kolo

Displaying 1 - 75 of 75
Šel jsem lesem i nelesem, zabloudil jsem, nevím kde jsem; šel jsem cestou, i necestou, potkal jsem tam holku hezkou. Potkala mě, neznala mě, zašla za mě, volala mě: „Vítám tebe, můj krajane! nechodívej k jiné panně.“ Proč bych já k vám chodívával, tobě se šiditi dával? mé lásce a upřímnosti zplácela jsi nevěrností. Nemysli si, že’s jediná, mému srdci usouzená: vždyť je děvčat všude dosti jako zrnek na jalovci. Tři léta jsem k vám chodíval, tobě jsem dary nosíval; já nosíval, ty jsi brala, jiného jsi milovala. Tři léta jsem k vám chodíval, a od tebe šizen býval; třetí rok dozrál jalovec: bylo naší lásce konec. Svět se točí jako kolo: 1) miluj nyní, máš-li koho; svět se točí jako kámen, už je naší lásce amen! 1) Takto počínala se již ve XIV věku jedna píseň. Viz Jung. hist. lit. 1849, str. 28.
Ten Zbirovský, zámek[26] dokola klenutý, sedí tam můj milý řetězy sepnutý. Pověz mi, můj milý, proč té přikovali? „Pro tebe, má milá, že mi tě nepřáli.“ Co ho tam přivedlo? ti Zbirovští páni: aby on zanechal falše v milování. Co ho tam přivedlo než jeho mladý věk: přeškoda, Jeníčku! že jsi mně zkazil svět!
Když jsem jel okolo fary, kolečka mně mrňoukaly; pan farář se na mě kouká: Chlapče, co ti to mrňouká? „Mrňoukají to kolečka, že mne nechce má Ančička; a já je zalejn vodou: namluvím si holku jinou.“
Na kopečku stromeček, pod kopečkem louka: ach, když já si zpomenu na svého holoubka! Když si na něj zpomenu, ve dne nebo v noci, tak se se mnou celý svět do kolečka točí. Jak jest těžko umírat, když bolesti není: ještě hůře milovat, co k libosti není. Co k libosti bylo, to mě opustilo; co k libosti není, samo za mnou chodí.
Stojí borovička zelená, kolem do kolečka pletená; pod ni koníček, na něm Jiříček jede do Brna. Stůj, koníčku! a žer travičku, já půjdu navštívit Aničku: mně se všecko zdá, že moje milá je mně nevěrná. Děkuju ti pěkně za lásku, ach můj nejmilejší obrázku! víc už nepřijdu, víc ti nebudu dělat překážku! „Když jsem zapomněla na bratra, taky zapomenu na vrata, u kterých jsme stáli, spolu rozmlouvali často do rána. Když jsem zapomněla na sestru, taky zapomenu na cestu, kudy jsem chodila, kytičky nosila v bílém fěrtoušku. Když jsem zapomněla na otce, taky zapomenu na srdce, a na tě můj milý, holečku rozmilý, na tě dokonce. Když jsem zapomněla na matku, taky zapomenu na lásku, na tebe můj milý, holečku rozmilý, drahý obrázku.“
Vesecky panenky myslejí sobě, že pro ně přijede v kočáře hrabě: už jede – už jede – má dvě kolečka, vzadu má rumpálek, napřed koníčka.
Vzkázala mně včera šafářova dcera ze dvora, hop! ze dvora, že má lemovanou sukni premovanou do kola, hop! do kola.
Hop, Anko! Mařenko! do kola, do kolečka: která se točívá, tej se len dařívá, dlouhej len, pěknej len, i zlatá konopíčka.
Když já přijdu do hospody zrovna do kola: kdybych tě byl k tanci nevzal, stát bys musela; musela bys v koutě státi, na mládence se dívati, tak jako jiná, holka falešná!
Poznám, poznám, poznám, který je mládenec: ten se v kole točí jako z růží věnec. Poznám, poznám, poznám, která je panenka: ta se v kole točí jako rozmarínka. Poznám, poznám, poznám, která je ženuška: ta se v kole točí jako holubička. Poznám, poznám, poznám, který je ženatý: ten se v kole točí jako pán bohatý. který je mládenec: má klobouk na stranu, na něm z růží věnec. která je panenka: chodí vystrojena jako majolenka. který je ženatý: chodí nevyspalý, celý jeřabatý. která už je vdaná: cbodí jako husa, když je podškubaná.
Hezká je, hodná je, čistě se strojí, přijde do hospody, předce tam stojí. Lecjakás Němkyně,1) třebas má vole, přijde do hospody, točí se v kole! 1) A mnohá ze statku, byť měla vole.
Proč by koza netrkala, ona rohy má: pročby panna; neskákala, ona nohy má; vem kozičku za rožečky, veď ji do chlíva: vem panenku za ručičku, veď ji do kola.
Letí, letí pták 1) přes zelenej sad; nad dvorem se točí, zdvihá k nebi oči, Andulku volá. „Anduličko má! jsi-li upřímná, nejsi-li tak pyšná, abys trochu vyšla sama jediná.“ Vyjít nemohla, poslala posla: „Jdi, můj milý posle, vyřiď mu to dobře, jako já sama.“ Posel v hrdlo lhal, a sám namlouval. „Ach, já přenešťastná, že jsem ven nevyšla sama jediná!“ 1) Přiletěl je pták do těch našich vrat; tam líbezně zpívá, k nebi oči zdvíhá: „Andulku bych rád!“ Leť měsíčku, leť přes ten celý svět; leť měsíčku vz-vejši, k mojí nejmilejši kolo udělej. Kolo udělej, ven ji vyvolej: není-li tak pyšná, aby ke mně vyšla sama jediná. Ona nevyšla, poslala posla: „Jdi, můj, milý posle, zprav mně to tak dobře jako já sama.“ Posel zpravoval – 1) milý v hrdlo lhal: tu pěknou děvečku v růžovém věnečku sobě namlouval. 1) Posel zpravoval, sobě namlouval: sám sebe mu chválil a děvečku hanil, že je lenivá. Jak uslyšela, ven vyskočila: v zeleným věnečku, zlatým prsténečku se zatočila.
Hadry jsem vozivsl,[69] hadry jsem vez: zlámal jsem kolečko, má zlatá Ančičko! musil jsem nést, nést, nést, nést, musil jsem nést.
Jede Kudrna, 1) jede do Brna, veze kolomaz, kolo mu vrzá. Pane Kudrno! namaž si kolo, ať ti ne vrzá přes cely Brno. 1) Jede Kudrna vokolo Brna, nemaže kola, vono mu vrzá. Počkej Kudrno atd.
Jsou mlynáři, jsou chlapíci, když jim křešou kameníci; jsou mlynáři, jsou, když jim mlejny jdou. Když jim nechtí mlejny klapat, začnou jako šelmy plakat; jsou mlynáři, json, když jim mlejny jdou. Mlynáři jsou hodní chlapi, když jim kola: klapy, klapy! jsou mlynáři, jsou, když jim kola jdou. Proto jsem si kámen koupil, abych hodné lidi loupil: lup, mlynáři, lup,[72] nadělej si krup!
Nezvorané pole![76] kdož tě vorat bude? kolečka zlámaný, provázky svázaný, volčata jsou chudé.
Ach synku, synku! doma-li jsi? tatíček ptá se, oral-li jsi? Oral jsem, oral, ale málo: kolečko se mně polámalo. Oral jsem, oral cestu bílou, kudy jsem chodil za svou milou. Což je ta cesta ušlapaná: což je má milá[80] uplakaná! Což je ta cesta tvrdá orat: už se nedáme spolu oddat!
Teče voda od Tábora, 1) teče okolo javora; všecky lávky pobrala, jen jedinkou nechala. Kudy mysliveček chodil, děvčátko za ruku vodil. Utrh‘ jabko s jabloně, a pustil je po vodě: „Plyn, jablíčko, kam ty ráčíš, jen ať se mně nepomáčiš; plyň, jablíčko, plyň dolů, tam pod javor do mlýnu.“ Jak jablíčko připlynulo, čtyry kola zastavilo; točit se jim nedalo, vodu na břeh vyhnalo. „Proč se, kola, netočíte, mé srdéčko netěšíte, tak jako jste těšily, dokud jste se točily?“ Byl myslivec na Táboře, procházel se po oboře; pásal on tam jeleny, měl klobouček zelený. S jeleny se obírával, hezké holky milovával; poslal svého jelena tam pod javor do mlýna. „Běž, jelínku, po potoku, nic nelituj svého skoku, běž tam dolů do mlýna, kde se javor zelená. Tam na břehu pod javorem najdeš děvčátko státi, mou panenku rozmilou smutně hořekovati. Čtyry mlýnské kola stojí, neštěstí se v mlýně rodí! před ní sehni parohy, a skoč s lávky do vody. Tam kde první je kolečko, přijdeš a najdeš jablíčko; to vbodni na parohy, a pospěš do obory.“ Noc se blíží – jelen běží, a pod ním se země třese; na parůžku jablíčko pěkné červené nese. Vzal myslivec, vzal jablíčko, rozkrojil je v polovičko: vyletělo ptačátko, bělounké holoubátko. Nevěř, nevěř myslivečku, že to bylo ptačátko: bylo, bylo zaklené jedno krásné děvčátko. 1) Teče voda od Štukravy, teče okolo Jihlavy atd.
Tancuj, Aničko, tancuj do kola, už je poslední tvoje svoboda
Točila bych sa, nemám kolesa, ztratila sem ho jeda do lesa
[: Byla jedna stará žena, :] co se byla na prošení dala. Šla ona tam, šla tú cestú, kde nejvíce formánkové jedú. V čirém poli forman stojí, své koničky, o hladě je moří. »Což, formánku, což stojíte, své koničky o hladě moříte?« Jak já nemám, ženo, státi, dyť nemožu kolem ani hnúti. »Půjč, formánku, biče svého, já ti šlažím koňa švortelného.« Stará žena bičem točí, hned všecky čtyry kola vyskočí. »Kdež půjdete, pojedete, všude sobě na mne zpomenete.« Nebyla to žádná žena, a to byla milá svátá Anna, co to formánkovi pomáhala.
[: Byla krásná Dorota :] [: pobožného života :] 1) A ta krásná Dorota měla věnec ze zlata. A z tej bilej leluje od Panenky Marie. Zamiloval si ju král, za Dorotou listy psal.2) Chceš-li Dorko moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého.3) Král se na to rozhněval, do vězení Dorku dal a na vojnu odjechal.4) Sedum let tam bojoval a na osmý přijechal. Zpomněl si na Dorotu, žije-li či nežije.5) Ach, žije, pane, žije, ač nic nejí, nepije. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král se na to rozhněval a pec hrozně topit dal. Čím se déle pálila, tím víc krásy nabyla. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal olej vařiti, Dorku na něm smažiti. Čím se déle smažila, tím víc krásy nabyla. Z oleje vyvedena, před krále postavena. Chtěj, Dorotko, moja být, má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal kolo dělati, pannu na něm lámati. Dorka Boha prosila, aby ju zbavil kola. Bůh se nad ni smiloval, hrom to kolo polámal. A to z čistého jasna, až se země zatřásla. Pomůže ti ostrý meč, až ti hlavu setne preč. Za město ju kázal vést, a jí mečem hlavu smést. Potkal ju tam Eliáš: Kam, Doroto, pospícháš? Do Kristové štěpnice, budu trhat ovoce. Budu trhat lilije u Panenky Marie. Dyž ho budeš trhati, chceš-li mi ho poslati? Když kat nejprv uhodil, meč se nad ní poklonil, na dvoje se rozlomil. Kat se na to rozhněval, od razu jí hlavu sťal.6) Svatá hlava je sťata, duše do nebe vzata. Stojí mezi anděly jako hvězda na nebi. Přišlo s nebe diťátko, překrásné pacholátko. Mělo košík na ruce a v něm krásné ovoce. Eliáši důvěrče, tu ti nesu ovoce s nebeského obrojce.7) Co ti sestra slíbila, dyž se na smrť strojila.
Běži voda, běži z hrazky do rybnička, a už sem ja pochovala svojiho tacička. Běži voda, běži, kolečkem se toči, ach, už sem ja vyplakala svoje černe oči. Běži voda, běži, po kameňu šusci, enem ty mne něopuščaj, můj Kriste Ježiši.
(do kola tancujíce ji zpívají) Já na světě zarmócená, ode všech sem opuštěná, nemám v světě žádného, kromě Jána svatého. Nemám, kdo by orodoval, za mne k Bohu stížnost podal, proti utrhačům mým, bezbožným nešlechetným. Zlé huby se staví na mne, jazyky si brousí na mne, kterak by mě skazili, v hanbu mě přivodili. Ale toho nedovedó a v hanbu mě nepřivedó, svátý Jan mně spomůže, utrhače přemůže. O, zastaň mě, Jene svatý, zahub jazyk jedovatý, by se všickni poznali, na pokání se dali.
Moja mamuličko, já bych vandrovala s tym švarným šohajkem do cuzeho kraja. Vandruj že, dceřičko, bys tam co skurala, by si se mi věcej dceričku nězvala. Jak přivandrovali ku černemu lesu: Vrać že se, Kačenko, ešče maš dosć času. Jak přivandrovali na ty bile pisky: Odpočiň, Kačenko, bo cě bolu nožky. Jak přivandrovali k Pasečnemu dvoru, sedla si Kačenka na bilem kameňu. Co voliš, Kačenko, přez ten Dunaj plynuť, a mižli, Kačenko, v mojich rukách zhynúť? A volim ja, volím přez ten Dunaj plynuť, mižli, ty zradco, v tvojich rukách zhynuť. Chycil un ju, chycil za oba vrkočky, a vřucil un ju v ten Dunaj hlubočky. Zostal ji fěrtošek viseti na kole, obracil se zradce, přecjal ho na dvoje. Plyň že ty, fěrtušku, za tu moju paňu, bo juž moje oči něchcu hleděć na ňu. Moje bile nožky sahajcě pisečku, moje bile ručky chytajcě se břežku. A jak přeplynula, sedla na kameni, rozpuścila vlasky po pravem rameni. Moje černe vlasky, coch se naplakala, svojeho milého přec sem nědostala.
Stala se v Pilšču novina, že pani pana zabila. Schovala ho do zahradky, rokytku na něm zasila. Růsć, rokytko, růsć vysoko, jak je můj pan zvyš, hlyboko. Rokytka ji nic nězešla, bila růže ji vykvetla. Jdzi, pachole, jdzi do pole, co to tam jedzě za dvoje? Nejsu to žadni panove, jsu to panovi bratrove. Jak přijeli, za stůl sedli, po svym bratře hned se ptali. Ptamy se vas, vy švagrova, esli vaš pan něni doma? A už je dněskaj třeci deň, co ten můj pan, co vyjel ven. Jdzi, pachole, do maštale, jsu-li tam panové koně? Koně panove v maštali, všecky hladem řehotaji. Jdzi, pachole, do komnaty, jsu-li tam panove šaty? Šaty jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Jdzi, pachole, do světnice, jsu-li tam jeho střevice? Střevice jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Stroj se ty s nami, švagrova, sedněš s nami do kočara. Ona se hnědaj strojila, do kočara s nimi sedla. A jeli tam kole vody, byly tam pěkne jahody. O, jahody, vy jahody, co scě pěkne kole vody! Něskoro nas lutujecě, dy už na smrć vandrujecě.
O fojtovym syně zla novina slyně, že ukrad štyry koně v lese Bukovině. Zaved jich do města, dostal za ně tři sta, kupil si on za ně botky šnurovane. Ty ho prozradzily, že tak šumne byly. Z uterka na středu už Janička vedu; vedu ho silnici kaci k šibenici. Šibenko šibena, pro keho’s stavena? Dybych to byl vědzěl, že na ni viseć mam! Byl bych ju dal zlacić od vrchu do země, od vrchu ež do země, zlate litery kole mne.
Šeltě pan Trum 1) na procházku [: na zelenó lóku. :] Šel, nadešel tam děťátko, malé pacholátko. Dítě rostlo, až dorostlo. Dyž mu sedm let bylo, do školy chodilo. Nadávali mu ve škole: Ty nejsi od nas pachole, ty si nalezené na lóce zelené. A dyž přišel dům, povídal: Já sem nalezené na lóce zelené. Dejte mně knížky pod pažo, krajíček pod druhó, abych měl na stravo. Šel, nadešel tam chalópko, v ní rychtář s rychtářkó. Ach, boche, boche na dveře, matičko, otevře! Počké, počké chvílenečko, já vařím kašičko. Mám já dítě, je hrubě zlý, je hrubě šklibavý. »A já je budu kolíbat, jemu pěkně zpívat.« Na kotle kašu vařila, nasytit nemohla. Dvanást kráv mu podojila, napojit nemohla. Zatoč se, ďáble, kolečkem, vyleť vokynečkem. Šak už ses dost nakolíbal, mé matičky nasužoval. Ďábel kolečkem zatočil, vokýnkem vyskočil. Dvanást kotóčků vyrazil, třinástý narazil. To máš, matičko, znamení za tvý vychování.
A byla jedna mynařka, zaknula sveho synačka. Přiletěli dva ďablove, ditě vzali, jine dali. Do něho moci něměli, do travy ho položili. A jeli tam furmanove, našli ditě male v travě. A tu se spolu hadali, kterak by mu jmeno dali. Dáme mu jmeno Benekda, kdo ho zaknul, temu běda. Do školy ho posilali a šaty mu jednavali, za mladu ho cvičiť dali. Děti se mu vysmivali, že je na cestě najdeny. Bych měl troje šaty potrhać, svej maměnky půjdu hledać. Troje šaty dotrhaval, svej maměnky něnajdoval. A klupe, klupe na dveři, otevřte mi, ma mateři. Ja sem ditě vlasni vaše. Macě jine na kolibce; žaden vam ho vzici něchce. Vyleć, ďable, z tej kolebky od mej spanilej maměnky. Ďabel z koilibky vylecěl, 1) tři kola jest v okně vybil. To macě, lude, znameni teho ďabla kolibani. Štyry kravy mu dojila, na kotle kašu vařila, ešče ho něnasycila.
Pošla Kačenka ze mlýna, neslatě na rukách syna. Kole Dunaja chodila, do Dunaja ho hodila, jak by jeho máť nebyla. 1) Rybáři ryby lovili, krásné pachole chytili. Mne tu mamička vhodila, leda ve vínku chodila. A na ratúze zvonijú, panenky z města svádijú. 2) Všecky panenky do rady: Našli jsme dítě u vody. Všecky přišly ve věnečku, jenom Andulka v čepečku. Proč, Andulka, vínka nevzala? Lebo tě hlavěnka bolela? Hlavěnka mě nebolela, ale maměnka bránila. 3) Co pak's tam, dítě, robilo, dyž's po vodince brodilo? Jak pak ty, dítě, jak se máš? Kerú matičku svoju máš? Byla má máti bohatá, pošla do smrti za kata. 4) Vemte ju, kati, pod boky, hoďte ju v Dunaj hlyboký. Kati ju vzali pod boky, hodili v Dunaj hlyboky.
Běži voda, běži, po kamenich šusti. Zkazal mně můj mily, že mne už opusti; dle slovečka jedneho pozbyla sem milého. Dycky mně sliboval, stoja v našej sini, že mne nězaněcha, dyby měl sto jinych. A ješče žadnej něměl, a už na mne zapomněl. Ja přijdu k muzice, stojim vedle kola, můj mily se toči, něboji se Boha, kole mne se otira, jinu do taňca bira. Šla ona do domu, lehla na lůžečko: Ach, potěš mi, Bože, to moje srdečko. A tu přijdě a buři: Staň, ma mila, otevři. Cos mi ty tu přišlo, něščastne stvořeni! Nadarmo je všecko to tvoje choděni; neb ja juž mam jineho, Pana Boha sameho.1) A ja tebe prosim, bys se něhněvala, červeným hedbavim šatek vyšivala; neb sem ja ten, co sem byl, navratiť se zas minim.
[: Ješče sobě kole vody zajdu, :] [: ja, tam sobě já hezké děvče najdu. :] Už jsem sobě kole vody zašel, tam jsem sobě hezké děvče našel.
Kole Jarošova teče voda troja, [: skoro-li sa rozejdem, galanečko moja? :] Spíše sa rozejdú drobné ryby s vodú, nežli my sa rozejdem, galanečko, spolu. Spíše sa rozejde měsíček s hvězdičkú, nežli my sa rozejdem, švarný šuhajičku.
Kole našich oken, tam teče voda dobrá, [: napoj mně, má milá, napoj mého koňa. :] Jak ho mám napojiť, dyž tu néní vodičky? Dyž všecku vypily súsedové husičky. Haj, husičky, haj, haj, nekalte tej vodičky, aby napojila má milá koničky. Za našimi okny je tam dobrá vodička, plakala tam milá o svého synečka.
Nechoď, šohajku, k nám přes vršky, doliny, bude ti chodníček, bude ti darebný. Kebych já to věděu, že bude darebný, dau bych kříž vystavit před vašima dveřmi. Před vašima dveřmi, nad okny kolečko, zostavaj tu s Bohem, moja frajirečko!
Pod hájíčkem zelená sa oves; enom ty mně, má panenko, pověz. Jak já tobě, synku, mám pověděť, dyž tvé oči nechcú na mňa hleděť? Pod hajíčkem zelená sa víčka, jak odvykne děvča šohajíčka? Ja, odvykne, ale nevím, jak pak, bude chodiť pod okénko plakať. Pod okénko podle súsedovo, až uslyší slovo synečkovo. »Ne také sem kavalíry měla, na všecky sem brzo zapomněla.« A í na ťa, synku, zapomenu, půjdu podle, na ťa nepohlednu. Ztratila sem vyšívaný šátek, na něm bylo devadesát lásek. Škoda tebe, vyšívaný šátku, ztratila sem od synečka lásku. Už já lásky tejto nenabudu, dokad mia ty nožky nosiť budú. A už sa ta láska nenavrátí, co sa Morava dokola obrátí.
[: Sudiju se Kopřivjane s panem, :]1) o tu luku pod zelenYm hAjem. A ta lučka v pěknem mistě leži, kole lučky bystra voda běži. Ja tu luku dokola objedu, tam ja svoje potěšeni najdu.2) Dy ho najdu, dam mu pozdraveni: Hdě si bylo, moje potěšeni? »Ja sem byla doma u mamičky, sazela sem červene hřebičky.« »Jak vykvětu, udělam voničku, dam ju tobě, můj zlaty Janičku.«
[: Teče voda, velká voda :] kolem dokola jabora. Všecky lavičky pobrala, jenom tam jednu nechala. Po kerej Honzíček chodí, Marjánku za ruku vodí. Byl jest tam jeden stromeček, na něm bylo moc jabliček. Utrh Honzíček, utrh dvě, jedno je pustil po vodě. Kam, jablíčko, kampak kráčíš, že se ani nevotáčíš? Kráčím já, kráčím po dolu až k mej Marynce do domu. Když připlynulo k okýnku, zaklepalo na Marynku. Vyjdi, Marynko, vyjdi ven, Honzíček stojí před domem. Pročpak bych já ven chodila? Dyť já nejsem jeho milá. Pročpak bys milá nebyla, dyťs mi dávno slibovala! Slibovalas mně o duši, že se ta láska nezruší.
Ten stupavský pěkný zámek, sedí tam švárný šohajek, kole zámku varta stojí a nikdá sa nepřestojí. »Pusťte vy mia ze zámečku, vyprovodím frajirečku, vyprovodím ju na saláš, tam mně, miuá, hubičku dáš.« Jeho miuá venku stáua a žauostně zapuakaua, tak žauostně zapuakaua, až sa brána otevřeua.*)
V Čeložnicích, tam je děvče, nedělalo ten rok ešče, a dyž přijde pátek alebo sobota, ja, už se ptá, bude-li muzika. U súsedů dceru majú, nic jí dělať nedávajú; a dyž přijde pátek anebo sobota, dcera se ptá, kde bude muzika. A v nedělu odpoledňa už je dcerka vystrojená. Už sa tam s ňú chlapci v kole vytáčajú, jinši za ňu krávy poklúzajú. Vytočil sa s ňú nazpátek, měla v ruce bílý šátek. »Na, tu máš, synečku, ten hedbávný šátek, co sem ti ho vyšívala v pátek.« Dybych věděl, že je pravda, nešel bych tam, je mňa haňba. Ja, to přeneščasné zelené hedbáví, co mia dycky za děvčátkem vábí.1)
Už sa fašaň krátí, už sa nenavrátí, staré dívky lajú, že sa nevydajú. Hlubočí, hlubočí, tam sa voda točí, kdo frajera nemá, nech tam do ní skočí. Já frajira nemám, já do ní neskočím, radši si fěrtušek dokola obtočím. Už sa mně to stalo, co sa mně mělo stat, zabili synečka, co sa mně měl dostat.
Ješče ja raz kole vody zajdu, až ja sobě počešení najdu. Jak ho potkam, dam mu pozdraveni: Kaj si bylo, mojo počešení? Ja sem byla u svojej mačičky, sadžila sem červene hřebičky. Jak rozkvitnu, udželam voničku, tu pro tebe, prošvarny Janičku.
Za našima humny, za našum stodolum kvitně kvitkem rež; ach, poviz mi, prošvarna dzěvucho, jestli mě ty chceš? Ja bych cě baj chcěla, prošvarny šuhajku, ale že šidziš; bo dy ty idzěš kole našich oken, za mne se stydziš. A což bych ja se, prošvarna dzěvucho, za cěbe stydzěl? A dy ja sem už u tvojej macičky kelko razy byl.
[: Běži voda Lindava, :] milý Bože, kole dvora fojtova. [: Všecky lavky sebrala, :] milý Bože, enom jednu něchala. Atd. Chodi po ni syneček, štyry koně napajel. Jak jedneho napojil, hezke děvče namluvil. Hděs, děvečko, hděs byla, hdě si krasy nabyla? V studni jsem se umyla, tam sem krasy nabyla.
[: Husy, bílé husy, :] vysoko letíte! Zatočte se kolem nad milého dvorem. Zkažte tam milému, že se vdávat budu. Mají pro mně jeti konima třidceti. Kola perníkové, košiny cukrové. Koničky ve zlatě, můj milý v šarlatě. Bič zlatem spletený, spletal ho můj milý.
Na svatbě starosvatka upečenou kouru do šatky zavazuje tak, aby jí hlava rozmarýnem okrášlená vyhlídala. I vyleze s ní na stolici a zpívá, an jí hudba hraje: A když bylo kole vesna, to kuřička vajco sněsla, kokokokokokokdak, sněsla vajca za patak, kokokokokdak. Se strany druhé družba chytá kouru, vylezev na druhou stolici u stolu, a při slově posledním (kokokokokdak) rovnýma nohama na stůl skočí; zevšad mu zpívají: Ty kokošku nělitaj, tej kuřičky něchytaj! načež odpovídá: Ja ju chytnu.
[: Sviť, měsíčku, jasno, :] už slunečko zašlo. Osviť hore dole na to naše pole. Osviť hory doly do našej komory. V tej našej komoře malované lože. V malovaném loži hezká panna leží. Majú pro ňu jeti, koňma čtyrydceti. A dyž pro ňu jeli, nové voze měli. Měli všecko nové, kola perníkové, košiny cukrové.
Daj mi, Bože, daj mi do tech vanoc dobyć, nebudu už moje nožky po tej Bělej chodić. Až ja půjdu z Bělej, otevřu si vrata, s Panem Bohem tady buďzcě, vy bělské dzěvčata. Až ja půjdu z Bělej, budzě větr fukać, budzě na mne švarne dzěvče z okenečka kukać. Až ja půjdu z Bělej, budzě sivy mrazek, budzě o mne plakac dzěvče švarne jak obrazek. Až ja půjdu z Bělej, udzělam kolečko, s Panem Bohem tu ostavej, moja galanečko.
Vimť ja bařinečku, bařinku zelenu, na tej bařinečce studenku studenu. A v tej studenečce jalenek pijaval; na teho jalenka myslivec čihaval. Něčihej, něčihej, myslivečku, na mne, bo ešče ten tydeň budzě s tebu amen. Už teho jalenka v lese zastřelili, a temu myslivcu zvonami zvonili. Už teho jalenka na kolese vezu, a teho myslivca na krchovo nesu. Už teho jalenka na rožeň strkaju, a teho myslivca do hrobu spuščaju.
Oj, Janíčku, Janíčku, kde jsi? Tatíček se ptal, oral-li jsi?1) A já jsem oral, ale málo, kolečko se mně polámalo. A kolečko dám kolářovi a od kolářa kovářovi. Už je kolečko obložené, už je děvčátko namluvené.
Svět se točí jako kolo, miluj, děvče, máš-li koho. Koho pak mám milovati, když pobrali všecky chlapy. Tam zahynu jako srnka, nezví o mně má panenka. Tam zahynu jako jelen, nezví o mně bratr jeden. Tam zahynu jako laňka, nezví o mně má maměnka.
Dolinečka, dolina, ej, dolinečka, dolina, malovaná dokola. Kdo dolinu maloval, hezké děvče miloval. Maloval ju Janiček: Jeho vraný koníček. Maloval ju dokola: Jeho zlatá podkova.
A kdy půjdu kole tych vrat, kaj sme spolem stavali, zpomnim ja si na ty slova, co sme spolem mluvili. Ach, Bože můj všemohuci: Nědaj že mi teho věcej, velku bolesć v srdci mam, že cě věc něuhlidam.
Stonó hospodyně po celé dědině [: napořád. :] Mně má taky stone, jestli mně dostone, budu, Bože, tuze rád. Vezno sobě hinó, šafářovo dcero ze dvora. Vona má sokničko lemovanó všecko dokolečka, dokola.
Zatoč se mně, galanečko, na dobró noc do kola; a já se ti nezatočím, já musím jít do pola. Do polečka širého, nevidět tam žádného. Jenom vtáčka sokolíčka, Pána Boha samého.
Zatoč sa, ty galanečko, okolo mňa, jako vtáček jarabáček okolo pňa. Udělaj kolečko, moja galanečko, budeš moja, budeš moja, budeš moja.
Chodí šohaj kole domu, rád by vešel k nám, naše dvéře vrzigajú, já je zalévám, pro tebe, synečku, studenú vodičkú, že ťa ráda mám. Zalévám ich sladkým mlékem, sladkú smetanú, zalévala bych ich máslem, naši nedajú.1) Pro tebe, synečku, studenú vodičkú, že ťa ráda mám.
Dy sem já jel kole Prostějova, klapala mně klisence podkova. Ach, hoje, hoje, klisence podkova. Kdež já toho kovaříčka najdu, aby přibil klisence podkovu? atd. V Soběchlebích je takové kovář, co on kuje na zlatéch podkovách.
Ta fojtova dcéra odkázala včéra ze dvora, ze dvora, ze dvorečka, ze dvora. Po dvoře chodila, kolem sa točila, do kola, do kola, do kolečka, do kola. Sukňu kupovala, kolem lemovala za dubem, za dubem, za dubečkem, za dubem. Šaty svazovala a pryč vandrovala za židem, za židem; za židáčkem, za židem. Ohledni sa, žide, co za tebú jide, novina, novina, novinečka, novina. Potěšení vzali, do vězení dali do Brna, do Brna, do Brnečka, do Brna. Kdybys mně tam umřel, dala bych ti trúbiť, tralala, tralala, tralalenka, tralala.
Jede Kudrna vokolo Brna, veze kolomaz do Kojetína.1) Milé Kudrno, namaž si kolo, ať ti nevrzá přes celé Brno.
Jede Kudrna okolo Brna, potkala ho tam jeho rozmilá. Kampak jedete, pane Kudrno? Vezu kolomaž nekam za Brno. Já pudu s vama, pane Kudrno, vyprovodím vás na starý Brno. Moje rozmilá, od voza jděte, ať si fěrtoušek nepomažete. Já sem dnes ráno kola namazal, by mně přes Brno vozejk nevrzal.
Ty ochozké první stárku, ty chceš na nás po tolárku; jakpak ti je máme dati, de’s nás nebral tancovati. Debes nás bral tancovati, chcele sme ti šajne dati. Skovéte, děvčátka, šajne, šak nás nebral k tanci žádné. Celý hode stále v dole, neviděls nás, stárku, v kole Okolo nás chodívávals, tancovat nás nebírávals.
Prší, prší jalovec, ztratili sme pět ovec a šestého barana se zlatýma rohama. kdo ty rohy nande, štyry míle zande. Štyry míle za Prahó, honili tam šmatlavó, šmatlavá jím utekla, oni sklouzli do pekla. Liška sedí na cestě, šije boty nevěstě, nevěsta se raduje, že ty boty obuje. Boty spadly s kolka, zabily pacholka. Vdávalo se motovidlo, bralo sobě starý trdlo a struhádko plakalo, že se trdlo vdávalo atd.
Kolem do kolečka naše zahrádečka, aby nám Pámbů dal tichého deščička. Deščiček májový, daj nám ho Bůh milý! Aby nám naróstl chlebiček na zemi.
Heliška v kole tancuje, ráda mládence miluje. Přemá milá, roztomilá Heliško, věrná tovaryško.
Heliška v kole tancuje, ráda mládence miluje. Přemá milá, roztomilá Heliško, věrná tovaryško. Pohlaď si svoju hlavičku tak jak hladkó laštovičku. Přemá milá atd. Pohlaď si svoje léčičky, tak jak červené růžičky atd. Vyber ty sobě z těch pěti, (Anebo z dvaceti, desíti atd.) kerá tebe bude chceti. Třeba tutohle na koncu, ja, v tom růžovém ve věncu. *) Heliška v kole tancuje, ráda mládence miluje … **) Málo nás, málo nás, poď ty, Marjánko, (anebo jak se jmenuje) mezi nás. ***) Má nejmilejší paní Heliško, sedni na stoličku, obuj sobě boty, půjdem do roboty; obleč sobě sukni zelenou, půjdem na mši svatou atd. Pak Eliška vstane a, vyberouc si jednu, s ní tancuje.
Heryška v kole tancuje, ráda mládence miluje, má milá Heryško, červená, bílá*) růžičko. Heryška atd. Připni sobě pásek na zlatý řetázek. Má milá atd. Klekni na stoličku, vypí gořaličku. Vyber sobě z pěti, kerú budeš chtěti.
Kolednice idu, koledovať budu, leluja, zemo zelena,1) přede dvorem jablunečka, ovoce něma. A co nam ty daš, prošvarny hospodař? A ja vam dam dva bite tolary,2) leluja atd. Což nam ty daš, prošvarna hospodyň? atd. A ja vam dam dva vdolky mazane.3) Což nam ty daš, propěkny pacholče? A ja vam dam svůj prstenek zlaty.4) Což nam ty daš, propěkna děvečko? A ja vam dam svůj vinek zeleny. Což nam ty daš, prošvarny pohůnče? A ja vam dam dvě stavečky šnury. Což nam ty daš, prošvarna kravařko? A ja vam dam kolečko, pohludky.5)
A co ten král za královnu dostal, jakoby ju vymaloval, vypsal. Do tanečka jako by plynula a do díla jak by neuměla, do kolečka jako laštovička a do díla jako pivná bečka. První krávu stoličkó zabila, druhé krávě nohu přerazila a té třetí ješče Pánbůh chránil, že se sám král před královnó bránil.
A byla ci jedna překrasna dzěvečka, co se vyřikala sveho mladenečka. Ja se ho něvezmu, by mě měl ďabel vzić, by mě měl ďabel vzić, ja se ho něchcu vzić. Něminulo temu jedenact nědzěli, nastalo dzěvuše to jeji veseli. Přijechal pan jeden, prosil un ženicha: Dovolcě mi jenom tři tance s něvěstu. Jak ty tři tanečky do kola obešly, pod paže ju popad, oknem s ňu vylecěl. Sědnul un s ňu, sědnul na jednu stodolu, nohy ji ulamal, ruky pozukracal. Ješče zavolala na svoje družičky, na svoje družičky, věrne tovaryšky. Něvyřikajcě se, ach, žadna žádneho, ach, žadna žádneho, mladenečka sveho. Tak jako sem se ja sveho vyřikala, včil sem se ja živa do pekla dostala.