třeba

Displaying 1 - 44 of 44
Treba som ja majstrov syna a preca robit musim
Treba su já tak mauá, ale bysem podávaua
Treba su já taká malá, ale bysem podávala
[: Kdo to chodí po krchově, :] po krchove po mém hrobě? Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou? Chodí tady náš pan šafář, z tohoto dvora hospodář. 1) Zkažte vy tam mojí paní, ať mně pošle čechel nový. 2) Že já v tom ležet nebudu, že raděj ven z hrobu půjdu. 3) Mám čechel v neděli šitý a do mše svaté válený. Přišel šafář, přišel domů, sedlu za stůl, sklonil hlavu. Co pak ste tak neveselý, snad vás vaše hlava bolí? Mě má hlava nic nebolí, mé srdce je zarmoucený. Zkazuje ti pán tvůj první, bys mu dala čechel nový. Že on v tom ležet nebude, že raděj ven z hrobu půjde. Že je ve čtvrtek přadený, v pátek velký ovářený. V sobotu po slunci praný, v neděli do mše válený. Dvanáct truhel otevřela, žádné košile neměla. Když třináctou otevřela, tam ta košile ležela, na krchov s ní pospíchala. Kdo to chodí po krchově, po krchově po mém hrobě? A já su to, tvoje paní, nesu tobě čechel nový. Otvírejte se, hrobové, moje paní sem ke mně jde. Hrob Boží se hned otevřel a tam ten pán její ležel. Ona k němu přistoupila, hrdla se ho zachytila. Nechytej se krku mého, dyť vidíš jen mrtvé tělo. Třeba tělo mrtvé bylo, když mně bylo někdy milo. Stup, paní, stup ty doleji, vyvrž klíče na hrob nový, to sirotkům na znamení. Přiletěli dvá holoubci, sedli sobě na zvonici. A tak překrásně houkali, jako by hrany zvonily. Jak sirotci uslyšeli, hned na krchov pospíšili. Ach, matičko roztomilá, komu ste nás poručila? Poroučím vás Pánu Bohu, Matce Boží pod ochranu. 4)
[: Žalo dívča, Žalo trávu :] nedaleko Velehradu. 1) Mladý pán sa z okna dívá, pro její krásu omdlívá. 2) Širuj, kočí, širuj koně, pojedeme v čiré pole. Přes to pole, přes široké, najdem dívča černooké. Dyž na tu lúku přijeli, na děvčátko zavolali. »Kdo ti kázal trávu žati? Musíš za to základ dati.« Kázali mně otec, máti, ti mia budú vymlúvati. Co ty, dívča, co ty nám dáš, dyž ty tu trávu kosíváš? Dávala jim srp, plachtičku; ej, my chceme tvú ručičku. Jak bych já vám ruku dala? Já su dcera pastýřova. Třeba si ty pastýřova, sedaj s námi do kočára. Jak do kočára sedala, k Velehradu pohlédala. 3) Co ty, dívča, sa ohlédáš, zdáli ty tam někoho máš? Já pohlédám k Velehradu, mé sestřičky tam smítajú. 4) Mladší sestra povazuje, starší za ňú prozpěvuje. Mé sestřičky, s Pánem Bohem, ej, já musím s tímto pánem. Ani sem sa nenadála, že bych měla muža pána. Já sem sa také nenadál, že bych sobě pastýřku vzal.
Třeba sem bledúčká, bledušenká, bledá, přece mě maměnka ledakemu nedá. Oni mě nenašli na žádném smetisku, aby mě dávali starému chlapisku. Dali by mě, dali za chlapa starého, bylo by mi haňba sedat vedle něho. To staré chlapisko jak stará halena, dyž se ňú přikryje, přece je ti zima. To staré chlapisko, jak staré grnisko, može ním povorat kde keré strmisko. Vdovcovi starému smrdí brada vínem, a mladý šohajek voní rozmarýnem. Vdovca bych nechtěla, nebo bych se bála, že by ta nebožka za dveřama stála.
Zpívala bych sobě, ale hrubě nesmím, dyž moje srdenko za milúnkým teskní. Zpívala bych sobě, synečku, o tobě; pomyslela sem si, co je mňa po tobě. Co je mňa po tobě, po tvojej podobě, co mňa do tvej krásy, dyž ty pro mňa nejsi. Pila bych, jedla bych, chleba sa mně nechce, než toho synečka, co je v Novém městě. Vesele, vesele, třeba sa zle děje; srdečko v zármutku, huběnka sa směje. Mé srdenko, srdce, biješ ve mně prudce, ležíš jako skála, dycky bych plakala!
[: Ej, dívča, dívča :] [:v černém damášku! :] Neprocházaj sa po mém salášku. Ten můj salášek velice drahý. Každá ovečka za dva tolary. Ej, dívča, dívča v černém domíně! Neprocházaj sa po rozmarýně. Ten rozmarýnek on pěkně voní; kdo po něm chodí, Pán Bůh ho skloní. Ej, dívča, dívča, sto ďáků v tobě! Zedral sem boty choďaci k tobě. A dybych věděl, že budeš moja, zedral bych boty třebas i troje. Ej, hora, hora, vysoká hora! Pověz, děvčico, budeš-li moja? Ej, budu, budu, ale to ne včil; počkaj, šohajku, až si podívčím.
Hněvaj sa ty, hněvaj, třeba sa popukaj, enom když jdeš podle, na okno zaťukaj. A já nezaťukám, zavolám hlasitě: Otevři, milúnká, už jsu na násypě.
Ja, co sa stalo ten týdeň nového, rozhněvala sem si svojeho milého. Rozhněvala sem si pro jedno slovečko, že sem mu neřekla, jdi s Bohem, srdečko. Ja, hněvaj ty sa třeba celý týdeň, enom sa nehněvaj, dyž přijde krajní deň.
Može tě, synečku, može tě hanba byt, žes ty se naučil za ledačím chodit. Ledaco, ledaco ledačinú bude, a tebe, synečku, předce hanba bude. Chudobná děvečka ta statečku nemá, kde by ho nabrala, dyž rodičů nemá? Třeba sem chudobná, dyž su jen poctivá, ešče milý Pán Bůh pro mne statek chová. Ej, chová ho, chová a i chovat bude, pokud má hlavěnka vínek nosit bude.
Dyž sem šel k muzice jedenkrát, [: zastal sem svó miló :] s jiným stát. A ona s ňém stála do rána, [: a to mně na zdůry :] dělala. Pod našim okynkem roste strom, do falešné lásky bije hrom. A na tem stromečku bílé květ, za jedneho synka třeba pět.
Jezerečko vyschlo, rybky vyskakaly, poviz mi, dzěvucho, esli budzěm svoji? Ja ci dněs něpovim, dněskaj ani zitra, bo by mi srdečko od žalosci puklo. Rozhněval se hrubě můj syneček na mne, sama smutna něvim, co za přičina je. To je ta přičina, žech s jinym mluvila; a un sobě myslil, žech mu přislibila. Či to hnědž přislibi, jak slovečko mluvi? Třeba se to najprv macičky poradzić. Macičko, macičko, co vy tež pravicě? Něber ty ho sobě, roztomile dzicě! Vy scě sobě vzali, co se vam libilo, mi si vzač nědacě, co by mne cěšilo.
Před naše okny lípa zelená, na ní rosa krapnatá, pod ňó sedí děvčata; kerá bude má? Keráž by jiná, leda ta malá? Je třebas ta maličká, co má černý očička, to bude moja. Před sósedovým široký kameň; sedává tam děvečka, černooká Anička s synečkem na něm. Ona seděla, smutně hleděla, měla v ruce šáteček, v každém rožku kvíteček, hned mu ho dala a zaplakala.
[: Před našima :] jsó vysoký vokna, zavolal syneček na naspja vystópna. Odevři mně, má panenko, dveří, ať si nepolámu za klobóčkem péři. Jednó ručkó dveře odvírala a druhó ručičkó slze utírala. Copak plačeš a naříkáš, milá? Vylála ti máti nebo tě pobila? Nevylála ani mne nebila, povídajó lidi, že nejsem poctivá. Třeba jsu já chudobné maměnky, ale jsu poctivá jak jiné frajerky. Třeba jsu já chudobného rodu, ale mně maměnka nedá ledakemu. A kdyby mně ledakemu dala, já bych jí celý den za dveřma plakala.
Přeleć, ptačku, přeleć přes zelenu horu a pozdrav mi moju milu, [: že už věc něpřijdu. :] Plakala dzěvucha v tej novej seknici, ja, že ju opuscili ci jeji panici. Plakala dzěvucha v tej novej komoře, ja, že už ji jeji pasek obestać němože. Přistav si, dzěvečko, červenu pentličku, a to lude zase řeknu, že jsi panenečku. Choč by přestavilać lokcě třebas oba, a to lude zase řeknu, že něni podoba. Prv jsem letavala jako laštovička, a včilej se musim kulać jak pivna bečička. Jak bylo po roce, přišla dcera k matce, přiněsla ji draguňatko v strakatem kaftance. Mi mili macičko, pomožte kolibać, jak uroscě, budzě vam stařenko povidać. Ma mila dceruško, kolibaj si sama, cos hledala, tos dostala mezi dragunama.
Pase šohaj dva voly nedaleko hobory. Donesl mu otec jest: Poďé, synu, poďé jest. A já jesti nepůjdu, dokad úhor nezořu atd. Donesla mu milá jest atd. A já jesti už půjdu, třeba úhor nezořu.
Třeba lavek néní, přejdi přez kaméní, přijdi, edem přijdi, moje potěšéní. Přijdi, edem přijdi, koli razů v týdni, po patej v nědělu pro pentlu zelenú.
To naše staveni z drobného kameni, jedě synek vedle, něda pozdraveni. Něda pozdraveni našemu domečku: Pan Buh tě tam zprovoď, švarny šohajičku. Pan Buh ti dej ščesti z dobreho chovani, a ja sem děvečka z bidneho chovani.1) A třeba sem, třeba chudobne mateře, něbudu otvirať ledakomu dveře.2) Budu-li otvírať, budu se ho pytať, budě-li za co stať, budu mu otvirať. Esli něodpovi, to ho nohu kopnu, ež un tam odleti ode dveři k oknu.3) Ty si sobě myslel, že ty si jurista, ja by tě něchtěla, choť bys měl štyry sta. Ty si sobě myslel, že ja o tě zkažu, a ja ten chodniček kamenim zahažu. Kamenim zahažu a trnim zanosim, takove galany pod špalečkem nosim.4)
Děvečka chudobná, šohajek nic nemá, ja, nech se seberú, Pán Bůh jim požehná. Pán Bůh jim požehná požehnáním svatým, dá jim všecko dobré tak jak tem bohatým. Děvečka vyšije, šohajek vymlátí, ach, Bože, rozbože, ti budú bohatí. Někteří se sberú velice bohatí, za rok, za dvě leta všecko se potratí. A já sem syneček, třeba já nic nemám, ale sem syneček, že si zas vydělám.
Synečkovi dobře, oženit se může, třebas v jedné košulence. A děvčeti ne tak, ono musí čekat v fialové kordulence.
Ty, děvečko, bílá růže, nebylo ti třeba muže. Ani muže, ani dítek, mohlas chodit jako kvítek. Mohlas chodit po slobodě jak ryběnka v bystrej vodě. Mohlas chodit po jarmakoch jak kuřátko po hambálkoch.
Za našimi humny zahukaua sova, došuy mně na mysel mé maměnky suova. Mé maměnky suova a synečkova řeč, ale bych nedbaua, dyby vandrovau preč. Vandruj, miuý, vandruj, třeba na kraj světa, jenom nezapomeň, že sem já sirota. Dyby si ty byua ubohá sirota, nenosívauas by věnečka ze zuata. Ale bys nosiua ze zelenej rúty, jako nosívajú ubohé siroty. Ubohé siroty, ludé na ně lajú, a sami nevěďá, nač své vychovajú. Teče voda, teče přes Dunaj široký: Co sa napuakauy ubohé siroty!
Za našimi humny zahukaua sova, došuy mně na mysel mé maměnky suova. Mé maměnky suova a synečkova řeč, ale bych nedbaua, dyby vandrovau preč. Vandruj, miuý, vandruj, třeba na kraj světa, jenom nezapomeň, že sem já sirota. Dyby si ty byua ubohá sirota, nenosívauas by věnečka ze zuata. Ale bys nosiua ze zelenej rúty, jako nosívajú ubohé siroty. Ubohé siroty, ludé na ně lajú, a sami nevěďá, nač své vychovajú. Teče voda, teče přes Dunaj široký: Co sa napuakauy ubohé siroty!
Široke, daleke, to Raškovo pole, něbudu tu chodiť na rok nožky moje. Něbudu tu chodiť, ani ručky robiť, co by se tu mělo zlato, střibro rodiť. Něbudu, něbudu už u Rašků služiť, něbo mi nědaju kratochvile užiť. Něbudu, něbudu, něni mi to třeba, už sem se najedla Raškoveho chleba. Něbudu, něbudu ja v Přiboře byvať, je tam voda kalna, němožu ju pijať. Radši budu, radši v Zelinkově byvať, je tam voda čista a možu ju pijať.
Ach, pane, panáčku, já vás pěkně prosím, učte mia otčenáš, [: já sa ženit mosím. :] Šablička brúsená, to je moja žena, ona mia vyseká, keď mně bude třeba. Dobře mně říkali má stará maměnka, že mně bude dobrá z kolaje voděnka. Dobře mně říkali můj starý tatíček, že mně bude dobrý komisní chlebíček. Ach, Bože, rozbože, kde já mám rodiče, na vojnu jít musím, mé srdečko plače. Má stará maměnko, hluboko ležíte, na vojnu mia vzali, vy o tom nevíte.
Ti pavlovčí úřadové tvrdého srdéčka, dali oni sobě nalit starého vínečka. Jak se podnapili, hned se uradili, kerého by šohajíčka na vojnu dostali. Vezmeme-li bohatého, toho bude škoda, kerý má co doma robit, toho doma třeba. Vezmem chudobného, co nemá žádného, a ten može maširovat do pole širého. Stojí šohaj v maštalence, vrané koně češe, ohlídá se z boka na bok, co mu milá nese; a nese mu dárek, řetaz, puta, zámek, tu máš, milý šohajíčku, císařský závdanek. O takový, o závdanek já vám nic nestojím, šak vy o tom dobře víte, že se ženit strojím. Můj tatíček starý, má matička taky, komu jich mám zanechati, ubohé žebráky.
Dyž jsem na koníčka sedal, můj tatíček na mne volal: Ei, synu, synu milý, já jsem tě těžko choval. Třeba ste mě, můj tatíčku, třeba ste mě těžko choval, to je mně nejlitější, že ste mě na vojnu dal.
Dybych byla vtáčkem, takovým sokolem, zatočila bych sa nad milého dvorem. Ne tak nade dvorem, jako nad maštalú, podívala bych sa, co chlapci dělajú. Jeden koně češe, druhý seno nese, a ten nejmilejší cedulenku piše. Komu to, muj milý, cedulenku pišeš? Tobě, moja milá, že moja nebudeš. Bude moja žena šablička brúsená, ona mňa vyseká, dyž mně bude třeba.1) Neumřu na zemi, než umřu na koni, a dyž s koňa spadnu, šabla mně zazvoní.
Jiné čtení Vyšla hvězda krásná jak dennice jasná, svítila ona panence, až šohajka našla. Přišla, žalovala: Máti povídala, že sem děvčina chudobná, voják domu nemá. Třeba domu nemám ani chaloupečky, a já přece nemiluju špatné frajerečky. Místo domu mého mám koňa vraného, na bok si připnu šabličku, sednu si na něho. Místo krásných panen pěkné sedlo na něm. Pár pistolí, karabinu, odjedu já na něm.
Vojaček idzě krajem, lesem, [: něji un chleba čas za časem. :] Třeba vojačka ušanovać, chleba, syra mu nahotovać. Lebo vojaček trpi rany, leje se mu krev rukavami. Sukenko modre vyblechuje, dziurama větr zadmuchuje.
A ta naša mladá žena šla do lesa hrabat sena. Větr jí ho rozfukuje, ona za ním poskakuje. Nerozfukuj, větře, sena, bude mi ho v zémě třeba. Dyž mně bude muž bijávat, abych měla na čém spávat.
Buď, sedláčku, buď vesel, třebas ješče nezasel, šak vtáček nikdá nesívá, a přece vesele zpívá.
V nědělu se ja rad napiju, v ponděli zas něrad rozleju, v utery gazduju, hodně sobě při muzice statkuju. Ve středu třeba se zas napiť, ve štvrtek třeba to zaplatiť, v pátek a v sobotu už se lehko porachuje s robotu. Jak přijdě svata nědělička, zas by se pozdvihla sklenička. To je tak deň jak deň, pila by se gořalenka každy deň. Pila by se, dyby byla kasa, edem že peňaze nestača, když něrad pracuju, edem najrači po šenkach fechtuju. Už mi baj o to lude lali, že sem ja hospodař nědbaly, němožu za to byť, slibil sem, že budu k šenkyřům chodiť.
Máti sa dcery pytala, esli by sa ráda vdala? Aj, co sa na to pytáte, ked ty věci dobře znáte. Že je mně už muža třeba jako toho kusa chleba.*)
Třeba seš ty hodné jonák, ty seš přece jenom voják, musíš jíti na vojno a já tade zůstano. »Můj tatíček má peníze; von mně z vojne pomoct může, tví přátelé nemůžó, s chalupó ti chcet kážó. Jak já můžu s chalupó chcet, dyž já nemám peněz pět set, vinohrádek, roličko, tatička a matičko. Debech já rodiče měla, dávno bech se bela vdala, voni be mě chválili, chlapci by se scházeli. Decke be mně slibovali, jak be mně moc peněz dali, nechť be třebas nedali, debe mě jenom vdali.
Heliška v kole tancuje, ráda mládence miluje. Přemá milá, roztomilá Heliško, věrná tovaryško. Pohlaď si svoju hlavičku tak jak hladkó laštovičku. Přemá milá atd. Pohlaď si svoje léčičky, tak jak červené růžičky atd. Vyber ty sobě z těch pěti, (Anebo z dvaceti, desíti atd.) kerá tebe bude chceti. Třeba tutohle na koncu, ja, v tom růžovém ve věncu. *) Heliška v kole tancuje, ráda mládence miluje … **) Málo nás, málo nás, poď ty, Marjánko, (anebo jak se jmenuje) mezi nás. ***) Má nejmilejší paní Heliško, sedni na stoličku, obuj sobě boty, půjdem do roboty; obleč sobě sukni zelenou, půjdem na mši svatou atd. Pak Eliška vstane a, vyberouc si jednu, s ní tancuje.