vést

Displaying 1 - 72 of 72
Lúčenie, lučeni, veď je to tažká vec
Čo mi mátě, do tý starých nadávat veď sa idém na
Ej stupej Anak, stupaj z trhly, do šoftára ej veď si
Cos urobil, Janoško, zlého, keď ta vedú polámaného
Veď sa ja nezdávám, že sa já vydávám
Veď já to neverím, že by zomierala
Třikrát ňa z Brna vedli, ešče ňa neodvedli
Panenka Maria po světě chodila, Božího synáčka v životě nosila.1) Přišla ona, přišla do jednoho města, do jednoho města, kam ju vedla cesta. Vešla tě tam, vešla k jednemu šenkýři: Šenkyrečku milý, přenocuj mne tady.2) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, ožralci tu pijú a kartáři hrajú, ve dně v noci pijú, světla nezhasujú.3) Přišla tě tam, přišla do jedné uličky, do jedné uličky mezi kovářičky. Vešla ona, vešla k jednemu kováři: Kovařičku milý, přenocuj mne tady.4) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, musíme, matičko, celú noc kovati.5) Můj milý kováři, co to tak kujete, co to tak kujete a nenocujete?6) A kujeme my to tři kolní hřebíky, to na Krista Pána, má se naroditi.7) Ona se ulekla, hned odtud utekla, do jednoho chlíva, kde dobytek bývá.8) Přes prah překročila, syna porodila, syna Jezu Krista, sama panna čistá. Porodila tě ho na té prosté slámě, do plen ovinula, v jesle položila. Kovářova dcera na ráno běžela, na ráno běžela, do chléva pohledla.9) Kovářova dcero, podej mně dítěte, podej mně dítěte, mého pacholete.10) Jak já vám ho podám, dy já rukú nemám, jenom ty gramličky, 11) co držím knížečky. Dotkni se hůlečky, dá ti Pán Bůh ručky. Maličko se sehla, obě ruce měla.12) A domů běžela, rukama košala:13) Má dcerko rozmilá, kdes ručičky vzala? Ach, tato, tatíčku, už se ten narodil, už se ten narodil, co mé ruce stvořil. Dala mně jich, dala ta ženička mladá, ta ženička mladá, co noclehu ptala! Dybych já byl věděl, že to matka Boží, byl bych jí dal ležet v novém bílém loži. Byl bych ji uhostil v té pěkné komnatě,14) v té pěkné komnatě, na stříbře, na zlatě. A sám byl bych lehl hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní. To bych byl udělal lidům na znamení, aby matce Boží dali přeležení. Včil já nejsem hoden po té zemi chodit, ale sem já hoden do ohně mne hodit.15)
[: Svaty Juři po horach chodival, :] [:po horach chodival, po cestách jezdival. :] Přijel un tam k jednomu jazeru, nadešel tam klečeť tisařovu dceru. Co, krasna panno, co ty tady sediš, a tak truchle, smutně do jazera hlediš? Ach, jak němam, ach, přesmutna byti, dy ja už dněs musim smrti podstupiti? Chceš-li, krasná panno, v Boha uvěřiti, chcu tě tej sanuti smrti obhajiti. O, ja by rada v Boha uvěřila, a když by to jenom možna věc to byla. Svaty Juři na koničku jedě, a ta zla sanuti už z jazera leze. Svaty Juři vytahnul kopiju, a prohnal ji hlavu ež na druhu stranu. Krasna panno, daj zlateho pasu, poveděmy my tu sanuti k městečku.1) Seděla kralovna v vrchnim okenečku, přirovnavala se jasnemu slunečku. Ai, lude, lude, něviditě divu?2) Už ta naša dcera vedě sanuť živu. O, jak ta sanuti, jak ona ryčela, městečko se třaslo, zeď se osypala. A jak dojiždžali palacu panskeho, přebod svaty Juři draka pekelneho. Zapřahlitě tři tisice volův, tři tisice volův a dvě sta koni, a ešče sanuti z mista hnuť němohli.3) Chcetě-li, lude, v Boha uvěřiti? A ja vam chci tu saň z města vysmyčiti. A my bysmy radi v Boha uvěřili, a když by to, ach, možne věci byly. Svaty Juři zapřahnul konička a vyvez un sanuti z městečka.
Má duše, schovej se, nepřítel blíží se. Já sem se schovala do ran Krista Pána, já již nebojím se. Ty Kristovy rány, to jsou moje brány, aby ve dně v noci neměl ke mně moci ten ďábel pekelný. Tobě, o, Ježíši, odevzdávám duši, veď ji a zastávej, padat ji nedávej, až můj čas vyprší. Pak, Kriste, duši mou, vem ji k sobě sebou, do věčné radosti, do nebeské vlasti, ať přebývá s tebou. Ještě taky žádám a svou prosbu skládám, za své dobrodince, v poslední hodince tobě jich oddávám.
Ach, můj Bože z nebe, Bože na výsosti! [: Dal se mně syneček :] do těžké nemoci. Debech já věděla, že homře za Prahó, dala bech mo dělat trohlo bramoruvó. Trohlo bramoruvó, z rozmarýno věnec, habe každé věděl, že bel můj mládenec. Jož teho mládenca po krchově nesó, jeho némiléší za ňém k hrobu vedó. Jož toho mládenca do hroba dávajó, jeho némiléší vodó homévajó. Jož teho mládenca do hroba vložili, jeho némiléší dvá vod hroba vedli. Do kapcečke sáhla, tolárek vetáhla, tem malém žáčkovém po jedném dávala. To máte, žáčkové, za vaše slóžení, že ste poslóžili mýmo potěšení. Pochovali ste mně z červené růže květ, ten mně bel miléší nežle ten celé svět.
(Nápěv předešlý) Co sa stauo v nově ve Gbelech městečku? Zabiu Jura Karman svoju frajirečku. A jak on ju zabiu, na Boha zavouau: Frajirečko moja, co sem ti uděuau! Nenamúvau sem ťa uahodnými suovy, než sem ťa namuviu brúsenýma noži. Pícheu on ju, pícheu do pravého bočka, z tej rany vykvetua červená růžička. Pícheu on ju, pícheu pod její srdečko, z tej rany vyrůstuo zelené perečko. Pícheu on ju, pícheu pod její bíuú tvář, z tej rány vyrůsteu červený tulipán. Má mamičko miuá, dost je mauá chvíla, dosť je mauá chvíla, co sem s váma byua. Už Aničku nesú s pannami muádenci 1) a Juřenka vedú kati k šibenici. V tém holickém poli šibenice dvoje, pohledni, Juříčku, keré budú tvoje? Na keré mia dajú, na tech budu visat, bude mně z huavy mej tulipan prokvitat.
Kdy sem ja šel uličku, malu něveličku, nadešel sem svu milu, ona šla z noclehu. Milý, mocny Bože. *) Dal sem ja ji slovečko: Dař Pan Bůh, dzěvečko! A ona se ulekla, slovečka neřekla. Nělekaj se, ma mila, ja na cě něpovim. Což bys na mne povědzěl, dyž na mne nic něviš? A kata ja tež něvim, dy sem byl nad vami, ach, nad vami, nad vami, sam Pan Bůh nad nami. Což’s, mila, udzělala pod lipku zelenu? Pachole’s porodzila, tam’s ho zakopala. Něpovidaj, můj mily, dam ci na košulu, dam ci na košulu, baj ci ju ušiju. Což mi je po košuli? Košula se zdere, košula se zdere na mem hřišnem cěle, pachole něstaně. Něpovidaj, můj mily, dam ci prsteněček, zlaty prsteněček, zelený věneček. Což mi je po prstenku, po zelenem vinku? Prsteněk se zlame. 1) A vinek uvadně, pachole něstaně. Jak už bylo ve středu, už Kačenku vedu, už Kačenku vedu k mistu popravnimu. Pomodli se, Janičku, jednu modlitbičku, jednu modlitbičku za jeji dušičku.
Syneček do vojny jede a své milé přikazuje: Za sedum let zas přijedu, zlatý prsten ti dovezu. Sedum let se nevdávala, pořád na něho čekala. Když už sedmý rok dochází, panna na trávu vychází. Potkal tě ju v poli jonák, toho regimentu voják. Taky-li se, má rozmilá, budeš vdávat jako jiná? A já se vdávat nebudu, na milého čekat budu. Tvůj milý se už oženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Anduličko, červená, bílá růžičko? Zkazuju mu toli zdraví, co je v tomto háju trávy. Zkazuju mu toli ščestí, co je v tomto háju listí. Co mu zkážeš ješče více, krásná sivá holubice? Zkazuju toli hubiček, co je na nebi hvězdiček. A toli dobrých noclehů, co je na světě kostelů. Zkazuju mu toli dítek, co je v tom hájičku kvítek. Zatočil se a zasmál se, zlatý prsten zasvítil se. To je prsten z mého prstu, ten sem mu dala na cestu. Kostelíček v černém lese, poď, má milá, sezdáme se. Pojal on ju za ručičku a vedl ju ku kostelíčku. Od kostýlka před faráře, co ty ruce štolou váže. Dyž je začal svazovati, ona počala plakati. Co pak plačeš, moja milá, má Andulko roztomilá? A jak já nemám plakati, neví o tom otec, máti. Ani moje tovaryšky, co chtěly byt za družičky.
Kúpala se milá v mořu, pásla volečky ve zbožu. Jede synek, z pola jede, zajal volky, dom ich vede. Jak se milá dověděla, hned pro volečky běžela. Vrať mně, synku, vrať mně volky, dám ti za ně tři tolarky. Vrátím já ti tvé volečky, připovíš-li mně ručičky. A můj milý šuhajíčku, připovídám tobě ručku.
O fojtovym syně zla novina slyně, že ukrad štyry koně v lese Bukovině. Zaved jich do města, dostal za ně tři sta, kupil si on za ně botky šnurovane. Ty ho prozradzily, že tak šumne byly. Z uterka na středu už Janička vedu; vedu ho silnici kaci k šibenici. Šibenko šibena, pro keho’s stavena? Dybych to byl vědzěl, že na ni viseć mam! Byl bych ju dal zlacić od vrchu do země, od vrchu ež do země, zlate litery kole mne.
[: Oženil sa Vichtorýnek, :] 1) Vichtorýnek, hezký synek. A vzal sobě mladú ženku, 2) chudobné maticky dcerku. 3) Edem jednu noc s ňú pospal, král ho do vojny povolal. 4) Toť máš, máti, dcerku svoju, dcerku svoju, ženku moju. Chovaj mi ju šest let v domu, 5) sedmý ju daj leda komu. Sedmý rok ten juž dochodí, Vichtorýnka z vojny néní. Barborka sa vydávala, Fojtového Janka brala. Vichtorýnek z vojny jede, štyry koně sobě vede. A ten pátý sotva leze, co na něm peníze veze. Stála v poli kravařenka: Je-li živa moja ženka? Tvoja ženka eščě živa, ona právě veselí má. Sednul sobě na roh stola: Pozná-i mia ženka moja? Štyry stoly přeskočila, na pátém sa vytočila. 6) Radši já mám Vichtorýnka, nežli Fojtového Janka. Vichtorýnek ženku si vzal, Fojtů Janek o ňu plakal.
[: Pase pastýř ovce :] [: na zelenej lúce. :] Pan stoji na moscě, přeličuje ovce. Jedneho chybělo, baranka lyseho. Kaj je baran lysy, co chodzil do Nysy? Vlci mi ho vzali, do lesa zahnali. Čemu si psa něčval lebo sam něběhal? Psi něchcěli ščekać, ja sem němuh běhać. Z uterka na středu ovčiřička vedu kaci po ulici prosto k šibenici. Jak mila vidzěla, hněd k němu běžala. Tu maš, mila, šatku, na věčnu pamatku. Tu maš, mila, druhu, na věčnu posluhu.
Poslechněte, panny a také mládenci, [: co se jistě stalo v městě Holomouci. :] Zabil tam Matoušek, zabil Majdalenku, že si ju nesměl vzít za věrnou manželku. Často u ní býval, do půl noci sedal, o lásce rozmlouval a jí přisliboval. Když bila hodina: Poď, Madlenko milá, poď a vyprovoď mě do šírého pola. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: Jdi, milý Matoušku, s Pánem Bohem domů. Loudil on ju, loudil až na to rozcestí, ach, nenadála se velkého neštěstí. 1) Tam ju na zem svalil, na tělo jí stoupil, víc než jaký tyran rukama ju kroutil. Ona ho prosila: Ach, pro Pána Krista, jen mě, můj Matoušku, nezabij dočista. Ona ho prosila: Ach, pro všecky svátý, jen se mně, Matoušku, nech vyspovídati. Dám já tobě, blázne, té zpovědi dosti, až tobě vylezou z tvé hlavěnky kosti. Zakopal ju tamto pod zeleným stromem, 2) ale vykoukalo kousek fěrtouška ven. A když přišel domů, tatínek se ho ptal: Kde jsi mlynářovu Majdalenku nechal? Dobře jsi, Matoušku, dobře jsi udělal, že jsi mlynářovu Majdalenku nechal. 3) Můžeš si vybrati podle své libosti, kerá bude míti stříbra, zlata dosti. »Vy mně to, tatínku, vy mně to pravíte, o mojem žalostném srdečku nevíte.« Přišel na kancelář, pan vrchní se ho ptal: Kdes tu mlynářovu Majdalenku nechal? »O, já o ní nevím, já za ňou nechodím; kde se ona toulá, o tom sám Pán Bůh ví.« Majdalenka leží pod zeleným stromem, a ty budeš viset za širokým domem. Majdalenku nesou štyry panny stejný, 4) a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati k šibenici. 5)
[: Pošla Anička na trávu :] pod vinohrady dozadu. Ej, nadešla tam Janíčka, on tam napásal koníčka. Poslal Aničku pro kosíř, že jí travěnky nakosí. 1) Jak jí travěnky navázal, hned sa Andulky vyptával: Pověz, Andulko má milá, keréhos měla frajira? Ach, neměla jsem žádného, tebe, Janošku, samého. Ach, pověz, pověz po druhé, alebo s tebú zle bude. Ach, neměla jsem žádného, tebe, Janošku, samého. Ach, pověz, pověz po třetí, než ti hlavěnka odletí. Ach, neměla jsem žádného, tebe, Janošku, samého. Vytáhl z pošvy šavličku, uťal Andulce hlavičku. Zavázal 2) jí ju ručníčkem: tu běž, Andulko, chodníčkem. Jaké je moje chodění, dyž je hlavěnka na zemi. Kady Andulka vedena, všady fialka červená.
Vandrovala Kačenka, ta rychtařova dcerka, hejnam hej, ta rychtařova dcerka. Vandrovala dolinú, až na lúčku zelenú, hejnam hej, až na lúčku zelenú. Nadešla tam Janíčka a on pásl koníčka. Sedni, milá, v té trávě, jískaj mi v mojí hlavě. Při kopečku seděla, jískati mu musela. Co do hlavy pohlídla, zaplakati 1) musela. Proč Kačenka truchlivá, když do hlavy pohlídá? Zle, Janíčku, zle s námi, černá mrakva 2) nad námi. Nade mnú jest černá mhla a nad tebú červená, hejnam hej, že nebudu tvá žena. 3) Janíček se rozhněval, hned Kačence hlavu sťal. 4) Položil ju na Dunaj, a na Dunaj hluboký. Jeli tamto pánové od bystrého Dunaje. Co, Janíčku, co tam máš, co kamenem pokládáš? Hned Janíčka chytili, k šibenici ho vedli. Šibeničko šibená, pro koho si stavena? Čili pro mne samého, či pro koho jiného. Byl bych tebe ozlatil od vrchu až do dna, že nebyla hodna.
[: V čirém poli strom zelený, :] [: pod tím stromem vojsko leží. :] Tichý větr pofukuje, už sa vojsko pohybuje. Mladý kapral předek vede, jeho koník smutný jede. Můj koníčku hnědovraný, co si smutný, neveselý? Tlačí-li ťa zbroja moja lebo šavla ocelová? Netlačí mia zbroja tvoja, ani šabla ocelová; trápijá mia tvé ostrožky, co píchajú moje bočky. 1) Moje bočky pobolané, od tvých ostroh rozpíchané. Pod Verónú, pod tým kopcem, leží Francúz se svým vojskem. A císař pán proti němu, budú držet spolu vojnu. A princ Karel odkazuje, do Moravy odpisuje. Jedna sestra bratra měla, do vojny ho dat mosela. 2) Běž, bratříčku, běž do vojny, pomož z núze císařovi. Včecí páni z vojny jedú, jejího bratra nevedú. A vy, páni jeneráli, kde ste mého bratra dali? Tvůj bratr je pod Verónú, má hlavěnku porúbanú. 3)
[: Za Verónó, za tém kopcem :] stojí Francóz se svým vojskem. Cisař pán tam na něj táhne, že ho se svým vojskem zajme. Dyž viděl, že nic nespraví, poslal psaní do Moravy. Do Moravy na ty pány, aby lidi přichystali. Koničky jim vobsedlali a do vojny vodeslali. V tem hósovským šerým poli, tam na vojnu verbovali, po vraném koňu dávali. Dyby mně kdo koňa sedlal, taky bych se na vojnu dal. Krásná panna nemeškala, koníčka mu vobsedlala, do vojny ho vodeslala. A když ho tam vodsílala, přežalostně zaplakala. Neplač, sestro, neplač vo mně, za dvě leta přijdu k tobě. Dvě leta už pominula, sestra bratra neviděla. A dyž bylo po té vojně, komendanti vedó koně. Vyšla ti tá krásná panna, komendanty přivítala. Vítám vás, vy milí páni, je-li bratr mezi vámi? Tvůj bratřiček leží v poli, má noženky na dvě půly. Vraný kůň stojí u něho, hrabe nohó, žaluje ho. Stávej, stávej, můj patróne, dávej obrok, seno moje. Dokud můj pán na mně sedal, dycky sem se dobře míval. 1) Včilka můj pán leží v poli, roznesó ho černý vrany. 2)
Sestra bratra vystrojala na tu vojnu na daleko Košulku mu vyválela, aby sa na něm bělala. Šnurečku mu zavázala, by sa na něm červenala. »Všecí páni z vojny jedú, mého bratra koňa vedú. Ptám sa já vás, páni milí, kde ste mého bratra děli?« Na tém francúzkém pomezí tvého bratra hlava leží. Leží, leží porúbaná, podkovama rozšlapaná.
[: Jedna matka syna měla, :] do vojny ho sprovázela. Jeď, synečku, s Pánem Bohem, se svým pěkným vraným koněm. Starší sestra koňa sedlá, osedlaja ven vyvedla. Ach, můj synu přemilený, dy ťa budu čekat z vojny? Má mamičko přemilená, vyhledajte po tři rána. První ráno vyhlédala, červeného uhlédala. Ach, můj Bože přemilený, už je můj syn zkrvavený. Druhé ráno vyhlédala, bílého ho uhlédala. Ach, můj Bože přemilený, už je můj syn oblečený. Třetí ráno vyhlédala, černého ho uhlédala. Ach, můj Bože přemilený, už je můj syn v černej zemi. Radní páni domů jedú, mého syna koňa vedú. Dy sem já měl svého pána, mívával sem obrok z rána. A včil nemám vody, slámy, roznesú mia straky, vrany.
Vyletěltě sokol na oblaky, vynášel se nade všecky vtáky, aj, nade všecko stvoření. Sedl sobě na štymberské veži, protíral si svoje zlaté péří, ach, svoje zlaté péřičko. 1) Střelil po něm štymberský král prudce, poranil mu jeho věrné srdce, aj, jeho zlaté srdéčko. A přiletěl k milé pod okýnko a zavolal: Pod, otevř, milenko, ach, spíš-li lebo mě slyšíš? A já nespím, já tě dobře slyším, ale já sem žádného nepustím, jenom vtáčka sokolíčka. 2) A tak se s ním dlóho domlóvala, až ho potom po hlasu poznala, poznala a zaplakala. Vítej, vítej z daleké krajiny, povidej mně zlé, dobré noviny, jak se ti ve světě vedlo? Zle se vedlo, má milá děvečko, zraněné je to moje srdečko, ach, zraněné je na stokrát. Kdyby byla v tém moc Boží daná, hojila bych tvé srdečko sama, ach, od večera do rána. Dej, má milá, kopat hrobek nový, do něho dej mé srdce raněné, nechať si v něm odpočine. 3) Od večera do rána hojila, ráno si ho pěkně nastrojila, večer k hrobu sprovodila. 4) Lež tu s Bohem, můj milý synečku, lež tu s Bohem, sivý holubečku, lež tady s Pánem Bohem! Zvoňte zvony na všecky tři strany, umřelo mně moje potěšení, jakého ve světě néní.
Vyletěl tě sokol hore pod oblaky a měl un peřičko nade všecky ptaky, nad všecky zvěřinečky. A letěl un, letěl po tem Rybim zhůru, a spustil se po dřevě javoru, po stromečku zelenem. A letěl un, letěl, vesele zazpival: Spiš-li, mila, spiš-li čili čuješ, čili koho nocuješ? A něspim ja, něspim, a ja dobře čuju, ja žádneho tudy něnocuju, ani tebe něbudu. A tak mila s milym spolu rozmluvala, ež ona ho po řeči poznala, pěkně ho přivitala. A vitaj, můj mily, z dalekej krajiny, povidaj mi nějake noviny, jak se ti v světě vedlo? A vedlo je, vedlo, ma mila děvečko, zraněne je me srdečko všecko, to pro tebe, děvečko.
Když jsem já šel po Dunaji, po té velké hrázi, [: seděly tam tři panenky, ony kostky hrály. :] Jedné řikají Marjánka, druhé Karolinka, o té třetí vám nepovím, to je má panenka.1) Jednu jsem vzal za ručičku a druhou za obě, vedl jsem je na lodičku poplavit na vodě. A já s tebou nepoplavu, ty seš šelma velká, otrhals nám marijánku, kerá modře kvetla. Mariánku, rozmarýnku, kerá modře kvetla; copak by nám, můj synečku, panímáma řekla! Slibovals mně, můj synečku, že ty si mě vezmeš, až sobě to jaré žito pod hájičkem zežneš. Už si sobě pod hájičkem jaré žito zežal, přece sis mě, můj synečku, přece sis mě nevzal.2) »Počkej na mě, má panenko, počkej na mě sto let, až ti zoubky vypršijou, nebudou tě bolet,«3)
Má milá je nemocná, ona rána nedočká, já ju musím navštiviti, v nemoci ju potěšiti. Přišel do komůrky k ní a optal se, co je jí. »Ach, bolí mně má hlavěnka, uderila mě maměnka. Uderila pro tebe, nedá milovat tebe. Už, synečku, zapominej, pod okýnko nechodívej.« Pod okýnkem zahrádka, v ní pěkná marijánka; marijánka pěkně voní, mé panence zvoník zvoní. Pod okny je stromeček, na něm zpívá slavíček: Žaluj, žaluj, ptáčku, se mnou, už mou milou k hrobu vedou.
Přeletěla laštovečka přes ten černy les: A co mi ty, laštověnko, noveho neseš? Něsu ja ti novinečku, ale nědobru, že už tvoju najmilejši ke slubu vedu. Jeden stoji pod okenkem, šatečkem toči, druhy stoji za dveřami, utira oči. Jeden si ju zamiloval, druhy si ju vzal, třeti sobě srdce probod, že ji nědostal.
Aj, ty ptačku kraholačku, vysoko litaš; poviz že mi novinečku, jaku tam slychać. Aj, slychać tam novinečku něhrubě dobru, že už tvoju najmilejši ku slubu vedu. Dva ju vedu, tře ji hraju, šestemu je žal, sedmemu se srdce kraje, že ji nědostal.
Na janovskych polach seje syneček hrach, [: galanečka jeho navraca k němu1) krav. :] Un navracil koni a sednul vedle ni: O co tež ty plačeš, moje pocěšeni?2) Ja plaču, lutuju věnka zeleneho, že sem ho pozbyla pro tebě sameho. Něplač, něnařikej, utři sobě oči, ać se ci srdečko přes půl nerozskoči. Vedla sobě, vedla jako samajedna, z vysoke stoličky na nizučku sedla. Vybirala sobě mezi mladencami jako lesny ptaček mezi malinami. Vybirala sobě, jež sobě přebrala, jež tu najkyslejšu malinu dostala.
Vletěla husička do našeho dvora,1) [: pověz mi, děvečko, :] ešli bys mne chtěla. Ja by tebe chtěla, nědaju mi naši, že se tva rodina vysoko vynaši. Vysoko vynaši, zhůru sobě vedě, a ja sem děvečka chudobna pro tebe.2) Tatičku, tatičku, moc-li matě žita? Ja se vam oženim dněska lebo zitra. Ožeň se, synečku, choť ja žita němam, ale ti ja přece svadbeňku udělam. Z žitečka jareho, z chlebička režneho, aby si něšidil děvčaťa švarneho.
[: V tej Uherskej Skalici, :] oj, piju tam, piju tře mynarečkove, maju vino v sklenici. Jeden dzěvče napaja, a ten druhy namluva, a ten třeci ju vzal za pravu ručičku, zlaty prstenek ji dal. A vzal un ju za obě a ved se ju mezi kram: A včil mi ty poviz, moja najmilejši, co ja tobě kupić mam. Věnečka mi někupuj, sama se ho uvěju. Kup mi ty hedbavu na bilu šatečku, sama se ju vyšiju. Vyšila mu šatečku na daleku cestečku, aby se s ni cěšil a ji v srdci nosil, že tež měl frajerečku. Uvila mu voničku z tej bilej konvalije, aby ho poznala mezi rajtarama, dy pojedzě z revije. A juž sem byl v Moravě, v Holomucu, v Opavě; ešče sem něvidzěl takovej dzěvuchy, tak ta moja mila je. Ona v tanečku chodzi jak ta rybka po lodzi, ma červene lička a černe očička, ta dzěvucha se hodzi.
[: Tulali se mladenci :] po tem luckem kamenci. Tulali se, tulali, ež se k Mlynkem dostali. Ona mete světničku, dcerka stavi stoličku. Poseďte si, mladenci, na červenej stolici. My tu seděť něbudem, vezma dcerku preč půjděm. Mlynkova peče kolače, že se ji dcera vytače. Mlynkova křiči: Kde jdětě, kde mi mu dceru vedětě? Aj, nědaleko přes cestu, veděm k Novakům něvěstu. Novačka křiči: Něch ju tam, ona je pyšna pani k nam. Ona nějida kaše, krup: Jen ty, Františku, masa kup. František křiči: Něněcham, patery vrata rozsekam. A ešče k tomu dverečka, keryma chodi Anička.
[: Široký list na javoře, :] hezký synek pole oře. Oře, oře a i seje, hezké děvča sobě vede.
[: Široký list na javoře, :] hezký synek pole oře. Oře, oře a i seje, hezké děvča sobě vede.
Už mó miló do kostela vedó, pověz ty mně, má panenko, jsi-li žena má? Nejsu, nejsu, švarný šohajíčku! Ješče su já všady rovná mezi panama.
Už mó miló dom z kostela vedó! Pověz ty mně, má panenko, jsi-li žena má? Už jsu, už jsu, švarný šohajinku, ja, už jsu já všady rovná mezi ženama.
[: Juž jsi, Aničko, juž jsi naša, :] [: juž tě vedeme ze sobáša. :]
Před susedovym [: dva duby; :] hrkaju na nich [: holubi. :] A jeden pravi: Hdě, jdětě, kaj tu něvěstu vedětě? A my ju veděm přes cestu, ja, k tem susedom něvěstu.
Lóčení, lóčení, což je to věc těžká, [: dyž se musí rozlóčiti :] s maměnkó dceruška. Nermuťte se, máti, že já od vás půdu; dyť já předce až do smrti vaša dcera budu. Nermótím se, dcero, že půdeš ode mně, ale nad tym se já rmótím, jak se ti povede. Jak by se mně vedlo? Dobře, má matičko. A dyť sem já obdržela, co žádalo srdečko.
Půjdeme, půjdeme, chodníčka nevíme, dobří ludé věďá, oni nám pověďá. Půjdeme, půjdeme přes hory zelené, budeme tam sbírať maliny červené!1) Maliny červené a jahody zralé, už my si vedeme to děvčátko švárné.
Otvíraj, maměnko, otvíraj dvůr, vedeme ti zeťa, bude tvůj. Vedeme ti zeťa šikovného, přijmi ho, maměnko, za svého.
Haj, haj, haj, husičky, [: přes cestu, :] vezeme Martinkom nevěstu. Martinek ten kóká ven z vokna: »Co nám to vedete za tlóka.« To není, Martinku, žádné tlók, a to je pro tebe zlaté slóp.
Medu, maměnko, medu, už vám nevěstu vedú. Lesti nedáte medu, nevěstu vám odvedú. Soli, maměnko, soli, nevěsta venku stojí; sýra, maměnko, sýra, nevěsta bude shnilá.
A. Daj, maměnko, medu, nevěstu vám vedú. B. My medu nemáme, my včel nechováme.1) A. Jak nemáte medu, hned vám ju zavedú. Daj, maměnko, másla, nevěsta je krásná! B. My nemáme másla, nech si tam ide ptat, kde kravičky pásla. A. Daj, maměnko, sýra, nevěsta je silná. B. My nemáme sýra, nech si tam ide ptat, kde trávu nosila.
Máte mia, maměnko, máte mia jedinú, nevydávajte mia na druhú dědinu. Keď mia tam vydáte, banovat budete, má stará matičko, včiu mně pomáhajte! Vybiraua jsem si mezi malinama, ale jsem si, Bože, kyseuú vybraua. Kyseuú, kyseuú, takovú kyseuú, neuvidíte mia jak živa veseuú. Vedua sem si, vedua jako ze sta jedna, z vysokej stoličky na nízkú sem sedua. Já sem si mysleua, že si já provedu, že z nízkej stoličky na vysokú sednu. Já sem sa vydaua, leda muža měua, leda ludé řekli, že jsu muadá žena. Já sem si mysleua, že mně dobře bude, že mně mojej kráse jak živ neubude. Už mně moje kráse pomali ubývá, už mně ju šohajek na chrbtě odbíjá.
Poďte, chlapci, poďte sem, budeme tu trhať len. Když se v létě trhají konopě poskonné, některé mezi nimi nalézají se kurvičky; jsou to s rozstřapenou hlavičkou, a pořídku jich bývá. Děva když takové dostane, posílá ji druži své a dává jí říci: Vzkázal ti tvůj milý dobrý deň, abys nejedla a nepila celý deň. Až mně jich takových devět odevzdáš a svého milého uhlídáš. Anebo jí vzkazuje takto: Posílám ti lásku po provázku a konopu po holi, aby se ti vedlo po voli.
Švarný šohajíčku, šak máš mnoho řečí, co ti naděuali ludé ledajací. Ludé ledajací řečí naděuali, před svobodnú chasú tebja pomúvali. Že si z múdra vedeš, že si z múdra chodíš, že si z múdra chodíš a robit neumíš. Bár si z múdra vedu, bár si z múdra chodím, co mně k rukám donde, všecko robit umím. Umím v poli orat, vinohrady kopat, jatelinku sekat, aj kosu nakovat. Nakovaja kosu, aj travičku kosit, zelený rozmarýn za širůškem nosit.
Dobře je ti, Janku, v tom vizovském zámku, ludé kopú, ořú, a ty ležíš v chládku. Nežádaj si, milá, takovej dobroty, dyž já musím nosit od železa boty. Od železa boty, na ručičkách puta: Radujte se, páni, vedem vám regruta.
Moja najmilejši po zahradzě chodzi, svoje bile nožky po rosičce brodzi. Aj, brodzi jich, brodzi, fialku trhala, svojemu milemu kytku udzělala. Ach, komu ja smutna voničku hotuju, dy tu teho němam, kereho miluju. Vzali mi ho, vzali a na vojnu dali, těžky žal rodičům i mně udzělali. Dy mileho vedli, ja sem tvrdo spala, mily, mocny Bože, muzika mu hrala. Dyby toho byla smutna ocutila, se svym najmilejšim slovko promluvila!
V městě Holomúci stojí vraný kůň a na tom koníčku, můj starý tatíčku, celý mundur můj. U teho koníčka vojáci stojá, švarného šohajka do vojny strojá. Strojá tě ho, strojá, že už pojede, a tebe, má milá, holuběnko sivá, sebú nevezme. Dyž za bránu vyjel, šátečkem točil: Navrať mně, má milá, holuběnko sivá, co sem ti půjčil. Já ti nenavrátím, nejsem povinna, šak ti ho navrátí, můj milý šohajku, ta bude jiná. A my tam nesmíme panny milovat, my se tam musíme, má milá panenko, execirovat. Kdo zná execírku, tomu je dobře, sedne na koníčka, připne si šabličku, jede do pole. Ale já jí neznám, musím se učit, nejednú zaplačú mé černé oči.*) A psal milej psaní na pargamíně, jak se mu tam vede v cizí krajině. Chceš-li, milá, vědět, jaká strava má? Koňská to pečeňa a nedopečená, to je strava má. Chceš-li, milá, vědět, jaká postel má? Patrontáš pod hlavú, šabličku na stranu, to je postel má. Chceš-li, milá, vědět, jaké víno mám? Na tom čirém poli, v té francúzske zemi voda lužová. Chceš-li, milá, vědět, jaká svadba má? Přindi se podívat, jak se bude kúlat hlava krvavá. Chceš-li, milá, vědět, jaká zpověď má? Přindi se podívat, jak já budu volat Ježíš Maria. Chceš-li, milá, vědět, jak mně zvonijú? Z karabin, z kanonů, z kusů házijú. Chceš-li, milá, vědět, jaký je můj dům? V té francúzké zemi kopajú mně důl.1)
Už baběnka umřela, [: co oplatky nosila. :] Už jich nosit nebude, už umřela v hospodě. Podívé se, šenkýřu, jak ju vedó ke křížu.
Když sem slúžil první leto, vyslúžil sem kuře za to; a to kuře grágoře, choďa po dvoře. Když sem slúžil druhé leto, vyslúžil sem káče za to. [: A to káče pěkně skáče, :] a to kuře grágoře, choďa po dvoře. Když sem slúžil třetí leto, vyslúžil sem húse za to. A to húse lidi kúše, a to káče pěkně skáče, a to kuře grágoře, choďa po dvoře. Když sem slúžil štvrté leto, vyslúžil sem ovcu za to. A ta ovca běží s kopca, a to húse lidi kúše, a to káče pěkně skáče, a to kuře grágoře, choďa po dvoře. Když sem slúžil páté leto, vyslúžil sem kanca za to. A ten kanec vede tanec, a ta ovca běží s kopca, a to húse lidi kúše, a to káče pěkně skáče, a to kuře grágoře, choďa po dvoře. Když sem slúžil šesté leto, vyslúžil sem tele za to. A to tele hlavú mele, a ten kanec vede tanec, a ta ovca běží s kopca, a to húse lidi kúše, a to káče pěkně skáče, a to kuře grágoře, choďa po dvoře. Když sem slúžil sedmé leto, vyslúžil sem krávu za to. A ta kráva mléka dává, a to tele hlavú mele, a ten kanec vede tanec, a ta ovca běží s kopca, a to húse lidi kúše, a to káče pěkně skáče, a to kuře grágoře, choďa po dvoře.
Měla sem milého kominára, spadl mně s komína do Dunaja. Hledéte ho, nandete ho, nandete škrabačku vedli něho. Měla sem milého zahradníka, spadl mně se stroma do rebníka. Hledéte ho, nandete ho, nandete rozmarýn vedli něho. Rozmarýn zelený jako tráva, že mě už můj milé zanechává. Zanechává, lebo musí, vod iné panenke prsteň nosí.
Šafářova dcera hokradla hosečko, hokradla hosečko chlapcům na kytečko. A jož jo tam vedó, čím jo mrskat budó? Březovó metličkó; hokradla hosečko. Papákova dcera ukradla húsera, ukradla húsera, nesla do kláštera. Nesla do kláštera, aby se modlili, aby hezcí chlapci za ňú chodívali.
Šafářova dcera hokradla hosečko, hokradla hosečko chlapcům na kytečko. A jož jo tam vedó, čím jo mrskat budó? Březovó metličkó; hokradla hosečko. Papákova dcera ukradla húsera, ukradla húsera, nesla do kláštera. Nesla do kláštera, aby se modlili, aby hezcí chlapci za ňú chodívali.
Na tej lúce zelenej pasú sa tam jeleně, zajíc s liškú tanec vede a srna jim gajduje. Hájný se psem počúvá, co to za muzika hrá, a sám začne poskakovať, pes sa naňho ohlídá. A liška skok na jedli: Uteč, zajíc, můžeš-li, číhá na ťa mysliveček, on ťa, myslím, zastřelí. Ten zajíc sa polekal, gatě sobě oblekal, chyťa pálené s lavicú, hore kopcem pospíchal. A přiběhňa na kopec, sedl si pod jalovec, zavdal srně páleného, aby gajdovala věc. Srna gajdovala dál, jeleň při tom husle hrál, vlk na píščelky tudlikal a nedvěď hrál na cimbál. Přišel tam jež s veverkú, dal si zahrát štajerku, vlk mu nechtěl po notě hrát a jež naňho s sekerkú. Vlk sa po zemi válí, že jeho hlavu bolí: Zajděte mně pro nedvěďa, ať mi hlavu zahojí. Už sa medvěď šuchoce, přivléká mu tři ovce; vlk je zdravý jako prvý, ešče lepši fukoce. Sysel s laskú do díry, myslivcůj pes za nimi, sysel se naňho obořil, že mu poláme nohy.*) Myslivcůj pes do domu, myslivec protiv němu : Už, pantáto, věc nepůjdu na tu lúku zelenú. Byli tam dvá zbojníci, obá v jednej světnici, chtěli mně nohy polámat, že proč chodím s myslivci.
Ti pavlovčí chlapci sú hodní šviháci, jenom jim to schází, že sú vysměváci. Ti se vysmívajú z chudobných děvčátek, a sami nemajú kabátů na svátek. Kabátů na svátek, ani do kostela, bodaj jich nechtěla šafářova dcera. Šafářova dcera, ona sobě vede, ona sobě myslí, že pro ňu král jede. A on pro ňu přijel hunkovský abdekr, čtyrech psů zapřáhl, pátý mu utekl.
[: Maloměrščí jdó, už jsó za vodó, :] každé sobě vede frajerenko svó. Ale ne všecí, jenom nekeří, co majó za klobóčkem pávovo peří.
Na svatého Řehoře památka se činí, svátá církev všeobecná po všem světě nyní. Kdo své dítky miluje, vede jich k dobrému a posílá jich do školy, ať se učí tomu. Nejprvé Boha znáti, Stvořitele svého, víru svátou rozmnožovat dle rozkazu jeho. Pak-li žáků nemáte, na papír nám dejte, jedným grošem nebo dvouma málo schudobnete. Však vám Bůh nahradí, dá vám požehnání a po smrti věčnou radost v nebi přebývání.
Ej, měla máti, měla dceru, ej, pěkným jménem Kateřinu. A tak si s ňú hore vedla, žádnému jí dat nechcela. Jak v nedělu ráno stala, na ulici umetala. Shodil jí Bůh cedulenku, zlatem psanú literenku. Že má v pondělí umříti, s tým světem sa rozlúčiti. Jak v pondělí ráno stala, s pléjači sa ubírala. Poďme, pletci, plet do pola, a já půjdu také s vama. Jak poledne docházelo, na slunečko pohledala. Běžte, pletci, poobědvat, a já půjdu dom umírat. Jak ke dveřám dochádzala, na mamičku zavolala. Má mamičko, otvírajte, šaty k svadbě vykládajte! Kordulenku damaškovú, co mám k svadbě přichystanú. Tu fěrtušku, tu s pantlama, co sem si ju šila sama. Ty rukávce, ty kmentové, co mám ke svadbě hotové. Ten damašek, ten zelený, co mám tepruv k svadbě nový. Ty čižmičky, ty telací, co sem jich měla dycky v tanci. Tu truhličku s modrú barvú, budú plakat chlapci za mnú. Tu truhličku, tu s pokrovem, budú plakat nad mým hrobem. Ej, s Bohem, s Bohem, má mamičko, s Bohem, s Bohem, má sestřičko! S Bohem, s Bohem, můj tatíčku, s Bohem, s Bohem, můj bratříčku, s Bohem, s Bohem, šohajíčku. S Bohem, s Bohem ostávajte a za mňa sa modlívajte. Ke krchovu docházela, na černú zem pohlédala. Ty černá zem neoraná, sedem roků nekopaná. Budeš zajtra překopaná a já v tobě pochovaná.