vandrovat

Displaying 1 - 41 of 41
Mladzěněčku mlady, kaj ty povandruješ? »Z tej země do jinej, do krajiny cuzej.« Kdo cě tam opatři, dy cě smrć zachvaci? »Mam ja tam svu milu Panenku Mariu.« Ona mne opatři, dy mne smrć zachvaci. Košulu ušije, do ni mne obleče. Do truhly mne vloži, do hrobu položi. Do hrobu položi, do nebe sprovodzi.
Vandroval jest člověk hřišny, [:z toho světa zarmuceny. :]
Vandroval jest člověk hříšný, [:z toho světa zarmúcený. :] Potkala ho milosť Boží, plná nebeského zboží. Kam putuješ, můj člověče, proč naříkaš pořád hořce? Putuju od světa zlého, není na něm nic dobrého. »Neschyluj se z cesty pravé, ať tě svět ten nezavede.« Svět mu toho hned zbraňoval, aby dále nevandroval. Vrať se se mnú k své radosti, nezarmucuj své mladosti.1) A já se s tebú nevrátím, radši se k Bohu obrátím. Sliboval jsem Bohu svému, že půjdu na službu k němu. On mne přijme, živiť bude, za službu mně platiť bude. Sliboval jsem, nepřišel sem, Pane Bože, prohřešil jsem!
Moja mamuličko, já bych vandrovala s tym švarným šohajkem do cuzeho kraja. Vandruj že, dceřičko, bys tam co skurala, by si se mi věcej dceričku nězvala. Jak přivandrovali ku černemu lesu: Vrać že se, Kačenko, ešče maš dosć času. Jak přivandrovali na ty bile pisky: Odpočiň, Kačenko, bo cě bolu nožky. Jak přivandrovali k Pasečnemu dvoru, sedla si Kačenka na bilem kameňu. Co voliš, Kačenko, přez ten Dunaj plynuť, a mižli, Kačenko, v mojich rukách zhynúť? A volim ja, volím přez ten Dunaj plynuť, mižli, ty zradco, v tvojich rukách zhynuť. Chycil un ju, chycil za oba vrkočky, a vřucil un ju v ten Dunaj hlubočky. Zostal ji fěrtošek viseti na kole, obracil se zradce, přecjal ho na dvoje. Plyň že ty, fěrtušku, za tu moju paňu, bo juž moje oči něchcu hleděć na ňu. Moje bile nožky sahajcě pisečku, moje bile ručky chytajcě se břežku. A jak přeplynula, sedla na kameni, rozpuścila vlasky po pravem rameni. Moje černe vlasky, coch se naplakala, svojeho milého přec sem nědostala.
[: Bylatě stará kovářka, :] [: měla synáčka Václavka. :] Nedala se mu ženiti, kázala mu vandrovati. Vandruj, Václavku, vandruj preč, dám ti na cestu ostrý meč. A Václavek se rozhněval, do Holešova vandroval. A zabil tě tam jedneho, u Holešova druhého. Už v Holešově zvonijú a Václavka už honijú. Už v Holešově přestali, že už Václavka dostali. Zkažte tam mojé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ach, ani zítra k obědu, už mě do Brna povedú. Nech mně pošle košulenku, tu konopnú a tu tenkú. V konopné budu choditi a v tenké budu viseti. Nevěšejte mne na duby, objedli by mě holubi. Pověšte mě radš na jedlu, kam chodí milá pro vodu. Až té voděnky nabere, holuby se mne zežene. Ej, hukša, hukša s milého, nejezte těla bílého. Ej, nežerte mu nožiček, co k nám šlapaly chodníček. Ej, nežerte mu ručiček, co mně nosily perníček. Ej, nežerte mu hlavěnku, co mně lúbala huběnku. Nežerte těch černých očí, co mě přivodily k pláči. 1) A holubi jenom žrali, kosti jenom zanechali. 2)
Stala se v Pilšču novina, že pani pana zabila. Schovala ho do zahradky, rokytku na něm zasila. Růsć, rokytko, růsć vysoko, jak je můj pan zvyš, hlyboko. Rokytka ji nic nězešla, bila růže ji vykvetla. Jdzi, pachole, jdzi do pole, co to tam jedzě za dvoje? Nejsu to žadni panove, jsu to panovi bratrove. Jak přijeli, za stůl sedli, po svym bratře hned se ptali. Ptamy se vas, vy švagrova, esli vaš pan něni doma? A už je dněskaj třeci deň, co ten můj pan, co vyjel ven. Jdzi, pachole, do maštale, jsu-li tam panové koně? Koně panove v maštali, všecky hladem řehotaji. Jdzi, pachole, do komnaty, jsu-li tam panove šaty? Šaty jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Jdzi, pachole, do světnice, jsu-li tam jeho střevice? Střevice jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Stroj se ty s nami, švagrova, sedněš s nami do kočara. Ona se hnědaj strojila, do kočara s nimi sedla. A jeli tam kole vody, byly tam pěkne jahody. O, jahody, vy jahody, co scě pěkne kole vody! Něskoro nas lutujecě, dy už na smrć vandrujecě.
Objel syneček kolem černý les, nadvandroval si Vanov, pěknou ves. Přijel k Jarošovejm, zatlouk na vrata, vyšla Marjánka sama devátá. Kdo nám to tluče na naše vrata? Ať neotlouká stříbra a zlata. Já jsem tvůj milej z dalekej země, žádám, Marjánko, nocleh u tebe. Ráda, synečku, ráda nocleh dám, v horní komoře, kde sama léhám. Ustlala lože v horní komoře, rozčesávala vlasy, kadeře. Bylo půl noci, koníček řehtal, aj se Jarošů domek otřásal. Marjánka stala, čtvrt ovsa dala, zas polehoučku spat poléhala. Což pak, synečku, což tak tvrdě spíš, že svého koně hlasu neslyšíš? Já svého koně hlasu málo dbám, jen když Marjánku při svém boku mám. Až bude svítat, jejte pryč od nás, a neříkejte, že ste byl u nás. Ale řekněte, že ste koně pás na louce zeleny, v rose studeny.
Pásla husy pode mlýnem [: a sama seděla :] pod jaborem. Vila věnec fijalový a propletala ho rozmarýnem. Přišeltě k ní její milý a ptal ju o věnec fijalový. 1) Já ti nesmím věnec dáti, lála by mně moja stará máti. Dyž ti bude máti láti, šak ty možeš se mnú vandrovati. Dybych s tebú vandrovala, kam bych já ty svoje husy dala? Pusť husičky po vodince, ony poplovú k tvojí matince. 2) Starší husa zakýhala 3) a její mamička zavolala: 4) Kýhaj, huso, ešče více, kam se nám poděla pastevnice? Pastevnice vandrovala a vás smutné samy zanechala. 5)
[: Přeneščasná cizí máti, :] nemožu jí vyhověti. Dosť sem skoro ráno vstala, do dňa šaty ozvařela. Ozvařela i oprala a na plot jich vyvěšala. Když matička ráno vstala, hned nevěstu fackovala. Cos, nevěsto, cos dělala, že po tobě neznat děla? Šla nevěsta ven, plakala, milému to žalovala. Seber, milá, své šatečky, půjdem od té zlé mamičky. V cizím kraji, v neznámosti, tam nás Pámbů neopustí. 1) Štyry míle vandrovali, slova k sobě nemluvili. Až na jedné dolinečce promluvil milý k milence: Tu si, milá, tu si sednem, odpočinem si pod stínem. A když sobě odpočali, přece vandrovat museli. Dyž pátú dovandrovali, zase k sobě promluvili: Ustel, milá, postel bílú, ponocujem si tu chvílu. Kerak bych já postel stlala? Peřin sem si nenabrala. Široký list jabloňový, ešče širší jaborový. 2) Jabloňovým si ustelem, jaborovým se přikryjem.
Na tem dole, na podole, šohaj dívča odluďuje. Tak ju dlúho odluďoval, štyry míle zavandroval. Štyry míle vandrovali, slova k sobě nemluvili. Až na pátú vandrovali, slovo k sobě promluvili: Vím já jednu dolinečku, v tej dolince studenecku. Tam si, milá, spočineme, chleba, sýra posvačíme. Tak si oni spočínali, až večera dočekali. Stel, má milá, bílé lože, už to jináč byt nemože. Z čeho bych ho smutná stlala? Peřin sem si nenabrala, doma sem jich nenechala. Přeneščasné vydávání, dyž otca, mateře néni. Dyby otec, máti byli, peřin by mně nadědili. Široký list malinový, ešče širší kalinový. Malinovým usteleme, kalinovým odějeme. Dyž přijeli na půl cesty, na to ostrozské podměstí: Shoď mia, milý, shoď mia s mosta, ať sem já tej hanby prosta. Pochovaj mňa pod kopeček, pod ten zelený háječek. Postav na mňa máj zelený, aby bylo na znamení. Já sem si ťa na to nevzal, abych ťa s mosta shazoval. Ale sem si ťa na to vzal, abych ťa věrně miloval.
Při jednej dolině větr profukuje, při druhej dolině snížek poletuje. Při třetí dolině vdova dům buduje, vdova dům buduje, kolem ho cifruje. Jedú Turci, jedú, před domem stanuli, před domem stanuli, na vdovu volali. Vdovo, milá vdovo, zanech budování, zanech budování a povandruj s námi. 1) Pane, milý pane, já bych vandrovala, kam bych děla dítky, ubohé sirotky? Jedno daj do škole, budeš mět školáka, druhé daj do dvora, budeš mět dvořáka. 2) A tú třetí Anku, tu si daj do zámku, tu si daj do zámku, budeš mět hajtmanku. A to štvrté, malé, to s sebú vezmeme, to s sebú vezmeme, až povandrujeme. Děti, moje děti, ostávajte s Bohem, ostávajte s Bohem, už já povandrujem. Mamičko má milá, daj nám groš lebo dva, daj nám groš lebo dva, kúpíme si chleba. Děti, milé děti, pod ploty sedajte, pod ploty sedajte, chleba si pytajte. Dyž k horám dojeli, syn sa jí rozplakal, syn sa jí rozplakal, pán sa jí rozhněval. 3) Vdovo, milá vdovo, s dětma sem ťa nebral, než sem ťa bral samu za svú věrnú ženu. 4) Vdova nemeškala, březu ohýbala, vintušku vázala, syna do ní kladla. 5) Synu, milý synu, dyž bude pršati, to ťa bude, synu, máti napájati. Dyž bude, můj synu, snížek poletovat, to ťa bude, synu, máti nakrmovat. Dyž bude, můj synu, listeček padati, to ťa bude, synu, máti odívati. Dyž bude, můj synu, vycházet hvězdička, ty budeš mysleti, že ide mamička. Dyž bude, můj synu, vycházet měsíček, ty budeš mysleti, že ide tatíček. Dyž bude, můj synu, větříček fúkati, to ťa bude, synu, máti kolébati. A dyž už zajeli za ty třetí hory, Turek sa ohledl, na vdovu pohledl: Vdovo, milá vdovo, cos to udělala? Dy’s svoje sirotky v světě zanechala. A dyž už zajeli za hory daleko, teprv milú vdovu bolelo srdéčko. Bolelo, bolelo nad dětma jejíma, srdečko v ní puklo nad dětma drobnýma.
[: Vandrovali tři pěkní mládenci, vandrovali v cizí kraj. :] Stavěli se v tem starém Bušíně, u Marušky na víně. Ptáme se tě, má pěkná Maruško, po čem víno nalíváš? Já nalívám za štyry grécary, za dva groše, nic jinač. Vandruj s námi, má pěkná Maruško, vandruj s námi v cizí kraj. Počkéte mě, tři pěkní mládenci, až dítě ukolíbám. Počkéte mě, tři pěkní mládenci, až dítěti piti dám. A dyž přišli do černýho lesa, Maruška se vohlíží. Ptáme se tě, má pěkná Maruško, po čem ty se vohlížíš? Je mně líto dítěte malého, co na kolíbce leží. Dy’s ty chtěla dítě lítovati, neměla’s s námi jíti. Hned Marušku mezi sebe vzali, na kusy roztrhali. Tu máš, Maruško, za tvé nalívání, chudých lidí klamání.
Na jednej dolině snížek poletuje, na druhej dolině vdova dům buduje. Vdovo, milá vdovo, zanech budování, zanech budování a povandruj s námi. Jak bych já ubohá s vámi vandrovala, komu bych ubohé sirotky nechala? Jedno daj bratrovi a druhé švagrovi, a to nemluvňátko povandruje s námi. A dy sú přijeli prostřed bílej hory, Turek jí povídá: Nebral sem tě s dětmi, než sem tě vzal samu za poctivú ženu. Máti nemeškala, bučí zohýbala, vintušek vázala, synáčka tam dala. Dyž bude, synáčku, větřícek fúkati, tenkrát sobě mysli: Kolíbá mě máti. Dyž bude, synáčku, snížek poletovat, tenkrát bude tebe máti nakrmovat. Dyž bude, synáčku, deščíček pršeti, budeš sobě myslet: Napájí mě máti.
Smlóvali se dvá, smlóvali, by preč vandrovali, z jedné dědiny do druhé, do krajiny cizé. A jeho milá, rozmilá napřed vandrovala, a když k hájičku když přišla, pod stromem usnula. A její milý, rozmilý za ňó na koňu jel, a když k hájičku když přijel, svó miló neviděl. Zavolal hlasem velikým: Ach, má milá, kde jsi? Zda-li tě zvěř neroznesla, lebo zabitá jsi? Uvázal koňa u duba, sám klek' na kolena, vytáhl z pošvy ostrý meč, uťal si hlavu preč. A jeho milá, rozmilá ze sna procítila, viděla ho zabitého, kůň stojí u něho. Měla tě milá dva nože, oba balzanovy, jedněm sobě hrob kopala, druhém se zabila. Ach, položte nás, položte do jednoho hrobu, aby naše věrné duše přišly k Pánu Bohu. Ach, položte nás, položte až tam na rozcestí, kady dobří lidi chodí, formánkové jezdí. Kdo tady půjde, pojede, ať na nás zpomene, tudy leží milý s miló. obá zabití jsó. Kdo tady půjde, pojede, ať sobě zpomene, tu leží milý pro miló, milá pro milého.
Vandrovala Kačenka, ta rychtařova dcerka, hejnam hej, ta rychtařova dcerka.
Vandrovala Kačenka, ta rychtařova dcerka, hejnam hej, ta rychtařova dcerka. Vandrovala dolinú, až na lúčku zelenú, hejnam hej, až na lúčku zelenú. Nadešla tam Janíčka a on pásl koníčka. Sedni, milá, v té trávě, jískaj mi v mojí hlavě. Při kopečku seděla, jískati mu musela. Co do hlavy pohlídla, zaplakati 1) musela. Proč Kačenka truchlivá, když do hlavy pohlídá? Zle, Janíčku, zle s námi, černá mrakva 2) nad námi. Nade mnú jest černá mhla a nad tebú červená, hejnam hej, že nebudu tvá žena. 3) Janíček se rozhněval, hned Kačence hlavu sťal. 4) Položil ju na Dunaj, a na Dunaj hluboký. Jeli tamto pánové od bystrého Dunaje. Co, Janíčku, co tam máš, co kamenem pokládáš? Hned Janíčka chytili, k šibenici ho vedli. Šibeničko šibená, pro koho si stavena? Čili pro mne samého, či pro koho jiného. Byl bych tebe ozlatil od vrchu až do dna, že nebyla hodna.
Dobry večer, okenečko, tam stavalo me srdečko. Tam stavalo a něbudě, že můj mily povandruje. O, listečku livendovy,1) po tobě mne hlava boli. Hlava boli, srdce tuži, že můj mily dvěma služi. Hlavo něbol, srdce nětuž a, můj mily, dvěma něsluž. Buděš-li ty dvěma služiť, něda ti Bůh světa užiť.2) Ani s jednu, ani s druhu, ani se svu roztomilu. Ani se svu najmilejši, kera je ti najvěrnějši.
Co mně, mily, co daruješ, [: dy ode mne povandruješ? :] Daruju ci strom zeleny, to budzěš měč pocěšeni. Už můj mily z lesa jedzě, malovane dřevo veze. Veze ci ho po rynečku, ku svej milej k okenečku.
[: Teče voda po potoku dolů, :] [: poď, má milá, povandrujem spolu. :] »Jaké by to bylo vandrování, dyž my nejsme vespolek sezdaní.«1) Na Peršténě štyří kněži kážou, poď, má milá, ti nám ruce svážou. Ruce svážou, naše srdce spojí, tenkrát budem, má panenko, svoji.
Zdrávu’s mia, maměnko, vychovala, z ruky na ruky, z pljenky na pljenky prekládala. Včil sa vám, maměnko, odsluhujem, [: kedy robit mám, :] povandrujem. Vet jsi ty, dcero má, sebe volná, [: kedy robit máš :] puoš1) ode mňa.
[: Kady my půjdeme, :] [: dyž povandrujeme? :] Dolů dolinama, sám Pán Kristus s nama.1) Dyž tam dojedeme, co tam jest budeme? Ty šišečky z borů, co padajú dolů. Dyž tam dojedeme, co tam pit budeme? Voděnku z Dunaja, vínečko z kolaja.2)
Můj tatičku stary, moje zlate oje, dy stě rajdovali, dycky bylo dobře. Jak stě vy, tatičku, přestali rajdovať, hned smy my museli po světě vandrovať. Ma mamulko mila, moja rado dobra! Dy stě radiť měli, hlyboko stě lehli! Můj mily tatičku, proč tak tvrdo spitě? A mně je tady zle, vy o tom něvitě. Ma mamulko mila, hlyboko ležitě, dyž vy o mej křivdě velikej něvitě. Ma křivda velika, můj zarmutek těžky; šak mně ho pomůže mily Pan Bůh snesti.
[: Oře sedlak na roli :] [: a ženka mu pohoni. :] Navrać, ženko, ku domu, pojedzěmy k snidaňu.1) Dy do domu přijeli, kuska chleba něměli. Jak na sebe pohledli, tak jak by se najedli. Strůj se, ženko, strůj se zas, pojedzěmy orać zas.2) Než bych měla zas orać, volila bych vandrovać. Vandruj, ženko, letko, dvě a na třeci přidz ku mně. Třeci letko přichodzi, ženka domů něchodzi. Rolo, rolo, rolo ma, tys je velká něvola. Dyby přišla ženka ma, už by mi něrobila. Ach, dyhy ju Pan Bůh dal, nic bych ji dělać nědal. Ene bile lože stlać, svoje děci kolibać.
Za našimi humny zahukaua sova, došuy mně na mysel mé maměnky suova. Mé maměnky suova a synečkova řeč, ale bych nedbaua, dyby vandrovau preč. Vandruj, miuý, vandruj, třeba na kraj světa, jenom nezapomeň, že sem já sirota. Dyby si ty byua ubohá sirota, nenosívauas by věnečka ze zuata. Ale bys nosiua ze zelenej rúty, jako nosívajú ubohé siroty. Ubohé siroty, ludé na ně lajú, a sami nevěďá, nač své vychovajú. Teče voda, teče přes Dunaj široký: Co sa napuakauy ubohé siroty!
Za našimi humny zahukaua sova, došuy mně na mysel mé maměnky suova. Mé maměnky suova a synečkova řeč, ale bych nedbaua, dyby vandrovau preč. Vandruj, miuý, vandruj, třeba na kraj světa, jenom nezapomeň, že sem já sirota. Dyby si ty byua ubohá sirota, nenosívauas by věnečka ze zuata. Ale bys nosiua ze zelenej rúty, jako nosívajú ubohé siroty. Ubohé siroty, ludé na ně lajú, a sami nevěďá, nač své vychovajú. Teče voda, teče přes Dunaj široký: Co sa napuakauy ubohé siroty!
[: Ach, můj Bože, co mám dělať, :] [: mám sa ženiť, :] či vandrovať. Vandroval bych, nohy bolá, ženiť sa mi nedovolá.1)
Ach, můj Bože, co mám činit, vandrovať-li, či sa ženit? Vandroval bych, nevím kady, zarůstly mně cesty všady. Zarostly mně drobným gúčím, už sa, milá, s tebú lúčím.
Oj, Bože můj, Bože, oj, co ja mam dělać? A mam-li ja služić lebo mam vandrovać. Oj, vandroval bych ja, nožičky mne bolu, oženil bych se ja, mam velku něvolu. Půjdu-li do světa, budu cuzozemec, ešče tam potracim svůj panensky věnec. Budu-li vojakem, nejsem prubovany, zhynu brzy v kratce jak rosička ranní. Budu-li žebrakem, budu torbu nosiť, nad svymi krajičky budu se honosiť. Budu pustelnikem, cělo je nězvykle, dvakrat, třikrat v tydni posty spravedlive! Budu ja putnikem, budu putovaci, nad svymi hřichami pokani činici.
[: Něvandruj, moj miuý, něvandruj sám, :] veliké neščasci po tebe dám. A jak že já němám vandrovac sám, kedz já kamarádov žádných němám. Nětřeba ci, miuý, kamaráda, pojmi ma za ruku, pojdzem ráda. Tam dolu za horú na tej lúce, tam si my podáme pravé ruce. Ně tak ruce, ně tak, jako líčka, moja přežalostná frajirečka.
[: Vandroval šohajek z města ven, :] [:[: milá naňho volala :]:] z okna ven. Kam, můj najmilejši, vandruješ? Že sa ty ani u nás nestavuješ. Nemám sa já kdy bavit s tebú, kamarádi čekajú za bránú.1) Co mně dáš, má milá, na cestu? Ten prstýnek, kerý mám na prstu. Prstýnek s prsta dat, marná věc, a s milým sa rozlúčit, těžká věc.2)
Ta fojtova dcéra odkázala včéra ze dvora, ze dvora, ze dvorečka, ze dvora. Po dvoře chodila, kolem sa točila, do kola, do kola, do kolečka, do kola. Sukňu kupovala, kolem lemovala za dubem, za dubem, za dubečkem, za dubem. Šaty svazovala a pryč vandrovala za židem, za židem; za židáčkem, za židem. Ohledni sa, žide, co za tebú jide, novina, novina, novinečka, novina. Potěšení vzali, do vězení dali do Brna, do Brna, do Brnečka, do Brna. Kdybys mně tam umřel, dala bych ti trúbiť, tralala, tralala, tralalenka, tralala.
Namlúval mia Dřímala, bych s ním vandrovala z jednej země do druhej, do krajiny cizej. Nenamlúvaj, Dřímalo, napřadla sem málo, až napřadu potáček, s tebú povandruju. Po rynečku chodila, krajčího hledala, který by jí sukňu šil z květu makového. Budu-li ti sukňu šit z květa makového: budeš ty mně niti přást z dešča majového.1) Budu-li ti niti přást z dešča majového, budeš ty mně střívě šit z roha jeleního. Budu-li ti střívě šit z roha jeleního: budeš ty mně dratvy přást z komára mladého. Budu-li ti dratvy přást z komára mladého, budeš ty mně lože stlat z Dunaja bystrého.2) Budu-li ti lože stlat z Dunaja bystrého;3) budeš ke mně přeplývat na mlynském kamení.4) Plynul milý pro milú, milá pro milého, zhynuli tam obadvá, jeden pro druhého.
[: Z raju, pěkneho města, :] vyhnana jest něvěsta. Vandruj že Evo z raju, už cě tu dobře znaju. Vychodzil Adam z raju, stanul na zemskem kraju. Puste krajiny oral, nastojte, s plačem volal. Ach, běda, mně nuznemu, ach, běda strapenemu. Do raje mne vic něchcu a ja sem tam ztracil cestu. Tam byly dobre časy, zlate na polich klasy. Nikdych němusel orać, na voly hejsa volać. Bys byla dobra ženka, poslechla bys malženka. Byla bysi se bala rozpravky zleho hada. Ach, jak sem ja bidně pad, vida, že cě zradil had! Něchcěl sem cě zarmucić, volil sem jabka skusić.
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)
[: Vandroval mládenec :] [: od otce matky preč. :] Přišel tě tam, přišel na jednu lučinu. Ocelku v ruce vzal, ohňa si rozkřesal. Tak sa uňho zhříval, až sa uňho zdřímal. Přišel tě k něm, přišel ten šeredný ďábel. Mládenečku mladý, huďme my dvá spolem, kerý lép zahudem. Ty na ty dřevěné či já na měděné. Počal ďábel hústi, jala sa zem třásti. Počal mládenec hústi o šesti žalostí, o sedmej radosti. Mládenečku mladý, kdož ti dodal rady? A kdož by mně jiný, chyba Bůh jediný? Byl bych ťa naučil světem vandrovati, otce zanechati.