hřbitov

Displaying 1 - 39 of 39
A v nedělu po obědě chodil Pán Bůh po besedě.1) Nadešel tam panskú dívku, nabírala vodu čistú. Podaj, děvče, podaj vody, umyjem si svoje nohy. A ta voda není čistá, napadalo do ní lista.2) A ta voda, ta je čistá, než ty, dívko, nejsi jistá.3) Padesáte's mužů měla, s každým dítě zahubila. Mužma’s peklo zahustila, dětma’s moře zaplavila. Pannú si se udělala, knězi se nespovídala. Sám-li ste vy Pán Bůh milý, že vy znáte moje viny?4) Jdi, děvečko, do kostela, padni na holé kolena.5) Jak na krchovo vkročila, samy zvony zazvonily.6) Co ty zvony znamenajú, či mě ony hříšnú znajú? Jak do kostela vkročila, obrazy se potrhaly, naopak se obracaly. Co obrazy znamenajú, či mě ony hříšnú znajú? Jak v kostele pokleknula, v solný slúp se obrátila.
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)
Když sem já byl mladý, bylo mně dvadcet let, býval mně po vůli, býval mně celý svět. A od tech dvadceti šlo mně ke třidceti, už mně počínaly mé líčka měňati. A od tech třidceti šlo mně k štyrydceti, už mně počínaly mé údy klesati. Od tech štyrydceti šlo mně k padesáti, už mia obsypaly moje drobné děti. Od tech padesáti bylo mně šedesát, už mně počínaly mé vlásky šedivjat. Od tech šedesáti bylo sedemdesát, už sem si já začal ten svět rozvažovat. Od sedemdesáti bylo osemdesát, už sem sa já začal húlečkú podpírat. Od osemdesáti bylo devadesát, už sem si já počal s malýma dětma hrát. Od tech devadesát už mně ide ke stu, už mně ukazujú ke krchovu cestu. A po tech sto letech ešče jedno leto, už mně rozžíhajte, moje děti, světlo. Do hrobu mia dajte, do hrobu tmavého, tam budu spočívat až do dně súdného. Tam vás, moje děti, všecky čekat budu, až na ten súdný deň přinde anděl s trúbú.
Leta moje, leta, kaj stě se poděly? Něvěděly nožky moje, [: jak by chodiť měly. :] Chodivaly ony po hoře, dolině; a včul chodiť už něchcetě, [: choť vam hraju šumně. :] Co je už tu po mně, po tym mrtvým těle, zaněstě mne na krchovo, [: do tej tmavej země. :]
[: Starala se máti má, :] hej nam hej, kde mě k místu dochová. [: Nestarej se, matičko,:] hej nam hej, dá mi Pán Bůh místečko. Na slavkovském krchově, tam mám místo v hotově. Ty nebeské hvězdičky budou moje družičky. Nebeští andělové budou moji družbové. Ti slavkovští zvoníci, to jsou moji muzici. Ty slavkovské zvonečky, to jsou moje husličky. Ty mně budou pěkně hrát, a já budu tvrdo spat. By mi hráli sto hodin, já se už neobudím. By mi hráli dvě sta let, už nepřijdu na ten svět. By mi hráli přes tři sta, já už půjdu před Christa, je tam daleká cesta. Je tam cesta daleká, nech se žádný neleká.*)
Zpomněl na mně Pán Bůh můj, abych vydal počet svůj. Zpomněl na mně s nemocí, nebylo mně k spomoci. Starala se máti má, kde mně Pán Bůh místo dá? Nestarej se, matičko, dá mně Pán Bůh místečko. Na daleckém krchově, tam je místo hotové. Až mně budou zvony hrát, bude hrobař postel stlát. Místo peřin prachových dají třísek jedlových. Místo vrchní peřiny dají mně na vrch hliny. Všickni anjelé s nebe budou na mojí svadbě. Kantor přijde zpívati a přátelé plakati. Vy, přátelé, neplačte, Pánu Bohu poručte! Ponesou mě na marách, jak nevěstu v peřinách. Přátelé se rozejdou a mě tady zahrabou. Zahrabou mě do jámy, kde jsou ščíři a hadi. Tam já musím zůstati, soudného dne čekati. A když přijde soudný den: Vstaňte, mrtví, z hrobů ven. Anděl Páně zatroubí, Pán Bůh všecky rozsoudí. Zlí budou na levici a dobří na pravici.
Vím já zahrádku, místečko krásné, svítí tam slunce převelmi jasné. Pravda a víra, láska, pokora, do té zahrádky dvéře odvírá. Ach, Bože, komu ráčíš to dáti, ve tvé zahrádce slávy dojíti. Zde člověk dychtí po světské slávě, a zítra již má hrob na hřbitově. Zde pyšní lidé ve zlatě chodí, zítra je červi a žaby snědí. Já nežádám víc světské rozkoše, žádám já vidět Pána Ježíše. V tom věčném ráji, kde starci hrají, andělé pěkné písně zpívají. Raduj se, duše, a buď veselá, tvého zde bydla je chvílka malá. Budeš-li stále zde bojovati, chce ti Bůh za to korunu dáti.
Ach, můj Bože z nebe, Bože na výsosti! [: Dal se mně syneček :] do těžké nemoci. Debech já věděla, že homře za Prahó, dala bech mo dělat trohlo bramoruvó. Trohlo bramoruvó, z rozmarýno věnec, habe každé věděl, že bel můj mládenec. Jož teho mládenca po krchově nesó, jeho némiléší za ňém k hrobu vedó. Jož toho mládenca do hroba dávajó, jeho némiléší vodó homévajó. Jož teho mládenca do hroba vložili, jeho némiléší dvá vod hroba vedli. Do kapcečke sáhla, tolárek vetáhla, tem malém žáčkovém po jedném dávala. To máte, žáčkové, za vaše slóžení, že ste poslóžili mýmo potěšení. Pochovali ste mně z červené růže květ, ten mně bel miléší nežle ten celé svět.
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.
Byla jedna smutna žena, co patero ditek měla; šeste pod srdcem nosila, z toho světa isť musela. To nejmladší pacholatko po krchově chodivalo, drobne kvitečka zbiralo. Uslyšelo v hrobě zpivať, male diťatko kolibať. Tatičku můj roztomily, poďtě k hrobu v tuto chvili, mamička tam v hrobě zpive, male diťatko kolibe. Tatik tomu něchtěl věřiť, šel se na faru poradiť. Na faře mu tak radili, by byl ten hrob otevřeny. A dy ten hrob otevřeli, ona na truhle seděla, male diťatko držela. A on se ji počal bati, počal od ni utikati. A ty, muži, něbůj se mne, vem to diťatko ode mne; štyry leta s tebu budu, na paty rok zas tu půjdu.
Jak z vojenky přijechal, do macičky pospichal, na okenko zaklepal. Matka k němu vyběhla, s koňa slezć kazala. Ja s koníčka něslezu, dokad milej něuzdřu. Ty už milej něuzdřeš, včeraj tydzěň, co je preč, pod zelenym krchovem. On koničkovi zacjal, na krchovo pospichal, věřim, zdravas vyřikal. Moje mile srdečko, promluv ke mně slovečko! Od koho si to slyšel, že by mrtvy mluvić měl? Pan Bůh zaplać, dzěvečko, za to jedno slovečko.
[: Nad Kostelcem je černý les, :] [: žalo tam pět panen oves. :] Povězte mně, mé panenky, mého srdca holuběnky: Je-li tady moja milá, je-li zdravá jako jiná? Tvoja milá už umřela, včerá ráno pohřeb měla. Zvoňte, zvony, na vše strany, umřelo mé potěšení. Zvoňte, zvony, po všem světě, že už já nemám děvčete. Ukažte mně tu stežčenku, kady vezli mó panenku. Ta cesta je právě známá, rozmarýnem vypletená. Kady panenka vezená, všady rosička sražená. Povězte mně, kde tam leží? »Na kerchově vedle dveří.« Ponejprv kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po druhé kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po třetí kerchov obešel, na její hrobeček přišel. »Kdo se šlape po mém hrobě, nedá mně v hrobě pokoje?« Já se šlapu, moja milá, jsi-li ty ke mně upřímná? »A to je Janiček milý, co tu po mém hrobě chodí.« A šel cestó pod podlóbí, tam, kde má hrobař nádobí. A vzal ryčku a motyčku, aby vykopal Aničku. Běž, Janičku, běž ty domů, poruč mě tu Pánu Bohu. A šak ty mne už nezvihneš, ešče spíše za mnó přindeš.
[: Kdo to chodí po krchově, :] po krchove po mém hrobě?
[: Kdo to chodí po krchově, :] po krchove po mém hrobě?
[: Kdo to chodí po krchově, :] po krchove po mém hrobě? Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou? Chodí tady náš pan šafář, z tohoto dvora hospodář. 1) Zkažte vy tam mojí paní, ať mně pošle čechel nový. 2) Že já v tom ležet nebudu, že raděj ven z hrobu půjdu. 3) Mám čechel v neděli šitý a do mše svaté válený. Přišel šafář, přišel domů, sedlu za stůl, sklonil hlavu. Co pak ste tak neveselý, snad vás vaše hlava bolí? Mě má hlava nic nebolí, mé srdce je zarmoucený. Zkazuje ti pán tvůj první, bys mu dala čechel nový. Že on v tom ležet nebude, že raděj ven z hrobu půjde. Že je ve čtvrtek přadený, v pátek velký ovářený. V sobotu po slunci praný, v neděli do mše válený. Dvanáct truhel otevřela, žádné košile neměla. Když třináctou otevřela, tam ta košile ležela, na krchov s ní pospíchala. Kdo to chodí po krchově, po krchově po mém hrobě? A já su to, tvoje paní, nesu tobě čechel nový. Otvírejte se, hrobové, moje paní sem ke mně jde. Hrob Boží se hned otevřel a tam ten pán její ležel. Ona k němu přistoupila, hrdla se ho zachytila. Nechytej se krku mého, dyť vidíš jen mrtvé tělo. Třeba tělo mrtvé bylo, když mně bylo někdy milo. Stup, paní, stup ty doleji, vyvrž klíče na hrob nový, to sirotkům na znamení. Přiletěli dvá holoubci, sedli sobě na zvonici. A tak překrásně houkali, jako by hrany zvonily. Jak sirotci uslyšeli, hned na krchov pospíšili. Ach, matičko roztomilá, komu ste nás poručila? Poroučím vás Pánu Bohu, Matce Boží pod ochranu. 4)
[: Kdo chodí po mém hrobě, :] [: bílú rosičku stírá? :] Já to chodím, kmotře můj, můj kmocháčku rozmilý. Kdo tam chová mé děti, mé ubohé sirotky? Já jich chovám, kmotře můj, můj kmocháčku rozmilý. Dvakrát za deň chleba dám a po třetí vyšlahám. Zle jich chováš, kmotře můj, můj kmocháčku rozmilý. Třikrát za deň chleba daj a po štvrté vyšlahaj. Zkažte tam mojí ženě, nech mně šije košule. Nech jich šije ve středu, při slunéčku východu. 1) Nech jich nese v sobotu, při slunéčku západu. 2) Jak na krchov kročila, žalostně zaplakala. Ach, kde jsi, můj manžele? Nech se mně hrob otevře. 3) Nový hrob sa otevřel, sivý holub vyletěl. Sedl si na kostele, zaspíval si vesele. 4) Podívaj sa, ženo má, jak je košula mokrá. Od tvých dítek plakání a tvého naříkání. Budeš v nebi ty a já, i s našima dětima.
[: Šel stařiček dolinú :] až k svatému Hostýnu. Šel tam přes jeden krchov, jednoho pána přes hrob. Kdož po mém hrobě ide, studenú rosu myje? Já, panáčku, sluha tvůj, služebníček věrný tvůj. Odkažte tam mej paní, nech šije čechel nový. Že je tento juž shnilý, od sirot uplakaný. Paní nemeškala, hned na krchov běžala. Otvíraj sa, hrob hrubý, mého pána dům nový. Jak sa ten hrob otevřel, sivý holub vyletěl. Ta paní sa ulekla, hned na kolena klekla. Nelekaj sa, paní má, šak to byla duše má. Přiletěli andělé, vzali duši do nebe. Přiletěli po druhej, vzali tělo předrahé.
[: Šlo diťa chodničkem, :] šprtalo špendličkem. Chodil Pan Bůh po vsi, nadešel to diťa. Co tu, diťa, dělaš? Svoji mamy hledam. Di, diťa, na krchov, tam tva mama leži, druhy hrob od dveři. Ulom haluzečku, pobuř 1) na hrobečku. Kdo tu buři na mne, 2) hlinu na mne sype? Ja, matičko, buřim, hlinu na vas sypu. Pusťtě mne tam k sobě, pusťte v tejto době. Di, diťa, do domu, maš tam mladu mamu. CoŽ je po mladosti, dy něni milosti. Dy mi chleba dava, popelem ho vala. A tak mi ho hodi, jako zlemu psovi. Dy svojim chleba da, za stůl jich posaza: maslem jim pomaza. Dy mi hlavu češe, to mi z ni krev teče. Dy ona mne myje, po ličku mne bije. Ach, matičko mila, vemtě vy mne k sobě, vemtě v tejto době. Me diťa rozmile, co bys tu dělalo, co bys tu jidalo? Rosičku zbiralo, vam nožičky mylo. Di, diťa, do domu, poviz tatičkovi, že si bylo se mnu. TatiČek něvěři, kyjem tež udeři. Di, diťa, do domu, třeti deň tě vezmu. Ach, tato, tatičku, předajtě kozičku, delajtě truhličku. Ach, tato, tatičku, předajtě kravičku, šijte kosulečku. Košulku došiva, diťa už umira.
Stojí limba, stojí listu širokého. Pod ňó hrá děťátko, malý nebožátko. Tak tam dlóho hrálo, až se rozplakalo. Šlo, nadešlo žlíbek, na něm byl krchóvek. Hrobaři, hrobaři, kde má matka leží? A tvá matka leží třetí ode dveří. Dítě nemeškalo, na krchov běželo. Třikrát hrob obešel, anděl k němu přišel. Vzal ho za ručičku: Tady máš mamičku. Dítě na hrob padlo, žalostně plakalo. Má mamičko, staňte a mě politujte. Jak pak já mám státi? Mám na sobě škřutí. K tomu ješče kameň, jdi dom s Pánem Bohem. Já škřutí odházím, kamení odvážím. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinó mamu. Co je po té matce, dyž není od srdce. Dyž má chleba dáti, třikrát jé obrátí. Ukrojí krajíček, hodí pod stoleček. Dyž mám jít k obědu, pošle mě pro vodu. Dyž mám jít k večeři, pošle mě za dveři. Dyž košulku pere, div mě neprokleje. A dyž mě oblíká, všudy mnó namýká. Tu máš, dítě, klíčky od malé truhličky. Vem si tam tu róchu, dej ušit košulku. Dyž tě budó bíti, přiď mně povědíti. Já tam na ně přindu, obóm hlavu strhnu. Tebe vezmu k sobě, budem spolu v hrobě. Dyž byla večeře, klube, klub na dveře: Poď, dítě, otevři. Dítě nemeškalo, otevřit běželo, nic tam nevidělo. Ty neščasný taťku! Což sem tě prosila, dy sem umírala: Neubližuj dětóm, ubohým sirotkóm. Dyž pryč odcházela, otci hlavu strhla, macoše uryla.
Stojí limba, stojí listu širokého. Pod ňó hrá děťátko, malý nebožátko. Tak tam dlóho hrálo, až se rozplakalo. Šlo, nadešlo žlíbek, na něm byl krchóvek. Hrobaři, hrobaři, kde má matka leží? A tvá matka leží třetí ode dveří. Dítě nemeškalo, na krchov běželo. Třikrát hrob obešel, anděl k němu přišel. Vzal ho za ručičku: Tady máš mamičku. Dítě na hrob padlo, žalostně plakalo. Má mamičko, staňte a mě politujte. Jak pak já mám státi? Mám na sobě škřutí. K tomu ješče kameň, jdi dom s Pánem Bohem. Já škřutí odházím, kamení odvážím. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinó mamu. Co je po té matce, dyž není od srdce. Dyž má chleba dáti, třikrát jé obrátí. Ukrojí krajíček, hodí pod stoleček. Dyž mám jít k obědu, pošle mě pro vodu. Dyž mám jít k večeři, pošle mě za dveři. Dyž košulku pere, div mě neprokleje. A dyž mě oblíká, všudy mnó namýká. Tu máš, dítě, klíčky od malé truhličky. Vem si tam tu róchu, dej ušit košulku. Dyž tě budó bíti, přiď mně povědíti. Já tam na ně přindu, obóm hlavu strhnu. Tebe vezmu k sobě, budem spolu v hrobě. Dyž byla večeře, klube, klub na dveře: Poď, dítě, otevři. Dítě nemeškalo, otevřit běželo, nic tam nevidělo. Ty neščasný taťku! Což sem tě prosila, dy sem umírala: Neubližuj dětóm, ubohým sirotkóm. Dyž pryč odcházela, otci hlavu strhla, macoše uryla.
[: Šla žena do kostela, :] poprosić Pana Boha. Nadešla umrleho, prvšiho muža sveho. 1) An chodi po krchově po travičce zelenej. Tlači travu zelenu, zbira rosu studenu. Rosičku se umyva, košulu se utira. Šij mi, ženo, košulu, bo mam celu ohnilu. Ušij mi ju v sobotu, přiněs mi ju v nědělu. Polož mi ju na hrobě, vemu ja ju sam sobě. Pozdravuj tam mileho druheho muža sveho. Tu maš, mužu, košulu, ať ti ji věc něšiju, ať se k tobě dostanu. Něžadaj to, ženo ma, by se ku mně dostala. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa, ani ptačka zpivaňa. 2) Ach, jdi, ženo, do domu a přikaž tam svym dětom: ať už o mne něplaču, těžkosti nědělaju.
[: Ulianka, čistá panna, :] u Dunaja šaty prala. Dojeli tam třé husaři: Pod, Uliško, pojeď s námi. Já bych s vámi ráda jela, dybych tu bratra neměla. Bratra možeš otráviti, možeš s námi předca jeti. Jak bych já ho otrávila? Temu sem sa neučila. Běž do lesa dubového, najdeš hada jedového. Uvař mu ho k snídaníčku, jak rybičku s černú máčkú. Už Janíček z hory jede, malované dřevo veze. Hned mu vrata otvírala, vrané koně vypřáhala. Ulianko, co nového, že vypřaháš koňa mého? Poď, Janíčku, k snídaníčku, máš přichystanú rybičku. Jak ten první kúsek zédl, hned na levé líčko zbledl. Jak ten druhý kúsek zédl, hned na obě líčka zbledl. Jak ten třetí kúsek zédl, hned na celé tělo zbledl. Běž, Uliško, pro pivečko, ať si ovlažím srdečko. Donesla mu lužovice: Pij, Janíčku, pij velice. Běž, Uliško, pro peřinku, nech položím svú hlavěnku. Donesla mu tvrdý kameň: Ostávaj tu s Pánem Bohem. Bojanovské zvony zvoňá, Uliánku drábi hoňá. Ty mutenské zezváňajú, Uliánku doháňajú. A hodonské dozvonily, Uliánku dohonili. Janíčka na krchov nesú, Uliánku kati vezú. Zazdite mia do kamení, nech o mně pěsničky není. Zedníci ju zazdívali, panny pěsničku skládaly. Uliánku už zazdili, panny pěsničku složily. *)
Umřela dneska Trudovi žena, a Trud jí nevěří: Staň, Ženko, hore, srdenko moje, šak ťa nic nebolí. Trudovu ženu už oblíkajú, a Trud jí nevěří: Staň, ženko, hore, srdenko moje, šak ťa nic nebolí. Trudovu ženu do truhly kladú, a Trud jí nevěří atd. Trudovu ženu na máry nesú, a Trud jí nevěří atd. Trudovej ženě už vyzváňajú, a Trud jí nevěří atd. Trudovu ženu na kerchov nesú, a Trud jí nevěří atd. Trudovu ženu do hrobu kladú, a Trud jí nevěří atd. Trudovu ženu už pochovali, a Trud jí nevěří atd.
[: Zelená travička mezi vinohrady, :] pověz mně, můj milý, máme-li sa rádi? My sa máme rádi, my sa budem lúbit, až nám budú hudci na kerchově trúbit. Na kerchově trúbit, na bubny bubnovat, potom se přestanem, šohajko, milovat.
Slunečko zachádí, aj, za keř malenový, zkažte tam dobró noc mému šohajovi. Debech já věděla, co můj milé dělá, nestarala bech se, bela bech veselá. Debech já věděla, kde můj milé vuře, já bech tam běžela po hedbávné šňůře. Ale von nevuře, a von těžko stůne, je tuze raněné a von brzo umře. Milá k němu přišla, vode mu podala, pěkném bílém šátkem hlavo zavázala. Dež mu jo vázala, žalostně plakala, čeho sem se, milé, čeho dočekala. Bohutické krchov pěkně malovaný, na něm vodpočivá moje potěšení. Dež já vokolo do, srdečko mě bolí, dež já se podívám na tvůj hrobek nový. Na tvůj hrobek nový, jak ty tam ležíš sám, na něm se rozvíjá červené tulipán.
Šla milá na zdávání, šohajek v okně stál,1) od veliké žalosti na maměnku volal.2) Ach, má mamulko milá, poďte se podívat, jak mě srdečko bolí, viďa ju s jiným stát. Pošlite pro maléře, ať ju vymaluje, ať to moje srdečko krev hned nezaleje.3) A maléř odpověděl, že to nemože byt, že to jeho srdečko musí se v něm rozlít.4) Když bylo po pohřebě, milá na kerchově přežalostně plakala na milého hrobě. Ach, můj milý, rozmilý, co ty tak tvrdo spíš, a já na tebe volám, ty mně neodpovíš. Běž, má milá, běž domů, máš tam muža svého, a já tady musím byt až do dňa súdného. Ei, lásko, lásko, lásko, jak hoříš plamenem a spaluješ srdenko, spaluješ na hlaveň.
Ach, Bože, rozbože, kde je má maměnka! Už na ní narostla zelená travěnka. Zelená travěnka modrým kvítím kvete, že už mě, maměnko, vdávat nebudete. Ach, Bože, rozbože, kde je můj tatíček? Už na něm narostl zelený trávníček. Zelený trávníček, červený hřebíček, že už mně nebude vdávat můj tatíček. Já nemám maměnky a nemám tatíčka, já tady mám jenom jednoho bratříčka. Ach, Bože, rozbože, jakó já křivdu mám! Komu požaluju, dyž rodičů nemám. Požalovala bych svému bratříčkovi, předc to tak nebude jako tatíčkovi. Požalovala bych své milé sestřince, předce to tak néni jako své maměnce. V slavkovském krchově holubička sivá, a tam odpočívá má maměnka milá. V slavkovském krchově vyrůstá hřebíček, tamto odpočívá můj milý tatíček.1)
Ach, Bože, můj Bože, kaj su můj tatiček! Už mi na nich rostě zeleny travniček! Travniček zeleny, karafiat modry, kaj stě se poděli, můj tatičku dobry! Ach, Bože, rozbože, kaj su ma matička! Už mi na nich rostě zelena travička! Travička zelená, fialenka modra, kaj stě se poděli, ma mamičko dobra?1) Dobře mi pravili můj stary tatiček, že budu polivať slzami chodniček. Dobře mi pravili ma stara matička, že budu spominať na jejich slovečka. Ty přiborske zvony, ony pěkně hraju, mojemu srdečku velky žal dělaju. A půjdu ja, půjdu na zeleny krchov, a tam ja oplaču svojich rodiči hrob. Tatičku, stavajtě, požehnani dajtě, bo stě ho nědali, dy stě umirali. Matičko, stavajtě, požehnani dajtě, bo stě ho nědali, jak stě umirali.
[: Idu ja cestu :] dycky se ohlidam, skoro-li tacička1) za sebu uhlidam. Ach, něuhlidam, bo mi možne něni, bo su můj taciček,2) su hlyboko v zemi. Ach, roscě na nich rozmarijan3) drobny, co by scě mi byli, můj tacičku,4) dobři! O, vem, bratřičku, vem ty tu kosičku a seseč s tacička zelenu travičku. Srpeček ja vezmu, rozmarijan sežnu, na sveho tacička5) ešče raz pohlednu. Spěše se kamynek na vodzě obraci, než se mi rodziči z krchova navraci.
Když ja si zpomenu na svého tatíčka, slzy mě poleju, nevidím chodníčka. Když já si zpomenu na svoju maměnku, slzy mě polejú iďa na travěnku. Zhůru ke krchovu cestička dlážená, tam je má mamička na něm pochovaná. Zhůru ke krchovu dlážený chodníček, tam je pochovaný můj dobrý tatíček. Krchove, krchove, ohrado zelená, už sem na tě vsela své drahé semena. Už sem si nasela mamulku, tatíčka, ešče si naseju sestřičku, bratříčka. Hrobaři, hrobaři, hluboko sázíte, předrahé semena, nikdá nezcházíte. Mamulko, mamulko, hluboko ste lehly, své ubohé dcery k místu nepřivedly. Tatíčku, tatíčku, v hrobě jako v kleci, mně ubohé dceři ubližujú všecí.1) Ubližuj, ubližuj, máš-li ubližovat, moja těžká křivda bude k Bohu volat.2) Vy buchlovské zvony, na dva hlasy zvoňte, vy moji rodiči, vy mně hore vstaňte!
Kerchove, kerchove, zahrado zelená, do tebe se sejú ty drahé semena. A dycky se sejú, nikdá nescházijú, ach, Bože, rozbože, kde se podívajú.1) Já si sem naseju širokého listí: skoro-li se milý, skoro-li se vyspí. Dvě leta minuly, co tam milého mám, a ješče nezešel ten drahý tulipán. Ach, dybych já měla takový srpeček, co bych si prožala do hrobu chodníček!
Bojanovský krchov na kopečku stojí; dyž idu okolo srdečko mně bolí. Srdečko mě bolí, slzy polívají, že mně mí rodiči dlóho nevstávají. Dlóho nevstávají a vstávat nebudó; už jejich kostečky v hromadě ležijó.
Vimť ja bařinečku, bařinku zelenu, na tej bařinečce studenku studenu. A v tej studenečce jalenek pijaval; na teho jalenka myslivec čihaval. Něčihej, něčihej, myslivečku, na mne, bo ešče ten tydeň budzě s tebu amen. Už teho jalenka v lese zastřelili, a temu myslivcu zvonami zvonili. Už teho jalenka na kolese vezu, a teho myslivca na krchovo nesu. Už teho jalenka na rožeň strkaju, a teho myslivca do hrobu spuščaju.
V šírém poli hruška stojí, vršek se jí zelená, pod ní stojí má panenka, je celá uplakaná. Copak plačeš a naříkáš, má zlatá holubičko, tu máš šátek a utři si svoje černé očičko. Nač bych si ho utírala, dyž ješče plakat budu? A to proto, falešníku, že já tvoja nebudu. Ten prstýnek, cos mně dala, ten já nosit nebudu, pustím ho po Moravěnce a sám se dám na vojnu. Už byl od ní na dva hony, ješče na něj volala: Pověz ty mně, můj synečku, čím sem tě rozhněvala. Hněvalas mě, už nebudeš, ješče na mně spomeneš, dyž já sednu na koníčka a ty tady zůstaneš. Můžu zůstat neb nezůstat, nebo taky s tebou jet, rodiči jsou na krchově, ti nebudou nic vědět. Bratr, sestra sou na živě, ti mně bránit nebudou, co je mně od Boha daný, já pojedu za tebou.
Můj tatíček na krchově leží nedaleko kostelíčka dveří. A leží tam maměnka, roste na ní travěnka, chodí se tam modlívávat moja panenka.
Má maměnko milá, lekávám se v noci,1) chodíjú pod okna moravanščí chlapci, pod okenko chodijú, pokoja mně nedajú.2) Má maměnko milá, nemusí to bývat, nemusím já chlapců, nemusím se bávat, já se budu vdávati, nebudu se bávati. Má dceruško milá, nevdávej se ešče, všecí povídajú, že si mladé děvče, že ty mladé ženy mřú, a že jich ti muži dřú.3) Má maměnko milá, přes krchov chodíte, mnoho-li tam hrobů z mladých žen vidíte? Co ty mladé ženy mřú, a co jich ti muži dřú.
Byla jedna vdova, jednu dceru měla. Jednu dceru měla, ďablam zapředala. Jak matka umřela, přijeli ďablove, černi zemanove. Měli šaty knězské, klobučky zemanske a kopyta konske. Strůj sa, dzěvče, s nami, maš być našum pani. Na svěcěs něbyla, matka cě předala. Počkajcěž, panove, černi zemanove. Až ze dvora přijdu, vašum paňum budu. Na krchov běžela, na matčin hrůb padla, žalostně plakala. Moj mili macičko, komu scě mě něchali? Komuž by inšemu? Ďablu pekelnemu. Do domu běžela, na roh stola sedla, žalostně plakala. Strůj sa, dcero, s nami, maš byc našum pani. Na svěcěs ňebyla, matka cě předala. Počkejcěž, panove, až ze dvora přijdu, vašum paňum budu. Na krchov běžela, na otcův hrůb padla, žalostně plakala. Tacičku rozmily, komuž scě mě něchali? Komuž by inšemu, Bohu nejmilšemu, Panence Mariji pod ochranu jeji. Tacičku rozmili, maci mě předali, djablam poručili. Do domu běžela, na roh stola padla, žalostně plakala. Strůj sa, dzěvče, s nami, maš byc našum pani; na svěcěs něbyla, matka cě předala. Počkejcěž, panove, až ze dvora přijdu, vašum paňum budu. Na krchov běžela, na bratrův hrůb padla, žalostně plakala. Bratřičku můj mily, komus mě poručil? Komuž by inšemu? Bohu nejmilšemu, Panence Mariji pod ochranu jeji. Do domu běžela, na roh stola sedla, žalostně plakala. Strůj sa, dcero, s nami, maš być našum pani; na svěcěs něbyla, matka cě předala. Počkejcěž, panove, až ze dvora přijdu, vašum paňum budu. Na krchov běžela, na sestřin hrůb padla, žalostně plakala. Sestřičko rozmila, komus mě něchala? Komuž by inšemu, Bohu nejmilšemu, Panence Mariji pod ochranu její. Sestřičko rozmila, matka mě předala, djablam poručila. Přijeli panove, černi zemanove, šaty majum knězske, klobučky hetmanske a kopyta konske. Mam ja sa strojici, paňum jejich byci. Dzi, sestřičko, domů, zavolaj slepice a daj jim pšenice. Volala slepice, dala jim pšenice. Kohot sa nadziubal, libezně zazpival a djabli pekelni, ci sa v zem přepadli.
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)
Ej, měla máti, měla dceru, ej, pěkným jménem Kateřinu. A tak si s ňú hore vedla, žádnému jí dat nechcela. Jak v nedělu ráno stala, na ulici umetala. Shodil jí Bůh cedulenku, zlatem psanú literenku. Že má v pondělí umříti, s tým světem sa rozlúčiti. Jak v pondělí ráno stala, s pléjači sa ubírala. Poďme, pletci, plet do pola, a já půjdu také s vama. Jak poledne docházelo, na slunečko pohledala. Běžte, pletci, poobědvat, a já půjdu dom umírat. Jak ke dveřám dochádzala, na mamičku zavolala. Má mamičko, otvírajte, šaty k svadbě vykládajte! Kordulenku damaškovú, co mám k svadbě přichystanú. Tu fěrtušku, tu s pantlama, co sem si ju šila sama. Ty rukávce, ty kmentové, co mám ke svadbě hotové. Ten damašek, ten zelený, co mám tepruv k svadbě nový. Ty čižmičky, ty telací, co sem jich měla dycky v tanci. Tu truhličku s modrú barvú, budú plakat chlapci za mnú. Tu truhličku, tu s pokrovem, budú plakat nad mým hrobem. Ej, s Bohem, s Bohem, má mamičko, s Bohem, s Bohem, má sestřičko! S Bohem, s Bohem, můj tatíčku, s Bohem, s Bohem, můj bratříčku, s Bohem, s Bohem, šohajíčku. S Bohem, s Bohem ostávajte a za mňa sa modlívajte. Ke krchovu docházela, na černú zem pohlédala. Ty černá zem neoraná, sedem roků nekopaná. Budeš zajtra překopaná a já v tobě pochovaná.