malý

Displaying 1 - 100 of 280
A v tom Hiadli v malej turni
Mala som frajera, volau sa mi Miši
Mala som frajeríka pred dvuma tĺžňi
Kedz som siala bazaličku, mala som smutnú tváričku
Už je malá chvilka do dne: pojď, má milá, vyprovoď mne, vyprovoď mne přes hájíček, já ti tam dám pár hubiček.
Šly panenky silnicí, potkali je myslivci dvá. „Kam panenky, kam jdete? která to z vás budete má? Ta maličká, ta je má, ta má oči jako já mám; Na krku má granáty, mezi nimi dukáty jsou. Jak pak já to vyvedu? Já si pro ni přijedu tam, Čtyrma koňma vranejma, jako sedlák do mlejna jede.“
Která bude má, než ta maličká: vona štěbetá jak vlaštovička. Vona štěbetá, vona se točí, když se k ní hezkej chlapec přibočí.
Děvčátko maly po poli chodí, hledá sobě bylinečku, hlava mu bolí. Bylinko malá! kdybych tě znala: jistě bych si mládenečka přičarovala. Ale ne všecky, jenom jednoho: vybrala bych sobě ze sta nejvěrnějšího.
Až odtud pojedeš, mňj holečku, já pudu za tebou za vojačku. „Co bys, má panenko, tam dělala? vždyť bys mě ve vojsku nepoznala?“ Udělala bych se malým ptáčkem, snášela bych se ti nad kloboučkem. Udělala bych se vlaštovičkou, snášela bych se ti nad hlavičkou.
Když jsem husy pásala, zimou jsem se třásala: nynčko když hus nepasu, už se zimou netřesu. Když jsem byla maličká, chovala mne matička: nynčko když jsem veliká, potřebuju ženicha.
Co ten ptáček štěbetá, co na dubě sedá? která panna hocha má, že je vždycky bledá. Mlč, ty ptáčku, mlč, ty lžeš, 1) jak cikánská kůže: však já taky hocha mám, a jsem jako růže. 1) Mlč, ty ptáčku! mlč, ty lžeš, nepovídáš pravdu: a já taky hocha mám, a mám přece barvu. Co ten ptáček tam povídá, co na dubě sedá? která panna dva miluje, že je každá bledá. V hrdlo lžeš, ty malý ptáčku! pravíť Jezuviti: která panna dva miluje, že je jako kvití. Že má ruce jak lilije, tváře jako růže: jenom se jí postarejte o svatební lůže.
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“
Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď.
Náš Honzíček, maly poupě, šoupával on se po sloupě nahoru, pak dolů k Zápotockejm do dvoru. Zápotocká to viděla, starému to pověděla: „Pudu tam! je-li tam, já mu hodně vylupám!“ Honza slyšel hubováni, nechal dívčky milování, utíkal, pospíchal, by ho starej nedostal.
Nechoď, má milá, do lesa, padá studená rosa; střevíčky máš starý, cely roztrhany, musela bys jít bosa. Nechoď, má milá, do lesa, je tam veliká rosa: máš střevíčky maly, což by rozmokvaly, přišla bys domu bosa.
Jedna hodina z půlnoci byla, když mne má milá vyprovodila: „Přes ten zelenej háj jdi už, můj milej, sám, jdi s pánem Bohem!“ Není na nebi tolik hvězdiček, co mně má milá dala hubiček, není a nebude, co svět světem bude, tolik hvězdiček. „Kdyby mě byla moje matička, dokud jsem byla ještě maličká, do kláštera dala, nebyla bych znala nyní Honzíčka.“
Na tom mostě travička zelená, na tom našem mostě tráva roste: žala ji má dívčka, je eště maličká; a já na ni počkám, až doroste. V tom našem sádečku[23] tra vička zelená, v tom našem sádečku tráva roste; žne ji tam Ančička, je ještě maličká: já si na ni počkám, až doroste. Proč pak bych nečekal, když je moje milá? proč pak bych nečekal, když je moje? kdo mně za ni pude, dobře mu nebude: jest-li ho dostanu, zle mu bude!
Okolo Kestřan travička zelená, okolo Kestřan tráva roste: až tráva vyroste, Ančička doroste; až tráva vyroste, pak bude má. Už je vás málo, Kestřansky děvčátka, už je vás málo, maloučičko: bylo vás jedenáct, už nejsou jen dvě z vás, přišlí vojáci, pobrali vás.
Nedám, nemám, jsem ještě maličká, nemám, nedám, jsem ještě mladá: až já budu větší, trochu rozumnější, potom tobě šáteček dám.
Miluj mě, já tebe, budeme spolu přátelé: kdo mě miluje, já jeho víc; a kdo mě málo, já jeho nic. Láska je pěkná ctnost, ta bude trvat na věčnost.
Zatmělo se mně slunéčko, ach kdo potěší, moje znej milejší, mé zarmoucené srdéčko! Zatmělo se mně ze všech stran, že mnoho falešných a málo upřímných, že mnoho falešných lidí mám. Nemohu nikam vyjiti, aby mne nemohli ti lidé falešní, aby mne nemohli soudili. Ach suďte, suďte, jak sluší: záplat vám to pán Bůh, vy lidé falešní, záplat vám to pán Bůh na duši. Na duši, tak i na těle, proto že jste všichni, i ti mí přátelé, proto že jste všichni proti mně!
Podlé luk a podlé pole pojď, má milá, vyprovoď mě, až k tomu rybníku na tu hráz; pojď, má milá, vyprovoď mě, už mám čas. „Já bych z toho srdce ráda, kdyby panímáma dala; to co mé srdéčko miluje, to mně naše panímáma zbraňuje.“ Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne tam k tomu rybníčku na tu hráz, pojď, má milá, vyprovoď mne, už je čas. „Já bych tě vyprovodila, kdyby máma nebránila: panímáma nesvolí dokonce, radši ani neobtěžuj své srdce.“
Kdyby mně byl dal zlatej tatíček, dokud jsem bejval malej ohlapiček, růženec, breviář, nebyl by ze mne lhář hezkejch holčiček. „Kdyby mě byla moje matička, dokud jsem byla malá holčička, do kláštera dala, nebyla bych sňala mého Jiřička!“
Pod našima okny teče vodička – napoj mně, má milá, mého koníčka ! „Nechci, nenapojím, já se koně bojím, že jsem maličká.“ Pod našima okny roste oliva – pověz mně, má milá, kdo k vám chodívá? „K nám nikdo nechodí, neb o mě nestojí, že jsem chudobná.“ Pod našima okny roste z růže květ – pověz mně, má milá, proč tě mrzí svět? „Mne svět nic nemrzí, ale srdce bolí, plakala bych hned!“
Když jsem já k vám chodívával přes ten hájíček, na cestu mně svítívával jasnej měsíček; měsíček mně svítíval a já jsem sobě zpíval, popošel jsem kousek cesty, někdo zavolal. Zavolal jest smutným hlasem: „Stůj a zastav se, jde za tebou potěšení, něco ti nese: nese ti smutné psaní, černě zapečetěny; málo inkoustem je psáno, více slzami.“
Hrášek květe, vika taky: máma hezká, dcera taky; hrášek květe, vika ne: dcera hezká, máma ne. Málo pšenic, málo žita: byla’s holka pro mě bita; málo pšenic, málo žit: nemusím tě holka mít.
Žalost mám, nic nedbám, veselost si koupím: pro tebe, můj milej, srdce nezarmoutím. Hoře mám, nic nedbám, po milým netoužím: kdy ho mám potkatí, oči si zamhouřím. Měla jsem milého, dělal se jurista: já si ho nevěrnu, kdyby měl čtyry sta. Kdyby měl čtyry sta, anebo tisíce: já si ho nevěrnu, chudobná dívčice. Rybička maličká po Dunaji plave; chytil ji rybáček u samýho kraje. Kterak se rozvede malá ryba s velkou, tak i se rozejde mládenec s panenkou.
Nechtěla‘s mi šátku půjčit, ani mi ho nechceš dát: ty se musíš, má panenko, své matičky tuze bát. „Ani ne tak své matičky, jako svého tatíčka, proto že mne rád chovával, když jsem byla maličká.“ Co’s, má milá, co’s tak hrdá? ještě jsi se nevdala: dej na sebe dobrý pozor, abys tak nezůstala! „Když zůstanu, ať zůstanu, jak usoudí mi nebe: předce nikdy nezaptáču, můj holečku, pro tebe!“
Pršívalo jen se lilo, bývalo bláto; předce jsem k vám chodívával, nedbal jsem na to: čím jsem já byl upřímnější, ty jsi byla falešnější, to jsem měl za to. Slavíček je malý ptáček, chytit se nedá; mládeneček své panence šidit se nedá: než bych já se šidit nechal, radši bych se na vojnu dal; vojna svobodná, holka podvodná. Což pak vy se domníváte, že já hoře mám? vždyť já ještě dcery vaší na vás nežádám: vždyť je panen všudy dosti, jako zrnek na jalovci, kam se podívám.
Však jsem to, Jeníčku, dobře slyšela, jak se tvá paňmáma s tebou vadila: to všecko pro mě, že chodíš ke mně, že nejsem bohatá tak jako jiné. Když nejsem bohatá, já se nedělám; proto se žádnému podvádět nedám: kdo mě chce míti, bude mé chtíti, že jemu dovedu hospodařiti. Však mě má maličká leckdes nevsála, aby mě leckomu šidili dala; v žádném ouvoze, ani trníčku: těžce vychovala svoji Aničku. Kdo k nám chce chodili, kdo mě chce míti, musí mou matičku pěkně prošiti, smekat klobouček, líbat ručičku: dejte mně, paňmámo, vaši Aničku. Sloha následující jest pozdější nutný přívěsek: Než bych já paňmámu o dceru prosil, radši bych po straně šavličku nosil: šavle ocelová ta je má žena, ta mne bude těšit, až bude vojna.
Nad Pušperkem ten vršeček je okrášlený, ono se tam procházelo, mé potěšení; prochází se po senci, nosí pivo ve sklenci: když měl přijít k svej panence, on šel ze senci. Netrvala malá chvilka, on dal zas nalít; kdy měl připit svej panence, on dal jinej pít: „To ti na truc já dělám, že ti ani pít nedám: aby každej o tom věděl, že tě rád nemám.“ Kdybych já to, falešníku, byla věděla, nebyla bych já z tý sklence to pivo pila: bohatých tu málo máš, z chudých si posměch děláš, zpomeň sobě, falešniku, 1) že sám nic nemáš! 1) počkej jenom, falešníku, se vším se shledáš!
Málo si mne všímáš, moje nejmilejší! málo si mne všímáš, moje milá: bodejž pozor dala, abys nedostala horšího někoho, nežli jsem já!
Já jsem chudej pacholíček, mám maličko košiliček: má milá se za mě stydí, že mě vždycky v jedny vidí. Nestyď ty se, holka, za mě, já si koupím zejtra na ně: na dvě tenky, na dvě tlusty, však nás pán Bůh neopustí. Třebas já byl bez čepice, jen když já mám hezké děvče; třebas já byl bez klobouku, jen když já mám hezkou holku. Já jsem chlapík ošacenej, kabát pětkrát obrácenej: vem ty si mě, nebo nevem, já mám kabát jenom jeden. Kdybych já byl sedláků syn, což bych já se pěkně nosil, ale že jsem chalupníků, nosím kabát bez knoflíků.
Zdálo mi se, zdálo na neděli ráno, že muzika hrála, chasy bylo málo. Panen bylo více: 1) tři sta tři tisíce; třema řady stály – samy klebetnice! 1) Děvčat bylo více: plničká světnice – šenkýřojic Bětka, ta je parádnice!
Ty Cekovské krávy mají málo trávy, mají děvky ucourany – rády by se vdaly. Jedna má kováře, druhá perníkáře, třetí stojí na ulici, čeká šindeláře. Když se ho dočkala, hubičku mu dala: „Hleďte, hoši! na mou kuši, já jsem se už vdala.“ Ta jedna se vdala, druhá tak zůstala, třetí sobě naříkala, že to promeškala.
V Pušperku je dvoreček, je tam málo děveček: jedna větší, druhá menší, třetí jako hrneček.
V Varvažově na vršíčku je tu málo višní: jsou tu malí trpaslíci a jsou tuze pyšní. Jeden je tu trpaslíček na krátkých nožičkách, ten si počal vybírati v těch zdejších holčičkách. Kde ramena, tu kolena, břicho jako nůše: Bože, rač nás uchovati od takovy duše! Lecjakýs trpaslíček o krátkých nožičkách chtěl by sobě vybírati v hezounkých holčičkách. Vždyť má nožky jako hůlky, ruce jako topory: pán Bůh račiž opatrovat od takovy netvory!
Když jsem šel po Praze po Malé straně, v potkal jsem děvčátko vyšperkované; já na ni česky, ona německy: bodejž tě kozel vzal, děvčátko pesky!
U svatýho Jána malej vršíček: že je v Litvfnojcích málo holčiček; málo, maloučko: ale jsou hezky, nejsou tak šmatlavy jako ty Vessky.
Nechoďte vy do Pušperka, do ty maly dědiny: je tam málo hezkejch holek, nemají tam peřiny; já jsem přišel za jednou, ona spala na seně, hlavu měla zavázanou v roztrhaný zástěře. A já jsem si postěžoval, že mně tuze je zima; a ona mně povídala: „Jdi, lehni si do sena.“ A já nechci, nepudu, máma by se mně smála, že jsem přines na kazajce sedům votýpek sena.
My jsme chlapci při svobodě: jako ty rybičky, který jsou maličky, v čistý vodě.
Hajho husy ze pšenice, hajho husy ze žita! lepší je ta malá holka, nežli je ta veliká. Ta malá se sama točí, a ta velká nemůže: ona čeká na chasníka, až jí chasník pomůže.
Když jsem byla maličká, nedala mně matička k muzice, choditi, radosti užiti: nejčko, když jsem veliká, už vím, co je muzika.
Pojď, Honzíčku, na břitvičku, pojď, Honzíčku, na břitvu: já jsem malá, ty jsi velkej, já se k tobě nešiknu. Koupil jsem si v Praze břitvu, nechtěla mně fousy brát: namluvil jsem sobě holku, nechtěla mne milovat.
Šly panenky silnicí, silnicí, silnicí, potkali je chasníci, chasnici dvá. Kam, panenky, kam jdete, kam jdete, kam jdete? která to z vás budete, budete má? Ta maličká ta je má, ta má oči jako já: ta malá, ta je má, ta má oči jako já.
Málo pšenic, málo žit, málo žit, nesmíme se oženit, oženit; ječmeny jsou zeleny, musíme bejt bez ženy.
Což je ti, synáčku, po malé ženě, ona má sukničku do samé země; a když je rosa, ona jde bosa, ona si sukničku celou urousá.
Ach kýž jsem slavíčkem, tím malým ptačíčkem. Letěl bych přes hory k milej do komory. Poslouchal bych zticha, proč má milá vzdychá. Vzdychá pro mladého, nerada starého. Starej smrdí potem, co kopřiva plotem. Mladej voní tuze, co fijala, růže.
Ten panskej jurista l) koupil koně za tři sta, a kočárek za dvě sté, že pojede k nevěstě: ke který? ke který? k tý Lenorce kupcovy. 1) Ten náš malej jurista má koníčka za tři sta atd.
Hančičko, vokrúhlej svět: počkej na mě sedům let! „Já nechci, nepočkám, tebe se nedočkám: ty jsi malej pohůnek, já bych se vdávala hned.“
Čí je to ta dívčí, čí je, co mi tu košilku si je? čí je to ta holka malá, co mi tu košilku dala?
Má zlatá Ančička! co paks tak maličká? jako by nebyla tři léta vlažička. Tři léta vlažička, sedum let deštíček: že za tebou chodil šenkýřouc Horníček.
Žádná není tak maličká jako já, přece se mně suchá lipka zelená; zelenej se, suchá lipko, zelenej: jen se na mě, můj holečku, nehněvej! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj holečku, líbila: na strakatou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodival za jinou.
Andulko schovej se, nepřítel bliží se: jest-li se neschováš, vemou ti, kde co máš: prstýnek na roce. „Já jsem se schovala, stýblem zastrčila: oni se dostali, všecko mně pobrali, kde jsem já co měla.“
Čtyry krávy, málo trávy, po málu jim dejte; čtyry koně, dva pacholci, honem zapřahejte: pojedeme pro votavu, na zelenou louku; budeme tam milovati černookou holku.
Vstala jest Anička v bílej den, a šla do maštale pro oheň. Zavolala k sobě – Jeníčka, aby jí nasekal dřívička. Popad on sekyrku dřevěnou, vysekal kolíbku zelenou. Tu si máš, Aničko, kolíbej, po jiných mládencích nehlídej! „Vždyť já ti po jiných nehlídám, proto že jen tebe ráda mám.“ V tom přižene se z komory babička, majíc na rukou děťátko z peřinek ustrojené, a běhajíc vůkol houpá je, konejší a zpívá: Hajej, dadej, hajej, pacholíčku malej! hajej, dadej, nynej – za rok bude jinej.
Bůh vás žehnej, můj tatíčku, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, tatíčku, nastokrát! Bůh vás žehnej, má matičko, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, matičko, nastokrátl Děkuju vám za to vychování, za vaše starosti od mojí mladosti až do toho vdání. Bůh vás žehnej, mý mily panenky, které jste bejvaly, které jste bejvaly moje kamarádky. Bůh vás žehnej, mí milí mládenci, kteří jste bejvali, kteří jste bejvali moji milovníci. Bejvali jste, a už nebudete: taky-li vy na mne, smutnou, zarmoucenou, někdy zpomenete? Bůh vás žehnej, všickni moji známi: za všecko děkuju, štěstí vám vinšuju, budiž pán Bůh s vámi! Už mě vezou za hory, za lesy: kdož pak mé tam samou, smutnou, zarmoucenou, kdo mě tam potěší? Už mě vezou, a já nic nevím kam; a když mě dovezou, pak všickni odjedou – jen já zůstanu tam! Za horama, za tím černým lesem: tam já musím bydlet, nic nebudu vědět, má maličko, kde jsem! Vyjdu si já, na horu pospíším: jest-li po větříčku svou zlatou matičku tam někde uslyším. Vyjdu si já, s hory se podívám: jest-li v oudolíčku svou zlatou matičku tam někde uhlídám. Neuhlídám, ani neuslyším: s kým pak se já smutná, má matičko zlatá, s kým já se potěším! „Má dceruško! vždyť jest pán Bůh všude: jenom se modlívej a pracuj a zpívej, on tě těšit bude.“
Líto je mně, můj tatíčku! líto je mně, líto vás, že jste vy mě těžko vychovali, a teď musím pryč od vás! Děkuju vám, můj tatíčku! děkuju vám nastokrát, za to vaše těžké vychování děkuju vám nastokrát. Líto je mně, má maličko, líto je mně, líto vás, že jste vy mě těžko vychovaly, a já musím pryč od vás! Děkuju vám, má matičko, děkuju vám nastokrát, za to vaše těžké vychování děkuju vám nastokrát!
Počkej, zastav, malý pacholíčku! až já podám milému ručičku. „Když jsi chtěla ruky podávati, neměla jsi dříve slibovati!
Ta Bludojc setnička nevymetená: stojí tam Kačenka, je vypletená; je vypletená, v bílým čepečku: kdo chce s ní mluviti, musí po česku. Německy neumí, a česky málo; kdo chce s ni promluvit – „Poďte sem, mámo!“ Po očepkách darují místem ženy nevěstě do hospodářství kužel naditý lénem, jehož obyčejně mnoho kloubů bývá.
A já jsem chytil blešku na letu, neměl jsem na ni žádnú paletu. A ta blešička byla maličká: vážila šest liber každá nožička!
O naší veselce psi se porvali, že jsou po malíčku kostí dostali; muzikanti pěkny peníze: dohromady čtyry halíře. O naši veselce psi se porvali, že jsou pomaličku kostí dostali; páni muzikanti pěkuy peníze: všickni dohromady čtyry halíře!
Poslechněte lidi málo, co se je před lety dálo, kterak jedna svatba byla, moc diváků přivábila. Ženich ten byl z Chudé Třídy, a nevěsta z Ženské Bídy, prohlášeni jsou v Jekově a oddáni v Nebylově. Družba ten byl z Drbalova a mládenec z Vyhnanova, družka byla ze Strojetic a kuchařka od Odřetic. Piva, vína bylo dosti, každý pil po své libosti; a když po obědě bylo, všecko se to k tanci mělo. Na skřipky hrál od Šumavy, a na šalamaj z Vratislavi; a na trouby co troubili, od Mrázova kdesi byli. Ze Strakonic byl s dudama, od Trhanova s kobzama, s trumarínou od Dobřína a s kejdama z Kokořína. Frkoč foukal jeden z Lomu: divili se lidé tomu, kde jsou takovou čeládku shledali k tomuto sňatku. Bylo jest to hodování, přes příkopy tancování! Rozešli se po tom čase – nevím, kde se sejdou zase.
Vímť já ptáčka jednoho, dudek se jmenuje, který se oženit chce: sojku brát si bude. Na tu svatbu veselou bylo moc pozvaných, to z rozličného ptactva, jak velkých, tak malých. Zlatohlavý strnádek ten jest byl za družbu, a radostný skřivánek zval hosty na svatbu. Křepelka za družičku, ta jest věnce vila, pannu sojku nevěstu na oddavky vedla. Krkavec je oddával, jestřáb za svědka stál, že nejsou žádny přátelé, všem se zakazoval. Havran byl za kuchaře, ten jim oběd strojil: však ho všickni poznají, kterak se začernil. Slavík dělal muziku, když po jídle bylo, a tak, co hostu bylo, všecko tancovalo. Unavila se sojka, spat se odebrala, kdežto švitorná straka postel jí vystlala. Svatba se dokonala, písničku zavírám, na které já taky byl a na ni se díval. Stala se roku toho, a podnes se stává: když dudek k sojce přijde, svatba je hotová.
Ženo má, ženo má, ženo má maličká! já tebe radši mám, než husar koníčka. Husar má koníčka za dvě stě tolarů: já tebe, ženo má, zadarmo dostanu. Husar má koníčka pro to své jezdění: a já tě, ženo má, pro své potěšení.
Co jsem se voženil, dvě neděle jsou: už za mnou maličký pachole nesou. Nenoste, nenoste, nejní nic mýho: já jsem se voženil 1) za poctivýho. 1) radši mně sedlejte koně vranýho.
Za padesát zlatejch maly volčata –ta –ta, maly volčata: co jsem se vošidil, že jsem se voženil, mily děvčata –ta –ta, mily děvčata! Ani tak na volkách, jako na ženě –ně –ně, jako na ženě; voly můžu prodat, a peníze prohrát, ale ženu ne, ne, ne, ale ženu ne. Voly můžu prodat za sto tolarů –rů –rů, za sto tolarů: ale s ženou běda, za tu žádnej nedá deset krejcarů –rů –rů, deset krejcarů. Zadělává buchty studenou vodou –dou –dou, studenou vodou; přes koleno váli, ještě mi je chválí, že dobry budou –dou –dou, že dobry budou!
Kdo má zlou ženu v nedělí, nechť jde do lesa v pondělí; v outerý kej na ni chystej, ve středu ním ji vytřískej. Ve čtvrtek bude stonali, v pátek bude umírali, v sobotu bude umrlá, to bude novina dobrá. V neděli půjdem namlouvat, v pondělí o věno smlouvat, v outerý, ve středu zváti, ve čtvrtek a nevěstou hráli. V pátek se svatba dokoná, v sobotu žena hotová; v neděli budu mít ženu, starosti všecky zaženu. Jak jsem chtěl, tak se mi stalo, peněz mi málo zůstalo: pochovám-li zas mršinu, pak vám vystrojím hostinu!
Když jsou naši pívávali, též i my pít budem; oni málo zachovali, my nic mít nebudem. Pobudem, nebudem, světa nepřebudem; a co po nás zůstane, kdo ví, kdo to dostane! Však já nevím mnoho-li? živ jsem, nevím dlouho-li? umřu, nevím brzo-li? doma nebo na poli: a co po mně zůstane, veselým se dostane – však já nevím mnoho-li?
Skřivánek, malý pták, nikdy nezahálí: ve dne, v noci pracuje, pána Boha chválí. Dělejme my taky tak, jako ten skřivánek: ‚ v jedné ruce panenku, v druhé ruce džbánek.
Šenkýři hluchej – plechovec suchej! nalej mi, nalej, však je dost malej. Šenkýřko hluchá – sklenice suchá! nalej zas do ní, ať mi nezvoní.
Jen ty mně, šenkýřko, piva nalej, na mě se nekoukej, že jsem malej: máš-li pivo,1) nalej mi ho, a já mám peníze, zaplatím ho. Jen ty mně, šenkýřko, piva nalej, na to se nekoukej, že jsem malej: nalej, nalej, dokud teče, dokud ti vejdělek neuteče. 1) ty máš pivo, já peníze; však já ti zaplatím do halíře. Jen ty mi, šenkýřko, piva nalej, na to se nekoukej, že jsem malej. Jsem-li já v hospodě maličkej host, na to se nekoukej, mám dluhů dost!
Tahle sklenička, ta je maličká: tou se mi opila moje Anička. Já jich vypil pět, ještě jednou pět: ona jenom jednu, opila se hned!
Šenkýři! šenkýři! povezou tě ke kříži, zahrabou tě do díry, že tak maly máš míry. Šenkýři! co děláš, že tak špatně dolejváš? dolej, dolej, jak sluší, čert tě chytne za duši!
Naše stará bába není doma, šla do mlejna: bába s vnoučaty nejsou doma, šly do mlejna. Naše dojná kráva není doma, šla do mlejna: bába s vnoučaty, kráva s telaty nejsou doma, šly do mlejna. Naše mlsná koza není doma, šla do mlejna: bába s vnoučaty, kráva s telaty, koza s kůzlaty nejsou doma, šly do mlejna. Naše krmná svině není doma atd. svině s selaty atd. Naše tichá ovce není doma atd. ovce s jehňaty atd. Naše bílá husa není doma atd. husa s housaty atd. Naše zlatá kachna není doma atd. kachna s kachňaty atd. Naše kusá koura není doma atd. koura s kuřaty atd. Naše chytrá čubka není doma atd. čubka s štěňaty atd. Naše černá kočka není doma atd. kočka s koťaty atd. Naše malá myška není doma atd. myška s myšaty atd. Moje zlá žena není doma šla do mlejna: bába s vnoučaty, kráva s telaty, koza s kůzlaty, svině s selaty, ovce s jehňaty, husa s housaty, kachna s kachňaty, koura s kuřaty, čubka s štěňaty, kočka s koťaty, myška s myšaty, žena s děvčaty nejsou doma, šly do mlejna.
Pojedeme na lov, na lov, tovaryši máj, můj, můj, tovaryši můj: na lovíčky, na lovy, přes ten hájek borový, tovaryši můj, můj, můj, tovaryši můj! Běží, běží zajíc, zajíc, tovaryši můj: chrty pusťme po voli, ať zajíčka uloví, tovaryši můj! Běží, běži srna, srna, tovaryši můj: chrty pusťme po voli, ať tn srnku uloví, tovaryši můj! Běži, běží jelen, jelen, tovaryši můj: chrty pusťme po voli, ať jelínka uloví, tovaryši můj! Běží, běží panna, panna, tovaryši můj: chrty pusťme po voli, ať panenku uloví, tovaryši můj! Budeme se dělit, dělit, tovaryši můj: tobě zajíc a srna, mně jelínek a panna, tovaryši můj! Zdá-li se ti málo, málo, tovaryši můj: tobě všechna zvěřina a mně švárná dívčina. tovaryši můj!
A ty pansky koně mají hezky stroje: mají pořádný pacholky, dobře dbají o ně. A ty pansky krávy mají málo trávy, mají lenivý děvečky, nechtí chodit na ni.
Když jsem byl malý, byl jsem chovaný jako jablíčko pěkný červeny. Nynčko jsem výrost, jsem velký dosti: jsem postavený v samý žalosti.
Na Lhoteckém panství chleba nemají; kdo tam pude sloužit, ten se nenají. Na poledne málo, a k večeři nic: bude-li tak dlouho, pudu odtud pryč.
Není zelí jako zelí: někery je zeličko; někery je nemaštěny, někery jen maličko.
Celej tejden buchty s sejrem, a v neděli dolečky: bodejž bábu kati sprali, že dělá tak maličký! Celej tejden buchty s sejrem, a ve čtvrtek knedlíky: bodejž bábu čerti vzali, že dělá tak veliky!
Ach synku, synku! doma-li jsi? tatíček ptá se, oral-li jsi? Oral jsem, oral, ale málo: kolečko se mně polámalo. Oral jsem, oral cestu bílou, kudy jsem chodil za svou milou. Což je ta cesta ušlapaná: což je má milá[80] uplakaná! Což je ta cesta tvrdá orat: už se nedáme spolu oddat!
Dejme si, hoši, dejme zahrát: však nám už šijou v Praze kabát. A v Hoře Kutnej kamizolku: že jsme měl každej hezkou holku! Dejme si, bratři, dejme zahrát: vždyť nám už šijou v Praze kabát. Na Malej straně kamizolku: dal jsem se odvést pro svou holku. Nejsem na vojně ani tejden: už pláce pro mě každičkej den. „Kam pak, vojáci, kam pak jdete, že vy mne s sebou neberete?“ Kdybys, má milá, s námi jela, co bys, má milá, tam dělala? „Udělala bych se holubičkou, vznášela bych se ti nad hlavičkou. Udělala bych se bílým ptáčkem, vznášela bych se ti nad kloboučkem. Udělala bych se černou vránou, vznášela bych se nad armádou.“
Já husárek malý, botky rozedrany: já na vojnu nepojedu, až budu mít novy. Tatíček to slyšel, ven z komůrky vyšel; botky mu dal udělati, na vojnu jet musel.
Já husarka malá mezi husarama: husarů je kumpanyje, a já jedna sama. Kdyby bylo ještě těch husarů dvě stě, já bych se jim postavila jako švarny děvče.
Překrásné hvězdičky, jak jste vy maličky! což jste vy mne těšívaly ty noci celičky! Jedna z vás nejvíce, ta jasná dennice: ta mne vždycky vodívala k mé zlaté panence. Měsíčku v oblacích, jak jsi ty vysoko! jak je má zlatá panenka ode mne daleko! Vždycky mně říkával můj milý tatíček, že mně bude dobře chutnat komisní chlebíček. Vždycky mně říkala má zlatá matička, že mně bude někdy dobra z koleje vodička. Vždycky mně říkával můj milý bratříček, že mně bude pěkně svědčit ten vraný koníček. Vždycky mně říkala má zlatá sestřička, že mně bude pěkně slušet po straně šavlička. Vždycky mně říkali mí milí přátelé, že mě taky jednou v poli nepřítel zabije. Do pole potáhnu, a v krvavém boji ještě jednou si zpomenu na panenku moji. Kopali hrobeček v tom zeleném hájku: ještě jednou mně pozdravte mou zlatou panenku. Měj se tam už dobře, moje potěšení! neplač, nekvil, nenaříkej, radši se pomodli.

Pages