veselý

Displaying 1 - 100 of 114
Ej, ti vtáčku veselí, nesadaj si gu zemi
Ako bi sme neboli v tomto dome veselí
Šla panenka pro vodu, měla novou nádobu; potkal ji tu pán, roztlouk‘ on jí džbán. Šla panenka, plakala, svého džbánu želela: Třeba vy jste pán, zaplatte mně džbán! „Mlč panenko! neplač ty, škoda se ti nahradí: za zelenej džbán šateček 1) ti dám.“ Děvče šátek nechtělo, vždy jen džbánu želelo: Třeba vy jste pán, zaplaťte mi džbán! „Mlč panenko! neplač ty, škoda se ti nahradí: za zelenej džbán prsten tobě dám.“ Děvče prsten nechtělo, vždy jen džbánu želelo: Třeba vy jste pán, zaplaťte mně džbán! „Mlč panenko! neplač ty, škoda se ti nahradí: za zelenej džbán vezmu si té sám.“ Děvče víc neželelo, ale bylo veselo: „Za zelenej džbán dostal se mně pán!“
Zazpívej, slavíčku, vesele na tej naší dolině: co mi je od Boha souzeno, však ono mne nemine; nechť si lidi mluví, co chtějí, co mně mou milou odvádějí: jest-li mně má milá chtít bude, žádnej jí neodvede. Když jsem k mej panence chodíval, svítíval mi měsíček; když jsem se zas domů vracíval, bejval bílej deníček. Vyběhla za mnou do sádečku: „Brzo-li k nám přídeš, holečku? když tebe, můj zlatej, nevidím, ztrápená celá chodím.“
Když tě nevidím, zarmoucená chodím; když tě nevidím, truchlivá jsem: a jak tě uhlídám, veselé srdce mám, všechny starostí zbavena jsem.
Zelenaly se pšeničky, když jsem já šel od hubičky; zelenaly se vesele, když jsem šel, holka, od tebe. Pšeničky se zelenaly, modré oči zaplakaly; už já musím jít od tebe, – potěš tě sám pán Bůh s nebe!
Vesele, vesele! třeba zle se děje: srdce div nepukne a líčko se směje. Srdce moje, srdce! těžké jako skála: do smíchu se nutím, radši bych plakala!
Jen se ty, šátečku, vesele toč: můj milej se hněvá, já nevím proč? Když hněvá, ať hněvá, 1) já nic nedbám; takového štěstí všude dost mám. Takové štěstí mně všude květe: pod našima okny v zimě, v letě. 1) Když hněvá, ať hněvá, budu taky; roztrhám tu lásku na caparty.
Tamhle je háječek, tamhle je háj, tamhle je, má milá, veselý kraj: já ti dám kvinde, hledej si jinde, o tě nedbám. „Jest-li ty mne necháš, já tě taky: vždyť mně jinej šlape zas na paty, ještě hodnější a vonačejší nežli jsi tyla
Hrajte mně, muziky, vesele, ať plesá srdéčko v mém těle; hrajte, muziky, trumtrará – ať se má panenka nic nestará!
My jsme chlapci jích! ze Stráži, my živností nemáme: jenom naše dobry meno, že se dobře chováme. Alou, hoši kamarádi! buďte hodně veseli: dvanáct děvek za půl jabka, čtyrydvacet za cely!
Zasazuj, Honzíčku, zasazuj koně, pojedeme nima k Zlatej Koruně: v Zlatej Koruně vesele hrajou, mládenci s děvčaty pěkné tancujou. Pěkně se mnou tancuj, pěkně se mně toč; já ti koupím šátek, abys měla proč: šátek červenej, má láska je v něm: jest-li mě ráda máš, tehdy si mě vem.
Má zlatá Ančička v komůrce spí, Honzíček holeček připíjel jí: Ančko mé dítě! tu máte, píte moje zdraví! „Proč pak bych já vaše zdraví pila? když já nejsem žádná vaše milá: Honzíčku dítě, vy mě šidíte!“ – mně pravila. Budeme se soudit u rychtáře, u toho, co bydlí v naší faře: on veme štolu, sváže nás spolu u oltáře. Budeme se spolu milovali, ty budeš šít a já kolíbati: a tak vesele budem u sebe až do smrti.
Už jedou muziky ke dvoru! kam se jim schovám, matičko moje, do domu? „Kdy jsi se jim chtěla schovávat, neměla jsi jim, dceruško moje, slibovat.“ Já neslíbila jen jednomu: svému milému roztomilému, věrnému. Kdo pak mě tam bude šidívat? vždyť já k vám budu, matičko moje, chodívat! „Přijdeš sem jen jednou za tejden: a lidi řeknou, že jsi tu pořád každej den!“ Dvanácte trubačů troubilo, dvanáct mládenců a krásných panen sloužilo. Hrajte mně muziky vesele, dokud mám ještě zelenej věnec na hlavě! Až toho věnečku pozbudu, do roka, do dne veselá ještě nebudu!
U oltáře klekla, sobě rozjímala, když svému ženichu ruku podávala: nemůž‘ jinak býti, musím si ho vzíli, do své plné smrti musím jeho býti. Aj, vy muzikanti! hrajte mi vesele, dokud mám věneček ještě na svem čele: až já odtud pudu, což truchlivá budu! kterak já lu na vás smutná zapomenu! Má matička milá okolo mne chodí, ani to slovíčko ke mně nepromluví: má zlatá matičko! promluvte slovíčko; brzo mne ztratíte, jako strom jablíčko! Což tak, vy družičky! tiše tu sedíte a smutně očičky k té zemi klopíte? nejstarší družičko! promluvte slovíčko; brzo mne ztratíte co z klásku zrníčko! Už mně budou vínek, vlasy rozplítati, bílou pavučinku na hlavu dávali: nemůž‘ jinak býti, musím odejíti, do své plné smrti musím hlavu kryti!
Pře-můj milej tatíček za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och táto, tatíčku! promluvte slovíčko; máte mě vodtud ztratit jako strom jablíčko. Pře-má milá matička za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och mámo, mamičko! promluvte slovíčko; máte mé vodtad ztratit jako strom jablíčko. Pře-můj milej bratříček za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och bratře, bratříčku! promluv jen slovíčko; máš brzy na mně ztratit z prstenu vočíčko. Pře-má milá sestřička za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och sestro, sestřičko! promluv jen slovíčko: máš brzy na mně ztratit z prstenu vočíčko. Pře-můj milej ženíšek za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och promluv, ženíšku! promluv jen slovíčko: máš ty mě k sobě přimnout za ženu brzičko. Pře-mý mily muziky! hrajte mi z veselá, pokud eště s matičkou já sedím u stola: až já vodtnd pudu, víc sedít nebudu, svejch milejch a hupřímnejch na věky pozbudu!
Sedům trubačů mně troubilo, dvanáct mládenců mé loudilo. Trubte mně trubači vesele, dokud mám věneček na čele. Až toho věnečku pozbudu, do roka veselá nebudu!
Zpívejte Kláštersky kohouti, ať se mé srdéčko nermoutí; zpívejte – až bude den: zapřáhnem koníčky, pojedem. Až tady pojedu, dám si hrát, zastavím koníčky vedle vrat: dám si hrát – a písničku: že jsou mně odvedli Ančičku. Vesele zpívejte, kohouti: ať se mé srdéčko nermoutí! Zpívejte, kohouti, už je den: zapřáhnem koníčky, pojedem.
Skřivánek nevorá, ani nic neseje, předce si v povětří zazpívá vesele. Pominem, nebudem, světa nepřebudem; a co tu získáme, nic s sebou nevezmem!
Když jsme se tak sešli, kamarádi z mokré čtvrti! když jsme se tak sešli pospolu, dejme sobě nalejt, kamarádi z mokré čtvrti! dejme sobě nalejt poznovu; žena doma hospodaří, neví, jak se muži daří: my se máme pěkně, peníze jsou v pekle; my se máme pěkně, peníze ty tam! Když jsme se tak sešli, kamarádi z mokré čtvrti! když jsme se tak sešli pospolu, dáme sobě zabrat, a bodem veselí, dáme sobě zabrat nahoru.
Proč bychom veseli nebyli, když nám pán Bůh přeje? dává nám na světě pivíčko a po smrti nebe. Proč bychom veseli nebyli, když už smrt utekla? peklo je vodnicí zaseto: nepřijdem do pekla! Aneb: Proč bychom veseli nebyli, když už čert dávno scíp? peklo je pšenicí zaseto 1) a ďábel pryč ulít. 1) peklo je mrkví zaseto, budem se dobře mít!“
Bratří, bratří! buďme jen veseli, bratří, bratři! radujme se: nouze nám přestala, bída nám nastala; bratří, bratří! radujme se.
Co pak se to se mnou děje, žádný mi nic nepřeje; prstem na mne ukazují, za ochlastu mne mají: tak jako bych hoden nebyl, abych trochu vesel pobyl, a své peníze propil! Kdybych třebas dukát propil, šenkýřka se nehněvá; šenkýř se mnou se nevadí, pivička mi nalívá: tak jako bych hoden nebyl atd. Alou, páni muzikanti! z veselá mi zahrajte; hrajte, trubte na vše strany, a mne obveselujte: tak jako bych atd. Veselosti plná hlava, v kapse ani krejcaru; má-li žena jaké groše, všechny jí je poberu: tak jako bych atd. Šel jsem včera do hospody, v patách za mnou běžela; jen jsem si dal holbu piva, už se do mne pustila: tak jako bych atd. Vždycky jenom mně vyčítá – věřte mi na mou víru – že mám kabát plný záplat, kalhoty samou díru: tak jako bych atd. Ach, moje zlatá ženuško! jen se na mě nehněvej, radši mi ňáké peníze na pivíčko vydělej: tak jakobych hoden nebyl, abych trochu vesel pobyl a se pivíčka napili
A vy kováři umounění, vy jen čekáte na neděli: když přijde neděle, pijete vesele; pak uděláte najednou hic, až nezůstane v korbeli nic.
Což jsem já zajíček neštastný! když vyjde slunéčko překrásny, do pole táhnu, běhy natáhnu, semotam se točím, sklíčím se: ach já myslivečka bojím se! Sednu si v jeteli na kraji, poslouchám, kde ti psi hafají: běží-li ke mně, hrkne to ve mně, honem zas do lesa pospíchám – kam já se ubohý podít mám! Myslivec nadchází dolinou, a za mnou sledníci křovinou; tehdy už bije hodinka moje: myslivec naměří, vystřelí, dojde si pro mě, je veselý!
Buď, sedláce, hodně vesel, třebas ani zrna nesel: on křivánek neseje, přece zpívá vesele. Buď, sedláče, buď veselý: v komoře máš kádi zelí, v lochu trochu bramborů, dej si zahrát nahoru! Vždycky sedlák je veselý, jen dokud má v kádi zelí, v lochu taky erpetle, může sedět na pekle. Na šráku má bochník chleba a pod ním co k tomu třeba; může sobě směle vzít, do smetany omočit.
Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý: když já jim dám vovsa, voni skáčou hopsá! já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý. Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý: když já jim dám vobroku, voni běži do skoku; já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý. Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý: když já jim dám jetele, voni řičí vesele; já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý.
Což je mi bývalo veselo vyjiti, když se rozvíjelo pod našima 1) kvítí. Nyní mi nastalo smutné rozloučení, že mám zbaven býti svého potěšení. Kdo mne ho zbavuje? vojanští stavové: napsali psaníčko, že musím do pole. Do pole šírého, před císaře pána: plakala má milá do bílého rána. Nesedej, má milá! nesedej vedle mne, aby tvé slzičky nekapaly na mne. „Nech mne, můj holečku! nech mne tu sednouti, aby mé srdéčko mohlo odměknouti.“
Leť ty ptáčku přes ty lesy, pozdravuj tam rodiče: aby pro mě neplakali, že mám veselý srdce. Let ty ptáčku přes ty lesy, pozdravuj tam mou milou: aby na mě nečekala, že já už mám zas jinou.
Ten náš slouha troubí zdlouha pěkně vesele: ten nám bude vytrubovat, až budeme mašírovat před nepřítele.
Myslivci, myslivci! vy verbujete, já bych se k vám taky dal, mne nevemete: já stříleti neumím, frajkunstům nerozumím: já se k vám přece dám, snad se naučím. Nic se, bratře, nestarej, pojď, podej ruku; vem klobouček na hlavu, šavličku k boku: však my ukážem tobě na tom Pražským ostrově: jest-li se ti průba zdaří, čest bude tobě. Hej, bratří, nestůjte! hledte nalejvat, novýho kamaráda pojďte přivítat: ruku jemu podejte, na zdraví mu připité: muzikanti, vesele marš nám zahřejte! Bratři kamarádi! veseli buďme, a těm karabáčníkům teď se vysmějme: že jsme jim zrak vytřeli, dali jsme se, kde chtěli; až nás oni odvedou, jsme nečekali.
Alou, alou! zahrajte mně hodně z vesela, že mně moje nejmilejši vodpověděla: z toho si nic nedělám, klobouk na stranu si dám; proto že jsem švárnej jonák, sobě zazpívám! Zelená je švárná barva, lásky barva je; černovoky děvče hezký už mne miluje: upřímně mne miluje, štěstí mnoho slibuje, až se domu z vojny vrátím, že bude moje. Já už sedím na mém vraném, vraném koníčku; přiveďte mně, kamarádi, mou holubičku: ať se se mnou rozžehná, bílou ruku mi podá, přes pole mne vyprovodí holubička má.
Na té naší kopanince leží voják v rozmarínce, leží voják zabitý, rozmarínkou přikrytý. Přišla k němu jeho milá, 1) šátečkem krev utírala, dala jemu hubičku, přitiskla ho k srdíčku. Kdo nám bude koně kovat, až my budem mašíroval? kováře nám zabili, rozmarínkou přikryli. Do půlnoci koně kovat, od půlnoci mašírovat; podkovičky klapaly, modré oči plakaly. „Zvoňte zvony na vše strany, můj milý je pochovaný; zahynul mně z růže květ, pro který mne těšil svět!“ Zvoní koně podkovami, a vojáci šavličkami; hraje hudba veselá, a jí srdce usedá. 1) Kdo ho bude vybojovat, rány jeho zavazovat? kdož-li jiný než milá, co ho v srdci nosila.
Dvanácte panen usnulo pro lásku svého milého: jen jedna nespala, milého čekala. Dočkali se ho nemohla, šla, muziku štelovala: „Muzikanti hrajte, hrajte mně vesele! Až já počnu libě spáti, hrajte vy mně pijamenty; muzikanti hrajte, hrajte mně vesele!“ Vyšla ze zámku na špacír, ptala se, byl-li tu kavalír v šatech prémovaných, v punčochách hedbávných? Pažátko odpovědělo, že nevidělo žádného, než koně vraného a osedlaného. Vešla je do své zahrádky tam utrhnout prut marjánky: on ležel pod stromem proražený kordem. Ten kord je z něho vytrhla, do svého srdce vrazila: to byl konec lásky, daremné překážky! Ten kdo okolo pojede, ten každý litovat bude dvě krásné osoby proražené kordy. Uřežte chvojku zelenou, přikrejte tu krev nevinnou, ať vrány nekváčou, panenky nepláčou. Píseň tato budiž na ukázku pokaženého vkusu v řeči panské a městské ze středu předešlého století. Obsah její jest bezpochyby nějaký skutečný příběh téhož času. Ostatně co na ní lepšího, totiž nápěv a první i poslední sloha, vzato jest z jiných písní národních.
Veselá mysl při dobrém zdraví, a k tomu ještě dobré svědomí: komu to tré přeje, ať se jak chce děje, nic se neleká, nic se nebojí.
[:Narodzil sě Kristus Pan :] teho dne, teho, teho dne s velkym veselim. Na ubohej posteli, teho dne, teho, teho dne s velkym veselim. Třikrat Pan Bůh zaplakal, teho dne, teho, teho dne s velkym veselim. Macička ho kojila, teho dne, teho, teho dne s velkym veselim. Ach, můj synu, něplačiž, teho dne, teho, teho dne s velkym veselim. Kterak němam plakaci, teho dne, teho, teho dne s velkym veselim. Mam křescjany vykupić teho dne, teho, teho dne s velkym veselim. A ně střibrem, ně zlatem, teho dne, teho, teho dne s velkym veselim. Svym nejdražšim životem, teho dne, teho, teho dne s velkym veselim.
Šel Pán Bůh na procházku, pod pekelnú bránu. Všecky dvéře zavřeny, na zámky zamčeny. Jak Pán do dveří stušil, hned zámky porušil. Co jest to za mocný Pán, že ruší zámky nám? »Já jsem Pán. Bůh s výsosti, přišel jsem pro duše.« Vem si jednu lebo dvě, jdi s něma do ráje. »Já nejidu pro jednu, ani pro dvě, pro tři; já jsem přišel pro všecky, pro věrné dušičky.« Všecky duše řadem jdou, vesele zpívají; jenom jedna smutná jde, žalostivě plače. Proč, dušičko, smutná jdeš, žalostivě plačeš? »Proč bych smutná nebyla? Otce, máti bila. Ach, nebila, nebila, jenom jsem myslela.1) Za to pomyšlení Boha jsem ztratila.«2) Horší jest pomyšlení nežli udeření.
O, hory, kopce a doliny, jak jste mně bývaly upřímny! Když jsem vámi chodíval, měsíček mně pěkně svítíval. Svítily hvězdičky překrásné, obloha, celé nebe jasné, všecko všady vesele, utěšení moje spanilé. Chodil jsem přes všecky doliny, přes hory, louky a roviny, chodníček mně ubýval, když jsem si na Boha myslíval. Myslil jsem v srdci svém na něho, rozjímal jsem ty skutky jeho: Bože, jak jsi rozmilý, slavný, dobrotivý, spanilý! Krásu tvou zvěstuje obloha, dobrotu dobrodiní mnohá, nebe, země, dílo tvé, k lásce probuzuje srdce mé. Každý pozemský tvor tě vzývá, pták, jenžto nad mou hlavou zpívá, všecko tě oslavuje, nade mnou moc Boží zvěstuje. Půjdu tak ve svatém pokoji, Pán Bůh mě na cestě zprovodí; doveď, Pane, doveď mě po této časnosti do nebe.
Vím já zahrádku, místečko krásné, svítí tam slunce převelmi jasné. Pravda a víra, láska, pokora, do té zahrádky dvéře odvírá. Ach, Bože, komu ráčíš to dáti, ve tvé zahrádce slávy dojíti. Zde člověk dychtí po světské slávě, a zítra již má hrob na hřbitově. Zde pyšní lidé ve zlatě chodí, zítra je červi a žaby snědí. Já nežádám víc světské rozkoše, žádám já vidět Pána Ježíše. V tom věčném ráji, kde starci hrají, andělé pěkné písně zpívají. Raduj se, duše, a buď veselá, tvého zde bydla je chvílka malá. Budeš-li stále zde bojovati, chce ti Bůh za to korunu dáti.
[: Jede Janóšek přes hory, :] veze Marušku na koni. Kázal Marušce spívati a horám sa rozléhati. Spívaj, Maruško, pěsničku, veselú, pěknú maličkú. Jak si ju doma spívala, dy’s u otca, matky byla. Jala Maruška spívati a hory sa rozlíhati. Učuli tě ju zbojníci, velehradščí lúpežníci. Poďme, my mu ju vezmeme, toho zrádca zabijeme. Ustup, Maruško, na levo, pod javor, zelené dřevo. Janóšek mečem zatočil, po dvanásti hlavách skočil. Třinástý sa mu vyprosil, že by za ním zbrojí nosil. Nezabíjaj mne, Janíčku, složím o tobě pěsničku. »Vím já bránu malovanú, zlatem, stříbrem okovanú.« Kdo tu bránu malovat dal, zlata, stříbra nelitoval. Ten tu bránu malovat dal, kdo Marušku domiloval.
[: Kdo chodí po mém hrobě, :] [: bílú rosičku stírá? :] Já to chodím, kmotře můj, můj kmocháčku rozmilý. Kdo tam chová mé děti, mé ubohé sirotky? Já jich chovám, kmotře můj, můj kmocháčku rozmilý. Dvakrát za deň chleba dám a po třetí vyšlahám. Zle jich chováš, kmotře můj, můj kmocháčku rozmilý. Třikrát za deň chleba daj a po štvrté vyšlahaj. Zkažte tam mojí ženě, nech mně šije košule. Nech jich šije ve středu, při slunéčku východu. 1) Nech jich nese v sobotu, při slunéčku západu. 2) Jak na krchov kročila, žalostně zaplakala. Ach, kde jsi, můj manžele? Nech se mně hrob otevře. 3) Nový hrob sa otevřel, sivý holub vyletěl. Sedl si na kostele, zaspíval si vesele. 4) Podívaj sa, ženo má, jak je košula mokrá. Od tvých dítek plakání a tvého naříkání. Budeš v nebi ty a já, i s našima dětima.
Okolo Strážnice voděnka sa točí, stojí nad ňú milá, že tam do ní skočí. Jak do ní skočila, ručenky pozvihla, by jí pomáhaly, by sa nezalila. Její bratříčkové celú noc nespali, co pořád Marušku po vodě volali. A když ju vytáhli, žalostně plakali, od velkej žalosti nésti ju nemohli. Má sestřičko milá, na kohos volala, dyž ti ta vodička usta zalévala? Byla bych volala na svého bratříčka, dyž mia zalévala dunajská vodička. Byla bych volala na svoju mamičku, ale jsem nemohla pro prudkú vodičku. Ty skalické zvony vesele zvonijú, skalické děvčátka všecky sa čudujú. Jedni povídajú: Pútničkové idú, druzí povídajú: Pochovávat budú. Pochovávat budú Marušku z vodičky; skalické děvčátka, chystajte voničky.
[: Oženil sa Vichtorýnek, :] 1) Vichtorýnek, hezký synek. A vzal sobě mladú ženku, 2) chudobné maticky dcerku. 3) Edem jednu noc s ňú pospal, král ho do vojny povolal. 4) Toť máš, máti, dcerku svoju, dcerku svoju, ženku moju. Chovaj mi ju šest let v domu, 5) sedmý ju daj leda komu. Sedmý rok ten juž dochodí, Vichtorýnka z vojny néní. Barborka sa vydávala, Fojtového Janka brala. Vichtorýnek z vojny jede, štyry koně sobě vede. A ten pátý sotva leze, co na něm peníze veze. Stála v poli kravařenka: Je-li živa moja ženka? Tvoja ženka eščě živa, ona právě veselí má. Sednul sobě na roh stola: Pozná-i mia ženka moja? Štyry stoly přeskočila, na pátém sa vytočila. 6) Radši já mám Vichtorýnka, nežli Fojtového Janka. Vichtorýnek ženku si vzal, Fojtů Janek o ňu plakal.
[: Vím já jeden hájiček, :] v tom hájičku domeček. V tom domečku děvečka, chovala sokolíčka. Čisté žito sbírala, sokolovi sypala. Nemohla ho uchovať, musela ho ven vyhnať. 1) Sedum let ho chovala, na osmý ho pustila. Leť, sokole, do pole, nalítej se do vůle, nazobej se kúkole. Letěl sokol, zaletěl, třikrát Krakov obletěl. 2) Sedl si tam na rynek, na červený kamýnek. 3) A tak vesele zpíval, až se Krakov rozlíhal. Krakovjané měščané všeho díla nechali, sokola poslúchali. Došla k němu hrdlička, jeho vlastní sestřička. Co, sokole, co děláš, žádného smutku nemáš? Jaký bych já smutek měl, když mi žádný neumřel? Umřela ti tvá milá, dvě hodiny s poledňa. Třetí den, co pohřbená, v klášteře pochovaná. Sokol letěl, zaletěl, až na klášter doletěl. Třikrát klášter obešel, žádných dveří nenašel. 4) Jenom jedno okenko: Promluv ke mně, milenko. Dybych mohla mluviti, mohla bych aj choditi. Na srdečku mám kameň, na jazyku mám plameň; to pro tebe, můj milý, že sme spolu chodili.
Vyletěl tě sokol hore pod oblaky a měl un peřičko nade všecky ptaky, nad všecky zvěřinečky. A letěl un, letěl po tem Rybim zhůru, a spustil se po dřevě javoru, po stromečku zelenem. A letěl un, letěl, vesele zazpival: Spiš-li, mila, spiš-li čili čuješ, čili koho nocuješ? A něspim ja, něspim, a ja dobře čuju, ja žádneho tudy něnocuju, ani tebe něbudu. A tak mila s milym spolu rozmluvala, ež ona ho po řeči poznala, pěkně ho přivitala. A vitaj, můj mily, z dalekej krajiny, povidaj mi nějake noviny, jak se ti v světě vedlo? A vedlo je, vedlo, ma mila děvečko, zraněne je me srdečko všecko, to pro tebe, děvečko.
Tam z tej strany Dunaja, tam se chlapci scházijú, sobě hádky dávajú. Kdo ten Dunaj přeplyne, ten to děvče dostane. A ten šohaj, mladý pán, podepřel si své boky, pluje v Dunaj hluboký. Když ke koncu doploval, vesele si zazpíval: Hoja, chlapci, vesele, už to děvče moje je.
A ten celý týdeň, jak já mám smutný deň! Nevidím synečka celý boží týdeň. Dyž přijde neděla, ta je mně veselá, uhlednu synečka jďa do kostela. Ty zašovské zvony, ony pěkně zvoní, na horním pavlači rozmarýnek voní. Na horním rozmarýn, na dolním hřebíček, na prostřed kostela švárný šohajíček.
Zpívala bych sobě, ale hrubě nesmím, dyž moje srdenko za milúnkým teskní. Zpívala bych sobě, synečku, o tobě; pomyslela sem si, co je mňa po tobě. Co je mňa po tobě, po tvojej podobě, co mňa do tvej krásy, dyž ty pro mňa nejsi. Pila bych, jedla bych, chleba sa mně nechce, než toho synečka, co je v Novém městě. Vesele, vesele, třeba sa zle děje; srdečko v zármutku, huběnka sa směje. Mé srdenko, srdce, biješ ve mně prudce, ležíš jako skála, dycky bych plakala!
Ořeši, moje ořeši, hdož mně srdečko potěši? Zarmuti mi ho leda hdo, potěšiti ho něma hdo. Ach, potěš mi ho sam, Bože, dy už maměnka němože. Už moja mati tvrdo spi, o mojem veselu něvi. O, hdyby ona věděla, potěšiť by mne musela.
Chodí hlásný po dědině, [: vesele si prozpěvuje, :] Krista Pána zvelebuje. Ach, mlč, hlásníčku, nespívý, neb mně usnul můj rozmilý na mých rukách pěkných, bílých. Neráda bych ho zbudila, neráda mu snu zrušila, by ho hlava nebolela.
Debe mně tak belo jak, senečko, tobě, kade bech chodila, zpívala bech sobě. Zpívám sobě, zpívám, veselo mně néní, dež já tade nemám svýho potěšení. Potěšení nemám, potěš mě Pan Bůh sám, potěš mě, slavíčku, v zeleném hájíčku.
Můj milý, můj milý, ale nevím kerý; ja, kerý mně bude od Boha súzený. Od Boha súzený, od rodičů daný, od pana faráře za ruky svázaný. Bolí mě hlavěnka, jak mě nemá bolet? Dyž mně šohajíček došel vypovědět. Bolí mě ta hlava, bolí mě od rána, bolí mě celú noc, nemožú mně pomoct. Šak by mně pomohli, dyby jenom chtěli, dyby mně šohajka do domu dovedli. Nebudu veselá tento celý tydeň, dokud mně nezkáže můj milý dobrý deň. Dobrý deň, dobrý deň! Dycky mně dobrá šla, v sobotu na večír zlá novina přišla. Zlá novina přišla od mého milého, abych se vdávala, esli mam iného.
Nic mi tu veselo néní, dyž tu má panenka néní; dyby tady má panenka byla, ona by mě rozveselila.
O, chmelu, chmelu, chmelu zeleny, bez tebe žadneho vesele něni. Dybys ty, chmelu, po plotach nělez, něnadělal by si z panenek něvěst. A že ty, chmelu, po plotach lezeš, nějednej panence věneček vezmeš. O, lasko, lasko, buď mezi nami, jako ta vodička mezi břehami.1) Voda uplyně, břehy podryje, tebe si, dzěvuško, syněk něvezme. Dy si něvezme, plakač něbudu, jak jsem prv dělala, zas dělač budu.
Pondělí, úterý smutné po neděli, smutné jsú děvčátka, co chlapců neměly. A já jsu ta jedna, co jsem ho neměla, a už je třetí deň, ješče jsu veselá. Nemám-li milého, ale si ho kúpím, některé děvečce srdéčko zarmútím. Dyž nemám milého, ani nemám klebet, nemajú si lidi o mně co povědět.
Přiletěltě slaviček na mynařův dvoreček. Vesele si zazpival, až Aničku zavolal. Nězpivaj tak, slavičku, ať nezbudiž Aničku. Tři noci už něspala, na mileho čekala.
Slunečko zachádí, aj, za keř malenový, zkažte tam dobró noc mému šohajovi. Debech já věděla, co můj milé dělá, nestarala bech se, bela bech veselá. Debech já věděla, kde můj milé vuře, já bech tam běžela po hedbávné šňůře. Ale von nevuře, a von těžko stůne, je tuze raněné a von brzo umře. Milá k němu přišla, vode mu podala, pěkném bílém šátkem hlavo zavázala. Dež mu jo vázala, žalostně plakala, čeho sem se, milé, čeho dočekala. Bohutické krchov pěkně malovaný, na něm vodpočivá moje potěšení. Dež já vokolo do, srdečko mě bolí, dež já se podívám na tvůj hrobek nový. Na tvůj hrobek nový, jak ty tam ležíš sám, na něm se rozvíjá červené tulipán.
Škoda tě, šohajku, že za vodú býváš, voda lavky vzala, ty k nám nechodíváš. Šohajek za vodú a já z druhej strany, pohledňa na sebe, obá sme plakali.1) Plačeš ty, plaču já, plačeme obadvá, neplač, galanečko, už je darmo všecko. Nebudu vesela, ani nemožu byt, nemože sa ve mně srdco rozveselit. Hrkoce mé srdce tak nekerú chvílu, jak by mně ho řezal nožem lebo pilú.
Kukulenka zrána vesele zpívala, aby mně má milá snídaní chystala. Snídaní s obědem, to já mám každý deň, a tebe, má milá, edem ráz za týdeň.
Vy břesovské děvčátka, krajní noc vám ide,1) vy galánů nemáte, kdo vás budit bude? Obudí nás, obudí kohútek jařabý, on vesele zazpívá, dyž poletí z hřady. Kohútek z hřady letí, vesele si zpívá: Stávej, milenko, hore, už se rozednívá.
A já dycky do dvéří pohlídám; nezdali já milýho uhlídám. Ach, uhlídám, uslyším, své srdečko potěším, veselá byť musím. Už můj milé, už do dvéří kráčí, ach, což je on neveselé jaksi! Proč tak smuten, nevesel? Hlavičku dolů svěsil, syneček můj milé. Ach, můj milé štepované pásku, ztratila sem od milýho lásku. Kdo jí našil, nech ju dá, ať se láska nemrhá, syneček se hněvá. Ach, můj milé štepované všecek, vypověděl mně milé syneček. Vypověděl mně milé, připověděl zas jiné syneček rozmilé.
Žení sa mi, žení moje potěšení, ani mia nevouá na svoje veselí.
Žení sa mi, žení moje potěšení, ani mia nevouá na svoje veselí. Dybych sa já byua spěše vydávaua, na svojo veselí bych ho zavouaua. Posadiua bych ho za ten najpřední stůu, nepoveděua bych, že bývau miuý můj.
Želí sa mi, želí, miuý sa mi žení, ani mia nepozvau na svoje veselí. Dyby mia byu pozvau za najmenší družičku, neměua bych želu ani pouovečku. To jeho veselí tři neděle stáuo a moje srdečko žauostně puakauo. Puačte, oči, puačte, enom nezuykajte, čeho ste navykuy, toho odvykajte.
Šla do komory, plakala, tam zeleny věnek a zlaty prstenek skladala. Hraj mně, muziko, vesele, dokad mam prstenek a zeleny věnek na hlavě. A jak věnek pozbudu, smutku a žalosci nabudu.
[: Nevezcě mne přes ten les, :]1) budzě na mne ščekać každy pes. Vezcě mne přes hajiček, kaj spiva ptaček slaviček. Aj, zpivaj, ptačku slavičku, na mojem veseličku. Tveho veseli je namale, dokud maš vineček na hlavě. Jak vinka z hlavy pozbudzěš, teprem ty plakaci budzěš.
[: Když v úterý raníčko :] vychodilo jasné slunečko. Nad tú horu vysokú, nad tú lindu, lindu zelenú. Na té lindě ptáčkové, prospěvujú oni vesele. Rozličné hlasy majú, švarné děvečce porokujú. Ptám se já tě, slavíčku, abys mně pověděl pravdičku, na dlúze-li mého veselí? Tvého veselí nic déle enem od pátku do neděle. Ty to, ptáčku, ty to lžeš, mého veselí je enem dnes.
Vim ja jednu lipku v poli, pod ňu chalupečka stoji. Ach, Bože, Bože můj. V tej chalupce mam milenku, ona šije košulenku. Ach, Bože, Bože můj. Jak košulku došivala, přežalostně zaplakala. Dyby můj taciček žili, kravy by mi uchovali. Dyby ma macička žili, peřin by mi nasypali, veseli mi udělali. Dělaju mi ho přatele, to moje smutne vesele. Bych se byla utopila, dy mne ma macička myla. Hned v tem najprvšim kupeli, dokąd lide něvědzěli.
Či je to svadbička, či je to veseli? To teho synečka, co se něska ženi. Uschla nam hrušečka, už něbudě rodiť, něbudeš, synečku, za děvčaty chodiť.
Veselú, mamičko, veselú jizbu máš, pokad mne, mamičko, pokad mne doma máš. Až já, má mamičko, až já od vás půjdu, všecky veselosti za mnú plakat budú. Budú za mnú plakat užičky, taléřky, že už včil nemajú takovej maléřky. Budú za mnú plakat maměnčiny krávy, že nebudú mívat za rosenky trávy.
Zadala1) máti, zadala dceru daleko od sebe,2) zakázala jí, přikázala jí: Nechoď, dcero, ke mně. Já se udělám ptáčkem jařabým, poletím k maměnce,3) a sednu si tam na zahradečku na bílú leluju. Vyjde maměnka: Co to za ptáčka? Tak vesele zpívá, jak zpívávala má dcera milá, dyž doma bývala. Ei, kšohej, kšohej, ptáčku jařabý, nelámaj leluje!4) Jak mně ju zlomíš a nedolomíš, ona mně uvadne.5) Nepřišla jsem já, maměnko milá, leluje lámati, ale sem přišla, maměnko milá, sobě stěžovati.6) Dobře vám bylo, maměnko milá, leluju saditi, ale mně je zle, maměnko milá, se zlým mužem býti. Nechoď, dcero má, nechoď, má dcero, křivdu žalovati. Když jsi to chtěla, to jsi se, dcero, měla nevdávati.
Zahrej nám, muziko, zahrej nám vesele, nevěsta nám plače, ať se nám zasměje.1) Dybys nám, muziko, vesele nehrála, věru by nevěsta žalostně plakala. Stalo se děvečce, stalo se po vůli, dostala synečka v červenej korduli. V červenej korduli, v tenkej košulence, stalo se po vůli, stalo se panence.2)
Buď, synečku, buď veselý, nebuď dycky zarmúcený! Kterak já mám být veselý, rodiči mně odumřeli.1) Můj tatíček v hrobě leží v třetím hrobě zadních dveří a matička u kostnice, to mně rmútí moje srdce. Můj tatíčku, z hrobu vstaňte a na mne se podívajte, jak já smutný, neveselý jsem ode všech opuščený!
Ach, slobodo milá, na co si mně dala toho chlapa starého? Ani s ním poseděť, ani s ním promluviť,1) ani hleděť na něho! Dyž sem byla mladá, byla sem si volná, mohla sem, kam chtěla, jiť,2) včilej sem sa vdala, starého si vzala, včilej mosím doma byť. Dyž sem byla mladá, byla sem vesela, šla sem sobia k muzice. Včilej sem sa vdala, starého si vzala, ach, běda mně velice.3)
Máte mia, maměnko, máte mia jedinú, nevydávajte mia na druhú dědinu. Keď mia tam vydáte, banovat budete, má stará matičko, včiu mně pomáhajte! Vybiraua jsem si mezi malinama, ale jsem si, Bože, kyseuú vybraua. Kyseuú, kyseuú, takovú kyseuú, neuvidíte mia jak živa veseuú. Vedua sem si, vedua jako ze sta jedna, z vysokej stoličky na nízkú sem sedua. Já sem si mysleua, že si já provedu, že z nízkej stoličky na vysokú sednu. Já sem sa vydaua, leda muža měua, leda ludé řekli, že jsu muadá žena. Já sem si mysleua, že mně dobře bude, že mně mojej kráse jak živ neubude. Už mně moje kráse pomali ubývá, už mně ju šohajek na chrbtě odbíjá.
Hu hu hukše, mama vaří lukše, až uvaří, také dá, Janíček se napapá. Haló, haló, koně v zeló, matička só na veseló. Přinesó nám vtáčka, pěknýho luňáčka. Haló, haló, koně v zeló, kozenka je v petrželó.
Jsi ty hospodyňka, dobrá roznosiuka; roznosiuas zelé židom do Veselé. K muzice jsi dívka, krávu ti zvalí slípka; rukávečky tenké, a robota v pekle.
Dycky mně bývalo veselé vyjití, a včil mně zarostla cesta modrým kvítím. Stezka modrým kvítím, bílou jetelinou, všecí mně zbraňujou chodit za děvčinou. »Pověz mně, synečku, kdo tobě v čem brání?« Zbraňujou, zbraňujou ti perštenští páni. Oni na vojáka mě odvesti dali, že mně budou svědčit véložky červený. Véložky červený, pojedu na koni, spomenež, má milá, na mé milování. Na mé milování, na mou věrnou lásku, až já si povedu koňa na řetázku. Koňa na řetázku, po straně palásek už jsem se oženil beze všech ohlášek. Já jsem se oženil, a ty ses nevdala, na koho, má milá, na kohos čekala? Na tebe, synečku s modréma očima, byla bych pro tebe do vody skočila.
Dycky mně bývalo veselé vyjití, dyž se rozvíjalo před našima kvítí. Včilé nám nastalo přesmutné loučení, já mám být zbavený svého potěšení. Kdo mě ho zbavuje? Vojanščí stavové, psali mně psaníčko, abych šel do pole. Do pole šírého, před císařa pána; plakala má milá do bílého rána. Neplač, nenařikej, Nanynko má milá, šak jsi mně nebyla od Boha souzená. Od Boha souzená, od rodičů daná, neplač, nenařikej, Nanynko má milá.

Pages