kvést / květ

Displaying 1 - 100 of 124
V tom Osrbľí ruža kvitne, ja ju trhať ňebuďem
Šipová ružička kvitně z jara, moj milý sa žení
Ai, pošla nám panenka Maria, pošla ona zrana do kostela. Potkala ju svata Alžbětyja, kaj tež iděš, sestřičko ma mila? A ja idu, sestro, do kostela, posluchať mše, svateho nešpora.1) Nechoď ty tam, sestřičko ma milá, bo sem ja tam včeraj večer byla. Lide tam o tobě povědaji, ba i z toho velku radost maji, že maš zrodiť Pana Jezu Krista, po porodu maš byť panna čista. Kterak by to, sestro, mohlo byti, abych měla Krista poroditi, po porodu čistu pannu byti? Jak živa sem muže něpoznala, ani tež sem na mysli něměla. Maš ty syna, maš ho poroditi, po porodu čistu pannu byti. A o tobě, sestřičko, pravija, že porodiš, to svateho Jana. Sestry sobě ruky podavaly, pacholatka v životech plesaly.2) Pověz ty mně, mily svaty Jane, kdy tvojeho narozeni budě? Budě mi ho střed milého léta, budě hojnost po všem světě květa. Budě kvitnuť rež, ba i pšenica, budě spivať ptáček křepelica. Pověz ty mně,3) mily Kriste Pane, kdy tvojeho narozeni budě? Buděť mi ho na ty slavne hody, jak zamrznu po všem světě vody. Něuvidi ptačka křepelice, edem same zimne metelice.4)
Padla rosa studená, Kriste nebeský. Chodí po ní Maria. Alleluja, zdrávas Maria! Kampak kráčíš, Maria? Kriste nebeský, do Betléma Judova, alleluja, zdrávas Maria! Do Betléma vkročila, Kriste nebeský, synáčka porodila, alleluja, zdrávas Maria! Starala se Maria, Kriste nebeský, kdež ho křtíti budeme, alleluja, zdrávas Maria! V Jordáně, v čistej vodě, Kriste nebeský! Tam ho křtíti budeme. Alleluja, zdrávas Maria! Starala se Maria, Kriste nebeský! Kdež mu plenky vezmeme. Alleluja, zdrávas Maria! Utrhneme z růže květ, Kriste nebeský! Budem míti plenky hned.1) Alleluja, zdrávas Maria! Starala se Maria, Kriste nebeský! Kdež mu kmotry vezmeme. Alleluja, zdrávas Maria! Svatý Štěpán, svátý Jan, Kriste nebeský! Ten nám bude kmotrem sám. Alleluja, zdrávas Maria!
[: Pásli ovce Valaši, :] [: při Betlémském salaši. :]1) Anděl se jim ukázal, do Betléma jim kázal. A tam běžte, pospěšte, Ježíška tam najdete. A on leží v jesličkách, obvinutý v pleničkách. Maria ho kolíbá, svatý Jozef mu spívá.2) Hajej, belej, synu můj, svatý Jozef pěstún tvůj. Maria se starala, kde by plének nabrala. Utrhneme z růže květ, obvineme celý svět.3)
[: Postil se tě Pán Bůh štyrydceti dní,:] štyrydcet dní, štyrydcet nocí. A přišel tě k němu pokušitel zlý, přišel k němu ďábel šeredný. Zkoušel Pána Krista, zkoušel po první, vyvedl ho k hromadě kamení.1) Jsi-li, Jesu Kriste, jsi-li syn Boží, udělej mně chleba z kamení. Není jenom člověk samým chlebem živ, je živ také tím slovem Božím. Zkoušel Krista Pána, zkoušel po druhý, vynesl tě ho na chrám vysoký. Aj, jsi-li ty, Kriste, jsi-li syn Boží, spusť se dolů a staň na nohy, zadrží tě andělé tvoji. Netřeba mě, ďáble, dolů spouštěti, mám své nohy, možu choditi. Zkoušel Pána Krista, zkoušel po třetí, vynesl ho na hora vysoký. A z té milé hory mnoho viděti, mnoho světa, drahého květa. Chceš-li se mně, Kriste, chceš-li klaněti, volím tobě to všecko dati. Všecko je to, ďáble, všecko je to mý, i tady to drahé kamení.2) Kopnul3) Pán Bůh ďábla pravým kolenem, hleď, ďáble, hleď do propasti,4) nemáš ty mě v ničem podvesti.
[: Sedí Adam na kopečku, :] [: na tým zeleným trávničku.:] Přišel k němu milý Pán Bůh: Co, Adame, co tu děláš? Vyjal žebro z boku jeho, udělal mu ženo z něho. To, Adame, žena tvoja, opatruj ji, a tě ona. Chodil Pán Bůh kolem ráje, Adam za ním pospíchaje. Jak do ráje přichodili, mluvil Pán Bůh Adamovi: Ze všech stromů požívejte, jednoho jen vynechejte. Který stojí prostřed ráje, modrým kvítkem prokvetaje, červeným jabkem zasedaje. Učinil se ďábel hadem, svedl Evu i s Adamem.1) Uvinul se po jablůnce, urval jabko na halúsce, dal ho Evě v její ruce. Jez, Evičko, jez to jabko, jak je po něm velmi sladko! Eva vzala, okusila, s Adamem se rozdělila.2) Jez, Adámku, jez to jabko, jak je po něm velmi sladko. Když to jabko okusili, tak se obá prohřešili, obá z ráje pryč museli. Dal jim Pán Bůh po motyce a seménka po trošičce a zaved jich na vinice. Jděte, dělejte, kopejte, chleba sobě dobývejte.3) Kady Adam pokopával, hned se oves rozzelenal.4) Kde Evička pokopala, pšenička se zelenala.5) Ten Adam jest první otec, do velkej nás práce6) doved. A ta Eva první matka, zavedla nás nebožátka.
Vím já kopeček, na něm domeček, Bože, Bože, Bože, na něm domeček. A v tom domečku tři bílé lože, Bože, Bože, Bože, tři bílé lože. Na jednom loži Maria leží; Bože atd. Na druhém loži svátý Ján leží; Na třetím loži Kristus Pán leží; Před Pannú Marjí růže prokvétá; Před svátým Jánem andělé hrajú; Před Kristem Pánem svíce hořijú. Kdo tu pěsničku třikrát vyspívá, ten tři dušičky z pekla vystříhá. Jednu otcovu, druhú matčinu, Bože, Bože, Bože, a třetí svoju.
Šel jsem, našel sem kamýnek bílý, a v tém kamýnku klášter stavený. A v tom klášteře tři lože stojí, na prvním loži sám Pán Bůh leží. Na druhém loži Maria leží, na třetím loži svatý Ján leží. Nad Pánem Bohem anděli hrajú, nad Pannú Marjú svíce hořijú. Nad svatým Jánem růže rozkvétá, a z tej růžečky vtáček vylítá. To není vtáček, to je syn Boží, co v celém světě každý lid stvořil.1)
[: Vím já kostelíček pod jednó horó,:] [:a v tom kostelíčku:] tři oltáře só. Na jednom oltáři Panna Maria, na druhém oltáři milý svatý Ján, na třetím oltáři milý Kristus Pán. Nad Pannó Marií svíce hořijó a nad svatým Jánem varhany hrajó. A před trůnem Božím růže rozkvétá, a z té bilé růže vtáček vyhlídá. A to nebyl vtáček, to byl syn Boží, kerý pro nás umřel na svatém kříži.
Vím já kostel kamenný, kyrie, vím já kostel kamenný, lexem domine; Jezu Kriste z Marie. Je v něm sedum oltářů, kyrie, je v něm sedum oltářů, lexem domine; Jezu Kriste z Marie. U každého žid stojí, kyrie atd. Každý drží hrst hloží. Krista Pána bičují, až krev z něho stříkala. Maria ju sbírala, do zlateho pohára. Po zahradě chodila a tú krvjú kropila. Kde kapečka ukápla, všady révek vypukl, a z révečka pupenec a z pupenca listeček a z listečka kvítečko a z kvítečka zrnečko, ze zrnečka vínečko; kdo to vínko pit bude na věky spasen bude.
Vyšla hvězda na kraj světa, osvítila do půl světa. Nebyla to hvězda jasná, než to byla panna krásná.1) Šla Maria, šla plačící, syna svého hledající. Přišla tě tam na údolí, nalezla tam Apoštoly. A vy, milí Apoštoli, co jste smutní, neveselí? My sme smutní, neveselí, že sme Krista neviděli. Neviděli, neslyšeli, jak ve čtvrtek při večeři. Když chléb lámal a rozdával a svou svatou krev nám dával. Jezte, píte, pamatujte, této noci mne ztratíte. A jak bylo po večeři, hned ti židi Krista jali. Octa, žluči nastrojili, na dřevo kříže přibili.2) Maria to uslyšela, hned pod svatý kříž běžela. A tam stála a plakala,3) kde ta svatá krev kapala. Kde ta svatá krev kapala, všady růže prokvétala. Co tu, matičko, stojíte, tak přežalostně hledíte? Jak tu nemám smutná státi, nad synáčkem naříkati! Když z něho krev svatá stříká; což jest ta bolest veliká! Sstup, můj synu, s kříže dolů, já za tebe trpět budu. Neplač, neplač, milá máti, třetího dne volím vstáti.4) Já netrpím za žádného, jen za hříchy světa zlého. A já trpím za křesťany, aby v pekle nezůstali. V pekle pálí věčný plamen, uchovej nás, Kriste. Amen.
Obávám se súdu tvého, když tě vidím rozpiatého. O, Ježíšku, o, kvítečku, požehnej nás svú ručičkú. Požehnej nás, zachovej nás, s svú milostí budiž při nás.
Překrásná dennice, vzejdi v čas našeho zarmoucení! Ty jsi ten kořínek Jesse, k tobě hříšní modlíme se. Krásný kvítku libovonný, králi z Boha narozený. Srdce moje tebou jaté spočine v tvé lásce svaté. Rač mně milost prokázati, nade mnou se smilovati, o, můj Pane, můj Ježíši, přijmi za choť moji duši. Kriste, překrásná lílije, vykvetlá z Panny Marie, rozviň sklad své spanilosti, opoj duši svou milostí. Počátek jsi a skonání, milost tvá nás vždycky chrání. Uchop mne v své svaté ruce, ať tě nepustím dokonce. Čím víc lásku tvou rozjímám, víc tě milovati žádám; tvé milosti, o, můj Bože, kdož se nasytiti může? V libém ochrany tvé stínu beze strachu odpočinu, nebo na mé nepřátely obracuješ svoje střely. O, Ježíši, choti vzácný, připrav duši palác krásný, k večnému s tebou bydlení ozdob ji kmentem, perlami.
Vyviň, vyviň svou ručičku, o, božské pacholátko; já do ní vtisknu hubičku, o, sladké Jezulátko. Nynej, nynej, holubičko, marijanské poupátko; podložím ti své srdéčko, o, nevinné robátko. Vyhlídáš z lůna matičky a snad hledáš beránky? Z mé duše, bludné ovčičky, ustroj své radovánky. O, matko plná milosti, půjč mi tvého synáčka, ať objímám do sytosti andělského panáčka. Pro to útlé pacholátko drsnaté jsou jesličky, v srdci láskou zapáleném lepší jsou poduštičky. Nebeští dvořenínové, sem s nebe pospíchejte a rozkošné nemluvňátko s matičkou1) kolíbejte. V kralů východních šlepěji do Betléma přistoupím a víru, lásku, naději od nich sobě zakoupím. O, děťátko roztomilé, do srdce mého vpadni a v duši mé od té chvíle na věky věků vládni. Stavím na tvém smilování, já sem tvůj, spas mě, Pane, ať setrvám do skonání, dej, Bože, ať se stane. Měj se dobře, marný světe, s tou podvodnou radostí, již Ježíš v srdci mém kvete, ten květ plný sladkosti.
Ach, můj Bože z nebe, Bože na výsosti! [: Dal se mně syneček :] do těžké nemoci. Debech já věděla, že homře za Prahó, dala bech mo dělat trohlo bramoruvó. Trohlo bramoruvó, z rozmarýno věnec, habe každé věděl, že bel můj mládenec. Jož teho mládenca po krchově nesó, jeho némiléší za ňém k hrobu vedó. Jož toho mládenca do hroba dávajó, jeho némiléší vodó homévajó. Jož teho mládenca do hroba vložili, jeho némiléší dvá vod hroba vedli. Do kapcečke sáhla, tolárek vetáhla, tem malém žáčkovém po jedném dávala. To máte, žáčkové, za vaše slóžení, že ste poslóžili mýmo potěšení. Pochovali ste mně z červené růže květ, ten mně bel miléší nežle ten celé svět.
Žeň se, Janko, žeň se rad, pojedzěm ci namluvać. Jak za humny vyjeli, vytočil se na koni. Upadla mu šablička, to svej milej do bočka. A ona to tajila, ež do pole přijela. »Ach, me mile družecky, pojčajcě mi šatečky.« Vyjal šatku z toboly, přepasal ju přes poly. Trvaj, mila, jak možeš, ež do domu dojedzěš, šak ci Pan Bůh spomože. Jak do domu přijeli, všeci s vozu slizali. To za stoly sedali, jidla, pici chystali. Všeci se jim libili, enem ta nevěsta ni. Nechcú iść ani pici, volim sobě lehnuci. A jak bylo půlnoci, už něbylo pomoci. Ona byla studena, dy už živa něbyla. A on s lože vyskočil, na sve kolena skočil. Ach, můj Bože s vysosci, cos to na mne dopuscil? Vyjal si mi z růže květ, byl mi milši než ten svět. Rano matka přijela, tři vozy šat přivezla. A na štvrtým peřiny, a bylo jich žebřiny. To ju všeci vitali, enem jeji dcerka ni. Kaj je moja dceruška, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Jak přes prah překročila, sedym razů omdlela. »Na cos mi ju, kate, vzal, dys mi ju zamordoval?« Ach, mamičko, něchćuci, vi to Bůh všemohuci. Jdzicě kravy do domu, němam vas něchać komu. Šly kravičky ryčuci a mačička plačuci.
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude. Já bych taky jela, dybych koňa měla, koníčka vraného, pěkně sedlaného, sedla bych na něho. Co bys tam, má milá, co bys tam dělala? »U Dunaje stála, košulenky prala, to bych tam dělala.« 1) Kde bys je, má milá, kde bys je máchala? U Dunaje kameň, stála bych já na něm, tam bych je máchala. Kde bys je, má milá, kde bys je sušila? Na zelených lókách, na hedbávných šňůrkách, tam bych je sušila. 2) Kde bys je, má milá, kde bys je válela? V císarské komoře, só tam vále dvoje, tam bych je válela. 3) Vrať se, milá, domů, já tam sám pojedu, až mine sedum let, potom si tě vezmu. 4) Počkám já sedum let, šak nepomine svět, milé z vojny přijde a on si mě vezme, bude-li Pán Bůh chtět. Sedum let dochází, můj milé nejede. Ach, Bože, rozbože, kdy pak mně přijede! 5) Sedum let už došlo, milého neslyším, ach, Bože, rozbože, ach, já se oběsím. Já se neoběsím, radši se utopím, svoje mladé tělo po Dunaji pustím. K Dunaji běžela, Dunaje se ptala: Jsi-li tak hluboká, jak su já vysoká, bych do tě skočila? Rodičové milí, já se s vama lóčím, bratrové a sestry, Bohu vás poróčím. Její bilé nohy do písku sahaly, 6) její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé vlasy po vodě plovaly, její černé oči k nebi se zdvihaly. Sedum let minulo, milé z vojny jede. Což jeho vrané kůň pod ňém tak smutně jde. Co pak, můj koníčku, co pak tak smutno jdeš? Zda-li mého těla unésti nemůžeš? Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá, kerá se pro tebe včerá utopila. Hned s koníčka slezl, kord do něho vrazil, do svého srdečka z pistole vystřelil. 7) Už só vobá mrtví, pochovat jich dejte, z rozmarýnu věnec na hrob jim posaďte. Z rozmarýnu věnec bílým kvítkem kvete; nenašli se spolu ti milí na světě.
Byla jedna smutna žena, co patero ditek měla; šeste pod srdcem nosila, z toho světa isť musela. To nejmladší pacholatko po krchově chodivalo, drobne kvitečka zbiralo. Uslyšelo v hrobě zpivať, male diťatko kolibať. Tatičku můj roztomily, poďtě k hrobu v tuto chvili, mamička tam v hrobě zpive, male diťatko kolibe. Tatik tomu něchtěl věřiť, šel se na faru poradiť. Na faře mu tak radili, by byl ten hrob otevřeny. A dy ten hrob otevřeli, ona na truhle seděla, male diťatko držela. A on se ji počal bati, počal od ni utikati. A ty, muži, něbůj se mne, vem to diťatko ode mne; štyry leta s tebu budu, na paty rok zas tu půjdu.
Stala se v Pilšču novina, že pani pana zabila. Schovala ho do zahradky, rokytku na něm zasila. Růsć, rokytko, růsć vysoko, jak je můj pan zvyš, hlyboko. Rokytka ji nic nězešla, bila růže ji vykvetla. Jdzi, pachole, jdzi do pole, co to tam jedzě za dvoje? Nejsu to žadni panove, jsu to panovi bratrove. Jak přijeli, za stůl sedli, po svym bratře hned se ptali. Ptamy se vas, vy švagrova, esli vaš pan něni doma? A už je dněskaj třeci deň, co ten můj pan, co vyjel ven. Jdzi, pachole, do maštale, jsu-li tam panové koně? Koně panove v maštali, všecky hladem řehotaji. Jdzi, pachole, do komnaty, jsu-li tam panove šaty? Šaty jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Jdzi, pachole, do světnice, jsu-li tam jeho střevice? Střevice jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Stroj se ty s nami, švagrova, sedněš s nami do kočara. Ona se hnědaj strojila, do kočara s nimi sedla. A jeli tam kole vody, byly tam pěkne jahody. O, jahody, vy jahody, co scě pěkne kole vody! Něskoro nas lutujecě, dy už na smrć vandrujecě.
(Nápěv předešlý) Co sa stauo v nově ve Gbelech městečku? Zabiu Jura Karman svoju frajirečku. A jak on ju zabiu, na Boha zavouau: Frajirečko moja, co sem ti uděuau! Nenamúvau sem ťa uahodnými suovy, než sem ťa namuviu brúsenýma noži. Pícheu on ju, pícheu do pravého bočka, z tej rany vykvetua červená růžička. Pícheu on ju, pícheu pod její srdečko, z tej rany vyrůstuo zelené perečko. Pícheu on ju, pícheu pod její bíuú tvář, z tej rány vyrůsteu červený tulipán. Má mamičko miuá, dost je mauá chvíla, dosť je mauá chvíla, co sem s váma byua. Už Aničku nesú s pannami muádenci 1) a Juřenka vedú kati k šibenici. V tém holickém poli šibenice dvoje, pohledni, Juříčku, keré budú tvoje? Na keré mia dajú, na tech budu visat, bude mně z huavy mej tulipan prokvitat.
Syneček do vojny jede a své milé přikazuje: Za sedum let zas přijedu, zlatý prsten ti dovezu. Sedum let se nevdávala, pořád na něho čekala. Když už sedmý rok dochází, panna na trávu vychází. Potkal tě ju v poli jonák, toho regimentu voják. Taky-li se, má rozmilá, budeš vdávat jako jiná? A já se vdávat nebudu, na milého čekat budu. Tvůj milý se už oženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Anduličko, červená, bílá růžičko? Zkazuju mu toli zdraví, co je v tomto háju trávy. Zkazuju mu toli ščestí, co je v tomto háju listí. Co mu zkážeš ješče více, krásná sivá holubice? Zkazuju toli hubiček, co je na nebi hvězdiček. A toli dobrých noclehů, co je na světě kostelů. Zkazuju mu toli dítek, co je v tom hájičku kvítek. Zatočil se a zasmál se, zlatý prsten zasvítil se. To je prsten z mého prstu, ten sem mu dala na cestu. Kostelíček v černém lese, poď, má milá, sezdáme se. Pojal on ju za ručičku a vedl ju ku kostelíčku. Od kostýlka před faráře, co ty ruce štolou váže. Dyž je začal svazovati, ona počala plakati. Co pak plačeš, moja milá, má Andulko roztomilá? A jak já nemám plakati, neví o tom otec, máti. Ani moje tovaryšky, co chtěly byt za družičky.
Lišička sedí na hrázi, myslivec za ňú pochází; střelil na lišku, zabil Marišku, tam ona leží ve vršku. 1) Měla sukničku zelenú a šnurovačku červenú, pančošky bílé, střevičky černé, hlavěnku všecku zraněnú. Urostly na ní tři růže, žáden jich trhat nemůže; jedna je bílá, druhá červená a třetí pěkná zelená. Pro tento jeden bílý květ, musím opustit celý svět, otca, mamičku, bratra, sestřičku, pro jednu vonnú růžičku. 2)
Měla sem synečka jako rozmarýnek, vzala mně ho voda, když kvetl barvínek. Dyž barvínek kvetl, levandula zrála, vzala mi ho voda, voděnka z Dunaja. 1) Já půjdu k Dunaju, budu volat hlasem: Voděnko dunajská, navrať 2) mně ho zas ven. Já ti ho navrátím, 3) ale ne živého, zabolí tě srdce, 4) pohlídna na něho. 5)
Měla sem synečka, bylo mu Martinek, vzala mně ho voda, když kvetl barvínek. Zastav se, voděnko, na slavkovských polích, vyhoď mně Martinka na zelený trávník. Já se nezastavím, já jsu voda prudká, co jednó zachvátím, více nenavrátím.
Na tureckém pomezó vrátné pěknó dceru má, ach, můj Bože, rozbože, kýž mně ju Pámbu dá! Poslal Turek psáníčko po poslu do dvoru, aby bylo dodáno Kačence do domu. Otec u vokna stojí, do psáníčka hlídá, a po každým hlídnuťó smutně sobě zdychá. Můj tatínku rozmilí, co smutně hlídáte, a po každým hlídnuťó smutně si zdycháte? Jak pak nemám zdychati, mám ti Turkům dáti a mý dítě rozmilý, mám ti vopustiti! Můj tatínku rozmilí, déte truhlu dělat, a dyž Turek pojede, já budu homírat. Turek do dvora jede, na Kačenku se ptá: »Ach, můj Bože nebeské, Kačenka homřela.« 1) Turek nescel věřiti, šil se sám podívat a hoviděl Kačenko na márách homírat. »Má Kačenko rozmilá, tvý tvářičke červený; dyž je tělo umrlý, só tvářičke bledý.« 2) Jak nemá byt červená, dyž jí srdce hoří, a ten plamen vod srdca de do jeho tváří? Dal jí šaty hodělat ze samé dykyty: A tuhle máš, Kačenko, moje krásné kvítí. Dal tě jí hrob hodělat z bílého bramoru: A tuhle máš, Kačenko, tu máš svó komoru. Dal jí truhlu hodělat ze stříbra, ze zlata: A tuhle máš, Kačenko, má huběnko zlatá. Dal ti jí všudy zvonit, všudy na vše zvony, 3) aby bylo slýcháno po turecké zemi. Turek ze dvora jede, třikrát se zatočil a velikó žalostí hořem se rozskočil. O, lásko, o, lásko zlá, jak ty mnoho můžeš, že ty tem mladém lidům ze světa spomůžeš. 4)
Sódijó synečka v Kyjově na právě, že zabil panenko na zelené trávě. Já sem jí nezabil, zabila se sama, já sem se jí díval, jak se mordovala. *) Vrazila nožéček do levýho bočka, z té rany vykvetla červená růžička. Červená růžička, modré karafiát, škoda ti, panenko, škoda ti na stokrát. Ach, co sis, panenko, co sis pomeslila! Pro marný slovíčko srdečko’s zranila! Zranila, zranila pro synečka svýho, že jož nedostane nikdá takovýho.
[: Šlo děvče na travu :] [: na lučku zelenu. :] Němohlo ji nažať pro rosu studenu. Po lučce chodilo, žalostně plakalo. Nadešlo tam šipek, na tym šipku kvitek. Kvitku, mily kvitku, ja tebe utrhnu. Nětrhaj mne v zimě, moja krasa zhyně. Nětrhaj mne v letě, dy slunečko peče. 1) Utrhni mne z jara, moja krasa stala.
Vim ja zamek malovany, bystru vodu obehnany; v tem zamečku byla pani moravskeho malovani. Ta jedno diťatko měla, chůvěnku při něm držela, krasnějšu, ež byla sama, co s tym diťatkem spavala. A jak bylo po půlnoci, ditě počalo plakati; a chůvěnka tvrdo spala, diťatko plakať něchala. Jak to pani uslyšela, na tu chůvěnku běžela, hrozny poliček ji dala, ež se hned krvju oblila. A chůvěnka němeškala, k panu pověděť běžela: Naš pan tato, zla novina, naša pani mne pobila. Ciť, chůvěnko moja cnostna, budě temu jina pomsta. 1) Vzal pan pani za ručičku a vyved ju na světničku. Otevřel ji okenečko: Podiva] se, ma paničko; podivaj se do zahrady, jak tam kvitnu vinohrady! Panička okny hleděla, chůvěnka ju postrčila. To než na zem doletěla, v drobny prach se obratila. Vyrůstla tam jablunečka, to tej pani ze srdečka. Kdo z ni jabka trhať budě, ten pomsty Boži něujdě. Trhal jich pan s pacholatkem a chůvěnka s tim děťatkem. V tom se mračno postavilo a tu chůvěnku zabilo. 2)
Pásli voly volaříci při tej našej rúbanici. Přišli na ně, přišli drábi, volečky jim zajímali. Volečků jim nezajali, hlavičky jim porúbali. Podaj, milá, šatu tenkú, nech zavážu svú hlavěnku. A hned milá nemeškala, vyšívaný šátek vzala. Podaj, milá, šátek jinší, co by byla škoda menší. Šátek bude, ty nebudeš, ty mně, milý, v rukách umřeš. Zvoňte, zvony, na vše strany, umřelo mé potěšení. Zvoňte, zvony, po všem světě, už na milém tráva kvete.
Zdál se mi této noci sen, že můj milý ke mně přišel. 1) Já se probudím, nic není, jen mého srdce soužení. 2) Mám já poslíčka tajného, co mně pude pro milého. Pospěš, poslíčku, jako pták, pozdrav milého na stokrát. Poslíček k hradu přibíhá, můj milý se z okna dívá: Vrať se, poslíčku, vrať domů, že tam dnes jíti nemohu. Až zítra, skoro raníčko, dříve než vyjde slunéčko. Slunéčko z hory vychází, můj milý se nenachází. Ach, milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě. Koníček pod ním laškuje, mé srdečko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Zvučte, hrany, na vše strany, umřelo mé potěšení. Jednoho sem milovala, toho sem smutná pozbyla. Umřel mně z vonné růže květ, mrzí mě cely šírý svět.
Ach, Bože, můj Bože, v zelenej oboře! Ešče můj kochanek něsnidal; ty moje kochani, zaněs mu snidani, ene mi s nim něgadaj. Kerak nemam gadač, dy mi něchce snidač, ach, mamuličko vy moji? Postav to za záhon a navrać se do dom, aj, dcerušničko ty moja. Ešče něsvita, maci se ji pytá: Kaj’s, dcerko, věnek podzěla? Hoja, ene hoja, mamuličko moja, Janičkovi jsem ho dala. Bala se mamičky, pošla na kvitečky, do ohradečka svojiho; co jeden urvala, to ji opadaly do listečka jedneho.
Ach, mamičko, mamko, srdce sa mně zamklo, [: kdo mně ho odemkne? :] Není doma Janko. Mamičko má milá, já půjdu pro něho, pase on koničky u hájka zeleného. Má mamička neví, ani vědět nesmí, za kým mé srdečko ve dně v noci teskní. Teskním, Bože, teskním za synečkem hezkým, žalovala bych sa svej maměnce, nesmím. Petrove, Petrove, jsi mně na závadě, nemožu uvidět šohajka v zahradě. Šohajka v zahradě, přesazuje kvítí, dyby ne Petrova, mohla sem tam býti.
Dybych mohl býti, kde je mé myšlení, tam, kde se prochází moje potěšení! Dyby mně nebyly hory na závadě, viděl bych svou milou chodit po zahradě. Hory, hory, hory, ustupte na stranu, ať já od své milé slovečka dostanu. Chodí po zahradě, trhá sobě kvítí, a to sám Pámbůh ví, kdo tě bude míti.
[: A když přijde na jaro pohoda, :] přiď, synečku, přiď do vinohrada. Navoňaš se kvitka voňaveho, napatřiš se lička červeneho. Ach, což je mi po tej červenosti, dyž ja nějsem u tebe v milosti. Přiď ty edem, můj synečku, ku mně, spatříš pěkny rozmarijan u mne. Poručím tě Panu Bohu i s nim, spatřil sem tě v zahradečce s inšim. Nědivaj se, můj synečku, temu, trefi se to i tobě samemu. Trefi se to i panně ve zlatě, ně tak, Bože, chudobnej sirotě. Dybys byla chudobná sirota, nenosila bys řetazy ze zlata. Nosila bys patěrečky drobne, jako nosa děvečky chudobne.
Co si myslíš, moja miuá, se mnú učiniti? Snaď si myslíš své panenství se mnú zatajiti? A já mosím, moja miuá, do kláštera íti, tam mně daua paní mamka černé šaty šíti. Šaty šijú, vuasy řežú, kabát oblekajú, principie, breviáře na stůu předkuadajú. Vysedua si do okénka, viděua miuého: Ach, Bože můj najmilejší, snad skočím pro něho. Vysedua si do druhého, viděua z růže květ: Ach, Bože můj najmilejší, snad skočím proňho hned. Vysedua si do třetího, viděua Míšenku, měu on očka upuakané jak zrauú višenku.
Ja, dolina, dolina, na dolině jama, nebudu já povídat ledakomu mama. Ja, dolina, dolina, na dolině kopec, nebudu já povídat ledakomu otec. Ja, dolina, dolina, na dolině bučník, vyšívaj ty, vyšívaj šohajovi ručník. Vyšívaj ho, vyšívaj drobnými kvítečky, aby on si nehledal jinej galanečky.*)
Ja, dolina, dolina, na dolině jama, nebudu já povídat ledakomu mama. Ja, dolina, dolina, na dolině kopec, nebudu já povídat ledakomu otec. Ja, dolina, dolina, na dolině bučník, vyšívaj ty, vyšívaj šohajovi ručník. Vyšívaj ho, vyšívaj drobnými kvítečky, aby on si nehledal jinej galanečky.*)
K Biskópkám cestička zlatá, bílém jatelem popjatá; bílé jatel pěkně kvete: Má milá, mně votevřite. Pročpak bech ti votvírala? Néso já žádná tvá panna: Beľs tade, synečko, včerá, dnes ti to néní potřeba.
Už mi tak nebude, jak mi bývávalo, dyž mi modré kvítí v zahradě kvítalo. Nebylo to kvítí, bylo to hřebíček, už mě zanechává můj milý syneček.
[: Dy sem ja šel přes ten hajek, :] [: zavoněl mi marijanek. :] Marianek najdrobnějši, buděš moja, najmilejši. Marijanek, drobne kviti, poď mne, mila, sprovoditi. Jak tě ja mam sprovoditi, dy už lide všadě sviti? Su tu lide nic dobreho, vysměju se z chudobneho.
Dy sem já šel přes ty lesy, zpívali vtáčkové všecí, žádný nepláče, každý zpívá: Proč jsi, má milá, žalostivá? A proč bych já neplakala a nebyla lítostivá? Už má poctivosť v celém světě, tobě, synečku, růža kvete. Tobě je, synečku, jiná, za klobóčkem páví píra, tobě se léčka červenajó, mé černé oči naříkajó. Ach, vy panenky rozmily, kerý ste ješče poctivy! Ach, nemilujte pěti, šesti, klaďte to sobě za neščestí.
Okolo hájička teče vodička, napoj mně, panenko, mého koníčka. Já ho nenapojím, já se tuze bojím, že jsem maličká. Před našimi okny roste olíva; pověz mně, panenko, kdo k vám chodívá. K nám žádný nechodí, mne se každý bojí, že jsem chudobná. Před našimi okny růste z růže květ. Pověz mně, panenko, proč tě mrzí svět? Mne svět nic nemrzí, mne srdenko bolí, plakala bych hned.
[: Letěl holúbek na pole, :] aby nazobal své vole. Jak své volátko nazobal, pod jaborečkem posedal. Pod jaborečkem má milá, zelený šátek vyšívá. Vyšívá na něm víneček, že ju opustil syneček. Vyšívá na něm z růže květ, že ju opustil celý svět.
Mám já v Hodslavicách galánku, dal sem jí tolarek závdanku. Ona mně závdanku nechce vzíť, ani mú galánkú nechce byť. Na našem staveňú roste strom, do takej galánky bije hrom. Nech bije, nech tříská, já nedbám, jinú si galánku vyhledám. U našej zahrádky roste květ, pro moju galánku jede čert: Vem si ju, čertičku, já nedbám, jinú si galánku vyhledám.
Dyž sem šel k muzice jedenkrát, [: zastal sem svó miló :] s jiným stát. A ona s ňém stála do rána, [: a to mně na zdůry :] dělala. Pod našim okynkem roste strom, do falešné lásky bije hrom. A na tem stromečku bílé květ, za jedneho synka třeba pět.
Má panenko milá, nic se ty nedurdi, dyž já ti vypovím, jiného si najdi. Copak si ty myslíš, že si sám na světě? Dyť mně ješče nekde růžička vykvete. Vykvetla mně v krátce vedlivá v zahrádce, a ta potěšuje mé upřímné srdce. Měla sem galána, měla sem ho ráda, už mně ho odvedla ta vedlejší dáma. Dy sis ho odvedla, včil si ho měj ráda, včil ho sobě uvaž na hrbaté záda.
Máš, děvečko, krásu, skové jo do času, jak jo pozbodeš, mět jí nebodeš. Jako polní kvítí ve dně v noci svítí, a pak uvadne, do vode spadne. A tak te, děvečko, v růžovým věnečko, také ovadneš, do vode spadneš.
Máš, děvečko, krásu, skové jo do času, jak jo pozbodeš, mět jí nebodeš. Jako polní kvítí ve dně v noci svítí, a pak uvadne, do vode spadne. A tak te, děvečko, v růžovým věnečko, také ovadneš, do vode spadneš.
Mimo našich oken teče voda skokem, nemožu ju zastavit.1) Rozhněvala sem si šohajíčka svého, nemožu to napravit.2) Ale k němu půdu a prosit ho budu, aby se už nehněval;3) že je mý srdečko zarmócený všecko, aby mně ho rozebral.4) Pásl tam syneček štyry vraný koně na zelené votavě, natrhala sem mu voňavého kvítí za klobóček na hlavě.
Na kroměřížském mostku hrajú děvčátka v kostku, aj, hrajú, hrajú, hrajú, maměnky jim lajú. Nelaj, maměnko, nelaj, přijede švárný šohaj na pěkném vraném koni, šablenka mu zvoní. Nelaj, maměnko, nelaj, jenom mně svadbu dělaj, a dělaj mně ju v létě, dyž fialka kvete.
Co se to červená nad tó dědinó? Je-li to tam kvítí, já tam poběhno. A to není kvítí, to je můj milé, proto se červená, že je upřímné. Co se to červená nad tó dědinó? Je-li to tam růža, já ju utrhno. A to néni růža, to je má milá, proto se červená, že je upřímná.
Vyhledala z okenečka jako z růže květ, sama sobě povidala, že jich měla pět. Jeden chodzi po ulici, klobučkem toči, druhy sedzi v okenečku, ucira oči. Třeci chodzi po zahradce, štvrtemu je žal, paty sobě srdce probod, že ji nědostal.
[: Proč, kalino,1) v struze stojíš? :] [: Snad se tuze sucha bojíš? :] Já se sucha nic nebojím, kde sem zrostla, tady stojím.2) Proč, kalino, neprokvetáš, malinama nezasedáš?3) Já sem dávno prokvétala červenýma malinama. Shora vrabci obzobali, zdola panny oblámaly.4) Oblámaly na kytečky, mládenečkům za klobóčky.5) Ulomila každá svému, já ubohá nemám komu. Já svó pustím po potoce, snad ju nande někdo přece.6) Já ju pustím po palášó, kde mládenci koně pasó. Pasó jich tam na dolině, na té drobné jetelině. Pasó jich tam na trávníčku: Chyť kytečku, šohajíčku.
Dúbravěnko zelená, cos ty tak ošuměla? Přišli na mně mrázové, velicí nečasové. Až ti mrázové přendú, pěkná zelená budu. Široký list ponesu, modrým kvítkem pokvetu. Mládencom na kytečky, panenkám na vínečky. Panenky vínky vijú, mládencom kytky dajú.
[: U me matky na dolině :] prokvetala konvalije. Trhala ju Majdalenka, Majdalenka ctna panenka. O, ma mila Majdalenko, daj mi jednu konvalinku. A ja ci ji něsmim daci, lala by mi moja maci. Dy ci budzě mama laci, přidź se ke mně litovaci. Mama laje, poličkuje, můj mily mne nělituje.
Sokolovy oči, jeřábkovo peří; nechoď ty, synečku, k sósedové dceři. Sósedova dcera na prosbu se skládá, zdali ty, synečku, neviš dále světa. Já dále světa vím, ale nesmím íti, pokaď mi zavání u sóseda kvítí. Zavání, zavání, zavánět mi bude, pokaď tá Anička, pokaď má nebude.
[: Starojitský kostelíčku, :] stojíš na pěkném kopečku. Kvete z tebe růža bílá, umřela mě moja milá. Dyž umřela, co mám dělat? Musím sobě jinó hledat. Mám já miló, leda bylo, leda by teskno nebylo. Mám já miló, co je po ní, dyž mi za ňó jiný chodí. Všecky panenky po párách, moja milá je na márách. Všecky panenky v hospodě, a má milá leží v hrobě.
Na nasilskym poli stromeček stoji, a na něm žulty květ; o! dočkaj ty, dočkaj, moja najmilejša, hodzinu sedym let. Co si ty je za pan, dy ja čekać mám hodzinu sedym let? To ja mam jinšeho, stokrate milšiho, co se mne vezme hned. Holubek urka, kukulenka kuka za dvorem na olši, o to se ty mysliš, moja najmilejša, že ja sem najhorší? O, nejsem, nejsem, šatečku daj sem, ač ći ju vyperu, abys ju měl bilu, když povedzěš jinu do tanečka v nědzělu.
Synečku, synečku, malované kvítí, dyť ty mně nemožeš z mé mysle sejíti. Nemožeš, nemožeš, ani mně nesendeš, pokuď si, synečku, nekerú nevezmeš. Nevezmeš nekerú a já nekerého, teprv zapomenem jeden na druhého. Před naším okénkem rozmarýn zelený; kdo ho trhat bude? Moje potěšení. Před naším okénkem červený tulipán; kdo ho trhat bude? Syneček choďa k nám.
Šebišovske pole cele hložim kvitně, to moje srdečko [: na něm nepřivykně. :] Ale to bruzovske kvitně fialečku, to je pocěšeni mojemu srdečku. Pod tum našum klačum podkověnky skaču, o tebě, synečku, černe oči plaču. Psala bych ći psala, me spanile srdce, ale němom času, bo sě měnim krasu. Od velkeho žalu selzy mi kapaju a můj bile papir cele prolivaju. Na tem našem dumě plavy kohut pěje, z chudobne dzěvečky ledakdo se směje.
[: Na tom našem nátoní :] zatočil se šohajíček na vraném koni. Zatočil se sem i tam: Kady se já, moja milá, kady vymotám?1) Vymotaj se, kady chceš, a šak ty mě, můj synečku, milovat nechceš. Chytil tě ju vúpoly, ujížděl s ňú pořád cvalu na pusté hory.2) Posadil ju pod dubem: Živ se tady, má panenko, bukvú, žaludem.3) Já pojedu do Prahy, kúpím ti tam, má panenko, za troník stravy. A za druhý perníku, a za třetí, má panenko, dlúhého věku.4) A za štvrtý kadlátek, a za pátý, má panenko, hedbávný šátek.5) V každém rožku kvítečko, na prostředku, má panenko, zlaté srdečko.
Ho rebníčka jaborýsek, na něm sedí [: sekavíček. :] Já ho bodo poslóchati, co mně bode povídati. Von povídá vo své milé, že ho ní bel, haž deň bílé.1) Haž deň bílé, slunko svítí, miloval sem hezký děvče jako kvítí.
U súsedů na kopečku je tam hezké děvče, ono sa mně tuze líbí, edem že mia nechce. Ponajprvé sem ho viděl, keď slunečko zašlo, ach, můj Bože, to je děvče, až sa srdce třáslo. Po druhé sem ho zas viděl, keď kvítí zbíralo, ptal sem já ho o voničku, šak mně jí nedalo. Po třetí sem ho zas viděl v kostele klečeti, nemohel sem já sa modliť, edem naň hleděti. Po štvrté sem zas ho viděl v zahradě sa modliť, nemodli sa, má panenko, nebudu k vám chodiť.
Na tym moscě trava roscě, co to budzě švarne dzěvče, až uroscě. Pod tym mostem žulty kvitek, kolebala švarna panna dvojo dzitek. Kolibala a plakala: Co sem ja to, něbožatko, udzělala! Něchcěla sem maci sluchać, a včil musim kolibečkum dycky gruchać. Gruchy, gruchy ve dně v noci, dziv že se mi me srdečko něrozskoči. Rozskoči se na dva poly, ja, ach, Bože můj, Bože můj, co to boli!
Štyry mile lesa, lesa březoveho, vyprovoď mě, moja mila naprostřed do něho. Ja bych cě vyvedla ba i přez celučky, ale se cě, synku, bojim, bo jsi je malučky. Bojim ja se, bojim synečka maleho, aby mi něukrad věnka zeleneho. A ty sobě mysliš, žech ci věnek ukrad, jak jsi včeraj šla na vodu, do studně ci upad. Sahaj ho, děvucho, pravu ručku do dna, ježli ho dostaněš, to ho buděš hodna. Dostala, dostala, ale už něcely, bo už ty červene kvitka z něho uletěly.
Sem synek svobodný, sem k světu podobný, [:sem syneček jako vták, :] pomiluja nechám tak. Pro jedno koření nezhyne stvoření, rozmarýn, levandula, to mně vyrůstá doma. Hruštičkou zatřasu, děvčátek natřasu, děvčátek jako kvítí, všady mně slunce svítí.
Za našima humny, za našum stodolum kvitně kvitkem rež; ach, poviz mi, prošvarna dzěvucho, jestli mě ty chceš? Ja bych cě baj chcěla, prošvarny šuhajku, ale že šidziš; bo dy ty idzěš kole našich oken, za mne se stydziš. A což bych ja se, prošvarna dzěvucho, za cěbe stydzěl? A dy ja sem už u tvojej macičky kelko razy byl.
Zelený víneček na hlavě prokvetá, volačí syneček ode mňa ho pýtá. Nepytaj, nepytaj ode mňa od samej, ale si ho pytaj od mamičky mojej. Mamičko má milá, mám-li mu ho dáti, nebo si ho nechať déle prokvétati?
[: Po zahradě chodila, :] ščep jablunku sadila. Sadila ju z hlyboka: Růsť, jablunko, z široka. Dyž už bylo půl roka, už jablunka prokvetá. Dyž už bylo po roce, na jablunce ovoce. Věň, větřičku, z Dunaje, zvěň jablečko lebo dvě. Zvěnul jedno jediný atd.
Fuká větr [: po dolině, :] po dolině. Po tej drobnej [: jatelině, :] jatelině.1) Jatelinka prokvetala matka dceru zaplétala. Nezaplétaj, má mamičko, mňa na tuho! Nebudu, má mamičko, u vás dlúho. Než mia zapleť, má mamičko, na široko; půjdu od vás, má mamičko, na daleko. Nebudu já, ma mamičko, vaša dcera; lež já budu, má mamičko, mladá žena.
[: Po zahradce chodila, :] rozjabluňku sadila. Rosť, jabluňko, vysoko, rozkladaj se široko. Bilym kvetem prokvitaj a jablečkem zasedaj. Pěknym, bilym, červenym, na me ličko podobnym. Fuč, větřičku, z poledne, shoď jabličko lebo dvě. Fuč, větřičku, z půlnoci, shoď jabličko lebo tři.1) Kaj jabličko dopadně, tam se mila dostaně.2) Do městečka jedneho pro synečka švarneho. Kera dobra děvečka, něch posbiře jablečka.3) Jako sem ja sebrala, za synečkem poslala.4)
Zvečera jablunku sadila, na úsvitě sa jí ujala. Vyrostaj, jablunko, vysoko, rozkládaj ratolesť široko. Zakvitaj bělúčkým kvitečkem, zasedaj červeným jabličkem. Zaduchaj, větříčku, z Dunaje a zroň mi jabléčko jedno, dvě. Zaduchaj, větřičku, z půlnoci a zroň mi jabličko jedno, tři.
Červená růžička rozkvetá, už se nám Anička rozpletá za stolem na lávce, nebude pohlédat na chlapce.
Ješče sa vás, má maměnko, zoptat mám, s váma-li já, má maměnko, zostat mám. Ne se mnú, moja dceruško, ne se mnú, kohos ty si vyvolila, ten s tebú! Já sem sobě vyvolila z růže květ, lepší je ten můj malžen než celý svět.1)
A před te naše u lože, rozkvětájó tam dvě růže. Jedna je bílá, druhá červená, a majó pěkný vobnože. Z jedné vykvětá bílé květ, musím vopustit celé svět, matku, tatička, sestru, bratříčka, přidržet se šuhajíčka.
Bože můj nebeský! Co sem udělala, že sem pro jednoho všecky zanechala! Zanechala jsem já sokola pro páva včil bych ho šla hledat, nevím, kde sedává. Sedává, sedává v okenečku v síni, odleť, sokolíčku, než přiletí jiný. Poslala bych proňho tu malú včeličku, ona se mně staví na bílém kvítečku. Poslala bych proňho vtáčka jeřabího, on by se mně stavil u křa zeleného.
Co sem vos tak, mo mamičko, v domě mrzela, dy scě mě tež tak mladičku vydać musela? Dali scě mě za takeho, něni hoden psa dobreho, mamičko moja. Dy vy tamo přijedzěcě, mamičko moja, to mně un tež pěkně řeče: Ženičko moja. Jakž tam odtel odjedzěcě, každy kutek mnu vymecě, mamičko moja. Sednu sobě v okenečku jako z růže květ, zaplaču se, rozpomnim se na ten bidny svět. Řeknu sobě: Mily Bože, juž mi žoden něpomože z moji něvole.
Už mi tak nebude, jak mi bývávalo, [: dyž mi dvoje, troje slunce svítávalo. :] Jedno od východu, druhé od západu, třetí mi svítilo, vyjda na zahradu. Dobře mi bývalo u tatíčka mého, už mně tak nebude, synečku, u tvého. Dobře mi bývalo u matičky mojí, už mi tak nebude, synečku, u tvojí. Už mi tak nebude, jak mi bylo vloni, vykvetla mi růža na suché jabloni. Už mi tak nebude, jak mi bylo kdysi, vykvetla mi růža na zelenej misi.
Néní mňa najlutěj jako, maměnko, vás, [: vychovali ste mia, :] a včil mosím od vás.1) Vychovali ste mia jak v zahrádce kvítí, a včilej, maměnko, mosím od vás jíti. Vychovali ste mia jak v ořeše jádro, včilej ste mia dali synečkovi darmo.2)
Nepůjdu od milej, až bude bílý den, naberu si lásky na celý ten týden. Nepůjdu od milej, až bude svítati, budu si od milej znamení pytati. »Dyž sem ti šohaju znamení dávala, Pána Boha jsem si na pomoc žádala. Pane Bože věčný, buď mi nápomocný, co sem si zvolila, pomož mi to nésti. Já sem si zvolila listek z rozmarýna, už mi nespomůže má celá rodina. Já sem si zvolila z růže červený květ, už mne nespomůže celý široký svět.
Sedělatě na kopečku jak růžový květ, vila vinky z rozmarýnky, uvila jich pět. Do šátečka svázala, synečkovi poslala: Můj synečku roztomilý, budeš-li mě chtěť? A on napsal písaničko na pargamíně: Budeš-li se, milá, vdávat lebo čekat mě? Já se vdávat nebudu, na tebe čekat budu, a dybys byl na kraj světa, za tebú půjdu.1) A seděla u okénka jako růžička, nedala si rozplétati svého vrkůčka: Můj vrkůček zelený za peníze stříbrný, kdo ho bude rozplétati? Syneček milý.
Sviť, měsíčku, sviť jasně až do naší seknice, abych se moh podívati mé Pepice do věnce. Podívej se, podívej na můj věnec zelenej, jak se na něm kvítka třepou, že má bejt dnes zdělanej. Ještě já se podívám k heraleckým zahradám, stojí-li tam má panenka, já si na ni zavolám. Stávala tam, stávala, juž tam stávat nebude, sázela tam marijánku, juž ji sázet nebude.
Ty, děvečko, bílá růže, nebylo ti třeba muže. Ani muže, ani dítek, mohlas chodit jako kvítek. Mohlas chodit po slobodě jak ryběnka v bystrej vodě. Mohlas chodit po jarmakoch jak kuřátko po hambálkoch.

Pages