les

Displaying 1 - 92 of 92
V tom malinovom lese červení psíček breše
Keď sem išel pres ten les, pres les javorový
Točila bych sa, nemám kolesa, ztratila sem ho jeda do lesa
Svatý Lukáš, maléř Boží, on maloval obraz Boží.1) Nemoh on ho vymalovať, musel nad ním podřimovať.2) Matka Boží přistúpila, obraz svatý malovala. Svoje líčka přiložila, hned obrázek ozdobila. Staň, Lukáši, staň ze spáni, už je obraz malovaný,3) Častochovu oběcaný. Zapřahajte šest pár volů, vezte obraz k Častochovu.4) Postavte ho na kopečku, proti jasnému slunéčku. Budú lidé putovati, zdraví tamo nabývati. A když jeli krajem lesa, pohonič bičem zapleskal. Když prostřed lesa přijeli, třé zbůjníci vyskočili. Stůjte, stůjte, nešmihajte, co vezete, to nám dajte.5) Vezem obraz svatej Panny, na Častochov oběcaný.6) A my vám ho porúbáme, a my vám ho posekáme. Nerúbajte, nesekajte, zkameňáte, zdřevěnáte. Zkameňáte jako múry, na památku tej figúry.7) Jali rúbať, jali sekať, matky Boží nelitovat. Jeden zaťal, hned zkameňal, druhý zaťal, hned zdřevěnal. A to máte na památku, nerúbajte Boží matku. A ten třetí Boha chválil, že obrazu neporanil.8) K Častochovu dále jeli, na kopečku zastavili, dále už jeti nemohli. Tu mě složte na kopečku, proti jasnému slunéčku. Budú ke mně putovati, zdraví u mne nabývati.9)
Svaty Michal trúbí trúbú, vstaňte hříšní, poďte k súdu. Na tom súdě což tam bude? Sám Pán Ježíš súdit bude. Kteří budú na pravici, to do nebe půjdú všecí. Kteří budú na levici, budú všecí pekelníci. Řekla sestra k druhé sestře: Poďme k Bohu, prosme ješče a padněme na kolena před stolicú Krista Pána. odpověděl jim Kristus Pán, jistě, jistě, já vás neznám. Dušičky se polekaly, hned na hory posedaly. Hory, hory, přikryte nás, sám Pán Ježíš zapřel se nás. Jakož my vás přikryt máme, samy se propadnút máme. Dušičky se polekaly, hned na lesy posedaly. Ach, vy lesy, přikrýte nás, sám Pán Ježíš zapřel se nás. A jak my vás přikryt máme, a my sami shořet máme. Dušičky se polekaly, hned na skály posedaly: Skály, skály, přikrýte nás, sám Pán Ježíš zapřel se nás. A jak my vás přikryt máme, a my samy se pukáme. Dušičky se polekaly, hned na vody posedaly. Vody, vody, potopte nás, sám Pán Ježíš zapřel se nás. A jak my vás potopíme! A my samy vysycháme. Dušičky se polekaly, hned na peklo posedaly. Peklo se jim otevřelo a na věky se zavřelo.
Moja mamuličko, já bych vandrovala s tym švarným šohajkem do cuzeho kraja. Vandruj že, dceřičko, bys tam co skurala, by si se mi věcej dceričku nězvala. Jak přivandrovali ku černemu lesu: Vrać že se, Kačenko, ešče maš dosć času. Jak přivandrovali na ty bile pisky: Odpočiň, Kačenko, bo cě bolu nožky. Jak přivandrovali k Pasečnemu dvoru, sedla si Kačenka na bilem kameňu. Co voliš, Kačenko, přez ten Dunaj plynuť, a mižli, Kačenko, v mojich rukách zhynúť? A volim ja, volím přez ten Dunaj plynuť, mižli, ty zradco, v tvojich rukách zhynuť. Chycil un ju, chycil za oba vrkočky, a vřucil un ju v ten Dunaj hlubočky. Zostal ji fěrtošek viseti na kole, obracil se zradce, přecjal ho na dvoje. Plyň že ty, fěrtušku, za tu moju paňu, bo juž moje oči něchcu hleděć na ňu. Moje bile nožky sahajcě pisečku, moje bile ručky chytajcě se břežku. A jak přeplynula, sedla na kameni, rozpuścila vlasky po pravem rameni. Moje černe vlasky, coch se naplakala, svojeho milého přec sem nědostala.
[: Nad Kostelcem je černý les, :] [: žalo tam pět panen oves. :]
[: Nad Kostelcem je černý les, :] [: žalo tam pět panen oves. :] Povězte mně, mé panenky, mého srdca holuběnky: Je-li tady moja milá, je-li zdravá jako jiná? Tvoja milá už umřela, včerá ráno pohřeb měla. Zvoňte, zvony, na vše strany, umřelo mé potěšení. Zvoňte, zvony, po všem světě, že už já nemám děvčete. Ukažte mně tu stežčenku, kady vezli mó panenku. Ta cesta je právě známá, rozmarýnem vypletená. Kady panenka vezená, všady rosička sražená. Povězte mně, kde tam leží? »Na kerchově vedle dveří.« Ponejprv kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po druhé kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po třetí kerchov obešel, na její hrobeček přišel. »Kdo se šlape po mém hrobě, nedá mně v hrobě pokoje?« Já se šlapu, moja milá, jsi-li ty ke mně upřímná? »A to je Janiček milý, co tu po mém hrobě chodí.« A šel cestó pod podlóbí, tam, kde má hrobař nádobí. A vzal ryčku a motyčku, aby vykopal Aničku. Běž, Janičku, běž ty domů, poruč mě tu Pánu Bohu. A šak ty mne už nezvihneš, ešče spíše za mnó přindeš.
Hnala Anka kravy přes les jaborovy; kravy potratila, sama pobludila. Pod jaborek sedla, chleb se syrem jedla. Nadešel ju Janek, nadobny šuhajek. Co tu dělaš, Anko, nadobna galanko? A ja viju vinky z různej rutovinky. Daj mi viněk, Anko, prošvarna galanko! Uvila sem ich šest, ober si kery chceš. Něber polajovy, hlava z něho boli; vem rozmarinovy, bo ten pěkně voni. Vem si hřebičkovy, svědči Janičkovi. *)
[: Páslo děvča husy :] v jaborovém lesí. Husy potratila, pod jabor si sedla, chleb se syrem jedla. Na jabor pohledla, orla tam uhledla. Orle, milý orle, viděls husy moje? Já sem ich neviděl, enom sem ich slyšel. Ony ščebotaly, voděnky hledaly. Voděnky studenej, travěnky zelenej. Husy popelaté, majú křídla zlaté.
[: Když děvečka huse pásla, :] červenó pantličku našla. A když našla, skovala ju, přišel milé, dala mu ju. Tu máš, milé, našu lásku, všem mládencům na vokážku. Když děvečka huse pásla, červené šáteček 1) našla. Do půlnoce vyšívala, od půlnoce zametala. Když sedničku zametala, slozama ju polívala. Jak ju matka uviděla, metličku jí z ruk vydřela. Hybaj, dcero uplakaná, néseš mýho doma hodná. 2) Na synečka zavolala, křivdu jemu žalovala. 3) Trp, má milá, pokud můžeš, sak dlóho trpět nebudeš. Seber sobě co je tvýho, půdem do kraja cezího. A když přišli na trávníčky: Pohledni mně do hlavičky. Kolik vlásků přeložila, tolik slozé uželila. 4) A když došli tmavéch lesů, rozťal ju na devět kusů. 5) Tu máš, milá, ulevení, za na matku naříkání. Seber, milé, kosti moje, hoď je do hluboké zmole. Vezmi, milé, šatu bíló, a zakrý mó krev nevinnó. 6) Aby vrany nekvákaly, černý voči neplakaly. 7)
Syneček do vojny jede a své milé přikazuje: Za sedum let zas přijedu, zlatý prsten ti dovezu. Sedum let se nevdávala, pořád na něho čekala. Když už sedmý rok dochází, panna na trávu vychází. Potkal tě ju v poli jonák, toho regimentu voják. Taky-li se, má rozmilá, budeš vdávat jako jiná? A já se vdávat nebudu, na milého čekat budu. Tvůj milý se už oženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Anduličko, červená, bílá růžičko? Zkazuju mu toli zdraví, co je v tomto háju trávy. Zkazuju mu toli ščestí, co je v tomto háju listí. Co mu zkážeš ješče více, krásná sivá holubice? Zkazuju toli hubiček, co je na nebi hvězdiček. A toli dobrých noclehů, co je na světě kostelů. Zkazuju mu toli dítek, co je v tom hájičku kvítek. Zatočil se a zasmál se, zlatý prsten zasvítil se. To je prsten z mého prstu, ten sem mu dala na cestu. Kostelíček v černém lese, poď, má milá, sezdáme se. Pojal on ju za ručičku a vedl ju ku kostelíčku. Od kostýlka před faráře, co ty ruce štolou váže. Dyž je začal svazovati, ona počala plakati. Co pak plačeš, moja milá, má Andulko roztomilá? A jak já nemám plakati, neví o tom otec, máti. Ani moje tovaryšky, co chtěly byt za družičky.
[: Měltě tatíček tři dcery, :] všecky na vydaj byly. 1) Jak najstarši vydaval, tři sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Jak tu prostředni vydaval, dvě sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Dy tu najmladši vydaval, hole stěny ji věnoval. 2) Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Něminulo sedym roků, šel tatiček v slabem kroku. A šel najprv k svěj Verušce, k svoji najstarši dcerušce. Buděš mne, dcero, chovati, ja už němožu dělati. Ona do komůrky vešla, stary provaz 3) odtaď něsla. Dyž němožetě dělati, 4) jditě se do lesa věšati. 5) Vzal hůlečku 6) a zaplakal: Čeho sem se ja dočakal! Vzal hůlečku, šel ze dveři, šel ke svej prostředni dceři. Buděš-li mne ty chovati, dy už němožu dělati? Ona do komůrky vešla, stary sotorek přiněsla. Dy němožetě dělati, jditě si chleba žebrati. Vzal hůlečku a zaplakal: Čeho sem se tež dočakal! A šel k tej najmladši dceři a vchazel v strachu do dveři. Buděš-li mne včil chovati, dy ja němožu dělati? A hneď do komůrky vešla, pěkny kolač mu doněsla. Tu matě, tatičku, jeztě, moje děti mně kolibte. Dcerko, dcerko moja mila, tebe sem najvěc bijaval, včil sem u tebe milosť dostal. Dobře stě to mně dělali, že stě mne z mladu bijali.
Objel syneček kolem černý les, nadvandroval si Vanov, pěknou ves. Přijel k Jarošovejm, zatlouk na vrata, vyšla Marjánka sama devátá. Kdo nám to tluče na naše vrata? Ať neotlouká stříbra a zlata. Já jsem tvůj milej z dalekej země, žádám, Marjánko, nocleh u tebe. Ráda, synečku, ráda nocleh dám, v horní komoře, kde sama léhám. Ustlala lože v horní komoře, rozčesávala vlasy, kadeře. Bylo půl noci, koníček řehtal, aj se Jarošů domek otřásal. Marjánka stala, čtvrt ovsa dala, zas polehoučku spat poléhala. Což pak, synečku, což tak tvrdě spíš, že svého koně hlasu neslyšíš? Já svého koně hlasu málo dbám, jen když Marjánku při svém boku mám. Až bude svítat, jejte pryč od nás, a neříkejte, že ste byl u nás. Ale řekněte, že ste koně pás na louce zeleny, v rose studeny.
O fojtovym syně zla novina slyně, že ukrad štyry koně v lese Bukovině. Zaved jich do města, dostal za ně tři sta, kupil si on za ně botky šnurovane. Ty ho prozradzily, že tak šumne byly. Z uterka na středu už Janička vedu; vedu ho silnici kaci k šibenici. Šibenko šibena, pro keho’s stavena? Dybych to byl vědzěl, že na ni viseć mam! Byl bych ju dal zlacić od vrchu do země, od vrchu ež do země, zlate litery kole mne.
[: Pase pastýř ovce :] [: na zelenej lúce. :] Pan stoji na moscě, přeličuje ovce. Jedneho chybělo, baranka lyseho. Kaj je baran lysy, co chodzil do Nysy? Vlci mi ho vzali, do lesa zahnali. Čemu si psa něčval lebo sam něběhal? Psi něchcěli ščekać, ja sem němuh běhać. Z uterka na středu ovčiřička vedu kaci po ulici prosto k šibenici. Jak mila vidzěla, hněd k němu běžala. Tu maš, mila, šatku, na věčnu pamatku. Tu maš, mila, druhu, na věčnu posluhu.
[: Vandrovali tři pěkní mládenci, vandrovali v cizí kraj. :] Stavěli se v tem starém Bušíně, u Marušky na víně. Ptáme se tě, má pěkná Maruško, po čem víno nalíváš? Já nalívám za štyry grécary, za dva groše, nic jinač. Vandruj s námi, má pěkná Maruško, vandruj s námi v cizí kraj. Počkéte mě, tři pěkní mládenci, až dítě ukolíbám. Počkéte mě, tři pěkní mládenci, až dítěti piti dám. A dyž přišli do černýho lesa, Maruška se vohlíží. Ptáme se tě, má pěkná Maruško, po čem ty se vohlížíš? Je mně líto dítěte malého, co na kolíbce leží. Dy’s ty chtěla dítě lítovati, neměla’s s námi jíti. Hned Marušku mezi sebe vzali, na kusy roztrhali. Tu máš, Maruško, za tvé nalívání, chudých lidí klamání.
[: Ulianka, čistá panna, :] u Dunaja šaty prala. Dojeli tam třé husaři: Pod, Uliško, pojeď s námi. Já bych s vámi ráda jela, dybych tu bratra neměla. Bratra možeš otráviti, možeš s námi předca jeti. Jak bych já ho otrávila? Temu sem sa neučila. Běž do lesa dubového, najdeš hada jedového. Uvař mu ho k snídaníčku, jak rybičku s černú máčkú. Už Janíček z hory jede, malované dřevo veze. Hned mu vrata otvírala, vrané koně vypřáhala. Ulianko, co nového, že vypřaháš koňa mého? Poď, Janíčku, k snídaníčku, máš přichystanú rybičku. Jak ten první kúsek zédl, hned na levé líčko zbledl. Jak ten druhý kúsek zédl, hned na obě líčka zbledl. Jak ten třetí kúsek zédl, hned na celé tělo zbledl. Běž, Uliško, pro pivečko, ať si ovlažím srdečko. Donesla mu lužovice: Pij, Janíčku, pij velice. Běž, Uliško, pro peřinku, nech položím svú hlavěnku. Donesla mu tvrdý kameň: Ostávaj tu s Pánem Bohem. Bojanovské zvony zvoňá, Uliánku drábi hoňá. Ty mutenské zezváňajú, Uliánku doháňajú. A hodonské dozvonily, Uliánku dohonili. Janíčka na krchov nesú, Uliánku kati vezú. Zazdite mia do kamení, nech o mně pěsničky není. Zedníci ju zazdívali, panny pěsničku skládaly. Uliánku už zazdili, panny pěsničku složily. *)
Uliana, krásná panna, také-li by si mě vzala? 1) Ráda bych si tebe vzala, dybych pro bratříčka směla. Umoř bratra, vezmi si mě, budeš míti ščestí ze mně. Jak bych já ho umořila? Dyť sem se to neučila. 2) Di do lesa višňovýho, najdeš hada jedovýho. 3) Uvař mu ho v sladkým mlíce, on ti skoná po hodince. 4) Už bratříček z lesa jede, přeneščasný dříví veze. 5) Hned mu vrata otvírala a koničky odpříhala. Poď, bratřičku, poď k snídaní, máš rybičky přichystaný. 6) Co pak só to za rybičky? Žádná nemá své hlavičky. Hlavičky sem zutínala, sama sem jich posnídala. A dyž první kósek snědl, hnedka jako stěna zbledl. 7) Di, sestřičko, dones vína, už mně mé srdce zemdlívá. 8) Sestřička hned nemeškala, z luže vody mu nabrala. 9) Pi, bratřičku, šak je dobrý, z plnýho sudu nabraný. 10) Dé mně, sestro, dé peřinko, ať položím svó hlavěnko. Donesla mu tvrdé kameň: Spi, bratřičku, tade na něm. 11) Už sem bratra votrávila, tvé srdečko zaslóžila. Dones, milá, tvrdé kameň, já rozdělím srdce na něm. Bratřička sem votrávila, a tebe sem nedostala. 12) Bratřičkovi už zvonijó, Uliánku podpalujó. Bratříčkovi odzvonili, Uliánku podpálili.
[: V černým lese v hájíčku :] namlóval šohaj děvečku. Tak ju dlóho namlóval, ja, až se na ňu rozhněval. Uvázal ju u dubu a nasypal jí žaludu. Pí voděnku, jez žalud, na mne smutného nežaluj. Čula voze za lesem a zavolala svým hlasem. Je-li tu kdo z Moravy, od mé maměnky z té strany? Zkažte tam mé mateři, nech mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, ja, sám Pán Bůh ví, kde budu. A já se tu dobře mám, vrany, straky kupce mám, pepř, kořeníčko prodávám. Ony mi to skupujó, dolů voděnkó spóščajó.
[: Žala trávu u potoka :] Kateřinka černooká. Přišel tě k ní Černojurský, Černojurský, král uherský. Dej té trávy koňu mému, koňu mému višňovému. 1) Chce-li tvůj kůň trávu jesti, musíš s něho dolů slezti. Slezu-li já s koňa svého, zbavím tebe vínka tvého. 2) Zbavíš-li mě vínka mého, zbaví tě Bůh ščestí tvého. Zatočil se a zasmál se, slezl s koňa k té panence. 3) Jednú rukú koňu dával, druhú rukú vínek snímal. Chceš-li déle živa býti, lebo mi chceš vínek dáti? Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, travěnka se zeleňala. 4) Jak po druhé zavolala, ta hora se prohýbala. 5) Jak po třetí zavolala, mamka na dvůr uslyšela. 6) O, synové, co děláte, vraných koní nesedláte? Naša Anka v lese volá, co se jí za křivda dělá! Bratříčkové nemeškali, vrané koně osedlali. Ostré kopí připínali, k čirým horám pospíchali. Jeli cestú i necestú, kadem lidi nechodijú. Šinuli se při potoce, tam Indriáš si myl ruce. Indriášku, cos to zabil, žes si ruce okrvavil? Zabil sem já holubičku, sedávala v okénečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spať nedala. Nebyla to holubička, byla to naša sestřička. 7) Tak ho za švagra vítali, až z něho kosti lítaly. Hledejte suchého buka, tam z vašej Kačenky ruka. Hledejte, kde suchá plaňka, tam z vašej Kačenky kaňka.
V černym lese při pěknym kopečku [: namluval tam synek švarnu děvečku. :] A tak dluho ju sobě namluval, ež zeleny vinek s jeji hlavy sjal. Prosim tě ja, prošvarny Janičku, něbraň mi zavolať na svu mamičku. Volaj, volaj, šak se nědovolaš, šak v tym černym lese ptačka něslychať. Jak ponajprem hlasem zavolala, hned se v černym lese chojka lamala. Jak po druhej hlasem zavolala, hned bystra vodička z Dunaja lela. Jak po třeti hlasem zavolala, jeja mamička hned z hrobu vstavala. Zhůru, staňte, rozmili synove, už se s našu Anu v horach zle děje. A synove z hrobu povstavali, na svoje koničky vrane sedali. Potkali tam jedneho Janička, byla zkrvavena jeho šablička. »Cos udělal, rozmily Janičku, že maš zkrvavenu svoju šabličku?« Letěla tu bila holubička, a ja sem ji střelil prostřed srdečka. Něbyla to bila holubička, to byla, Janičku, naša sestřička. Kaj si poděl, rozmily Janičku, kaj si poděl tu našu sestřičku? Zakopal sem v lese při chodničku a přikryl sem ju zelenu chvojičku. A hned Janičkovi hlavu sťali, na tej hlavě jemu klobuk něchali. Na klobuček psali zlate litery, by lide věděli, čim se provinil.
Černá hora, bíuý les, ej, černá hora, bíuý les, ej, kdo miuého viděu dnes? Kdo ho viděu, nech poví, nech mia huava nebolí. Kamarádka viděua, povědět mně nechceua. Kamarádko má miuá, nechaj ty ho a i já, nech sa šelma potúuá. Pomine ho túuání, pod okénkem stávání. Pomine ho aj tanec, nebude už muádenec.
Chodzila po lesi, trhala ořeši; co je po ořeši, dy mne nic něčeši. Chodzila po hajku, trhala fijalku; co je po fijalce, dy mne mily něchce. Chodzila po roli, po oranej roli; co je po tom poli, dy mne hlava boli.
Dybych ja byl malym ptačkem, letaval bych krajem lesem, letěl bych k svej milej, esli ešče žije. Žije, žije, můj synečku, seče v zahradě travičku, seče a vyžina, jak by smutna byla. Co se, mila, na mne hněvaš, že se mnu nic něrozmluvaš? Či je ti co ně v nos, či tva nerozumnosť? Ja se na tebe něhněvam, ale k tobě chuti němam, že ti vaši laju, chceť ti mne nědaju. Ja jsem děvečka chudobna, ja něni sem tobě rovna, ober sobě radši, ktera je bohatši.
Dy sem já šel přes ty lesy, zpívali vtáčkové všecí, žádný nepláče, každý zpívá: Proč jsi, má milá, žalostivá? A proč bych já neplakala a nebyla lítostivá? Už má poctivosť v celém světě, tobě, synečku, růža kvete. Tobě je, synečku, jiná, za klobóčkem páví píra, tobě se léčka červenajó, mé černé oči naříkajó. Ach, vy panenky rozmily, kerý ste ješče poctivy! Ach, nemilujte pěti, šesti, klaďte to sobě za neščestí.
Zelenaj se, zelenaj, [: zelená trávo v lesi. :] Jak se já mám zelenať, dy už sem na pokosi? Zelenaj se, zelenaj, zelená trávo v háju! Jak se já mám zelenať, dy mě už dotínajú? Zelenaj se, zelenaj, zelený tulipáne! Jak se já mám zelenať, dy mně už listí vjadne. Dyž ty mě chceš opustiť, můj švarný galáne. Podivaj se, má milá, tam na tu suchú plánku; jesli se rozzelená, budeš mojú galánkú. Podivaj se, má milá, tam na tu suchú jedlu; jesli se rozzelená, teprem si tebe veznu. Už sem já se dívala, ja, včera odpoledňa; zatrápená ta jedla, dyž se nic nezelená. Už sem já se dívala včera, ba i dneska; ja, už se tam zeleňá ve vršku halúzka.
Mé srdečko bolavé je těžké jako kameň, mého milého slova, ty mně ležijó na něm. Mého milého slova, mého milého řeči, a dyť on mně sliboval hory, doly a lesy. Ten prstýnek, cos mně dal, ten já ti z lásky vrátím, pro tebe, můj synečku, srdýčka nezarmótím. Ten šáteček ode mne, ten sobě dobře schové, na mne nezapominé, žes bévával můj milé.
Co mně, mily, co daruješ, [: dy ode mne povandruješ? :] Daruju ci strom zeleny, to budzěš měč pocěšeni. Už můj mily z lesa jedzě, malovane dřevo veze. Veze ci ho po rynečku, ku svej milej k okenečku.
Švarný šohaj z lesa jede, malované dřevo veze. Veze on ho po rovence, svojej milej pod okence. Ona sedí na okenku, vyšívá mu košulenku.
Kdo by řekl, lhal by, že já nemám barvy. Má barvička visí na halúzce v lesí.
les
[: Před nami lavečka, :] [: ohyba se. :] Pod ňu je vodzička, přeliva se. Vyperce, macičko, košulenku. Juž mi odmluvaju mu milenku. Juž je košulenka vyškrobena, moja najmilejši odmluvena. Dyž je odmluvena, něbojim se. Přijdzě ta hodzina, oženim se. Zeleny jalovec juž dozrava, že mne ma milenka zaněchava. Zachodzi slunečko v hory, v lesy, že mne v Krmelině nic něcěši. Cěšivavalo mne, už něbudzě. Budzě mne cěšivać něhdzě indzě.
Před te naše dolinečka; neviděla sem synečka [: ani včerá, ani dnes, :] ujel za štymberské les. Ujel milé do Jevička, vzal mně klíče vod srdýčka, ach, Bože můj, Bože můj, kdypak přijde synek můj!1) Ujel za slezský hranice, vzal mně vod srdýčka klíče; vzal vod mýho, vod svýho, nenechal mně žádnýho. Vrať se, milé, vod Jevička, vrať mně klíče vod srdýčka, vrať vod mýho, vod svýho, vrať aspoň vod jedneho.
Přeletěla laštovečka přes ten černy les: A co mi ty, laštověnko, noveho neseš? Něsu ja ti novinečku, ale nědobru, že už tvoju najmilejši ke slubu vedu. Jeden stoji pod okenkem, šatečkem toči, druhy stoji za dveřami, utira oči. Jeden si ju zamiloval, druhy si ju vzal, třeti sobě srdce probod, že ji nědostal.
Přes polečko, galanečko, namluvať jedú; lesi já ťa nedostanu, já ťa ukradnu. Netřeba ti, můj synečku, netřeba ti krasť, šak ty možeš mej maměnce dobré slovo dať. Už sem já tej tvej maměnce dobré slovo dal, a tebe sem, galanečko, předce nedostal.
Svěc, měsíčku, jasně, až já povandruju, aby má milá věděla, kerou cestou půjdu. Půjdu-li, půjdu já, každý se podívá až na tou louku zelenou, kde má milá bejvá. Tam jí požaluju svoje těžké hoře, co ste vy o mně mluvili na tom vašem dvoře. Mluvili, mluvili, šak víc nebudete, až já od vás povandruju, šak vy spomenete. Spomenete jednou, spomenete dvakrát, až po třetí spomenete, musíte zaplakat. Již sem tak osiřel jako jabor v lese, když z něho listí opadá, on se smutně nese.
Svítí měsíček jasně milé pod vokýnko, staň honem a votevři, má milá panenko. »Ráda bych votevřela, dybych jenom mohla, dyby mě má hlavěnka tuze nebolela.« A šak tebe nebolí tak, jako se děláš, ale že ty více mě v svém srdéčku nemáš. Včilka sem už vopuščené jako hruška v poli, hrušky chlapci votrhajó, hruška smutně stojí. Včilka sem už vopuščené jako holubička, kerá líta po poli a hledá samečka. Včilka sem už vopuščené jako jabor v lese, keré v zímě ani v lítě ovoce nenese.
Němaš tolej vlny na každym baraně, jako falešnych slův při každym galaně. Němaš tolej vlny na bilej ovečce, jako falešnych slův při každej děvečce. Štyry mile lesa sameho jalovca, němaš v Baborově poctiveho chlapca. Štyry mile lesa same jařabiny, němaš v Baborově poctivej děvčiny.
Šla děvečka do háječka, zablúdila v lesi. Potkala tam bednařička, co obruče nosí. Pověz ty mně, bednáříčku, kolej máš obručí? Pobiješ mně mé srdéčko, ať sa nerozpučí.
[: Za našimi humny vika něsečena, :] [: stoji tam děvucha cela uplakana. :] Od velkeho žalu sluze ji kapaju, na bilym kamenu důlky vybijaju. Kdož je ji přičina? Bobrovsči pacholci, že s nimi pasala na hradiskoch volky. Može jich pasć, može, ale věděć jako, može jich odhaňać od lesa daleko. Ej, odehnala jich až na třeći pole, a un za ňu volal: Vrać se, srdce moje. A ja se něvraćim, bo němam ku komu, ztracila sem lasku k svojemu milemu. Ztracila sem lasku, juž ji něnabudu, juž ji něnabudu, pokud živa budu.
Na petrovskym polu zeleni se travka a pase tam Marianka malučkeho pavka. Byl pavek, byl maly, ale ušlechcily, a urval tam Marijance fortušek červeny. Čijaž byla vina? Jene mamulčina, dy mě oni někarali, pokud bylach mala. Rostlacěch ja, rostla jako v lese sosna, utracila svůj věneček ze sameho zlata. Půjdu ja se pytať tych malych rybiček, ježli ony něvidzěly meho věnca plyvać. Vidzěly, vidzěly, ale něbyl cely, dvě modre růžičky, štyry fialečky, co nam darovaly petrovske dzěvečky.
Štyry mile lesa, lesa březoveho, vyprovoď mě, moja mila naprostřed do něho. Ja bych cě vyvedla ba i přez celučky, ale se cě, synku, bojim, bo jsi je malučky. Bojim ja se, bojim synečka maleho, aby mi něukrad věnka zeleneho. A ty sobě mysliš, žech ci věnek ukrad, jak jsi včeraj šla na vodu, do studně ci upad. Sahaj ho, děvucho, pravu ručku do dna, ježli ho dostaněš, to ho buděš hodna. Dostala, dostala, ale už něcely, bo už ty červene kvitka z něho uletěly.
Vstavajcě, panici, a šmarujcě biče, pojedzěme rano do lesa. [: Narubeme růždža drobneho, :] uhradzime zahradku z něho. O, poznać to, poznać šelmu takoveho, co se un dzěvuchy něvaži. Odbere ji cnotu i jeji ochotu, falešně se ku ni položi. Uhryze ji ličko jako pes, potym se ji, šelma, zapře preč, potym se ji, šelma, něvezme. Něbojí se, šelma, ani Pana Boha, člověka ve svěcě žadneho. Oh, dy se něbojiš žadneho, boj se aby Boha sameho, navrać panně cnotu, cos ji vzal. Bo u panny cnota jako kula zlata, třa ji nad dyamant šanovać; u pacholka viara jako u psa para. nětřa ci ho bylo nocovać. Ale ses ho bala rozhněvać, volilas mu věnek darovać, na koho maš teraz nařikać?!
Zahučaly hory, zahuČaly lesy, kam ste sa poděly, [: moje mladé Časy! :] Moje mladé časy neužily krásy, moje mladé leta neužily světa. Mladost, moja mladosť, vyšlas mi na márnosť, vyšlas mi na márnosť pro moju nedbalosť. Mladost, moja mladost, jak sem ťa strávila! Jak bych byla kameň do vody vhodila! Ten kameň ve vodě přece sa obrátí, ale moja mladost nikdá sa nevrátí. Ach, Bože, můj Bože, co sa se mnú vodí, že mia každý člověk zdaleka uhodí! Rozlúčils mia, Bože, se šuhajem švárným, rozluč už mia taky s tímto světem márným.
Nězachoď, slunečko, nězachoď mi ešče, ešče je můj mily na dalekej cestě. Dyby ja věděla, na kerej jdě straně, poslala by ja mu štyry koně brane. Štyry koně brane, sedlo malovane: Vysedni, synečku, vysedni si na ně. Slunečko zachodi za les javorovy a rosička pada na stromek višňovy. Padaj, ty rosičko, na můj rozmarijan, jak mi on urostě, milemu ho podam.
[: Kady my půjděmy, :] chodnička něznamy. Půjděm-li dolinu, to nas tam zabiju. Půjděm-li do lesa, to nas tam zavěsa. Půjděmy horami, Pan Bůh rač byť s nami.
Půjdeme my tam k tisovému lesu, podíváme se, jak Andulku vezú. Vezú ju oni v tom krytém vozéčku, pěkný Janíček na vraném koníčku. Vraný koníček pod Janíčkem skáče, pěkná Anička žalostivě pláče.
[: Nevezcě mne přes ten les, :]1) budzě na mne ščekać každy pes. Vezcě mne přes hajiček, kaj spiva ptaček slaviček. Aj, zpivaj, ptačku slavičku, na mojem veseličku. Tveho veseli je namale, dokud maš vineček na hlavě. Jak vinka z hlavy pozbudzěš, teprem ty plakaci budzěš.
[: Hezký Janek z lesa jede, :] malované dřevo veze. Veze on ho po rynečku, uhled paňu v okenečku. Daj mně, Bože, daj mně ten dar, abych s tú paňú večeřal. Jak to paní uslyšela, na kuchařa zavolala. Ty kuchaři černofúsý, rubaj maso, drobné kusy. Rubaj maso a i kostě, budeme mět dneska hostě. Bude Janek večeřati, po večeři půjdem spati. Hezký Janek tak dlúho spal, štyry koně vrané prospal. Štyry koně pěkné vrané, k tomu sedlo malované.
Daj mi, Bože, vědět, ej, s kým já budu sedět za stolem červeným, pod vínkem zeleným. Ach, Bože, přebože, co sem udělala, že sem pro jednoho všeckých opustila. Opustila sem já sokola pro páva, včil bych ho šla hledat, nevím, kde sedává. Sedává on v lesi nebo v čirém poli, šla bych já ho hledat, hlavěnka mia bolí. Hlavičko, hlavo má, co mia tolej bolíš? Ani neodpadáš, ani sa nehojíš. Hlavičko, hlavo má, už mia tolej nebol; radši mně odpadni lebo sa mně zahoj.
Za horama, tam za černém lesem, neveděla má maměnka, kde sem.
Za horama, tam za černém lesem, nevěděla má maměnka, kde sem.
Pod jaborem, pod tím černým lesem, nevěděla má maměnka kde jsem.
Za horama, za tém černém lesem, nevěděla má maměnka, kde sem. Kdyby o mně maměnka věděla, veřím silně, že by pro mně jela. A jela by šesti plesnivéma, pro synečka taky takovéma. Dobró noc vám, vážanščí mládenci, co ste beli moji tanečníci. Dobró noc vám, vážanšký panenke, co ste byle moje kamarádke. Dobró noc vám, maměnčine kráv, co sem já vám nosívala tráve. Votvíréte, rodičové, vrata, vezeme vám plnó fůro zlata.
Pod jaborem za zeleným lesem, neví o mně můj tatíček, kde sem. Kdyby o mně můj tatíček věděl, on by pro mne na vozíčku přijel.1) A přijel by v pěkném komorníčku, a šuhajek na vraném koníčku. Pod šuhajkem vraný koník skáče a milenka přežalostně pláče.
A v tym našim lese pod sosnum, tancuje tam bratr se sestrum. Tak se jim tam dobře libilo, že jim tam slunečko svicilo. O, pojdźme bratřičku, pojdźme preč, bo by nas tu vzali ludzě v řeč. A kaj my to, sestro, půjdzěme, dy žadnej cestečky něvime? Půjdzěme, bratřičku, k Dunaju, kaj nas tam ludkove něznaju. A chodź nas tam oni něznaju, ale se nas oni optaju. Odkadź jscě, ludkove dva mladzi, že vas tak smuteček nadchodzi? A my sme su oba z Novej vsi, tam su horši ludzě jak zli psi. Bo psi ščekaju, zas přestanu, a ludzě jene omuvaju.
Halé, dítě, mělos přijít v lítě, byla bych tě chovala, dy zezulka kukala. Halé, Janko, kolíbé Zuzanko, Zuzanka je v lese, voříške tam třese. Halé, nečasu,1) všecko trvá do času.
[: Je zima, bude mráz; :] kam se, ptáčku, schováš? Schovám se za lesy, kde nikdá neprýší.1) Můj zlatý holoubku, kdybys měl chaloupku! Já bych v ní sedala, písničky skládala. Neskládej jí o mně, skládej sám o sobě. Neskládej o pannách, skládej ji o vdovách. Neskládej o vdovcích, skládej o mládencích.
Už je zima, už je mraz, kaj se, ptačku, poděť maš? Skovam se ja pod hrudu, tam ja zimu přebudu. Budě padať, budě dešč, kaj se, ptačku, poděješ? Poděju se pod mezu, pod travičku zelenu. Skryju se ja do lesa, tam je moja potěcha, ty jedlove chojiny, to jsu moje peřiny.
Vimť ja bařinečku, bařinku zelenu, na tej bařinečce studenku studenu. A v tej studenečce jalenek pijaval; na teho jalenka myslivec čihaval. Něčihej, něčihej, myslivečku, na mne, bo ešče ten tydeň budzě s tebu amen. Už teho jalenka v lese zastřelili, a temu myslivcu zvonami zvonili. Už teho jalenka na kolese vezu, a teho myslivca na krchovo nesu. Už teho jalenka na rožeň strkaju, a teho myslivca do hrobu spuščaju.
Helekám, helekám, kde trávy naflekám, na naší ločině tý naší Stračeně. Až já z trávy pudu, maličko ponesu, pudu si přitrhať k zelenýmu lesu. K zelenýmu lesu, k turoským zahradám, zuhlídám synečka, ani se nenadám. Zuhlídám, zuhlídám, on se bude ptati, lesi moja milá umí helekati. Zuhlídám, zuhlídám a bude poslóchat, lesi to ta jeho umí tak helekať.
V černym lese slavik zpivo, tamo dzěvče trovu zbiro, nasbirala moc, němohla i zmoć. Podź, synečku, podź mi zdvihać, možu se ci ešče přidać, podź, synečku, podź, zastihla mě noc.
[: Ztratila se kravařenka v lese, :] [: a hdo ji tam :] večeřu přiněse? Něse ji ju prošvarny Janiček, pozobchodil kaj jaky chodniček. Už sem zešel všecky hory a les, ešče sem tam kravarky něnalez. Nalez sem ju v lese u studenky, ona prala tenke košulenky. Komu ty to, ma děvečko, pereš? A to tobě, můj synečku, že mne sobě vezmeš.1) Budu ti ja dobře hospodařiť, od půlnoci až do rana snidaničko vařiť. Dyby si mi tak dluho vařila, často by si po huběnce brala. Ně tak, ně tak, můj mily synečku, něnašels mne v lese při chodničku. Našel si mne u maměnky v domku,2) v tym zelenym, v tym zelenym vinku.3)
A. Na dole, na dole, tam je cosi moje. Daj mi, Pane Bože, ať to idě hore. Něni to fialka, co se po plote pne. Ale je galanka, co mi slovo řekně. B. Helesem, helesem, sama sem pod lesem. Hajovšči mladěnci, poďtě sem, poďtě sem, A jak něpůjdětě, my vas něponěsem.
Stoji lipka, stoji dřeva vysokeho. Dřeva vysokeho, listu širokeho. Půjděme, půjděme do lesa husteho. Narubeme sobě jedliče drobneho. Uhradime sobě zahradečku z něho. Nasejeme do ni kukole drobneho. Zučil se nam chodiť syneček do něho. Ja, něch se tam zučil, bylo to pro něho. Pro něho sameho, synečka švarneho.
Ach, co to tam šusci v tejto olšině? Prošvarny šuhajek navraca koně. O, navraca un jich, ony mu rzaju, poviz mi, dzěvucho, budzěš-li moju? O, budu ja tvoju, ene mne nězradź, dam ci ja šátečku, ene ji něztrać. Bo moja šatečka hrubě draha je, na každym konečku vyšivana je. Na každym konečku, na prostředku květ, milši’s mi, dzěvucho, než ten cely svět. O, juž jsi, dzěvucho, juž jsi zrazena, ta tvoja šatečka juž je ztracena. O, ztracil sem ja ju, ztracil sem ju dněs, dy sem šel od tebe přes ten černy les. Ně tvoja, dzěvucho, ně tvoja škoda, zaplacim ci ja ju baj tolaroma. Něstojim, šuhajku, o tve tolary, jenom mi ty poviz, kaj si oddany. A sem ja oddany pod komendury, vemu sobě jinšu tobě na zdůry.
Janičku, kde jsi? Aničko, v lesi, už mně podvazujú pantličkú vlasy. Pantličkú bílú pro moju milú, a už sem já dostal frajerku jinú. Pantličkú černú, líčka mně blednú, Pan Bůh ví nebeský, jak bude se mnú. Teprv mia vezú zelenú mezú, už mně ukazujú brněnskú vežu. Neukazujte brněnské věže, radše mně ukažte mej milej dveře.
Něřek sem dnes tydeň, že budu vojak, a dy mne svazali, co budu dělať? Vzali mne s moci u milej v noci; ja plaču, nařiču, němam pomoci. A dy ja pojedu přes tu krajinu, ešče si spomenu na svoju milu. Hajičku, lesi, ma mila, kdě si? Ach, už mi splitaju pentličku vlasy. Pentličku černu, lička mi blednu, Pan Bůh vi něbesky, jak budě se mnu. Dali mně šaty, palašek zlaty, už su něbožatko cely zajaty.
Maširuju na Francouze, abych věděl, co je nouze. A s Francouze na Turečka, tam mně spadne má hlavička. A když spadne, bude dole, budou po ní šlapat koně. Podkověnky budou klapat, modré oči budou plakat. Má hlavička je bolavá, od Francouzů posekaná. Můj koníčku vraný, schop se, proskoč se mnou přes ty kopce. Přes ty kopce, přes ty lese, má milá mně šátek nese. Šátek nese na hlavičku, zhojí mně ji za chvílečku.
Vojaček idzě krajem, lesem, [: něji un chleba čas za časem. :] Třeba vojačka ušanovać, chleba, syra mu nahotovać. Lebo vojaček trpi rany, leje se mu krev rukavami. Sukenko modre vyblechuje, dziurama větr zadmuchuje.
A ta naša mladá žena šla do lesa hrabat sena. Větr jí ho rozfukuje, ona za ním poskakuje. Nerozfukuj, větře, sena, bude mi ho v zémě třeba. Dyž mně bude muž bijávat, abych měla na čém spávat.
Veleť, vtáčku, veleť přes te hore, dole, přes ten zábrdovské les. Ach, kýž je mně možná k tomu věc podobná svým synečkem mluvit dnes. A mně néní možná, ani věc podobná, daleko sme vod sebe; ty můžeš mět hinó, já také hiného, zapomenem na sebe.
[: Neviděli jste tu mé panenky? Šla do lesa na malenky; neviděli jste tu mé panenky, šla do lesa trávu žit. :] [: Šla do lesa, byla rosa, záblo ju to, byla bosa; neviděli jste tu mé panenky, šla do lesa trávu žit. :]
Šla Anička s Marijankou přes zelené lesy,1) potkala tam obrazníčka, co obrázky nosí.2) O to já tě, obrazníčku, o to já tě prosím, vymaluj mně ten obrázek, co pod srdcem nosím.
Mý koničke vraný, lesý, zpomenete na mně kdesi, zpomenete, a já na vás, že sem béval pacholek váš.
Kdo se ten masopust vožení, dostane pučálky vod ženy. Od lesa k lesu pučálku nesu, pupupu, pupupu, pučálku, nesu ju milému na šálku.
Kdo má zlú ženu v neděli, nech jde do lesa v pondělí, v úterý na ňu kyj chystý, ve středu jí ním vystříský. Ve štvrtek bude stonati, v pátek bude umírati, v sobotu bude umrlá, to bude novina dobrá. V nedělu půjdem namlúvat, v pondělí o věno smlúvat, v úterý budeme zváti, ve středu s nevěstú hráti. Ve čtvrtek zbijeme volky, zazveme na ně pacholky, v pátek se svadba dokoná, v sobotu žena hotová. Jak jsem chtěl, tak se mně stalo, peněz mně málo zostalo. Skazím-li druhú mršinu, chcu vám nachystat hostinu.
A pojedeme zrána do lesa, no, ženo, ženo. A pojedeme zrána do lesa, no, tade, no, tade, no.1) A co v tem lese dělati budem? Nasekáme si drobného prótí. A co s tém prótím dělati budem? Upleteme si pěknó zahrádku. Co v té zahrádce mívati budem? Nasázíme si bílé revule.2) A kdo nám teho hlídati bude? Postavíme tam chlapa s palecó. A von nám teho hlídati bude. A co mo bodem dávati jesti? Navaříme mu z votrub koláčků.
[: Všecke moche z lesa jedó,:] komárovi ženo vezó. Komár všecke vtáke pozval, jenom jedné sove nezval. Jak se sova dověděla, hned na svadbo přeletěla. Sedla sobě na kraj pícke, spívala sobě pěsničke. Tři pěsničke vespívala a tak se do pláče dala. Vzal jo brablec v první tanec, šlápl jí na pravé palec. Jenom brabče s upřímností, polámu ti všecke kosti.
[: Vim ja ptačka v černem lese, :] on zelene vajca nese, hej. Nanosil ich tři tisice, poveze ich do Bystřice. Kupi za ně dům i rolu, za ty vajca, chvala Bohu. Jak se ptaci dověděli, hned na jarmak přiletěli. Přiletěla ba i sova, povidala, že je vdova. Sedla si tam podle pecky, švandrkala po německy. Vzal ju vrablec v jeden taněc, stupil ji na pravy palec. Z mala, vrabče, vrabče z mala, pohlavek bych ja ti dala.*)
[: Žaloval ptaček ptačkovi,:] socholaček sedlačkovi, že mu mlade vybiraju a hnizdečka popsuvaju. Pravim ja ci, polni ptačku, němivaj ty při chodničku. Bo chodniček je svobodny, choďu po nim zli i dobři. A mivaj ty v černym lese, kaj děvucha travu seče.
Berane, škope, kdes poděl chlope? Chlope só v lesi, berane, kde si?
les
K horám, chlapci, k horám, déte vědět nohám, já sem chlapec těžký, netrófám si pěšky. To só chlapci, to só, co paláše nesó, co nesó pagnéty, to só jenom děti. K horám, chlapci, k horám, kdo trófáte nohám, a já take k lesu ten palášek nesu.