nadarmo

Displaying 1 - 42 of 42
Zhůru cesta, dolů druhá – rozlučme se, moje milá! těžké naše rozloučení, když jsme spolu naučeni! Ach, až my se rozloučíme, 1) dvě srdéčka zarmoutíme! dvě srdéčka, čtyry oči budou plakat ve dne, v noci. Modré oči, proč pláčete, když vy moje nebudete? nebudete a nesmíte, darmo si na to myslíte! 1) Starší píseň zní takto: Ach! až my se rozloučíme, dvě srdéčka zarmoutíme: jedno moje, druhé tvoje, budou plakat obě dvoje. Já za horou, za vysokou, ty za vodou, za hlubokou: dvě srdéčka, čtyry oči budou plakat ve dne, v noci. Oči, oči, proč pláčete? což tak sobě naříkáte? Ach, neplačte vy pro toho, dostanete zas jiného.
Když jsi mne nechtěla, měla’s mi povědít, já jsem moh za tebou sedum let nechodit. Sedum let nechodit, peněz neutrácet, vraného koníčka darmo netrmácet.
U panského dvora náš Vítoušek vorá, strakaté volečky má: až pole dovorá, na mě si zavolá, on mě už z daleka zná. Darmo ty můj milej, Vítoušku rozmilej, darmo ty na mě voláš: volej ve dne v noci, není ti pomoci, mne se víc nedovoláš. Já už mám jiného hocha upřímného, ten mi je nad tě dražší: víc na mne nevolej, hluboko zavorej na věky lásku naši! První dvě slohy písně této pocházejí prvotně od Kamenického. Se změnami, jež tuto spatřuješ, a s doloženou třetí slohou nalesl jsem ji co píseň národní v Horaždějovicích I. 1843.
Sil jsem proso na souvrati, nebudu ho žíti; miloval jsem jedno děvče, nebudu ho míti. Sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nechal jsem: vzít si s nechutí, trápit se s ní do smrti! Sil jsem proso na souyrali, nebudu ho žiti: děvče krásné miloval jsem, nebudu ho míti. Síti, nežiti, milovati, nevzíti! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem. Tam nad mlejnem, pod jesenem, na vysoké stráni, slíbila mi má panenka věčné milování; věnec uvitý, prsten pěkně vyrytý od ní dostal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ústům, jako z máku kvítí, bubínky jsem dával; v týlku jako labuť bílém s vétříčkem jsem hrával. Láskou plesal jsem, kudy šel jsem, vzdychal jsem; v noci nespal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ráno, dřív než zvoník cinkal časně na klekání, šel jsem, abych ptačí slyšel ranní radování; šel jsem za lesem, ale, ach! co spatřil jsem, nad tím ztrnul jsem, více děvče nechtěl jsem. V roklince, tam v střemchách hustých děvče s jiným stálo; on ji líbal, tlačil, vinul, děvče se jen smálo! Já pak zvolal jsem: darmo v noci nespal jsem! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem!
Přišla je mně včera z rána přežalostná novina: že můj milej těžce stone, o tom jsem nevěděla. Ach, co sobě počít mám? koho sobě objednám, by mně napsal pár řádečků, po kom já je poslat mám? Vidím, vidím, že je darmo, že tam musím sama jít, abych mohla s nejmilejším pár slovíček promluvit; abych se ho zeptala, chce-li míti doktora? ach, což bych já převelice neráda ho ztratila! „Doktora mně, má panenko, doktora mně nejednej: radši ty mně, má panenko, pěknej pohřeb objednej; co máš dáti doktoru, dej to radši kantoru: kantor ten mně bude zpívat, až mě ponesou k hrobu.“
Nejsi tak, nejsi, jak jsi se dělala, nejsi tak, nejsi, jak se mí děláš: falešné srdce máš, darmo to zapíráš; nejsi tak, nejsi, jak se mi děláš! Nejsi, nejsi, jak jsi se dělala, nejsi, nejsi, jak se děláš: falešné srdce máš, nic si mne nevšímáš; jednou, jednou v tom se shledáš! „Nedbám, nedbám, že mne nemiluješ, nedbám, nedbám, že mne nechceš: takových chasníků na každém hřebíku, jako, jako, jako ty jseš!“
Ty zdejší panenky, ty jsou nanic: poženem je na trh do Netolic, co jich v Netolicích neprodáme, potom v Budějicích darmo dáme. V Budéjicích na ně velký mejto: nestojí ty zdejší panny za to; poženem je na trh do Kaplice, budem je prodávat za vřhlice. Když se nás budou ptát, po čem jedna: čtyry za vídenskej, deset za dva; dá-li nám kdo za ně slepou grešli, může si je sebrat třeba všecky!
Když jsem já pod okny stál, nesměl jsem vejíti dál: jak pěkně troubili, mou milou loudili, já nesměl do světnice – což jsem měl těžký srdce! Když jsem šel okolo vrat, slyšel jsem muziku hrát: trubači troubili, mou milou loudili, já musil pod okny stát.
Co se to tam, má nejmilejší, v poli zelená? co se to tam, mé milé srdéčko, v poli zelená? „Zelená se, můj nejmilejší, otce mého hrách, zelená se, mé milé srdečko, na našich drahách!“ Nebudeme, má nejmilejší, darmo čas mrhat: vezmeš srpeček a já kosičku, půjdem ho sekat. Co pak umíš, mi nejmilejši, v domě děliti? „Krávy dojil, oběd strojit, šaty vyprali. Také umím, můj nejmilejši, bílé lože stlát: až je ustelu, mé milé srdéčko, půjdem na ně spat.“
Ženo má, ženo má, ženo má maličká! já tebe radši mám, než husar koníčka. Husar má koníčka za dvě stě tolarů: já tebe, ženo má, zadarmo dostanu. Husar má koníčka pro to své jezdění: a já tě, ženo má, pro své potěšení.
Vstávej, vstávej zhůru, myslivečku! dennice vychází, jdi k háječku; zavolej štěňata, pusť mezi tenata tam na tu srnku. „Do tenat nepude, darmo všecko, neb ona schytralé má srdéčko: chrty na ni pustím a se jí nespustím, až ji zastřelím.“ Střelil jí smrtelně do srdéčka, tenkrát už poznala myslivečka: kterak střílí prudce zrovna v její srdce, spanilé srnky. Ještě utíkala do háječku, tam se položila pod jedličku; stopy jen nechala, zastřelena byla, běhy složila.
Rodičové chtějí, abych byl páterem: a já jsem sobě umínil býti švališerem. Darmo, můj tatíčku! darmo nakládáte: a já páterem nebudu, to se podíváte. Kdyby se trefilo kázaní dělati: přišly by tam hezké panny, musel bych se smáti. Kdyby se trefilo pannu zpovídati: já bych se moh' omejliti, chtěl bych objímati. Kdyby se trefilo v noci k nemocnému: já bych mohl zablouditi k děvčeti hezkému.
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.
Přihodila se novina, že paní pána zabila. Do zahrady zakopala a zem na něm ušlapala. Přijeli tam dvá pánové, mrtvého pána bratrové. „Pověz nám, paní švagrová! Kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl!“ Šli pánové do komory, našli jeho klobouk nový. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl.“ Šli pánové do maštale, našli jeho koně vrané. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pana poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl.“ Šli pánové do stodoly, našli jeho kočár nový. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl!“ Šli pánové do pivnice, našli krve dvě sklenice. „Pověz nám, paní švakrová! co ta čerstvá krev znamená?“ „Zabila jsem dvě kačice, bylo krve dvě sklenice.“ Šli pánové do zahrady, našli tam jeho hrob mladý. „Pověz nám, paní švagrová! co ta nová zem znamená?“ „Našila jsem hlavatice, můj pán ji má rád velice!“ „Zrádná jsi, pani švagrová, ty jsi nám bratra zabila! Ustroj se, paní švagrová! pojedeš s námi do Brna.“ Když jeli podlé štěpnice, zlomila štípek vichřice. „Škoda tě, štípku zelený, že musíš přijít v zmaření!“ „Darmo mě, paní, lituješ, když sama na smrt putuješ!“
Aj, hora, hora, zelená hora, [: a z tej horečky kdosi mě volá. :] Aj, volá, volá galanka moja: Poď k nám, synečku, sem sama doma. Sem sama doma, žádného není, poď k nám, synečku, mé potěšení. Žádného není, svítí měsíček, pod k nám, synečku, zpívá slavíček. Já k vám nepůjdu, ešče skoro je, nebudeš, děvče, nebudeš moje. Nebudeš moje, a ani nesmis, darmo si, děvče, darmo si myslíš.
Běži voda, běži, po kamenich šusti. Zkazal mně můj mily, že mne už opusti; dle slovečka jedneho pozbyla sem milého. Dycky mně sliboval, stoja v našej sini, že mne nězaněcha, dyby měl sto jinych. A ješče žadnej něměl, a už na mne zapomněl. Ja přijdu k muzice, stojim vedle kola, můj mily se toči, něboji se Boha, kole mne se otira, jinu do taňca bira. Šla ona do domu, lehla na lůžečko: Ach, potěš mi, Bože, to moje srdečko. A tu přijdě a buři: Staň, ma mila, otevři. Cos mi ty tu přišlo, něščastne stvořeni! Nadarmo je všecko to tvoje choděni; neb ja juž mam jineho, Pana Boha sameho.1) A ja tebe prosim, bys se něhněvala, červeným hedbavim šatek vyšivala; neb sem ja ten, co sem byl, navratiť se zas minim.
Co by se propadlo kroměřižský bahno! Co sem se nachodil za mó miló darmo. Co sem se nachodil a našlapal blata, předc sem tě nedostal, galanečko zlatá. Co sem se nachodil, našlapal kamení, předc sem tě nedostal, svoje potěšení.
Darmo’s, dceruško, darmo’s dávala [: pěkný rozmarýn, kdes ho brávala? :] Brávala jsem ho v našej zahrádce, a tys ho dával jinej galánce.
Dolino, dolino, dolinečko malo, co sem se nachodzil za dzěvčotkem darmo. Sporachuj, dzěvečko, sporachuj to sobě, kela jo chodničků udzělal jsem k tobě. Dyby sem jo měla chodničky rachovać, musela by sem jo lokajička chovać. Ně tak lokajička, ale pisařička, aby mně spisoval falešne slovečka.
Falešné synečku, ty mě rmótíš! Ty mně to srdečko darmo trápíš! Dříve’s mně sliboval, že budu tvá, včilka mně povídáš: Néni možná. »Dyž sem si tě nevzal za ženičku, vyvolím si tebe za družičku.« O to ti, můj milé, nebudu stát,1) nemohla bych pro plač věnců podat,2) Pro plač věnců podat, před kněza jít, pro falešnó lásku3) musím umřít. O to jenom prosím, šohajíčku, při mém umíráňó rozži svíčku!4) O to tebe prosím, bys při mně stál, mý bledý vočenka zaklačoval.
Horno mi je, horno, už je všecko darmo, už s mojím synečkem dosedá ledakdo.
Horno mi je, horno, už je všecko darmo, už s mojím synečkem posedá ledakdo. Posedá, posedá, ledajaká dáma, co ona neměla jakživa galána. Jakživa galána, jakživa milého,1) a včil s ním posedá do rána bílého. Posedaj, posedaj, enem mně pokoj daj, enem sa, dcérečko, ze mňa nevysmívaj. Nebudu, nebudu, v tem Ujezdě bývat, lebo mně nedajú dobrej vody píjat.
Něskoro, děvečko, něskoro lituješ, ach, dy už na rukach děťatko pěstuješ. Bylo třa, děvečko, bylo třa zavčasu, dokavad si měla ješče svoju krasu. Bylo třa, děvečko, zamknuť se v komoře a nepustiť synka do svojeho lože. Ale tys pustila, slibom’s uvěřila, tak’s při tom věneček zeleny pozbyla. Nadarmo, děvečko, hažeš prstenečkem, on už věc něbudě zelenym věnečkem. Byl pěkny zeleny, a včilej je černy, ach, jakej on došel škaredej proměny!
Po zahradě za rána chodila a na jasný nebe pohlédala: I mně slunko svítilo, co mně mé srdečko těšilo. Nechoď, synku, k našemu vokýnku, nerozšlapuj drobnýho kamýnku, nerozšlapuj kamení, šak je tvý chodění darebný. Svítilo nám přejasný slunýčko, už nebude, už je darmo všecko. Už nesmíš k nám chodívat, sloveček o lásce mluvívat.
Škoda tě, šohajku, že za vodú býváš, voda lavky vzala, ty k nám nechodíváš. Šohajek za vodú a já z druhej strany, pohledňa na sebe, obá sme plakali.1) Plačeš ty, plaču já, plačeme obadvá, neplač, galanečko, už je darmo všecko. Nebudu vesela, ani nemožu byt, nemože sa ve mně srdco rozveselit. Hrkoce mé srdce tak nekerú chvílu, jak by mně ho řezal nožem lebo pilú.
Včera na poledne, dyž sem vodu brala, [: šohajova mama :] na mňa zavolala. »Naber mně, děvečko, vody do čepáčka; nebude to darmo, já ti dam synáčka,«*) Já sem jí nabrala, aj sem jí podala; a ona mně svého synáčka nedala.
V tomto zeleným hájíčku [: čekal jsem každý deň :] na holčičku. Darmo bylo mé čekání, neb za ní jezdili z města páni. Chtěl jsem ji jen navštiviti, nechtěla mě více ani znáti. Hořké bylo mé vzdychání, když jsem je vidíval jezdit za ní. Však jest nyni všemu konec, protože pozbyla cnostný věnec.
Mý pantličky červený, nadarmo vás vážu. Syneček je daleko, po kém já mu zkážu? A zkážu mu já, zkážu po malém poslíčku, aby už pro mne přijel na švárném koníčku.
Néní mňa najlutěj jako, maměnko, vás, [: vychovali ste mia, :] a včil mosím od vás.1) Vychovali ste mia jak v zahrádce kvítí, a včilej, maměnko, mosím od vás jíti. Vychovali ste mia jak v ořeše jádro, včilej ste mia dali synečkovi darmo.2)
Ženo má, ženo má, ženo má maličká, já tebe radši mám než husar koníčka. Husar má koníčka za tři sta tolarů, a tebe, ženičko, zadarmo dostanu. Husar koníčkovi musí dati obrok, a ty mně usteleš podušenku pod bok. Husar má koníčka pro svoje ježdění, a já tě, ženičko, pro své potěšení.
Ta brněnská brána kolem malovaná, poď ňú sedí mamka ceuá upuakaná. Došeu k ní syneček, ruce jí podává: Nepuačte, mamičko, šak je to svadba má. Nepuačte, mamičko, nepuačte vy toho, šak ta moja svatba nekoštuje mnoho. »Co je to, synáčku, co je to za svatba, a že na ní néni žádná rodina tvá.« A ten starý rychtář a ten je ten můj svat, tak mňa dau on svázat, jako šibenca kat. Tolé mně dau družbů, všecek sem sa strápiu, ešče mně povídau, abych sa nevrátiu. Nepuačte, mamičko, už je všecko darmo, musím mašírovat večer lebo ráno. Už tambor bubnuje, šohaj maširuje, ta jeho mamička ruce zauamuje. Ruce zauamuje, za svoju huavičku; komu mia tu necháš, chudobnú mamičku.
Ještě jednou na rozchodnou touto stezčičkou si pospíším; co mně řekne tvůj tatínek, jeho slova vyslyším. Řekne-li mně: Můj synečku, darmo říkáš o mé dítě; zatočím se na koníčku, s Pánem Bohem tu buďte. Děvče pro pláč nemluvilo, podalo mně pravou ručičku: Dyž to jinač byt nemůže, s Pánem Bohem, synečku. Dyby vrata mluvit mohly, u kterejch sme spolu stávali, ony by vám pověděly, jak sme se milovali. Dyby stezka mluvit mohla, po které sme spolu chodili, ona by vám pověděla, jak jsme se milovali. Tamhle jedou dva husaři, mají oba koně sedlaný: Sedlejte mně koně mého a já pojedu s vámi. A jak na koníčka skočil, bílým šátkem sobě zatočil: S Pánem Bohem, moje milá, pěkně se ti poroučím.
Překerak sem já sem přišel, překerak so tade sám? Překerak se, má panenko, překerak se vysekám? Mám palášek, šablo, vysekám se snadno, kamarádi zhotíkali, jož je všecko darmo.
Pověz te mně, má panenko, pravdo, habech já k vám nechodíval darmo přes hore, přes dole, přes zelené hájek, habe mě neporóbal nekeré šuhájek.
[: A já svoju ženu na jarmak poženu. :] [: A jak jí neprodám, :] [: věru ju darmo dám. :]
Darmo se ty trápíš, můj milý synečku, nenosím já tebe, nenosím v srdečku, a já tvoja nebudu ani jednu hodinu.
Darmo se ty trápíš, můj milý synečku, nenosím já tebe, nenosím v srdečku, a já tvoja nebudu ani jednu hodinu. Copak sobě myslíš, má milá panenko, dyť si ty to moje rozmilé srdenko; a ty musíš býti má, lebo mi tě Pán Bůh dá. A já se udělám malú veveričkú a uskočím tobě z dubu na jedličku, předce tvoja nebudu ani jednu hodinu. A já chovám doma takú sekerečku, ona mi podetne buk a i jedličku: A ty přece budeš má, lebo mi tě Pán Bůh dá. A já se udělám maličkým zajíčkem a já ti uteču zeleným hájíčkem, předce atd. A já chovám doma takového psíčka, co on mně uhoní každého zajíčka. A ty atd. A já se udělám maličkú myšičkú a já se ti schovám doma pod pšeničkú. A já chovám doma takovú kočičku, co ona vychytá kdejakú myšičku. A já se udělám tú malú rybičkú a já ti uplynu preč po Dunajíčku.1) A já chovám doma takovú udičku, co na ní ulovím kdejakú rybičku. A já se udělám divokým holubem a já budu lítat pod vysokým nebem. A já chovám doma takové havrany, co mně vychytajú kdejaké holuby. A já se udělám tú velikú vranú a já ti uletím na uherskú stranu. A já chovám doma takovú tu kušu, co ona vystřelí všechným vranám dušu. A já se udělám hvězdičkú na nebi a já budu lidem svítiti na zemi. A sú u nás doma takoví hvězdáři, co vypočítajú hvězdičky na nebi; a ty předce budeš má, lebo mi tě Pán Bůh dá.
Náš pan král s králkó pěkně prosí anebo mosí. Máme krála chudobnýho, na horách obranýho, ale poctivýho. Zajali ho nám na dolách, na horách, na velkých pustinách. Vzali mu dvě sta z práznýho města, dvě sta volů z prázných dvorů. Tři sta koní z prázných maštali. Dobře, že tam neměl nic, byli by mu vzali ješče víc. Děléte, děléte, nás tady dlóho stát nenechéte. Budeme-li tady dlóho stati, budeme vám střechy trhati, pod naše vraný koně stláti, pojedeme za město, spaseme vám obilí všecko. Pojedeme za dědinu, spaseme vám všecku jetelinu. Pojedeme na osení, spaseme vám všecko zelený. A budeme tam tak dlóho pásti, pokad se bude keré klásek na pole třásti, od óvrati až do konce neuživíte kohóta ani slepice. Sáhnite, paňmámo, s pantátem hodně z hluboka, ať vás nebolí ruka do roka a hlava na věky. Také, milá matičko, přidáte nám vajičko, k tomu hodnó klobásu, co se s ňó třikrát opášu, a po štvrtý se na ňu podpírám, ať svó huběnku nadarmo neotvírám.