téct

Displaying 1 - 68 of 68
Tečie voda ja potok no aj potok aj potok Mojej
A teče vodička, vodička studená, v ní se umévala Panenka Maria. A dyž se umyla, na břeh vystópila, na břeh vystópila, syna porodila. Mé milé děťátko, co jesti budeme? Co jesti budeme, přis hora půjdeme. Má milá matičko, nestaréte se nic, ja půjdu na ryby do vody studené. Mé milé děťátko, jak bys na ryby šlo, není hodinečka, co ses narodilo. Jeli tam dvá pánové, obá zemanové, potkali děťátko, ono růžu neslo. Mé milé děťátko, kde’s růžu utrhlo, není hodinečka, co ses narodilo? Pojejte, pánové, pojejte vy se mnó, postavte koničky pod lindu zelenó. Ony budó čekat jarního vobroku, tak jak my čekáme sluníčka z voblaků.
Tečou dvě vody, obě proti sobě. Zvolejme bez přestání: Smiluj se, Jezu Kriste, nad námi! Mezi vodama trávníček zelený. Zvolejme atd. Na tom trávníčku tři lože ustlany. Zvolejme atd. Na prvním loži svatý Josef leží; na druhém loži Panna Marja leží. Na třetím loži sám Pán Kristus leží.
Žalostné kvílení, rozmilí křesťané, přesmutné loučení Panenky Marie s synáčkem svým nejmilejším, k hrozným mukám odsouzeným; k smrti se ubírá, žalostí omdlívá. »Matičko má milá, moje potěšení, hodina nastává smutného loučení. Již já musím na smrť jíti a hrozné muka trpěti; již se s tebou loučím, Bohu tě poroučím.« Synáčku můj milý, mé srdce rozmilé, ach, neopouštěj mne, matičky své milé. Rozpomeň se na mou lásku a na mou lítost mateřskou, neb nemám žádného krom tebe samého. »Matičko má milá, nemůž jinak býti, my se již musíme spolu rozloučiti. Již mě Jidáš židům zradí a mě falešně políbí, budou mě vázati, po zemi smýkati.« Synáčku můj milý, nech mne s tebou jíti, já volím za tebe ty muky trpěti. Stokrát chci raděj umříti, než bez tebe živa býti, mé srdce rozmilé, ach, k sobě vezmi mne. »Ach, to musí býti, matičko má milá, láska má mne nutí, Otec toho žádá. Všechen svět mám vykoupiti a smrti věčné zbaviti. K smrti se ubírám, tebe zanechávám.« Žalostná já máti, již sem opuštěná, již vidím synáčka, jak v krvi omdlívá, po všem těle sbičovaný a trním korunovaný, kříž přetěžký nese, bolestí se třese. Synáčka milého na kříž jsou přibili, když vypustil ducha, kopím bok prohnali; jak já nemám smutná býti, nad synáčkem omdlévati! Ze všech ran krev teče, pro tebe, člověče. O, hříšný člověče, vezmi si do srdce mého syna rány, mé velké trápení! Budeš-li to rozjímati, máš věčnou slávu dostati, budeš s mojím synem až na věky. Amen.
Ach, vojna, vojna, vojna,*) není každému hojná, jenom tomu šohajkovi, kerý sedá na koňa. Na koníčka si sednu, smrti se bát nebudu. Vezmu svoju nejmilejší a s ňú bojovat budu. A když přišli pod lindu, pod tu lindu vysokú: Slízej, milá, slízej s koňa, odpočinem si trochu. Včil mně kážeš slízati, měl's mě nebrat od máti, začala si galanečka žalostně naříkati. Nedaleko chodníčka teče dobrá vodička, slízej, milá, slízej dolů, napojíme koníčka. Naše vrané koníčky napily se vodičky: Sedej, milá, sedej na ně, pojedem pomalúčky. Dyž do vojny přijeli, na holú zem si lehli, nepočalo ešče svítat, tambor začal bubnovat: S Pánem Bohem, moja milá, musíme maširovat. Vylez, milá, na dřevo, podívej se na levo, uvidíš-li tam armádu a šohajka milého. Nevidím tam žádného, jenom svého milého, a on sobě smutně vzdychá a krev teče od něho. Ach, škoda mé mladosti, dvacet roků starosti, dyž já musím v cizím světě složit své mladé kosti. Ach, mamulko má milá, dybyste to věděla, jak vysoko krev stříkala z mého mladého těla!
[: Šlo diťa chodničkem, :] šprtalo špendličkem. Chodil Pan Bůh po vsi, nadešel to diťa. Co tu, diťa, dělaš? Svoji mamy hledam. Di, diťa, na krchov, tam tva mama leži, druhy hrob od dveři. Ulom haluzečku, pobuř 1) na hrobečku. Kdo tu buři na mne, 2) hlinu na mne sype? Ja, matičko, buřim, hlinu na vas sypu. Pusťtě mne tam k sobě, pusťte v tejto době. Di, diťa, do domu, maš tam mladu mamu. CoŽ je po mladosti, dy něni milosti. Dy mi chleba dava, popelem ho vala. A tak mi ho hodi, jako zlemu psovi. Dy svojim chleba da, za stůl jich posaza: maslem jim pomaza. Dy mi hlavu češe, to mi z ni krev teče. Dy ona mne myje, po ličku mne bije. Ach, matičko mila, vemtě vy mne k sobě, vemtě v tejto době. Me diťa rozmile, co bys tu dělalo, co bys tu jidalo? Rosičku zbiralo, vam nožičky mylo. Di, diťa, do domu, poviz tatičkovi, že si bylo se mnu. TatiČek něvěři, kyjem tež udeři. Di, diťa, do domu, třeti deň tě vezmu. Ach, tato, tatičku, předajtě kozičku, delajtě truhličku. Ach, tato, tatičku, předajtě kravičku, šijte kosulečku. Košulku došiva, diťa už umira.
[: Oj, pošlo diťatko, :] male pacholatko. Potkal ho stařiček, a to byl Pambuček. Kaj iděš, diťatko, male pacholatko? Jdu ja, stařičku, svej matičky hledať, by mi šli chleba dať. Tvoja mamka leži ten hrob ode dveři. Padlo na prvši hrob, křičelo, plakalo, matičko, volalo. Nic tam něslyšalo, enem zahučalo. Padlo na druhy hrob, křičelo, plakalo, matičko, volalo. Nic tam něslyšalo, enem zahučalo. Padlo na třeti hrob, křičelo, plakalo, matičky volalo. Ach, hdož to tam vola, pokoja mi něda? To ja sem, matičko, ja, vaše diťatko. Kaj maš tu košulku, co sem ti ušila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Kaj maš tu letničku, co sem ti kupila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Kaj maš tu šatečku, co sem ti kupila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Pusťte mne, matičko, pusťtě mne tam k sobě, budě mi tam dobře. Di, diťa, do domu, maš tam mladu mamu. Něniť mi to mama, a je to macocha. Dy mi chleba kraje, to mi ho něpřaje. A dy mi ho dava, v popele ho vala. Dy mne ona češe, to krev ze mne teče. Dy košulku dava, to mne pošlahava. Di, diťa, do domu, pomodli se Bohu. Šak tě tam ochrani ta něbeska pani. Do domu přiběhlo, otci povědělo: Ach, tato, tatičku, už sem ja mluvila se svoju matičku. Hned se rozněmohlo, třeti deň umřelo.
V tem Brodečku na kopečku bijó se tam o děvečku; 1) o keró, o keró? O tó, co má šněrovačku červenó. 2) Tak se o ňu posekali, až tam jednoho nechali, synečka milého, a už teče potok krvi od něho. 3) Kdo nevěří, nech tam běži, šak tam ešče šabla leží, šablička krvavá; umévá ju jeho milá slzama. Pokud ešče živa budu, černo pantlu nosit budu pod šátkem v lelíku, za tu lásku, můj obrázku, velikó.
Vyletěla holubička, ai, vyletěla holubička, ai, od sósedů z okýnečka. Sedla sobě na bránečku: Copak děláš, můj synečku? U synečka za dveřama stojí lože s peřinama. Na tom loži synek leží, poróbanó hlavu drží. Cos, má milá, cos dělala, žes synečka róbat dala? Bránila sem, nemohla sem, vezma šátek, plakala sem. Sósedova stěna bílá, teče po ní krev nevinná. *) Panenka ju zaličuje, krev nevinná přestupuje. »Nepřestupuj, krev nevinná, bývalas mně kdysi milá.« Nezaličuj, nezaléčíš, pokad se s ním nerozlóčíš. Už je stěna zalíčená, má milá s ním rozlóčená.
[: Ach, teče voda za vodó, :] [: za Dřímalovó stodoló. :] Často tam hosti bévajó, pěknó dceruško milujó. Ach, milujó ju, milujó, že jí dlóho mít nebudó. Ale to nečí pachole odvede jim ju svévole. Dceruška sedí v zahradě, vije věneček z fiale. Stroj si, synečku, hlavičku, proti tomuto věnečku. »Jak pak mám smutný strojiti, dy se mně strojí zabiti?« Neboj se, synečku, žádného, mám já bratříčka švárného. Dyby tě chtěli zabiti, my tě budeme brániti.
A ty Réhradice na pěkné rovině, teče tam voděnka dolů po dědině, je pěkná, je čistá. A po té voděnce drobný rebe skáčó; pověz mně, má milá, proč tvý voči plačó tak smutně, žalostně? Plačó vone, plačó, šuhajo, vo tebe, že sme se dostali daleko vod sebe, daleko vod sebe.1)
Co je po studýnce, dyž v ní vody néní? [: Jako po panence, :] dyž v ní lásky*) néní. Co je po vodince, co teče kolajó! Jako po panence, dyž mně o ňu lajó.
Co sem udělala včera, dneska, všecko mně vodinka dolů snesla. Ta vodinka bystrá, teče od Hradišča, vzala mně milého jako jiskra.
Kole Jarošova teče voda troja, [: skoro-li sa rozejdem, galanečko moja? :] Spíše sa rozejdú drobné ryby s vodú, nežli my sa rozejdem, galanečko, spolu. Spíše sa rozejde měsíček s hvězdičkú, nežli my sa rozejdem, švarný šuhajičku.
Kole našich oken, tam teče voda dobrá, [: napoj mně, má milá, napoj mého koňa. :] Jak ho mám napojiť, dyž tu néní vodičky? Dyž všecku vypily súsedové husičky. Haj, husičky, haj, haj, nekalte tej vodičky, aby napojila má milá koničky. Za našimi okny je tam dobrá vodička, plakala tam milá o svého synečka.
Okolo hájička teče vodička, napoj mně, panenko, mého koníčka. Já ho nenapojím, já se tuze bojím, že jsem maličká. Před našimi okny roste olíva; pověz mně, panenko, kdo k vám chodívá. K nám žádný nechodí, mne se každý bojí, že jsem chudobná. Před našimi okny růste z růže květ. Pověz mně, panenko, proč tě mrzí svět? Mne svět nic nemrzí, mne srdenko bolí, plakala bych hned.
Mimo našich oken teče voda skokem, nemůžu ju zastavit, nemůžu ju zastavit.
Mimo našich oken teče voda skokem, nemožu ju zastavit.1) Rozhněvala sem si šohajíčka svého, nemožu to napravit.2) Ale k němu půdu a prosit ho budu, aby se už nehněval;3) že je mý srdečko zarmócený všecko, aby mně ho rozebral.4) Pásl tam syneček štyry vraný koně na zelené votavě, natrhala sem mu voňavého kvítí za klobóček na hlavě.
Za tó našó stodolenkó teče voda kolajenkó. Napil se jí šohajínek, růste z něho rozmarýnek. Rozmarýnek, boží dřevce, co je po něm, dyž mně nechce.
Teče voda studená, nesmím koně brodiť, má milá je daleko, nesmím za ňó chodiť. Rozvijej se, rozvijej, červená růžičko, dej ti Pámbůh dobró noc, milá galanečko. »Rozvijej se, rozvijej, modrý tulipáne, dej ti Pámbuh dobró noc, můj milý galáne.« A dobró noc, dobró noc, ale ne na věčnosť, ale až tě pomine ta tvoja falešnosť. Ja, pomine, pomine, lebo nepomine, lebo ta naša láska na věky zahyne. Zahyne, zahyne, zahynóti musí, a šak tě k nám, synečku, černí ďási nosí.
[: Okolo Pavlovic teče voda, :] napí se jí, milá, holuběnko sivá, šak je dobrá. Už jsem se napila, už jí mám dosť, děkuju ti, milý, můj holúbku sivý, za upřimnosť.
[: Proti faře mostek, :] [: kolébá se; :] pod ním jatelinka zelená se. Jatelinka drobná nekosená; už je má panenka odvedená. Kdo mně ju odvedl, nech si ju má, nech ju jen přede mnú neobjímá.1) Dyby ju přede mnú objímali, těžké by mně srdce udělali. Před naše je mostek, prohýbá se; teče tam vodinka, nestaví se. Dyby se ta voda stavovala, také by panenka se vrátila; ale že ta voda nestaví se, ani má panenka nevrátí se.
Přes ten Slavíč čistá voda teče, moja milá přežalostně plače. Jak já nemám smutna zaplakali? Miloval mě, strojí mě nechati. Miloval mě, ale ne na dlúze; zpomenu si na jiného brze, zpomenu si na svého synečka, on k nám přišel, nemluvil slovečka. On k nám přišel a nechtěl odjíti, on si myslil, že budu prositi. A já bych tě černým ďásom dala, než bych já tě, synečku, prosila. »Rozpomeň se, má panenko, na to, že je láska dražší nežli zlato.« Já sem si to dávno rozpomněla, na tebe sem, synku, zapomněla.
Skáče straka po potúčku, sbíře zrnéčka; rozpomeň sa, falešný synečku, na své slovečka. Teče voda po potúčku přes súsedů dvůr, domníváš sa, falešná panenko, že já budu tvůj? A já bych byl hlúpý blázen, dybych si ťa vzal, dyby nekdo zrnko vyopálal, a já plevu bral.
Teče voda v hulici od Hošt'na k Bystřici, teče voda bílá, abys se umyla. Děvečka se umyla, vodička se zkalila, voda se zkalila, že pannó nebyla.
[: Teče voda po potoku dolů, :] [: poď, má milá, povandrujem spolu. :] »Jaké by to bylo vandrování, dyž my nejsme vespolek sezdaní.«1) Na Peršténě štyří kněži kážou, poď, má milá, ti nám ruce svážou. Ruce svážou, naše srdce spojí, tenkrát budem, má panenko, svoji.
[: Teče voda, velká voda :] kolem dokola jabora. Všecky lavičky pobrala, jenom tam jednu nechala. Po kerej Honzíček chodí, Marjánku za ruku vodí. Byl jest tam jeden stromeček, na něm bylo moc jabliček. Utrh Honzíček, utrh dvě, jedno je pustil po vodě. Kam, jablíčko, kampak kráčíš, že se ani nevotáčíš? Kráčím já, kráčím po dolu až k mej Marynce do domu. Když připlynulo k okýnku, zaklepalo na Marynku. Vyjdi, Marynko, vyjdi ven, Honzíček stojí před domem. Pročpak bych já ven chodila? Dyť já nejsem jeho milá. Pročpak bys milá nebyla, dyťs mi dávno slibovala! Slibovalas mně o duši, že se ta láska nezruší.
Vyšly ryby, vyšly z Moravy do Visly; pověz mně, dcerečko, máš-i ty mia v mysli? Byla bych já blázen, dybych pověděla, že bych si, synečku, na tebe myslela! Do našeho dvora teče voda dvoja, nemysli, synečku, že já budu tvoja. V tom našem dvorečku kopec na kopečku, a já tebe nechcu, falešný synečku.
Teče voděnka, teče shora tó dědinó, a tó našo děvečko sluze polívajó. A po voné voděnce drobný rybe skáčó; pověz ty mně, má milá, proč tvý voči plačó? A jak be neplakale, dež poctivá néso? Zavedla sem se s milém, ztratila sem kráso.
[: Teče voda Lidečkem, :] hej,hej, tym fojtovým dvorečkem. [: Kdo tu vodu pobřede, :] hej,hej, ten panenku povede. [: Kdo tu vodu piť bude, :] hej, hej, hezkú ženu mět bude.
Teče voda, teče pod pavlovské mlýny, ubozí sirotci plakávali u ní. Teče voda, teče pod široký kameň, ubozí sirotci plakávali na něm. Kde sirotek plače, všude se zem třase, kde slza upadne, znamení ostane.
Za našimi humny zahukaua sova, došuy mně na mysel mé maměnky suova. Mé maměnky suova a synečkova řeč, ale bych nedbaua, dyby vandrovau preč. Vandruj, miuý, vandruj, třeba na kraj světa, jenom nezapomeň, že sem já sirota. Dyby si ty byua ubohá sirota, nenosívauas by věnečka ze zuata. Ale bys nosiua ze zelenej rúty, jako nosívajú ubohé siroty. Ubohé siroty, ludé na ně lajú, a sami nevěďá, nač své vychovajú. Teče voda, teče přes Dunaj široký: Co sa napuakauy ubohé siroty!
Za našimi humny zahukaua sova, došuy mně na mysel mé maměnky suova. Mé maměnky suova a synečkova řeč, ale bych nedbaua, dyby vandrovau preč. Vandruj, miuý, vandruj, třeba na kraj světa, jenom nezapomeň, že sem já sirota. Dyby si ty byua ubohá sirota, nenosívauas by věnečka ze zuata. Ale bys nosiua ze zelenej rúty, jako nosívajú ubohé siroty. Ubohé siroty, ludé na ně lajú, a sami nevěďá, nač své vychovajú. Teče voda, teče přes Dunaj široký: Co sa napuakauy ubohé siroty!
Čich je to lóka nesečená? Aj, lišenskýho pána. Podeme na ňo, zesečem jo, aj, za rosenke zrána. Aj, tráva sochá, kosa topá, a šohajek jo seče. Ja, seče, seče, neposeče, jak mo s hlavěnke teče!
1. Okolo Jarošova teče voděnka troja; proč na mňa nehojakáš, kamaradečko moja? 2. Okolo Jarošova teče voděnka troja; a já na ťa hojakám, kamaradečko moja. 1. Okolo Jarošova teče voděnka troja; užis posnídala, kamaradečko moja? 2. Okolo Jarošova teče voděnka troja; a už sem posnídala, kamaradečko moja. atd. sebe otazují a sobě odpovídají. Neslyší-li hned děva druhá hlasu děvy první, tedy tato silněji hojaká: 1. A proč sa na mňa hněváš, proč sa na mňa duješ? Já na ťa hojakám, ty mně neděkuješ. 2. Já tobě děkuju, ale pomalúčky, aby mia neučuly moje kamaradečky.
Zpívaj si, děvečko, rozveseluj pole, rozveseluj pole, aj srdenko moje. Zpívala bych ráda, nemožu od hlada, šohajova mama neráda chleba dá.1) Neráda chleba dá, neráda ho peče, že dolů Komnicú kalná voda teče. Teče voda, teče dolú kolajičkú, naplač sa mně, naplač, švárný šohajíčku. Teče voda, teče, nemože protěkat, mosí ju šohajek šablenkú prosekat.
Okolo Hradišča teče voda kolem, šardiččí pacholci sedijú za stolem. Za stolem sedijú, dobré vínko pijú, svojima slzama vínko dolévajú. Kdo je ti, synečku, kdo je ti příčina? Šardický pudmistr a jeho rodina.
Landava, Landava, to francózký město, císař pán povídá, že rozhází všecko. Landava, Landava, francózký podmezí, nejedné maměnky synáček tam leží. Maměnky synáček, sestřičky bratříček, nejedné panenky hezký šohajíček.1) Landavo, Landavo, ty se v prach obrátíš, než jedné panence synečka navrátíš. U města Landavy je rybník krvavý, kdo ho okrvavil? Syneček z Moravy. Okolo Strasburka teče Raň krvavá, Kdo ju okrvavil? Francózská armáda. My sme odepsali, že se nebojíme, že celó Landavo na prach rozházíme. Ani netrvalo tři hodiny zplna, že celá Landava rozházena byla.
Přes vinohrady voděnka teče, [: pojeď, má milá, do vojny předce. :] Do vojny jela, šable neměla, čím ses bránila, má roztomilá? Bránila sem se bílým šátečkem, bojovala sem se svým synečkem.
[: Ta kyjovská brána pěkně malovaná, :] [: kdo ju vymaloval, :] barvy nešanoval. Vymaloval na ní štvero koní vraných, vymaloval ješče černojoké děvče. Žádný nezabrání ptáčkovi lítati, jak mně zabraňujú děvče milovati. Vymaloval taky koníčka hnědého, on si ho osedlá, sedne si na něho. Teče voda, teče, po ní ryby skáčú, pověz mně, má milá, proč tvé oči pláčú. Pláčú ony, pláčú pro svého synečka, vzali ho na vojnu, dali mu koníčka.
Aj, másku, másku, mám na tě sázku, teče z tebe pivo jako na provázku. Vínečko milé, mám k tobě lásku, ty do mne poběhneš jako po provázku. Mám málo na dně, vypiju snadně, vypiju, dám nalit, půjdu dom bez galit.
Pite, chlapci, pite víno, nech ta voda teče mimo. Vínečka se napijem, voděnkó se umyjem.
Teče voda, vodička, do Dunaja padá; chytiua má miuá, houuběnka sivá, místo ryby hada. A dyž ho chytiua, nesua ho mateři: Tu máte, matičko, sivá houubičko, uvařte k večeři.
Teče voda, voděnka podle kováře, podej, milá, huběnky, maměnka káže. »Byť by máti kázala, tatíček nedá, že je moja huběnka velice mladá.«