les

Displaying 1 - 100 of 166
V tom malinovom lese červení psíček breše
Jdi, má milá, jdi do lesa, podívej se, je-li rosa: rosička je pěkná bílá, roste na ni rozmarína.
Nechoď, má milá, do lesa, padá studená rosa; střevíčky máš starý, cely roztrhany, musela bys jít bosa. Nechoď, má milá, do lesa, je tam veliká rosa: máš střevíčky maly, což by rozmokvaly, přišla bys domu bosa.
Já bych šel za milou, já nesmím, zarostla mně cesta rákosím; až já to rákosí posekám, tebe tam, má milá, nenechám. Já bych šel za milou, nevím kam, zarostla mně cesta semo tam; až já to semotam vymotám, já tě tam, má milá, nenechám. Já bych šel za milou za lesy, narostlo mně v cestu rákosí; až já to rákosí polámu, vezmu si dcerušku i mámu. Šel bych do Kláštera, já nesmím, zarostla mně cesta rákosím: a já to rákosí pořežu, tebe si, má milá, odvezu.
Zelenej hájičku, zelenej se les: co’s mně včera slíbila, já jdu pro to dnes; co’s mně včera slíbila, já jdu pro to, má milá, slíbila, nedala, mne ošidila.
Dovez mě, dovez, můj vranej koníčku, dovez mě, dovez, za mou milou: jest-li mě dovezeš, já ti dám, co jen chceš; dovez mě, dovez, dám ti oves. Přenes mě, přenes, můj vranej koníčku! přenes mě, přenes, přes ten černej les: až ty mě přeneseš, k mej milej doneseš, dostaneš k večeři zlatej oves. Čel. II, 29.
Zelená se louka, zelená se les, jen ty, má milá, na mě nepověz; zelená se louka, zelená se les, jen ty na mě nepověz: a jest-li povíš, povíš na sebe, že jsem bez hubičky nešel od tebe; zelená se louka, zelená se les, jen ty na mě nepověz!
Vyletěl holoubek na zelenej doubek. Vyletěl, zahoukal, až se dub zahoupal. Za ním holubička, hledala samečka. Sameček uletěl za ten panskej jetel. Za jetel na lesy: „Holoubku můj! kde jsi?“
Šel jsem lesem i nelesem, zabloudil jsem, nevím kde jsem; šel jsem cestou, i necestou, potkal jsem tam holku hezkou. Potkala mě, neznala mě, zašla za mě, volala mě: „Vítám tebe, můj krajane! nechodívej k jiné panně.“ Proč bych já k vám chodívával, tobě se šiditi dával? mé lásce a upřímnosti zplácela jsi nevěrností. Nemysli si, že’s jediná, mému srdci usouzená: vždyť je děvčat všude dosti jako zrnek na jalovci. Tři léta jsem k vám chodíval, tobě jsem dary nosíval; já nosíval, ty jsi brala, jiného jsi milovala. Tři léta jsem k vám chodíval, a od tebe šizen býval; třetí rok dozrál jalovec: bylo naší lásce konec. Svět se točí jako kolo: 1) miluj nyní, máš-li koho; svět se točí jako kámen, už je naší lásce amen! 1) Takto počínala se již ve XIV věku jedna píseň. Viz Jung. hist. lit. 1849, str. 28.
Chodila po lesí, trhala ořeší: „Což je po ořeší, když mne nic netěší!“ Chodila po hájku, trhala fijalku: „Což je po fijalce, když mne žádnej nechce! Chodila po poli, po zvorané roli: „Co je po té roli, když mne hlava bolí!“
Ach pole, políčko, pole nevorané! pase tam Jeníček čtyry koně vrané. Pase je tam, pase, brodí nohy v rose: jde k němu Andulka, pacholátko nese. Nesu tobě, nesu tu synáčka tvého: když jsi mne miloval, miluj taky jeho! Nech si ty synáčka, já tobě zaplatím: dubový stoleček tolary posázím.“ Já nechci tolaru“, nač mi ty peníze? jen tebe, Jeníčku! chci míti za muže. Kdybysi nasázel, co v rybníce řásy, ty mně nezaplatíš mé panenské krásy. Kdybysi nasázel, co na louce sena, ty mně nezaplatíš poctivého jména. Kdybysi nasázel, co písku drobného, ty mně nezaplatíš věnce zeleného! V tej naší maštalce jsou tam novy stání: češe tam holeček čtyry koně vrany. Češe je tam, češe, pěkně přistrojil se: jeho nejmilejší synáčka mu nese. Nese mu ho, nese v tom bílém fěrtoušku: Tu máš, můj holečku, naši věrnou lásku! Už s věnečka mého opadalo kvítí: když jsi mně svět zkazil, musíš si mě vzíti. „Já nechci, nevemu, radši ti zaplatím: žlutými dukáty stoleček posázím.“ Kdybysi nasázel co v lese jalovce: ty mně nezaplatíš zelenýho věnce. Kdybysi nasázel co na dubu listí: ty mi nezaplatíš mojí poctivosti. Kdybysi nasázel co na poli klásků: ty mi nezaplatíš mou upřímnou lásku!
Až já odtud půjdu, bude vítr foukat; bude se má nejmilejší za mnou smutné koukat. Koukej neb nekoukej, co mně už je do ní: nechtěla’s mne vyprovodit do Chejnovskejch polí. Do Chejnovskejch polí, na Bělocky draha: neměla’s mne, má panenko, neměla’s mne ráda. Ať je tak nebo tak, já jsem svobodnej chlap: já můžu holku milovat, nebo jí tak nechat. – „Už jsem osiřela, jako javor v lese: toho jsem se nenadála, co ta láska nese. Už jsem osiřela, jako lípa v poli: toho jsem se nenadála, kam můj milej chodi. Už jsem osiřela, jako v trní růže: toho jsem se nenadála, co ta láska může!“
Svit, měsíčku, polehoučku na ten panský háj: nemysli si, má zlatá panenko, abych si tě vzal. Šel jsem lesem, byl jsem vesel, zpíval jsem sobě; uslyšel jsem smutný nářek od panenky mé. Ona stála pod stromečkem, neviděl jsem jí; hodila na mě jablíčkem, ozvala se mi. – Pod háječkem nad sádečkem roste májoví: kam jsi dala, má panenko, růže červeny? „Růže červeny povadly, věnce nemůž vít: nemyslete, potěšení moje, že vás musím chtít. Co je po tej rozmaríně, která nevoní: co je po vás, potěšení moje, když máte jiny! Co je po tej levanduli, která nekvěte: Co je po vás, potěšeni moje, když mne nechcete!“ Pod vršíčkem na dědince byla zahrada; chodila tam má panenka, kvítí trhala. Když kytičku natrhala, tu zaplakala: „Kýž jsem tebe, potěšení moje, byla neznala!“
Zakukala žežulička v lese v oboře, ach, v lese v oboře! zaplakala má panenka doma v komoře, ach, doma v komoře! Proč pak pláčeš a naříkáš? vždyť ty budeš má: až žežulka o vánocích třikrát zakuká. „Jak pak nemám naříkati, když nebudu tvá: vždyť žežulka o vánocích nikdy nekuká! Vyrostla mi rozmarinka pěkná zelená: měla jsem já milovníčka – už ho má jiná!“
Když jsem já šel kolem lesa, byla velká rosa; sed jsem si tam pod stromeček, poslouchal jsem kosa. Kose, kose, černý ptáče! ty líbezně zpíváš, všecky panenky s trávy jdou, ty se na ně díváš. Všecky panenky strávy jdou, jenom moje nejde: ona se tam posekala, ona jí krev ujde. Já zapřežu čtyry koně, pojedu si pro ni; povezu ji k doktorovi, který rány hojí. „Pane doktor, já vás prosím, vyhojte vy mně ji: já od ní chci zaplatí ti jako od svy mily.“ Všecky panenky s trávy jdou, jenom jedna nejde: ona se tam posekala, ona jí krev ujde. Zapřáhněte čtyry koně, 1) a dojeďte pro ni; dovezte ji k doktorovi, ať jí rány zhojí. Náš pan doktor doma není, jen jeho mládenec: pan doktor jel do kláštera pro zelený věnec. V klášteře tvojí panence věnečků nevijou: to pro tebe, nevěrnice, že máš holku jinou! 1) Zapřáhněme koně vraný, pojedeme pro ni; dovezem ji do Mělníka k panu doktorovi. Aneb: odvezem ji k felčarovi, on mi ji vyhojí. Aneb: nežli pro ni dojedeme, zatím bude po ní.
Když jsem šel skrz dubový les, přepadla mne dřímota; a do rána mně za hlavou rozmarina vykvetla. Pořezal jsem všecky pruty rozmaríny zelené, pustil jsem je po vodičce, po vodičce studené. Která panna lovit bude rozmarínu zelenou, ta mou nejmilejši bude za vodičkou studenou. Šly panenky ráno k řece, do věder nabíraly: v tom ty pruty z rozmaríny k samé lávce plavaly. Ta mlynářovic Anička po prutech se nahnula, a nešťastná holubička do vodičky spadnula. 1) Zvoní, zvoní troje hrany, co to asi znamená? povězte mi, vy ptáčkové! snad to není má milá? „Tvou milou, tvé potěšení do rakve ti skládají, čtyři muži v černém rouše do hrobu ji dávají.“ Ach, můj Bože nejmilejši! ty’s mi vzal mou nevěstu! povězte mi, vy ptáčkové, k jejímu hrobu cestu. „Za vrchem tam v kostelíčku zpívají v kůru kněží; pět kroků za kostelíčkem v hrobě tvá milá leží.“ Tam já půjdu, plakat budu, na ten tmavý hrob sednu, a pro tebe, má panenko, těžké hoře ponesu. Těžké já ponesu hoře, až mne smrt vysvobodí, a věneček z rozmarýny na můj příkrov položí! 1) S místem tímto srovnej první polovici písně „Kytice“ v rukopisu Kralodvorském.
Pásla má milá koníčky, pásla má milá koně, jen vždycky po záhoníčku, jen vždycky po záhoně. A když na konec dopásla, obrátila je zase, že ona jich pást nebude, ať si je pase kdo chce. Ještě si jednou zavejsknu za tím zeleným lesem, aby věděla má milá, aby věděla, kde jsem. Píseň tato spojuji brzy s číslem 330 brzy s 331, a však také každou jich samu o sobě zpívají.
Vyjdu si já na vršíček, a ještě se podívám, vorá-li tam kde můj chlapec, já si na něj zavolám. Pojeď, chlapče, pojeď domů, nech už toho vorání! neb mne bolí má hlavička od samého čekání. Čekala jsem, nespala jsem, čekala jsem na tebe: nemohu bejt, můj Jeničku, nemohu bejt bez tebe! „Leť, ty ptáčku! přes ty lesy, pozdravuj tam mou milou, aby na mne nečekala, že já už zas mám jinou.
Ach, kýž jsem za vodou, za vodou studenou! dala bych si ulejt, dala bych si ulejt roubu, to stříbrnou. Zatroubila bych, zaplakala bych, na svého milého, na neupřímného, zavolala bych. „Ach, dcero má milá! co pak jsi myslila, že jsi pro jednoho hocha falešného tak se zarmoutila?“ Ach! té mojí lásky neuhasí ve mně ani ten deštíček, ani ten deštíček, co se přes les žene. Co se přes les žene, přes zelené pole, tam kde vorávalo, když za mnou chodilo, potěšení moje. Já byla upřímná, ty jsi byl falešný: Bůh ti štěstí nedá, Bůh ti štěstí nedá v tom jiném manželství. Bůh ti štěstí nedá na tom tvém statečku: že jsi mne oklamal, že jsi mne oklamal chudobnou děvečku! – Ty hvězdičko tmavá! kdybys slzy znalá, a měla srdíčko, má zlatá hvězdičko, jiskry bys plakala! Plakala bys se mnou, plakala noc celou, že pro věno zlaté nevěsty bohaté s milým mne rozvedou.
Loučení, loučení! což je to těžká věc, když se musí rozloučiti, když se musí rozloučiti s panenkou mládenec. Když jsme se loučili, obá jsme plakali, obá jsme si bílým šátkem, obá jsme si bílým šátkem oči utírali. Když jsme se loučili pod zeleným dubem: vždycky jsem ti říkávala, že ta láska není stálá, že svoji nebudem. „Až ten dub pokvěte 1) bílou ratolestí, tenkrát budu, má panenko, tenkrát budu, má panenko, smutek pro tě nésti. Ponesu ho tejden, 2) popláču každej den: nikdy však nezapomenu, nikdy však nezapomenu, že jsem já rád tě měl.“ 1) Až já půjdu lesem, budu plakat hlasem: dám si klobouček na stranu, na panenku zapomenu a budu zas vesel. 2) Ponesu smuteček, nakoupím pentliček: na klobouk si jich navážu, v hospodě se všem ukážu, že jsem mládeneček.
Těš se, má panenko, těš! byl jsem já na pouti dnes: koupil jsem ti pouti, co tebe zarmoutí: že už moje nebudeš. Svez mé, můj koníčku, svez až přes ten zelenej les: pověz tam mej milej, panence rozmilej, že už nejdu k ní po dnes. Svez mě, můj koníčku, dál až přes ten zelenej háj: pověz tam mej milej, panence rozmilej, že už jsem si jinou vzal. „Žen se, můj holečku, žeň! na mě si taky zpomeň: že jsme se chtívali, spolu milovali, na to si taky zpomeň! - Vez mě, koníčku, vez, přes ten zelenej les; dovez mě k mé milé, panence rozmilé, ať mě uhlídá dnes. Byl jsem na pouti dnes, něco jsem ti přines: přines jsem ti pouti, ta pout té zarmoutí – že mě nedostaneš. Ta pout kupovaná ta nebejvá stálá: bejvá nejstálejší, moje znej milejší, štolou zavázaná!
Přes ty pusty lesy – potěšení, kde jsi? vzdáleny, ach vzdáleny! ach to sám pán Bůh ví, kdy tě zas uvidím, mé zlaté potěšení! Pukejte se skály, rovnejte se doly, vrchové se položte: ať já ji uvidím, neb ať jen uslyším, kde je potěšení mé!
Pod horou háječek, za horou jaloveček, na hoře černá věž: pověz mně, můj milej, Jeníčku rozmilej, jest-li že mě miluješ? „Já tebe už nechci, už tebe nemiluju, už tebe nemám rád: já mám holku jinší, ta je mně milejší, než ty’s byla dosavad.“ Kdybys ty byl hodnej, chodil bys pořád k jednej, chodil bys pořád k nám: ale že jsi na nic, máš upřímnost za nic a jdeš šidit zas jinam. Tamhle je háječek, tamhle je jaloveček, ,. tamhle je černý les: pověz mně, můj milý atd.
Žežulinka kuká na buku v lesí – ozvi se, má milá, ozví se, kde jsi? ty jsi jenom ta jediná, co jsi srdce mé ranila, ozvi se, kde jsi? Zazpíval slavíček v hájku zeleném, že my už, má milá, svoji nebudem; nebudem už spolu chodit, nebudem se spolu vodit, ach, už nebudem! „Měla jsem holoubka, ten mi uletěl; že já budu plakat, na to nehleděl: uletěl mi do kapradí, žádnej mi ho nenahradí, ach nenahradil“
Za lesíčkem růže smutně dokvetá; má panenka slůně, žalostně vzdychá: když ta růže vykvetala, má panenka putovala se mnou do světa. Putovala se mnou v jedlovém lese, tam utrhla pěknou kytku v pasece; tu mně dala za klobouček, kdy jsme sedli na palouček k studené řece. Putovala se mnou přes tři potoky, ten jeden byl krajem velmi hluboký; pomáčela si sukničku, sušila ji na sluníčku, děvče ubohý. Putovala se mnou až do Moravy, tu mně darovala věneček s hlavy; tu jsme spolu tancovali, až jsme oba potrhali věneček drahý. Tu jsme tancovali, to na popelec, muziky nám hrály ještě na konec; hrála taky Nemodlenka, že nenajde má panenka více svůj věnec.
Slunéčko vychází nad ty lesy, už mne v těch Klatovech nic netěší; těžívalo – už nebude: bude mě těšívat někde jinde. Zatoč se, slunéčko, nad tím domem – milovali jsme se, už nebudem; milovali – už nebudem: měj se, má panenko, s pánem Bohem!
Měla jsem milého, už nemám nic, dal jest mi hubiček kolik tisíc; jinší ho loudily, až ho odloudily, to proto že mi ho záviděly. Šla bych si stěžovat, nemám komu, vím že tě, Jeníčku, nedostanu: zajdu mezi lesy, budu volat: kde jsi, kde jsi, můj Jeníčku nejmilejši! Zafoukej, větříčku,1) v pravou stranu: že mého Jeníčka pozdravuju; že ho pozdravuju, za lásku děkuju, za jeho falešné milováni! 1) Zafoukej z Dunaje, můj větříčku! pozdravuj ode mne mou Ančičku: že ji pozdravuju atd. Měl jsem já panenku, už nemám nic, dal jsem jí hubiček kolik tisíc: jinší ji loudili, až ji odloudili, kteří ji mimo mě milovali. Zafoukej, větříčku, v pravou stranu, že já mou panenku nedostanu; půjdu mezi lesy, budu volat: kde jsi, kde jsi, má panenko, nejmilejší? Zpomeň si, má milá, na ty slova, co jsi mi před časy slibovala: jest-li že slib zrušíš, trestána být musíš, po smrtí všecko zlé že zakusíš. Přídavek pozdější: Když tebe vidím jít po ulici, jako by mi šlapal po mém srdci: trubte trouby vale, že já musím dále, tou bolesti trápen neustále. Můj pohřeb ten bude v pustém lese; po smrti mé tělo zvěř roznese: trubte trouby vale, že já nenadále svůj život dokonám v pusté skále.
Sil jsem proso na souvrati, nebudu ho žíti; miloval jsem jedno děvče, nebudu ho míti. Sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nechal jsem: vzít si s nechutí, trápit se s ní do smrti! Sil jsem proso na souyrali, nebudu ho žiti: děvče krásné miloval jsem, nebudu ho míti. Síti, nežiti, milovati, nevzíti! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem. Tam nad mlejnem, pod jesenem, na vysoké stráni, slíbila mi má panenka věčné milování; věnec uvitý, prsten pěkně vyrytý od ní dostal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ústům, jako z máku kvítí, bubínky jsem dával; v týlku jako labuť bílém s vétříčkem jsem hrával. Láskou plesal jsem, kudy šel jsem, vzdychal jsem; v noci nespal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ráno, dřív než zvoník cinkal časně na klekání, šel jsem, abych ptačí slyšel ranní radování; šel jsem za lesem, ale, ach! co spatřil jsem, nad tím ztrnul jsem, více děvče nechtěl jsem. V roklince, tam v střemchách hustých děvče s jiným stálo; on ji líbal, tlačil, vinul, děvče se jen smálo! Já pak zvolal jsem: darmo v noci nespal jsem! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem!
Každý se nám diví, kdo nás spolu vidí, kam je se ta naše láska děla? odešla pryč, nepřijde víc, za hory, za lesy zaletěla. Rájovští sedláci jsou hodní čtveráci, ti mě s mon panenkou rozloučili: dali mně ji do Kaplice; proto je v zármutku moje srdce. Kdo nás koliv vidí, každej se nám diví, kam se ta veselost naše děla? za hory, za lesy, ach má nejmilejší! za hory, za lesy zaletěla.
Až z Vítkova pudu, což já plakat budu, což já se za sebou naohlídám: to mé ohlížení nic mi plátno není, ještě si srdéčko těžší dělám. Až z Nepodřic pudu, já se neohlídnu, proto že tu nemám potěšení: potěšení kde jsi? za černými lesy; kam jsi se podělo, že tu nejsi?
Varvažovskej zámek, kámen na kamínku: vzkázala mně má panenka o jednu hubinku. A já jí nepošlu, ani žádnou nedám: ona bude potom myslit, že se na ni hněvám. „Jaloveček v lese: Bože, rozpomeň se! jaké je to milováni, když Honzíček nechce!“
Strakonické dudy pískají všudy. Pískejte ještě po celým městě. Kačerovy dudy pískají všudy: v rokli i v lese, kde je Kačer nese.
Já znám ptáčka v lese, v lese, v lese, strakaty vajíčka nese: zeleny, červeny, bíly, tak jak se co komu líbí.
Když jsem šel od lesa stezkou, potkal jsem panenku hezkou, skrovnou, nevysokou, švárnon, černookou. Já se ji počal vyptávat, brzo-li se bude vdávat? „Já bych se vdávala, 1) kdyby mně máma dala. Můj zlatej Jeničku hezkej, až půjdeš z hospody, vejskej, bych tě uslyšela, srdéčko potěšila.“ 1) Ona že ne, že ne, že si mne neveme. Počala ode mne běžet, upadla, zůstala ležet: ouvej, holka, ouvjej! když jsi upadla, vstávej!
Jdi měsíčku polehoučku přes ten panskej dvůr: nemysli si, má zlatá panenko, že já budu tvůj. Straka skáče po zahrádce, hledá zrnéčko: nemysli si, má zlatá panenko, na mé srdéčko. Straka skáče po zahrádce, drží v hubě klas: nemysli si, má zlatá panenko, že k vám přijdu zas. Svět měsíčku polehoučku přes ten panskej les: nemysli si, má zlatá panenko, že k vám přijdu dnes. Co ten ptáček s cliocholickou nad námi lítá? co nám nese za novino, že nic neříká? Nese, nese ti novina, nese takovou: že tvůj ze všech nejmilejši chodí za jinou. Co ten ptáček s chocholickou nad námi lítá? co nám nese za novinu, že tak štěbetá? Nese, nese ti novinu, nese takovou: že už tu tvou nejmilejši čepiti budou. Milá sedí za stolečkem jako růžička, nedá sobě rozplítati svého věnečka. Nežel, nežel, má panenko, pro svůj věneček: však ti pěkně bude slušet bílej čepeček!
Bůh vás žehnej, můj tatíčku, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, tatíčku, nastokrát! Bůh vás žehnej, má matičko, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, matičko, nastokrátl Děkuju vám za to vychování, za vaše starosti od mojí mladosti až do toho vdání. Bůh vás žehnej, mý mily panenky, které jste bejvaly, které jste bejvaly moje kamarádky. Bůh vás žehnej, mí milí mládenci, kteří jste bejvali, kteří jste bejvali moji milovníci. Bejvali jste, a už nebudete: taky-li vy na mne, smutnou, zarmoucenou, někdy zpomenete? Bůh vás žehnej, všickni moji známi: za všecko děkuju, štěstí vám vinšuju, budiž pán Bůh s vámi! Už mě vezou za hory, za lesy: kdož pak mé tam samou, smutnou, zarmoucenou, kdo mě tam potěší? Už mě vezou, a já nic nevím kam; a když mě dovezou, pak všickni odjedou – jen já zůstanu tam! Za horama, za tím černým lesem: tam já musím bydlet, nic nebudu vědět, má maličko, kde jsem! Vyjdu si já, na horu pospíším: jest-li po větříčku svou zlatou matičku tam někde uslyším. Vyjdu si já, s hory se podívám: jest-li v oudolíčku svou zlatou matičku tam někde uhlídám. Neuhlídám, ani neuslyším: s kým pak se já smutná, má matičko zlatá, s kým já se potěším! „Má dceruško! vždyť jest pán Bůh všude: jenom se modlívej a pracuj a zpívej, on tě těšit bude.“
Až my pojedeme přes ten les, nepadni, koníčku, přes pařez. Až my pojedeme po hrázi, koníček podkovy zuráží. Počkej, koníčku, zvedni nožičku, já tobě přibiju tvou podkovičku!
Řehtej mi, řehtej, můj koni vranej, přes pole běžící: ať se potěší má nejmilejší na voze kvílící. Hned se těšila, jak uslyšela vraného koně hlas: „Pospěš jen, pospěš, můj nejmilejší! ať tě uvidím zas. Když jsem já pro tě, můj nejmilejší, všecko opustila: co ty máš pro mě u své matičky, bych se potěšila?“ Mám já pro tebe u mé matičky pokojíček bílý: tam budem bejvat jako hrdličky, vždycky sobě milí. Já budu sekat, já budu mlátit a já budu vorat; když přijdu domů, sedneme spolu, budem se milovat. „Kdybych věděla, můj nejmilejší, že budeš takovej: dělala bych ti vždycky k večeři koláček makovej. Kdybych věděla, můj nejmilejší, že ty jsi za vodou: koupila bych si zlatou lodičku, plula bych za tebou. Kdybych věděla, můj nejmilejší, že ty jsi za lesy: koupila bych si koníčky lysy, jela bych, ty kde jsi. Kdybych věděla, můj nejmilejší, že ty mě oklamáš: nejela bych já k tvojí matičce ani za dlouhej čas!“
Kohouti zpívají za lesem: byla jsem panenkou, už nejsem. Kohouti zpívají za nivou: byla jsem panenkou poctivou. Zpívejte, vy naši kohouti, ať se mé srdéčko nermoutí!
Kdo má zlou ženu v nedělí, nechť jde do lesa v pondělí; v outerý kej na ni chystej, ve středu ním ji vytřískej. Ve čtvrtek bude stonali, v pátek bude umírali, v sobotu bude umrlá, to bude novina dobrá. V neděli půjdem namlouvat, v pondělí o věno smlouvat, v outerý, ve středu zváti, ve čtvrtek a nevěstou hráli. V pátek se svatba dokoná, v sobotu žena hotová; v neděli budu mít ženu, starosti všecky zaženu. Jak jsem chtěl, tak se mi stalo, peněz mi málo zůstalo: pochovám-li zas mršinu, pak vám vystrojím hostinu!
Nepůjdu já přes ten háj, kudy ovčák ovce hnal: půjdu radši silnicí, za tou, hezkou dívčicí, kdyby mně ji pán Bůh dal! Nepůjdu já přes ten les, kudy řezník ovci nes‘: půjdu radši silnicí, kudy chodí chasníci, kudy šenkýř pivo vez‘.
Píme pivo s bobkem, jezme bedrník; nebudeme stonat, nebudeme mřit: tak ta bába říkávala, když do lesa chodívala na ten bedrník, na ten bedrník.
Náš tatíček nebožtiček, dej mu pán Bůh království: on pomáhal starým pannám leckdys k ňáký radosti. Náš tatíček neboztíček, dej mu pán Bůh nebesa: on vozíval starý panny na trakaři do lesa.
Ti Mrákotští páni když na bukvice šli, ztratili paruku, více jí nenašli. Když pak domů přišli, do rady se sešli, a tam se radili, kdeby ji zas našli. Paruka je v lese, všecka rozškubána, leží tam pod bukem, jako chcíplá vrána. Namířil myslivec, myslil že je sova: a ona paruka z rady primasova! Řásenskej myslivec ten je jejich zprávčí, a on nejlepší ví, co Mrákotské tlačí: ach tlačí je, tlačí, že nemají plášti, že je roztrhali na bukvicích v chrastí.
Syn. já do lesa nepudu: kdyby na mě hajnej přišel, on by mně vzal sekyru. Sekyřička za dva zlaty a topůrko za toral: kdyby na mě hajnej přišel, on by mi to všecko vzal. Otec ty do lesa přec pudeš: jest-li na tě hajnej přijde, nic se ho bát nebudeš. Naší obci patří ten les: což jsem já v ní ňákej pes? jest-li krůvek ty odneseš: hajnej na sta stěn odvez. Než bych já to dal hajnýmu, dám to radši myslivci: myslivec má hezkou dceru, a hajnej má opici.
Sedlák seká v lese, hajnýho vlk nese: „Počkej ty, sedlák, musíš dát sedmák! Dej mně drobet zelí, dám ti dřevo cely; dej mně drobet hub, dám ti celej dub.“ Hajnej, hajnej, hajnej, 1) to je šelma tajnej: on prodal doubek za solnej soudek. 1) Hajnej, hajnej, hajnej, to je šelma tajnej: on prodal smrčku, hned ji měl v krčku.
Vstávej, myslivečku! je den bílý, sedlák veze z lesa fůru dříví, fůru dříví, borovičku: vyjdi mu naproti na cestičku. Počkej, myslivečku! povím na tě, že prodáváš dříví na stojatě, na stojatě, na stojánce, a peníze nosíš své Marjánce.
Myslivci už z lesa jdou, z lesa jdou, hajnej ještě v lese: každej kytku za kloboukem, jen se všechna třese.
Přes les, přes háj, přes votavičku honil srnec mladou srnčičkn; hezká se mu zdála, že se na něj smála: Pojď sem, pojď blíž, dám ti hubičku!
Což jsem já zajíček neštastný! když vyjde slunéčko překrásny, do pole táhnu, běhy natáhnu, semotam se točím, sklíčím se: ach já myslivečka bojím se! Sednu si v jeteli na kraji, poslouchám, kde ti psi hafají: běží-li ke mně, hrkne to ve mně, honem zas do lesa pospíchám – kam já se ubohý podít mám! Myslivec nadchází dolinou, a za mnou sledníci křovinou; tehdy už bije hodinka moje: myslivec naměří, vystřelí, dojde si pro mě, je veselý!
Přiletěla vrána, sedla na trní; přiletěla druhá, sedla podlé ní: mysliveček tu 1) pospíchá k lesu, že on si ji chytí pro její krásu. 1) Mysliveček rychle pospíchá za ní: že on si tu vránu, že ji zastřelí.
Když jsem já šel k tý Šárový Lhotě, viděl jsem devět košil na plotě. Pět jsem jich sebral a pryč jsem jechal; čtyry jsem ještě na plotě nechal. Když jsem docházel k černýmu lesu, podíval jsem se, kolik jich nesu. Bodejž do toho zlej vítr zavál, že jsem jich radši všech devět nevzal!
Sedlák na louce seče, kosa mu řezat nechce; von se vždy vohlídá, vočí k nebi zdvíhá, vysoko-li je slunce. Když bylo po polednách, vzal kosu na ramena: přiběhnul-tě domu, vyplísnil svou ženu, že nestrojí voběda. Sedlák na louce seče, kosa mu brati nechce; von se smutně dívá, voči k nebi zdvíhá, vysoko-li je slunce. Slunce jde na poledne: pojď, holka, vyprovoď mne! vyprovoď mne přes les, a já tebe přes ves, a tam se rozejdeme.
Pase ovčáček v zeleném háječku, pase ovčačka v černém lese: žeň ke mně, má milá, panenko rozmilá! ať potěšíme svoje srdce.
Pásla ovčičky v zeleném háječku; pásla ovčičky v černém lese: já zahoukal: Hale halihou! a má milá zase: Hela helilou! hej, tam pod hájem sešli jsme se. Pásla ovčičky v zeleném háječku, pásla ovčičky v černém lese; já dycky: dupy dupy dup! ona zas: cupy cupy cup! houfem, ovčičky, 1) seberte se! 1) kam tě pan páter za mnou nese!
Čí je to zelí nevokopany u lesa? pudeme na ně, vokopáme je – hop nejsa!
les
Pučala má milá pučálku, nesla ji milému na šálku: „Od lesa k lesu pučálku nesu, pu – pu – pu – pu – pu – pu – pučálku, nesu ji milému na šálku.“
Hory a lesy, má milá, kde jsi? už mi zavázali pentličkou vlasy. Pentličkou bílou, to pro mou milou, že jsem já miloval každej den jinou. Nepomyslil jsem, že budu voják, že musím od tebe pryč mašírovat. Vzali mě mocí, má milá, v noci, neměl jsem u sebe žádné pomoci. Na bubny tloukli, muzika hrála; já jsem pryč odcházel, má milá spala. Lidi se ptají, komu to hrají, komu to tak smutně koně sedlají? Nic se neptejte, jen vy mně hřejte, jen vy mně tím spíše koně sedlejte.
Těžko mě matička vychovala, z ručky na ručku mě překládala. Ještě mě v kolíbce kolíbali, už jsou mi o vojně povídali. Ještě jsem nevyrost, mám bejt voják: když už mě svázali, co je dělat? Svázali, svázali. provazami, abych já nechodil za pannami. A já se rozvážu, pojdu přece, neb jest má panenka švarný děvče. Má zlatá panenka v komůrce spí, ach, kýž je mi možná promluvit s ní! Já půjdu, zaklepám na okýnko: Vstaň, pojď mně otevřít, má hubinko! Otevři, otevři, dokud čekám, dokud bílej kabát ještě nemám. „Což bych já ti ráda otevřela, kdyby mne hlavička nebolela.“ Jistě tě nebolí, jak se děláš, ale že v svém srdci jiného máš! Háječky se pěkně zelenají, jinší mou panenku namlouvají. Když ji namlouvají, ať ji mají: jen ať ji přede mnou nelíbají. Kdyby ji přede mnou objímali, těžké by mně srdce udělali. Zatoč se, slunéčko, nad ty lesy: už mě má panenka nic netěší. Ač mě těšívala, víc nebude: bude mě těšívat někde jinde!
Leť ty ptáčku přes ty lesy, pozdravuj tam rodiče: aby pro mě neplakali, že mám veselý srdce. Let ty ptáčku přes ty lesy, pozdravuj tam mou milou: aby na mě nečekala, že já už mám zas jinou.
Až já pojedu přes ten les, jen ty mě, koníčku, pěkně nes: stupej a stupej, jenom nedupej, nes mě k mej milej nejposlez.
Ten Sebranský kostelíček, vůkol něho černý les: ještě se podívám, také-liž uhlídám, jede-li můj milý kdes. Ach, jede můj milý, jede na tom vraném koníčku, on sobě připíná, on sobě připíná na levý bok šavličku. Jak sobě šavličku připjal, postavil se před svůj dům; zaplakal, zaželel, zaplakal, zaželel, až pod ním zařičel kůň. Ach, má rozmilá matičko! což pak vy mne neznáte, že vy mne s mým koněm před tím naším domem tak dlouho stát necháte? Jak matička uslyšela, na ulici vyběhla: „Vítám tě, můj synu! kdo tě dal na vojnu, kdo je toho příčina?“ Dal jest mě na vojnu vzíti náš Sebranský milostpán: na vojnu mě vzali, provazy svázali, ještě ke mně vartu dal. A ta varta u mne stála od večera do rána; a jak pán Bůh den dal, a jak pán Bůh den dal, odvezli mě do Brna. Jak mě do Brna přivezli, zastavili u brány: „Otevřete vrata, vezem vám rekruta, Sebranský to poddaný.“ Ach, má rozmilá matičko! já vás prosím velice, ublížit nedejte a neubližujte mojí mladé manželce. Dá-li jí Bůh v roce synka, nebo hezkou dcerušku, já jí z vojny pošlu, já jí domů pošlu vyšívanou podušku. Vyšívanou poduštičku a růžový povíjan: tu máš na památku, můj zlatý obrázku, že jsem tebe miloval.
Já tu nebudu, věru nebudu, nebudu tu sloužit: je tu má milá, holka rozmilá, bude po mně toužit. Já tu nebudu, věru nebudu tu cestičku šlapat: přijde má milá, holka rozmilá, bude pro mě plakat. S Bohem, má milá, holka rozmilá, na koníčka sedám: snad tebe více, mé milé srdce, nikdy neuhlídám. Zajedu kdesi v nory a lesy, do cizí krajiny: však tebe předci milovali chci, mé srdce jediný.
Andnlinko moje! už mně vedou koně, pojedeme přes lesy: bejvala jsi moje, než mně dali koně, ale nejčko už nejsi. Co pak se mám soužit a po tobě toužit, vím, že tě nedostanu: kdyť já mám děvčátek jako koukolátek k Varvažovu tu stranu.
Neřek jsem dnes tejden, že budu voják, že budu nosívat na kvéru bodák; pro potěšení bílé řemeni: neplač, má panenko! nic plátno není. Až tady pojedu, podíváte se, jak za mnou má milá šátek ponese; šáteček červený a láska je v něm: když jsi mne nechtěla, což je mi po něm! Neřek jsem dnes tejden, že budu voják! a když mé svázali, co mám už dělat? vzali mě mocí od milej v noci; já pláču, naříkám, nemám pomoci. Až tady pojedu naší krajinou, eště si zpomenu na svoji milou: hory a lesy! má milá, kde jsi? už mi zavázali pentličkou vlasy. Vlasy zavázaný, tvářičky blednou: ví pán Bůh nebeský, jak bude se mnou! dali mi šaty, palášek zlatý: už jsem já, nebožák, už jsem zajatý.
Jaro se otvírá, kvítí květe, trada tradadada tradada! žežulička kuká v hustým lese, trada tradadada tradada! slavíček v hájíčku tluče svou písničku: že já budu nosívsti šavličku. Myslila‘s, má milá, že je to špás, trada atd. a nynčko ze špásu zármutek máš, trada atd. teď budeš naříkat a na mě zpomínat, a já budu pryč od tebe mašírovat.
Okolo Lysý, Lysý jsou pěkný lesy: Špork hrabě tam býval, po Labi jezdíval – kde jsou ty časy! Když on plul tudy, tudy, hrály mu dudy; všude po všem břehu stály v velkém sběhu lidí hromady. Na obě strany, strany měl svy poddaný: házel jim sedmíky, tak ctil on rolníky sobě oddany.
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.
V Černovicích v hustém lese hezké děvče trávu seče. Když travičky nasekala, za sebe se podívala. Spatřila tu mládenečka, zeleného myslivečka. „Co to, děvče, co to děláš, že v mém lese trávu sekáš? za to zde svůj život necháš!“ „Když mám tu svůj život nechat, potřikráte chci zavolat.“ „Zavolej si třeba pětkrát, neslyší tě než lesní pták.“ Když podruhé zavolala, bratr mladší ji uslyšel, bratru staršímu pověděl. „Milý bratře! zle je s námi, naše sestra volá v háji. Honem koně osedlejme a do háje pospíchejme.“ A když do háje přijeli, vrané koně zastavili, myslivečka tu spatřili. „Co jsi zabil, myslivečku, že máš zbarvenou flintičku?“ „Já jsem zabil holubičku na tom našem jetelíčku.“ „To nebyla holubička, to byla naše sestřička! – Všecky panny věnce vijou, jen mé sestře rubáš šijou. Všecky panny v stříbře, v zlatě, jen má sestra hnije v blátě!“
V černém lese na pasece švarné děvče trávu seče. Jak nažala, navázala, na milého zavolala: „Pojď, Janečku, s druhé strany, zdvihni na mé nůši trávy.“ Jednou rukou trávu zdvihal, druhou rukou vínek snímal. A když měla vínek sňatý, hořce začala plakati. „A když nemám vínku míti, nechci déle živa býti!“ „Když jsi chtěla vínek míti, neměla jsi mne volatí. Vyvol sobě jedno z dvého, nespoléhej na žádného.“ Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, to se hora zelenala. Jak po druhé zavolala, tu se hora prohýbala. Jak po třetí zavolala, už ji matka nelyšela. „Ach, synové! jeďte v hora, naše děvče smutně volal“ Synové hned nemeškali, k černým horám pospíchali. Potkali tam mládenečka, sousedového Janečka. „Co jsi, Janku, co jsi zabil, že’s šavličku okrvavil?“ „Zabil jsem já holubičku, sedávala v okenečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spát nedala.“ „Nebyla to holubička, byla to naše sestřička!“ Sestra leží na trávníčku, má posekanou hlavičku. „Nyní půjdeš do vězení, pomoci ti žádné neni. Do vězení takového, že nevyjdeš co živ z něho!“
Když se milý na vojnu bral, 1) své panence přikazoval, aby se mu nevdávala, sedům let na něj čekala: „Má panenko! nevdávej se, za sedům let přijdu zase; za sedům let přijdu domů, zlatý prsten nosit budu.“ A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce; když nažala, navázala, po poli se ohledala. Neviděla tam žádného, jen vojáčka samotného; ptala se ho: „Můj panáčku! víte-li o mém miláčku?“ „Tvůj milý se tam oženil, já sám na jeho svatbě byl. Co mu vzkážeš, holubičko, bílá, červená růžičko?“ „Vzkazuju mu tolik toho: aby do něj udeřilo!“ Otočil se a zasmál se, zlatý prsten zatřpytil se. „To je prsten s mého prstu, co jsem dala mu na cestu!“ – „Co mu vzkážeš, ještě více, ty modrooká dívčice?“ „Vzkazuju mu tolik zdraví, co je na té louce trávy; vzkazuju mu tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti!“ Kostelíček v černém lese: „Pojď, má milá, oddáme se; pan farář nám ruce sváže, žádný nás už nerozváže.“ 2) 1) Můj milý na vojnu jede, a co on mně přikazuje? abych já se nevdávala, sedum let na něj čekala atd. 2) Na konci dodávají: Skládal voják tu písničku, dal ji milé za hubičku; ta písnička velmi hezká, stojí nejmíň za dvá česká.
Teče voda z lesa dolem: má milá seděla pod javorem. Přišel je k ní mládeneček: „Dej mi, panenko, ten věneček!“ „Já ti věnec nesmím dáti: hněvala by se moje máti.“ Koukal na ni přes jedličku: jedličku přeskočil, pěkně se zatočil, dal hubičku.
Ráno vstala, posnídala, po snídaní husy hnala. Hnala, hnala na trávníček, na zelený jetelíček. Na vršíčku sobě sedla, ze slziček věnec vila. Než ten věneček dovila, třikrát padla a omdlela. „Zamčené jest moje srdce, sám pán Bůh ví, kdo má klíče. Ach, vím dobře, kdo klíče má, komu jsem je sama dala!“ Teče voda od hor dolu: „Pojď“, má milá, půjdem spolu.“ „Jaké jest to,putování, když jsme spolu neoddáni?“ „Stoji kostel v černém lese, pojď, má milá, oddáme se!“ „Jaké jest to oddávání, když rodiče tomu brání!“ „Tam v kostele páter káže, ten nám štolou ruce sváže. Sváže, sváže – nerozváže, až sám pán Bůh s nebe zkáže.“
Keď sem išel pres ten les, pres les javorový
Točila bych sa, nemám kolesa, ztratila sem ho jeda do lesa
Svatý Lukáš, maléř Boží, on maloval obraz Boží.1) Nemoh on ho vymalovať, musel nad ním podřimovať.2) Matka Boží přistúpila, obraz svatý malovala. Svoje líčka přiložila, hned obrázek ozdobila. Staň, Lukáši, staň ze spáni, už je obraz malovaný,3) Častochovu oběcaný. Zapřahajte šest pár volů, vezte obraz k Častochovu.4) Postavte ho na kopečku, proti jasnému slunéčku. Budú lidé putovati, zdraví tamo nabývati. A když jeli krajem lesa, pohonič bičem zapleskal. Když prostřed lesa přijeli, třé zbůjníci vyskočili. Stůjte, stůjte, nešmihajte, co vezete, to nám dajte.5) Vezem obraz svatej Panny, na Častochov oběcaný.6) A my vám ho porúbáme, a my vám ho posekáme. Nerúbajte, nesekajte, zkameňáte, zdřevěnáte. Zkameňáte jako múry, na památku tej figúry.7) Jali rúbať, jali sekať, matky Boží nelitovat. Jeden zaťal, hned zkameňal, druhý zaťal, hned zdřevěnal. A to máte na památku, nerúbajte Boží matku. A ten třetí Boha chválil, že obrazu neporanil.8) K Častochovu dále jeli, na kopečku zastavili, dále už jeti nemohli. Tu mě složte na kopečku, proti jasnému slunéčku. Budú ke mně putovati, zdraví u mne nabývati.9)
Svaty Michal trúbí trúbú, vstaňte hříšní, poďte k súdu. Na tom súdě což tam bude? Sám Pán Ježíš súdit bude. Kteří budú na pravici, to do nebe půjdú všecí. Kteří budú na levici, budú všecí pekelníci. Řekla sestra k druhé sestře: Poďme k Bohu, prosme ješče a padněme na kolena před stolicú Krista Pána. odpověděl jim Kristus Pán, jistě, jistě, já vás neznám. Dušičky se polekaly, hned na hory posedaly. Hory, hory, přikryte nás, sám Pán Ježíš zapřel se nás. Jakož my vás přikryt máme, samy se propadnút máme. Dušičky se polekaly, hned na lesy posedaly. Ach, vy lesy, přikrýte nás, sám Pán Ježíš zapřel se nás. A jak my vás přikryt máme, a my sami shořet máme. Dušičky se polekaly, hned na skály posedaly: Skály, skály, přikrýte nás, sám Pán Ježíš zapřel se nás. A jak my vás přikryt máme, a my samy se pukáme. Dušičky se polekaly, hned na vody posedaly. Vody, vody, potopte nás, sám Pán Ježíš zapřel se nás. A jak my vás potopíme! A my samy vysycháme. Dušičky se polekaly, hned na peklo posedaly. Peklo se jim otevřelo a na věky se zavřelo.
Moja mamuličko, já bych vandrovala s tym švarným šohajkem do cuzeho kraja. Vandruj že, dceřičko, bys tam co skurala, by si se mi věcej dceričku nězvala. Jak přivandrovali ku černemu lesu: Vrać že se, Kačenko, ešče maš dosć času. Jak přivandrovali na ty bile pisky: Odpočiň, Kačenko, bo cě bolu nožky. Jak přivandrovali k Pasečnemu dvoru, sedla si Kačenka na bilem kameňu. Co voliš, Kačenko, přez ten Dunaj plynuť, a mižli, Kačenko, v mojich rukách zhynúť? A volim ja, volím přez ten Dunaj plynuť, mižli, ty zradco, v tvojich rukách zhynuť. Chycil un ju, chycil za oba vrkočky, a vřucil un ju v ten Dunaj hlubočky. Zostal ji fěrtošek viseti na kole, obracil se zradce, přecjal ho na dvoje. Plyň že ty, fěrtušku, za tu moju paňu, bo juž moje oči něchcu hleděć na ňu. Moje bile nožky sahajcě pisečku, moje bile ručky chytajcě se břežku. A jak přeplynula, sedla na kameni, rozpuścila vlasky po pravem rameni. Moje černe vlasky, coch se naplakala, svojeho milého přec sem nědostala.
[: Nad Kostelcem je černý les, :] [: žalo tam pět panen oves. :]
[: Nad Kostelcem je černý les, :] [: žalo tam pět panen oves. :] Povězte mně, mé panenky, mého srdca holuběnky: Je-li tady moja milá, je-li zdravá jako jiná? Tvoja milá už umřela, včerá ráno pohřeb měla. Zvoňte, zvony, na vše strany, umřelo mé potěšení. Zvoňte, zvony, po všem světě, že už já nemám děvčete. Ukažte mně tu stežčenku, kady vezli mó panenku. Ta cesta je právě známá, rozmarýnem vypletená. Kady panenka vezená, všady rosička sražená. Povězte mně, kde tam leží? »Na kerchově vedle dveří.« Ponejprv kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po druhé kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po třetí kerchov obešel, na její hrobeček přišel. »Kdo se šlape po mém hrobě, nedá mně v hrobě pokoje?« Já se šlapu, moja milá, jsi-li ty ke mně upřímná? »A to je Janiček milý, co tu po mém hrobě chodí.« A šel cestó pod podlóbí, tam, kde má hrobař nádobí. A vzal ryčku a motyčku, aby vykopal Aničku. Běž, Janičku, běž ty domů, poruč mě tu Pánu Bohu. A šak ty mne už nezvihneš, ešče spíše za mnó přindeš.
Hnala Anka kravy přes les jaborovy; kravy potratila, sama pobludila. Pod jaborek sedla, chleb se syrem jedla. Nadešel ju Janek, nadobny šuhajek. Co tu dělaš, Anko, nadobna galanko? A ja viju vinky z různej rutovinky. Daj mi viněk, Anko, prošvarna galanko! Uvila sem ich šest, ober si kery chceš. Něber polajovy, hlava z něho boli; vem rozmarinovy, bo ten pěkně voni. Vem si hřebičkovy, svědči Janičkovi. *)
[: Páslo děvča husy :] v jaborovém lesí. Husy potratila, pod jabor si sedla, chleb se syrem jedla. Na jabor pohledla, orla tam uhledla. Orle, milý orle, viděls husy moje? Já sem ich neviděl, enom sem ich slyšel. Ony ščebotaly, voděnky hledaly. Voděnky studenej, travěnky zelenej. Husy popelaté, majú křídla zlaté.
[: Když děvečka huse pásla, :] červenó pantličku našla. A když našla, skovala ju, přišel milé, dala mu ju. Tu máš, milé, našu lásku, všem mládencům na vokážku. Když děvečka huse pásla, červené šáteček 1) našla. Do půlnoce vyšívala, od půlnoce zametala. Když sedničku zametala, slozama ju polívala. Jak ju matka uviděla, metličku jí z ruk vydřela. Hybaj, dcero uplakaná, néseš mýho doma hodná. 2) Na synečka zavolala, křivdu jemu žalovala. 3) Trp, má milá, pokud můžeš, sak dlóho trpět nebudeš. Seber sobě co je tvýho, půdem do kraja cezího. A když přišli na trávníčky: Pohledni mně do hlavičky. Kolik vlásků přeložila, tolik slozé uželila. 4) A když došli tmavéch lesů, rozťal ju na devět kusů. 5) Tu máš, milá, ulevení, za na matku naříkání. Seber, milé, kosti moje, hoď je do hluboké zmole. Vezmi, milé, šatu bíló, a zakrý mó krev nevinnó. 6) Aby vrany nekvákaly, černý voči neplakaly. 7)
Syneček do vojny jede a své milé přikazuje: Za sedum let zas přijedu, zlatý prsten ti dovezu. Sedum let se nevdávala, pořád na něho čekala. Když už sedmý rok dochází, panna na trávu vychází. Potkal tě ju v poli jonák, toho regimentu voják. Taky-li se, má rozmilá, budeš vdávat jako jiná? A já se vdávat nebudu, na milého čekat budu. Tvůj milý se už oženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Anduličko, červená, bílá růžičko? Zkazuju mu toli zdraví, co je v tomto háju trávy. Zkazuju mu toli ščestí, co je v tomto háju listí. Co mu zkážeš ješče více, krásná sivá holubice? Zkazuju toli hubiček, co je na nebi hvězdiček. A toli dobrých noclehů, co je na světě kostelů. Zkazuju mu toli dítek, co je v tom hájičku kvítek. Zatočil se a zasmál se, zlatý prsten zasvítil se. To je prsten z mého prstu, ten sem mu dala na cestu. Kostelíček v černém lese, poď, má milá, sezdáme se. Pojal on ju za ručičku a vedl ju ku kostelíčku. Od kostýlka před faráře, co ty ruce štolou váže. Dyž je začal svazovati, ona počala plakati. Co pak plačeš, moja milá, má Andulko roztomilá? A jak já nemám plakati, neví o tom otec, máti. Ani moje tovaryšky, co chtěly byt za družičky.
[: Měltě tatíček tři dcery, :] všecky na vydaj byly. 1) Jak najstarši vydaval, tři sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Jak tu prostředni vydaval, dvě sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Dy tu najmladši vydaval, hole stěny ji věnoval. 2) Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Něminulo sedym roků, šel tatiček v slabem kroku. A šel najprv k svěj Verušce, k svoji najstarši dcerušce. Buděš mne, dcero, chovati, ja už němožu dělati. Ona do komůrky vešla, stary provaz 3) odtaď něsla. Dyž němožetě dělati, 4) jditě se do lesa věšati. 5) Vzal hůlečku 6) a zaplakal: Čeho sem se ja dočakal! Vzal hůlečku, šel ze dveři, šel ke svej prostředni dceři. Buděš-li mne ty chovati, dy už němožu dělati? Ona do komůrky vešla, stary sotorek přiněsla. Dy němožetě dělati, jditě si chleba žebrati. Vzal hůlečku a zaplakal: Čeho sem se tež dočakal! A šel k tej najmladši dceři a vchazel v strachu do dveři. Buděš-li mne včil chovati, dy ja němožu dělati? A hneď do komůrky vešla, pěkny kolač mu doněsla. Tu matě, tatičku, jeztě, moje děti mně kolibte. Dcerko, dcerko moja mila, tebe sem najvěc bijaval, včil sem u tebe milosť dostal. Dobře stě to mně dělali, že stě mne z mladu bijali.
Objel syneček kolem černý les, nadvandroval si Vanov, pěknou ves. Přijel k Jarošovejm, zatlouk na vrata, vyšla Marjánka sama devátá. Kdo nám to tluče na naše vrata? Ať neotlouká stříbra a zlata. Já jsem tvůj milej z dalekej země, žádám, Marjánko, nocleh u tebe. Ráda, synečku, ráda nocleh dám, v horní komoře, kde sama léhám. Ustlala lože v horní komoře, rozčesávala vlasy, kadeře. Bylo půl noci, koníček řehtal, aj se Jarošů domek otřásal. Marjánka stala, čtvrt ovsa dala, zas polehoučku spat poléhala. Což pak, synečku, což tak tvrdě spíš, že svého koně hlasu neslyšíš? Já svého koně hlasu málo dbám, jen když Marjánku při svém boku mám. Až bude svítat, jejte pryč od nás, a neříkejte, že ste byl u nás. Ale řekněte, že ste koně pás na louce zeleny, v rose studeny.
O fojtovym syně zla novina slyně, že ukrad štyry koně v lese Bukovině. Zaved jich do města, dostal za ně tři sta, kupil si on za ně botky šnurovane. Ty ho prozradzily, že tak šumne byly. Z uterka na středu už Janička vedu; vedu ho silnici kaci k šibenici. Šibenko šibena, pro keho’s stavena? Dybych to byl vědzěl, že na ni viseć mam! Byl bych ju dal zlacić od vrchu do země, od vrchu ež do země, zlate litery kole mne.
[: Pase pastýř ovce :] [: na zelenej lúce. :] Pan stoji na moscě, přeličuje ovce. Jedneho chybělo, baranka lyseho. Kaj je baran lysy, co chodzil do Nysy? Vlci mi ho vzali, do lesa zahnali. Čemu si psa něčval lebo sam něběhal? Psi něchcěli ščekać, ja sem němuh běhać. Z uterka na středu ovčiřička vedu kaci po ulici prosto k šibenici. Jak mila vidzěla, hněd k němu běžala. Tu maš, mila, šatku, na věčnu pamatku. Tu maš, mila, druhu, na věčnu posluhu.
[: Vandrovali tři pěkní mládenci, vandrovali v cizí kraj. :] Stavěli se v tem starém Bušíně, u Marušky na víně. Ptáme se tě, má pěkná Maruško, po čem víno nalíváš? Já nalívám za štyry grécary, za dva groše, nic jinač. Vandruj s námi, má pěkná Maruško, vandruj s námi v cizí kraj. Počkéte mě, tři pěkní mládenci, až dítě ukolíbám. Počkéte mě, tři pěkní mládenci, až dítěti piti dám. A dyž přišli do černýho lesa, Maruška se vohlíží. Ptáme se tě, má pěkná Maruško, po čem ty se vohlížíš? Je mně líto dítěte malého, co na kolíbce leží. Dy’s ty chtěla dítě lítovati, neměla’s s námi jíti. Hned Marušku mezi sebe vzali, na kusy roztrhali. Tu máš, Maruško, za tvé nalívání, chudých lidí klamání.
[: Ulianka, čistá panna, :] u Dunaja šaty prala. Dojeli tam třé husaři: Pod, Uliško, pojeď s námi. Já bych s vámi ráda jela, dybych tu bratra neměla. Bratra možeš otráviti, možeš s námi předca jeti. Jak bych já ho otrávila? Temu sem sa neučila. Běž do lesa dubového, najdeš hada jedového. Uvař mu ho k snídaníčku, jak rybičku s černú máčkú. Už Janíček z hory jede, malované dřevo veze. Hned mu vrata otvírala, vrané koně vypřáhala. Ulianko, co nového, že vypřaháš koňa mého? Poď, Janíčku, k snídaníčku, máš přichystanú rybičku. Jak ten první kúsek zédl, hned na levé líčko zbledl. Jak ten druhý kúsek zédl, hned na obě líčka zbledl. Jak ten třetí kúsek zédl, hned na celé tělo zbledl. Běž, Uliško, pro pivečko, ať si ovlažím srdečko. Donesla mu lužovice: Pij, Janíčku, pij velice. Běž, Uliško, pro peřinku, nech položím svú hlavěnku. Donesla mu tvrdý kameň: Ostávaj tu s Pánem Bohem. Bojanovské zvony zvoňá, Uliánku drábi hoňá. Ty mutenské zezváňajú, Uliánku doháňajú. A hodonské dozvonily, Uliánku dohonili. Janíčka na krchov nesú, Uliánku kati vezú. Zazdite mia do kamení, nech o mně pěsničky není. Zedníci ju zazdívali, panny pěsničku skládaly. Uliánku už zazdili, panny pěsničku složily. *)
Uliana, krásná panna, také-li by si mě vzala? 1) Ráda bych si tebe vzala, dybych pro bratříčka směla. Umoř bratra, vezmi si mě, budeš míti ščestí ze mně. Jak bych já ho umořila? Dyť sem se to neučila. 2) Di do lesa višňovýho, najdeš hada jedovýho. 3) Uvař mu ho v sladkým mlíce, on ti skoná po hodince. 4) Už bratříček z lesa jede, přeneščasný dříví veze. 5) Hned mu vrata otvírala a koničky odpříhala. Poď, bratřičku, poď k snídaní, máš rybičky přichystaný. 6) Co pak só to za rybičky? Žádná nemá své hlavičky. Hlavičky sem zutínala, sama sem jich posnídala. A dyž první kósek snědl, hnedka jako stěna zbledl. 7) Di, sestřičko, dones vína, už mně mé srdce zemdlívá. 8) Sestřička hned nemeškala, z luže vody mu nabrala. 9) Pi, bratřičku, šak je dobrý, z plnýho sudu nabraný. 10) Dé mně, sestro, dé peřinko, ať položím svó hlavěnko. Donesla mu tvrdé kameň: Spi, bratřičku, tade na něm. 11) Už sem bratra votrávila, tvé srdečko zaslóžila. Dones, milá, tvrdé kameň, já rozdělím srdce na něm. Bratřička sem votrávila, a tebe sem nedostala. 12) Bratřičkovi už zvonijó, Uliánku podpalujó. Bratříčkovi odzvonili, Uliánku podpálili.

Pages