pláčeš, má milá, Andulko rozmilá? – Jak nemám plakati, sobě naříkati? Mám do služby jíti, ve dvoře sloužili. Ve dvoře služba zlá, šafářka nedobrá. Hrách nedovařený, nemastný, neslaný. Kaše z mouky studily – což mé srdce truchlí! Maso nikdá není, krom o posvícení! Polívka z česneku, práce bez oddechu. Šafář chodí s holí, honí nás po poli.
Nýčko nám nastaly smutný časy: přivezli munduru na dva vozy; na jednom kabáty, patrontaše, na druhým kaškety a palaše. Lejthaři směřujou do hromady: že muší tatíci se synami; syn každej povídá, že nepude: „Jděte tam, tatíčku! což to bude.“ Máš tam jít, synáčku, bez prodlení; přišlo nám až z Vídně poručení: dostaneš klobouček premovanej, vod císaře pána darovanej. „Můj zlatej tatíčku! vyplaťte mě: budu vás poslouchat jako prvé; vyplaťte, tatíčku znejmilejší! budu vás poslouchat ještě lepší.“
Huláni, huláni! malovaný dětí: když sedne na koně, tak jako pták letí. Jaky má kalhoty takový má boty: přijde do hospody, tancuje bez noty.
Přeškoda nastokrát, že musím zanechat milování: začal jsem milovat, muším mašírovat bez meškání. Dal jsem se na vojnu pod lejthary, když po všech ulicích v Českých Budějicích verbovali.
Teče voda od Tábora, 1) teče okolo javora; všecky lávky pobrala, jen jedinkou nechala. Kudy mysliveček chodil, děvčátko za ruku vodil. Utrh‘ jabko s jabloně, a pustil je po vodě: „Plyn, jablíčko, kam ty ráčíš, jen ať se mně nepomáčiš; plyň, jablíčko, plyň dolů, tam pod javor do mlýnu.“ Jak jablíčko připlynulo, čtyry kola zastavilo; točit se jim nedalo, vodu na břeh vyhnalo. „Proč se, kola, netočíte, mé srdéčko netěšíte, tak jako jste těšily, dokud jste se točily?“ Byl myslivec na Táboře, procházel se po oboře; pásal on tam jeleny, měl klobouček zelený. S jeleny se obírával, hezké holky milovával; poslal svého jelena tam pod javor do mlýna. „Běž, jelínku, po potoku, nic nelituj svého skoku, běž tam dolů do mlýna, kde se javor zelená. Tam na břehu pod javorem najdeš děvčátko státi, mou panenku rozmilou smutně hořekovati. Čtyry mlýnské kola stojí, neštěstí se v mlýně rodí! před ní sehni parohy, a skoč s lávky do vody. Tam kde první je kolečko, přijdeš a najdeš jablíčko; to vbodni na parohy, a pospěš do obory.“ Noc se blíží – jelen běží, a pod ním se země třese; na parůžku jablíčko pěkné červené nese. Vzal myslivec, vzal jablíčko, rozkrojil je v polovičko: vyletělo ptačátko, bělounké holoubátko. Nevěř, nevěř myslivečku, že to bylo ptačátko: bylo, bylo zaklené jedno krásné děvčátko. 1) Teče voda od Štukravy, teče okolo Jihlavy atd.
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.
Vím já jeden pivovárek, vaříval tam Váša sládek. Dobré pivo vařívával, hezké holky milovával. Dorna byla nejhezčejší, všem mládencům nejmilejší. Věnce vila, nedovila, než dovila, syna měla. „Vášo sládku! co mám dělat? mám-li tomu smrt udělat?“ „Dělej, Dorno, jak rozumíš, jenom ať se neprozradíš!“ Vzala hedbávnou tkaničku,1) podvázala mu hlavičku. Pod jabloň jej zakopala, ručička mu vykoukala. Panské děvče ji vidělo, šlo nahoru, povědělo: „Panímámo! zlá novina: Dorna uškrtila syna. Vzala hedbávnou tkaničku, podvázala mu hlavičku. Do zahrádky zakopala, suchým listím přisypala!“ „Jdi, mé dítě, jdi mi dolů, ať jde Dorna hned nahoru! Vítám té, má služebnice, svého syna vražednice!“ „A já žádná vražednice, pánova jsem služebnice!“ „Jdi, mé dítě, pro faráře, který pannám ruce váže, a jich více nerozváže. Jdi, mé dítě, pro purkmistra, který vozí panny z města!“ Už Dorničku, už ji vezou, radní páni za ní jedou. Když přijeli k šibenici, dal se s Dornou kat do řeči: „Chceš, Dorničko, chceš má býti? chci si tebe vykoupiti: Žejdlík dukátů za tě dám, druhý k tomu ještě přidám!“ „Když jsem nebyla sládkovou, nechci také být katovou! 2) Dělej, kate, co máš dělat, nedej mi tu dlouho čekat. Já jsem tu smrt zasloužila, tři syny jsem uškrtila: Ten jeden byl s panem králem, ten druhý byl s radním pánem, ten třetí byl s Vášou sládkem.“ Kat se točí na botičce, 3) už hlavička na trávníce. Lámejte chvojku zelenou, přikrejte tu krev červenou, Aby vrány nekvákály, a mládenci neplakali. Jedna vrána zakvákala, sto mládenců rozplakala. 1) Dorna dolů hned běžela, zlatou šňůru z truhly vzala. Syna svého uškrtila, do zahrádky zakopala. 2) S místem k tomuto podobným potkáváme se v jednom variantu písně polské: Matka vražednice (K. W. Wójcicki Tom. I. str. 92), jenž takto zní: „Oj, chceszžc ty, burmistrzówno, moja byé? móglbym ja cię od téj męki wyzwolié.“ Oj! nie byla moja matka pánowa, i ja též nie mysle byé katowa: Ano i z jedné písně slovenské: Vmoriteljka (St. Vraz. razd. I. str. 136) táž myšlénka zaznívá: „Orša, řeš ti moja biti, ali češ glavó zgibiti? „Jaz čem raj glavó zgibiti, kak pa tvoja biti.“ 3) Tu kat celý rozzlobený stal ji hlavu bez prodlení. Sekejte trávu zelenou, přikrejte tu krev červenou atd.
Ach, zdál je mi se v noci sen, že můj milý mi přijel sem: já procitnu – tu nic není, jenom mně srdce mé bolí. Bych měla posla tajného, poslala bych pro milého: běž, můj poslíčku, jako pták, pozdrav milého nastokrát. Poslíček se k hradu blíží, můj milý z hradu vyhlíží: „Vrať se, poslíčku, zas domů, že dnes přijití nemohu. Zahynul z bílé růže květ, jenž mi byl dražší nežli svět; koho jsem v srdci nosila, toho jsem smutná ztratila! Že přijdu ráno, raníčko, dříve než vyjde sluníčko.“ Sluníčko s hory vychází, můj milý mi nepřichází. Můj milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě; koníček si poskakuje, mé srdéčko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Kde mám pomoci hledati? kam pro lékaře poslali? „Lékaře ty mně nejednej, raděj mi hranu zvonit dej.“ Zvoňte hrany na vše strany, umřelo mně potěšení.
Tečou dvě vody, obě proti sobě. Zvolejme bez přestání: Smiluj se, Jezu Kriste, nad námi! Mezi vodama trávníček zelený. Zvolejme atd. Na tom trávníčku tři lože ustlany. Zvolejme atd. Na prvním loži svatý Josef leží; na druhém loži Panna Marja leží. Na třetím loži sám Pán Kristus leží.
Kde jsi, můj přemilý Ježíši Kriste? Kde tě hledat budu, na kterém místě? Pusť od sebe světlo, o, slunce jasné, bez tebe nám svíce života hasne. S tebou se mé srdce žádá spojiti, bez tebe nemůže dél živo býti. Dokad tě nenajdu, volat tě budu, ve dně, také v noci volat tě budu. Ach, pospěš k smutnému, dél neodkládej, můj drahý poklade, pomoci mně dej. Kdekoli ty půjdeš, za tebou půjdu, tebe se na věky přidržet budu. Když tebe mít budu, předrahý hosti, nech jiného nemám, na tom mám dosti.
Překrásná dennice, vzejdi v čas našeho zarmoucení! Ty jsi ten kořínek Jesse, k tobě hříšní modlíme se. Krásný kvítku libovonný, králi z Boha narozený. Srdce moje tebou jaté spočine v tvé lásce svaté. Rač mně milost prokázati, nade mnou se smilovati, o, můj Pane, můj Ježíši, přijmi za choť moji duši. Kriste, překrásná lílije, vykvetlá z Panny Marie, rozviň sklad své spanilosti, opoj duši svou milostí. Počátek jsi a skonání, milost tvá nás vždycky chrání. Uchop mne v své svaté ruce, ať tě nepustím dokonce. Čím víc lásku tvou rozjímám, víc tě milovati žádám; tvé milosti, o, můj Bože, kdož se nasytiti může? V libém ochrany tvé stínu beze strachu odpočinu, nebo na mé nepřátely obracuješ svoje střely. O, Ježíši, choti vzácný, připrav duši palác krásný, k večnému s tebou bydlení ozdob ji kmentem, perlami.
Žalostné kvílení, rozmilí křesťané, přesmutné loučení Panenky Marie s synáčkem svým nejmilejším, k hrozným mukám odsouzeným; k smrti se ubírá, žalostí omdlívá. »Matičko má milá, moje potěšení, hodina nastává smutného loučení. Již já musím na smrť jíti a hrozné muka trpěti; již se s tebou loučím, Bohu tě poroučím.« Synáčku můj milý, mé srdce rozmilé, ach, neopouštěj mne, matičky své milé. Rozpomeň se na mou lásku a na mou lítost mateřskou, neb nemám žádného krom tebe samého. »Matičko má milá, nemůž jinak býti, my se již musíme spolu rozloučiti. Již mě Jidáš židům zradí a mě falešně políbí, budou mě vázati, po zemi smýkati.« Synáčku můj milý, nech mne s tebou jíti, já volím za tebe ty muky trpěti. Stokrát chci raděj umříti, než bez tebe živa býti, mé srdce rozmilé, ach, k sobě vezmi mne. »Ach, to musí býti, matičko má milá, láska má mne nutí, Otec toho žádá. Všechen svět mám vykoupiti a smrti věčné zbaviti. K smrti se ubírám, tebe zanechávám.« Žalostná já máti, již sem opuštěná, již vidím synáčka, jak v krvi omdlívá, po všem těle sbičovaný a trním korunovaný, kříž přetěžký nese, bolestí se třese. Synáčka milého na kříž jsou přibili, když vypustil ducha, kopím bok prohnali; jak já nemám smutná býti, nad synáčkem omdlévati! Ze všech ran krev teče, pro tebe, člověče. O, hříšný člověče, vezmi si do srdce mého syna rány, mé velké trápení! Budeš-li to rozjímati, máš věčnou slávu dostati, budeš s mojím synem až na věky. Amen.
[: Nad Kostelcem je černý les, :] [: žalo tam pět panen oves. :] Povězte mně, mé panenky, mého srdca holuběnky: Je-li tady moja milá, je-li zdravá jako jiná? Tvoja milá už umřela, včerá ráno pohřeb měla. Zvoňte, zvony, na vše strany, umřelo mé potěšení. Zvoňte, zvony, po všem světě, že už já nemám děvčete. Ukažte mně tu stežčenku, kady vezli mó panenku. Ta cesta je právě známá, rozmarýnem vypletená. Kady panenka vezená, všady rosička sražená. Povězte mně, kde tam leží? »Na kerchově vedle dveří.« Ponejprv kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po druhé kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po třetí kerchov obešel, na její hrobeček přišel. »Kdo se šlape po mém hrobě, nedá mně v hrobě pokoje?« Já se šlapu, moja milá, jsi-li ty ke mně upřímná? »A to je Janiček milý, co tu po mém hrobě chodí.« A šel cestó pod podlóbí, tam, kde má hrobař nádobí. A vzal ryčku a motyčku, aby vykopal Aničku. Běž, Janičku, běž ty domů, poruč mě tu Pánu Bohu. A šak ty mne už nezvihneš, ešče spíše za mnó přindeš.
[: Děvečka husy pase, :] [: pěkně nastroja se. :] Husičky potratila, domů jít nesměla. Pod jaborek sedla, chleb se syrem jedla. Přiletěl k ní sokol, sedl na ten jabor. Ach, sokole, sokole, kde sú husy moje? Husičky sú v ječmení, běž, milá, vyžeň jich. Leť, sokole, vrchem a já půjdu dolem. U našej bránečky, tam se sejdem spolem.
[: Chodíval k nám pán Uherský, :] ten podvoditel panenský. Všecky panenky podvedl, jen Komendovej nemohl. Hrabala baba zahradu a přišel k ní pán na radu. »Ach, babičko, dej mi radu, jak bych podvedl tu pannu.« Obleč šatečky panenské, obuj střevičky kramarské. 1) Túlej se sem tam po rynku až ke Komendových domku. 2) A jak se k domku dotúlal, hned na okénko zaklepal. 3) »Kdo to tak tluče nezbedně, neměl času dosti ve dně?« 4) Já jsem kramařka z Opavy a vezu tovar do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem v zadu zůstala. A když bylo po večeři, kázal pantáta své dceři: Běž, dceruško, lůžko stláti, bude tam kramařka spati. O, můj pantáto rozmilý, mně se kramařka nelíbí. 5) Jak živa jsem neviděla, by kramařka fousa měla. A když bylo o půl noci, volala dcera pomoci; 6) a když už nastal bilý deň, vyskočil pán král z okna ven. A jak bylo už na ráně, tluče šerha tam na bráně: 7) že Komendova Naninka není poctivá panenka. A když bylo už za týdeň, plakala Nánka každý deň. A když bylo zas za měsíc, plakala Nánka ještě víc. A když už bylo po roce, nosila Nánka na ruce: Nynej, nynej, synáčku můj, Uherský král je otec tvůj. 8)
Jede, jede vývoda po tej lúce zelenej, po rosence studenej. Jede, jede k hájičku, nadešel tam Aničku, ona žala travičku. Ach, Andulko, Andulko, pojď ty ke mně slúžiti, chceš-li muža nabyti. A ty, starý vývodo, co ty mně za službu dáš, dyž ty mia slúžit voláš? Štyry krávy ve dvoře, bílé lože v komoře. Dyž do dvora přijeli, ničeho neviděli, jenom holé kamení. Do komory vkročili, bílé lože nalezli. Ach, Andulko, Andulko, běž ty bílé lože stlat, půjdem na ně spolem spat. Počkaj, starý vývodo, až světelko zahasím, sukničku si zavěsím. Světelko zahasila, oknem ven vyskočila. Utěkala k hájičku, zpívala si písničku. Ach, hajíčku, hajíčku, jak jsi ty tak zelený, jak rozmarýn saděný!
Bože můj nebeský, jdú na mňa tesknosti, že můj milý leží ve velkej nemoci. Dybych já věděla, že jemu pomožu, zajela bych já mu pro červenú růžu. Nehledaj, má milá, tej červenej masti, už je má hlavěnka porúbaná dosti. Dyby já věděla, že mně míníš umřít, dala bych já tobě košelku zlatem šit. Nedávaj, má milá, košelky zlatem šit, a pros Pána Boha, abych mohl okřít. Podaj mně, má milá, šablu zrcadlnú, nech sa já podívám, jak mně líčka blednú. Jak mu ju podala, na straně ostala; kdo ti tu radu dal, bys u mňa nestála? Dala mně ju, dala, má stará matička,, by mňa neseťala tá tvoja šablička. Byl bych ti udělal svadbu bez ohlášek, až by mně byl ostal krvavý palášek.
[: Pošla Anička na trávu :] pod vinohrady dozadu. Ej, nadešla tam Janíčka, on tam napásal koníčka. Poslal Aničku pro kosíř, že jí travěnky nakosí. 1) Jak jí travěnky navázal, hned sa Andulky vyptával: Pověz, Andulko má milá, keréhos měla frajira? Ach, neměla jsem žádného, tebe, Janošku, samého. Ach, pověz, pověz po druhé, alebo s tebú zle bude. Ach, neměla jsem žádného, tebe, Janošku, samého. Ach, pověz, pověz po třetí, než ti hlavěnka odletí. Ach, neměla jsem žádného, tebe, Janošku, samého. Vytáhl z pošvy šavličku, uťal Andulce hlavičku. Zavázal 2) jí ju ručníčkem: tu běž, Andulko, chodníčkem. Jaké je moje chodění, dyž je hlavěnka na zemi. Kady Andulka vedena, všady fialka červená.
Starý mladé nic nevěří, zaléhá jí ode dveří, ahaha, ahahú, ode dveří. Pusť mě, starý, ven z komory; co mne ta hlavěnka bolí! Vylehni ven z okenečka, ochladí se tvá hlavička. Jaké je to ochlazení, dyž tu néni potěšení! Vzala klíče od sednice; bolí mě hlava velice. Ze sedničky vykročila, devět plotů přeskočila. Ten desátý byl vysoký, tam byl synek černovoký. 1) Od večera do svítání tam se spolu milovali. Běž, milenko, ke starému, chýlí se ke dni bílému. Kdes, Aničko, kdes ty byla, že si se tak urúsala? 2) A já sem byla v kostele, modlila sem se za tebe. Za tvé staré šediviny, aby na světě nebyly.
V tej hodonskej rubanině leží synek, zabitý je, rozmarýnem přikrytý je. Přišla k němu jeho milá, rozmarýnek odekryla. Kdo tě, milý, kdo tě rúbal, krvi tvojí nelitoval. Rúbali mě dva vojáci, od poledňa do půlnoci. Kdo tě rúbal, nech tě hojí, nech tě veze k dochtorovi. Dochtor nemá takej masti, co by zhojil bez bolesti. Má milá má také zeljé, co mě zhojí do neděle.
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Přišlo do rozumu, ptalo se na mamu. Tvá matka umřela, dnes rok pohřeb měla. Můj zlatý tatíčku, ukažte stežčičku. Jdi tam tó stežčičkó, svítí tam slunýčko matce na srdéčko. Děvče hned běželo, matce na hrob padlo. Má matičko, vstaňte, chlebička mně dejte. Běž, dceruško, domů, máš tam jinó mamu. Což je po té mamě, dyž ona mně bije. Dyž mně chleba dává, zlým mě odevzdává. Má mamičko, vstaňte, hlavičku mně češte. Běž, ty dítě, domů, máš tam jinó mamu a t. d.
a) Běž, dítě, k potůčku, umej si hlavičku. Dítě pořád mylo, až se utopilo. b) Běž na lomenicu, dej kúrám pšenicu. Kúry zaspívajú, zlí se spropadajú. Děvče nemeškalo, kúrám nasypalo. Kúry zazpívaly, zlí se spropadali. c) Běž, mé dítě, domů, vylez na komoru. Zavolej slepičky, nahaž jim pšeničky. Jak kohót zazpíval, hned macochu čert vzal. d) Kdes, dítě, kdes bylo, žes doma nebylo? Byla sem u máti, na vás žalovati. Matka nemeškala, krajíc ukrojila, máslem pomazala. Dítěti ho dala a víc ho nebila.
[: Ulianka, čistá panna, :] u Dunaja šaty prala. Dojeli tam třé husaři: Pod, Uliško, pojeď s námi. Já bych s vámi ráda jela, dybych tu bratra neměla. Bratra možeš otráviti, možeš s námi předca jeti. Jak bych já ho otrávila? Temu sem sa neučila. Běž do lesa dubového, najdeš hada jedového. Uvař mu ho k snídaníčku, jak rybičku s černú máčkú. Už Janíček z hory jede, malované dřevo veze. Hned mu vrata otvírala, vrané koně vypřáhala. Ulianko, co nového, že vypřaháš koňa mého? Poď, Janíčku, k snídaníčku, máš přichystanú rybičku. Jak ten první kúsek zédl, hned na levé líčko zbledl. Jak ten druhý kúsek zédl, hned na obě líčka zbledl. Jak ten třetí kúsek zédl, hned na celé tělo zbledl. Běž, Uliško, pro pivečko, ať si ovlažím srdečko. Donesla mu lužovice: Pij, Janíčku, pij velice. Běž, Uliško, pro peřinku, nech položím svú hlavěnku. Donesla mu tvrdý kameň: Ostávaj tu s Pánem Bohem. Bojanovské zvony zvoňá, Uliánku drábi hoňá. Ty mutenské zezváňajú, Uliánku doháňajú. A hodonské dozvonily, Uliánku dohonili. Janíčka na krchov nesú, Uliánku kati vezú. Zazdite mia do kamení, nech o mně pěsničky není. Zedníci ju zazdívali, panny pěsničku skládaly. Uliánku už zazdili, panny pěsničku složily. *)
[: V čirém poli strom zelený, :] [: pod tím stromem vojsko leží. :] Tichý větr pofukuje, už sa vojsko pohybuje. Mladý kapral předek vede, jeho koník smutný jede. Můj koníčku hnědovraný, co si smutný, neveselý? Tlačí-li ťa zbroja moja lebo šavla ocelová? Netlačí mia zbroja tvoja, ani šabla ocelová; trápijá mia tvé ostrožky, co píchajú moje bočky. 1) Moje bočky pobolané, od tvých ostroh rozpíchané. Pod Verónú, pod tým kopcem, leží Francúz se svým vojskem. A císař pán proti němu, budú držet spolu vojnu. A princ Karel odkazuje, do Moravy odpisuje. Jedna sestra bratra měla, do vojny ho dat mosela. 2) Běž, bratříčku, běž do vojny, pomož z núze císařovi. Včecí páni z vojny jedú, jejího bratra nevedú. A vy, páni jeneráli, kde ste mého bratra dali? Tvůj bratr je pod Verónú, má hlavěnku porúbanú. 3)
U súsedů za dveřama stojí lože s peřinama. Na tom loži Janko leží, porúbanú hlavu drží. Drží, drží, podržuje, drahú masťú pomasťuje. Běž, milenko, pro šátečku, uvaž mú hlavěnku těžkú. Hned milenka, hned běžala, najdražsí šátek vybrala. Ty mně, Janko, ty mně umřeš, mé srdenko zarmucuješ. Dyž já umřu, bude jiný, ešče budu ležat v síni. Dyž ja umřu, tož tam budu, daj malovat zlatem truhlu. Na tej truhle slovo Boží, by věděli, kdo tu leží. Leží, leží můj Janíček, mého srdca milovníček.
[: Čej to pachole v noci1) chodí :] [: a dobré lidi ze sna budí? :]2) Čej by bylo? Běhavkovo,3) chodí pod okno Planetovo. Přinda pod okno zabubnuje: Stávej, Kačenko, stavej hore.4) Nač bych já ti k vůli stávala, svou postelku barouchala?5) Na mý postelce drahé šaty, já si ich nesmím barouchati. Běž, synečku, podle řádu, kde ti lidé k vůli stanou. Ja, stanou, stanou, ale málo, přindi, synečku, zejtra ráno. Zejtra ráno, na poledne, až se mé srdce rozpomene.
[: Ej, lásko, lásko, ty nejsi stálá, :] [: jako voděnka mezi břehama. :] Voda uplyne, láska pomine jako listeček na rozmarýně. Vystavím klášter mezi horama, tam budu bývat bez milováňa. Bez milováňa tam budu bývat, nedám sa věcej panenkám klamat.
Kedy, šohajku, kedy přijděš, a kedy enem u nás buděš, duša moja? Až od Javoriny svitať budě, ze skály slunko svjetiť budě. Jak živ som o tem něčuvala, jak živ som o tem něslychala, aby od Javoriny svitalo, ze skaly slunko světjevalo. Kedy, šohajku, kedy přijděš a kedy enem u nás buděš? Až drobné ryby zpjévať budú, bez perja vtáci ljetať budú. Jak živ som o tem něčuvala, jak živ som o tem něslychala, aby drobné ryby zpjévaly a bez perja vtáci ljetali. Kedy, šohajku, kedy přijděš? A kedy enem u nás buděš? Až suchá jabloň rodiť budě, ze starej baby mladá budě. Jak živ som o tem něčúvala, jak živ som o tem něslychala, aby suchá jabloň rodila, ze starej baby mladá byla, duša moja.
O, chmelu, chmelu, chmelu zeleny, bez tebe žadneho vesele něni. Dybys ty, chmelu, po plotach nělez, něnadělal by si z panenek něvěst. A že ty, chmelu, po plotach lezeš, nějednej panence věneček vezmeš. O, lasko, lasko, buď mezi nami, jako ta vodička mezi břehami.1) Voda uplyně, břehy podryje, tebe si, dzěvuško, syněk něvezme. Dy si něvezme, plakač něbudu, jak jsem prv dělala, zas dělač budu.
Pod tú černú horú [: husičky se perú. :] Poďme, moja milá, zabijem některú. Ty budeš mět maso, já budu mět peří; nech žádná panenka mládencům nevěří. Nevěřte, děvčátka, nevěřte synkovi, co on vám slibuje, dyž za vama chodí. Ty synkovy sliby jak na vodě ryby; ony jsú tak stálé, jak ty hrušky plané. Hrušky dyž uzrajú, na zem popadajú: Ty synkovy sliby děvče oklamajú. Letěla husička, letěla bez pera; proč si mě, má milá, proč si mě nechtěla? Já sem tě nechtěla, že za jinú chodíš a se mnú se vodíš.
Šla milá na zdávání, šohajek v okně stál,1) od veliké žalosti na maměnku volal.2) Ach, má mamulko milá, poďte se podívat, jak mě srdečko bolí, viďa ju s jiným stát. Pošlite pro maléře, ať ju vymaluje, ať to moje srdečko krev hned nezaleje.3) A maléř odpověděl, že to nemože byt, že to jeho srdečko musí se v něm rozlít.4) Když bylo po pohřebě, milá na kerchově přežalostně plakala na milého hrobě. Ach, můj milý, rozmilý, co ty tak tvrdo spíš, a já na tebe volám, ty mně neodpovíš. Běž, má milá, běž domů, máš tam muža svého, a já tady musím byt až do dňa súdného. Ei, lásko, lásko, lásko, jak hoříš plamenem a spaluješ srdenko, spaluješ na hlaveň.
Zelene sem sela, zelene mi zešlo. Žaden člověk něvi, [: po kem je mi teskno. :] Teskno je mi, teskno bez meho mileho, že něvim cestečky do krajiny jeho. Dybych ja věděla cestečku k milemu, poslala bych ja tam pisemečko k němu.1) Ach, vim ja cestečku, ale že je bludna, nědošla by ja tam do třetiho tydňa. Do tydňa třetiho, do dňa devateho, že něvim cestečky do krajiny jeho. Dala bych pozdraviť na stokrát mileho.
Vím já v horách, [: vím já v horách březinečku, :] v té březince studenečku. My si u ní spočineme, když od tatíčka půjdeme. Tak si u ní spočívali, večera sa dováhali. Běž, milá, stlat bílé lože, už to jináč byt nemože.
Poctivosť, poctivosť, co ona panuje! Kerá panna švárná, nech si jí šanuje. Nech si jí šanuje, do papírka sková, nech si jí mládencom opatrovat nedá. Ona by ju každá panna zachovala, dyby se synečkem v noci nesedala. Poctivost, poctivost, co je to pěkná cnosť! Kdo si ju zachová, trvá mu na věčnosť. Kdyby sa poctivosť na skale1) rodila, nejedna panenka by na ňu chodila.2) Ale sa poctivost na skale nerodí, nejedna panenka bez věnečka chodí.
Krávy, moje krávy, nažerte sa trávy, šak sem vám nažala [: v tom zeleném háji. :] Pas sa mně, teličko, bez jednoho rožka, nedali maměnka na pole tvarůžka. Nedali, nedali, ani ho neměli, šak oni ho dajú, až ho nadělajú. Nedali tvarůžka, ale dali másla, aby sa telička zavracaja pásla.
Na půl mostě trava rostě. Do te trave choďa pavě. Traťa perko zelenave. Běž, děvečko, zber perečko. Uvij z něho po věnečko. Vila bych ho, němam z čeho. Z marijanku zeleneho. A z hřebička červeneho. Přidáj k němu fijalečko. Buděš moja, galanečko.
Ty tuřanský hodine, jak vone z temna bijó, [: a dež já si zpomeno, :] z vočí mně sloze lijó. A debe mně Pán Bůh dal a matička tuřanská, ja, abe mně svědčila ta šablička vojanská. A debe mně Pán Bůh dal a všecí milí svatí, ja, abe mně svědčily ty vojanský šaty. O, hétmane, hétmane, jak ste mě hrozně strestal, já sem se vojne nebál a na ňo sem se dostal. Ti, keří se hí báli, ti doma zvostali, mě, smutného pacholka, na vojno odevzdali. Néni tém žádné vinen, jak pudmistr s rechtářem, beli na mně žalovat před samém milostpánem. Před samém milostpánem na vrcho u hétmana, že mám dostat kabátek s modréma véložkama. S modréma véložkama a kamizolko bíló, už já mosím vopustit, ach, svó maměnko miló. Ach, svó maměnko miló a tatíčka starýho, už se mosím přidržet Pána Boha samýho. Pána Boha samýho a matičke tuřanské, aby mě zachránila vod šabličke vojanské. Té šabličke vojanské, každé se hí bojí, ani jeden šohajek bez ní nevobstojí.
Dycky mně bývalo veselé vyjití, a včil mně zarostla cesta modrým kvítím. Stezka modrým kvítím, bílou jetelinou, všecí mně zbraňujou chodit za děvčinou. »Pověz mně, synečku, kdo tobě v čem brání?« Zbraňujou, zbraňujou ti perštenští páni. Oni na vojáka mě odvesti dali, že mně budou svědčit véložky červený. Véložky červený, pojedu na koni, spomenež, má milá, na mé milování. Na mé milování, na mou věrnou lásku, až já si povedu koňa na řetázku. Koňa na řetázku, po straně palásek už jsem se oženil beze všech ohlášek. Já jsem se oženil, a ty ses nevdala, na koho, má milá, na kohos čekala? Na tebe, synečku s modréma očima, byla bych pro tebe do vody skočila.
Oj, vim ciť ja v poli lisku, na ni ořechy, něbuděš měć, ma panenko, se mnu pocěchy. [: Oj, hoje, hoje, děvče moje, :] se mnu pocěchy, luskać ořechy. Měla sem ja milučkeho, velmi švarného, a přišli mi vojačkove a vzali mi ho. Oj, vojačkove, něchtež mi ho, bo ja němožu być bez něho, bez milučkého, velmi švarného. A my ho tu něněchamy, švarna děvečko, choć by si ty vyplakala černe očičko. Choć by si vyplakala obě, to my ho něněchamy tobě, švarna děvečko, černe očičko.
[: Červený, bílý tulipán, :] pusť mia, děvečko, na tvé slovečko, pusť mia k vám. Ach, kerak já ťa pustit mám, já su chudobná, nic nemám. Šak mia mamička vydělí, dá mně peřiny bez peří. Ješče sem byla maličká, slibovali mně Janíčka, ješče byl Janek v poviťú, juž mu říkali: Můj zeťu.
Ztratila sem fěrtušek, našel mně ho Matúšek, vrať, Matúšku, vrať mi ho, nech nechodím bez něho. Ztratila sem víneček; kdo ho našel? Janíček. Vrať, Janíčku, vrať mi ho, je mně haňba bez něho. Po zahradě chodila, šátek v ruce držala, točila s ním, točila, až do vody skočila.
Láska není žádné ščestí, ščestí není bez závisti; dyby láska plamenem hořela, nebylo by dříví potřeba.
Panimama zla hezkó dceru má, běž, synečku, na kopeček, pomodli se růženeček, ona ti ju dá.
Aj, másku, másku, mám na tě sázku, teče z tebe pivo jako na provázku. Vínečko milé, mám k tobě lásku, ty do mne poběhneš jako po provázku. Mám málo na dně, vypiju snadně, vypiju, dám nalit, půjdu dom bez galit.
Dobře mi je, dobře mi je bez žene, možu se pić od něděle do střede, a jak už přijdzě ta prvša středa, ženička křiči, běda, proběda, podz domů, můj mužičku, už si se napiul trošičku, a ja ci dycky zpivom taku pěsničku. Něch mne tež tu, ma ženičko, ze dva dni, budzě po tem ze mne člověk šikovny. A jak už přepiul penize všecky, mo ženičko, přiněs chleba za česky. Podz domů, můj mužičku, už si se napiul trošičku. A což jo mom dzělaci s taku ženičku.
[ : Za humnama :] na ječmínku uvázala žena muža na řemínku.1) Co mě, ženo, co mě vážeš? Dyť já tobě všecko dělám, co mně kážeš. Kážeš-li mně pro kvasnice, a já pro ně hopkem běžím bez čepice. Kážeš-li mně drva rúbat, a já běžím do světnice tebe lúbat. Pusť mě, ženo, pusť mě z něho, neřeknu ti do své smrti slova zlého. Buď si tady do pondělka, abys věděl, safiente, co je ženka.
Málo pšenic, málo žit, musíme se neženit; málo sypú ječmeny, musíme byť bez ženy.1) Málo sypú zemňáky, musíme na Hanáky: málo sena i trávy, musíme prodať krávy.
Dyby mi Pan Bůh dal takovu panenku, ja, takovu to panenku, aby ona sama syna porodila, a zas pannu byla. A dybych ja měla syna poroditi a zase panenku byti: to by si mně musel kolebečku dělať a do ni neťati.1) Dybych ja ti musel kolibečku dělať a razu do ni neťati, ty bys mně musela košulenku šiti bez jehly, bez niti. Dybych ja ti měla košulenku šiti bez jehly a bez niti, ty by si mně musel ze slamy ovesnej hedbavi naviti. Dybych ja ti musel ze slamy ovesnej hedbavi naviti,2) ty by si musela všecky hvězdy sčisti, co na nebi sviti. Dybych ja ti měla všecky hvězdy sčisti, co na nebi sviti: Ty by si mně musel taky žebř udělať, co bych tam mohla vylezti. Dybych ja ti musel takovy žebř dělať, co bys tam mohla vylezti, ty by si musela ty by si musela všecku vodu vyleti. Dybych ja ti měla z červeneho mořa všecku vodu vyleti, ty by si mně musel taku putnu dělať, co by mohla do ni vjiti.3)
Stojí hruška v širém poli listu makového, hej, hej, listu makového. Pod ní byla má panenka líčka červeného, hej, hej atd. Jel jest tady její milý na vraném koníčku, hej atd. Pozdrav Pán Bůh, má panenko, ty má musíš býti, hej, hej, do nejdelší smrti. Dejž to Pán Bůh, můj synečku, žes mi to směl řícti. Proč bych nesměl, má panenko, sloužil otci tvému, hej atd. Dys ty sloužil otci mému, kaž si zaplatiti. Já nesloužil, má panenko, z platu ze žádného, já jsem sloužil, má panenko, z líčka červeného. Dys ty sloužil z líčka mého, nebudeš ho míti, hej, hej, do nejdelší smrti. Dám já tobě košili šít bez jehly, bez niti. Dám já tobě zámek stavět na zelným košťále. Košťál zvadne, zámek spadne, ty má musíš býti, hej, hej, do nejdelší smrti.
Evička nechtěla jíti, musely sme ju táhati za ty její pačese, proč ona jích nečeše; hré s nama, hré lebo vlasy dé! *) Hrále bechme na konopke, debe bele menší snopke. Moc je nás, moc je nás, běž, Evičko, preč od nás.
Sel Petr proso i pšenicu, vyvoral tam křepelicu. aneb Žal Petr proso, rýž, pšeničku, našli sme tam křepeličku. Křepeličku máme, křepela nemáme. Málo (aneb moc je) nás, běž ty, Martine, mezi nás. *) Sil Petr proso i pšeničku, našli sme my tam křepeličku, křepeličku máme, křepela nemáme, kerak my se vdáme, dyž kněza nemáme. [: Málo nás, :] poď, Aničko, mezi nás.
[: Adesiaš1) dal Vavřince vzici, :] dal na něho velky oheň klasci. Palili ho beze vši milosci, bylo vidac jeho svate kosci. Obrać, mistře, na tu druhu stranu, až ma cisař hotovu pečeňu. Jak obracil, na kroček odkročil, uciral si bilum šátkum oči. Vidzim, mistře, že si litoscivy, budzě ci sam Pan Bůh miloscivy. Budzěš s nami dněs večeřu jesci a na věky s nami přebyvaci. Bo do nebe je cesta uzučka jak do šatnej jahelečky uška. A do pekla je široka brana, na padesat vozův murovana. Kdo ňum půjdzě, zbavěny něbudzě, na svoje rodiče běda volac budzě. Běda, běda, co scě učinili, nic dobreho nas něvyučali. A v tym pekle hrubě velky plamen, uchovej nas, paně Kriste, amen.