švarný

Displaying 1 - 100 of 120
Šviecil mi mesiaček .... bole to švarna Anička, čo ma mala
Pomoz, Bože, na koniec tam je i švarny mládeněc
Za horama dědina, ej, je tam švarná divčina
Moja mamuličko, já bych vandrovala s tym švarným šohajkem do cuzeho kraja. Vandruj že, dceřičko, bys tam co skurala, by si se mi věcej dceričku nězvala. Jak přivandrovali ku černemu lesu: Vrać že se, Kačenko, ešče maš dosć času. Jak přivandrovali na ty bile pisky: Odpočiň, Kačenko, bo cě bolu nožky. Jak přivandrovali k Pasečnemu dvoru, sedla si Kačenka na bilem kameňu. Co voliš, Kačenko, přez ten Dunaj plynuť, a mižli, Kačenko, v mojich rukách zhynúť? A volim ja, volím přez ten Dunaj plynuť, mižli, ty zradco, v tvojich rukách zhynuť. Chycil un ju, chycil za oba vrkočky, a vřucil un ju v ten Dunaj hlubočky. Zostal ji fěrtošek viseti na kole, obracil se zradce, přecjal ho na dvoje. Plyň že ty, fěrtušku, za tu moju paňu, bo juž moje oči něchcu hleděć na ňu. Moje bile nožky sahajcě pisečku, moje bile ručky chytajcě se břežku. A jak přeplynula, sedla na kameni, rozpuścila vlasky po pravem rameni. Moje černe vlasky, coch se naplakala, svojeho milého přec sem nědostala.
[: Bylo Juři pachole, :] [: sluhovalo ve dvoře. :] Vyslúžilo brany kůň, na konička sedelko, pod sedelko třmeněčko. Pod třmeněčko šátečku, švarnu Marijanečku. Marianko, dzěvečko, ež do ročku sedmeho, němiluj ty žadneho. Sedmy roček přichodzi, Juřiček jedzě z vojny. Natrefil tam pastyře, co černe bydlo pase. Ptam se ja cě, pastyři, je-li živa Slezkova, co švarnu dcerku měla? Och, Slezkova živa je, dněska dcerku vydaje. Už vy jenom pospeščě, na svadbu přijedzěcě. Jak za humny přijechal, velku střelbu udzělal, Marijance hlas vydal. Vyšla k němu Anička, Marjančina sestřička. Vitej z vojny, Juřičku, můj rozmily švagřičku. Marianka umřela, v klášteře je schovana, bilym ruchem odzita. Bilym ruchem odzita, černu hlinu přikryta. Třikrat klašter objechal, Marijanku zavolal. Marijanko, dzěvečko, přemluv ke mně slovečko! Cěžké moje mluveni, dy ve mně dechu něni. Zlaty prsteň s prstu sjal, Marijance na prst dal, a sam se zamordoval.
[: Co sa stauo v nově :] [: na Novej dědině? :] Zabiuo tam dřevo syna Strakového. Ráno vyjeu zdravý, šohajíček švárný. Napouedne jede ceuý pouamaný. Tatíčku, mamičko, otvírajte dveře, z vašeho synáčka nevinná krev leje. Jak to usuyšeua ta jeho sestřička, rukama uomiua o svého bratříčka. Na kohos, Martinku, na kohos ty vouau, keď na ťa velký dub v čirých horách padau? A byu bych já vouau na svého tatíčka, než mně krev zaliua mé černé očička. A byu bych já vouau na svoju mamičku, než mně dub proraziu na štvero huavičku. Ubohá matička u postele stáua, smutně naříkaua, až k zemi padaua. Jak se ty, můj synu, dúho trápit budeš? Čili mně okřeješ, čili ty mně umřeš? Okřeju, okřeju, mamičko má miuá, až na mém hrobečku bude černá hlína. Na tej černej hlíně vyroste rozmarýn, mamičko má miuá, potom vám ozdravím.
Letěl, letěl roj na mej milej dvor, 1) přiletěl k okýnku, zaťukal na sklénku: 2) Stroj sa, milá, stroj. Jak sa přistrojím, dyž cesty nevím, enom ten chodníček, co chodil Janíček, mé potěšení. Stojím u dveří, milá, otevři, 3) otevři mně, milá, holuběnko sivá, mé potěšení. Otevřela bych, máti mně brání, že ty nejsi hoden podle bočka sednút, 4) šohaju švárný. 5) Dyž nejsem hoden, ostaň tu s Bohem, pomož si, možeš-li, moja najmilejší, já si nemožem.
Letěl, letěl roj na mej milej dvor, 1) přiletěl k okýnku, zaťukal na sklénku: 2) Stroj sa, milá, stroj. Jak sa přistrojím, dyž cesty nevím, enom ten chodníček, co chodil Janíček, mé potěšení. Stojím u dveří, milá, otevři, 3) otevři mně, milá, holuběnko sivá, mé potěšení. Otevřela bych, máti mně brání, že ty nejsi hoden podle bočka sednút, 4) šohaju švárný. 5) Dyž nejsem hoden, ostaň tu s Bohem, pomož si, možeš-li, moja najmilejší, já si nemožem.
[: Na konec Novej Vsi, :] [: u tej Boží muky. :] Stojí tam děvečka, zauamuje ruky. Zauamuje si jich za svoju huavičku: Komus mia tu nechau, švárný šohajíčku? Komu bych ťa nechau, leda Pánu Bohu; aby sa’s modliua, abych došeu domů. Šohaj z vojny jede, s huavú porúbanú: Zavaž mi ju, miuá, naší nepoznajú. Mamička poznali, tatíček nemohli: 1) To jsem já, tatíčku, co mia v noci vezli.
Novina, novina, co to za novina? Hodonské panenky popadauy z čuna. Dvě ženičky muadé, tři panenky švárné a jeden muádenec, uvijem jim věnec. Na kohos, Mariško, na kohos vouaua, dyž ti ta vodička usta zalévaua? Byua bych vouaua na svoju mamičku, ale sem nemohua pro prudkú vodičku. Byua bych vouaua na svého tatíčka, ale sa mi vliua voda do srdečka. Byua bych vouaua na svého miuého, ale sem nemohua pro Boha živého. Mariščina máti na ulici stojí, ruce zauomuje, družičkám děkuje. Pěkně vám děkuju, hodonské družičky, co ste bývavauy s mú Mariškú dycky. Hodonščí muádenci, pěkně vám děkujem, že ste mú Marišku vynesli z vody ven.
[: Putovali hudci, :] tři švarni mladenci.
[: Putovali hudci, :] tři švární mládenci.
[: Putovali hudci, :] [: tři švarni mladenci. :]
[: Putovali hudci, :] [: tři švární mládenci. :] Putovali polem, rozmlúvali spolem. Uhledli tam dřevo, dřevo jaborové, na husličky dobré. Poďme my ho sťati, huslí nadělati. Budú z něho, budú troje husle hlasné. Ponýprv zarubli, dřevo zesinalo. Po druhé zaťali, dřevo zaplakalo. Po třetí zaťali, dřevo promluvilo: Nerúbejte, hudci, přešvární mládenci. Nejsem já to dřevo, jsem já krev a tělo. 1) Kořen vykopejte, otci mě dodejte. Otcovi na radosť a matce na žalosť. Ta mě zaklnula, dyž sem vodu brala. Ostaň, dcero, ostaň, jaborem vysokým, listečkem širokým. O, neščasná máti, kerá klne děti.
U Krakova na dolině pase dívče vrané koně. Přišel k ní šohaj z Krakova, zajal jí koně do dvora. 1) Dávala mu tři dukáty, 2) dva stříbrné, jeden zlatý: 3) Nechaj, švarné děvče, sobě, zítra večír přijdu k tobě. Chceš-li ty k nám chodívati, mosíš dobrý pozor dati; 4) naša mama zticha 5) spává, ona dobrý pozor dává. 6) Stávaj, starý, stávaj hore, kdosi u naší dcery je. Než starý z postele skočil, šohaj oknem ven vyskočil. Ven vyskočil a zavískal a děvečce ruku stískal; ostávaj tu s Bohem, milá, já mládenec, a ty jiná. Jak pak bych já jiná byla, sak sem s tebú málo byla. Dyby bylo půl hodiny, nejmenuj se mezi panny. Dybys měla na tisíce, nebudeš ty pannú více; a já jenom dva grýcary, přece budu šohaj švárný. Pusť pérečko 7) po tej vodě, půjde-li ti po svobodě; bude-li ti k vrchu plyvať, budeš v našem domku bývať. Dyž to pérko namáčala, do voděnky ho házala: Plyvaj, mé perečko, do dna, abych byla vínka hodna. 8)
Na tych lichnovskych lukach tam se syneček bluka, bluka se blukaja, děvčaťa hledaja. Zavolal na ňu hlasem: Švarna děvečko, poď sem, poď, podaj šatečku zavazať hlavičku. Hděž ti ju porubali, hděž ti ju posekali? U fojta v ulici, šelmy pacholici.
[: Z jednej strany za Dunajom :] [: vadil sa žid se šuhajom. :] Jakú oni zvádu mali? Obá k jednej chodívali. Ty máš šátek, já mám druhý, pustíme jich po Dunaji. Kerý šátek tužej pojdze, ten si švárné dzjevča najdze. Židuov šátek tužej išel, ten si švárné dzjevča našel.
V černym lese při pěknym kopečku [: namluval tam synek švarnu děvečku. :] A tak dluho ju sobě namluval, ež zeleny vinek s jeji hlavy sjal. Prosim tě ja, prošvarny Janičku, něbraň mi zavolať na svu mamičku. Volaj, volaj, šak se nědovolaš, šak v tym černym lese ptačka něslychať. Jak ponajprem hlasem zavolala, hned se v černym lese chojka lamala. Jak po druhej hlasem zavolala, hned bystra vodička z Dunaja lela. Jak po třeti hlasem zavolala, jeja mamička hned z hrobu vstavala. Zhůru, staňte, rozmili synove, už se s našu Anu v horach zle děje. A synove z hrobu povstavali, na svoje koničky vrane sedali. Potkali tam jedneho Janička, byla zkrvavena jeho šablička. »Cos udělal, rozmily Janičku, že maš zkrvavenu svoju šabličku?« Letěla tu bila holubička, a ja sem ji střelil prostřed srdečka. Něbyla to bila holubička, to byla, Janičku, naša sestřička. Kaj si poděl, rozmily Janičku, kaj si poděl tu našu sestřičku? Zakopal sem v lese při chodničku a přikryl sem ju zelenu chvojičku. A hned Janičkovi hlavu sťali, na tej hlavě jemu klobuk něchali. Na klobuček psali zlate litery, by lide věděli, čim se provinil.
[: Ach, teče voda za vodó, :] [: za Dřímalovó stodoló. :] Často tam hosti bévajó, pěknó dceruško milujó. Ach, milujó ju, milujó, že jí dlóho mít nebudó. Ale to nečí pachole odvede jim ju svévole. Dceruška sedí v zahradě, vije věneček z fiale. Stroj si, synečku, hlavičku, proti tomuto věnečku. »Jak pak mám smutný strojiti, dy se mně strojí zabiti?« Neboj se, synečku, žádného, mám já bratříčka švárného. Dyby tě chtěli zabiti, my tě budeme brániti.
Aj, zerzaj, zerzaj, můj koníčku vrany, přes pole jeduci, aby uslyšela moja najmilejši v komůrce seďuci. Jak ho uslyšela, zaplakat musela o koňa vraneho, ně tak o konička, jako o Janička, Janička švarného. Svítilo slunečko na me okenečko, od půlnoci měsiček, ach, že už mi zarůst od mého milého přes zahrádku chodníček.
A před vraty kameň zlaty, bila leluja; vije vinky z mateřanky švarna divčina. Nědavaj ho synečkovi, un je podvodny, ale ho svaž do šatečka, shoď ho do vody. Voda běži, vinek plyně, už je po kraju; chceš-li ho měť, ma děvečko, ja ho dostanu. Voda běži, vinek tyně do sameho dna, ach, něnis ty, ma děvečko, věnečka hodna.
A ten celý týdeň, jak já mám smutný deň! Nevidím synečka celý boží týdeň. Dyž přijde neděla, ta je mně veselá, uhlednu synečka jďa do kostela. Ty zašovské zvony, ony pěkně zvoní, na horním pavlači rozmarýnek voní. Na horním rozmarýn, na dolním hřebíček, na prostřed kostela švárný šohajíček.
Chodila po roli, trhala kúkoli, aj tu dobromysel, co by šohaj přišel. Chodila po hájku, trhala polajku, trhala, volala: Poď ke mně, šohajku. Ešče si natrhám toho návratníčku: Navrať sa mně, navrať, švarný šohajíčku. Milovali sme sa jak dvě holuběnky, vodívali sme sa spolu za ručenky. Milovali sme sa jako dva holubi, včil sa mně, synečku, tvá láska nelúbí.
Chodí syneček okolo voza, [: jako by hledal kósek železa. :] Kósek1) železa, kósek2) litiny, on chce oklamat švarné divčiny.
Jede Janiček na branym koňu po zelenej, po travě a rozpuscil un zlate perečka koničkovi po hlavě. Něni mi lito zlatych pereček, že jsem jich rozpuscil, ale je mně lito švarne dzěvuchy, že jsem ji opuscil. Choď by mi včilej muzika hrala, trubači trubili, ach, to by mi to moje srdečko něrozveselili.
Jenom ty mně, můj synečku, pověz, kam ty ráno koníčky povedeš? Povedu, povedu na suchý rybníček, zelená se tam pěkný trávníček. Zelenej se, zelený trávníčku, rozpomeň se, rozmilý synečku! Rozpomeň, rozpomeň na mé naříkání, je od tebe těžké rozlúčení. Rozlúčení, co je to těžká věc, to je horší nežli jaká bolesť. Od bolesti voňavý hřebíček,1) od tesknosti švárný šohajíček.
Jenom ty mně, můj synečku, pověz, kam ty ráno koníčky povedeš? Povedu, povedu na suchý rybníček, zelená se tam pěkný trávníček. Zelenej se, zelený trávníčku, rozpomeň se, rozmilý synečku! Rozpomeň, rozpomeň na mé naříkání, je od tebe těžké rozlúčení. Rozlúčení, co je to těžká věc, to je horší nežli jaká bolesť. Od bolesti voňavý hřebíček,1) od tesknosti švárný šohajíček.
Jenom ty mně, můj synečku, pověz, kam ty ráno koníčky povedeš? Povedu, povedu na suchý rybníček, zelená se tam pěkný trávníček. Zelenej se, zelený trávníčku, rozpomeň se, rozmilý synečku! Rozpomeň, rozpomeň na mé naříkání, je od tebe těžké rozlúčení. Rozlúčení, co je to těžká věc, to je horší nežli jaká bolesť. Od bolesti voňavý hřebíček,1) od tesknosti švárný šohajíček.
Milo je mně, milo, hore dolů jíti, dyž ze třech okének jasně slunce svítí. Z jedneho slunéčko, z druhého měsíček a z teho třetího švárný šohajíček.
Zelenaj se, zelenaj, [: zelená trávo v lesi. :] Jak se já mám zelenať, dy už sem na pokosi? Zelenaj se, zelenaj, zelená trávo v háju! Jak se já mám zelenať, dy mě už dotínajú? Zelenaj se, zelenaj, zelený tulipáne! Jak se já mám zelenať, dy mně už listí vjadne. Dyž ty mě chceš opustiť, můj švarný galáne. Podivaj se, má milá, tam na tu suchú plánku; jesli se rozzelená, budeš mojú galánkú. Podivaj se, má milá, tam na tu suchú jedlu; jesli se rozzelená, teprem si tebe veznu. Už sem já se dívala, ja, včera odpoledňa; zatrápená ta jedla, dyž se nic nezelená. Už sem já se dívala včera, ba i dneska; ja, už se tam zeleňá ve vršku halúzka.
Kole Jarošova teče voda troja, [: skoro-li sa rozejdem, galanečko moja? :] Spíše sa rozejdú drobné ryby s vodú, nežli my sa rozejdem, galanečko, spolu. Spíše sa rozejde měsíček s hvězdičkú, nežli my sa rozejdem, švarný šuhajičku.
Krásná moja milá jako rozmarýna, moja galanenka jako fialenka. »Nejsem rozmarýna, nejsem já fialka, ale sem galánka švárného šohajka.«
[: Hole, hole, můj kůň vrany, :] kostečkami vykladany. Co sem na nim jezdivaval, sveho ščesťa pohledaval. Měl sem ščesti i něščesti, potkalo mne děvče hezky. Děvče hezske, černooke a malučke, něvysoke. Začal sem se vyptavati, ma-li chuť se vydavati? Musiš byť ma, bys něchtěla, půjděm spolem do kostela. A v tym našim kosteličku podamy sobě ručičku. Ona prosi, že by rada, ale ji maměnka něda. Ale tatiček něbrani, esli je šuhajek švarny. Šuhaj švarny, černooky a malučky, něvysoky.
Mom jo řodku marijanku, to pro tebe, švarny Janku. Mom jo řodku karafije, kero panna, vinky vije. Mom jo řodku, mom hřebičku, to jo chovom na voničku. Mom jo řodku baziliky, a to pro ty švarne synky. Mom jo řodku, mom poleje, to jo chovom pro zlodzěje.
Švarný šohaj z lesa jede, malované dřevo veze. Veze on ho po rovence, svojej milej pod okence. Ona sedí na okenku, vyšívá mu košulenku.
Myselko, mysel má, aj, kady ty mně chodíš? Kady mně ju švárný šohajíčku vodíš. Myselko, mysel má, jdeš na dvě strany, jedna za šohajkem, druhá nevím kady. Nedala mia máti šohajkovi brati, že by mně mosela barvu kupovati. A já mám barvičku v zeleném hájičku, jdi mne jí natrhat, švarný šohajíčku. A já mám barvičku jako kerá jiná, a já bych ani nešla za jejího syna.
Na kroměřížském mostku hrajú děvčátka v kostku, aj, hrajú, hrajú, hrajú, maměnky jim lajú. Nelaj, maměnko, nelaj, přijede švárný šohaj na pěkném vraném koni, šablenka mu zvoní. Nelaj, maměnko, nelaj, jenom mně svadbu dělaj, a dělaj mně ju v létě, dyž fialka kvete.
[: Na té Nové dědině, :] vím tam o švárné děvčině. Kdyby mně ju chtěli dat, uměl bych ju šanovat. Ve dně bych ju šanoval, a v noci bych ju miloval. Jestli mně ju nedajú, nech ju pro sebe chovajú.
Na tom našem dvoře to je voda, Bože! Kdo se jí napije, zapomnět nemože. Napil se jí, napil šohajíček zrána, nemohel zapomnět do svatého Jána. Do svatého Jána, do svaté Trojice, nemohel zapomnět své švárné děvčice.
Jatelinko drobná, cos tak odrobněla? Nemožu ťa nažat z rána do večera. Už sem ťa nažala; do čeho ťa svážu? Švárný šohajíčku, po kom na ťa zkážu? A zkážu já, zkážu po malém poslíčku: Daj ti Bůh dobrú noc, můj milý synečku. Dobrú noc, dobrú noc, ale ne na věčnosť, až tebe, synečku, pomine falešnosť. Falešný galáne, nechoď mně na oči, nech sa mé srdenko za tebú netočí.
Néní lepši jak v nedělu, dy se spolem [: chlapci zejdú. :] Každý má své potěšení, moje leží v černej zemi. V černej zemi, neoranej, a motykú zakopanej. Potěšení moje švárné, kdy se s tebú srdce zejde! Ja, zejde se v onej době, dy mě hrobař vloží k tobě. Tož mé srdce k Bohu volá, aby přišla tá hodina. Bože, Bože můj, rozbože, daj mně brzo v zemi lože!
Přebývali, přebývali třé maléři u nás; dala sem si vymalovat svatej Anny obraz. Přebývali, přebývali u nás po tři rána; dala sem si vymalovat švarného galána. Malovali, malovali na naše stavení; dala sem si vymalovat svoje potěšení. Malovali, malovali na tej našej roli; dala sem si vymalovat šohajkovy nohy. Malovali, malovali na tej našej lúce; dala sem si vymalovat šohajkovy ruce. Malovali, malovali na tej našej seči; dala sem si vymalovat šohajkovy oči.
Pře můj milý maliřečku, zač já tebe prosím! Vymaluj mně ten obrázek, kerý já v srdci nosím! Vymaluj mně svató Annu a svátého Jána, aby mně dal na památku švárného galána.
Panímámo, jede k nám ze Slavkova písař, švárné vrané koně má,*) jede jako císař. V jedné ruce kalamář, v druhé ruce péro, a on si mě zapíše do srdečka svého.
U suseda zahradečka, nasila tam ta dzěvečka marijanku do ni, co un pěkně voni. Pacholci se dovědzěli, na marijanek běželi, běželi naň prudce, měli šatky v ruce.1) Ta dzěvuška rano stala, do zahradky pospichala, marijanku něni, krasa se mi měni.2) U susedů švarny Janek, un mi strhal marijanek. Prošvarny Janičku, strhals mi krasičku. Marijanku, marijanku! Sila sem cě na zahonku, kdo cě sivać3) budzě, dy mne tu něbudzě?4)
Sedí máti na roh stola, dcera podle ní, dívajú sa ven z okenka, ide-li kdo k nim.1) Ide, ide, má mamičko, šohaj švárný k nám, naša izba nemetena, co on řekne nám. Vyndite vy, má maměnko, vyndite vy ven, zabavte ho na suovečko, až zametu zem. Má dceruško roztomiuá, on ide mimo, kuobúk smyká, nic neříká, ide na víno.2)
Skoro rano, raňusěnko rosenka pada,1) a to moja galanečka kravy vyhaňa. Vyhnala ich na polečko a šla do domu, nadejel ju švarny synek na branym koňu. A copak ty, galanečko, co za hostě maš, ja, že ty tak raňusěnko kravy vyhaňaš? Co se ty ptaš, můj synečku, co za hostě mam, dy si mne ty už opustil, ja jinšiho mam.
Svítí měsíc pod zeleným dubem, pověz, milý, esli svoji budem? Nebudem, nebudem, frajirenko moja zpomeň sobě na ty první slova. Co sme my si spolem říkávali, dy sme spolem pod oknem sedali; vydaj sa, možeš-li, moja najmilejší, esli ti dá Pán Bůh lepší ščestí. Nevydám sa, švarný šohajíčku, zalomila bych svoju hlavičku; dycky bych plakala stávaja léhaja, že sem si ťa, šohajku, nevzala.
Aj, synečku, synečku, máš pěkný černý voči, když se na tě zpomenu, srdce ve mně poskočí. Má tvářičky červený, voči jak fialenka, ani mu néni rovná v tech Medlanech panenka. Voči jak fialenka, tvářičky jak růžičky, nesmí on k nám chodívat, bránijó mu rodičí. Zbraňuje mu matička, zbraňuje mu tatíček, aby on k nám nechodil ten švárný šohajíček. Měli ste mu zbraňovat spíš, než k nám počal chodit, ale včil už nesmíte jeho srdečko ranit. Jeho srdce raněné je tvrdé jako kameň, moje upřímný slova, ty mu ležijó na něm.
[: Šaratice na pěkné rovince, :] [: chodil jsem tam k jedné švarné dívce. :] Chodil jsem tam, ale už nebudo, zarůstla mně cesta vořešinó. Vezmu paláš, vořeší vysekám, a tebe tam, má milá, nenechám. Vezmu kosu, vořeší vykosím, a tebe si, má milá, vyprosím.
Švarna dzěvečko, moja kochanečko, měl bych cě o co prosić; slubovala jsi mně dva zelene věnky za klobučkem nosić. Švarny šohajku, můj kochanečku, stala se mi škoda; ach, měla jsem ci ja dva zelene věnky, vzala mi jich voda. Švarna dzěvečko, moja kochanečko, něfrasuj se o ně, ach, mam ci ja doma ty dva labudečky, pošlu ja ci pro ně. Labudek plyně, věneček tyně až do sameho dna, a že už ty nějsi, prošvarna dzěvečko, toho věnka hodna. Choć by mi včilej muzika hrala, trubače trubili, ach, to mi už oni mojeho srdečka žaden něrozveseli.
[: Švarné děvče husy páslo, :] vyšívaný šátek našlo.1) Když ho našlo, ohlídá se, kde syneček koně pase. Pase je on na dolině, v drobné trávě, jetelině. »Paste se vy nebo spěte, já miluju švarné dítě.«2) Žerte, koně, jatelinku, já miluju tu děvčinku.
Ťažko je mně, ťažko na srdečku mojem, jak by naňho vuožiu sedem centů kameň. Ťažko je mně, ťažko, ani neuléhá, néní věci možná, abych neumřeua. Ťažko je mně umřit, keď mia nic nebolí, šohajička si vzít, keď mej vůle néní. Hodina je mně deň a deň je mně týdeň, týdeň je mně rokem s nemiuým čuověkem. Nastane neděla, keď půjdem z kosteua, uvidím miuého, šohajka švarného. Neděla s pondělkem, to je veseuý den, dycky mně grumluje šohajek pod oknem.
Ten bořetský kostelíček, okolo něho chodníček. Ten chodníček néní rovný, chodíval tam šohaj švárný. Chodíval tam hezký synek, už mu zvadl rozmarýnek. Chodíval tam, ale nechce, že tam néní švárné děvče. Néní, néní, ale přijde, až z kostýlka s jiným vyjde.
Ten stupavský pěkný zámek, sedí tam švárný šohajek, kole zámku varta stojí a nikdá sa nepřestojí. »Pusťte vy mia ze zámečku, vyprovodím frajirečku, vyprovodím ju na saláš, tam mně, miuá, hubičku dáš.« Jeho miuá venku stáua a žauostně zapuakaua, tak žauostně zapuakaua, až sa brána otevřeua.*)
To naše staveni z drobného kameni, jedě synek vedle, něda pozdraveni. Něda pozdraveni našemu domečku: Pan Buh tě tam zprovoď, švarny šohajičku. Pan Buh ti dej ščesti z dobreho chovani, a ja sem děvečka z bidneho chovani.1) A třeba sem, třeba chudobne mateře, něbudu otvirať ledakomu dveře.2) Budu-li otvírať, budu se ho pytať, budě-li za co stať, budu mu otvirať. Esli něodpovi, to ho nohu kopnu, ež un tam odleti ode dveři k oknu.3) Ty si sobě myslel, že ty si jurista, ja by tě něchtěla, choť bys měl štyry sta. Ty si sobě myslel, že ja o tě zkažu, a ja ten chodniček kamenim zahažu. Kamenim zahažu a trnim zanosim, takove galany pod špalečkem nosim.4)
Túžení, túžení, po kom ho, milá, máš? Po tobě, šohajku, že k nám nechodívaš. Túžení, túžení, po kom, milá, túžíš? Po tobě, šohajku, že daleko slúžíš. Túžení, túžení, túženičko dvoje, jedno šohajkovo a druhé je moje. Mé milé, rozmilé, mé milé srdečko, enom mně ostalo po tobě jménečko. Jménečko ostalo, a tebe tu néní, kde ťa hledat budu, moje potěšení? Už sem zapomněla na bílú růžičku, na tebe nemožu, švárný šohajíčku. Už sem zapomněla na modrú fialku, na tebe nemožu, rozmilý šohajku.
Na tym moscě trava roscě, co to budzě švarne dzěvče, až uroscě. Pod tym mostem žulty kvitek, kolebala švarna panna dvojo dzitek. Kolibala a plakala: Co sem ja to, něbožatko, udzělala! Něchcěla sem maci sluchać, a včil musim kolibečkum dycky gruchać. Gruchy, gruchy ve dně v noci, dziv že se mi me srdečko něrozskoči. Rozskoči se na dva poly, ja, ach, Bože můj, Bože můj, co to boli!
Vletěla husička do našeho dvora,1) [: pověz mi, děvečko, :] ešli bys mne chtěla. Ja by tebe chtěla, nědaju mi naši, že se tva rodina vysoko vynaši. Vysoko vynaši, zhůru sobě vedě, a ja sem děvečka chudobna pro tebe.2) Tatičku, tatičku, moc-li matě žita? Ja se vam oženim dněska lebo zitra. Ožeň se, synečku, choť ja žita němam, ale ti ja přece svadbeňku udělam. Z žitečka jareho, z chlebička režneho, aby si něšidil děvčaťa švarneho.
Zahučaly hory, zahuČaly lesy, kam ste sa poděly, [: moje mladé Časy! :] Moje mladé časy neužily krásy, moje mladé leta neužily světa. Mladost, moja mladosť, vyšlas mi na márnosť, vyšlas mi na márnosť pro moju nedbalosť. Mladost, moja mladost, jak sem ťa strávila! Jak bych byla kameň do vody vhodila! Ten kameň ve vodě přece sa obrátí, ale moja mladost nikdá sa nevrátí. Ach, Bože, můj Bože, co sa se mnú vodí, že mia každý člověk zdaleka uhodí! Rozlúčils mia, Bože, se šuhajem švárným, rozluč už mia taky s tímto světem márným.
Zelinečko má, dybych tě znala, každému bych šohajkovi učarovala. A ne každému, jenom jednemu, vybrala bych z padesáti, ze sta jedneho. Ze sta jedneho švarného synka, ja, co k našém chodívává pod ty okýnka.
Kdyby mně dal Pán Bůh děvče takové, co by mělo všecky cnosti při sobě: bohaté a švárné, bohabojné, peněžité a dobré.
Už mó miló do kostela vedó, pověz ty mně, má panenko, jsi-li žena má? Nejsu, nejsu, švarný šohajíčku! Ješče su já všady rovná mezi panama.
Už mó miló dom z kostela vedó! Pověz ty mně, má panenko, jsi-li žena má? Už jsu, už jsu, švarný šohajinku, ja, už jsu já všady rovná mezi ženama.
[: Po zahradce chodila, :] rozjabluňku sadila. Rosť, jabluňko, vysoko, rozkladaj se široko. Bilym kvetem prokvitaj a jablečkem zasedaj. Pěknym, bilym, červenym, na me ličko podobnym. Fuč, větřičku, z poledne, shoď jabličko lebo dvě. Fuč, větřičku, z půlnoci, shoď jabličko lebo tři.1) Kaj jabličko dopadně, tam se mila dostaně.2) Do městečka jedneho pro synečka švarneho. Kera dobra děvečka, něch posbiře jablečka.3) Jako sem ja sebrala, za synečkem poslala.4)
Mý pantličky červený, nadarmo vás vážu. Syneček je daleko, po kém já mu zkážu? A zkážu mu já, zkážu po malém poslíčku, aby už pro mne přijel na švárném koníčku.
[: V poledne s poledne :] slunečko kolem jde. To nebylo slunce: Bylo švárné děvče. Srp, plachetku vzala, na trávu se brala. Na trávu zelenó, na lóku širokó. Rozčesala vlase po svém zlatém páse. Pře mé milé vlasy, škoda vaši krásy! Že já vás zavit mám do rócha bílýho. Jinde přidávají: Mám koně vraného, zostra kovaného. Sedla bych na něho, jela bych na vojno. Pojeď, milá, se mnó, ať já nejsem šelmó. Pojeď, milá, skokem, ať já nejsem klukem. S tebó nepojedu a já tvá nebudu. Proč bys má nebyla? Dyť's mně slibovala.
Co je ve vozi, všecko je moje; ja, ešče jsem zapomněla vínečka zeleného doma na stole. Tvého vínečka na stole není. Povídajú, že ho vzalo, co se s tebú sezdať dalo, tvé potěšení. Nevracaj se proň, nenaříkaj oň. Prvej si byla panenka, včil je z tebe mladá ženka, dosvědčí to on. Zachovala si čistý svůj věnec, za to ti Pán Bůh požehnal, že si tebe objednal švarný mládenec.
[: Na prahu tě stála, :] s mátí se žehnala. [: Žehné se ty sama, :] co sobě zvolila. [: Zvolila sem sobě :] to švarné pachole. [: Keré ráno stává, :] vraným koňom dává. [: Vraný koně řechcó, :] obroku jest nechcó. [: Jenom tó belenko, :] drobnó jetelinko. Co ju milá žala biléma rukama, žalostně plakala.
Půjdeme, půjdeme, chodníčka nevíme, dobří ludé věďá, oni nám pověďá. Půjdeme, půjdeme přes hory zelené, budeme tam sbírať maliny červené!1) Maliny červené a jahody zralé, už my si vedeme to děvčátko švárné.
[: Když v úterý raníčko :] vychodilo jasné slunečko. Nad tú horu vysokú, nad tú lindu, lindu zelenú. Na té lindě ptáčkové, prospěvujú oni vesele. Rozličné hlasy majú, švarné děvečce porokujú. Ptám se já tě, slavíčku, abys mně pověděl pravdičku, na dlúze-li mého veselí? Tvého veselí nic déle enem od pátku do neděle. Ty to, ptáčku, ty to lžeš, mého veselí je enem dnes.
Na vrch Lopeníčka věžka vysoká. Přelecela přes ňu huska dzivoká. Něbola to huska, boly húsata. Pod Lopeníkem jsú švarné dzevčata. Na vrch Lopeníčka zámek stavajú. Kryštalové okna doňho dávajú. Kryštalové okna, zelené rámy. Povedalo dzevča, že pojdze s námi. Dzevča povedalo, mamka nedala. Že je ona mladá, aby robila. Aby do kláštera vodu nosila.
Zabečala kravička, že by ráda na pole, zaplakalo děvčátko, čekaja pachole. Čekaj, čekaj, kravičko, tej zelenej travičky, tak jak já sem čekala tej modrej sukničky. Jak sem se jí dočkala od tatíčka svého, hned sem sa vydávala za synka švarného.
Poctivosť, poctivosť, co ona panuje! Kerá panna švárná, nech si jí šanuje. Nech si jí šanuje, do papírka sková, nech si jí mládencom opatrovat nedá. Ona by ju každá panna zachovala, dyby se synečkem v noci nesedala. Poctivost, poctivost, co je to pěkná cnosť! Kdo si ju zachová, trvá mu na věčnosť. Kdyby sa poctivosť na skale1) rodila, nejedna panenka by na ňu chodila.2) Ale sa poctivost na skale nerodí, nejedna panenka bez věnečka chodí.
Na panskej roli orú mladzenci, pohaňajú jim dzěvky pod věnci. Odtrhla sa im z pluhu deščička, přibíjala ju švarná dzěvčička. Přibijala ju se dvoma klinci, tu máce haňbu, švarní mladzenci.
Šohajku švarny, čemu něořeš? Či ci volky ustavaju, či sam němožeš? Dzěvečko švarna, oralcić bych ja; dybys ty mně pohonila, volil bych cě ja. Šohajku švarny, dyć němam biča, nědala mne ma macička za pohoniča.
A je to lúka velmi široká, haj, velmi široká. A na tej lúce tráva vysoká, haj, velmi vysoká. A na tej trávě dva koně vrané a při těch koňóch pachola švarné. Pachola švarné, budeš-li moje? Haj, já budu tvoje.
Daj mi, Bože, daj mi do tech vanoc dobyć, nebudu už moje nožky po tej Bělej chodić. Až ja půjdu z Bělej, otevřu si vrata, s Panem Bohem tady buďzcě, vy bělské dzěvčata. Až ja půjdu z Bělej, budzě větr fukać, budzě na mne švarne dzěvče z okenečka kukać. Až ja půjdu z Bělej, budzě sivy mrazek, budzě o mne plakac dzěvče švarne jak obrazek. Až ja půjdu z Bělej, udzělam kolečko, s Panem Bohem tu ostavej, moja galanečko.
Měl jest synek koně švárna, [: nechtěl k němu ráno vstávat, atd. :]
Můj koníčku sivovraný, vynes ty mě ven z Moravy, najdu tobě maštal teplú a já sobě pannu pěknú. »Netřeba mě maštal teplá, ani tobě panna pěkná. Než mě vyveď na trávníček, zejmi ze mně kantarýček. A vytáhni z pošvy šablu a zetni mně moju hlavu. Nech mě žerú straky, vrany, a ty miluj švárné panny.
Janko mynáří na půdě leží, [: jeho kamének po práznu běží. :] Švarná děvčina, pones do mlýna, já ti zemelu, mýta nevezmu, jen ťa, děvčino, pěkně obejmu. Já sem přinesla tři štvrti reži, eščes nezemlel, ešče tam leží.
Kazaua mně máti babuuenky hnáti, tam dole po dole k mynařovej vodě. A já sem ich hnaua až na kraj Dunaja, abych uviděua švárného šohaja. Mynářka vyběhua s velikú lopatú, zabiua, babuuku pěkně dubenatú.1) Počkaj, ty mynárko co sa tobě stane, až naša mamička na tebe vypadne. Ručenku ti zuomí, pěkně až po pouy, není taký lékař, co ti ju zahojí.
Stojí hruška v sadě, vrch sa jí zelená, pod ňú sa Janíček s Andulkú v karty hrá. Tak sa oni hráli, až sa rozehráli, od velikej lásky obá dvá zaspali. Andulka zaspala na červeném líčku, zaspal Janíček na bílém fěrtošku. Zaspíval slavíček v zeleném hájíčku, probudil Janička, Janošek Aničku.1) Staň, Andulko, hore dojit krávy svoje, než si jich podojíš, kravač ťa užene. Dočkaj mia, kravačku, pod zeleným hájem, zaspala sem krávy se švarným šohajem. Dočkaj mia, kravačku, za tu našú stěnú a já ti vyženu krávu nedojenú. Dočkaj mia, kravačku, v zeleném háječku a já ti uviju k neděli voničku.

Pages