kolébat

Displaying 1 - 53 of 53
U té naší studnice roste bílá bukvice: ta bukvice bílá byla moje milá. – Co, má milá, co ti je, mé srdéčko rozmilé? snad ti máti lála, či se‘s nevyspala. „Ach, mně máti nelála, i já jsem se vyspala: ale želím svého vínku zeleného. Všecky panny s trávy jdou,[27] pěkně jedna za druhou: a já ubožátko kolíbám děťátko! Zakolíbej, Jeníčku, zakolíbej chvílčičku, zakolíbej chvilku, až vyperu plínku!“ Já kolíbat neumím, za kolíbku se stydím: kolíbej si sama, s kým jsi radu brala. „Brala jsem ji v štěpnici, brala s dvěma mládenci: ti mně radu dali, když mne milovali.“
Chodíval k nám, chodíval z kanceláře písař, klobouk měl premovanej jako ňákej císař. V jednej ruce kalamář, v druhej ruce péro: chtěl abych ho zapsala do srdéčka svého. Kdybys ty byl mládenec, jako já jsem panna, dala bych ti ten věnec, kterej nosím sama. Můj věneček zelenej na hlavičce skáče: a ta tvoje poctivost na kolíbce pláče.
Však nám tak nebude, až se oženíme; však nám tak nebude, až se vdáme: budeme seděti 1) doma pak u dětí; však nám tak nebude, jak se máme! 1) dáme si dělati kolíbku pro děti.
Má zlatá Ančička v komůrce spí, Honzíček holeček připíjel jí: Ančko mé dítě! tu máte, píte moje zdraví! „Proč pak bych já vaše zdraví pila? když já nejsem žádná vaše milá: Honzíčku dítě, vy mě šidíte!“ – mně pravila. Budeme se soudit u rychtáře, u toho, co bydlí v naší faře: on veme štolu, sváže nás spolu u oltáře. Budeme se spolu milovali, ty budeš šít a já kolíbati: a tak vesele budem u sebe až do smrti.
Vstala jest Anička v bílej den, a šla do maštale pro oheň. Zavolala k sobě – Jeníčka, aby jí nasekal dřívička. Popad on sekyrku dřevěnou, vysekal kolíbku zelenou. Tu si máš, Aničko, kolíbej, po jiných mládencích nehlídej! „Vždyť já ti po jiných nehlídám, proto že jen tebe ráda mám.“ V tom přižene se z komory babička, majíc na rukou děťátko z peřinek ustrojené, a běhajíc vůkol houpá je, konejší a zpívá: Hajej, dadej, hajej, pacholíčku malej! hajej, dadej, nynej – za rok bude jinej.
Pantáto, pantáto pod věnečkem! hejhejte, hej bej te tolaříčkem, tolarem, tolarem, flaší vína: abych já věděla, kde jsem žila. Peníze sebrané na kolíbku a na povijan zaváže přední družka do šátku a odevzdá nevěstě. Po kolíbce hned následuje Jak mile se koláče rozdají, přinesou totiž na stůl mísu velikou s čistou vodou, k čemuž družba (řečník) tuto řeč učiní: Vysoce vážení páni hosti! žádám se vší uctivostí, když jste při této tabuli s bázní boží, v dobré vůli pokrm jedli, nápoj pili, byste ruce své umyli v této křišťalové vodě; nebudet vám to ke škodě, nýbrž k čistotě a zdraví, jak učí obyčej starý. My pak vaši služebníci, dobré všecko vám přející, za to žádáme společně, byste službu naši vděčné , od nás přijmouce, y štědrosti na důkaz té své vděčnosti každý dva tři dvacetníčky vhodili do té vodičky. A vy muziky pozor dejte, pěknou písničku zahřejte.
Kolíbala bába čerta na pařeze vrbovým: „Hajej, dadej, můj Čertíku! však já na tě nepovím.“
Těžko mě matička vychovala, z ručky na ručku mě překládala. Ještě mě v kolíbce kolíbali, už jsou mi o vojně povídali. Ještě jsem nevyrost, mám bejt voják: když už mě svázali, co je dělat? Svázali, svázali. provazami, abych já nechodil za pannami. A já se rozvážu, pojdu přece, neb jest má panenka švarný děvče. Má zlatá panenka v komůrce spí, ach, kýž je mi možná promluvit s ní! Já půjdu, zaklepám na okýnko: Vstaň, pojď mně otevřít, má hubinko! Otevři, otevři, dokud čekám, dokud bílej kabát ještě nemám. „Což bych já ti ráda otevřela, kdyby mne hlavička nebolela.“ Jistě tě nebolí, jak se děláš, ale že v svém srdci jiného máš! Háječky se pěkně zelenají, jinší mou panenku namlouvají. Když ji namlouvají, ať ji mají: jen ať ji přede mnou nelíbají. Kdyby ji přede mnou objímali, těžké by mně srdce udělali. Zatoč se, slunéčko, nad ty lesy: už mě má panenka nic netěší. Ač mě těšívala, víc nebude: bude mě těšívat někde jinde!
Ještě mě v kolíbce kolíbali, ouvej! kolíbali, už mně vo tej vojně povídali, ouvej! povídali: děvče moje, neplač pro mě, dal jsem se na vojnu dobrovolně.
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“
Pod kopečkem tráva zelená, po ní se prochází panna Maria. Potkala ji svatá Alžběta: „Kam pak pospícháte, má milá teta?“ „Pospíchám já k tělu božímu, abych vykonala boží modlitbu.“ Poslal pán Bůh s nebe anděla, aby se podíval, kde je Maria. Marja klečí v čistém kostele, ona se tam modlí při božím těle. Kdo tu píseň třikrát zazpívá, tomu milý pán Bůh štěstí, zdraví dá. Zpívala ji Maria panna, to když kolíbala božího syna.
Vím hájíček pěkný, zelený, a v něm bydlejí svati andělí.1) Pod hájíčkem lúka zelená, kráčela po ní Panna Maria. Potkala ju svátá Alžběta: Kampak to kráčíš, Panno Maria?2) Kráčím já, kráčím do kláštera, bych nezmeškala Božího anděla.3) Seslal Pán Bůh anděly s nebe, aby hledali Panny Marie. Našli ju tam při mši v kostele, a ona klečí při Božím těle. Svého syna v rukách pěstuje a za nás za hříšné oroduje. Kdo tu píseň třikrát vyspívá, skoro ráno dřív než posnídá, tomu Pán Bůh hříchy odmývá.4) Spívala ju Panna Maria, když kolébala Božího syna.5)
[: Pásli ovce Valaši, :] [: při Betlémském salaši. :]1) Anděl se jim ukázal, do Betléma jim kázal. A tam běžte, pospěšte, Ježíška tam najdete. A on leží v jesličkách, obvinutý v pleničkách. Maria ho kolíbá, svatý Jozef mu spívá.2) Hajej, belej, synu můj, svatý Jozef pěstún tvůj. Maria se starala, kde by plének nabrala. Utrhneme z růže květ, obvineme celý svět.3)
Vím já studňu srúbenú, kamením dláženú, a co sa v ní umyla Panenka Maria. A jak sa v ní umyla, na kamýnek sedla, na kamýnek sedla, syna porodila. Porodila, umyla, do plének vinula, v plenky obvinula, v jesle položila. Jala mu spívati o šesteré žalosti, o šesteré žalosti, o sedmé radosti. Hulaj, belaj, můj synu, už bych já snídala, už bych já snídala rybičky z Dunaja. Shov, matičko, na chvílu, až ti jich nalovím, z ledu oheň složím, tobě jich přistrojím. Synáčku můj milý, jak bys jich nalovil, jak bys jich nalovil, dy ses dnes narodil? Strčil ručičku do moře, ulovil úhoře, strčil ručičku do říčky, ulovil rybičky. Zňal oheň na ledě, smažil rybky v medě: To, matičko, snídaní za tvé kolíbání.
U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista.1) Nynej, nynej, synu milý, trpíš muka pro křesťany. Matičko, nemožu spáti, ani se sníčka dobrati.2) Hospodáři nastávajú, ve svátek hnůj 3) vozívajú. To mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá. U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista. Nynej, nynej, synu milý, trpíš muka pro křesťany. Matičko, nemožu spáti, ani se sníčka dobrati. Včil mládenci nastávajú, do mší svátých v karty hrajú. To mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá.4) U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista. Nynej, nynej, synu milý, trpíš muka pro křesťany. Matičko, nemožu spáti, ani se sníčka dobrati. Hospodyně nastávajú, ve mši svatú pekávajú;5) to mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá. U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista. Nynej, nynej, synu milý, trpíš muka pro křesťany. Nemožu, matičko, spáti, ani se sníčka dobrati. Včil panenky nastávajú, do mší svátých vínky vijú;6) to mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá. U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista. Nynej, nynej, synu milý, trpíš viny pro křesťany. Matičko, nemožu spáti, ani se sníčka dobrati. Včilej děti nastávajú, Otčenáše zaspávajú; to mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá.
Vyviň, vyviň svou ručičku, o, božské pacholátko; já do ní vtisknu hubičku, o, sladké Jezulátko. Nynej, nynej, holubičko, marijanské poupátko; podložím ti své srdéčko, o, nevinné robátko. Vyhlídáš z lůna matičky a snad hledáš beránky? Z mé duše, bludné ovčičky, ustroj své radovánky. O, matko plná milosti, půjč mi tvého synáčka, ať objímám do sytosti andělského panáčka. Pro to útlé pacholátko drsnaté jsou jesličky, v srdci láskou zapáleném lepší jsou poduštičky. Nebeští dvořenínové, sem s nebe pospíchejte a rozkošné nemluvňátko s matičkou1) kolíbejte. V kralů východních šlepěji do Betléma přistoupím a víru, lásku, naději od nich sobě zakoupím. O, děťátko roztomilé, do srdce mého vpadni a v duši mé od té chvíle na věky věků vládni. Stavím na tvém smilování, já sem tvůj, spas mě, Pane, ať setrvám do skonání, dej, Bože, ať se stane. Měj se dobře, marný světe, s tou podvodnou radostí, již Ježíš v srdci mém kvete, ten květ plný sladkosti.
[: Byla jedna chudá vdova, :] svojich osem synů měla. Měla ona osem synů a devátú Kateřinu. A tu dala do majira, do Heršekového dvora. Panímámo moja milá, nedávaj mia do majira. Šak sa mně tam něco stane, co mia velce hanba bude. Neminula malá chvíla, Kateřina sama druhá. Na koho mám žalovati, na koho mám povídati? Na Heršeka, na mladého, či na služebníka jeho? Nepovídaj na jiného, na Heršeka, na mladého. Už páni do vojny jedú, svojich paní si nevezú. Heršek mladý taky jede, Katerinky si neveze. Hned izbetky zametala, slzami jich polévala. Ach, čeho sem tu dočkala, svůj věneček jsem ztratila! Při věnečku živobytí! Dali mia sem moja máti. Už ti páni z vojny jedú, svojim paňám dary vezú. Heršek mladý taky jede, Kateřince dary veze. Veze on jí postelenku, v postelence kolébenku. Jak ho máti uviděla, hned mu vrata otvírala. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? A v kravárni krávy dojí, druhá dívka u ní stojí. Heršek mladý s koňa skočil a hned do kravárně vkročil. Kde je moja Katerina, moja věrná služebkyňa? Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Poslala jsem ju prat šaty, nemožu sa jí dočkati. Heršek mladý koňa bodel a hned rychle k Dunaju jel. Postřetl ho tam starý pán: Heršek mladý, kam jedeš, kam? A já jedu ku Dunaju, a já tam mám Katerinu, svoju věrnú služebkyňu! Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Dala jsem ju katom sťáti, měla na ťa nesváďati. A měl on dva nože čisté, na oba dva boky ostré. Jedným sobě hrob vykopal, tym druhým si hlavěnku sťal. Zostavaj tu tělo s tělem a dušičky s Pánem Bohem.
Byla jedna smutna žena, co patero ditek měla; šeste pod srdcem nosila, z toho světa isť musela. To nejmladší pacholatko po krchově chodivalo, drobne kvitečka zbiralo. Uslyšelo v hrobě zpivať, male diťatko kolibať. Tatičku můj roztomily, poďtě k hrobu v tuto chvili, mamička tam v hrobě zpive, male diťatko kolibe. Tatik tomu něchtěl věřiť, šel se na faru poradiť. Na faře mu tak radili, by byl ten hrob otevřeny. A dy ten hrob otevřeli, ona na truhle seděla, male diťatko držela. A on se ji počal bati, počal od ni utikati. A ty, muži, něbůj se mne, vem to diťatko ode mne; štyry leta s tebu budu, na paty rok zas tu půjdu.
[: Měltě tatíček tři dcery, :] všecky na vydaj byly. 1) Jak najstarši vydaval, tři sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Jak tu prostředni vydaval, dvě sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Dy tu najmladši vydaval, hole stěny ji věnoval. 2) Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Něminulo sedym roků, šel tatiček v slabem kroku. A šel najprv k svěj Verušce, k svoji najstarši dcerušce. Buděš mne, dcero, chovati, ja už němožu dělati. Ona do komůrky vešla, stary provaz 3) odtaď něsla. Dyž němožetě dělati, 4) jditě se do lesa věšati. 5) Vzal hůlečku 6) a zaplakal: Čeho sem se ja dočakal! Vzal hůlečku, šel ze dveři, šel ke svej prostředni dceři. Buděš-li mne ty chovati, dy už němožu dělati? Ona do komůrky vešla, stary sotorek přiněsla. Dy němožetě dělati, jditě si chleba žebrati. Vzal hůlečku a zaplakal: Čeho sem se tež dočakal! A šel k tej najmladši dceři a vchazel v strachu do dveři. Buděš-li mne včil chovati, dy ja němožu dělati? A hneď do komůrky vešla, pěkny kolač mu doněsla. Tu matě, tatičku, jeztě, moje děti mně kolibte. Dcerko, dcerko moja mila, tebe sem najvěc bijaval, včil sem u tebe milosť dostal. Dobře stě to mně dělali, že stě mne z mladu bijali.
Při jednej dolině větr profukuje, při druhej dolině snížek poletuje. Při třetí dolině vdova dům buduje, vdova dům buduje, kolem ho cifruje. Jedú Turci, jedú, před domem stanuli, před domem stanuli, na vdovu volali. Vdovo, milá vdovo, zanech budování, zanech budování a povandruj s námi. 1) Pane, milý pane, já bych vandrovala, kam bych děla dítky, ubohé sirotky? Jedno daj do škole, budeš mět školáka, druhé daj do dvora, budeš mět dvořáka. 2) A tú třetí Anku, tu si daj do zámku, tu si daj do zámku, budeš mět hajtmanku. A to štvrté, malé, to s sebú vezmeme, to s sebú vezmeme, až povandrujeme. Děti, moje děti, ostávajte s Bohem, ostávajte s Bohem, už já povandrujem. Mamičko má milá, daj nám groš lebo dva, daj nám groš lebo dva, kúpíme si chleba. Děti, milé děti, pod ploty sedajte, pod ploty sedajte, chleba si pytajte. Dyž k horám dojeli, syn sa jí rozplakal, syn sa jí rozplakal, pán sa jí rozhněval. 3) Vdovo, milá vdovo, s dětma sem ťa nebral, než sem ťa bral samu za svú věrnú ženu. 4) Vdova nemeškala, březu ohýbala, vintušku vázala, syna do ní kladla. 5) Synu, milý synu, dyž bude pršati, to ťa bude, synu, máti napájati. Dyž bude, můj synu, snížek poletovat, to ťa bude, synu, máti nakrmovat. Dyž bude, můj synu, listeček padati, to ťa bude, synu, máti odívati. Dyž bude, můj synu, vycházet hvězdička, ty budeš mysleti, že ide mamička. Dyž bude, můj synu, vycházet měsíček, ty budeš mysleti, že ide tatíček. Dyž bude, můj synu, větříček fúkati, to ťa bude, synu, máti kolébati. A dyž už zajeli za ty třetí hory, Turek sa ohledl, na vdovu pohledl: Vdovo, milá vdovo, cos to udělala? Dy’s svoje sirotky v světě zanechala. A dyž už zajeli za hory daleko, teprv milú vdovu bolelo srdéčko. Bolelo, bolelo nad dětma jejíma, srdečko v ní puklo nad dětma drobnýma.
[: Vandrovali tři pěkní mládenci, vandrovali v cizí kraj. :] Stavěli se v tem starém Bušíně, u Marušky na víně. Ptáme se tě, má pěkná Maruško, po čem víno nalíváš? Já nalívám za štyry grécary, za dva groše, nic jinač. Vandruj s námi, má pěkná Maruško, vandruj s námi v cizí kraj. Počkéte mě, tři pěkní mládenci, až dítě ukolíbám. Počkéte mě, tři pěkní mládenci, až dítěti piti dám. A dyž přišli do černýho lesa, Maruška se vohlíží. Ptáme se tě, má pěkná Maruško, po čem ty se vohlížíš? Je mně líto dítěte malého, co na kolíbce leží. Dy’s ty chtěla dítě lítovati, neměla’s s námi jíti. Hned Marušku mezi sebe vzali, na kusy roztrhali. Tu máš, Maruško, za tvé nalívání, chudých lidí klamání.
Na jednej dolině snížek poletuje, na druhej dolině vdova dům buduje. Vdovo, milá vdovo, zanech budování, zanech budování a povandruj s námi. Jak bych já ubohá s vámi vandrovala, komu bych ubohé sirotky nechala? Jedno daj bratrovi a druhé švagrovi, a to nemluvňátko povandruje s námi. A dy sú přijeli prostřed bílej hory, Turek jí povídá: Nebral sem tě s dětmi, než sem tě vzal samu za poctivú ženu. Máti nemeškala, bučí zohýbala, vintušek vázala, synáčka tam dala. Dyž bude, synáčku, větřícek fúkati, tenkrát sobě mysli: Kolíbá mě máti. Dyž bude, synáčku, snížek poletovat, tenkrát bude tebe máti nakrmovat. Dyž bude, synáčku, deščíček pršeti, budeš sobě myslet: Napájí mě máti.
Šeltě pan Trum 1) na procházku [: na zelenó lóku. :] Šel, nadešel tam děťátko, malé pacholátko. Dítě rostlo, až dorostlo. Dyž mu sedm let bylo, do školy chodilo. Nadávali mu ve škole: Ty nejsi od nas pachole, ty si nalezené na lóce zelené. A dyž přišel dům, povídal: Já sem nalezené na lóce zelené. Dejte mně knížky pod pažo, krajíček pod druhó, abych měl na stravo. Šel, nadešel tam chalópko, v ní rychtář s rychtářkó. Ach, boche, boche na dveře, matičko, otevře! Počké, počké chvílenečko, já vařím kašičko. Mám já dítě, je hrubě zlý, je hrubě šklibavý. »A já je budu kolíbat, jemu pěkně zpívat.« Na kotle kašu vařila, nasytit nemohla. Dvanást kráv mu podojila, napojit nemohla. Zatoč se, ďáble, kolečkem, vyleť vokynečkem. Šak už ses dost nakolíbal, mé matičky nasužoval. Ďábel kolečkem zatočil, vokýnkem vyskočil. Dvanást kotóčků vyrazil, třinástý narazil. To máš, matičko, znamení za tvý vychování.
A byla jedna mynařka, zaknula sveho synačka. Přiletěli dva ďablove, ditě vzali, jine dali. Do něho moci něměli, do travy ho položili. A jeli tam furmanove, našli ditě male v travě. A tu se spolu hadali, kterak by mu jmeno dali. Dáme mu jmeno Benekda, kdo ho zaknul, temu běda. Do školy ho posilali a šaty mu jednavali, za mladu ho cvičiť dali. Děti se mu vysmivali, že je na cestě najdeny. Bych měl troje šaty potrhać, svej maměnky půjdu hledać. Troje šaty dotrhaval, svej maměnky něnajdoval. A klupe, klupe na dveři, otevřte mi, ma mateři. Ja sem ditě vlasni vaše. Macě jine na kolibce; žaden vam ho vzici něchce. Vyleć, ďable, z tej kolebky od mej spanilej maměnky. Ďabel z koilibky vylecěl, 1) tři kola jest v okně vybil. To macě, lude, znameni teho ďabla kolibani. Štyry kravy mu dojila, na kotle kašu vařila, ešče ho něnasycila.
Dy sem byla panenku, sedala sem v okenku, v okenečku, v okně s mladeněčkem potmě. Tak dluho sem sedala, ež sem jmeno dostala; moje jméno panno jest mi zakazano. Do kostela zvonili, by se panny schodily, a ja něbožatko kolíbám diťatko. Ty najmladší sestřičko, poď kolibať maličko! »Kolib si ho sama, dy’s je jeho mama.« Stoji, stoji lipina, pod lipinu děvčina, smutna, něvesela, kolibať musela. Hulaj, nynaj, můj synu, maš matičku hrdinu, tatička jedneho, šelmu falešného.
Stojí v poli broskviňa, pod broskviňú děvčina, nízká, nevysoká, hezká, černooká. Co to stojíš, co je ti? Vybila ti tvá máti? Lebo ti hřešila tvá maměnka milá? Ani mně nevybila, ani mně nehřešila, a já stojím sama, všecka uplakaná. Do kostela zvonijú, panenky se strojijú, a já nebožátko kolíbu děťátko. Ty sestřičko nejmladší, tebe já mám nejradší, pokolíbej mně ho, budeš tetka jeho. Já kolíbat neumím, za kolébku se stydím; kolíbej si sama, šak si jeho mama. Všecky panny tancujú, pěkně jedna za druhú, a já nebožátko kolíbu děťatko.
Aj, Nanynko má milá, jak jseš ty hezký děvče!*) Muselas se narodit, narodit, spíš než dennice vyšla. Já sem se narodila, dennice vycházela, už mě moja maměnka na rukách kolíbala.
Dívča, dívča, laštovička, vídal sem ťa od malička, a ešče ťa kolébali a už ťa mně slubovali. »Šohaj, šohaj, laštovička, odpadeľs mi od srdečka, jak od srdca, tak od lásky jak to jabko od halúzky.«
Když sem já šel přes ty hory, všecí ptáčkové zpívali. Žádný nepláče, každý zpívá; cos tak, má milá, žalostivá? Což nemám byt žalostivá, má poctivosť se kolíbá, má poctivosť v kolibecce, tobě, synečku, svítí slunce. Tobě, synku, tobě jináč, za klobúčkem rozmarýn máš; tobě se líčka červenajú, moje očička plakať majú.
[: Proti faře mostek, :] [: kolébá se; :] pod ním jatelinka zelená se. Jatelinka drobná nekosená; už je má panenka odvedená. Kdo mně ju odvedl, nech si ju má, nech ju jen přede mnú neobjímá.1) Dyby ju přede mnú objímali, těžké by mně srdce udělali. Před naše je mostek, prohýbá se; teče tam vodinka, nestaví se. Dyby se ta voda stavovala, také by panenka se vrátila; ale že ta voda nestaví se, ani má panenka nevrátí se.
Přeleć, ptačku, přeleć přes zelenu horu a pozdrav mi moju milu, [: že už věc něpřijdu. :] Plakala dzěvucha v tej novej seknici, ja, že ju opuscili ci jeji panici. Plakala dzěvucha v tej novej komoře, ja, že už ji jeji pasek obestać němože. Přistav si, dzěvečko, červenu pentličku, a to lude zase řeknu, že jsi panenečku. Choč by přestavilać lokcě třebas oba, a to lude zase řeknu, že něni podoba. Prv jsem letavala jako laštovička, a včilej se musim kulać jak pivna bečička. Jak bylo po roce, přišla dcera k matce, přiněsla ji draguňatko v strakatem kaftance. Mi mili macičko, pomožte kolibać, jak uroscě, budzě vam stařenko povidać. Ma mila dceruško, kolibaj si sama, cos hledala, tos dostala mezi dragunama.
A na onych horach seje Janiček hrach, jeho najmilejši navraca k němu krav.1) Jak ich navratila, pod jaborek sedla, pod jaborek sedla, žalostně plakala.2) Přišeltě k ni mily a sednul vedle ni: Co plačeš, nařičeš, moje potěšeni?3) A jak němam plakať a němam nařikať, lebo mně sobě vem, lebo mi vinek vrať. Ja si tě nevezmu, vinka ti něvratim, radši ti, děvečko, poctivě zaplatim. Dokulal, dokulal, tolary po stole:4) Pohledni, děvečko, esli maš za svoje.5) Abys mi načital jak maku 6) drobneho, ty mi nězaplatiš vinku zeleneho. Abys mi načital, jak je v rybě kosti,7) ty mi nězaplatiš moji poctivosti. Už ten můj vineček dolů vodu plyně, už moja poctivosť na věky zahyně. Můj zeleny vinek po Dunaju skače, a moja poctivosť v koliběnce plače. Choť bych se najedla kořenu paprati, moja poctivosť se vice něnavrati. Šifaři, šifaři, na šify sedajtě, můj zeleny vinek po moři chytajtě.8) Abysmy zapřahli tři sta vranych koni, už tveho věnečka žaden nědohoni. Volaři, volaři, kdě ste ovce pasli, ztratila sem věnec, ktery ste ho našli? My sme ho něchytli, ale smy viděli, našli ho šifaři, ale něbyl cely.9) Tvůj vinek zeleny, ten se ti proměni, tak, jak by uhazel do vody kameni. Ten kameň ve vodě v povod se obrati, tvůj vinek zeleny vic se něnavrati.
Na tym moscě trava roscě, co to budzě švarne dzěvče, až uroscě. Pod tym mostem žulty kvitek, kolebala švarna panna dvojo dzitek. Kolibala a plakala: Co sem ja to, něbožatko, udzělala! Něchcěla sem maci sluchać, a včil musim kolibečkum dycky gruchać. Gruchy, gruchy ve dně v noci, dziv že se mi me srdečko něrozskoči. Rozskoči se na dva poly, ja, ach, Bože můj, Bože můj, co to boli!
A pod Vackovým husy štěbetají, krásné Nanynce vlasy rozplétají. Rozpletejte mě, krásné družičky, které ste bejvaly moje tovaryšky. Bejvávaly jste a už nebudete a taky-li vy na mne zpomenete? Jiné panenky půdou do kostela, a já přesmutná musím bejvat doma. Jiné panenky půdou do hospody, a já přesmutná musím strojit hody! Jiné panenky půdou tancovati, a já přesmutná musím kolébati.
Decky mně maměnka lála, že sem se tak mladá vdala. Dostala sem muža trapiče, on mně mó hlavěnko tluče. Nedá k muzice chodívat, káže mně doma kolíbat: Vem si, milá, kolíbku sebó, bodeš mět moziko celó.
[: Oře sedlak na roli :] [: a ženka mu pohoni. :] Navrać, ženko, ku domu, pojedzěmy k snidaňu.1) Dy do domu přijeli, kuska chleba něměli. Jak na sebe pohledli, tak jak by se najedli. Strůj se, ženko, strůj se zas, pojedzěmy orać zas.2) Než bych měla zas orać, volila bych vandrovać. Vandruj, ženko, letko, dvě a na třeci přidz ku mně. Třeci letko přichodzi, ženka domů něchodzi. Rolo, rolo, rolo ma, tys je velká něvola. Dyby přišla ženka ma, už by mi něrobila. Ach, dyhy ju Pan Bůh dal, nic bych ji dělać nědal. Ene bile lože stlać, svoje děci kolibać.
Ze země sem vyšel, na ní živnost našel, po ní chodím jako pán, do ní budu zakopán. Pomož mně Pán Bůh sám. Ach, už tech ruk néni, ty už hnijó v zemi, co mě kolébávaly, k srdci přitiskávaly, dyž sem byl maličký.1) Kterak se odměním rodičům svým milým za lásku, vychování, za toli dobrodiní v mojim věku mladým!
Halý, dítě, kolébu tě, [: až mi usneš, :] odejdu tě.1) Nedaleko, enom blízko k susedovi pod okýško.2) Bude s tebú Pan Bůh spáti, andělíček kolébati. Halý, belý, koně v zelí a hřibátka v petrželi.
Hajej, dítě, kolébu tě, abys spalo, neplakalo, své maměnce pokoj dalo. Jesli nedáš pokojíčka, hodíme tě do rybníčka, a z rybníčka do potůčka a z potůčka do Dunaje: Chyť si ho tam, hastrmane.
Halé, dítě, mělos přijít v lítě, byla bych tě chovala, dy zezulka kukala. Halé, Janko, kolíbé Zuzanko, Zuzanka je v lese, voříške tam třese. Halé, nečasu,1) všecko trvá do času.
Spi, děťátko, spi, zamži vočka svý, bude s tebó Pámbů spáti, andílci tě kolíbati, spi ty jenom, spi, očička zamži.
Spi, děťátko, spi, zamži vočka svý, bude s tebó Pámbů spati, andílci tě kolíbati, spi ty jenom, spi. Matička boží kašičku vaří, bude tebe nakrmovat, kašu medem oslaďovat, spi, děťátko, spi.
Hulaj, nynaj a neplač, pil by pivo kolébač, kúpil by si, nemá zač, hulaj, nynaj a neplač. Hulaj, nynaj a neplač, pil by pivo kolébač, kúpil si ho za haléř, vypil mu ho náš taléř. Hulaj, belaj a neplač, pil by víno kolébač, kúpil si ho za zlatý, vypil mu ho bachratý. Hulaj, belaj a neplač, pil by víno kolébač, kúpil si ho za babku, vylel si ho za lavku.
Hulaj, nynaj a neplač, pil by pivo kolébač, kúpil by si, nemá zač, hulaj, nynaj a neplač. Hulaj, nynaj a neplač, pil by pivo kolébač, kúpil si ho za haléř, vypil mu ho náš taléř. Hulaj, belaj a neplač, pil by víno kolébač, kúpil si ho za zlatý, vypil mu ho bachratý. Hulaj, belaj a neplač, pil by víno kolébač, kúpil si ho za babku, vylel si ho za lavku.
Jozífek, staříček ušlechtilý, kolíbal diťátko roztomilý. Dyž kolíbal, líbě spíval: Tobě, můj Ježíšku, ruce líbám. Chceš-li byt, Ježíšku, chceš-li byt můj, já chci byt pokorný služebník tvůj; tebe chci velebiti, tobě, můj Ježíšku, chci sloužiti. O, Ježíšku, o, Ježíšku, rač přijat do nebe mou dušičku.
Ach, ma mila, rozmila, pojedzěmy do pola, ach, tum uzučkum cestečkum k Holomuci městečku. Do kostela chodzila, Pana Boha prosila, aby svojeho mileho za sedym let spatřila. Sedmy roček dochodzi, mily z vojny přichodzi na pěknym vranym koničku, prstenek ma na prstu. Když ho mila spatřila, hnedky k němu běžela, jak prstenek uzdřela, před koničkem omdlela. Ptám se ci ja, ma mila, jak si se mi chovala? A jesli si ty keru noc při sobě keho měla? Ja sem se ci chovala, jako na mne naleži. Jedno v kolibečce leži, to druhe za mnu běži. Dy si se tak chovala, jak na tebe naleži, tu maš svůj zlaty prstenek, ode mne pryč odejdzi.
Kolíbala baba čerta na pařezo lipovým: Hajé, hajé, čerte mladé, a já na ti nepovím.
Dyby mi Pan Bůh dal takovu panenku, ja, takovu to panenku, aby ona sama syna porodila, a zas pannu byla. A dybych ja měla syna poroditi a zase panenku byti: to by si mně musel kolebečku dělať a do ni neťati.1) Dybych ja ti musel kolibečku dělať a razu do ni neťati, ty bys mně musela košulenku šiti bez jehly, bez niti. Dybych ja ti měla košulenku šiti bez jehly a bez niti, ty by si mně musel ze slamy ovesnej hedbavi naviti. Dybych ja ti musel ze slamy ovesnej hedbavi naviti,2) ty by si musela všecky hvězdy sčisti, co na nebi sviti. Dybych ja ti měla všecky hvězdy sčisti, co na nebi sviti: Ty by si mně musel taky žebř udělať, co bych tam mohla vylezti. Dybych ja ti musel takovy žebř dělať, co bys tam mohla vylezti, ty by si musela ty by si musela všecku vodu vyleti. Dybych ja ti měla z červeneho mořa všecku vodu vyleti, ty by si mně musel taku putnu dělať, co by mohla do ni vjiti.3)
Kam jedeš, formane? Do Kolibenky vezem panenky, můj milý pane.
[: Maria Panna krmi dzicjatko, :] [: papu, papu, papu, :] Jezulatko. Svaty Jozefe, kolib dzicjatko, hulu, hulu, hulu, Jezulatko. Zabeč, beranku, v tom novem zamku, bebe, bebe, bebe, Jezulatko. Zaščekni, psičku, v tom novem sničku, hafi, hafi, hafi, Jezulatko. Zabrň, kocurku, tomu dzicjatku, brňou, brňou, brňou, Jezulatko. A ty kuřičko, sněs nam vajičko, koko, koko, koko, Jezulatko. Husličky hrajcě, plakać nědajcě, dydli, dydli, dydli, Jezulatko.
Ščestí, zdraví, pokoj svátý vinšujeme vám, napřed pánům hospodářům a potom dítkám. Z daleka se vedeme, novinu vám neseme, co se stalo, přihodilo v městě Betlémě. Narodilo se tam dítě, leží na seně, narodil se tam spasitel, posílá mě k vám, udělte mu koledničku a já mu ji dám. Chlebička nechce bráti, nakrmila ho máti; pár dukátů na žemličku máte poslati. Ach, prosím vás, odbyte mě, já nemám kdy stát, já musím jít do Betléma dítě kolíbat. To dítě jest pán velký, šak on vám to zaplatí, budete se radovati v nebi na věky.
Aj, pojedzěmy my na tu koledničku a přivezemy my prošvarnu dzěvečku. Hej nam hej, spomeň na nas s koledu. Aj, pojedzěmy my nědaleko pro ňu a přivezemy ci švarnu bohatu ženu. Hej nam atd. A ma ta dzěvucha take bystre oči, co ona vyšije černu šatku v noci. A ma ta dzěvucha taku veverečku, co ona skače v noci po lůžečku. A ma ta dzěvucha takove rybaře, co ji oni chycu rybečku ve vodzě. A ma ta dzěvucha takovy prstenek, co se un ji svici v noci jak ohenek. A ma ta dzěvucha takove tesaře, co ji oni setnu jaborek ve dvoře. Z toho jaborečka budzě kolibečka, co budzě dzěvucha kolebać synečka.
Stůj, březo zelená! Pod městečkem vojna silná. Stůj, březo zelená. Stůj, březo zelená! Můj bratřiček na ni jede. Stůj, březo zelená.*) Což on si tam vybojuje? Můj bratřiček z vojny jede, tři jablička v ruce nese. Jedno jest dal svej matijce. Druhé jest dal svej sestřijce. Třetí jest dal svej milence. Milenka se rozhněvala, že všech jablek nedostala. Matička mě vychovala. Sestřička mě kolíbala. Tys mně, milá, nic nedala. Bílej šátek jsem ti dala. Tys zašpinil, já vyprala.