skoro

Displaying 1 - 27 of 27
Vím hájíček pěkný, zelený, a v něm bydlejí svati andělí.1) Pod hájíčkem lúka zelená, kráčela po ní Panna Maria. Potkala ju svátá Alžběta: Kampak to kráčíš, Panno Maria?2) Kráčím já, kráčím do kláštera, bych nezmeškala Božího anděla.3) Seslal Pán Bůh anděly s nebe, aby hledali Panny Marie. Našli ju tam při mši v kostele, a ona klečí při Božím těle. Svého syna v rukách pěstuje a za nás za hříšné oroduje. Kdo tu píseň třikrát vyspívá, skoro ráno dřív než posnídá, tomu Pán Bůh hříchy odmývá.4) Spívala ju Panna Maria, když kolébala Božího syna.5)
Vyskočiuo sunečko skoro ráno ranúčko, hej, hej, skoro ráno ranúčko. Vyskočiuo na stěnu na zahrádku trněnú, hej, hej, na zahrádku trněnú. Vyrůstuy tam tři růže, žádný pro ně nemože, hej, hej, žádný pro ně nemože. A šua pro ně děvečka, co chovaua synečka, hej, hej, co chovaua synečka. Atd.
[: Přeneščasná cizí máti, :] nemožu jí vyhověti. Dosť sem skoro ráno vstala, do dňa šaty ozvařela. Ozvařela i oprala a na plot jich vyvěšala. Když matička ráno vstala, hned nevěstu fackovala. Cos, nevěsto, cos dělala, že po tobě neznat děla? Šla nevěsta ven, plakala, milému to žalovala. Seber, milá, své šatečky, půjdem od té zlé mamičky. V cizím kraji, v neznámosti, tam nás Pámbů neopustí. 1) Štyry míle vandrovali, slova k sobě nemluvili. Až na jedné dolinečce promluvil milý k milence: Tu si, milá, tu si sednem, odpočinem si pod stínem. A když sobě odpočali, přece vandrovat museli. Dyž pátú dovandrovali, zase k sobě promluvili: Ustel, milá, postel bílú, ponocujem si tu chvílu. Kerak bych já postel stlala? Peřin sem si nenabrala. Široký list jabloňový, ešče širší jaborový. 2) Jabloňovým si ustelem, jaborovým se přikryjem.
Stojí hruška v dole, vrch sa jí zelená; pod ňú sa Janiček s Aničkú v karty hrá. Tak sa oni hráli, až sa miuovali, od velikej uásky obá dvá zaspali. Zaspaua Anička na bíuém fertušku, zaspau i Janiček na červeném líčku. Zazpívau suavíček v zeleném hájičku, probudiu Janička, Janiček Aničku. Vstaň, Aničko, hore, staň, srdečko moje, staň, Aničko, čas máš, kravičky dojit máš. Létali, létali dva sokoli malí, až sa nalétali, zas dom doletěli. Má mamičko miuá, máte-li nás rádi, ustelte nám lože v tej novej komoře. *) Keď jim lože stuaua, zle jim vinšovaua, aby ta nevěsta rána nedočkaua. Skoro ráno staua, snídaní chystaua, pro synečka medu, pro nevěstu jedu. Uděuau sám Pán Bůh mezi tým proměnu, napiu sa syn jedu a nevěsta medu. Ponajprv sa napiu, hned huavičku skuoniu, po druhé sa napiu, poručenství suožiu. Tobě, miuá, tobě to stavení nové, co v něm leží, stojí, šecko bude tvoje. Tobě, matko, tobě ten Dunaj široký, ten Dunaj široký, na krk kameň mlýnský, abys nerušiua jak živ stav manželský.
Zdál se mi této noci sen, že můj milý ke mně přišel. 1) Já se probudím, nic není, jen mého srdce soužení. 2) Mám já poslíčka tajného, co mně pude pro milého. Pospěš, poslíčku, jako pták, pozdrav milého na stokrát. Poslíček k hradu přibíhá, můj milý se z okna dívá: Vrať se, poslíčku, vrať domů, že tam dnes jíti nemohu. Až zítra, skoro raníčko, dříve než vyjde slunéčko. Slunéčko z hory vychází, můj milý se nenachází. Ach, milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě. Koníček pod ním laškuje, mé srdečko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Zvučte, hrany, na vše strany, umřelo mé potěšení. Jednoho sem milovala, toho sem smutná pozbyla. Umřel mně z vonné růže květ, mrzí mě cely šírý svět.
Aj, hora, hora, zelená hora, [: a z tej horečky kdosi mě volá. :] Aj, volá, volá galanka moja: Poď k nám, synečku, sem sama doma. Sem sama doma, žádného není, poď k nám, synečku, mé potěšení. Žádného není, svítí měsíček, pod k nám, synečku, zpívá slavíček. Já k vám nepůjdu, ešče skoro je, nebudeš, děvče, nebudeš moje. Nebudeš moje, a ani nesmis, darmo si, děvče, darmo si myslíš.
Za našimi humny, za našum stodolum pleje dzěvče len; přijelcě k ni prošvarny šohajek, přejel ji přezeň. Pomož tobě Pan Bůh, ma mila dzěvucho, jak ty pleješ len. A dajž to Pan Bůh, můj mily synečku; nějedz mi přežeň. »A ja něpojedu, ma mila dzěvečko, slub mi moju być.« A co bym ja tobě slubovala? Něumim robić. »A dosci to jest ta robocička, dyž ty pleješ len.« A ledva mne ta moja macička, vněvolila ven.1) A ohledni se, ma mila dzěvucho, na haj zeleny! Kyj dubovy a makytovy nauči robić. Skoro by toto, můj šohajku, bylo, ešče němaš nic, a už by si se nade mnu potřisal, že mne budzěš bič.2)
Kole Jarošova teče voda troja, [: skoro-li sa rozejdem, galanečko moja? :] Spíše sa rozejdú drobné ryby s vodú, nežli my sa rozejdem, galanečko, spolu. Spíše sa rozejde měsíček s hvězdičkú, nežli my sa rozejdem, švarný šuhajičku.
Skoro rano, raňusěnko rosenka pada,1) a to moja galanečka kravy vyhaňa. Vyhnala ich na polečko a šla do domu, nadejel ju švarny synek na branym koňu. A copak ty, galanečko, co za hostě maš, ja, že ty tak raňusěnko kravy vyhaňaš? Co se ty ptaš, můj synečku, co za hostě mam, dy si mne ty už opustil, ja jinšiho mam.
Svitaj, Bože, svitaj, aby skoro deň byl, abych sa podíval, v kerém sem domě byl. Půjč ty mně, má milá, bílého šátečka, ať sa já zakryju od východ slunečka. Nač bys sa, synečku, nač bys sa zakrýval, šak já na to rostu, abys k nám chodíval.
Stromečku březovy, stojiš mi na zavadě, němožu uviděť potěšeni na zahradě.1) Ně tak na zahradě jak mezi horami, žaden něuvěři, jak je mezi nami. Mezi nami je tak, že se mamy něchať, my se něněchamy, bo se radi mamy. Na fojtove roli studenečka stoji, jak z ni voda vyschně, to mi buděm svoji. Voda z ni nevyschně, rok po roku budě, Pan Buh vi, děvucho, jak skoro to budě.2)
Nechoď k nám, synečku, do té našé síně, pro tu našu lásku vobá vydržíme. Měl bych ja vydržet a tebe nedostat, volím ja jít domů a ráno skoro vstat. A ráno skoro vstat, koničky pucovat, aby se svítily, jak pojedu orat. Já pojedu orat na žaroské pole; přindi se podívat, potěšení moje.
Živ jsem, živ jsem, nevím, dlúho-li; umřu, umřu, nevím, skoro-li; a co po mně zůstane, všecko milá dostane, nevím, mnoho-li.
Živ jsem, živ jsem, nevím, dlúho-li, umřu, umřu, nevím, skoro-li; a co po mně zůstane, všecko milá dostane, nevím, mnoho-li.
[: Idu ja cestu :] dycky se ohlidam, skoro-li tacička1) za sebu uhlidam. Ach, něuhlidam, bo mi možne něni, bo su můj taciček,2) su hlyboko v zemi. Ach, roscě na nich rozmarijan3) drobny, co by scě mi byli, můj tacičku,4) dobři! O, vem, bratřičku, vem ty tu kosičku a seseč s tacička zelenu travičku. Srpeček ja vezmu, rozmarijan sežnu, na sveho tacička5) ešče raz pohlednu. Spěše se kamynek na vodzě obraci, než se mi rodziči z krchova navraci.
Vanoce, vanoce, skoro-li budětě? Ubohe siroty, kaj se podějetě? Co maju rodiče, to půjdu do domu, a ja sirotečka ze služby na službu.1) Ja němam tatička a němam matičky, ja němam bratřička a němam sestřičky. Ach, Bože, rozbože, kaj su můj tatiček? Už na nich narostl zeleny trávniček. Zeleny travniček, bily krvavniček, už mi věc něstanu rozmily tatiček. Ach, Bože, rozbože, kaj su ma mamička! Už na nich narůstla zelena travička. Zelena travička, bila lelujička, už mi věc něstanu rozmila mamička.2) Dyby ja věděla, že jich z hrobu zvihnu, nosila bych hlinu od Těšina k Vidňu.3) Ale ja dobře vim, že už jich nězvihnu, že jejich hlavěnky nikda něuhlidnu. Dy ja si zpomenu na svoju mamičku, jak by mi rozpalil pod srdečkem svičku. Vyjda na zahradu, chytila se pnička: Ach, Bože, rozbože, už němam tatička. Vyjda na zahradu, chytila se přičky: Ach, Bože, rozbože, už němam matičky. Vyjda na zahradu, chytila se plota: Ach, kaj se poděju, ubohá sirota!
Kerchove, kerchove, zahrado zelená, do tebe se sejú ty drahé semena. A dycky se sejú, nikdá nescházijú, ach, Bože, rozbože, kde se podívajú.1) Já si sem naseju širokého listí: skoro-li se milý, skoro-li se vyspí. Dvě leta minuly, co tam milého mám, a ješče nezešel ten drahý tulipán. Ach, dybych já měla takový srpeček, co bych si prožala do hrobu chodníček!
Ja, Helo, Helelíško, skoro-li ty poženeš, tovaryško? Tovaryško věrná moja, ja, ty Terezko Mykalova, skoro-li ty poženeš z pola? A já ešče nepoženu a já tě neodeženu. Já poženu dolem, střetnem sa tam pod zeleným javorem; je tam studenečka, napije sa ti tam kravička. Co kravička nevypije, tým sa Terezka umyje, aby byla pěkná bílá, Pánu Bohu roztomilá. Nejenom Pánu Bohu, než nekomu jinému, aj, tomu Ozefkovi Alexovému. Orala, kopala, kopu žitečka nažala; kopu ozimého, kopu jarého. A to všecko pro Jozefa Alexového, aby ho měla čím krmiti, gořalenkú napájati, bílým šátečkem utírati. Ej, helo, helo.
Prošvarna dževucho, chcěl bych cě, ale cě mně haňu, braňu mně, že něrada robiš, rada šumně chodziš, rada dluho spiš. Prošvarny šuhajku, něvěř to, přidz ty skoro rano spatřiš to, jak ja rano stavam, svym kravičkam davam, kudzělku přadu. A un cić tam přišel, už byl dzeň, ta dzěvucha spala jako peň, ta dzěvucha spala, kravička ryčela, kudzělka stala.1)
Kdo snídaní zaspal, bodaj hore nestal, stavaj hore, stavaj hore, srdečko moje, neskoro je. Já sem nezaspala, já sem skoro stala: Stavaj hore, stavaj hore, srdečko moje, neskoro je.
Už je vás, mokerščí, už je vás namále, jako té rosičky na zelené trávě. Málo je nás, málo, kde by se nás vzalo, dyž nás odvádijó skoro každý jaro. Málo je nás, málo, takovéch jonáků, co by z nás císař pán nadělal vojáků. Císař pán vojáků a Francóz žebráků, málo je nás, málo takovéch jonáků. Málo je nás, málo, kde by se nás bralo, ja, proste, děvčátka, aby nás stačilo.
Dybych já věděl, skoro-li umru, dal bych si dělat z pálenky truhlu, z pálenky truhlu a z vína víko, co by mi pěkně do huby teklo.
Ptam se ja cě, dzěvečko, prvni raz, skoro-li mi šatku daš? Až budzě v tom městečku jarmaček, to ci kupim šateček. Ptam se ja cě, dzěvečko, druhy raz, brzo-li mi vinek daš? Čekaj, mily synečku, do leta, až budzě hojně květa. Ptam se ja cě, dzěvečko, třeci raz, brzo-li moju byc maš? Až se budzě sucha lipka zelenac, bila růža červenać. Kupil synek zeleneho harasu, přikryl lipku zavčasu.1) Podivaj se už, ty dzěvečko ma, jak se lipka zelena, bila růža červena.
A ty, milé Pospíšku, přindi ty k nám na přístku, skoro, skoro, ať je nám to na ty cívky sporo. Nekupuj mně ořechů, neměj ze mně posměchu! Hoje, hoje, hoj, přemilý potěšení moje. Nekupuj mně prstýnka, nésu malá pěstónka, hoje, hoje atd. Kup mně radši střevičky na mý bílý nožičky, hoje atd. Kup mně radši šáteček, v každém rožku kvíteček. Hoje atd.
Ach, provode, provode, skoro-li tebe bude? Až od dneška za dvě neděle. Provod jede proti nám, po věnečku nese nám, nám, nám, tem horenským panenkám, A horenským k vůli, dolenským na zdůry, nám, nám, tem horenským panenkám.
[: Pobil mlynár zemana pro vodu, :] urobil on sám sebě svobodu. Počal zeman vodu propuščaci, mlynárovi mlýn zastavovaci. Mlynár na to tuze rozhněvaný, vrazil on mu ryl do jeho hlavy. A jak mu on ryl do hlavy vrazil, s tu ranú ho do potoka srazil. Zeman leží krvjú obvalený, vyhrabal sa z potoka do trávy. Mlynár běží všecek polekaný, žaluje sa otcovi, materi. Ach, mamičko, dajte vy mi radu, probil sem já zemanovi hlavu. Mám-li sa dac katom rozsekaci lebo za vojskem maširovaci. Pri Prešporku verbunkoši hrajú, moj tacičku, já mezi nich půjdu. Počkajte, vy verbunkoši, málo, prindite vy zajtra skoro ráno.