malovaný / malovat

Displaying 1 - 63 of 63
Pri Bystrici pri tom zámku kasáreň maľovaná
To sú peřinky malované, od mé mamičky darované
Mělcě svaty Juři konička braneho, a chojil*) un, chojil do města jedneho. Nadešel dzěvečku nad jazerem klečeć, do teho jazera tak přesmutně hledzěć. Což ty to, dzěvečko, nad jazerem klečiš, do teho jazera tak přesmutně hledziš? Ach, co ja to němam tak smutně hledzěci, dy už mne ma ten drak, už mne ma sežraci. atd. A co my,panimamo,a co my mu damy? V tym našim koscěle malovać ho damy.
Svatý Lukáš, maléř Boží, svatý Lukáš, maléř Boží, on maloval obraz Boží.
Svatý Lukáš, maléř Boží, svatý Lukáš, maléř Boží, on maloval obraz Boží.
Svatý Lukáš, maléř Boží, svatý Lukáš, maléř Boží, on maloval obraz Boží.
Svatý Lukáš, maléř Boží, on maloval obraz Boží.1) Nemoh on ho vymalovať, musel nad ním podřimovať.2) Matka Boží přistúpila, obraz svatý malovala. Svoje líčka přiložila, hned obrázek ozdobila. Staň, Lukáši, staň ze spáni, už je obraz malovaný,3) Častochovu oběcaný. Zapřahajte šest pár volů, vezte obraz k Častochovu.4) Postavte ho na kopečku, proti jasnému slunéčku. Budú lidé putovati, zdraví tamo nabývati. A když jeli krajem lesa, pohonič bičem zapleskal. Když prostřed lesa přijeli, třé zbůjníci vyskočili. Stůjte, stůjte, nešmihajte, co vezete, to nám dajte.5) Vezem obraz svatej Panny, na Častochov oběcaný.6) A my vám ho porúbáme, a my vám ho posekáme. Nerúbajte, nesekajte, zkameňáte, zdřevěnáte. Zkameňáte jako múry, na památku tej figúry.7) Jali rúbať, jali sekať, matky Boží nelitovat. Jeden zaťal, hned zkameňal, druhý zaťal, hned zdřevěnal. A to máte na památku, nerúbajte Boží matku. A ten třetí Boha chválil, že obrazu neporanil.8) K Častochovu dále jeli, na kopečku zastavili, dále už jeti nemohli. Tu mě složte na kopečku, proti jasnému slunéčku. Budú ke mně putovati, zdraví u mne nabývati.9)
Od pondělí na úterý [: byl Heřmánek zarmúcený. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu v klíně jabka. Můj synáčku, kam pojedeš, že své vrané koně češeš? Já pojedu pro svú milú, pro nevěstu roztomilú. Já si musím pro ňu jeti, dybych měl život ztratiti. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 1) Když na lúku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmánka postřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmanka zastřelili. 2) »A jední sa se mnú vraťte, a jední mně pro ňu jeďte.« A jední sa s ním vrátili, a jední mu pro ňu jeli. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 3) »Všecky hosti tady vidím, jenom ženicha nevidím. Kde je, kde je můj Heřmánek, že on sám pro mne nejede?« Tvůj Heřmánek doma zůstal, hodným hostom stoly chystal. Jak živa sem neviděla, aby ženich zůstal doma. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, krev červenú tam spatřili. Ptám sa já ťa, družičko má, z čeho je tá krév červená? Zabili sme tu jelena, z toho je tá krév červená. Když za humna přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, komu to tak pěkně zvoňá?« Umřelo tam pacholátko, jemu to tak pěkně zvoňá. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek ve sklepě je, hodným hostom víno leje. Jak živa sem neviděla, co by ženich ve sklepě byl, hodným hosťom víno točil. Když za stoly posedali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek v komoře je, leží v malovanej truhle. 4) Štyry stoly přeskočila, na pátém se zatočila, hned do komory skočila. 5) Dva zlaté nože nalezla, jeden bodla v pravém boce, druhý bodla proti srdce. 6) Ulomte chvojku zelenú, přikryjte tu krév nevinnú. Ať na ňu vrany nekvačú, černé oči ať neplačú. Na druhý deň matka její přijela tam s peřinami. »Všecky hostě tady vidím, enom svěj dcery nevidím.* Vaša dcera je v komoře, stele pěkné bílé lože. Jak pak by ho, smutná, stlala, dyž tady peřin neměla? A ležá tam milá s milým, jsú přikrytí rozmarýnem.
Dcera matku prosila, hej, hej, prosila: Moja maměnko rozmila! Něvdajtě mne dalečko, hej, hej, dalečko, edem přes male polečko. 1) Matka na to nědbala, tym dalej ju vydala. 2) To do cizej krajiny, mezi ty turecke pany. 3) Když jest bylo po roce, chtěla dcera isť k matce. Stroj, pachole, košinu, pojeděm na hostinu. Jak do pole přijeli, zvony zvoniť slyšeli. Jak do dvora přijeli, žadného něviděli. Jenom male pachole, co sedělo při stole. Všecky dveře zamčeny, žadneho něni k spatřeni. Ptam se ja tě, pachole, hdě moja maměnka je? Mamička nam umřela, to včera od večera. Leža tamto v komůrce, v malovanej truhelce. Dcerka, jak to učula, hned k mamičce běžela. Ach, mamičko, stavajtě, požehnani mně dajtě. Dy stě nam ho nědaly, když stě nam umiraly. Ach, mamičko, stavajtě, slovečko ke mně mluvtě. Ma dceruško, něvolaj, těžkosti mi nědělaj. Ja bych rada mluvila, dyby ja živa byla. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa. Ani ptačka zpivati, tej zezulky kukati. Těš tě už tu Pan Bůh sam, matka Boži, svaty Jan.
[: Jede Janóšek přes hory, :] veze Marušku na koni. Kázal Marušce spívati a horám sa rozléhati. Spívaj, Maruško, pěsničku, veselú, pěknú maličkú. Jak si ju doma spívala, dy’s u otca, matky byla. Jala Maruška spívati a hory sa rozlíhati. Učuli tě ju zbojníci, velehradščí lúpežníci. Poďme, my mu ju vezmeme, toho zrádca zabijeme. Ustup, Maruško, na levo, pod javor, zelené dřevo. Janóšek mečem zatočil, po dvanásti hlavách skočil. Třinástý sa mu vyprosil, že by za ním zbrojí nosil. Nezabíjaj mne, Janíčku, složím o tobě pěsničku. »Vím já bránu malovanú, zlatem, stříbrem okovanú.« Kdo tu bránu malovat dal, zlata, stříbra nelitoval. Ten tu bránu malovat dal, kdo Marušku domiloval.
[: Šla Dorna pro vodu, :] pro vodu studenú. Přijeli k ní páni: Pojeď, Dorno, s námi. Dorna nemeškala, na kočár sedala. Kdo ste tu z Moravy, zkažte mé mateři: Že se svadba strojí na Rakúském poli. Matka nemeškala, dvě sklenice vzala. Dvě sklenice vzala, do sklepa běžela. A do jedné medu, a do druhé jedu. A před syna s medem, před nevěstu s jedem. Sám Pán Bůh to změnil, napil se syn jedu a nevěsta medu. Syn se jedu napil, po světnici chodil, poručenství robil. Tobě, bratře, tobě štyry koně vrané, pěkně osedlané. Tobě, sestro, tobě štyry krávy dojné a štyry jalové. Tobě, milá, tobě ten dům malovaný, za tvé milování. Co mně, synu, co mně? Co mně, staré mamě? Tobě, matko, tobě ten kameň široký a Dunaj hluboký. Žes mě otrávila, s milú rozlúčila.
[: Ulianka, čistá panna, :] u Dunaja šaty prala. Dojeli tam třé husaři: Pod, Uliško, pojeď s námi. Já bych s vámi ráda jela, dybych tu bratra neměla. Bratra možeš otráviti, možeš s námi předca jeti. Jak bych já ho otrávila? Temu sem sa neučila. Běž do lesa dubového, najdeš hada jedového. Uvař mu ho k snídaníčku, jak rybičku s černú máčkú. Už Janíček z hory jede, malované dřevo veze. Hned mu vrata otvírala, vrané koně vypřáhala. Ulianko, co nového, že vypřaháš koňa mého? Poď, Janíčku, k snídaníčku, máš přichystanú rybičku. Jak ten první kúsek zédl, hned na levé líčko zbledl. Jak ten druhý kúsek zédl, hned na obě líčka zbledl. Jak ten třetí kúsek zédl, hned na celé tělo zbledl. Běž, Uliško, pro pivečko, ať si ovlažím srdečko. Donesla mu lužovice: Pij, Janíčku, pij velice. Běž, Uliško, pro peřinku, nech položím svú hlavěnku. Donesla mu tvrdý kameň: Ostávaj tu s Pánem Bohem. Bojanovské zvony zvoňá, Uliánku drábi hoňá. Ty mutenské zezváňajú, Uliánku doháňajú. A hodonské dozvonily, Uliánku dohonili. Janíčka na krchov nesú, Uliánku kati vezú. Zazdite mia do kamení, nech o mně pěsničky není. Zedníci ju zazdívali, panny pěsničku skládaly. Uliánku už zazdili, panny pěsničku složily. *)
Vim ja zamek malovany, bystru vodu obehnany; v tem zamečku byla pani moravskeho malovani. Ta jedno diťatko měla, chůvěnku při něm držela, krasnějšu, ež byla sama, co s tym diťatkem spavala. A jak bylo po půlnoci, ditě počalo plakati; a chůvěnka tvrdo spala, diťatko plakať něchala. Jak to pani uslyšela, na tu chůvěnku běžela, hrozny poliček ji dala, ež se hned krvju oblila. A chůvěnka němeškala, k panu pověděť běžela: Naš pan tato, zla novina, naša pani mne pobila. Ciť, chůvěnko moja cnostna, budě temu jina pomsta. 1) Vzal pan pani za ručičku a vyved ju na světničku. Otevřel ji okenečko: Podiva] se, ma paničko; podivaj se do zahrady, jak tam kvitnu vinohrady! Panička okny hleděla, chůvěnka ju postrčila. To než na zem doletěla, v drobny prach se obratila. Vyrůstla tam jablunečka, to tej pani ze srdečka. Kdo z ni jabka trhať budě, ten pomsty Boži něujdě. Trhal jich pan s pacholatkem a chůvěnka s tim děťatkem. V tom se mračno postavilo a tu chůvěnku zabilo. 2)
U súsedů za dveřama stojí lože s peřinama. Na tom loži Janko leží, porúbanú hlavu drží. Drží, drží, podržuje, drahú masťú pomasťuje. Běž, milenko, pro šátečku, uvaž mú hlavěnku těžkú. Hned milenka, hned běžala, najdražsí šátek vybrala. Ty mně, Janko, ty mně umřeš, mé srdenko zarmucuješ. Dyž já umřu, bude jiný, ešče budu ležat v síni. Dyž ja umřu, tož tam budu, daj malovat zlatem truhlu. Na tej truhle slovo Boží, by věděli, kdo tu leží. Leží, leží můj Janíček, mého srdca milovníček.
Bože můj, Otče můj, zarmúcený svět můj. Zarmúcené všecko to moje srdečko. Dost sem sa nachodil po Uherskej zemi, ešče sem neviděl malovanej ženy. Neviděl, neviděl, ale vidět budu, tepru ju malířé malovati budú.
Co mně, mily, co daruješ, [: dy ode mne povandruješ? :] Daruju ci strom zeleny, to budzěš měč pocěšeni. Už můj mily z lesa jedzě, malovane dřevo veze. Veze ci ho po rynečku, ku svej milej k okenečku.
Co mně, milý, za dar necháš, keď sa už preč odebíráš?1) Zaněchám ti strom zelený, po okjenkem zaščepený. Pod tym stromem kopaj jamu,2) najděš růžčku malovanú. Najděš růžčku a i nožík, nařežeš si na rovášik. Nenarezuj si na roky, lež si narež až na veky.
Švarný šohaj z lesa jede, malované dřevo veze. Veze on ho po rovence, svojej milej pod okence. Ona sedí na okenku, vyšívá mu košulenku.
Povídajó lidi, že su malovaná, že je na mých líčkách barva kupovaná. Nemá můj tatíček za toli sedmiček, aby mně kupoval barvu do mých líček. Nemá můj tatíček za toli tolarů, aby mně kupoval do mých líček barvu.
Slunečko zachádí, aj, za keř malenový, zkažte tam dobró noc mému šohajovi. Debech já věděla, co můj milé dělá, nestarala bech se, bela bech veselá. Debech já věděla, kde můj milé vuře, já bech tam běžela po hedbávné šňůře. Ale von nevuře, a von těžko stůne, je tuze raněné a von brzo umře. Milá k němu přišla, vode mu podala, pěkném bílém šátkem hlavo zavázala. Dež mu jo vázala, žalostně plakala, čeho sem se, milé, čeho dočekala. Bohutické krchov pěkně malovaný, na něm vodpočivá moje potěšení. Dež já vokolo do, srdečko mě bolí, dež já se podívám na tvůj hrobek nový. Na tvůj hrobek nový, jak ty tam ležíš sám, na něm se rozvíjá červené tulipán.
Synečku, synečku, malované kvítí, dyť ty mně nemožeš z mé mysle sejíti. Nemožeš, nemožeš, ani mně nesendeš, pokuď si, synečku, nekerú nevezmeš. Nevezmeš nekerú a já nekerého, teprv zapomenem jeden na druhého. Před naším okénkem rozmarýn zelený; kdo ho trhat bude? Moje potěšení. Před naším okénkem červený tulipán; kdo ho trhat bude? Syneček choďa k nám.
O, hleďte, lidí, podívejte se, jak můj kůň vraný hlavěnku nese. Ach, nese, nese na levú stranu, že má syneček falešnú pannu. Ach, nese, nese na pravú stranu, že mám galánku jak malovanú.
V tej teleckej věži, tam můj milej leží; leží tam, tuze stůně, zavitej v rozmarýně. Hned, jak se rozstonal, hned sobě vyžádal: Ach, Bože, vem mě k sobě do nebeského ráje. Umřeš-li pak předce, budu plakat hořce. Dám já ti pohřeb strojit, na všecky zvony zvonit.1) Truhlu jaborovou, pěkně malovanou, maloval je ji malíř, je rovna jako talíř. Ty pudeš po straně, poneseš věnec mně; pan pater pude za mnou, bude říkat nade mnou. Mládenci pod věnci, dvě panny se svící; až pudeš, říkej nahlas; modli se: Zdrávas, zdrávas.2) Vyrost mně kvíteček zamodralý všecek, všeliky barevnosti, měla jsem na něm dosti. Já jsem ho utrhla, k němu jsem voněla; umrlčinou vonělo, mé srdce omdlelo.
Červené jabličko po zemi se točí, otevři mně, milá, máš-li černé oči. Já ti nevotevřu, černých očí nemám, pro tebe, synečku, malovat se nedám. A tebe, synečku, v Brně malovali, na tvé bledé líce drahé barvy dali.
Za Ostravu v malovanej tej kamenici tancovaly štyry panny, štyře panici. Jenem jedna ta panenka nětancovala, kera sveho kochanečka na vojně měla. Dětě, tato, tatuličku, za ten novy dvůr, a jesli z tej vojny jedě ten kochanek můj?1) Ach, nejedě, ach, nejedě, ale se něse, od střibra a i od zlata cely se třese.2) Otevřtě mu, tatuličku, široko vrata, ať un sobě něpomatle střibra i zlata. Otevřtě mu, tatuličku, široko dveři, ať un sobě něpomatle to zlate peři. Posteltě mu, tatuličku, bile peřiny, ať un sobe něpomatle šaty střibrny. Postavtě mu, tatuličku, pod nohy3) stolek, ať un sobě něpomatle zlatych podkovek. Postavtě mu, tatuličku, ten stůl červeny, a na ten stůl, tatuličku, obrus taženy. Na ten obrus, tatuličku, taliř točeny, na ten taliř, tatuličku, kaplun pečeny. Sedni dale, můj kochanku, pokravaj sobě, a esli ty němaš noža, pojčam ja tobě. 0, ja se tě, ma panenko, noža něprosim, ani tebe, ma panenko, v srdci něnosim.4)
Nězachoď, slunečko, nězachoď mi ešče, ešče je můj mily na dalekej cestě. Dyby ja věděla, na kerej jdě straně, poslala by ja mu štyry koně brane. Štyry koně brane, sedlo malovane: Vysedni, synečku, vysedni si na ně. Slunečko zachodi za les javorovy a rosička pada na stromek višňovy. Padaj, ty rosičko, na můj rozmarijan, jak mi on urostě, milemu ho podam.
Zelinko milá, dybych tě znala, věru bych si šohajička přičarovala. Zelinko milá, nedej se mi znať,1) musela bych svoje líčka barvú malovať.2) Ja, ne tak barvú, zeleným vínkem, naščívil mě milý Pán Bůh lenivým synkem. Ne tak lenivým, jako nemilým; ja, vem mi ho, milý Bože, rád by mě iný.
Co je ve vozi, všecko je moje, a ješče sem zapomněla věnečka zeleného doma na stole. Pohůnečku můj, koničky širuj, pojedeme přes to pole, tam je potěšení moje, malovaný dvůr.1) Když tam přijeli, všecí hleděli, ja, co je to za panenka, dy se veze jak hraběnka šestima koni.2)
[: Hezký Janek z lesa jede, :] malované dřevo veze. Veze on ho po rynečku, uhled paňu v okenečku. Daj mně, Bože, daj mně ten dar, abych s tú paňú večeřal. Jak to paní uslyšela, na kuchařa zavolala. Ty kuchaři černofúsý, rubaj maso, drobné kusy. Rubaj maso a i kostě, budeme mět dneska hostě. Bude Janek večeřati, po večeři půjdem spati. Hezký Janek tak dlúho spal, štyry koně vrané prospal. Štyry koně pěkné vrané, k tomu sedlo malované.
[: Sviť, měsíčku, jasno, :] už slunečko zašlo. Osviť hore dole na to naše pole. Osviť hory doly do našej komory. V tej našej komoře malované lože. V malovaném loži hezká panna leží. Majú pro ňu jeti, koňma čtyrydceti. A dyž pro ňu jeli, nové voze měli. Měli všecko nové, kola perníkové, košiny cukrové.
Sviť, měsíčku, jasno, ai, už slunečko zašlo, hej, hej, už slunečko zašlo. Osviť doly hory, aj, do novej komory, hej, hej, do novej komory. V tej novej komoře, ai, malovane lože. V malovanem loži, ai, dvoje malych leži. Povědaju sobě, ai, o vinku zelenym. O vinku zelenym, ai, o prstenku zlatym. Co je mi po vinku, ai, jako po prstenku. Vineček uvadně, ai, prstenek se zlame.
Ta komenská veža pěkně malovaná, tam sú má maměnka pod ňú pochovaná. Tam sú oni, tam sú nedaleko dveří, na nich mi vyrostel rozmarýn zelený. A já tady půjdu a já ho utrhnu a já svú mamičku ešče voňat budu. Staňte mně, mamičko, staňte vy mně hore, urobte pořádek v tom sirotském domě. Dcero moja milá, já hore nestanu, já za tvoju křivdu nikdá nezastanu.
Ta brněnská brána kolem malovaná, poď ňú sedí mamka ceuá upuakaná. Došeu k ní syneček, ruce jí podává: Nepuačte, mamičko, šak je to svadba má. Nepuačte, mamičko, nepuačte vy toho, šak ta moja svatba nekoštuje mnoho. »Co je to, synáčku, co je to za svatba, a že na ní néni žádná rodina tvá.« A ten starý rychtář a ten je ten můj svat, tak mňa dau on svázat, jako šibenca kat. Tolé mně dau družbů, všecek sem sa strápiu, ešče mně povídau, abych sa nevrátiu. Nepuačte, mamičko, už je všecko darmo, musím mašírovat večer lebo ráno. Už tambor bubnuje, šohaj maširuje, ta jeho mamička ruce zauamuje. Ruce zauamuje, za svoju huavičku; komu mia tu necháš, chudobnú mamičku.
Trnó chlapci, trnó, už jich vezó k Brno, poskákali s voza, báli se Francóza. Brněnská kasárna pěkně malovaná, pod ňó stojí chasa, všecka vebíraná. Má milá tam stojí, utírá se šátkem, neplač, milá, vo mně, šak já přendo spátkem. Jedneho vodvedli, teho vodvádijó, a temu třetímu koníčka sedlajó.
Na onej hoře stoja verbiře. Buch na okenečko, stavaj, galanečko, daj koňům vody. Kerak ja mam vstať, koňom vody dať. Je tam zimna rosa a ja sem včil bosa, budu ozabať. Vem ty cukličky na sve nožičky;1) jak mi Bůh pomůže, ja ti kupim nove pěkne střevičky. Byť bys ich kupil, chodiť něbudu. Mamka zakazala, bych v nich něchodila, že by mne bila. Mamky se něbůj, sedaj na můj kůň, pojedem v cizi kraje, tam su inši obyčeje, malovany dvůr.
[: Ta kyjovská brána pěkně malovaná, :] [: kdo ju vymaloval, :] barvy nešanoval. Vymaloval na ní štvero koní vraných, vymaloval ješče černojoké děvče. Žádný nezabrání ptáčkovi lítati, jak mně zabraňujú děvče milovati. Vymaloval taky koníčka hnědého, on si ho osedlá, sedne si na něho. Teče voda, teče, po ní ryby skáčú, pověz mně, má milá, proč tvé oči pláčú. Pláčú ony, pláčú pro svého synečka, vzali ho na vojnu, dali mu koníčka.
[: Na tom našem dvoře to sú vrata, Bože. Pěkně malované, hledět na ně može. Kdo ich namaloval, barvy nešanoval. Maloval ich malíř, učený tovaryš. Vymaloval na nich, štvero koní vraných. Vymaloval ešče černojoké děvče. Vymaloval také dva chlapce jednaké.
Dolinečka, dolina, ej, dolinečka, dolina, malovaná dokola. Kdo dolinu maloval, hezké děvče miloval. Maloval ju Janiček: Jeho vraný koníček. Maloval ju dokola: Jeho zlatá podkova.
V šírém poli stojí hruška, malovaná až do vrška, a kdo ju maloval? Má milá, když tam na travěnku chodila. V šírém poli stojí hruška, obrúbaná až do vrška. Kdo ju obrúbal? Hofeři, vařa zemiáky k večeři. V šírém poli hruška stojí, porúbaná až do poly; a kdo ju porúbal? Můj milý, když šel tam z hospody opilý.
Ráda na púť chodím, kostel navštěvuju, ráda sa v něm modlím, vlasy si zpravuju. Chlapci na mňa pohledajú, oni na mňa pozor dajú, když já z kostela půjdu. Co je po domečku pěkném, malovaném, jako po lůžečku pěkném vystýlaném; sama na něm líhat musím, svůj mladý věk trávit musím jako panna v klášteře.
Čím jsi ty, děvečko, vychovaná? Dyť jsi ty tak jako malovaná. Hrachem, zelím a zemiáky, přindi k nám, synečku, dám ti taky.
[: Už já mosím domů, důmka, :] za dveřama stojí hůlka. Stojí hůlka malovaná, na mý záda nachystaná. Kdo ju chystal? Můj tatíček, že sem nečesal koníček ani dneska, ani včerá, jak v nedělu od večera.1) A dyž přišel do seknice, sedl sobě na lavice. Tatiček k němu promluví, tó hůlku juž v ruce drží. Jak ty, šelmo, darebáku, kde se tóláš až do pátku? Matička se přimlóvala, za vlase ho potáhala. Líto je mně, je velice, neudělám teho více. A jak přinde nedělička, už si sedí u žedlíčka.
[: Svatá Anna sunce stála,:] pekný obraz malovala.1) Kedz ho ona vymaluje, odešle ho na galije. Na galije, na ty bělé, kdze Kristus Pán obeduje.2) Kdzě Kristus Pán obeduje, svatý Ján mu posluhuje.
[: Svatá Anna sunce stála,:] pekný obraz malovala.1) Kedz ho ona vymaluje, odešle ho na galije. Na galije, na ty bělé, kdze Kristus Pán obeduje.2) Kdzě Kristus Pán obeduje, svatý Ján mu posluhuje.