malý

Displaying 1 - 100 of 186
A v tom Hiadli v malej turni
Mala som frajera, volau sa mi Miši
Mala som frajeríka pred dvuma tĺžňi
Kedz som siala bazaličku, mala som smutnú tváričku
Šviecil mi mesiaček .... bole to švarna Anička, čo ma mala
Před naším oknem, zahradka mala uprostřed....
Keby so ja mala klíče od svitania, nedala by
Zelinečka malá, keby som ťa znala
Treba su já taká malá, ale bysem podávala
Když se naš Pan Ježiš narodzil, hvězdy, měsic zazrak vyvodzil. Jak se dovědzěl Herodes kral, všecky male dzitky pobic dal. Jozef s Mariu to slyšali, hned s dzicjatkem preč ucikali. Našli chlopka v poli žito sjać: Vrač se pro srp, hodzi se už žać. Račil mi Bůh mily ščesci dać, dnes sem sel a možu dnes i zać. Když se toho žide zvědzěli, za Pannu Marii běželi. Nadešli tam chlopka, žito žal, svate pěsničky při tom zpival. Něvidzěls-li panny iducej, co nesla dzěcjatko na ruce? Dy sem ja to žito rozsival, překrasnu sem pannu uhlidal. O, ty chlopku, chlopku šaleny, ty jsi to žitečko sel vloni. Vracmy se, židove, do města, bo tu nešla taka něvěsta.
[:Byla cesta ušlapaná :] od samého Krista Pána.1) Kráčely po ní dvě duše, za něma velká hříšnice. Když k nebeským dveřom přišly, hned na dveře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tlučou to, pane, dvě duše, za něma velká hříšnice. Ty dvě duše mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Ukažte jí cestu dolů, kady hříšní do pekla jdou. Šla od nebe plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Odkad kráčíš, hříšná duše? Kráčím, matičko, od nebe, nemám přímluvčí jak tebe. Vrať se se mnou, hříšná duše, poprosím za tě Ježíše. Když k nebeským dvéřem přišly, zas na dvéře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tluče tam, pane, matka tvá, a za ní zas hříšnice ta. Mou matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtud kažte. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Optej se jí, matko milá, kolik svátků osvětila. Kolik chudých obživila, kolik pátků se postila. Já sem svátků nesvětila, ani pátků nepostila; almužny jen troník dala. Ten troníČek malý peníz, ten ti do nebe spomůž.2)
Panenka Maria po světě chodila, Božího synáčka v životě nosila.1) Přišla ona, přišla do jednoho města, do jednoho města, kam ju vedla cesta. Vešla tě tam, vešla k jednemu šenkýři: Šenkyrečku milý, přenocuj mne tady.2) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, ožralci tu pijú a kartáři hrajú, ve dně v noci pijú, světla nezhasujú.3) Přišla tě tam, přišla do jedné uličky, do jedné uličky mezi kovářičky. Vešla ona, vešla k jednemu kováři: Kovařičku milý, přenocuj mne tady.4) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, musíme, matičko, celú noc kovati.5) Můj milý kováři, co to tak kujete, co to tak kujete a nenocujete?6) A kujeme my to tři kolní hřebíky, to na Krista Pána, má se naroditi.7) Ona se ulekla, hned odtud utekla, do jednoho chlíva, kde dobytek bývá.8) Přes prah překročila, syna porodila, syna Jezu Krista, sama panna čistá. Porodila tě ho na té prosté slámě, do plen ovinula, v jesle položila. Kovářova dcera na ráno běžela, na ráno běžela, do chléva pohledla.9) Kovářova dcero, podej mně dítěte, podej mně dítěte, mého pacholete.10) Jak já vám ho podám, dy já rukú nemám, jenom ty gramličky, 11) co držím knížečky. Dotkni se hůlečky, dá ti Pán Bůh ručky. Maličko se sehla, obě ruce měla.12) A domů běžela, rukama košala:13) Má dcerko rozmilá, kdes ručičky vzala? Ach, tato, tatíčku, už se ten narodil, už se ten narodil, co mé ruce stvořil. Dala mně jich, dala ta ženička mladá, ta ženička mladá, co noclehu ptala! Dybych já byl věděl, že to matka Boží, byl bych jí dal ležet v novém bílém loži. Byl bych ji uhostil v té pěkné komnatě,14) v té pěkné komnatě, na stříbře, na zlatě. A sám byl bych lehl hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní. To bych byl udělal lidům na znamení, aby matce Boží dali přeležení. Včil já nejsem hoden po té zemi chodit, ale sem já hoden do ohně mne hodit.15)
Prýščí se studená vodička z kameňa a v ní se umývá Panenka Maria. A jak se umyla, na břežek stúpila, na břežek stúpila, syna porodila. Synáčku můj milý, já bych už snídala, já bych už snídala rybičky z Dunaja. Shov, milá matičko, až ti jich nalovím, z ledu oheň složím, tobě jich přistrojím. Synáčku můj milý, jak bys jich nalovil, s ledu oheň složil, dy ses dnes narodil? Ty toho, matičko, ty toho nevěříš? A já sem syn Boží, já sem všecko stvořil. Já sem stvořil nebe i matičko tebe, ty ptáčky na horách, rybičky ve vodách. Ten dobrý dobytek lidom na užitek, to drobné kamení lidom na znamení. Nestvořil sem horšího jako ty prsteně, jako ty prsteně, ty drahé kameně.1) Šla Panenka Maria cestú nedalekú, potkala děťátko malé neveliké. Ptám se tebe, děťátko, kde’s růžičky vzalo? »V tej zahrádce rajské, tam růžička roste. Tam je růžička milá, červená a bílá, jdi sobě jí natrhať, Panenko Maria.«
Stála Panenka Maria [:jako růžička červená. :] Přišel tě k ní anjel Páně, dal pozdravení té Panně. Ta Panenka se ulekla, hned na své kolínka klekla.1) Nelekej se, Panno čistá, máš porodit Pána Krista.2) Pána Krista porodila, žádné bolesti neměla. Pán Kristus je malé dítě, a on chodí po všem světě.3)
Vím já zahradečku [: trním pletenó :] a v té zahrádece trávu zelenó. A pod tó travičkó kostýlek malé, a v tém kostýlku só tři oltáře atd.
Když sem já byl mladý, bylo mně dvadcet let, býval mně po vůli, býval mně celý svět. A od tech dvadceti šlo mně ke třidceti, už mně počínaly mé líčka měňati. A od tech třidceti šlo mně k štyrydceti, už mně počínaly mé údy klesati. Od tech štyrydceti šlo mně k padesáti, už mia obsypaly moje drobné děti. Od tech padesáti bylo mně šedesát, už mně počínaly mé vlásky šedivjat. Od tech šedesáti bylo sedemdesát, už sem si já začal ten svět rozvažovat. Od sedemdesáti bylo osemdesát, už sem sa já začal húlečkú podpírat. Od osemdesáti bylo devadesát, už sem si já počal s malýma dětma hrát. Od tech devadesát už mně ide ke stu, už mně ukazujú ke krchovu cestu. A po tech sto letech ešče jedno leto, už mně rozžíhajte, moje děti, světlo. Do hrobu mia dajte, do hrobu tmavého, tam budu spočívat až do dně súdného. Tam vás, moje děti, všecky čekat budu, až na ten súdný deň přinde anděl s trúbú.
Vím já zahrádku, místečko krásné, svítí tam slunce převelmi jasné. Pravda a víra, láska, pokora, do té zahrádky dvéře odvírá. Ach, Bože, komu ráčíš to dáti, ve tvé zahrádce slávy dojíti. Zde člověk dychtí po světské slávě, a zítra již má hrob na hřbitově. Zde pyšní lidé ve zlatě chodí, zítra je červi a žaby snědí. Já nežádám víc světské rozkoše, žádám já vidět Pána Ježíše. V tom věčném ráji, kde starci hrají, andělé pěkné písně zpívají. Raduj se, duše, a buď veselá, tvého zde bydla je chvílka malá. Budeš-li stále zde bojovati, chce ti Bůh za to korunu dáti.
Ach, můj Bože z nebe, Bože na výsosti! [: Dal se mně syneček :] do těžké nemoci. Debech já věděla, že homře za Prahó, dala bech mo dělat trohlo bramoruvó. Trohlo bramoruvó, z rozmarýno věnec, habe každé věděl, že bel můj mládenec. Jož teho mládenca po krchově nesó, jeho némiléší za ňém k hrobu vedó. Jož toho mládenca do hroba dávajó, jeho némiléší vodó homévajó. Jož teho mládenca do hroba vložili, jeho némiléší dvá vod hroba vedli. Do kapcečke sáhla, tolárek vetáhla, tem malém žáčkovém po jedném dávala. To máte, žáčkové, za vaše slóžení, že ste poslóžili mýmo potěšení. Pochovali ste mně z červené růže květ, ten mně bel miléší nežle ten celé svět.
[: Co to, milá, za lásku máš? :] Dyž k vám přijdu, ty sa hněváš. Co bych já sa nehněvala? Obudils mia, jak sem spala. Možeš, milá, tepruv spáti, až já budu bojovati. Dyž tu budeš, budu aj já, budem bojovat obá dvá. 1) Malého my koňa máme, jak na něho posedáme? Ty si sedneš na koníčka a já půjdu podle bočka. 2) Dyž dojeli prostřed mořa: Slezaj, milá, dolů s koňa. Co sem ti já provinila, abych moře přeplavila? 3) Budu vědět povídati, jak je s milým bojovati. 4)
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.
[: Povězte, povězte, vy malé rybičky, :] [: viděly-i ste tam, :] devča u vodičky? Viděly, viděly, dívalo sa do ní: Si-i tak hluboká, jako si široká, skočila bych do ní. Neskákáj, neskákáj, nedělaj mi toho; jak sa ti nelúbím, hledáj si jiného. Rožnove, Rožnove, stojíš na kopečku, pro tebe sem pozbyl svoju galanečku.
[: Byla jedna chudá vdova, :] svojich osem synů měla. Měla ona osem synů a devátú Kateřinu. A tu dala do majira, do Heršekového dvora. Panímámo moja milá, nedávaj mia do majira. Šak sa mně tam něco stane, co mia velce hanba bude. Neminula malá chvíla, Kateřina sama druhá. Na koho mám žalovati, na koho mám povídati? Na Heršeka, na mladého, či na služebníka jeho? Nepovídaj na jiného, na Heršeka, na mladého. Už páni do vojny jedú, svojich paní si nevezú. Heršek mladý taky jede, Katerinky si neveze. Hned izbetky zametala, slzami jich polévala. Ach, čeho sem tu dočkala, svůj věneček jsem ztratila! Při věnečku živobytí! Dali mia sem moja máti. Už ti páni z vojny jedú, svojim paňám dary vezú. Heršek mladý taky jede, Kateřince dary veze. Veze on jí postelenku, v postelence kolébenku. Jak ho máti uviděla, hned mu vrata otvírala. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? A v kravárni krávy dojí, druhá dívka u ní stojí. Heršek mladý s koňa skočil a hned do kravárně vkročil. Kde je moja Katerina, moja věrná služebkyňa? Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Poslala jsem ju prat šaty, nemožu sa jí dočkati. Heršek mladý koňa bodel a hned rychle k Dunaju jel. Postřetl ho tam starý pán: Heršek mladý, kam jedeš, kam? A já jedu ku Dunaju, a já tam mám Katerinu, svoju věrnú služebkyňu! Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Dala jsem ju katom sťáti, měla na ťa nesváďati. A měl on dva nože čisté, na oba dva boky ostré. Jedným sobě hrob vykopal, tym druhým si hlavěnku sťal. Zostavaj tu tělo s tělem a dušičky s Pánem Bohem.
Byla jedna smutna žena, co patero ditek měla; šeste pod srdcem nosila, z toho světa isť musela. To nejmladší pacholatko po krchově chodivalo, drobne kvitečka zbiralo. Uslyšelo v hrobě zpivať, male diťatko kolibať. Tatičku můj roztomily, poďtě k hrobu v tuto chvili, mamička tam v hrobě zpive, male diťatko kolibe. Tatik tomu něchtěl věřiť, šel se na faru poradiť. Na faře mu tak radili, by byl ten hrob otevřeny. A dy ten hrob otevřeli, ona na truhle seděla, male diťatko držela. A on se ji počal bati, počal od ni utikati. A ty, muži, něbůj se mne, vem to diťatko ode mne; štyry leta s tebu budu, na paty rok zas tu půjdu.
[: Janek do vojny jede, :] svej milej přikazuje. Aby se nevdávala, sedum roku čekala. Až on z vojny přijede, že si ju potom vezme. Neminulo sedum let, Janka viděť z vojny jeť. Jeho sestra Dorota otvírala mu vrata. Ach, sestřičko, sestro má, jak se tu Kačenka má? Kačenka se dobře má, včera týden schovaná do nového kláštera. Třikrát klášter obešel, nikde dveří nenašel. Jenom malé okénko, co svítilo slunýnko, Kačenčino srdénko. Ach, Kačenko milá má, kam’s ty dary poděla, cos ode mne dostala? 1) »Zlatý obraz na oltář, zlatú sukňu na ornát. Zlatý řeťaz na zvony, aby hlasno zvonily, tvé srdéčko těšily.« Ptám se já tě, má milá, kam’s ten prsten poděla? Zlatý prsten ješče mám, ten já ti, Janičku, dám. Až půjdeš podle moře, vhoď ten prsten do moře, vylej si svoje hoře. Až půjdeš vedle vody, vhoď ten prsten do vody, ať tě hlava nebolí. Neminula hodina, Janka hlava bolela. Neminulo to týdeň, Janka nesú z města ven. Co sis od Boha žádal, to ti Bůh nebeský dal, s Kačenkú odpočívaj.
Dcera matku prosila, hej, hej, prosila: Moja maměnko rozmila! Něvdajtě mne dalečko, hej, hej, dalečko, edem přes male polečko. 1) Matka na to nědbala, tym dalej ju vydala. 2) To do cizej krajiny, mezi ty turecke pany. 3) Když jest bylo po roce, chtěla dcera isť k matce. Stroj, pachole, košinu, pojeděm na hostinu. Jak do pole přijeli, zvony zvoniť slyšeli. Jak do dvora přijeli, žadného něviděli. Jenom male pachole, co sedělo při stole. Všecky dveře zamčeny, žadneho něni k spatřeni. Ptam se ja tě, pachole, hdě moja maměnka je? Mamička nam umřela, to včera od večera. Leža tamto v komůrce, v malovanej truhelce. Dcerka, jak to učula, hned k mamičce běžela. Ach, mamičko, stavajtě, požehnani mně dajtě. Dy stě nam ho nědaly, když stě nam umiraly. Ach, mamičko, stavajtě, slovečko ke mně mluvtě. Ma dceruško, něvolaj, těžkosti mi nědělaj. Ja bych rada mluvila, dyby ja živa byla. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa. Ani ptačka zpivati, tej zezulky kukati. Těš tě už tu Pan Bůh sam, matka Boži, svaty Jan.
[: Jede Janóšek přes hory, :] veze Marušku na koni. Kázal Marušce spívati a horám sa rozléhati. Spívaj, Maruško, pěsničku, veselú, pěknú maličkú. Jak si ju doma spívala, dy’s u otca, matky byla. Jala Maruška spívati a hory sa rozlíhati. Učuli tě ju zbojníci, velehradščí lúpežníci. Poďme, my mu ju vezmeme, toho zrádca zabijeme. Ustup, Maruško, na levo, pod javor, zelené dřevo. Janóšek mečem zatočil, po dvanásti hlavách skočil. Třinástý sa mu vyprosil, že by za ním zbrojí nosil. Nezabíjaj mne, Janíčku, složím o tobě pěsničku. »Vím já bránu malovanú, zlatem, stříbrem okovanú.« Kdo tu bránu malovat dal, zlata, stříbra nelitoval. Ten tu bránu malovat dal, kdo Marušku domiloval.
Kdy sem ja šel uličku, malu něveličku, nadešel sem svu milu, ona šla z noclehu. Milý, mocny Bože.
Kdy sem ja šel uličku, malu něveličku, nadešel sem svu milu, ona šla z noclehu. Milý, mocny Bože. *) Dal sem ja ji slovečko: Dař Pan Bůh, dzěvečko! A ona se ulekla, slovečka neřekla. Nělekaj se, ma mila, ja na cě něpovim. Což bys na mne povědzěl, dyž na mne nic něviš? A kata ja tež něvim, dy sem byl nad vami, ach, nad vami, nad vami, sam Pan Bůh nad nami. Což’s, mila, udzělala pod lipku zelenu? Pachole’s porodzila, tam’s ho zakopala. Něpovidaj, můj mily, dam ci na košulu, dam ci na košulu, baj ci ju ušiju. Což mi je po košuli? Košula se zdere, košula se zdere na mem hřišnem cěle, pachole něstaně. Něpovidaj, můj mily, dam ci prsteněček, zlaty prsteněček, zelený věneček. Což mi je po prstenku, po zelenem vinku? Prsteněk se zlame. 1) A vinek uvadně, pachole něstaně. Jak už bylo ve středu, už Kačenku vedu, už Kačenku vedu k mistu popravnimu. Pomodli se, Janičku, jednu modlitbičku, jednu modlitbičku za jeji dušičku.
[: Když sa Janko do vojny bral, :] on svej milej přikazoval: Nevdavaj sa, moja milá, čekaj ty dva roky na mňa. Šest roků ona čekala, na ten sedmý čarovala, až sa černá zem pukala. Už Janóšek z vojny jede, už on ke svej milej jide. Zaťukal tam na okénko: Odevři mně, má Kačenko! Jak ho milá uslyšela, hned mu dvéřa odevřela. Levú ruku mu podala a pěkně ho přivítala. Vítaj, Janku roztomilý, dávno jsme sa neviděli! Mám-li ti večeřu dati nebo čeládku zbuditi? Na to Pán Bůh noci dává, nech čeládka odpočívá. Vyprovoď mia, moja milá, až tam do čírého pola. Vyprovoď mia přes to pole, až po ty střešenky malé. Pohleď mně, milá, do hlavy, co mia má hlavěnka bolí! Můj Janošku roztomilý, proč ťa tvá hlavěnka bolí? A jak by mia nebolela, když šest roků v zemi hnila. Na ten sedmý vstat musela, dyž’s mně hrubě čarovala. Ja, tak’s ty mně čarovala, až sa černá zem pukala. Dom běžala, nemeškala, maměnce to povídala; že je Janko porúbaný, pod střešenkú pochovaný. Vem, dceruško, bílé groše, a daj zaňho slúžiti mše. Jak měl kněz mšu dokonávat, on jí došel poděkovat: Děkuju ti, moja milá, že’s mia z pekla vykúpila.
Objel syneček kolem černý les, nadvandroval si Vanov, pěknou ves. Přijel k Jarošovejm, zatlouk na vrata, vyšla Marjánka sama devátá. Kdo nám to tluče na naše vrata? Ať neotlouká stříbra a zlata. Já jsem tvůj milej z dalekej země, žádám, Marjánko, nocleh u tebe. Ráda, synečku, ráda nocleh dám, v horní komoře, kde sama léhám. Ustlala lože v horní komoře, rozčesávala vlasy, kadeře. Bylo půl noci, koníček řehtal, aj se Jarošů domek otřásal. Marjánka stala, čtvrt ovsa dala, zas polehoučku spat poléhala. Což pak, synečku, což tak tvrdě spíš, že svého koně hlasu neslyšíš? Já svého koně hlasu málo dbám, jen když Marjánku při svém boku mám. Až bude svítat, jejte pryč od nás, a neříkejte, že ste byl u nás. Ale řekněte, že ste koně pás na louce zeleny, v rose studeny.
Při jednej dolině větr profukuje, při druhej dolině snížek poletuje. Při třetí dolině vdova dům buduje, vdova dům buduje, kolem ho cifruje. Jedú Turci, jedú, před domem stanuli, před domem stanuli, na vdovu volali. Vdovo, milá vdovo, zanech budování, zanech budování a povandruj s námi. 1) Pane, milý pane, já bych vandrovala, kam bych děla dítky, ubohé sirotky? Jedno daj do škole, budeš mět školáka, druhé daj do dvora, budeš mět dvořáka. 2) A tú třetí Anku, tu si daj do zámku, tu si daj do zámku, budeš mět hajtmanku. A to štvrté, malé, to s sebú vezmeme, to s sebú vezmeme, až povandrujeme. Děti, moje děti, ostávajte s Bohem, ostávajte s Bohem, už já povandrujem. Mamičko má milá, daj nám groš lebo dva, daj nám groš lebo dva, kúpíme si chleba. Děti, milé děti, pod ploty sedajte, pod ploty sedajte, chleba si pytajte. Dyž k horám dojeli, syn sa jí rozplakal, syn sa jí rozplakal, pán sa jí rozhněval. 3) Vdovo, milá vdovo, s dětma sem ťa nebral, než sem ťa bral samu za svú věrnú ženu. 4) Vdova nemeškala, březu ohýbala, vintušku vázala, syna do ní kladla. 5) Synu, milý synu, dyž bude pršati, to ťa bude, synu, máti napájati. Dyž bude, můj synu, snížek poletovat, to ťa bude, synu, máti nakrmovat. Dyž bude, můj synu, listeček padati, to ťa bude, synu, máti odívati. Dyž bude, můj synu, vycházet hvězdička, ty budeš mysleti, že ide mamička. Dyž bude, můj synu, vycházet měsíček, ty budeš mysleti, že ide tatíček. Dyž bude, můj synu, větříček fúkati, to ťa bude, synu, máti kolébati. A dyž už zajeli za ty třetí hory, Turek sa ohledl, na vdovu pohledl: Vdovo, milá vdovo, cos to udělala? Dy’s svoje sirotky v světě zanechala. A dyž už zajeli za hory daleko, teprv milú vdovu bolelo srdéčko. Bolelo, bolelo nad dětma jejíma, srdečko v ní puklo nad dětma drobnýma.
[: Vandrovali tři pěkní mládenci, vandrovali v cizí kraj. :] Stavěli se v tem starém Bušíně, u Marušky na víně. Ptáme se tě, má pěkná Maruško, po čem víno nalíváš? Já nalívám za štyry grécary, za dva groše, nic jinač. Vandruj s námi, má pěkná Maruško, vandruj s námi v cizí kraj. Počkéte mě, tři pěkní mládenci, až dítě ukolíbám. Počkéte mě, tři pěkní mládenci, až dítěti piti dám. A dyž přišli do černýho lesa, Maruška se vohlíží. Ptáme se tě, má pěkná Maruško, po čem ty se vohlížíš? Je mně líto dítěte malého, co na kolíbce leží. Dy’s ty chtěla dítě lítovati, neměla’s s námi jíti. Hned Marušku mezi sebe vzali, na kusy roztrhali. Tu máš, Maruško, za tvé nalívání, chudých lidí klamání.
Šeltě pan Trum 1) na procházku [: na zelenó lóku. :] Šel, nadešel tam děťátko, malé pacholátko. Dítě rostlo, až dorostlo. Dyž mu sedm let bylo, do školy chodilo. Nadávali mu ve škole: Ty nejsi od nas pachole, ty si nalezené na lóce zelené. A dyž přišel dům, povídal: Já sem nalezené na lóce zelené. Dejte mně knížky pod pažo, krajíček pod druhó, abych měl na stravo. Šel, nadešel tam chalópko, v ní rychtář s rychtářkó. Ach, boche, boche na dveře, matičko, otevře! Počké, počké chvílenečko, já vařím kašičko. Mám já dítě, je hrubě zlý, je hrubě šklibavý. »A já je budu kolíbat, jemu pěkně zpívat.« Na kotle kašu vařila, nasytit nemohla. Dvanást kráv mu podojila, napojit nemohla. Zatoč se, ďáble, kolečkem, vyleť vokynečkem. Šak už ses dost nakolíbal, mé matičky nasužoval. Ďábel kolečkem zatočil, vokýnkem vyskočil. Dvanást kotóčků vyrazil, třinástý narazil. To máš, matičko, znamení za tvý vychování.
A byla jedna mynařka, zaknula sveho synačka. Přiletěli dva ďablove, ditě vzali, jine dali. Do něho moci něměli, do travy ho položili. A jeli tam furmanove, našli ditě male v travě. A tu se spolu hadali, kterak by mu jmeno dali. Dáme mu jmeno Benekda, kdo ho zaknul, temu běda. Do školy ho posilali a šaty mu jednavali, za mladu ho cvičiť dali. Děti se mu vysmivali, že je na cestě najdeny. Bych měl troje šaty potrhać, svej maměnky půjdu hledać. Troje šaty dotrhaval, svej maměnky něnajdoval. A klupe, klupe na dveři, otevřte mi, ma mateři. Ja sem ditě vlasni vaše. Macě jine na kolibce; žaden vam ho vzici něchce. Vyleć, ďable, z tej kolebky od mej spanilej maměnky. Ďabel z koilibky vylecěl, 1) tři kola jest v okně vybil. To macě, lude, znameni teho ďabla kolibani. Štyry kravy mu dojila, na kotle kašu vařila, ešče ho něnasycila.
[: Stála Kačenka u Dunaja, :] bilé noženky umývala. A keď jich ona umývala, hořce, žalostně zaplakala. Len jedneho syna mala, hodila ho do Dunaja. Dolů, synu, dolů vodú a já ešče pannú budu. Stála baba za Vážinú, počúvala Katerinu. 1) Hned ta baba nemeškala, rychtářičkom vědět dala. Rychtaříci, zlá novina, utopila Kača syna. Rychtaříci nemeškali, hned Kačenku chytit dali. Posadili ju na stoličku: Zmysli sobě na mamičku. Pozři, Kačko, ven okjenci, jidu-i tam otec, máti? Neidú tam otec, máti, než tam idú štyrja kati, koho’s budú utrácati. Teba, Kačko, teba samú, žes chtěla byt ešče pannú. Keď Kačenku utrácali, všeci mládenci plakali.
[: Oj, pošlo diťatko, :] male pacholatko. Potkal ho stařiček, a to byl Pambuček. Kaj iděš, diťatko, male pacholatko? Jdu ja, stařičku, svej matičky hledať, by mi šli chleba dať. Tvoja mamka leži ten hrob ode dveři. Padlo na prvši hrob, křičelo, plakalo, matičko, volalo. Nic tam něslyšalo, enem zahučalo. Padlo na druhy hrob, křičelo, plakalo, matičko, volalo. Nic tam něslyšalo, enem zahučalo. Padlo na třeti hrob, křičelo, plakalo, matičky volalo. Ach, hdož to tam vola, pokoja mi něda? To ja sem, matičko, ja, vaše diťatko. Kaj maš tu košulku, co sem ti ušila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Kaj maš tu letničku, co sem ti kupila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Kaj maš tu šatečku, co sem ti kupila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Pusťte mne, matičko, pusťtě mne tam k sobě, budě mi tam dobře. Di, diťa, do domu, maš tam mladu mamu. Něniť mi to mama, a je to macocha. Dy mi chleba kraje, to mi ho něpřaje. A dy mi ho dava, v popele ho vala. Dy mne ona češe, to krev ze mne teče. Dy košulku dava, to mne pošlahava. Di, diťa, do domu, pomodli se Bohu. Šak tě tam ochrani ta něbeska pani. Do domu přiběhlo, otci povědělo: Ach, tato, tatičku, už sem ja mluvila se svoju matičku. Hned se rozněmohlo, třeti deň umřelo.
Stojí limba, stojí listu širokého. Pod ňó hrá děťátko, malý nebožátko. Tak tam dlóho hrálo, až se rozplakalo. Šlo, nadešlo žlíbek, na něm byl krchóvek. Hrobaři, hrobaři, kde má matka leží? A tvá matka leží třetí ode dveří. Dítě nemeškalo, na krchov běželo. Třikrát hrob obešel, anděl k němu přišel. Vzal ho za ručičku: Tady máš mamičku. Dítě na hrob padlo, žalostně plakalo. Má mamičko, staňte a mě politujte. Jak pak já mám státi? Mám na sobě škřutí. K tomu ješče kameň, jdi dom s Pánem Bohem. Já škřutí odházím, kamení odvážím. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinó mamu. Co je po té matce, dyž není od srdce. Dyž má chleba dáti, třikrát jé obrátí. Ukrojí krajíček, hodí pod stoleček. Dyž mám jít k obědu, pošle mě pro vodu. Dyž mám jít k večeři, pošle mě za dveři. Dyž košulku pere, div mě neprokleje. A dyž mě oblíká, všudy mnó namýká. Tu máš, dítě, klíčky od malé truhličky. Vem si tam tu róchu, dej ušit košulku. Dyž tě budó bíti, přiď mně povědíti. Já tam na ně přindu, obóm hlavu strhnu. Tebe vezmu k sobě, budem spolu v hrobě. Dyž byla večeře, klube, klub na dveře: Poď, dítě, otevři. Dítě nemeškalo, otevřit běželo, nic tam nevidělo. Ty neščasný taťku! Což sem tě prosila, dy sem umírala: Neubližuj dětóm, ubohým sirotkóm. Dyž pryč odcházela, otci hlavu strhla, macoše uryla.
Stojí limba, stojí listu širokého. Pod ňó hrá děťátko, malý nebožátko. Tak tam dlóho hrálo, až se rozplakalo. Šlo, nadešlo žlíbek, na něm byl krchóvek. Hrobaři, hrobaři, kde má matka leží? A tvá matka leží třetí ode dveří. Dítě nemeškalo, na krchov běželo. Třikrát hrob obešel, anděl k němu přišel. Vzal ho za ručičku: Tady máš mamičku. Dítě na hrob padlo, žalostně plakalo. Má mamičko, staňte a mě politujte. Jak pak já mám státi? Mám na sobě škřutí. K tomu ješče kameň, jdi dom s Pánem Bohem. Já škřutí odházím, kamení odvážím. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinó mamu. Co je po té matce, dyž není od srdce. Dyž má chleba dáti, třikrát jé obrátí. Ukrojí krajíček, hodí pod stoleček. Dyž mám jít k obědu, pošle mě pro vodu. Dyž mám jít k večeři, pošle mě za dveři. Dyž košulku pere, div mě neprokleje. A dyž mě oblíká, všudy mnó namýká. Tu máš, dítě, klíčky od malé truhličky. Vem si tam tu róchu, dej ušit košulku. Dyž tě budó bíti, přiď mně povědíti. Já tam na ně přindu, obóm hlavu strhnu. Tebe vezmu k sobě, budem spolu v hrobě. Dyž byla večeře, klube, klub na dveře: Poď, dítě, otevři. Dítě nemeškalo, otevřit běželo, nic tam nevidělo. Ty neščasný taťku! Což sem tě prosila, dy sem umírala: Neubližuj dětóm, ubohým sirotkóm. Dyž pryč odcházela, otci hlavu strhla, macoše uryla.
U Krakova na dolině pase dívče vrané koně. Přišel k ní šohaj z Krakova, zajal jí koně do dvora. 1) Dávala mu tři dukáty, 2) dva stříbrné, jeden zlatý: 3) Nechaj, švarné děvče, sobě, zítra večír přijdu k tobě. Chceš-li ty k nám chodívati, mosíš dobrý pozor dati; 4) naša mama zticha 5) spává, ona dobrý pozor dává. 6) Stávaj, starý, stávaj hore, kdosi u naší dcery je. Než starý z postele skočil, šohaj oknem ven vyskočil. Ven vyskočil a zavískal a děvečce ruku stískal; ostávaj tu s Bohem, milá, já mládenec, a ty jiná. Jak pak bych já jiná byla, sak sem s tebú málo byla. Dyby bylo půl hodiny, nejmenuj se mezi panny. Dybys měla na tisíce, nebudeš ty pannú více; a já jenom dva grýcary, přece budu šohaj švárný. Pusť pérečko 7) po tej vodě, půjde-li ti po svobodě; bude-li ti k vrchu plyvať, budeš v našem domku bývať. Dyž to pérko namáčala, do voděnky ho házala: Plyvaj, mé perečko, do dna, abych byla vínka hodna. 8)
V mlynařovem splavku bila husa plyva, že z velkeho milovani malo hdy co byva. Stanul pod okenko, zavolal tišenko: Marianko, srdce moje, otevř mně okenko. Je mně hrubě zima, větřiček zaviva, pusť mne jenom do komůrky, moja roztomila. Ja tě do ni pustim, na svych ručkach uspim, slibila sem Bohu svemu, že tě něopustim. Včil ju on opustil v jejich mladych letach, ztratila vinek zeleny, něužila světa. 1) Světa něužila, pannu něnabyla, to že pro synka mileho Boha opustila.
[: Vím já lučinu širokú, na ní travěnku vysokú. :] Poďme my na ňu, sestřičko, nažnem travičky brzičko. Jedna ju žala, vázala, druhá seděla, plakala. A díval se jim z hradu král, na své pachole zavolal. Stávej, pachole, stroj koně, pojedem na hon do pole. Budeme honit zvířátka, patnáctileté děvčátka. A jak na lúku přijeli, vrané koně zastavili. Kdo vám tu trávu kázal žít? Jedna musíte s námi jít. Kázali otec a máti zelenej trávy nažati. Jedna ju žala, vázala, druhá seděla, plakala. Pro jeden kúsek trávníčka musím opustit tatíčka. Pro jednu malú travičku musím opustit mamičku. Pro jeden kúsek býlého musím opustit milého. 1)
Má mamičko stará, skala na mňa letí, namlúvá mia vdovec, má patero dětí. Zingaj mně, hubo má, dokad jsi slobodná, šak zingat nebudeš, až za vdovca půjdeš. Budú ti zingati jeho drobné děti, keď budú chleba ptať, nebudeš ho měti. Budeš jim krájávat po malém krajíčku, budú si naříkat tu jejich mamičku.
Dy sem byla panenku, sedala sem v okenku, v okenečku, v okně s mladeněčkem potmě. Tak dluho sem sedala, ež sem jmeno dostala; moje jméno panno jest mi zakazano. Do kostela zvonili, by se panny schodily, a ja něbožatko kolíbám diťatko. Ty najmladší sestřičko, poď kolibať maličko! »Kolib si ho sama, dy’s je jeho mama.« Stoji, stoji lipina, pod lipinu děvčina, smutna, něvesela, kolibať musela. Hulaj, nynaj, můj synu, maš matičku hrdinu, tatička jedneho, šelmu falešného.
[: Čej to pachole v noci1) chodí :] [: a dobré lidi ze sna budí? :]2) Čej by bylo? Běhavkovo,3) chodí pod okno Planetovo. Přinda pod okno zabubnuje: Stávej, Kačenko, stavej hore.4) Nač bych já ti k vůli stávala, svou postelku barouchala?5) Na mý postelce drahé šaty, já si ich nesmím barouchati. Běž, synečku, podle řádu, kde ti lidé k vůli stanou. Ja, stanou, stanou, ale málo, přindi, synečku, zejtra ráno. Zejtra ráno, na poledne, až se mé srdce rozpomene.
Dívča, dívča, laštovička, vídal sem ťa od malička, a ešče ťa kolébali a už ťa mně slubovali. »Šohaj, šohaj, laštovička, odpadeľs mi od srdečka, jak od srdca, tak od lásky jak to jabko od halúzky.«
Dolina, dolina, malá dolinečka, [: jak mně zavoněla :] přespolní děvečka! Ani mně nevoní rozmarýn vonička, jak mi zavoněla přespolní děvečka.
Dolino, dolino, dolinečko malo, co sem se nachodzil za dzěvčotkem darmo. Sporachuj, dzěvečko, sporachuj to sobě, kela jo chodničků udzělal jsem k tobě. Dyby sem jo měla chodničky rachovać, musela by sem jo lokajička chovać. Ně tak lokajička, ale pisařička, aby mně spisoval falešne slovečka.
Jaborové lodí, klencové veselko, převez mia, milenko, přez malé jezerko. Já ťa nepřevezu, já sa vody bojím, já o ťa, synečku, dokonca nestojím.
Ja, ty milý převozníčku, převez ty mě přes tu malú dunajičku, přes vodu studenú, vodu bystrú; mám tam frajerenku jako jiskru. Nemám lodi, ani vesla, všecko mně to ta voděnka pryč odnesla; voděnka studená, voda bystrá, moja frajerenka jako jiskra.
Kdo se to prochází po liboské hrázi? Černooký děvče marijánek sází. Sází tě ho, sází po jednom zbílečku; ach, žes ty ošidil chudobnó děvečku! Chudobná děvečka nic inšiho nemá, jenom tu poctivosť, co si ju zachová. Málo je jich, málo, co ju zachovají, néhodnější panny ty ňó pohrdají.
Dybych ja byl malym ptačkem, letaval bych krajem lesem, letěl bych k svej milej, esli ešče žije. Žije, žije, můj synečku, seče v zahradě travičku, seče a vyžina, jak by smutna byla. Co se, mila, na mne hněvaš, že se mnu nic něrozmluvaš? Či je ti co ně v nos, či tva nerozumnosť? Ja se na tebe něhněvam, ale k tobě chuti němam, že ti vaši laju, chceť ti mne nědaju. Ja jsem děvečka chudobna, ja něni sem tobě rovna, ober sobě radši, ktera je bohatši.
Debe mně tak belo, jak mně belo vloni! Verostlo mně jabko na suché jabloni. Na suché jabloni, na suché halózce; včil mě tvá maměnka za nevěsto nesce. Vona za nevěsto a já jo za matku, večítala be mně, že já nemám statku. Já ho mám maličko, te ho nemáš toli. Ach, jak mě to srdce, jak mně vono bolí. Copak si te meslíš, že te seš doví co? Deť te seš jako já chodobnéch rodičo. Chodobnéch rodičo, voni nic nemajó, jen tebe, senečko, pro kráso chovajó. Pro kráso chovajó, pro velikó radosť, chodobné panence pro velikó žalosť. Už sem zapomněla na červenó růžo, na tebe, senečko, zapomnět nemůžo.
Okolo hájička teče vodička, napoj mně, panenko, mého koníčka. Já ho nenapojím, já se tuze bojím, že jsem maličká. Před našimi okny roste olíva; pověz mně, panenko, kdo k vám chodívá. K nám žádný nechodí, mne se každý bojí, že jsem chudobná. Před našimi okny růste z růže květ. Pověz mně, panenko, proč tě mrzí svět? Mne svět nic nemrzí, mne srdenko bolí, plakala bych hned.
[: Maličké jsem ščestí míval, :] dyž jsem za milou chodíval. Měl jsem ščestí a neščestí, potkalo mě děvče hezký. Potkalo mě, neznalo mě, zajda za mne, volalo mě. »Vrať mně, milý, co je mého, já ti vrátím, co je tvého. Vrať mně, milý, můj šáteček, já ti vrátím prsténeček.« Malé sobě pole zajdu, hezké děvče sobě najdu. Hezké děvče černooké, nemalé a nevysoké.
Nad Slavíkovice holuběnka líce. [: Všece ledi povidajó, :] že mě milé nechce. Dež mě nechce, nechť se, já plakat nebodo, šak so ješče malý děvče, vdávat se nebodo. Dež mě nechce, nechť se, já se ho neprosím, šak so ješče malý děvče, vdávat se nemusím.
Jatelinko drobná, cos tak odrobněla? Nemožu ťa nažat z rána do večera. Už sem ťa nažala; do čeho ťa svážu? Švárný šohajíčku, po kom na ťa zkážu? A zkážu já, zkážu po malém poslíčku: Daj ti Bůh dobrú noc, můj milý synečku. Dobrú noc, dobrú noc, ale ne na věčnosť, až tebe, synečku, pomine falešnosť. Falešný galáne, nechoď mně na oči, nech sa mé srdenko za tebú netočí.
[: Mý červený pantličky, načiž já vás vážu, :] [: mám synečka daleko, :] po kém já mu zkážu? A zkážu mu, zkážu já po malým posličku: Dé ti Pán Bůh dobró noc, můj milé synečku. A dobró noc, dobró noc, ale ne na věčnosť, až tebe, můj synečku, pomine falešnosť. A pomine, pomine, lebo nepomine, lebo ta naša láska na věky zahyne.
Nasela sem marijánku všady, nechodívaj, můj synečku, tady. Najpěknější kvíteček utrhneš, potom si mňa nevezneš. Jak bys ty to, má milá, věděla? Dys ty se mnú málo bývávala. Poznala sem po jednom slovečku; falešný si, synečku. Všecky hvězdy na nebi tancujú, dyž mé oči milého spatřujú. Ach, Bože můj, Bože s vysokosti, přidaj trpělivosti. Dyž sem já šla přes jednu uličku, viděla sem v jednom okenečku, miluje tam syneček děvečku, až mia bolí v srdečku. Ešče jednú Pána Boha žádám, aby přišel starodávný galán; aby mně to slunečko svítilo, co mia těšívávalo. Těšíval mia ze všech najmilejší, včil mia těší obraz najsvětější; ten obrázek panenky Marije, ten v mojém srdečku je.
Pověz mně, děvečko, pravdu spravedlivú; esli mně vypovíš, já půjdu za jinú. Šak já ti, synečku, spravedlivě povím, dyž jiného nemám, o tebe nestojím. Ty pérečko nosíš, já ti ho nedávám; nejsi ty, synečku, spravedlivý galán. Maličko, děvečko, maličko mně věříš, dyž já od vás idu, z okénečka hledíš. Maličko, děvečko, maličko mně nevěř, dyž já od vás idu, z okenečka nehleď.
Pověz mi, dzěvečko, mam-li k tobě chodzić? Přes bystru vodzičku mam-li k tobě brodzić? Něbrodz ty, synečku, přes bystru vodzičku, je sem ja chudobna pro tvoju macičku. Chudobna, chudobna, chudobne mateři, něvyrovnam se ja žadnej selskej dceři. Chudobna, chudobna, z chalupečky malej, něvyrovnam se ja selskej dceři žadnej. Chudobna dzěvečka rovně je dar boži, něviš ty, synečku, co ci Pan Bůh vloži. Vloži ci un, vloži taku staru babu, co ci něvyleze za tři dni na lavu.
Před naše okny lípa zelená, na ní rosa krapnatá, pod ňó sedí děvčata; kerá bude má? Keráž by jiná, leda ta malá? Je třebas ta maličká, co má černý očička, to bude moja. Před sósedovým široký kameň; sedává tam děvečka, černooká Anička s synečkem na něm. Ona seděla, smutně hleděla, měla v ruce šáteček, v každém rožku kvíteček, hned mu ho dala a zaplakala.
Sadila, sadila fialenku v roli, jak ju nasadila, hned Boha prosila, aby dal pohody. Dej, Bože, dyščíčka, tichého větříčka, [: aby se ujala :] modrá fialečka. Dyščiček nepršel, fialenka zvadla, možeš, milá, vědět, že je láska malá.*)
Sedí ptáček maličký, oj! na vysokém dubě, ohlédá sa na hory, oj! čili slunko vyjde. Slunečko už vycházá, oj! ale mně už zašlo, moje děvče povídá, že si druhého našlo. Vykopajte mi jámu, oj! jámu tam nad cestú, aby lidé poznali tú falešnú nevěstu. Nad hlavú mi zasaďte, oj! voničku červenú, a při nohách vykopte, oj! studýnku kamennú. Keď tam půjde má milá, utrhne si voničky, keď tam půjde jej milý, napije sa vodičky.
Ticho, šohaj, nedupaj, ostrohami nebřinkaj; naša paní čujno spí, ona řekne, žes to ty. Až já světlo zahasím, sama sa ti ohlásím: Poď, Janošku, poď ty k nám, naša paní spí aj pán. Už je, milá, bílý deň, jak já půjdu s hanbú ven? Nestaraj sa, můj milý, vyvedu ťa ven humny. Vyvedu ťa chodníčkem, přikryju ťa ručníčkem. Ručníček je malá věc, přijde větr, vezne preč.
Pomalutky, něklupaj, ostrožkami něbřinkaj, nědaleko u dveři panimama tu leži. Dcera rano stanula, matka se ji pytala: Dcero, dcero, dcero ma, s kym si to tam buřila? Ma maćičko, s peřinum, ktera byla nade mnum; malum sem se ušila, malo sem se přikryla. Su dzěvčatka poctive, peřiny drelichove s tureckyma nitama, běhaju s galanama. Chodi dzěvče po luce, nosi dicje na ruce: Hulaj, hulaj, můj synu, maš taćička hrdinu.

Pages