plamen

Displaying 1 - 22 of 22
Ach ouvej, bolí mě! a nevím, co je mně: vlezla mi housenka do čepice; láskou jsem zapálen, srdce jako plamen: polez ty housenko z čepice ven!
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.
(Napěv 621.) Šel jest pán Bůh, šel do ráje, Adam za ním, poklekaje. Když do prosíred přicházeli, pravil pán Bůh k Adamovi: „Se všech stromů požívejte, s jednoho jen zanechejte, Který stojí prostřed ráje, modrým kvítkem prokvétaje.“ Učinil se ďábel hadem, podved Evu i s Adamem. Utrh jabko velmi prudce a podal je Evě v ruce. Eva vzala, okusila, s Adamem se rozdělila. „Jez, Adame, jez to jabko, což jest po něm velmi sladko!“ Tak se oba prohřešili, z ráje ven vyhnáni byli. Dal jim pán Bůh po motyce a poslal je na vinice. „Jděte, jděte a kopejte, chleba sobě dobývejte!“ Než se chleba dokopali, dost se oba naplakali. Tu máš, Evo, z tvého smíchu, teď jsme padli oba k hříchu atd. Zpívá se obyčejně při hodech svatebních, když před nevěstu na stůl postaví strom, kdež na způsob písní církevních slohami těmito se končí: Kriste pro tvé umučení dej nám hříchů odpuštění, At nás nežže věčný plamen, zachovej nás, Kriste. Amen. Na Slovensku touž píseň zpívají chlapci, od vánoc až do nového roku s hadem chodíce.
Vyšla hvězda na kraj léta, osvítila do půl světa. Nebyla to hvězda jasné, ale byla panna krásná. Šla Maria, šla plačící, svého syna hledající. Šli, nadešli apoštoli, byli smutní, neveselí. „Ach vy milí apoštoli! co jste smutni, neveselí ?“ „My jsme smutni, neveselí, že jsme Krista neviděli. Neviděli, neslyšeli, jak ve čtvrtek při večeři. Když chléb lámal a rozdával, svou svatou krev pít nám dával. Jezte tělo mé, a píte, však mé tuto noc ztratíte.“ Jak to Židé uslyšali, Krista jali, na kříž dali. Ruce, nohy mu probili, octa, žluči nastrojili. Jak Maria uslyšela, hned pod svatý křiž běžela. Pod křižem stála, plakala, kde ta svatá krev kapala. Kde ta svatá krev kapala, všude růže vykvětala. „Co tu, matičko, stojíte? tak přežalostně kvílíte?“ „Jak tu nemám smutná stati a žalostně naříkati, Když z tebe krev svatá stříká, což je ta bolest veliká!“ „Mlč, matičko, mlč a neplač, však já vstanu den třetí zas. Já netrpím za žádného, než za hříchy světa zlého. Já trpím jen za křesfany, aby se ke mně dostali.“ Dejž to Kriste pane! Amen, ať nás nežže věčný plamen.
[: Ležel Lazar v nemoci, :] [: žádal od Boha pomoci. :] Přišeltě k boháčovi, žádal kus chleba ubohý. Boháč mu ho nechtěl dat, kázal ho psami ven vyštvat. Psíčkové ho litovali, rány jeho mu lízali. Odstup, Lazare, stolu, nečiň mi tu nic na mzdoru. Lazar stolu odstoupil, převelice se zarmoutil. Neminula hodina, přišla k Lazaru novina. Stroj se, Lazare, máš čas, jde pro tebe s nebe hlas,1) po té velké úzkosti dojdeš nebeské radosti. Přiletěli andělé a vzali ho na křídla. Na křídla ho pojali, do nebe se s ním brali. Otvírejte nám vrata, nesem milého brata. Posaďte ho na lůně, Pánu Bohu na klíně. Přineste mu stolici a vínečka sklenici. Nech se Lazar napije a nechať si odpočine. Neminula hodina, došla boháče novina: Stroj se, boháči, máš čas, jde pro tebe z pekla hlas. Jdou pro tebe ďáblové, luciperovi poslové. Boháč na to nic nedbal, nejdražší šaty na se bral. Pí a hoduj , duše má, šak máš dost na leta mnohá. Ďábli dva přiletěli a vzali ho na rohy. Na rohy ho ujali, do pekla s ním pospíchali. Když před peklo přijeli, na ně hlukem udeřili. Otevřte, tovaryši, nesem vám tělo i duši. Dejte pánu stolici, nalejte vína sklenici, čiré smoly konvici. Boháč vína okusil, plamen modrý z úst vypustil. Ach, přeběda, nastojte, co jest víno to nechutné! Chtěl-lis dobré víno pít, měl ses s chudými dělit a na světě lépe činit. Hledí boháč na stranu, zří Lazara v Božím lůnu. O, Lazare, bratře můj, omoč prst, ovlaž jazyk můj. Ať mne tak prudce nepálí, bratře Lazare rozmilý. Teprva mě bratrem zveš, kdy v ohni věčném bytuješ, byl jsi mi horší nežli pes. Skličila tě moc Boží, nespomáhá ti tvé zboží. Mám tam ještě dva bratry, rač jim po někom zkázati, aby lépe činili a s chudými se zdělili. Netřeba jim zkazovat, ví každý, jak se spravovat.
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)
[:Na mšu svatú zvonijú, :] [: panenky se strojijú. :] Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila.1) Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla. Tři růžečky utrhla, tři věnečky uvila. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatú zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám.2) Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. — Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenicám přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hřišní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Ponýprv se napila, modrý plamen pustila. Po druhé se napila, červený plamen pustila. Po třetí se napila, bílý plamýnek pustila. Otevřte okynečko, ať si ochladím srdýčko. »Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.« Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala; kam sem se smutná dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati.
[: Šla Maria do kláštera, :] tam synáčka porodila. Porodila i povila, do jeslíček položila. Lež tu, synu, lež tu, milý, a já půjdu pro anděly. Andělé proň přiletěli, pod své křídla syna vzali. Letěli s ním pod nebesa, nebesa se otevřely. Křižíčky se poklonily, zvony samy zazvonily, dušičky se zradovaly. , Jedna jen se neraduje, kerá otce, matku bije. »A já sem hříšná nebila, a jenom sem pomyslila,« A dy jsi ty pomyslila, jako bys to učinila. A hned padla v věčný plameň, uchovej nás, Kriste, Amen.
Vyšla hvězda na kraj světa, osvítila do půl světa. Nebyla to hvězda jasná, než to byla panna krásná.1) Šla Maria, šla plačící, syna svého hledající. Přišla tě tam na údolí, nalezla tam Apoštoly. A vy, milí Apoštoli, co jste smutní, neveselí? My sme smutní, neveselí, že sme Krista neviděli. Neviděli, neslyšeli, jak ve čtvrtek při večeři. Když chléb lámal a rozdával a svou svatou krev nám dával. Jezte, píte, pamatujte, této noci mne ztratíte. A jak bylo po večeři, hned ti židi Krista jali. Octa, žluči nastrojili, na dřevo kříže přibili.2) Maria to uslyšela, hned pod svatý kříž běžela. A tam stála a plakala,3) kde ta svatá krev kapala. Kde ta svatá krev kapala, všady růže prokvétala. Co tu, matičko, stojíte, tak přežalostně hledíte? Jak tu nemám smutná státi, nad synáčkem naříkati! Když z něho krev svatá stříká; což jest ta bolest veliká! Sstup, můj synu, s kříže dolů, já za tebe trpět budu. Neplač, neplač, milá máti, třetího dne volím vstáti.4) Já netrpím za žádného, jen za hříchy světa zlého. A já trpím za křesťany, aby v pekle nezůstali. V pekle pálí věčný plamen, uchovej nás, Kriste. Amen.
(Zpívají děvy na smrtnou neděli) Poděkujme Pánu Bohu a vzdávejme čest a chválu jemu, neboť pro své umučení ráčil nám dat hříchů odpuštění. S nebe stúpil, ponížil se a z Marie Panny narodil se; tři a třicet let pracoval, a pak na svatém kříži umíral. Lámala matka své ruce, když viděla syna v těžké muce, od nepřátel zhaněného a na svatém kříži rozpjatého. Slyšela ho plačícího, viděla ho ukrvaveného, nemohla ho slovem těšit, ani jeho svátou krev zastavit. Svatá krev jest po něm tekla, z hlavy, z boku, z čistého života, a tá krev nás vykúpila z muk velikých, z horúcího pekla. Kriste, pro tvé umučení, račiž nám dat hříchů odpuštění, ať nás nezže věčný plamen, uchovej nás, Jezu Kriste. Amen.
Na tureckém pomezó vrátné pěknó dceru má, ach, můj Bože, rozbože, kýž mně ju Pámbu dá! Poslal Turek psáníčko po poslu do dvoru, aby bylo dodáno Kačence do domu. Otec u vokna stojí, do psáníčka hlídá, a po každým hlídnuťó smutně sobě zdychá. Můj tatínku rozmilí, co smutně hlídáte, a po každým hlídnuťó smutně si zdycháte? Jak pak nemám zdychati, mám ti Turkům dáti a mý dítě rozmilý, mám ti vopustiti! Můj tatínku rozmilí, déte truhlu dělat, a dyž Turek pojede, já budu homírat. Turek do dvora jede, na Kačenku se ptá: »Ach, můj Bože nebeské, Kačenka homřela.« 1) Turek nescel věřiti, šil se sám podívat a hoviděl Kačenko na márách homírat. »Má Kačenko rozmilá, tvý tvářičke červený; dyž je tělo umrlý, só tvářičke bledý.« 2) Jak nemá byt červená, dyž jí srdce hoří, a ten plamen vod srdca de do jeho tváří? Dal jí šaty hodělat ze samé dykyty: A tuhle máš, Kačenko, moje krásné kvítí. Dal tě jí hrob hodělat z bílého bramoru: A tuhle máš, Kačenko, tu máš svó komoru. Dal jí truhlu hodělat ze stříbra, ze zlata: A tuhle máš, Kačenko, má huběnko zlatá. Dal ti jí všudy zvonit, všudy na vše zvony, 3) aby bylo slýcháno po turecké zemi. Turek ze dvora jede, třikrát se zatočil a velikó žalostí hořem se rozskočil. O, lásko, o, lásko zlá, jak ty mnoho můžeš, že ty tem mladém lidům ze světa spomůžeš. 4)
[: Vím já jeden hájiček, :] v tom hájičku domeček. V tom domečku děvečka, chovala sokolíčka. Čisté žito sbírala, sokolovi sypala. Nemohla ho uchovať, musela ho ven vyhnať. 1) Sedum let ho chovala, na osmý ho pustila. Leť, sokole, do pole, nalítej se do vůle, nazobej se kúkole. Letěl sokol, zaletěl, třikrát Krakov obletěl. 2) Sedl si tam na rynek, na červený kamýnek. 3) A tak vesele zpíval, až se Krakov rozlíhal. Krakovjané měščané všeho díla nechali, sokola poslúchali. Došla k němu hrdlička, jeho vlastní sestřička. Co, sokole, co děláš, žádného smutku nemáš? Jaký bych já smutek měl, když mi žádný neumřel? Umřela ti tvá milá, dvě hodiny s poledňa. Třetí den, co pohřbená, v klášteře pochovaná. Sokol letěl, zaletěl, až na klášter doletěl. Třikrát klášter obešel, žádných dveří nenašel. 4) Jenom jedno okenko: Promluv ke mně, milenko. Dybych mohla mluviti, mohla bych aj choditi. Na srdečku mám kameň, na jazyku mám plameň; to pro tebe, můj milý, že sme spolu chodili.
Kameňu, kameňu, těžko srdcu mému, rozděl se1) na dvoje, potěš srdce moje! Dyby se ten kameň ve zlato obrátil, co by se děvčati syneček navrátil.2) Srdce mé, srdce mé, proč’s tak zarmúcené? Hoříš jako plameň, visíš jako kameň. Horno mi je, horno na mojem srdečku, jak by mě ho svázal červenú šnúrečkú. Červená šnúrečka je velice tenká, ona se vřezala do mého srdeňka.
Dyž půjdu na trávu za ten bílý kameň, uvážu si pantlu červenú jak plameň. Červenú jak plameň s bílýma krajama, aby nepravili, že nemám galána. A já mám galána do svatého Jána, a po svatém Jáně, dobrú noc, galáne. Helelo, helelo, ztratil šohaj péro, a já sem ho našla, jak sem husy pásla.
Měla sem synečka jako jiskerečka, udeřila střela do jeho srdečka. Uder, střelo, uder, enom ho nezabí! Po čem by hledaly moje očka černy? Galán jsi ty, galán, ale na hodinu, jak by mé srdečko nemělo rozumu. Ale mé srdečko dobrý rozum mělo, že se ledakomu ošidit nedalo. Hořelo srdečko, hořelo plamenem, a dyž dohořelo, zostalo kamenem.
[: Škoda mojeho synečka, :] jeho dobrého slovečka. Jak on mi ho dobrý dával, dyž on za mnó chodívával.1) Mám já srdce jako kameň, hoří ve mně jako plameň.2) Hoří, hoří, nepřestává, že mě milý zanechává. Dyž zanechá, nech zanechá, šak už na mně jiný čeká. Jeden menší, druhý větší, majó obá černý oči. V tem Lipníku jarmak bude a můj milý na ňé půjde. Co mě kópíš na jarmace, ty moje upřímné srdce? Kópím já ti pentlu modró, to máš, milá, na rozchodnó. Dyž tu pentlu zapletala, přežalostně zaplakala. A kdež jest ten, jenž ju kópil, ten mé srdečko zarmótil.
Šla milá na zdávání, šohajek v okně stál,1) od veliké žalosti na maměnku volal.2) Ach, má mamulko milá, poďte se podívat, jak mě srdečko bolí, viďa ju s jiným stát. Pošlite pro maléře, ať ju vymaluje, ať to moje srdečko krev hned nezaleje.3) A maléř odpověděl, že to nemože byt, že to jeho srdečko musí se v něm rozlít.4) Když bylo po pohřebě, milá na kerchově přežalostně plakala na milého hrobě. Ach, můj milý, rozmilý, co ty tak tvrdo spíš, a já na tebe volám, ty mně neodpovíš. Běž, má milá, běž domů, máš tam muža svého, a já tady musím byt až do dňa súdného. Ei, lásko, lásko, lásko, jak hoříš plamenem a spaluješ srdenko, spaluješ na hlaveň.
[: Aj, mezi dvěma horami :] šery plamen vychazi. Sedi tam otec stary s drobnymi sirotkami. Ony plaču, volaju, dy matičky němaju. Mamička je hluboko a Pambiček vysoko. Něplačte, něvolajtě, že mamičky němatě.
Láska není žádné ščestí, ščestí není bez závisti; dyby láska plamenem hořela, nebylo by dříví potřeba.
Mé srdečko jak kamen, ono hoří plamenem, poď ho, milá, poď ho hasit, ať nehoří celý den. Než bych já ho hasila, radši bych přiložila, aby ta falešná láska na popel shořela.
[: Adesiaš1) dal Vavřince vzici, :] dal na něho velky oheň klasci. Palili ho beze vši milosci, bylo vidac jeho svate kosci. Obrać, mistře, na tu druhu stranu, až ma cisař hotovu pečeňu. Jak obracil, na kroček odkročil, uciral si bilum šátkum oči. Vidzim, mistře, že si litoscivy, budzě ci sam Pan Bůh miloscivy. Budzěš s nami dněs večeřu jesci a na věky s nami přebyvaci. Bo do nebe je cesta uzučka jak do šatnej jahelečky uška. A do pekla je široka brana, na padesat vozův murovana. Kdo ňum půjdzě, zbavěny něbudzě, na svoje rodiče běda volac budzě. Běda, běda, co scě učinili, nic dobreho nas něvyučali. A v tym pekle hrubě velky plamen, uchovej nas, paně Kriste, amen.