více

Displaying 1 - 100 of 162
Kdyby se tatínek nevadil, řekla bych, kdo se mnou včera byl: vaďte se, tatínku, nebo ne, byl se mnou můj milej v hospodě. Kdyby ten tatínek nebroukal, řekla bych, co mně můj milej dal: broukejte, můj zlatej tatíčku! dostala jsem od něj hubičku. Kdyby se tatínek nedivil, řekla bych, co hoch mi přislíbil: divte se, tatínku, jak chcete, ještě rád mne vdávat budete. Slíbil mi můj milej, přislíbil, když mne na rozchodnou políbil: až se ta pšenička vymetá, že mne pak u vás víc nenechá.
Šla panenka pro vodu, měla novou nádobu; potkal ji tu pán, roztlouk‘ on jí džbán. Šla panenka, plakala, svého džbánu želela: Třeba vy jste pán, zaplatte mně džbán! „Mlč panenko! neplač ty, škoda se ti nahradí: za zelenej džbán šateček 1) ti dám.“ Děvče šátek nechtělo, vždy jen džbánu želelo: Třeba vy jste pán, zaplaťte mi džbán! „Mlč panenko! neplač ty, škoda se ti nahradí: za zelenej džbán prsten tobě dám.“ Děvče prsten nechtělo, vždy jen džbánu želelo: Třeba vy jste pán, zaplaťte mně džbán! „Mlč panenko! neplač ty, škoda se ti nahradí: za zelenej džbán vezmu si té sám.“ Děvče víc neželelo, ale bylo veselo: „Za zelenej džbán dostal se mně pán!“
Líto, líto přichází, srdce mé se leká: každej tu na mě žaluje, každej na mě štěká. Sestra, matka zbraňuje, tatík ještě více: já tebe přece nenechám, moje zlaté dívče!
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“
Miluj mě, já tebe, budeme spolu přátelé: kdo mě miluje, já jeho víc; a kdo mě málo, já jeho nic. Láska je pěkná ctnost, ta bude trvat na věčnost.
Horo, horo, vysoká jsi! má panenko, vzdálená jsi, vzdálená jsi za horama – vadne láska mezi náma. Vadne, vadne, až uvadne! není v světě pro mne žádné, není žádné potěšení pro mne více k nalezení!
Měla jsem chlapce, nemám nic; dala jsem šátek, nedám víc: ouvej moje potěšení! včera bylo, dnes už není. Dobře mé srdce vědělo, povědít mně neumělo: že ta láska není stálá, co se před lidmi schovává. Šel muj milej, šel do Slezska, vzal mně klíček od srdéčka: vzal od svého i od mého, nenechal mně od žádného.
Na kopečku stojí borovička, seděla tam pod ní má Ančička. Přiletěl slavíček, nese psaní, podal ho Andulce s pravé strany. Tu máš, má panenko, nelekej se, nesu ti psaníčko, potěšíš se. Dříve než slunéčko vyjde z hory, budeš mít milého u komory. Bude na tě smutně očekávat, bude na okýnko poklepávat. Až bude klepati, neotvírej, on taky klepává někdo jinej. A jest-li otevřeš, ošidíš se, a ta vaše láska promění se. Promění se jednou, víc nebude: milej tebe nechá, jinam pude.
Zafoukej, větříčku, od východu: miloval jsem holku, víc nebudu. Nebudeš, Andulko, nebudeš má, neb je tvá matička tuze chudá. Přišly vám, mládenci, smutné časy, nesmíte sobě brát podlé krásy. Ať si je kulhavá, neb hrbatá, když jen má peníze, přec je zlatá!
Když jsem šla jedenkrát přes háječek, ach, přes háječek! potkal mne na cestě mysliveček. Sluuéčko svítilo, bylo teplo, ach, bylo teplo! tenkrát mé srdéčko láskou kvetlo. Seděli jsme spolu do večera, ach, do večera! střelil mysliveček na jelena. Nebyl to jelínek, hyla laně, ach, byla laně! „Spomeneš, panenko, brzy na mě.“ Když potom po čase trávu žala, ach, trávu žala! Kýž jsem myslivečka nepoznala! Když šaty mákala u rybníčka, ach, u rybníčka! Kýž jsem nepoznala myslivečka! Než jsem já poznala myslivečka, ach, myslivečka! byla jsem červená jak růžička. Nyníčko však moje krása je pryč, ach, krása je pryč! mysliveček nejde milovat víc. Mysliveček s jinou na procházce, ach, na procházce! děvčátko v komůrce hořce pláče. Nechoďte, panenky, přes háječek, ach, přes háječek! ať vás tam nepotká mysliveček.
Letěla husička, letěla přes pole, tam kde bejvávalo potěšení moje. Letěla husička, už víc nepoletí: škoda je tě, děvče, že tě nesmím měti! když jsem k vám chodíval do vaši dědiny, míval jsem klobouček plnej rozmaríny. Nýčko k vám nechodím, už chodí tam jinej: jen na mě, má milá, více nespomínej! „Zachází slunéčko, zachází za horu: kterak pak já na tě chlapče, zapomenu!“
Na zeleném doubku dva holoubky hrají; lidi jim závidí, že se rádi mají. Lidi, dobří lidi! nezáviďte toho: vždyť je to hezká věc, když kdo má rád koho. Milovali jsme se, jako holubičky; rozloučili jsme se jako vlaštovicky. Milovali jsme se nebylo to z dávna: a už nás rozvedla jedna stará bába.
Kdybych já věděla, kdo mne s milým loučí, nasypala bych mu soli mezi oči. Soli mezi oči, písku mezi zuby: aby nevypouštěl 1) falešných slov z huby. Byla je příčina stará baba jedna, ta je naše srdce od sebe rozvedla. Dopust, Bože! dopusť na babicí hřmění, by na ni pršelo devět dní kamení. Devět dní kamení, desátý den trní: by víc nerušila věrné milování. l) aby nerozváděl, co se komu líbí. Tím se někdy ta píseň také zavírá.
Na Slíchovskejch lukách ztratila jsem dukát, a tam u vrbičky červené pentličky. Slíchovští mládenci! kde jste koně pásli? já ztratila pentle, kterej jste je našli? „My jsme jich nenašli, jen jsme je viděli: červené pentličky po vodě plynuly. Rybáři, rybáři! na lodě sedejte, červené pentličky po vodě hledejte. „Kdybychom zapřáhli tři sta vraných koní, červených pentliček více nedohoní. Kdybychom zapřáhli koní na tisíce, červených pentliček nedohoní více.“ Sedla na lodičku, zaplakala tuze, že už svých pentliček 1) dohonit nemůže. 1) Místo červených pentliček v písni této zastupuje také „zelenej víneček“.
Zdálo mi se té noci na moji postýlce, že můj milej odchází za české hranice. Odchází, ach odchází! víc se nenavrátí: kdo ty zimní večery, kdo mi je ukrátí!
V šírém poli hruška stojí vysoká, pod ni pěkná bílá růže vykvětá. Trhej, trhej, má panenko, ty růže, nasázej je hochu svému do lůže. On ti bude na těch růžích libě spát, ráno vstane, bude tobě děkovat. Děkuju ti, má panenko, děkuju, před tebou já svůj klobouček smekuju. „Nesmekej ho, můj Jeničku, přede mnou: však oni tě naši páni odvedou. Odvedou tě pod zeleny 1) myslivce: bude tobě místo holky ručnice.“ Žala trávu v suchopáru metlici, přišli na ni dva zelení myslivci. Srp jí vzali, rozlámali: Jdi domů, berou tobě potěšeni na vojnu. „Když ho berou, ať ho berou,2) mají ho, však on mně dá zejtra pán Bůh jinýho.“ 1) Odvedou tě, můj Jeníčku, do Prahy, tam ti dají bílej kabát a šavli. 2) Když ho berou, ať ho berou, nic nedbám: však já se tam zejtra ráno podívám. Proč pak vy mně potěšení béřete? co pak víc svobodné chasy nemáte? Prala plínky u studýnky, plakala: ach kýž jsem tě byla raděj neznala! Jiný konec: „Když ho berou, ať ho berou, ať je tam: však já ho tam na té vojně nenechám. Nenechám ho na té vojně bojovat, aby mohl svou panenku milovat.“ Miluju tě, má panenko, miluju: ale zejtra na koníčku odjedu. Žala trávu na rybníce – srp tupěj: „Jen ty mně ho, můj Jeníčku, naklepej.“ On naklepal, on nabrousil – nechce žít: protože tě, má panenko, nechce mít. Pila pivo, pila víno z korbele: „Ach že jsem se nenadála fortele!“
Vyrostla mně bílá růže, trhat já ji nebudu: milovala jsem Vojtíška, milovat už nebudu. Milovala jsem ho věrně, v srdci jsem ho nosila; toho jsem se nenadála, žeby láska šálila. Šel můj milej po ulici, měl klobouček na stranu; lidé jsou mu povídali: Tamhle vidíš svou pannu. „Nemluvte mně, lidé, o ní, hledět na ni nemohu; jak ji spatřím jedním okem, sklopím hlavu hned dolu.“ Když jsi na mě hledět nemoh, proč jsi za mnou chodíval? já jsem tebe neprosila, abys ty mne miloval. Měl jsi dvéře otevřeny do srdce upřímného: ale nyní jsou zavřeny, nepřijdeš víc do něho! Což pak jsem ti udělala, že mne teď nenávidíš? vždyť jsem ta, která jsem byla, proč pak se za mě stydíš? To mám já teď za upřímnost, kterou jsem k tobě měla; pro tebe bych, nejmilejši, krev byla vycedila! Rozpomeň se, nejmilejši! na tvoje slibování: že tě bude pán Bůh trestat, nedá ti požehnání. Rozpomeň se, nejmilejši! na moje mladá léta: léta s tebou jsem ztratila – po radosti je veta! Živobytí bych si vzala, však jsem si ho nedala: věčnost věčší, než celý svět, toho jsem se lekala.
Až já odtud pryč pojedu, bude pro mě velkej pláč: budou pro mě holky plakat, které jsem já míval rád. A já taky plakat budu, až já odtud pryč pudu: pannu, kterou jsem miloval, víc milovat nebudu. Vykoukala z okýnečka, byla jako z růže květ; černé oči utírala, že se ji svět nepoved. Neplač, nekvil, nenaříkej, přijdu já k vám brzičko: přijdu ještě zejtra ráno, dřív než vyjde sluníčko. Vy hodiny, ach hodiny! co jste mi to vyvedly, že jste vy mne s mou panenkou. tak na krátce rozvedly? Jak rozvedly, tak rozvedly, už nás víc nesvedete: a vy mily černý, oči, kdy se dost vypláčete?
Až se bude suchá lípa u Nymburka zelenat, přijď se na mě, má panenko, přijď se na mě podívat. Už já více po Mělníce procházet se nebudu: miloval jsem jedno děvče, víc milovat nebudu.
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.
Loučení, loučení! což je to těžká věc, když se musí rozloučiti, když se musí rozloučiti s panenkou mládenec. Když jsme se loučili, obá jsme plakali, obá jsme si bílým šátkem, obá jsme si bílým šátkem oči utírali. Když jsme se loučili pod zeleným dubem: vždycky jsem ti říkávala, že ta láska není stálá, že svoji nebudem. „Až ten dub pokvěte 1) bílou ratolestí, tenkrát budu, má panenko, tenkrát budu, má panenko, smutek pro tě nésti. Ponesu ho tejden, 2) popláču každej den: nikdy však nezapomenu, nikdy však nezapomenu, že jsem já rád tě měl.“ 1) Až já půjdu lesem, budu plakat hlasem: dám si klobouček na stranu, na panenku zapomenu a budu zas vesel. 2) Ponesu smuteček, nakoupím pentliček: na klobouk si jich navážu, v hospodě se všem ukážu, že jsem mládeneček.
Těš se, můj holečku, těš! pověz, jest-li ty mě chceš? já si ráda na tě počkám, jenom jest-li se tě dočkám, jest-li si mě pak vemeš. „A já si tě nevemu, á na vojnu pojedu; koníčka sobě osedlám, ještě s tebou se rozžehnám, a potom zapomenu.“ Ach! já jsem se měla vdát, a na tebe nečekat: mohla jsem dostat věrnější, než jsi ty, můj nejmilejši, škoda věku nastokrát! „Ty se nevdáš jen jednou, hned ti tvářičky shlédnou, tvoje krása se promění – adie, mé potěšeni! nepřijdu víc za tebou.“
V okýnku stála, ven vykoukala, byla co z růže květ: viděla svého nejmilejšího sem na koníčku jet. „Matko, matičko, zlaté srdíčko! můj milej jede k nám: síň a světnička neumetená, co pak on řekne nám? 1) Matko, matičko, zlaté srdíčko! vyjděte k němu ven: až já umetu síň a světničku, zavoláme ho sem. Matko, matičko, zlaté srdíčko! můj milej jede pryč – silnicí bílou za jinou milou – k nám už nepřijde víc!“ 2) 1) kterak pak vejde k nám? 2) za tou rychtářovic.
U panského dvora náš Vítoušek vorá, strakaté volečky má: až pole dovorá, na mě si zavolá, on mě už z daleka zná. Darmo ty můj milej, Vítoušku rozmilej, darmo ty na mě voláš: volej ve dne v noci, není ti pomoci, mne se víc nedovoláš. Já už mám jiného hocha upřímného, ten mi je nad tě dražší: víc na mne nevolej, hluboko zavorej na věky lásku naši! První dvě slohy písně této pocházejí prvotně od Kamenického. Se změnami, jež tuto spatřuješ, a s doloženou třetí slohou nalesl jsem ji co píseň národní v Horaždějovicích I. 1843.
Za lesíčkem růže smutně dokvetá; má panenka slůně, žalostně vzdychá: když ta růže vykvetala, má panenka putovala se mnou do světa. Putovala se mnou v jedlovém lese, tam utrhla pěknou kytku v pasece; tu mně dala za klobouček, kdy jsme sedli na palouček k studené řece. Putovala se mnou přes tři potoky, ten jeden byl krajem velmi hluboký; pomáčela si sukničku, sušila ji na sluníčku, děvče ubohý. Putovala se mnou až do Moravy, tu mně darovala věneček s hlavy; tu jsme spolu tancovali, až jsme oba potrhali věneček drahý. Tu jsme tancovali, to na popelec, muziky nám hrály ještě na konec; hrála taky Nemodlenka, že nenajde má panenka více svůj věnec.
Což se mé srdéčko v těle leká, že na nás veliká. vojna čeká! čeká, čeká můj kůň vraný, na něm je šáteček vyšívaný. Kam pak se poděju, v kterou stranu, bych ještě uviděl moji pannu? Vyjdu si já, ohlídnu se, nespatřím žádného – zarmoutím se. Psal jsem a pečetil dvoje psaní, nedostal jsem žádné odpovědi, psal jsem jí, psal – víc nebudu; odjedu na vojnu – ten tam budu. Přes potok můsteček prohýbá se, roste tam travička neseká se; pod tím mostem jsou rybičky, žádný jich neloví – jsou drobničky. Vyletěla sivá holubička, přinesla psaníčko od miláčka: píše milý, píše, píše, že on k ní přijede co nejspíše. Položila hlavu do jetele, poslouchala pilně, kdo to jede; slyšela řičeti koně vraný: to jsou koně mého potěšení! „Kam pak, mé srdéčko! pojedete, že vy mne s sebou víc neberete?“ Pryč pojedu – nepřijedu, tebe tu poručím pána Bohu.
Já tobě vinšuju tolik zimic, jako je okolo Prahy vinic: by tě třásly a lámaly za to tvé falešné milování! Já tobě vinšuji ještě více: aby ti vylezly týlem plíce, týlem plíce, bokem srdce: abys nepodváděl panen více!
Na tej naší návsi vysokej strom: aby do tej lásky uhodit hrom! uhodil prudce, rozrazil srdce: aby nerušilo lásky více. Jest-li se mně ten svět nepovede, nebudu naříkat než na tebe: že’s mě, holečku, chudou děvečku zanechal, potom se chytil jiné.
Když jsem já k vám chodívával přes ten hájíček, na cestu mně svítívával jasnej měsíček; měsíček mně svítíval a já jsem sobě zpíval, popošel jsem kousek cesty, někdo zavolal. Zavolal jest smutným hlasem: „Stůj a zastav se, jde za tebou potěšení, něco ti nese: nese ti smutné psaní, černě zapečetěny; málo inkoustem je psáno, více slzami.“
Sil jsem proso na souvrati, nebudu ho žíti; miloval jsem jedno děvče, nebudu ho míti. Sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nechal jsem: vzít si s nechutí, trápit se s ní do smrti! Sil jsem proso na souyrali, nebudu ho žiti: děvče krásné miloval jsem, nebudu ho míti. Síti, nežiti, milovati, nevzíti! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem. Tam nad mlejnem, pod jesenem, na vysoké stráni, slíbila mi má panenka věčné milování; věnec uvitý, prsten pěkně vyrytý od ní dostal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ústům, jako z máku kvítí, bubínky jsem dával; v týlku jako labuť bílém s vétříčkem jsem hrával. Láskou plesal jsem, kudy šel jsem, vzdychal jsem; v noci nespal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ráno, dřív než zvoník cinkal časně na klekání, šel jsem, abych ptačí slyšel ranní radování; šel jsem za lesem, ale, ach! co spatřil jsem, nad tím ztrnul jsem, více děvče nechtěl jsem. V roklince, tam v střemchách hustých děvče s jiným stálo; on ji líbal, tlačil, vinul, děvče se jen smálo! Já pak zvolal jsem: darmo v noci nespal jsem! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem!
Čekala jsem, nespala jsem do půl jedné hodiny: toho jsem se nenadála, že mi přijdou noviny! ty hodiny pěkně jdou pořád jedna za druhou: toho jsem se nenadála, že mi chlapce odvedou! Ach hodiny roztomilý! proč jste tak krátký byly, že jste mě s mým nejmilejším tak brzy rozloučily, rozloučily ve světě – více nás nesvedete: což vy moje černé oči dlouho plakat budete!
Počkej, má milá, vánoce přichází, počkej, má milá, vánoce jdou: cestička daleká, vítr ji zafouká: nepudu, má milá, víc za tebou. Kterou pak cestou, moje znejmilejší, kterou pak cestou od vás pudu? zdali tou hořejší, nebo tou dolejší: kterak já na tě zapomenu?
Každý se nám diví, kdo nás spolu vidí, kam je se ta naše láska děla? odešla pryč, nepřijde víc, za hory, za lesy zaletěla. Rájovští sedláci jsou hodní čtveráci, ti mě s mon panenkou rozloučili: dali mně ji do Kaplice; proto je v zármutku moje srdce. Kdo nás koliv vidí, každej se nám diví, kam se ta veselost naše děla? za hory, za lesy, ach má nejmilejší! za hory, za lesy zaletěla.
Mějte se dobře v domě tom, roste tam javorovej strom; už mně zarostla cesta k vám, mějte se dobře všickni tam! Já jsem tě věrně miloval, své srdce jsem ti věnoval: ale tys měla v srdci klam, měj se, má milá, dobře tam! „Jen ty se, milej, dobře měj, tvé srdce, komu chceš, si dej: už z naši lásky není nic, my svoji nebudeme víc!“
Ještě se tě jednou zeptám, mám-li, holka, přijití k vám? „Přijď k nám, chlapče, jednou v roce, když je u nás o jarmarce. O jarmarce kup střevíce – po jarmarce nechoď vice!“
Kdybys byla holka hezká, vzal bych si tě do srdéčka: ale že jsi nanic, nestojím já o tě víc.
Jeničku, bloudíš, že za mnou chodíš: já už mám jiného, ty o tom nevíš. „Která je bodná, víc hochů nemá; má svého milého a je mu věrné.“ Dítě mé milé! netrap mne dýle: jest-li mé ráda máš, řekni upřímně. „Což je to platno ráda tě míti: když si mne nemíníš upřímně vzíti!“
Hezká jsi, Andulko, bejvala, dokud jsi mládenců neznala; jak jsi ty mládence poznala, hned se ti tvá krása změnila. Co je po takové panence, která má tři, čtyry mládence; jednoho v světnici, dva venku: nestojím já o tu panenku! Pěkně mně měsíček svítíval, když jsem od své milé chodíval: svit ty mně, měsíčku, ještě dnes, však mně víc svítívat nebudeš!
Nebudeš, má milá, nebudeš má žena, kdyby ti visely pentle přes ramena. Pentle přes ramena, dundel na střevíce: nepůjdu k vám více do vaší světnice!
Stojí borovička zelená, kolem do kolečka pletená; pod ni koníček, na něm Jiříček jede do Brna. Stůj, koníčku! a žer travičku, já půjdu navštívit Aničku: mně se všecko zdá, že moje milá je mně nevěrná. Děkuju ti pěkně za lásku, ach můj nejmilejší obrázku! víc už nepřijdu, víc ti nebudu dělat překážku! „Když jsem zapomněla na bratra, taky zapomenu na vrata, u kterých jsme stáli, spolu rozmlouvali často do rána. Když jsem zapomněla na sestru, taky zapomenu na cestu, kudy jsem chodila, kytičky nosila v bílém fěrtoušku. Když jsem zapomněla na otce, taky zapomenu na srdce, a na tě můj milý, holečku rozmilý, na tě dokonce. Když jsem zapomněla na matku, taky zapomenu na lásku, na tebe můj milý, holečku rozmilý, drahý obrázku.“
Trne na truc někomu do našeho domu, truc na truc někomu do našich vrat: špatný tvoje chody jsou pro moje nohy, nebudu já více po nich běhat. štěstí ti vinšuju, už jsem tě ze srdce vypustila; už tobě srdce mé je zámkem zamčené, kliček jsem do vody zahodila.
Když jsem k vám chodil do vašeho domu, ty snad jsi myslila, že já nemám k komu: když mne nechceš, nechej tak, nemusíš mne milovat, nemusíš mne, má panenko, více milovat! Když jsem k vám chodil do vaší komory, ty snad jsi myslila, že ti nejsem rovný: když mne nechceš atd. Když jsem k vám chodil, ty jsi byla pyšná; ty jsi ani jednou za mnou ven nevyšla: když mne nechceš atd.
Zdálo mi se, zdálo na neděli ráno, že muzika hrála, chasy bylo málo. Panen bylo více: 1) tři sta tři tisíce; třema řady stály – samy klebetnice! 1) Děvčat bylo více: plničká světnice – šenkýřojic Bětka, ta je parádnice!
Kdybys byla holka hezká, vzal bych si tě do srdéčka: ale že jsi nanic, nestojím já o tě víc.
Naše Káče pláče, co je jí? Ukradli ji sukni zloději; ukradli jí ještě více, šněrovačku i střevíce; proto Káče pláče, to je jí. Naše Káča pláče, co je jí? Ukradli jí sukni zloději. Ukradli jí taky střevíce, aby nechodila k muzice. Ukradli jí taky dřeváky, aby nechodila s vojáky.
Sil jsem oves včera i dnes: nebudu tě více, falešná holčice, nebudu tě více milo-milovati; nebudu tě více, falešná holčice, nebudu tě více milovat!
Rád bych se oženil, ale bojím se: vezmu-li si starou, že ošidím se. Rád bych si vzal mladou, není věc jistá: ta po jinších touží, očima blýská.
Čí je to ta dívčí, čí je, co mi tu košilku si je? čí je to ta holka malá, co mi tu košilku dala?
Když jsem já pod okny stál, nesměl jsem vejíti dál: jak pěkně troubili, mou milou loudili, já nesměl do světnice – což jsem měl těžký srdce! Když jsem šel okolo vrat, slyšel jsem muziku hrát: trubači troubili, mou milou loudili, já musil pod okny stát.
Andulko schovej se, nepřítel bliží se: jest-li se neschováš, vemou ti, kde co máš: prstýnek na roce. „Já jsem se schovala, stýblem zastrčila: oni se dostali, všecko mně pobrali, kde jsem já co měla.“
Jaké to trápení mám smutný na zemi: bolí mě, bolí hlavička pro mé potěšení! Teče voda, teče na ty novy mlejny: což je těžko milovali, co k libosti není! Co k libosti bylo, to mě opustilo; v dalekých širých krajinách mne je zanechalo. Chodil jsem po horách v dalekých krajinách, všude volal jsem: Má milá! kam jsi se poděla? Přijdu v tu krajinu, slyšel jsem novinu, že moje milá zůstává zde tuto hodinu. Andulko má milá! jsi-li tak upřímná, vyjdi ty ven na slovíčko, tvoj milej tě volá! Tuším, tuším, tuším, že já odtud musím: kterou jsem pannu miloval, tu opustit musím. Snadno ji opustím, a když jinou nemám, vyjdu si já na vršíček, na jinou zavolám! Rybičky v hlubinách, ptáčkové v huštinách, a moje zlaté panenky v hlubokých komorách. Kuřátka na hůře, děvčátka v komoře: a vy zlaté panímámy, otevřete dvéře! Dvéře jsou zavřeny, stýblem zastrčeny, a ty zlaté panímámy otevřít nechtějí. Ale se nestarám, výplatu v roce mám: jen mi nevěstu vydejte, dobře zaplatím vám. Jsem družba zjednaný, k vám posel vyslaný, chci si nevěstu vyplatit tvrdými tolary. Dvéře otevřete, nevěstu vydejte, ať ji odevzdám ženichu, víc neprodlívejte. Nevěsto, pojďte k nám, ať vás ženichu dám: už žádný vás nerozvede, až někdy pán Bůh sám. Už vás nerozvede, ani nerozloučí, až na smrtelné posteli pán Bůh všemohoucí.
Počkej, holka černooká, však ty budeš plakat: až bude po svatbě za tejden, budeš ty plakávat každej den: počkej, holka černooká, však ty budeš plakat! Počkej, holka černooká, však ty budeš plakat: až bude po svatbě za měsíc, budeš ty plakávat ještě víc; počkej, holka černooká, však ty budeš plakat!
Andulko! co si myslíš? já dělám nad tebou kříž: dělám ho nad tebou, že už tě odvedou, že už mně víc nespatříš!
Hrajte, muzikanti! ať se chvíle krátí, neb se mé panenství více nenavrátí!
Pře-můj milej tatíček za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och táto, tatíčku! promluvte slovíčko; máte mě vodtud ztratit jako strom jablíčko. Pře-má milá matička za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och mámo, mamičko! promluvte slovíčko; máte mé vodtad ztratit jako strom jablíčko. Pře-můj milej bratříček za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och bratře, bratříčku! promluv jen slovíčko; máš brzy na mně ztratit z prstenu vočíčko. Pře-má milá sestřička za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och sestro, sestřičko! promluv jen slovíčko: máš brzy na mně ztratit z prstenu vočíčko. Pře-můj milej ženíšek za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och promluv, ženíšku! promluv jen slovíčko: máš ty mě k sobě přimnout za ženu brzičko. Pře-mý mily muziky! hrajte mi z veselá, pokud eště s matičkou já sedím u stola: až já vodtnd pudu, víc sedít nebudu, svejch milejch a hupřímnejch na věky pozbudu!
Loučení, ach loučení! což jest to věc těžká, když se musí rozloučili, když se musí rozloučit! s syou matičkou dceruška! Nermuťte se, matičko, že já od vás pudu: nechciť já zapomcnouti, ale předce až do smrti vaším dítětem budu. „Nermoutím se, dcero má, že pudeš odemne: ale jen nejvíce nad tím, dceruško moje, se rmoutím, jak se tobě povede.“ Jak pak by se mně vedlo? dobře, má matičko: vždyť jsem já jen obdržela, co jsem sama míli chtěla, co žádalo srdéčko!
Panímámo Jersouc! vyjděte před dům: nelekejte se nás, jede nás sedům; jede nás sedům, a několik víc: nevyjdete-li ven, zas pojedem pryč. Panímámo Jersouc! zameťte cestu: a my vám vezeme hezkou nevěstu; má novou truhlu, samy dukáty, strakatý peřiny, halmaru taky. Panímámo Jersouc! přivítejte nás: vezem vám nevěstu, ta bude pro vás; je mladá, hodná, umí dělati: ta vám nic nebude ubližovati.
Staral se chudej s chudou, jak spolu živi budou; pán Bůh jim povídal, že víc má, nežli dal: že jim dá pytel mouky, aby si pekli dolky.
Hodnou ženu mám, nechlubím se vám: je to dobrá hospodyně, kde si smyslí, tu si sedne, to vám povídám. Studenou vodou chléb zadělává: když jí zůstane jako brus, nesmí ho dát žádnýmu kus, mně vinu dává. Že jsem jí dřiví naštípal křivý; že má k chlebu rovny býti, suků žádnejch nemá míti, z toho mne viní. Pořádek u vás ten není n nás: jeden střevíc pod lavicí, druhej v řezací stolici – to není u vás! Co vám víc povím: bílá co komín, sukni nosí k jedny straně, cíp od šátku na rameně – víc vám nepovím!
Přišel je k nim jeden pán, říkají mu kvardyán, má paruku ze psích chlupů, bázi se mu sem a tam: to je pán, to je pán, to je pravej kvardyán. Co vám povím ještě víc: vyplil on se na střevíc, ze střevíce zas na ruku, namazal si svou paruku: to je pán. to je pán, to je pravej kvardyán. Pocházíť on z Kosmonos, na křivo má trochu nos; tabák šňupe, jen to lupe, nestačí mu na den let: to je pán, to je pán, to je pravej kvardyán. Hej, bej, povím vám: na Vraclavi Zejda pán,[67] má paruku s třema copy, hází nima sem a tam. Hej, hej, eště víc: 1) naplil sobě na střevíc; ze střevíce na ruku, namazal si paruku. 1) Naplil on si na ruku, namazal si paruku, namazal, pomazal, až ji celou zamazal.
Ti Mrákotští páni když na bukvice šli, ztratili paruku, více jí nenašli. Když pak domů přišli, do rady se sešli, a tam se radili, kdeby ji zas našli. Paruka je v lese, všecka rozškubána, leží tam pod bukem, jako chcíplá vrána. Namířil myslivec, myslil že je sova: a ona paruka z rady primasova! Řásenskej myslivec ten je jejich zprávčí, a on nejlepší ví, co Mrákotské tlačí: ach tlačí je, tlačí, že nemají plášti, že je roztrhali na bukvicích v chrastí.
Kačka plave po rybníce, kačer za ní ještě více: počkej, kačka, bude rvačka, až se seženem do kopečka.
Ach, což je to hezká věc, že jsem já myslivec! postřelil jsem holubičku, upadla mi v jalovec. Má milá ji viděla, pro ni tam běžela; holubička s jalovečka na javůrek vletěla. A tu lístek s javora pad na nás na oba – vyprovoď mne, má panenko, až do našeho dvora. „Nechci, nechci, nepudu, vím že tvá nebudu: tys bohatých rodičů syn, a já holka chudobná.“ že jsem já bohatej: však já si tě přece vemu, jen se na mé nehněvej. „Já se na tě nehněvám, ale ráda tebe mám: přijď si večer k okénečku, pěknou hubičku ti dám.“
Rozzlobil se švec pro mizernou věc: že ho blechy štípaly; neměl na ně posady – udělal si klec!
Těžko mě matička vychovala, z ručky na ručku mě překládala. Ještě mě v kolíbce kolíbali, už jsou mi o vojně povídali. Ještě jsem nevyrost, mám bejt voják: když už mě svázali, co je dělat? Svázali, svázali. provazami, abych já nechodil za pannami. A já se rozvážu, pojdu přece, neb jest má panenka švarný děvče. Má zlatá panenka v komůrce spí, ach, kýž je mi možná promluvit s ní! Já půjdu, zaklepám na okýnko: Vstaň, pojď mně otevřít, má hubinko! Otevři, otevři, dokud čekám, dokud bílej kabát ještě nemám. „Což bych já ti ráda otevřela, kdyby mne hlavička nebolela.“ Jistě tě nebolí, jak se děláš, ale že v svém srdci jiného máš! Háječky se pěkně zelenají, jinší mou panenku namlouvají. Když ji namlouvají, ať ji mají: jen ať ji přede mnou nelíbají. Kdyby ji přede mnou objímali, těžké by mně srdce udělali. Zatoč se, slunéčko, nad ty lesy: už mě má panenka nic netěší. Ač mě těšívala, víc nebude: bude mě těšívat někde jinde!
Nanynko, Nanynko! ty jsi trucovitá: kdybys byla moje, bejvala bys bita. Bejvala bys bita to lískovou holí: že tě tvá matička za rok nezahojí! Za rok nezahojí, ani za dvě léta: abysi věděla, že půjdu do světa. Za rok, za dvě léta bude z tebe žena, a já budu nosit šavli u řemena. Šavli u řemena, boty šněrovaný: abysi zpomněla na mé milování. Na mé milování, na moji dobrotu, že jsem k vám chodíval každičkou sobotu. Každičkou sobotu – sedumkrát za tejden: abys to věděla, že se víc nesejdem!
Když jsem já šel od své milé, bylo slunce vysoko: podívej se, má panenko, jak jsem já už daleko. „Daleko jsi, můj holečku! daleko jsi ode mne: ale jseš-li tak upřímný, však ty přijdeš zas ke mně!“ Byl jsem od ni troje hony, ještě na mě volala: „Odpust mi, můj nejmilejši, v čem jsem tě rozhněvala!“ Rozhněvala jsi mě jednou, víc mne hněvat nebudeš: já si sednu na koníčka, ty tu sama zůstaneš. „Nezůstanu, nezůstanu, a já můžu s tebou jet: rodičové na hřbitově, ti nebudou nie vědět. Bratr, sestra nelaskavi, ti mi bránit nebudou: já si sednu na koníčka a pojedu za tebou.“
Když jsem já šel od své nejmilejší, svítil měsíc vysoko, acb Bože! svítil měsíc vysoko: podívej se, má zlatá panenko, jak jsem já už daleko, ach Bože! jak jsem já už daleko. Byl jsem od ni čtyry hony polí, ještě za mnou volala, ach Bože! ještě za mnou volala: „Zůstaň tady, můj zlatej holečku! zůstaň s námi do rána, ach Bože! zůstaň s námi do rána.“ Já jsem se jí začal vymlouvati, že mám krmit koníčky, ach Bože! že mám krmit koníčky: ona začla sobě utírati svoje modré očičky, ach Bože! svoje modré očičky. Co pak pláčeš a sobě naříkáš, když mě tady ještě máš? ach Bože! když mě tady ještě máš: teprva plač a sobě naříkej, až mne víc neuhlídáš, ach Bože! až mne víc neuhlídáš.
V Praze bylo na rathouze tři čtvrti už na pátou, když jsem se dal zverbovati pro panenku mou zlatou. Když mi štěstí sloužit nechce, ode mne se vzdaluje: co mé srdce milovalo, víc milovat nebude. Kde máš šátek, co jsem ti dal, ten kterej jsem nosíval, do kterého moje jmeno do rohu jsem vyšit dal? popel do povětří dej: aby lidé říct nemohli, že jsem bejval tvůj milej.
Já tu nebudu, věru nebudu, nebudu tu sloužit: je tu má milá, holka rozmilá, bude po mně toužit. Já tu nebudu, věru nebudu tu cestičku šlapat: přijde má milá, holka rozmilá, bude pro mě plakat. S Bohem, má milá, holka rozmilá, na koníčka sedám: snad tebe více, mé milé srdce, nikdy neuhlídám. Zajedu kdesi v nory a lesy, do cizí krajiny: však tebe předci milovali chci, mé srdce jediný.
Až tady pojedu, já se nevohlídnu, já tu potěšení více nemám: potěšení moje šavlička do boje – na tebe, má milá, zapomínám! Na koníčka sedám, ještě se vohlídám, koho jsem rozhněval, za to žádám: Prosím vás, kdo tu jste, nýčko mi vodpusťte – snad vás už nikdy víc neuhlídám.
Můj zlatej holečku! kde jsi koně pás? na zelený louce, viděl tě šafář: už je na tě navedíno u samýho purkrabího, že budeš nositi po straně palaš. „Má zlatá panenko! nebojím se nic: sednu na koníčka a pojedu pryč: svaž ty sobě svoje šaty, mažeš se mnou jeti taky; pojedeme spolu, nepřijdeme víc.“ Můj zlatej holečku! kam pak pojedem? „Má zlatá panenko! zrovna do Uher: tam se budem dobře míti, místo vody vínko píti; dělat nemusíme, dělat nebudem.“
Kmotře Vávro! kmotře Řího! nestejskej si nic; že jsi přišel o kobylu, nedbej na to nic; kobyl ve světě více, nakoupíš jich tisíce: jen když Brandeburk nespálil naše vesnice. Stejskejme si, jak jen chceme, co to zpomůže? jen když nám ještě neleze přes hlavu kůže: přijde zase dobrý čas, nahradí se všecko zas; dočkáme se toho brzo, jako husa klas.
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.
Pase ovčák, pase ovce v pěkném zeleném klobouce, pase na kopečku v březovém háječku. Pod dubem tu z nenadání dvě panenky stály, ovčák jim dal dobrý večer, ony se mu smály. Jedna byla celá bílá, jako holubička, druhá k němu švitořila, jako vlaštovička: „Pojď, ovčáčku! pojď ty s náma, vyspi se u nás do rána; a ty tvoje ovce ať je pase, kdo chce.“ Vzaly jsou ho za ručičku, do hor s nima zašel: svých oveček a chaloupky nikdy víc nenašel.
Úlomek. Stroj se, panno, stroj se, více nemeškej se, už je čas, hodina, bysi s námi jela. „Počkejte, vy páni, černí zemanové! až já vám zazpívám, tatíčka zavolám. Ach táto, tatíčku! což tak tvrdě spíte, což tak tvrdé spíte, že mě neslyšíte? Probuďte se ze sna, já se s vámi žehnám, já se s vámi žehnám, víc vás neuhlídám.“
Tam nahoře pod lípami tři mládenci spolu stáli, o lásce si povídali. Jeden začne povídati, co chce panně darovali: „Pěknou pentličku červenou, stříbrem, zlatem vyráženou.“ Druhý začue povídati, co chce panně darovali: „Trochu utrejchu bílého do nápoje smíchaného.“ Třetí začne hovořiti: „Škoda pannám ublížiti. Ale která je k libosti, milujme ji s upřímností.“ Šla Ančička, šla pro vodu, kde oni svou brali radu. Šla pro vodu dolů k mostu: „Pojď, panenko, pojď na poctu!“ Na poctu ji zavolali, ze sklenice pít jí dali. „Pí, napí se ze sklenice, však nebudeš píti více!“ Ze sklenice se napila, hned tu chvíli zbledla celá, přišla domu, hned omdlela. Stará matka se jí ptala: „Co’s panenko, co’s dělala?“ „Hořkej nápoj jsem já pila, otrávena jsem já byla!“ Pro milého si poslala: „Což pak jsem vám udélala, Že jste mne tak otrávili, můj mladý věk zahubili!“
Byla lučina široká, 1) na ní travička vysoká. „Půjdem tam na ni, sestřičko! nažnem travičky raníčko.“ Díval se na ně z okna král, na své pachole zavolal: „Vstávej, pachole! stroj koně, pojedem na hon do pole. Budem honiti srnčata, dvacitiletá děvčata.“ A když na louku přijeli, vrané koníčky zdrželi: „Kdo vám tu trávu kázal žit? jedna musíte s námi jít!“ „Kázal nám otec a máti trávy zelené nažati.“ Jedna ji žala, vázala, druhá žalostně plakala: „Ach, pro ten kousek trávníčku mám já opustit mamičku! Ach, pro ten kousek ostřice mám já opustit rodiče! Ach, pro ten kousek jetele mám já opustit přátele! Ach, pro ten jetelový květ mám já opustit celý svět!“ 1) Vím já lučinu širokou, na ni travičku vysokou. Vstaňte raníčko, sestřičky, nažnem zelené travičky atd. Šla Liduška na travičku do zeleného háječku. Díval se za ní z okna pán, na kočího si zavolal: „Stroj, kočí, stroj koně vrany, pojedem v hájek zelený!“ A když do hájku přijeli, zelenou louku viděli. Viděli na ní zvířátko, dvacítileté děvčátko. „Kde’s té smělosti nabrala, abys mi na louce žala?“ „Dovolil mi sem váš šafář, vašeho dvoru hospodář.“ „Šafářovo tu nic není, ty musíš býti mou paní!“ „Rozvij se v kvítí metlice, že nejsem panenkou více. A ten bílý jetelíček, že mám na hlavě čepeček. To čepeček damaškový, porty na něm pozlaceny.“
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“
Byla jest jedna matička, syna měla Václavíčka. Ženiti se mu nedala, milou opustit kázala. Václavíček se rozhněval, do Benešova vandroval. Zabil v Sázavě jednoho, u Benešova druhého, za Benešovem třetího. Tu Václavíčka dostali, do radné šatlavy dali. „Ach! kýž mám posla rychlého, tak jako ptáčka zlítného: By pověděl mé mateři, ať nečeká mne k večeři. Ba ani zejtra k obědu, neb já víc domů nepřijdu. At pošle mně dvě košile, dvě košile pěkné bílé! Jednu košili konopnou, druhou košili kmentovou. V konopné budu seděli, v kmentové budu viseli. By pověděl mé panence, ať mi sem pošle dva věnce: Ten jeden pěkný růžový, ten druhý pěkný zelený. V růžovém budu seděli, v zeleném budu viseti.“ Jak se máteř dozvěděla, do Benešova běžela: „Kde je ta radná šatlava, co jali mého Václava? Co’s, Václavíčku, co’s dělal, že jsi tři lidi zmordoval?“ „Já nekrad, já jen mordoval pro děvče, co jsem miloval.“ A když už bylo na ráno, bylo biřicem voláno. 1) A když už bylo co na den, Václavíček byl vyveden. A když už byli na rynku, dala mu věnec z barvínku. A když už byli na mostě, dala mu prsten za dvě sté. A když už byli u vršku, Václav viděl šibeničku: „Kdybych byl věděl před lety, že na ní budu viseti, Byl bych ji dal zlatem pobit, českými groši ozdobit!“2) A když už byli na vršku: „Počkej, kate mistře! trošku, Ať já se ještě ohlídnu, pro které děvče na smrt jdu. Pro to děvče černooký, co má podepřené boky! 1) bylo od práva voláno. 2) Srov. Tambur, III. I. str. 58.
Vím já jeden pivovárek, vaříval tam Váša sládek. Dobré pivo vařívával, hezké holky milovával. Dorna byla nejhezčejší, všem mládencům nejmilejší. Věnce vila, nedovila, než dovila, syna měla. „Vášo sládku! co mám dělat? mám-li tomu smrt udělat?“ „Dělej, Dorno, jak rozumíš, jenom ať se neprozradíš!“ Vzala hedbávnou tkaničku,1) podvázala mu hlavičku. Pod jabloň jej zakopala, ručička mu vykoukala. Panské děvče ji vidělo, šlo nahoru, povědělo: „Panímámo! zlá novina: Dorna uškrtila syna. Vzala hedbávnou tkaničku, podvázala mu hlavičku. Do zahrádky zakopala, suchým listím přisypala!“ „Jdi, mé dítě, jdi mi dolů, ať jde Dorna hned nahoru! Vítám té, má služebnice, svého syna vražednice!“ „A já žádná vražednice, pánova jsem služebnice!“ „Jdi, mé dítě, pro faráře, který pannám ruce váže, a jich více nerozváže. Jdi, mé dítě, pro purkmistra, který vozí panny z města!“ Už Dorničku, už ji vezou, radní páni za ní jedou. Když přijeli k šibenici, dal se s Dornou kat do řeči: „Chceš, Dorničko, chceš má býti? chci si tebe vykoupiti: Žejdlík dukátů za tě dám, druhý k tomu ještě přidám!“ „Když jsem nebyla sládkovou, nechci také být katovou! 2) Dělej, kate, co máš dělat, nedej mi tu dlouho čekat. Já jsem tu smrt zasloužila, tři syny jsem uškrtila: Ten jeden byl s panem králem, ten druhý byl s radním pánem, ten třetí byl s Vášou sládkem.“ Kat se točí na botičce, 3) už hlavička na trávníce. Lámejte chvojku zelenou, přikrejte tu krev červenou, Aby vrány nekvákály, a mládenci neplakali. Jedna vrána zakvákala, sto mládenců rozplakala. 1) Dorna dolů hned běžela, zlatou šňůru z truhly vzala. Syna svého uškrtila, do zahrádky zakopala. 2) S místem k tomuto podobným potkáváme se v jednom variantu písně polské: Matka vražednice (K. W. Wójcicki Tom. I. str. 92), jenž takto zní: „Oj, chceszžc ty, burmistrzówno, moja byé? móglbym ja cię od téj męki wyzwolié.“ Oj! nie byla moja matka pánowa, i ja též nie mysle byé katowa: Ano i z jedné písně slovenské: Vmoriteljka (St. Vraz. razd. I. str. 136) táž myšlénka zaznívá: „Orša, řeš ti moja biti, ali češ glavó zgibiti? „Jaz čem raj glavó zgibiti, kak pa tvoja biti.“ 3) Tu kat celý rozzlobený stal ji hlavu bez prodlení. Sekejte trávu zelenou, přikrejte tu krev červenou atd.
Když se milý na vojnu bral, 1) své panence přikazoval, aby se mu nevdávala, sedům let na něj čekala: „Má panenko! nevdávej se, za sedům let přijdu zase; za sedům let přijdu domů, zlatý prsten nosit budu.“ A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce; když nažala, navázala, po poli se ohledala. Neviděla tam žádného, jen vojáčka samotného; ptala se ho: „Můj panáčku! víte-li o mém miláčku?“ „Tvůj milý se tam oženil, já sám na jeho svatbě byl. Co mu vzkážeš, holubičko, bílá, červená růžičko?“ „Vzkazuju mu tolik toho: aby do něj udeřilo!“ Otočil se a zasmál se, zlatý prsten zatřpytil se. „To je prsten s mého prstu, co jsem dala mu na cestu!“ – „Co mu vzkážeš, ještě více, ty modrooká dívčice?“ „Vzkazuju mu tolik zdraví, co je na té louce trávy; vzkazuju mu tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti!“ Kostelíček v černém lese: „Pojď, má milá, oddáme se; pan farář nám ruce sváže, žádný nás už nerozváže.“ 2) 1) Můj milý na vojnu jede, a co on mně přikazuje? abych já se nevdávala, sedum let na něj čekala atd. 2) Na konci dodávají: Skládal voják tu písničku, dal ji milé za hubičku; ta písnička velmi hezká, stojí nejmíň za dvá česká.
Pásla husy nade dvorem, sama seděla pod javorem. Vila věnec olivový, a jetelíčkem a koukolíčkem proplítaný. Jel tam tudy její milý: „Dej mi ten věnec olivový.“ „Já ti věnec nesmím dáti, kárala by mě moje máti.“ „Bojíš-li se pokárání, pojď, pojed přes ty hory s námi.“ „Já bych s vámi ráda jela, komu bych husy zanechala?“ „Pusť husičky po vodičce, nech ať poplynou k tvé matičce. Pust husičky po potůčku, sami pojedem po lehoučku.“ Stará husa zakejhala, stará matička zaplakala. „Hejhej, huso, kejhej více, nedokejháš se pastevnice!“
Už nebudou víc ty časy, které někdy bývaly; už se nebudem tak mívat, jak se naši mívali. Ten svět zlořečený, celý převrácený: nebývalo jindy lak všecko naopak. Kde jsi který z starých Čechů, pohleď trochu z hřbitova; zajisté bys nyní řekl: Umřu já radši znova! Tak se nyní plete v tom zmateném světě: vždyť to nebývalo tak všecko naopak. Rozum lidský na se béře, co unesti nemůže; nepřeměň dobrým loktem na svém těle té kůže. Jak se zdá, tak střelí, necht trefí, neb chybí; myslí, že je dobře tak, zatím naopak. Víry, lásky, upřímnosti ani jiskra nedoutná; za to nyní jen panuje faleš, hana pokoutná. Kdo s koho, ten toho, ne málo, radš mnoho; nebývalo jindy tak všecko naopak. Kde upřímnost staročeská, která někdy bývala? Pominula, zahynula s těma lidma starýma. Kde jindy upřímnost, nyní lež, podvodnost; jest to na tom světě tak všecko naopak. Na starého pána Boha mladí zapomínají, jako by už ani nebyl, mnozí nyní dělají: nepřijde do hlavy, že se smrt dostaví, že nás též obrátí tak všecky naopak.
Starala's se, matko má! kde mi pán Bůh místo dá: na Obděnském hřbitově je, matičko, místo mé! Na hřbitově za stěnou tam mi postel ustelou; místo peřin prachových dají třísek borových. Ti Obděnští zvoníci, to jsou slavní mužici: ti mne budou pěkně hrát, a já budu tvrdě spát. Kdyby hráli sto hodin, už se více nezbudím; kdyby hráli ještě víc, všecko není plátno nic! Starala se matka má, kde mně pán Bůh místo dá. Na Oujezdském hřbitově mám já lůžko hotové. Místo peřin prachových trochu třísek borových. Místo vrchní peřiny trochu písku a hlíny. Žáci budou zpívali a přátelé plakali. Zvony budou pěkně hrát a má hlava bude spát. Kdyby hrály sto hodin, já se smutný nezbudím. Kdyby hrály i dvě stě – už je duše na cestě.
Lúčenie, lučeni, veď je to tažká vec
Ach bída, nebudu víc chodit pro vodu, pro vodu
[: Byla krásná Dorota :] [: pobožného života :] 1) A ta krásná Dorota měla věnec ze zlata. A z tej bilej leluje od Panenky Marie. Zamiloval si ju král, za Dorotou listy psal.2) Chceš-li Dorko moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého.3) Král se na to rozhněval, do vězení Dorku dal a na vojnu odjechal.4) Sedum let tam bojoval a na osmý přijechal. Zpomněl si na Dorotu, žije-li či nežije.5) Ach, žije, pane, žije, ač nic nejí, nepije. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král se na to rozhněval a pec hrozně topit dal. Čím se déle pálila, tím víc krásy nabyla. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal olej vařiti, Dorku na něm smažiti. Čím se déle smažila, tím víc krásy nabyla. Z oleje vyvedena, před krále postavena. Chtěj, Dorotko, moja být, má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal kolo dělati, pannu na něm lámati. Dorka Boha prosila, aby ju zbavil kola. Bůh se nad ni smiloval, hrom to kolo polámal. A to z čistého jasna, až se země zatřásla. Pomůže ti ostrý meč, až ti hlavu setne preč. Za město ju kázal vést, a jí mečem hlavu smést. Potkal ju tam Eliáš: Kam, Doroto, pospícháš? Do Kristové štěpnice, budu trhat ovoce. Budu trhat lilije u Panenky Marie. Dyž ho budeš trhati, chceš-li mi ho poslati? Když kat nejprv uhodil, meč se nad ní poklonil, na dvoje se rozlomil. Kat se na to rozhněval, od razu jí hlavu sťal.6) Svatá hlava je sťata, duše do nebe vzata. Stojí mezi anděly jako hvězda na nebi. Přišlo s nebe diťátko, překrásné pacholátko. Mělo košík na ruce a v něm krásné ovoce. Eliáši důvěrče, tu ti nesu ovoce s nebeského obrojce.7) Co ti sestra slíbila, dyž se na smrť strojila.
[:Na mšu svatú zvonijú, :] [: panenky se strojijú. :] Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila.1) Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla. Tři růžečky utrhla, tři věnečky uvila. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatú zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám.2) Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. — Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenicám přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hřišní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Ponýprv se napila, modrý plamen pustila. Po druhé se napila, červený plamen pustila. Po třetí se napila, bílý plamýnek pustila. Otevřte okynečko, ať si ochladím srdýčko. »Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.« Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala; kam sem se smutná dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati.
[: Svaty Juři po horach chodival, :] [:po horach chodival, po cestách jezdival. :] Přijel un tam k jednomu jazeru, nadešel tam klečeť tisařovu dceru. Co, krasna panno, co ty tady sediš, a tak truchle, smutně do jazera hlediš? Ach, jak němam, ach, přesmutna byti, dy ja už dněs musim smrti podstupiti? Chceš-li, krasná panno, v Boha uvěřiti, chcu tě tej sanuti smrti obhajiti. O, ja by rada v Boha uvěřila, a když by to jenom možna věc to byla. Svaty Juři na koničku jedě, a ta zla sanuti už z jazera leze. Svaty Juři vytahnul kopiju, a prohnal ji hlavu ež na druhu stranu. Krasna panno, daj zlateho pasu, poveděmy my tu sanuti k městečku.1) Seděla kralovna v vrchnim okenečku, přirovnavala se jasnemu slunečku. Ai, lude, lude, něviditě divu?2) Už ta naša dcera vedě sanuť živu. O, jak ta sanuti, jak ona ryčela, městečko se třaslo, zeď se osypala. A jak dojiždžali palacu panskeho, přebod svaty Juři draka pekelneho. Zapřahlitě tři tisice volův, tři tisice volův a dvě sta koni, a ešče sanuti z mista hnuť němohli.3) Chcetě-li, lude, v Boha uvěřiti? A ja vam chci tu saň z města vysmyčiti. A my bysmy radi v Boha uvěřili, a když by to, ach, možne věci byly. Svaty Juři zapřahnul konička a vyvez un sanuti z městečka.
Překrásná dennice, vzejdi v čas našeho zarmoucení! Ty jsi ten kořínek Jesse, k tobě hříšní modlíme se. Krásný kvítku libovonný, králi z Boha narozený. Srdce moje tebou jaté spočine v tvé lásce svaté. Rač mně milost prokázati, nade mnou se smilovati, o, můj Pane, můj Ježíši, přijmi za choť moji duši. Kriste, překrásná lílije, vykvetlá z Panny Marie, rozviň sklad své spanilosti, opoj duši svou milostí. Počátek jsi a skonání, milost tvá nás vždycky chrání. Uchop mne v své svaté ruce, ať tě nepustím dokonce. Čím víc lásku tvou rozjímám, víc tě milovati žádám; tvé milosti, o, můj Bože, kdož se nasytiti může? V libém ochrany tvé stínu beze strachu odpočinu, nebo na mé nepřátely obracuješ svoje střely. O, Ježíši, choti vzácný, připrav duši palác krásný, k večnému s tebou bydlení ozdob ji kmentem, perlami.
Vím já zahrádku, místečko krásné, svítí tam slunce převelmi jasné. Pravda a víra, láska, pokora, do té zahrádky dvéře odvírá. Ach, Bože, komu ráčíš to dáti, ve tvé zahrádce slávy dojíti. Zde člověk dychtí po světské slávě, a zítra již má hrob na hřbitově. Zde pyšní lidé ve zlatě chodí, zítra je červi a žaby snědí. Já nežádám víc světské rozkoše, žádám já vidět Pána Ježíše. V tom věčném ráji, kde starci hrají, andělé pěkné písně zpívají. Raduj se, duše, a buď veselá, tvého zde bydla je chvílka malá. Budeš-li stále zde bojovati, chce ti Bůh za to korunu dáti.
Moja mamuličko, já bych vandrovala s tym švarným šohajkem do cuzeho kraja. Vandruj že, dceřičko, bys tam co skurala, by si se mi věcej dceričku nězvala. Jak přivandrovali ku černemu lesu: Vrać že se, Kačenko, ešče maš dosć času. Jak přivandrovali na ty bile pisky: Odpočiň, Kačenko, bo cě bolu nožky. Jak přivandrovali k Pasečnemu dvoru, sedla si Kačenka na bilem kameňu. Co voliš, Kačenko, přez ten Dunaj plynuť, a mižli, Kačenko, v mojich rukách zhynúť? A volim ja, volím přez ten Dunaj plynuť, mižli, ty zradco, v tvojich rukách zhynuť. Chycil un ju, chycil za oba vrkočky, a vřucil un ju v ten Dunaj hlubočky. Zostal ji fěrtošek viseti na kole, obracil se zradce, přecjal ho na dvoje. Plyň že ty, fěrtušku, za tu moju paňu, bo juž moje oči něchcu hleděć na ňu. Moje bile nožky sahajcě pisečku, moje bile ručky chytajcě se břežku. A jak přeplynula, sedla na kameni, rozpuścila vlasky po pravem rameni. Moje černe vlasky, coch se naplakala, svojeho milého přec sem nědostala.
[: Chodíval k nám pán Uherský, :] ten podvoditel panenský. Všecky panenky podvedl, jen Komendovej nemohl. Hrabala baba zahradu a přišel k ní pán na radu. »Ach, babičko, dej mi radu, jak bych podvedl tu pannu.« Obleč šatečky panenské, obuj střevičky kramarské. 1) Túlej se sem tam po rynku až ke Komendových domku. 2) A jak se k domku dotúlal, hned na okénko zaklepal. 3) »Kdo to tak tluče nezbedně, neměl času dosti ve dně?« 4) Já jsem kramařka z Opavy a vezu tovar do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem v zadu zůstala. A když bylo po večeři, kázal pantáta své dceři: Běž, dceruško, lůžko stláti, bude tam kramařka spati. O, můj pantáto rozmilý, mně se kramařka nelíbí. 5) Jak živa jsem neviděla, by kramařka fousa měla. A když bylo o půl noci, volala dcera pomoci; 6) a když už nastal bilý deň, vyskočil pán král z okna ven. A jak bylo už na ráně, tluče šerha tam na bráně: 7) že Komendova Naninka není poctivá panenka. A když bylo už za týdeň, plakala Nánka každý deň. A když bylo zas za měsíc, plakala Nánka ještě víc. A když už bylo po roce, nosila Nánka na ruce: Nynej, nynej, synáčku můj, Uherský král je otec tvůj. 8)
[: Když syneček na vojnu vzal, :] [: své panence přikazoval, :] aby se mu nevdávala, sedum roků naň čekala. A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce. Když nažala, navázala, po polu se ohlídala. Neviděla tam žádného, jenom vojáčka samého. A kde je on, ten můj milý, můj syneček roztomilý? Tvůj milý se včerá ženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Andulenko, pěkná kulatá huběnko? Zkazuju mu toli ščestí, co je v tom háječku listí. Zkazuju mu toli zdraví, co je na trávníčku trávy. Na trávníčku tráva drobná, spočítat ju néni možná. Zkazuju mu na tisíce, aby ušel šibenice. Zkazuju mu ješče více, by mu tekly bokem plíce. Bokem plíce, játra, srdce, by nešidil panen více. Zatočil se a zasmál se, vyťal facku té panence. Červená ju polévala, do šátečka utírala. Do šátečka, do bílého, že je byla od milého. Kdyby byla od pajmámy, dala bych se do stonání. Ale že je od milého, snesu já ju z lásky jeho.
Syneček do vojny jede a své milé přikazuje: Za sedum let zas přijedu, zlatý prsten ti dovezu. Sedum let se nevdávala, pořád na něho čekala. Když už sedmý rok dochází, panna na trávu vychází. Potkal tě ju v poli jonák, toho regimentu voják. Taky-li se, má rozmilá, budeš vdávat jako jiná? A já se vdávat nebudu, na milého čekat budu. Tvůj milý se už oženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Anduličko, červená, bílá růžičko? Zkazuju mu toli zdraví, co je v tomto háju trávy. Zkazuju mu toli ščestí, co je v tomto háju listí. Co mu zkážeš ješče více, krásná sivá holubice? Zkazuju toli hubiček, co je na nebi hvězdiček. A toli dobrých noclehů, co je na světě kostelů. Zkazuju mu toli dítek, co je v tom hájičku kvítek. Zatočil se a zasmál se, zlatý prsten zasvítil se. To je prsten z mého prstu, ten sem mu dala na cestu. Kostelíček v černém lese, poď, má milá, sezdáme se. Pojal on ju za ručičku a vedl ju ku kostelíčku. Od kostýlka před faráře, co ty ruce štolou váže. Dyž je začal svazovati, ona počala plakati. Co pak plačeš, moja milá, má Andulko roztomilá? A jak já nemám plakati, neví o tom otec, máti. Ani moje tovaryšky, co chtěly byt za družičky.
Měla sem synečka, bylo mu Martinek, vzala mně ho voda, když kvetl barvínek. Zastav se, voděnko, na slavkovských polích, vyhoď mně Martinka na zelený trávník. Já se nezastavím, já jsu voda prudká, co jednó zachvátím, více nenavrátím.
[: Byl tatíček starý, :] [: měl tři pěkné dcery. :] Jak nejstarší vdával, tři sta jí věnoval. 1) Tu máš, dcerko milá, by si mě živila, jak nebudu chodit, nebudu moct robit. Jak prostřední vdával, dvě sta jí věnoval. Tu máš, dcerko milá, abys mě živila, když nebudu chodit, nebudu moct robit. Jak nejmladší vdával, sto peněz jí zadal. Tu máš, dcerko milá, abys mě živila, jak nebudu chodit, nebudu moct robit. Neminú tři léta, jde starý do světa. Jide tam s húlečkú, zhůru po chodníčku. Přišel k první dceři, sňal klobúk u dvéří. 2) Zdař Bůh, dcerko milá! Daj mi kúsek chleba. Já nemožu robit, musím chleba prosit. Do komůrky vešla, provaz mu přinesla. To máš, taťku starý, už můžeš na mary. Aby se oběsil, věc chleba neprosil. Jde starý s húlečkú, zhůru po chodníčku. 3) Přišel k druhé dceři, sňal klobúk u dvéří. Zdař Bůh, dcerko milá! Daj mi kúsek chleba. Do komůrky vešla, chleba mu přinesla. Tu máš, taťku starý, aby ses udlavil, věc chleba neprosil. 4) Jde starý s hůlečkú, zhůru po chodníčku. Přišel k třetí dceři, sňal klobúk u dvéří. Zdař Bůh, dcero milá! Daj mi kúsek chleba. Vítám vás, tatíčku, sivý holúbečku. Já vás budu chovat, vy mně děti hlídat. Sedněte, tatíčku, vařím polévečku. Já jí jest nebudu, hořem jest nemožu. Co je vám, tatíčku, sivý holúbečku? Jedna provaz dala, abych se oběsil a k ní věc nechodil. Druhá chleba dala, abych se udávil a k ní věc nechodil. Já na ně poběhnu, jim domlúvat budu. Než na ně doběhla, jedna zkameňala.
Pásla husy pode mlýnem [: a sama seděla :] pod jaborem. Vila věnec fijalový a propletala ho rozmarýnem. Přišeltě k ní její milý a ptal ju o věnec fijalový. 1) Já ti nesmím věnec dáti, lála by mně moja stará máti. Dyž ti bude máti láti, šak ty možeš se mnú vandrovati. Dybych s tebú vandrovala, kam bych já ty svoje husy dala? Pusť husičky po vodince, ony poplovú k tvojí matince. 2) Starší husa zakýhala 3) a její mamička zavolala: 4) Kýhaj, huso, ešče více, kam se nám poděla pastevnice? Pastevnice vandrovala a vás smutné samy zanechala. 5)
[: Poslal tě Sobol psaní Socholovi, :] [: aby dělal mosty :] z Uher do Moravy. Sochol mu odepsal, že je to těžká věc, že už leží Turka okolo Prešpurka nepřemožená moc.

Pages