pondělí

Displaying 1 - 33 of 33
Když jsi mne nechtěla, vem si rasa; budeš mít každej den kousek masa: v neděli, v pondělí, v outerej zas, abysi věděla, že tě má ras.
Kdo má zlou ženu v nedělí, nechť jde do lesa v pondělí; v outerý kej na ni chystej, ve středu ním ji vytřískej. Ve čtvrtek bude stonali, v pátek bude umírali, v sobotu bude umrlá, to bude novina dobrá. V neděli půjdem namlouvat, v pondělí o věno smlouvat, v outerý, ve středu zváti, ve čtvrtek a nevěstou hráli. V pátek se svatba dokoná, v sobotu žena hotová; v neděli budu mít ženu, starosti všecky zaženu. Jak jsem chtěl, tak se mi stalo, peněz mi málo zůstalo: pochovám-li zas mršinu, pak vám vystrojím hostinu!
Proč nás Pán Bůh tresce? pro ty k… ševce: že v neděli šijou, a v pondělí pijou, proto pršet nechce.
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.
Od pondělí na úterý [: byl Heřmánek zarmúcený. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu v klíně jabka. Můj synáčku, kam pojedeš, že své vrané koně češeš? Já pojedu pro svú milú, pro nevěstu roztomilú. Já si musím pro ňu jeti, dybych měl život ztratiti. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 1) Když na lúku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmánka postřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmanka zastřelili. 2) »A jední sa se mnú vraťte, a jední mně pro ňu jeďte.« A jední sa s ním vrátili, a jední mu pro ňu jeli. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 3) »Všecky hosti tady vidím, jenom ženicha nevidím. Kde je, kde je můj Heřmánek, že on sám pro mne nejede?« Tvůj Heřmánek doma zůstal, hodným hostom stoly chystal. Jak živa sem neviděla, aby ženich zůstal doma. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, krev červenú tam spatřili. Ptám sa já ťa, družičko má, z čeho je tá krév červená? Zabili sme tu jelena, z toho je tá krév červená. Když za humna přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, komu to tak pěkně zvoňá?« Umřelo tam pacholátko, jemu to tak pěkně zvoňá. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek ve sklepě je, hodným hostom víno leje. Jak živa sem neviděla, co by ženich ve sklepě byl, hodným hosťom víno točil. Když za stoly posedali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek v komoře je, leží v malovanej truhle. 4) Štyry stoly přeskočila, na pátém se zatočila, hned do komory skočila. 5) Dva zlaté nože nalezla, jeden bodla v pravém boce, druhý bodla proti srdce. 6) Ulomte chvojku zelenú, přikryjte tu krév nevinnú. Ať na ňu vrany nekvačú, černé oči ať neplačú. Na druhý deň matka její přijela tam s peřinami. »Všecky hostě tady vidím, enom svěj dcery nevidím.* Vaša dcera je v komoře, stele pěkné bílé lože. Jak pak by ho, smutná, stlala, dyž tady peřin neměla? A ležá tam milá s milým, jsú přikrytí rozmarýnem.
Stála svadba, stála do bílého rána, v pondělí celý deň, celý boží týdeň. Ty družbo nejmladší, pro Boha tě prosím, neukládej mě s ním, lebo umřit musím. Bys také umřela, ty s ním spáti musíš. Bože můj, Otče můj, k čemu ty mě nutíš! Dyž je ukládali, jemu přikázali, aby se jí netknul, až právě v půlnoci. Dyž bylo v půlnoci, k dvanásté hodině: Obrať se, ty milá, pravým líčkem ke mně. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Pravím ti po druhé, obrať se ty ke mne tym líčkem červeným, červeným a bílým. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Pravím ti po třetí, obrať ty se ke mne tym líčkem červeným, červeným a bílým. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Za klobúček sáhnul, ostrý mec vytáhnul, svojí nejmilejší do srdečka bodnul. A ráno, raníčko, ženky se schodily, jeho nejmilejší snídaní strojily. Ach, ženky, ženičky, snídaní nestrojte, mojí nejmilejší košulenku šijte, a mi viset dejte. *) Její milá máti do komory vkročí, svoje bílé nohy všecky v krvi zmočí. Bože můj, Otče můj, co sem udělala, že sem svú dcerečku na ten snub nahnala! A hosti se ptajú, jaký šat jí dajú? Nedejte jí ženský, dejte jí panenský.
Ješče sem s mó miló v nedělu stál, jejího neščestí se nenadál, na pondělek v noci padla do nemoci; Pámbůh ví, bude-li jí více pomoci. Pověz mně, má milá, co tě bolí? A já tobě pošlu pro doktory. Bolí mě to srdce strápené velice, pro mý potěšení, že ho možná néní. Dyby tě, má milá, Bůh povolal, pěkné pohřeb bych ti udělat dal, dal bych tobě tróbit, na vše zvony zvonit a třema knězama k hrobu doprovodit.
Pondělí, úterý smutné po neděli, smutné jsú děvčátka, co chlapců neměly. A já jsu ta jedna, co jsem ho neměla, a už je třetí deň, ješče jsu veselá. Nemám-li milého, ale si ho kúpím, některé děvečce srdéčko zarmútím. Dyž nemám milého, ani nemám klebet, nemajú si lidi o mně co povědět.
Ťažko je mně, ťažko na srdečku mojem, jak by naňho vuožiu sedem centů kameň. Ťažko je mně, ťažko, ani neuléhá, néní věci možná, abych neumřeua. Ťažko je mně umřit, keď mia nic nebolí, šohajička si vzít, keď mej vůle néní. Hodina je mně deň a deň je mně týdeň, týdeň je mně rokem s nemiuým čuověkem. Nastane neděla, keď půjdem z kosteua, uvidím miuého, šohajka švarného. Neděla s pondělkem, to je veseuý den, dycky mně grumluje šohajek pod oknem.
To mňa mrzí, můj synečku, velice, že ty chodíš přes polečko k muzice; přes polečko chodíváš a ze mňa se vysmíváš. A já to dobře vím, že mňa zanecháš. Ja, už sem já ty střevičky sedrala, co jsem já od synečka dostala; kúpil mně jich na svátek, já jich nosím na pátek. Jde ta naša láska všecka nazpátek. Dobře jsem já to, synečku, věděla, proto jsem ťa na opravdu nechtěla. A to bylo v pondělí po provodní neděli, a to bylo poslední naše lúčení. Chodívaj si, můj synečku, kde chceš sám, není mně o tebe líto, už ťa znám; chodíš, šidíš velice, nešanuješ děvčice, už se mně to natrápilo dost mého srdce.
Už sem ty střevíčky zedrala, co sem od milého dostala, a to bylo v pondělí, po provodní neděli, to bylo poslední lučení.
V nědělu se ja rad napiju, v ponděli zas něrad rozleju, v utery gazduju, hodně sobě při muzice statkuju. Ve středu třeba se zas napiť, ve štvrtek třeba to zaplatiť, v pátek a v sobotu už se lehko porachuje s robotu. Jak přijdě svata nědělička, zas by se pozdvihla sklenička. To je tak deň jak deň, pila by se gořalenka každy deň. Pila by se, dyby byla kasa, edem že peňaze nestača, když něrad pracuju, edem najrači po šenkach fechtuju. Už mi baj o to lude lali, že sem ja hospodař nědbaly, němožu za to byť, slibil sem, že budu k šenkyřům chodiť.
V nědělu, to se rad napiju, v pondělek ešče něrozleju, v utery posedím a na svoje hospodařstvi pohledím. Ve středu začnu hospodařić, ve štvrtek se ženku se vadić, a v pátek, v sobotu, porachuj se, moja ženko, robotu.
V pondělí na jarmak půjdem, v úterý kupovat budem, ve středu z jarmaku, ve štvrtek z hospody do šenku. A v pátek hoja, hoja, budeš-li, děvečko, moja, v sobotu pérečko, v nědělu zavrť sa, děvečko.1)
V nedělu sa napit, v pondělí popravit, v úterý tancovat, ve středu zaplatit. Ve štvrtek sa vyspat, v pátek sa prochodit, v sobotu sa pýtat, co budeme robit.
Kdo má zlú ženu v neděli, nech jde do lesa v pondělí, v úterý na ňu kyj chystý, ve středu jí ním vystříský. Ve štvrtek bude stonati, v pátek bude umírati, v sobotu bude umrlá, to bude novina dobrá. V nedělu půjdem namlúvat, v pondělí o věno smlúvat, v úterý budeme zváti, ve středu s nevěstú hráti. Ve čtvrtek zbijeme volky, zazveme na ně pacholky, v pátek se svadba dokoná, v sobotu žena hotová. Jak jsem chtěl, tak se mně stalo, peněz mně málo zostalo. Skazím-li druhú mršinu, chcu vám nachystat hostinu.
[ : Za humnama :] na ječmínku uvázala žena muža na řemínku.1) Co mě, ženo, co mě vážeš? Dyť já tobě všecko dělám, co mně kážeš. Kážeš-li mně pro kvasnice, a já pro ně hopkem běžím bez čepice. Kážeš-li mně drva rúbat, a já běžím do světnice tebe lúbat. Pusť mě, ženo, pusť mě z něho, neřeknu ti do své smrti slova zlého. Buď si tady do pondělka, abys věděl, safiente, co je ženka.
A dyž prišlo pondělí, nadíla se kúdelí. Kúdeličko, kúdel, enom postoj u dver! Kúdeličko, kúdelí, enom postoj u dveří. A dyž přišlo v úterý, postavila u dverí. Kudeličko atd. A dyž přišlo ve středu, běžala na besedu. A dyž přišlo ve štvrtek, měla velký zármutek. A dyž přišlo na pátek, pravila, že má svátek. A dyž přišlo v sobotu, měla inú robotu. A dyž byla neděla, do tanečka běžela. Kudeličko, kúdel, kdo ťa bude přásti, já půjdem do tanečka, budem tylem třásti.
[: Pytal sa svej milej chlapec, :] [: umí-i juž chleba napéct. :] Šla v nedělu, múku brala, v pondělí ju osívala, a v úterý kvas dělala, ve středu ho zaměšala. Ve štvrtek ho poválala a v pátek ho posázala. V sobotu jí z peci vyšel, na to ščestí milý přišel. Jaký sa ti chléb podařil? Já bych si ho rád ukrójil. Vysoký je jako tanýř1) a lehúčky jako kameň. Ze střídečky voda tekla, za kůrečkú myš utekla.
Hylom, hylom, posluchajte, domácí, horní, přespolní, co vám budu povídat v svatodušní pondělí. Před týmto domem ptáčkové zpívajú, že ty panenky všecí mládenci rádi majú. Hylom *) Poslechněte, domácí, horní, přespolní, co vám budu povídati v svatodušní pondělí. Že je tu mračenko jasné, že jsú tu děvčátka krásné. Hylom. Poslúchajte, domácí, horní, dolní, přespolní, co vám budu povídati v svatodušní pondělí. Že jsú tu u domu kláty, že jsú tu děvčata jak karafiáty. **) Poslóchéte, horní, dolní, domácí, přespolní, co vám budu povídati v svatodušní pondělí. Před tímto domem hruška kamenka, je tu švarná panenka atd.
Smrtná neděle, kdes klíče dala? Dala sem je, dala květné neděli. Květná neděle, kdes klíče děla? Dala sem je, dala květným pondělkům. Květný pondělku, kdes klíče poděl? Poděl sem je, poděl zeleným Štvrtkům. Zelený štvrtku, kdes klíče poděl? Poděl sem je, poděl svatýmu Jiří. Svatý Jiří stal, země vodmykal, aby růstla tráva; tráva zelená.*)
Ej, měla máti, měla dceru, ej, pěkným jménem Kateřinu. A tak si s ňú hore vedla, žádnému jí dat nechcela. Jak v nedělu ráno stala, na ulici umetala. Shodil jí Bůh cedulenku, zlatem psanú literenku. Že má v pondělí umříti, s tým světem sa rozlúčiti. Jak v pondělí ráno stala, s pléjači sa ubírala. Poďme, pletci, plet do pola, a já půjdu také s vama. Jak poledne docházelo, na slunečko pohledala. Běžte, pletci, poobědvat, a já půjdu dom umírat. Jak ke dveřám dochádzala, na mamičku zavolala. Má mamičko, otvírajte, šaty k svadbě vykládajte! Kordulenku damaškovú, co mám k svadbě přichystanú. Tu fěrtušku, tu s pantlama, co sem si ju šila sama. Ty rukávce, ty kmentové, co mám ke svadbě hotové. Ten damašek, ten zelený, co mám tepruv k svadbě nový. Ty čižmičky, ty telací, co sem jich měla dycky v tanci. Tu truhličku s modrú barvú, budú plakat chlapci za mnú. Tu truhličku, tu s pokrovem, budú plakat nad mým hrobem. Ej, s Bohem, s Bohem, má mamičko, s Bohem, s Bohem, má sestřičko! S Bohem, s Bohem, můj tatíčku, s Bohem, s Bohem, můj bratříčku, s Bohem, s Bohem, šohajíčku. S Bohem, s Bohem ostávajte a za mňa sa modlívajte. Ke krchovu docházela, na černú zem pohlédala. Ty černá zem neoraná, sedem roků nekopaná. Budeš zajtra překopaná a já v tobě pochovaná.